Trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 TrZ je v poměru speciality k trestnému činu nekalé soutěže podle § 149 TrZ. Nenaplňuje-li skutek, pro který se řízení vede, znaky obecné skutkové podstaty (trestného činu podle § 149 TrZ), nemůže naplňovat ani znaky skutkové podstaty speciální (trestného činu podle § 127 TrZ).

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 13.6.2003, č.j. 53 T 18/2002-915 byli obžalovaní Mgr. T.M. a M.P. zproštěni obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř. pro skutek spočívající v tom, že oba společně v období od konce roku 1999 nejméně do září roku 2002, v O., po předchozí vzájemné domluvě, poté, kdy obžalovaný Mgr. T.M. z titulu své funkce ředitele společnosti D., s.r.o., O., získal veřejně nikoliv přístupné informace o projektu s protidrogovou tématikou, o veškerých diagnostických přípravcích pro transfúzní službu a klinické laboratoře včetně výrobních postupů této společnosti tvořících ve svém souhrnu její obchodní tajemství ve smyslu § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění pozdějších předpisů), tyto předal obžalovanému M.P. – soukromému podnikateli oprávněnému provozovat živnost od 9.2.2000 pod obchodním jménem M.P. – R. O. s předmětem podnikání výroba zdravotnických pomůcek a potřeb (vyjma § 3 a příloh 1-3 živnostenského zákona) s místem podnikání O., B. 22, a současně jednateli společnosti I. I., s.r.o., O., čímž toto obchodní tajemství ve smyslu § 51 písm. a) cit. zákona porušil, když oba obžalovaní poté pod hlavičkou obou posléze zmíněných společností vyráběli diagnostické přípravky, které opatřili obaly a průvodní dokumentací vykazující shodné znaky jako výrobky a související dokumentace společnosti E. O., s.r.o. O., pro kterou společnost D., s.r.o. O. zajišťovala marketingové služby a propagaci diagnostických přípravků, když užitím takto upravených výrobků a napodobenin jejich obalů, které v zákaznických kruzích platily za příznačné pro společnost E. O., s.r.o. O., vyvolali nebezpečí záměny výrobků této společnosti s výrobky firmy M.P. – R. O. a společnosti I. I., s.r.o. O. jako jiných soutěžitelů ve smyslu § 47 písm. b), c) cit. zákona, - tedy jednali v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže způsobem umožňujícím přivodit společnostem E. O., s.r.o. O. a D., s.r.o. O. újmu, k čemuž také u těchto společností došlo tím, že jim byla způsobena nikoliv zanedbatelná škoda ve formě snížení jejich tržeb, a dále došlo k reálnému nebezpečí ztráty nikoli zanedbatelného počtu zákazníků při provozování jejich obchodní činnosti, přičemž oba obžalovaní si tak počínali přesto, že věděli, že ustanovení § 44 odst. 1 citovaného zákona takové jednání výslovně zakazuje, čímž měli spáchat trestný čin nekalé soutěže podle § 149 tr.zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce v neprospěch obou obžalovaných a poškozená E. O., s.r.o., se sídlem O., H. 52. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (§ 252 tr. ř.) se nejprve zabýval odvoláními z hlediska včasnosti jejich podání a dospěl k závěru, že byla podána v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr. ř. Dále se vrchní soud zabýval otázkou, zda odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými. V případě státního zástupce dospěl na základě § 246 odst. 1 písm. a) tr. ř. k pozitivnímu závěru. Ve vztahu k odvolání státního zástupce nebyly shledány ani jiné skutečnosti, pro které by bylo namístě odvolání zamítnout dle § 253 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu v případě odvolání poškozené E. O., s.r.o. byl na základě § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. učiněn závěr, že tato poškozená společnost není osobou oprávněnou napadnout rozsudek odvoláním, neboť takto může učinit pouze poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody. Ze spisu bylo zjištěno, že poškozená společnost nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení neučinila návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit jí škodu způsobenou