"Došlo-li za trvání závazkového vztahu k odebrání předmětu leasingu a jeho vrácení původnímu majiteli poté, co dodatečně vyšlo najevo, že předmět leasingu pochází z trestné činnosti, došlo ke vzniku následné nemožnosti plnění ustanovení leasingové smlouvy podle ust. § 575 odst. 1 a 2 ObčZ. Stalo-li se takto plnění nemožným v době existence závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala".

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 511.594,30 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.3.1994 do zaplacení a na nákladech řízení 45.639,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. S., do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvádí, že žalobce prokázal, že uzavřel s žalovaným dne 28.12.1993 leasingovou smlouvu č. 61, která má charakter inominátní smlouvy podle § 269 odst. 2 ObchZ, přestože je označena jako smlouva uzavřená podle § 489 ObchZ. Pouze v části, kde bylo dohodnuto, že pro případ řádného ukončení leasingové smlouvy je žalovaný oprávněn koupit předmět leasingu za dohodnutou cenu, pouze v této části se jedná o smlouvu o koupi najaté věci podle § 489 ObchZ. Součástí leasingové smlouvy jsou podle výslovného znění čl. V. bodu 1 smlouvy Všeobecné smluvní podmínky leasingu, s nimiž byl žalovaný podle textu smlouvy řádně seznámen, porozuměl jim a souhlasil s nimi. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalobce poté, co žalovaný přestal platit leasingové splátky, odstoupil od leasingové smlouvy dopisem ze dne 15.12.1995 pro neplacení leasingových splátek v souladu s ust. čl. VI. odst. 1 písm. b) a c) leasingových podmínek a dalším dopisem vyčíslil své nároky, tedy dlužné leasingové splátky, do budoucna nezaplacené splátky a smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátek do doby odstoupení od smlouvy. Z hlediska obsahu leasingové smlouvy a vzájemných práv a povinností pronajímatele a nájemce není důvod, proč žalovaný přestal leasingové splátky platit, rozhodný, a to ani tehdy, kdy bylo prokázáno, že vozidlo bylo žalovanému odňato Policií Slovenské republiky a vráceno jako vozidlo odcizené již v roce 1992 původnímu majiteli. Navíc společník žalovaného P. K. byl vlastníkem vozidla před žalobcem a sám byl v dobré víře, že je vlastníkem vozidla. Soud nepřihlédl k námitce žalovaného, že leasingová smlouva v sobě zahrnuje prvky smlouvy kupní, nájemní a smlouvy o finančním zprostředkování. Účastníci uzavřeli leasingovou smlouvu jako inominátní smlouvu a jsou vázáni takovým obsahem vzájemných práv a povinností, na němž se dohodli, nezavazují je žádné jiné povinnosti a nemají žádná jiná práva vyplývající z jiných smluv, ať už ze smlouvy kupní, nájemní či jiné. Za nedůvodnou považuje soud i námitku žalovaného, že leasingová smlouva je absolutně neplatná pro nerovnost smluvních stran právě s ohledem na to, že se jedná o leasingovou smlouvu jako inominátní smlouvu, na jejímž celém obsahu, když takový typ smlouvy není v obchodním ani občanském zákoníku upraven, se účastníci dohodli. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání namítaje nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, který neakceptoval jeho názor, že leasingová smlouva v sobě zahrnuje prvky smlouvy nájemní, kupní a ujednání o tzv. finanční službě. Žalovaný tvrdí, že žalobce nemá nárok na placení nájemného, v důsledku toho nemá nárok ani na placení úroků z prodlení, protože podle § 635 odst. 1 ObchZ nemohl po zajištění Policií Slovenské republiky předmět leasingu užívat a rovněž nemá nárok žalobce na placení nájemného podle § 663 až § 684 ObčZ. Žalovaný znovu poukazuje na to, že nájemní smlouva zanikla podle § 680 odst. 1 ObčZ zničením pronajaté věci, když za zničení pronajaté věci je nutno považovat i zajištění věci orgány Policie Slovenské republiky a při zániku nájemní smlouvy pak zanikly i ostatní smlouvy dílčí, leasingová smlouva tak nezanikla v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany žalobce. Žalovaný tvrdí, že žalobce, jako vlastník předmětu leasingu a leasingový pronajímatel, je povinen umožnit žalovanému, jako leasingovému nájemci, užívání předmětu leasingu, čemuž odpovídá povinnost leasingového nájemce, platit za užívání předmětu leasingu nájemné. Dne 6.9.1994 byl předmět leasingu žalovanému odebrán, čímž žalovaný pozbyl, nikoli ze své viny, možnost jej užívat a od toho data je tedy žalobce v prodlení se splněním svého závazku umožnit žalovanému užívání předmětu leasingu. Dle žalovaného zavinění žalobce za tento stav není třeba zkoumat, protože podle ust. § 373 ObchZ je za porušení svého závazku žalobce odpovědný objektivně. Žalovaný má zato, že pokud je žalobce v prodlení se splněním svého závazku umožnit užívání předmětu leasingu, nemůže se žalovaný dostat do prodlení s protiplněním, to je platbou za užívání předmětu leasingu. Žalovaný tvrdí, že žalobce neměl právo odstoupit od leasingové smlouvy, jelikož nebyla dána podmínka pro odstoupení, totiž prodlení žalovaného s plněním leasingových splátek. Pokud žalobce přesto od smlouvy odstoupil, je nutné tento jeho právní úkon vyhodnotit jako neplatný. Žalovaný navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobce v celém rozsahu zamítne. Žalobce ve vztahu k podanému odvolání žalovaného navrhl potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který správně posoudil a vyhodnotil povahu smlouvy jako smlouvy inominátní. V této smlouvě si účastníci sjednali veškerá svá práva a povinnosti a je proto třeba vycházet z obsahu této smlouvy. Pro žalovaného z leasingové smlouvy vyplývá zejména povinnost platit žalobci leasingové splátky, žalovaný si tuto svou povinnost neplnil, dle názoru žalobce je irelevantní, z jakého důvodu žalovaný přestal leasingové splátky platit. Žalobce odkazuje na ust. čl. IV. bodu 1 Všeobecných smluvních podmínek leasingu, podle něhož si žalovaný jako nájemce předmět leasingu zvolil sám a byl s ním, jakož i s jeho součástmi obeznámen, a leasingová společnost neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu. Situaci, která nastala v posuzované věci, kdy v průběhu trvání leasingového vztahu, byl předmět leasingu odebrán orgány Policie Slovenské republiky, lze podřadit právě pod toto ustanovení. Podle části dvanácté, hlavy I., článku 15. zákona č. 30/2000 Sb,. kterým se mění a doplňuje o.s.