K projednání žalob uplatňujících nároky z porušení práva podle zákona č. 137/1995 Sb. a zákona č. 191/1999 Sb., k němuž dochází na území ČR, je dána pravomoc českých soudů (ust. § 87 písm. b/ o.s.ř.).

Shora označeným usnesením soud prvního stupně „vyslovil svou nepravomocnost k projednání a rozhodnutí projednávané věci“. Dle odůvodnění dospěl k závěru, že ve věci žalobce proti žalovanému, o určení, že v žalobě specifikované zboží jsou padělky a uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 400.000,-Kč, není dána věcná ani místní příslušnost Krajského soudu v Brně, ani jiných soudů České republiky a tudíž ani pravomoc těchto soudů. Uzavřel, že žalovaný je zahraniční právnickou osobou, a protože tu není žádný jiný důvod zakládající příslušnost českého soudu, rozhodl, že k projednání věci zde není dostatek pravomoci. Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání. Uvedl, že při úvaze, u jakého soudu se má žalobce domáhat svých práv v rámci přijatého celního opatření podle zákona č. 191/1999 Sb., když žalovaný nemá jiný příslušný soud v České republice, dospěl k závěru, že by to měl být soud podle § 86 odst. 2 o.s.ř., v jehož obvodu má žalovaný majetek. Za relevantní majetek zakládající tuto zvláštní příslušnost žalobce považuje právě předmětné zajištěné zboží. Žalobce se domnívá, že pojem majetek je třeba v této souvislosti vykládat nikoliv pouze jako věci a pohledávky ve vlastnictví, ale i jako ty, které dotyčná osoba v rozhodné době drží a nakládá s nimi z jiného právního důvodu, jako příklad uvedl přepravní smlouvu. Tvrdil, že při podání žaloby nemohl spolehlivě prokázat, že zboží bylo v rozhodné době ve vlastnictví žalovaného, současně však soud prvního stupně nemohl tento předpoklad spolehlivě vyloučit. Žalobce se proto domnívá, že ve smyslu jeho výkladu „majetek žalovaného“ je dána příslušnost a tedy i pravomoc Krajského soudu v Brně, když zajištěné zboží se nachází v celním skladu Celního úřadu v Břeclavi, tj. v obvodu tohoto soudu. Navrhl napadené usnesení soudu prvního stupně zrušit. Odvolací soud podle § 206, § 212 o.s.ř. napadené usnesení přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že žalobou ze dne 17. 4. 2001 se žalobce proti žalovanému domáhal určení, že 1217 kusů triček s krátkým rukávem označených ochrannou známkou „F“ a zajištěných rozhodnutím Celního úřadu Břeclav-dálnice, č. j. 1526-0223/201 ze dne 29. 3. 2001 jsou padělky a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 400.000,-Kč a náklady řízení. Tvrdil, že je majitelem ochranných známek „F“ č. 22091 s prioritou od 7. 7. 1998 „FB“ a č. 220913 přihlášky ochranné známky „F“ č. 141433. Na základě sdělení Celního úřadu Břeclav – dálnice ze dne 2. 4. 2001 o zajištění zboží podezřelého z porušení práva duševního vlastnictví se dozvěděl, že bylo zajištěno shora uvedené zboží. Deklarantem a zřejmě i dovozcem je žalovaný, jemuž však žalobce souhlas s uvedením zboží označeného „F“ na trh v České republice nedal. Dovoz takto označovaného zboží tudíž porušuje žalobcova práva z ochranné známky. Dovážené zboží označené známkou „F“ je ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 191/1999 Sb. padělkem originálního zboží žalobce. Dále tvrdil, že mu v důsledku neoprávněného užívání ochranné známky vzniká majetková újma a dochází k poškozování jeho dobrého jména, proto se rovněž domáhá dle § 15 odst. 3 zákona o ochranných známkách přiměřeného zadostiučinění ve výši 400.000,- Kč. Nato soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením. Pravomoc soudů České republiky je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost (§ 37 z. č. 97/63 Sb. – ZMPSP). „Českými předpisy“, podle nichž je dána příslušnost českých soudů, jsou především ustanovení občanského soudního řádu o místní a věcné příslušnosti soudů a „příslušností“, se rozumí právě místní a věcná příslušnost soudů. Smysl úpravy, která váže pravomoc soudu k ustanovením o místní příslušnosti soudů, tkví v tom, že najde-li se v určitém státě soud místně příslušný k rozhodnutí v konkrétní věci, lze odtud dovodit též dostatečně intenzívní vztah k soudnictví takového státu. Občanský soudní řád pak pravidla pro určení místní příslušnosti formuluje v ustanoveních § 84 až 89a, přičemž tzv. obecnou místní příslušností se zabývají ustanovení § 84 až 86 o.s.