trestným činem, ze kterého by bylo patrno z jakých důvodů, vůči komu a v jaké výši ji uplatňuje (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Pokud poškozený včas a řádně takový návrh neučinil, není oprávněn podat odvolání ani z toho důvodu, že o jeho nároku nebylo rozhodnuto. Z korespondence odvolacího soudu se zmocněnkyní poškozené společnosti vyplývá na jedné straně její opakované, avšak ničím nedoložené tvrzení, že nárok na náhradu škody byl řádně uplatněn, na druhé straně ovšem je zřejmé, že zmocněnkyně nevycházela důsledně ze znění § 43 odst. 3 tr. ř., když připustila, že „nebyla v počátcích uvedena specifikace výše škody“ a její představa toho, co je řádným uplatněním nároku na náhradu škody, je zjevně poněkud vzdálena ustálenému výkladu a aplikaci posledně citovaných ustanovení trestního řádu. Doklad o výši škody měl být později dodán, přičemž je zjevně míněno vyčíslení škody na č.l. 215, avšak pouhé předložení vyčíslení škody nelze za uplatnění nároku na náhradu škody považovat. Za takového stavu věci bylo povinností odvolacího soudu odvolání poškozené E. O., s.r.o., se sídlem O., H. 52, dle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnout, aniž by se jím věcně zabýval, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. Jelikož odvolání státního zástupce splňovalo zákonem stanovené obsahové náležitosti, nebylo shledáno důvodu k jeho odmítnutí dle § 253 odst. 3 tr. ř. Státní zástupce směřoval svým odvoláním v neprospěch obžalovaných Mgr. T.M. a M.P. Namítal, že krajský soud rozhodl na základě nedostatečně objasněného skutkového stavu, nesprávných právních závěrů a porušil ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Použil též nepatřičného ustanovení trestního řádu podle § 226 písm. a) tr. ř., podle kterého nemělo být prokázáno, že se stal žalovaný skutek. Krajský soud pochybil především v tom, jestliže údaje, které získal obžalovaný Mgr. T.M. při své činnosti ve prospěch společností D. a E. nepovažoval za součást obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákona. Z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že obžalovaný Mgr. T.M. byl při své činnosti ve společnosti D. seznámen s dokumentací systému jakosti ISO 9001, který byl vypracován a je majetkem společnosti E. Olomouc. Podstatné údaje z tohoto systému se v určité době dostaly bez souhlasu a vědomí vlastníka do užívání v podnikatelské činnosti obžalovaného M.P. Šlo o skutečnosti obchodní, výrobní a technické povahy, které nebyly v příslušných kruzích běžně dostupné, které měly být proti vůli jejich majitele utajeny a majitel odpovídající utajení zajistil. Bylo též prokázáno, že obžalovaný Mgr. T.M. byl v rámci svého pracovního zařazení ve společnosti D. náležitě poučen o povinnosti zachovávat služební tajemství. Při hodnocení důkazů nepostupoval krajský soud důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy hodnotil především jednotlivě a nikoliv v souhrnu s ostatními, nevzal na vědomí časovou posloupnost začlenění obžalovaného Mgr. T.M. do podnikání společností D. a E. a s ním související zahájení podnikatelské činnosti obžalovaného M.P. s předmětem činnosti výroby zdravotnických pomůcek a služeb. Byly prokázány časté kontakty mezi oběma obžalovanými, jejichž výsledkem poté byly produkty dodávané společností I. I., které vykazovaly podobné či stejné vlastnosti jako výrobky společnosti E. Krajský soud neprovedl s poukazem na nadbytečnost státním zástupcem požadovaný výslech svědkyně Mgr. Z.H., který mohl objektivně objasnit vztah obžalovaného Mgr. T.M. k prezentaci výrobků I. I. Odmítnutím tohoto důkazu bylo zkráceno právo jedné z rovnocenných stran trestního řízení a nedošlo k úplnému objasnění skutkového stavu. Krajský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal též se všemi v úvahu přicházejícími právními kvalifikacemi jednání obžalovaných, zaměřil se pouze na trestný čin nekalé soutěže dle § 149 tr. zák. a nezabýval se trestnými činy poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák., porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák. Domáhal se zrušení napadeného rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. a vrácení věci dle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání státního zástupce přezkoumal proto vrchní soud dle § 254 odst. 1 až odst. 