ř. s účinností od 1.1.2001 postupoval odvolací soud při projednání a rozhodnutí o podaném odvolání žalovaného podle o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského obchodního soudu v Ostravě 29.2.1996 se žalobce domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 511.594,30 Kč s příslušenstvím a skutkově tvrdí, že mezi ním a žalovaným byla dne 28.12.1993 uzavřena leasingová smlouva, jejímž předmětem je dlouhodobý pronájem osobního vozidla M. 200E. V leasingové smlouvě se žalovaný zavázal platit leasingové splátky, zavázal se zaplatit 36 pravidelných měsíčních splátek po 19.096,- Kč. Součástí smlouvy jsou Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného žalobcem. Žalovaný si plnil své povinnosti až do srpna 1994, přičemž počínaje měsíční splátku splatnou ke dni 5.9.1994 přestal nájemné podle leasingové smlouvy platit, i přesto, že byl opakovaně urgován. Žalobce využil svého práva odstoupit od leasingové smlouvy podle čl. VI. bodu 1. Všeobecných smluvních podmínek leasingu. K odstoupení došlo dopisem žalobce ze dne 15.2.1995. V čl. VI. bodu 3. byl sjednán konkrétní způsob vypořádání nároku leasingové společnosti v případě odstoupení od leasingové smlouvy, a to tím způsobem, že nájemce je v takovém případě povinen uhradit zejména dlužné leasingové splátky do doby odstoupení od smlouvy, včetně případných smluvních pokut, jakož i veškeré zbývající leasingové splátky až do konce původně sjednané doby leasingu zúročené podle aktuální úrokové sazby ke dni splatnosti nároků leasingové společnosti, a to včetně smluvně sjednané zůstatkové hodnoty snížené v případě prodeje předmětu leasingu o její skutečnou prodejní cenu. Vyúčtování nároků z leasingové smlouvy bylo sděleno žalovanému dopisem ze dne 23.2.1995, vyúčtování zní na částku 511.594,30 Kč, kterou žalovaný dobrovolně nezaplatil. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že osobní motorové vozidlo M. 200E, SPZ VSD XX-YY, bylo dne 6.9.1994 odňato za účelem prověření Cizinecké policie Slovenské republiky v M. s podezřením, že se jedná o vozidlo pocházející z trestné činnosti. Posléze žalovanému bylo sděleno Cizineckou policií Slovenské republiky, že vozidlo bylo dne 1.7.1992 odcizeno v Itálii a že vymáhání škody může uplatnit v civilním řízení od osoby nebo firmy, která mu vozidlo prodala. O tom, že došlo k odebrání vozidla, žalovaný informoval žalobce dopisem ze dne 12.10.1994, ve kterém mu sdělil, že nemůže předmět leasingu řádně užívat v důsledku právní vady předmětu leasingu, na kterou ho neupozornil a dále ho upozornil na to, že nebude hradit sjednané leasingové splátky, neboť by mohlo dojít na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení. Na tento dopis reagoval žalobce přípisem ze dne 16.11.1994, ve kterém uvedl, že obsah dopisu žalovaného je pro něho neakceptovatelný, protože žalobce podle Všeobecných smluvních podmínek leasingu neodpovídá za žádné vady předmětu leasingu a neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu. Současně žalobce žalovanému sdělil, že ve Všeobecných podmínkách je uvedeno, že leasingová společnost se nesmí za žádných okolností ocitnout v horším postavení, než měla v okamžiku uzavření leasingové smlouvy. Tato ujednání Všeobecných smluvních podmínek, na které žalobce odkázal ve svém dopise, považuje žalovaný za absolutně neplatné, protože smluvní ujednání, která neakceptují zásadu rovnosti smluvních stran a která způsobují, že práva a povinnosti účastníka na straně jedné nejsou ve vyváženém poměru s právy a povinnostmi druhého účastníka právního úkonu, je nutno považovat za ujednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a zároveň v rozporu s dobrými mravy. Leasingová smlouva byla uzavřena jako inominátní – nepojmenovaná smlouva, přičemž na tuto smlouvu lze aplikovat jako nejbližší zákonný předpis ust. § 635 odst. 1 ObchZ, podle něhož nájemce není povinen po dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat pro nezpůsobilost, platit nájemné, přičemž obdobě je možno použít obecnou úpravu o nájmu uvedenou v ust. § 663 až 684 ObčZ, podle něhož zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká a nájemce není povinen platit nájemné. Soud prvního stupně provedl celou řadu listinných důkazů, zejména důkaz leasingovou smlouvu, včetně Všeobecných smluvních podmínek leasingu, dále provedl důkaz výslechem S. Z., člena představenstva žalobce, Ing. M. Š., místopředsedy představenstva žalobce. Poté již rozhodl ve věci nyní napadeným rozsudkem s odůvodněním, jak výše uvedeno. Odvolací soud částečně opakoval dokazování a zjistil: - Z leasingové smlouvy č. 61, že byla uzavřena dne 28.12.1993 mezi leasingovou společností S & P., a. s., tř. Kosmonautů 