ř., výlučnou místní příslušností ustanovení § 88 o.s.ř. a místní příslušností na výběr danou ustanovení § 87 o.s.ř. K založení pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu pak postačí, aby byla dána kterákoli z těchto druhů místní příslušnosti. V posuzované věci místní příslušnost českých soudů lze dovodit z ust. § 87 písm. b) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je vedle obecného soudu žalovaného k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. V konkrétním případě se podanou žalobou žalobce domáhá ochrany proti porušování jeho práv k ochranné známce, a to postupem, který upravuje z. č. 191/1999 Sb. o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví. V jedné žalobě pak spojil žalobce též další nárok a to nárok na přiměřené zadostiučinění podle ust. § 15 odst. 3 zákona č. 137/95 Sb. o ochranných známkách. Podstatou sporu je tvrzení, že žalovaný porušuje žalobcova práva k ochranné známce tím, že zboží označené bez souhlasu žalobce touto ochrannou známkou dovezl do ČR, kde toto zboží bylo rozhodnutím Celního úřadu v Břeclavi zajištěno podle ust. § 11 odst. 2 z. č. 191/1999 Sb. Zabránit tomu, aby zboží bylo propuštěno do celního režimu, pak může žalobce jedině podáním žaloby o určení, že jde o padělek, anebo návrhem na nařízení předběžného opatření (§ 13 z. č. 191/1999 Sb.). Uvedené zákonné ustanovení ve svém odstavci 2 písm. b) předpokládá možnost následného soudního rozhodnutí o tom, „že zboží poškozuje právo k ochranné známce„ a „k zajištění náhrady škody případně způsobené oprávněné osobě“ umožňuje složení jistoty celnímu úřadu. Rovněž zákon č. 137/95 Sb. o ochranných známkách ve svém ust. § 15 odst. 3 upravuje nároky „poškozeného“, tj. majitele ochranné známky. Dle tohoto ustanovení „byla-li zásahem do práv k ochranné známce způsobena škoda, má poškozený právo na její náhradu. Byla-li tímto zásahem způsobena nemajetková újma má poškozený právo na přiměřené zadostiučinění, které může spočívat v peněžitém plnění“. Tento zákon tak definuje nároky „poškozeného“, aniž by terminologicky odlišil, zda je uplatněno právo na náhradu škody, či na náhradu nemajetkové újmy. S ohledem na hlavní smysl zákonné úpravy podle z. č. 137/95 Sb. i z. č. 191/1999 Sb., jímž je nepochybně chránit majitele ochranné známky (patentu apod.) před materiální, či nemateriální újmou, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobou uplatněné nároky, které sledují cíl předcházet materiální i imateriální újmě a reparaci imateriální újmy, nutno výkladem v širším smyslu posoudit jako nároky, či „práva na náhradu škody“ ve smyslu ust. § 87 písm. b) o.s.ř. Jelikož pak ke skutečnosti, která uplatněné právo zakládá, došlo zcela nepochybně v České republice, kde má žalobce chráněna svá práva ochrannou známkou, je nutno pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci dovodit. Proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pro úplnost je třeba vytknout soudu formální nesprávnost výroku napadeného usnesení. Při nedostatku pravomoci soudů České republiky (což však není tento případ) se jedná o překážku postupu řízení, která neumožňuje pokračovat v řízení. V těchto případech soud rozhoduje podle ust. § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. a řízení zastaví. Rozhodnutí, jímž je vyslovována „nepravomocnost“, nemá v procesních předpisech oporu.