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku a správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, a to jak z hlediska vytýkaných vad, tak z hlediska vad, které sice odvoláním vytýkány nebyly, avšak měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Vzhledem k rozsahu podaného odvolání musel být přezkoumán zprošťující výrok ohledně obou obžalovaných. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání státního zástupce není důvodné, a proto rozhodl, že se zamítá dle § 256 tr. ř. V řízení, které rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud takové podstatné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva obhajoby. Nebylo tedy shledáno důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hledisek uvedených v § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že se v něm krajský soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost nebo neúplnost, které by bylo možno dalším dokazováním odstranit. Rozsudek není zatížen podstatnými vadami, přičemž jeho výrok a odůvodnění splňují kritéria požadovaná zákonem v ustanoveních § 120 - § 125 tr. ř. Námitky státního zástupce, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu, požadovaném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a že neprovedením výslechu svědkyně Mgr. Z.H. bylo zkráceno právo jedné z rovnocenných stran trestního řízení, nebyly shledány důvodnými. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že rozsah provedeného dokazování v řízení před krajským soudem odpovídá požadavkům tohoto ustanovení, neboť byly provedeny prakticky všechny v úvahu připadající důkazy, které by mohly přispět k objasnění věci, jejichž provedení bylo možno po krajském soudu požadovat. Krajský soud se neomezil pouze na důkazy shromážděné v přípravném řízení a doplnil dále dokazování v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí. Pokud nebyl proveden výslech svědkyně Mgr. Z.H., nelze než odkázat na přiléhavé odůvodnění této skutečnosti v napadeném rozhodnutí. V odvolací argumentaci je možný význam tohoto důkazu neúměrně zveličen a je zcela pominuto, že výpověď svědkyně se netýká žádné zásadní skutečnosti, významné pro posouzení věci, která by bez rozporů nevyplývala z ostatních provedených důkazů a ke které by se obžalovaní nedoznali. Provedení tohoto důkazu tudíž nemohlo závěry o vině obžalovaných jakkoli ovlivnit, a proto ani odvolací soud nepřistoupil na takové doplnění dokazování v odvolacím řízení (ve veřejném zasedání odvolacího soudu nakonec ani návrh na takové doplnění učiněn státním zástupcem nebyl). Pokud jde o odvolací námitky, že při hodnocení důkazů nepostupoval krajský soud důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy hodnotil především jednotlivě a nikoliv v souhrnu s ostatními, nevzal na vědomí časovou posloupnost začlenění obžalovaného Mgr. T.M. do podnikání společností D. a E. a s ním související zahájení podnikatelské činnosti obžalovaného M.P. s předmětem činnosti výroba zdravotnických pomůcek a služeb a byly prokázány časté kontakty mezi oběma obžalovanými, je možno do jisté míry připustit, že v napadeném rozsudku chybí jakýsi komplexní náhled krajského soudu na jednání obžalovaných, který by „zastřešoval“ jinak zcela správné a pečlivé hodnocení důkazů. Nejde však o zásadní nedostatek, který by znevažoval správnost hodnocení důkazů a samotného napadeného rozhodnutí. Na základě pravidel formální logiky lze totiž uvést, že nepochybně nemůže být pouhou náhodou, že obžalovaný M.P., dlouholetý přítel obžalovaného Mgr. T.M., začal v době, kdy obžalovaný Mgr. T.M. vykonával funkci ředitele s.r.o. D. O., která poskytovala marketingové a propagační služby pro s.r.o. E. O. na základě smlouvy o dílo z 1.3.1999, přičemž