8, Olomouc a nájemcem společností B. v.o.s., se sídlem Žerotínova 20, Valašské Meziříčí, předmětem leasingové smlouvy je dlouhodobý pronájem vozidla M. 200E, nájemce se zavázal umístit předmět leasingu na adrese Valašské Meziříčí, Havlíčkova 32, leasing se sjednává dohodou smluvních stran na 36 měsíců s tím, že počíná běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po převzetí předmětu leasingu. Strany se dohodly, že po řádném ukončení leasingové smlouvy je nájemce oprávněn koupit předmět leasingu za zůstatkovou hodnotu, jež se stanovuje dohodou smluvních stran na 1.230,- Kč. Nájemce se zavázal uhradit leasingové společnosti na její účet základní splátku ve výši 225.369,- Kč, dále se zavázal zaplatit 36 pravidelných měsíčních splátek po 19.096,- Kč dle platebního kalendáře a dále se zavázal zaplatit leasingové společnosti odměnu ve výši 45.074,- Kč. Nedílnou součástí leasingové smlouvy jsou Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného žalobcem. - Ze Všeobecných smluvních podmínek leasingu z čl. III. bodu 1., že vlastnické právo k předmětu leasingu přechází na leasingovou společnost v okamžiku převzetí leasingu od dodavatele, přičemž leasingová společnost je vlastníkem předmětu leasingu po celou sjednanou dobu leasingu. V bodě 7. je uvedeno, že nájemce nese riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu leasingu, a to i když na tom nenese vinu, veškeré náklady spojené s odstraňováním takových škod jdou k jeho tíži. Z čl. IV. bodu 1. vyplývá, že nájemce si předmět leasingu zvolil sám a je s ním, jakož i s jeho součástmi, obeznámen. Leasingová společnost neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu. Z čl. VI. bodu 1. písm. b) a c) vyplývá, že leasingová společnost je oprávněna od leasingové smlouvy s okamžitou platností odstoupit, je-li nájemce v prodlení s placením kterékoli leasingové splátky či jiné úhrady dle leasingové smlouvy déle než třicet dnů, či přesahuje-li souhrnná doba prodlení nájemce s placením leasingových splátek či jiných úhrad dobu leasingu šedesáti dnů. - Ze záznamu o předběžném zajištění motorového vozidla 6.9.1994, oddělení Cizinecké policie Slovenské republiky v M., že dne 6.9.1994 bylo předběžně zajištěno motorové vozidlo zn. M. 200E barvy černé, SPZ VSD XX-YY/CZ s odůvodněním, že s tímto vozidlem jel přes hraniční přechod v M., Slovenská republika, P. K. a při kontrole vozidla bylo zjištěno, že výrobní číslo karoserie bylo přeražené a s číslem bylo manipulované. Vzniklo podezření, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a proto bylo na hraničním přechodu zajištěné. Na záznamu se nachází podpis řidiče s prohlášením, že „přeražení čísla karoserie nepovažuje za prokázané“. - Z faktury č. 15 ze dne 28.12.1993 vystavené autobazarem G + N O., Lipenská ul., že společnosti S & P. a.s., leasingové společnosti, se sídlem Olomouc, Kosmonautů 8 je vyúčtována částka 751.230,- Kč za osobní ojetý automobil M. 200E, SPZ VSD XX-YY, faktura byla uhrazena v hotovosti 28.12.1993, jako majitel vozidla je uveden žalobce, jako držitel vozidla žalovaný. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, na něž pro stručnost odůvodnění rozhodnutí odkazuje. Nesouhlasí však s právními závěry soudu prvního stupně, po částečně zopakovaném dokazování dospívá k jiným právním závěrům, než soud prvního stupně. Podle ust. § 269 odst. 1 a 2 ObchZ ustanovení upravující v hlavě II. této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené základním ustanovením pro každou z těchto smluv. Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Podle ust. § 575 odst. 1 a 2 ObčZ stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Podle ust. § 577 odst. 1 ObčZ dlužník je povinen bez zbytečného odkladu poté, co se doví o skutečnosti, jež činí plnění nemožným, oznámit to věřiteli, jinak odpovídá za škodu, která vznikne věřiteli tím, že nebyl včas o nemožnosti vyrozuměn. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 28.12.1993 uzavřena leasingová smlouva, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného společností žalobce. Předmětem leasingové smlouvy byl dlouhodobý pronájem osobního automobilu M. 200E, který žalobce jako poskytovatel leasingu a vlastník předmětu leasingu přenechal žalovanému jako nájemci do užívání. Soud prvního stupně zcela správně dovodil, že uzavřená leasingová smlouva má charakter nepojmenované – inominátní – smlouvy, a to bez ohledu na to, že je označena jako smlouva o koupi najaté věci podle ust. § 489 ObchZ. Pro posouzení charakteru smlouvy není rozhodující to, jak je smlouva označena, relevantní je obsah této smlouvy, čili obsah vzájemně dohodnutých práv a povinností účastníků smlouvy. Se soudem prvního stupně, lze souhlasit v tom, že uzavřená smlouva pouze v té části, kde se hovoří o koupi předmětu leasingu za dohodnutou cenu v případě řádného ukončení leasingové smlouvy, má charakter smlouvy o koupi najaté věci, jinak se jedná o smlouvu leasingovou. Inominátní smlouva (jako smlouva zákonem neupravená) ze své povahy zakládá pouze ta práva a povinnosti, která mají podle vůle stran tvořit obsah zakládaného závazkového vztahu. Takto sjednaná práva a povinnosti se budou řídit tím, co je sjednáno v samotné inominátní smlouvě a obecnou částí závazkového práva, které kompletně upravuje možnost změny a zániku takových práv a povinností. Z dikce ust. § 269 odst. 1 ObchZ vyplývá, že na inominátní závazky ustanovení zvláštní části závazkového práva obchodního zákoníku použít nelze. Z