posledně zmíněná společnost se zabývala distribucí těhotenských testů od společnosti A. a A. souprav pro určení krevních skupin od společností E. a B., v rámci své živnosti v oboru zdravotnických pomůcek a potřeb pod obchodním jménem R. distribuovat shodné produkty pocházející od shodných zahraničních dodavatelů, přičemž následně poté, co byl obžalovanému Mgr. T.M. ukončen pracovní poměr, počal tento vykonávat obdobnou činnost pro M.P., resp. jeho nově založenou s.r.o. I. I. O., jednoznačně vytvářející konkurenci pro společnosti, pro které předtím obžalovaný Mgr. T.M. pracoval. Naopak lze logicky dovodit, že tato shoda a souvislosti, zahrnující velké množství shodných postupů a praktik (shodní dodavatelé, rozplňování diagnostik, shodnost dodávaných testů, shodní odběratelé) svědčí o tom, že obžalovaný M.P. takto jednal na základě určitých informací, které získal právě od Mgr. T.M. O takové činnosti Mgr. T.M. v rozporu se zájmy společností D. a E. a jeho funkčním či pracovním postavení v nich svědčí i materiály, které byly zjištěny na pevném disku (HDD) jeho pracovního počítače dne 7.9.2000. Tento obecný závěr se však nepodařilo provedeným dokazováním blíže konkretizovat, zejména pokud jde o upřesnění údajů o tom, jaké informace, za jakých okolností a kdy byly ze strany Mgr. T.M. obžalovanému M.P. poskytnuty. Není pochyb o tom, že to musely být takové informace, které umožnily obžalovanému M.P. zjistit dodavatele diagnostik, postup jejich „zpracování“, potřebné náležitosti pro legalizaci takové činnosti a odběratele testů. V tomto směru nelze pominout skutečnost, že mnohé z těchto informací mohl získat obžalovaný M.P. na základě naprosto prapodivné skutečnosti, kterou připustil i svědek MUDr. J.V., a to, že společnost D. nevlastnila fax a obžalovaný Mgr. T.M. zajišťoval faxovou korespondenci přes cizí fax, a to konkrétně užitím faxu společnosti obžalovaného M.P. Nabízí se i spolehlivě nepotvrzená podezření, že takové používání faxu bylo ze strany obžalovaného Mgr. T.M. krycím manévrem souvisejícím s předáváním informací či naopak způsobem, jak různé materiály společností D. a E. obžalovanému M.P. zpřístupnit. Z uvedeného je zřejmé, že přesnější rozsah a charakter předaných informací, jakož i dobu jejich předání, nebylo možno spolehlivě zjistit. Nelze se samozřejmě divit, že ze strany společností D. a E. vzniklo podezření, že obžalovaný Mgr. T.M. jednal na úkor zájmů těchto společností, některé informace o jejich obchodní činnosti obžalovanému M.P. za dobu svého pracovního poměru poskytl a pomohl mu takto vytvořit konkurenční subjekt, jehož činnost se negativně projevila v podobě snížení zisků jmenovaných společností, když i po provedeném dokazování, i když to oba obžalovaní popřeli, takové podezření přetrvává. Ve vztahu k odvolací argumentaci státního zástupce je ovšem třeba odmítnout některé skutečnosti, které dle něj měly být dokazováním najisto prokázány, avšak ve skutečnosti se tak nestalo. Jedná se o tvrzení, že bylo nepochybně prokázáno, že obžalovaný Mgr. T.M. byl při své činnosti ve společnosti D. seznámen s dokumentací systému jakosti ISO 9001, který byl vypracován a je majetkem společnosti E. O. a že podstatné údaje z tohoto systému se v určité době dostaly bez souhlasu a vědomí vlastníka do užívání v podnikatelské činnosti obžalovaného M.P., že šlo o skutečnosti obchodní, výrobní a technické povahy, které nebyly v příslušných kruzích běžně dostupné, které měly být proti vůli jejich majitele utajeny a jejich majitel zajistil a že obžalovaný Mgr. T.M. byl v rámci svého pracovního zařazení ve společnosti D. náležitě poučen o povinnosti zachovávat služební tajemství. S žádným z těchto tvrzení odvolatele se vrchní soud nemohl ztotožnit, neboť nebylo podloženo provedeným dokazováním. Naopak je třeba uvést, že výše zmíněná nejistota v tom, jaké informace předal obžalovaný Mgr. T.M. obžalovanému M.P. znemožňuje bez dalšího učinit spolehlivý závěr o tom, že se jednalo o informace, které by mohly být podřazeny pod pojem obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku. Pro takový závěr by totiž muselo být především prokázáno, že se jednalo o veřejně nikoli přístupné informace, přičemž takovými informacemi nejsou informace o dodavatelích diagnostik, o obsahu příbalových letáčků k diagnostickým testům a o odběratelích diagnostických testů. Z velkého množství možných variant průběhu skutkového děje si lze modelově představit např. takovou, že by obžalovaný Mgr. T.M. mohl obžalovanému M.P. při různých vzájemných kontaktech sdělit, že se ve společnosti E. rozplňují diagnostika z větších balení a prodávají se dále jako testy, přičemž dodavatele lze zjistit vyhledávačem na internetu, stejně jako odběratele, kterými jsou lékárny a nemocnice. K podnikání v této oblasti je třeba určitých povolení či úředních dokladů, konkrétní údaje lze získat dotazem na příslušné státní úřady….. atd., atd. Poskytnutí takových informací samo o sobě nemuselo nutně být vedeno úmyslem porušit zájem chráněný ustanoveními trestního zákona, navíc ne každé porušení hospodářských pravidel či ustanovení upravujících soutěž v hospodářském styku je sankcionováno trestním zákonem a v daném případě se vesměs jedná o skutečnosti běžně dostupné, nespadající tedy pod pojem obchodního tajemství. S detailní a výstižnou argumentací krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku ohledně neprokázání naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu nekalé soutěže dle § 149 tr. zák. se odvolací soud plně ztotožnil a na tuto se proto pro stručnost odkazuje. Zdůraznit je třeba kromě výše uvedeného především další zákonné náležitosti pojmu obchodní tajemství, zejména to, že musí jít o takové skutečnosti, které dle vůle podnikatele mají být utajeny, když z výpovědí jednotlivých zaměstnanců společností D. a E. vyplynulo, že k takovému vymezení nikdy nedošlo, přes obecně proklamovanou, avšak nijak nekonkretizovanou povinnost mlčenlivosti (ve vztahu k obžalovanému Mgr. T.M. o ní lze hovořit od podepsání dodatku k pracovní smlouvě dne 13.6.2000). Dále je třeba zdůraznit, že společnostmi D. a E. nebylo odpovídajícím způsobem zajištěno utajení skutečností, o nichž pojednává obžaloba, zejména když obchodní korespondence se měla po určitou dobu realizovat prostřednictvím faxu společnosti obžalovaného M.P. Připomínek nemá odvolací soud ani k hodnocení důkazů v podobě faktury z 11.8.2000 a normy dle systému jakosti ISO 9001, neboť tyto důkazy samy o sobě ani v kontextu všech ostatních nemohou vést k závěru, že jednání obžalovaných bylo trestnou činností. Krajský soud správně konstatuje, že není jasné, jak se zmíněná norma do počítače obžalovaného Mgr. T.M. dostala, že by s ní byl obeznámen a že by ji nějak zneužil, k čemuž je možno dodat, že přetrvává podezření, že obžalovaný Mgr. T.M. tuto normu získal v souvislosti se svou pracovní činností pro společnost E. a namísto údajů o společnosti E. do jejího textu uvedl údaje o společnosti obžalovaného M.P. Toto jednání by však samo o sobě nenaplnilo skutkovou podstatu žalovaného ani jiného trestného činu, i kdyby bylo naprosto spolehlivě prokázáno. Nebylo totiž zjištěno, zda se tak s jistotou stalo a už vůbec není ani jasné, proč se tak mělo stát, tedy jaký subjektivní postoj či motivaci k takovému jednání obžalovaný Mgr. T.M. měl. Nabízí se samozřejmě podezření, že měl v úmyslu přepracovat normu na podmínky společnosti R. a takto ji poskytnout obžalovanému M.P., ovšem lze si představit i méně pravděpodobné vysvětlení, že pouze měl v úmyslu obžalovanému M.P. prakticky ukázat, jak by taková norma měla vypadat. Nelze přehlédnout, že pracovník společnosti, která normu pro společnost E. vytvořila, svědek M.K., uvedl, že norma byla vytvořena za úplatu přesně „na míru“ společnosti E. a z jeho výpovědi lze dovodit, že její přepracování na podmínky jiného subjektu bez příslušných odborných znalostí, oprávnění či certifikací v podstatě nepřichází v úvahu. Tyto úvahy zasahují však za rámec učiněných skutkových zjištění. Taktéž se závěry ohledně