těchto důvodu proto také nelze přisvědčit právnímu názoru žalovaného, že předmětná leasingová smlouva v sobě zahrnuje finanční zprostředkování, prvky smlouvy nájemní a prvky smlouvy kupní a že v projednávané věci by se mělo analogicky postupovat podle ust. § 635 odst. 1 ObchZ, podle něhož není nájemce povinen po dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat pro nezpůsobilost, platit nájemné (smlouva o nájmu dopravního prostředku), popř. podle ust. § 663 až § 684 ObčZ upravující nájemní smlouvu. Z obsahu práv a povinností dohodnutých mezi účastníky v leasingové smlouvě vyplývá zejména povinnost uživatele – žalovaného – platit leasingové splátky a dále pak povinnosti specifikované ve Všeobecných smluvních podmínkách leasingu, jako např. povinnost nepoškodit předmět leasingu, oznámit jakékoli změny, zpřístupnit předmět leasingu apod. Proti všem těmto povinnostem žalovaného pak stojí principiálně jediná povinnost majitele předmětu leasingu, totiž ponechat předmět leasingu po celou sjednanou dobu v užívání. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přestal platit leasingové splátky poté, co vozidlo bylo odňato Policií Slovenské republiky a vráceno jako vozidlo odcizené již v roce 1992 původnímu majiteli v Itálii. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že tento důvod, pro který žalovaný přestal leasingové splátky platit, není rozhodný. Došlo-li za trvání závazkového vztahu k odebrání předmětu leasingu a jeho vrácení původnímu majiteli poté, co dodatečně vyšlo najevo, že předmět leasingu pochází z trestné činnosti, došlo ke vzniku následné nemožnosti plnění ustanovení leasingové smlouvy podle ust. § 575 odst. 1 a 2 ObčZ. Stalo-li se takto plnění nemožným v době existence závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. V projednávané věci se jedná o objektivní nemožnost plnění, nezávislou na osobě či na vůli žalovaného a současně se jedná o trvalou nemožnost plnění, neboť předmět leasingu nelze podle smlouvy nadále dohodnutým způsobem užívat a smlouva tak pozbývá svého chtěného hospodářského významu. Odebráním předmětu leasingu došlo k zániku práv a povinností z leasingové smlouvy pro nemožnost plnění, a proto odstoupil-li žalobce od leasingové smlouvy v důsledku prodlení žalovaného s placením leasingových splátek poté, co již došlo k zániku smlouvy okamžikem, kdy nastala nemožnost plnění, je toto odstoupení třeba považovat za právně neúčinné a nárok žalobce na zaplacení dlužných leasingových splátek, do budoucna nezaplacených leasingových splátek a smluvní pokuty za nedůvodný. Nelze přisvědčit právnímu názoru žalobce, že žalovaný s odkazem na ust. IV. bodu 1. Všeobecných smluvních podmínek leasingu, podle něhož „nájemce si předmět leasingu zvolil sám a je s ním, jakož i s jeho součástmi, obeznámen a leasingová společnost neručí za žádnou vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu“, nese odpovědnost za to, že došlo k odebrání předmětu leasingu, když vyšlo najevo, že předmět leasingu pochází z trestné činnosti. Odhlédne-li odvolací soud od tohoto neurčitého ustanovení, ze kterého nelze dovodit, co strany mínily prohlášením, že „leasingová společnost neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu“, je nutno konstatovat, že bylo především věcí žalobce, aby předtím, než uzavřel leasingovou smlouvu, si ověřil, zda vozidlo neprochází evidencí odcizených vozidel. Žalobce zřejmě toto před uzavřením leasingové smlouvy neučinil a ani poté, co žalovaný mu oznámil, že došlo k odebrání vozidla orgány Cizinecké policie Slovenské republiky, neučinil žádné právní kroky směřující k vydání vozidla policií žalobci jako vlastníku či k vymáhání škody ve vztahu k dřívějšímu majiteli vozidla. Soud prvního stupně zaujal jiný právní závěr a v důsledku toho rozhodl nesprávně, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil (ust. § 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, že žalobu žalobce na zaplacení částky 511.594,30 Kč s příslušenstvím zamítl. Podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl odvolací soud nově o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Žalobce nebyl procesně úspěšný a je proto povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud přiznal žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vynaložené náklady za právní zastoupení advokátem, a to celkem za pět úkonů poskytnuté právní pomoci (příprava a převzetí věci, vyjádření se k žalobě a třikrát účast u jednání), jeden úkon po 6.550,- Kč + 5 x 75,- Kč režijní paušál, celkem se jedná o částku 33.125,- Kč, když ostatních neúčtovaných nákladů řízení před soudem prvního stupně se žalovaný výslovně vzdal (ust. § 7, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátního tarifu). V řízení před odvolacím soudem přiznal odvolací soud procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení představující zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 20.464,- Kč, paušální odměnu za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 39.180,- Kč podle § 3 bodu 6., náhradu za ztrátu času za šest půlhodin po 50,- Kč a náhradu cestovného osobním automobilem R. M., cestováno z Kopřivnice do Olomouce a zpět, ujeto 170 km, průměrná spotřeba 7,6 l benzinu Natural, 1 l za 25,- Kč, celkem cestovné představuje částku 901,- Kč a celkové náklady v řízení před odvolacím soudem pak představují částku 60.845,- Kč. Sečteno spolu s náklady v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 93.970,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalovaného. (ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 511.594,30 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.3.1994 do zaplacení a na nákladech řízení 45.639,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. S., do tří dnů od právní moci rozhodnutí. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvádí, že žalobce prokázal, že uzavřel s žalovaným dne 28.12.1993 leasingovou smlouvu č. 61, která má charakter inominátní smlouvy podle § 269 odst. 2 ObchZ, přestože je označena jako smlouva uzavřená podle § 489 ObchZ. Pouze v části, kde bylo dohodnuto, že pro případ řádného ukončení leasingové smlouvy je žalovaný oprávněn koupit předmět leasingu za dohodnutou cenu, pouze v této části se jedná o smlouvu o koupi najaté věci podle § 489 ObchZ. Součástí leasingové smlouvy jsou podle výslovného znění čl. V. bodu 1 smlouvy Všeobecné smluvní podmínky leasingu, s nimiž byl žalovaný podle textu smlouvy řádně seznámen, porozuměl jim a souhlasil s nimi. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalobce poté, co žalovaný přestal platit leasingové splátky, odstoupil od leasingové smlouvy dopisem ze dne 15.12.1995 pro neplacení leasingových splátek v souladu s ust. čl. VI. odst. 1 písm. b) a c) leasingových podmínek a dalším dopisem vyčíslil své nároky, tedy dlužné leasingové splátky, do budoucna nezaplacené splátky a smluvní pokutu za prodlení s úhradou splátek do doby odstoupení od smlouvy. Z hlediska obsahu leasingové smlouvy a vzájemných práv a povinností pronajímatele a nájemce není důvod, proč žalovaný přestal leasingové splátky platit, rozhodný, a to ani tehdy, kdy bylo prokázáno, že vozidlo bylo žalovanému odňato Policií Slovenské republiky a vráceno jako vozidlo odcizené již v roce 1992 původnímu majiteli. Navíc společník žalovaného P. K. byl vlastníkem vozidla před žalobcem a sám byl v dobré víře, že je vlastníkem vozidla. Soud nepřihlédl k námitce žalovaného, že leasingová smlouva v sobě zahrnuje prvky smlouvy kupní, nájemní                a smlouvy o finančním zprostředkování. Účastníci uzavřeli leasingovou smlouvu jako inominátní smlouvu a jsou vázáni takovým obsahem vzájemných práv a povinností, na němž se dohodli, nezavazují je žádné jiné povinnosti a nemají žádná jiná práva vyplývající z jiných smluv, ať už ze smlouvy kupní, nájemní či jiné. Za nedůvodnou považuje soud i námitku žalovaného, že leasingová smlouva je absolutně neplatná pro nerovnost smluvních stran právě s ohledem na to, že se jedná o leasingovou smlouvu jako inominátní smlouvu, na jejímž celém obsahu, když takový typ smlouvy není v obchodním ani občanském zákoníku upraven, se účastníci dohodli. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání namítaje nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, který neakceptoval jeho názor, že leasingová smlouva v sobě zahrnuje prvky smlouvy nájemní, kupní a ujednání o tzv. finanční službě. Žalovaný tvrdí, že žalobce nemá nárok na placení nájemného, v důsledku toho nemá nárok ani na placení úroků z prodlení, protože podle § 635 odst. 1 ObchZ nemohl po zajištění Policií Slovenské republiky předmět leasingu užívat a rovněž nemá nárok žalobce na placení nájemného podle § 663 až § 684 ObčZ. Žalovaný znovu poukazuje na to, že nájemní smlouva zanikla podle § 680 odst. 1 ObčZ zničením pronajaté věci, když za zničení pronajaté věci je nutno považovat i zajištění věci orgány Policie Slovenské republiky a při zániku nájemní smlouvy pak zanikly i ostatní smlouvy dílčí, leasingová smlouva tak nezanikla v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany žalobce. Žalovaný tvrdí, že žalobce, jako vlastník předmětu leasingu a leasingový pronajímatel, je povinen umožnit žalovanému, jako leasingovému nájemci, užívání předmětu leasingu, čemuž odpovídá povinnost leasingového nájemce, platit za užívání předmětu leasingu nájemné. Dne 6.9.1994 byl předmět leasingu žalovanému odebrán, čímž žalovaný pozbyl, nikoli ze své viny, možnost jej užívat a od toho data je tedy žalobce v prodlení se splněním svého závazku umožnit žalovanému užívání předmětu leasingu. Dle žalovaného zavinění žalobce za tento stav není třeba zkoumat, protože podle ust. § 373 ObchZ je za porušení svého závazku žalobce odpovědný objektivně. Žalovaný má zato, že pokud je žalobce v prodlení se splněním svého závazku umožnit užívání předmětu leasingu, nemůže se žalovaný dostat do prodlení s protiplněním, to je platbou za užívání předmětu leasingu. Žalovaný tvrdí, že žalobce neměl právo odstoupit od leasingové smlouvy, jelikož nebyla dána podmínka pro odstoupení, totiž prodlení žalovaného s plněním leasingových splátek. Pokud žalobce přesto od smlouvy odstoupil, je nutné tento jeho právní úkon vyhodnotit jako neplatný. Žalovaný navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobce v celém rozsahu zamítne. Žalobce ve vztahu k podanému odvolání žalovaného navrhl potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který správně posoudil a vyhodnotil povahu smlouvy jako smlouvy inominátní. V této smlouvě si účastníci sjednali veškerá svá práva a povinnosti a je proto třeba vycházet z obsahu této smlouvy. Pro žalovaného z leasingové smlouvy vyplývá zejména povinnost platit žalobci leasingové splátky, žalovaný si tuto svou povinnost neplnil, dle názoru žalobce je irelevantní, z jakého důvodu žalovaný přestal leasingové splátky platit. Žalobce odkazuje na ust. čl. IV. bodu 1 Všeobecných smluvních podmínek leasingu, podle něhož si žalovaný jako nájemce předmět leasingu zvolil sám a byl s ním, jakož i s jeho součástmi obeznámen, a leasingová společnost neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu. Situaci, která nastala v posuzované věci, kdy v průběhu trvání leasingového vztahu, byl předmět leasingu odebrán orgány Policie Slovenské republiky, lze podřadit právě pod toto ustanovení. Podle části dvanácté, hlavy I., článku 15. zákona                      č. 30/2000 Sb,. kterým se mění a doplňuje o.s.