problematiky vyvolání nebezpečí záměny diagnostických přípravků od společností E. a I. I., ke kterým dospěl krajský soud, se odvolací soud plně ztotožnil a nemá, co by k nim dodal, neboť je považuje za úplné, výstižné a správné. Podobnost výrobků vyplývala především z jejich shodného určení a charakteru, nebezpečí záměny výrobků či loga vyloučil kompetentní soudní expert a všichni dotázaní odběratelé výrobků též potvrdili takové okolnosti nabízení diagnostických testů, ze kterých vyplývá, že společnosti R. či I. I. neusilovaly o vyvolání záměny, naopak prezentovaly své výrobky s tím, že nejde o výrobky společnosti E. a někteří odběratelé jim dávali přednost proto, že byly lacinější, byly dodávány velmi pružně v krátkých dodacích lhůtách a bez potíží, které se vyskytovaly u společnosti E. – nedodržení objednaného množství, nutnost učinit objednávku dlouho předem apod. Tyto skutečnosti nezavdávají důvod k podezření, že šlo o nekalou konkurenci. Taktéž k problematice vzniku údajné škody společnostem D. a E. je třeba dodat, že znalecky bylo pouze vyčísleno snížení jejich zisku v určitém období, způsobené snížením odbytu diagnostických přípravků, avšak dokazováním nebylo jednoznačně zjištěno, že by toto snížení odbytu bylo v přímé příčinné souvislosti s jednáním obžalovaných. Nelze totiž přehlédnout, že s cenou zboží společnosti E. a podmínkami jeho dodávek nebyla u všech odběratelů spokojenost a že vývoj odbytu zboží nebyl závislý jen na jednání samotných obžalovaných, ale i na jiných faktorech ovlivňujících trh. Nebylo-li spolehlivě prokázáno, že obžalovaní vytvořili konkurenci na trhu diagnostických testů nekalosoutěžním či jiným protiprávním jednáním, pak snížení zisku společností E. či D. v důsledku toho, že na trhu začaly působit konkurenční společnosti R. či I. I., které nabídly odběratelům lepší obchodní podmínky a ceny, nelze považovat za způsobení škody ve smyslu trestního zákona. Pokud státní zástupce ve svém odvolání namítal, že krajský soud se v napadeném rozsudku nezabýval tím, zda jednání obžalovaných nebo alespoň některého z nich nenaplnilo případně skutkovou podstatu jiného trestného činu, např. poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák., porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák., je třeba především uvést, že obžaloba pro tyto trestné činy podána nebyla. Pokud byl takový požadavek uplatněn až později, je třeba k tomu uvést, že obžalovaným bylo sděleno obvinění takovým způsobem, resp. s takovým vymezením popisu skutku, že užití zmíněných právních kvalifikací je vyloučeno již tím, že ve sdělení obvinění nebyla uvedena kvalifikovaná subjektivní stránka těchto trestných činů, tedy specifické úmyslné zavinění, odpovídající dikci příslušných skutkových podstat, takže takové sdělení obvinění ve vztahu k těmto trestným činům není možno považovat za zákonné (shodně viz též rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 46/96). V případě trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. by ve sdělení obvinění muselo být vyjádřeno, že obžalovaní jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, v případě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák., že jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch a v případě trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák., že jednali v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Takový nedostatek vymezení subjektivní stránky ve sdělení obvinění by v případě, že by jinak přicházela v úvahu některá z těchto právní kvalifikací, musel odvolací soud řešit postupem dle § 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř., tedy zrušením napadeného rozsudku pro podstatné a v řízení před soudem neodstranitelné vady řízení, které rozsudku předcházelo a vrácením věci státnímu zástupci k došetření. Pokud tento postup zvolen nebyl, stalo se tak proto, že odvolací soud dospěl k závěru, že kvalifikace jednání obžalovaných podle uvedených ustanovení nepřichází v úvahu, neboť jednáním, popsaným ve sdělení obvinění