ř. s účinností od 1.1.2001 postupoval odvolací soud při projednání a rozhodnutí o podaném odvolání žalovaného podle o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u Krajského obchodního soudu v Ostravě 29.2.1996 se žalobce domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 511.594,30 Kč s příslušenstvím a skutkově tvrdí, že mezi ním a žalovaným byla dne 28.12.1993 uzavřena leasingová smlouva, jejímž předmětem je dlouhodobý pronájem osobního vozidla M. 200E. V leasingové smlouvě se žalovaný zavázal platit leasingové splátky, zavázal se zaplatit 36 pravidelných měsíčních splátek po 19.096,- Kč. Součástí smlouvy jsou Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného žalobcem. Žalovaný si plnil své povinnosti až do srpna 1994, přičemž počínaje měsíční splátku splatnou ke dni 5.9.1994 přestal nájemné podle leasingové smlouvy platit, i přesto, že byl opakovaně urgován. Žalobce využil svého práva odstoupit od leasingové smlouvy podle  čl. VI. bodu 1. Všeobecných smluvních podmínek leasingu. K odstoupení došlo dopisem žalobce ze dne 15.2.1995. V čl. VI. bodu 3. byl sjednán konkrétní způsob vypořádání nároku leasingové společnosti v případě odstoupení od leasingové smlouvy, a to tím způsobem, že nájemce je v takovém případě povinen uhradit zejména dlužné leasingové splátky do doby odstoupení od smlouvy, včetně případných smluvních pokut, jakož i veškeré zbývající leasingové splátky až do konce původně sjednané doby leasingu zúročené podle aktuální úrokové sazby ke dni splatnosti nároků leasingové společnosti, a to včetně smluvně sjednané zůstatkové hodnoty snížené v případě prodeje předmětu leasingu o její skutečnou prodejní cenu. Vyúčtování nároků z leasingové smlouvy bylo sděleno žalovanému dopisem ze dne 23.2.1995, vyúčtování zní na částku 511.594,30 Kč, kterou žalovaný dobrovolně nezaplatil. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že osobní motorové vozidlo M. 200E, SPZ VSD 88-60, bylo dne 6.9.1994 odňato za účelem prověření Cizinecké policie Slovenské republiky v M. s podezřením, že se jedná o vozidlo pocházející z trestné činnosti. Posléze žalovanému bylo sděleno Cizineckou policií Slovenské republiky, že vozidlo bylo dne 1.7.1992 odcizeno v Itálii a že vymáhání škody může uplatnit v civilním řízení od osoby nebo firmy, která mu vozidlo prodala. O tom, že došlo k odebrání vozidla, žalovaný informoval žalobce dopisem ze dne 12.10.1994, ve kterém mu sdělil, že nemůže předmět leasingu řádně užívat v důsledku právní vady předmětu leasingu, na kterou ho neupozornil a dále ho upozornil na to, že nebude hradit sjednané leasingové splátky, neboť by mohlo dojít na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení. Na tento dopis reagoval žalobce přípisem ze dne 16.11.1994, ve kterém uvedl, že obsah dopisu žalovaného je pro něho neakceptovatelný, protože žalobce podle Všeobecných smluvních podmínek leasingu neodpovídá za žádné vady předmětu leasingu a neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu. Současně žalobce žalovanému sdělil, že ve Všeobecných podmínkách je uvedeno, že leasingová společnost se nesmí za žádných okolností ocitnout v horším postavení,  než měla v okamžiku uzavření leasingové smlouvy. Tato ujednání Všeobecných smluvních podmínek, na které žalobce odkázal   ve svém dopise, považuje žalovaný za absolutně neplatné, protože smluvní ujednání, která neakceptují zásadu rovnosti smluvních stran a která způsobují, že práva a povinnosti účastníka na straně jedné nejsou ve vyváženém poměru s právy a povinnostmi druhého účastníka právního úkonu, je nutno považovat za ujednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a zároveň v rozporu s dobrými mravy. Leasingová smlouva byla uzavřena jako inominátní – nepojmenovaná smlouva, přičemž na tuto smlouvu lze aplikovat jako nejbližší zákonný předpis ust. § 635 odst. 1 ObchZ, podle něhož nájemce není povinen po dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat pro nezpůsobilost, platit nájemné, přičemž obdobě je možno použít obecnou úpravu o nájmu uvedenou v ust. § 663 až 684 ObčZ, podle něhož zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká a nájemce není povinen platit nájemné. Soud prvního stupně provedl celou řadu listinných důkazů, zejména důkaz leasingovou smlouvu, včetně Všeobecných smluvních podmínek leasingu, dále provedl důkaz výslechem S. Z., člena představenstva žalobce, Ing. M. Š., místopředsedy představenstva žalobce. Poté již rozhodl ve věci nyní napadeným rozsudkem s odůvodněním, jak výše uvedeno. Odvolací soud částečně opakoval dokazování a zjistil: - Z leasingové smlouvy č. 61, že byla uzavřena dne 28.12.1993 mezi leasingovou společností S & P., a. s., tř. Kosmonautů 8, Olomouc a nájemcem společností B. v.o.s., se sídlem Žerotínova 20, Valašské Meziříčí, předmětem leasingové smlouvy je dlouhodobý pronájem vozidla M. 200E, nájemce se zavázal umístit předmět leasingu na adrese Valašské Meziříčí, Havlíčkova 32, leasing se sjednává dohodou smluvních stran na 36 měsíců s tím, že počíná běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po převzetí předmětu leasingu. Strany se dohodly, že po řádném ukončení leasingové smlouvy je nájemce oprávněn koupit předmět leasingu za zůstatkovou hodnotu, jež se stanovuje dohodou smluvních stran na 1.230,- Kč. Nájemce se zavázal uhradit leasingové společnosti na její účet základní splátku ve výši 225.369,- Kč, dále se zavázal zaplatit 36 pravidelných měsíčních splátek po 19.096,- Kč dle platebního kalendáře a dále se zavázal zaplatit leasingové společnosti odměnu ve výši 45.074,- Kč. Nedílnou součástí leasingové smlouvy jsou Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného žalobcem. - Ze Všeobecných smluvních podmínek leasingu z čl. III. bodu 1., že vlastnické právo k předmětu leasingu přechází na leasingovou společnost v okamžiku převzetí leasingu od dodavatele, přičemž leasingová společnost je vlastníkem předmětu leasingu po celou sjednanou dobu leasingu. V bodě 7. je uvedeno, že nájemce nese riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu leasingu, a to i když na tom nenese vinu, veškeré náklady spojené s odstraňováním takových škod jdou k jeho tíži. Z čl. IV. bodu 1. vyplývá, že nájemce si předmět leasingu zvolil sám a je s ním, jakož i s jeho součástmi, obeznámen. Leasingová společnost neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu. Z čl. VI. bodu 1. písm. b) a c) vyplývá, že leasingová společnost je oprávněna od leasingové smlouvy s okamžitou platností odstoupit, je-li nájemce v prodlení s placením kterékoli leasingové splátky či jiné úhrady dle leasingové smlouvy déle než třicet dnů, či přesahuje-li souhrnná doba prodlení nájemce s placením leasingových splátek či jiných úhrad dobu leasingu šedesáti dnů. - Ze záznamu o předběžném zajištění motorového vozidla 6.9.1994, oddělení Cizinecké policie Slovenské republiky v M., že dne 6.9.1994 bylo předběžně zajištěno motorové vozidlo zn. M. 200E barvy černé, SPZ VSD 88-60/CZ s odůvodněním, že s tímto vozidlem jel přes hraniční přechod v M., Slovenská republika, P. K. a při kontrole vozidla bylo zjištěno, že výrobní číslo karoserie bylo přeražené a s číslem bylo manipulované. Vzniklo podezření, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a proto bylo na hraničním přechodu zajištěné. Na záznamu se nachází podpis řidiče s prohlášením, že „přeražení čísla karoserie nepovažuje za prokázané“. - Z faktury č. 15 ze dne 28.12.1993 vystavené autobazarem G + N O., Lipenská ul., že společnosti S & P. a.s., leasingové společnosti, se sídlem Olomouc, Kosmonautů 8 je vyúčtována částka 751.230,- Kč za osobní ojetý automobil M. 200E, SPZ VSD 88-60, faktura byla uhrazena v hotovosti 28.12.1993, jako majitel vozidla je uveden žalobce, jako držitel vozidla žalovaný. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, na něž pro stručnost odůvodnění rozhodnutí odkazuje. Nesouhlasí však s právními závěry soudu prvního stupně, po částečně zopakovaném dokazování dospívá k jiným právním závěrům, než soud prvního stupně. Podle ust. § 269 odst. 1 a 2 ObchZ ustanovení upravující v hlavě II. této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené základním ustanovením pro každou z těchto smluv. Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Podle ust. § 575 odst. 1 a 2 ObčZ stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Podle ust. § 577 odst. 1 ObčZ dlužník je povinen bez zbytečného odkladu poté, co se doví o skutečnosti, jež činí plnění nemožným, oznámit to věřiteli, jinak odpovídá za škodu, která vznikne věřiteli tím, že nebyl včas o nemožnosti vyrozuměn. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 28.12.1993 uzavřena leasingová smlouva, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné smluvní podmínky leasingu poskytovaného společností žalobce. Předmětem leasingové smlouvy byl dlouhodobý pronájem osobního automobilu M. 200E, který žalobce jako poskytovatel leasingu a vlastník předmětu leasingu přenechal žalovanému jako nájemci do užívání. Soud prvního stupně zcela správně dovodil, že uzavřená leasingová smlouva má charakter nepojmenované – inominátní                  – smlouvy, a to bez ohledu na to, že je označena jako smlouva                 o koupi najaté věci podle ust. § 489 ObchZ. Pro posouzení charakteru smlouvy není rozhodující to, jak je smlouva označena, relevantní je obsah této smlouvy, čili obsah vzájemně dohodnutých práv a povinností účastníků smlouvy. Se soudem prvního stupně, lze souhlasit v tom, že uzavřená smlouva pouze v té části, kde se hovoří o koupi předmětu leasingu za dohodnutou cenu v případě řádného ukončení leasingové smlouvy, má charakter smlouvy o koupi najaté věci, jinak se jedná o smlouvu leasingovou. Inominátní smlouva (jako smlouva zákonem neupravená) ze své povahy zakládá pouze ta práva a povinnosti, která mají podle vůle stran tvořit obsah zakládaného závazkového vztahu. Takto sjednaná práva a povinnosti se budou řídit tím, co je sjednáno v samotné inominátní smlouvě a obecnou částí závazkového práva, které kompletně upravuje možnost změny a zániku takových práv a povinností. Z dikce ust. § 269 odst. 1 ObchZ vyplývá, že na inominátní závazky ustanovení zvláštní části závazkového práva obchodního zákoníku použít nelze. Z těchto důvodu proto také nelze přisvědčit právnímu názoru žalovaného, že předmětná leasingová smlouva v sobě zahrnuje finanční zprostředkování, prvky smlouvy nájemní a prvky smlouvy kupní a že v projednávané věci by se mělo analogicky postupovat podle ust. § 635 odst. 1 ObchZ, podle něhož není nájemce povinen po dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat pro nezpůsobilost, platit nájemné (smlouva o nájmu dopravního prostředku), popř. podle ust. § 663 až § 684 ObčZ upravující nájemní smlouvu. Z obsahu práv a povinností dohodnutých mezi účastníky v leasingové smlouvě vyplývá zejména povinnost uživatele – žalovaného – platit leasingové splátky a dále pak povinnosti specifikované ve Všeobecných smluvních podmínkách leasingu, jako např. povinnost nepoškodit předmět leasingu, oznámit jakékoli změny, zpřístupnit předmět leasingu apod. Proti všem těmto povinnostem žalovaného pak stojí principiálně jediná povinnost majitele předmětu leasingu, totiž ponechat předmět leasingu po celou sjednanou dobu              v užívání. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přestal platit leasingové splátky poté, co vozidlo bylo odňato Policií Slovenské republiky a vráceno jako vozidlo odcizené již v roce 1992 původnímu majiteli v Itálii. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že tento důvod, pro který žalovaný přestal leasingové splátky platit, není rozhodný. Došlo-li za trvání závazkového vztahu k odebrání předmětu leasingu a jeho vrácení původnímu majiteli poté, co dodatečně vyšlo najevo, že předmět leasingu pochází z trestné činnosti, došlo ke vzniku následné nemožnosti plnění ustanovení leasingové smlouvy podle ust. § 575 odst. 1 a 2 ObčZ. Stalo-li se takto plnění nemožným v době existence závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. V projednávané věci se jedná o objektivní nemožnost plnění, nezávislou na osobě či na vůli žalovaného                   a současně se jedná o trvalou nemožnost plnění, neboť předmět leasingu nelze podle smlouvy nadále dohodnutým způsobem užívat  a smlouva tak pozbývá svého chtěného hospodářského významu. Odebráním předmětu leasingu došlo k zániku práv a povinností z leasingové smlouvy pro nemožnost plnění, a proto odstoupil-li žalobce od leasingové smlouvy v důsledku prodlení žalovaného                     s placením leasingových splátek poté, co již došlo k zániku smlouvy okamžikem, kdy nastala nemožnost plnění, je toto odstoupení třeba považovat za právně neúčinné a nárok žalobce na zaplacení dlužných leasingových splátek, do budoucna nezaplacených leasingových splátek a smluvní pokuty za nedůvodný. Nelze přisvědčit právnímu názoru žalobce, že žalovaný s odkazem na ust. IV. bodu 1. Všeobecných smluvních podmínek leasingu, podle něhož „nájemce si předmět leasingu zvolil sám a je s ním, jakož i s jeho součástmi, obeznámen a leasingová společnost neručí za žádnou vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu“, nese odpovědnost za to, že došlo k odebrání předmětu leasingu, když vyšlo najevo, že předmět leasingu pochází z trestné činnosti. Odhlédne-li odvolací soud od tohoto neurčitého ustanovení, ze kterého nelze dovodit, co strany mínily prohlášením, že „leasingová společnost neručí za žádnou dílčí vlastnost nebo právní způsobilost předmětu leasingu“, je nutno konstatovat, že bylo především věcí žalobce, aby předtím, než uzavřel leasingovou smlouvu, si ověřil, zda vozidlo neprochází evidencí odcizených vozidel. Žalobce zřejmě toto před uzavřením leasingové smlouvy neučinil a ani poté, co žalovaný mu oznámil, že došlo k odebrání vozidla orgány Cizinecké policie Slovenské republiky, neučinil žádné právní kroky směřující k vydání vozidla policií žalobci jako vlastníku či k vymáhání škody ve vztahu k dřívějšímu majiteli vozidla. Soud prvního stupně zaujal jiný právní závěr a v důsledku toho rozhodl nesprávně, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil (ust. § 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, že žalobu žalobce na zaplacení částky 511.594,30 Kč s příslušenstvím zamítl. Podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl odvolací soud nově                o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Žalobce nebyl procesně úspěšný a je proto povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud přiznal žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vynaložené náklady za právní zastoupení advokátem, a to celkem za pět úkonů poskytnuté právní pomoci (příprava a převzetí věci, vyjádření se k žalobě a třikrát účast u jednání), jeden úkon po 6.550,- Kč + 5 x 75,- Kč režijní paušál, celkem se jedná o částku 33.125,- Kč, když ostatních neúčtovaných nákladů řízení před soudem prvního stupně se žalovaný výslovně vzdal (ust. § 7, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátního tarifu). V řízení před odvolacím soudem přiznal odvolací soud procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení představující zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 20.464,- Kč, paušální odměnu za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 39.180,- Kč podle § 3 bodu 6., náhradu za ztrátu času za šest půlhodin po 50,- Kč a náhradu cestovného osobním automobilem R. M. SPZ NJL 67-65, cestováno z Kopřivnice do Olomouce                  a zpět, ujeto 170 km, průměrná spotřeba 7,6 l benzinu Natural, 1 l za 25,- Kč, celkem cestovné představuje částku 901,- Kč a celkové náklady v řízení před odvolacím soudem pak představují částku 60.845,- Kč. Sečteno spolu s náklady v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 93.970,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalovaného. (ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).