či obžalobě, abstrahuje-li se od absence výše uvedeného nedostatku sdělení obvinění, nebyla skutková podstata žádného z těchto trestných činů naplněna. V případě trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. se ve vztahu k žalovanému trestnému činu jedná o speciální ustanovení, vyžadující oproti žalované skutkové podstatě, která dle závěru krajského i odvolacího soudu naplněna nebyla, ještě prokázání dalších skutečností - jednak by muselo být prokázáno, že obžalovaní jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, jednak by muselo dojít k porušení předpisů či pravidel hospodářského styku zvlášť závažným způsobem. Nebyla-li naplněna, popř. nebylo-li prokázáno, že byla naplněna ani skutková podstata obecná, z logiky věci nemohla být naplněna ani skutková podstata speciální. V případě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák. by muselo být prokázáno nejen to, že obžalovaní jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, ale též uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu zboží (burzovní spekulace), k čemuž zjevně nedošlo a ani to není obviněním či obžalobou tvrzeno. V případě trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák. by se kromě prokázání úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch muselo jednat o neoprávněné užití informací, odpovídající svým charakterem a závažností např. porušení obchodního tajemství. Jak vyplývá z dosud v této věci uvedených úvah krajského soudu v napadeném rozsudku i odvolacího soudu v tomto usnesení, obžalovaným takové jednání nebylo prokázáno, neboť dokazováním se nepodařilo dostatečně objasnit, kdy, jaké informace a jakým způsobem byly obžalovanými užity. Sama skutečnost, že na pevném disku počítače obžalovaného Mgr. T.M. byly materiály obsahující informace týkající se společností, pro které pracoval, popř. společností obžalovaného M.P., bez dalšího k závěru o naplnění této skutkové podstaty nepostačuje. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že zprošťující rozhodnutí krajského soudu je správné a odůvodněné a nebylo tedy shledáno důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Pokud jde o odvolací námitku, týkající se konkrétního zprošťujícího důvodu, ani v tomto směru nebylo shledáno odvolání státního zástupce důvodným. Z hlediska jednotlivých zprošťujících důvodů, které v daném případě přicházely v úvahu, je možno konstatovat, že se jedná o určité prolínání problematiky, spadající pod zprošťující důvody dle § 226 písm. a) a b) tr. ř. Z hlediska argumentace v odůvodnění zprošťujícího rozsudku byla důvodem zproštění totiž v daném případě jednak skutečnost, že skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, nebyl prokázán ani do té míry, aby bylo možno učinit spolehlivý závěr, že se skutečně alespoň zčásti udál (pokud jde o jednání a následek), jinými slovy řečeno - nebyla spolehlivě prokázána podstata skutku (§ 226 písm. a/ tr. ř.), současně však i to, že skutek popsaný v obžalobě nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu (§ 226 písm. b/ tr. ř.). Za takové situace bylo shledáno užití zprošťujícího důvodu dle § 226 písm. a) tr. ř. odůvodněným a správným, neboť uvedené v úvahu přicházející zprošťující důvody mají z hlediska právní úpravy a jejího výkladu v ustálené soudní praxi přísnou hierarchii, přičemž jejich současné užití je vyloučeno a zprošťující důvod dle § 226 písm. a) tr.ř. je v této hierarchii pro obžalovaného příznivější, a proto prioritní.Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 13.6.2003, č.j. 53 T 18/2002-915 byli obžalovaní Mgr. T.M. a M.P. zproštěni obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř. pro skutek spočívající v tom, že oba společně v období od konce roku 1999 nejméně do září roku 2002, v O., po předchozí vzájemné domluvě, poté, kdy obžalovaný Mgr. T.M. z titulu své funkce ředitele společnosti D., s.r.o., O., získal veřejně nikoliv přístupné informace o projektu s protidrogovou tématikou, o veškerých diagnostických přípravcích pro transfúzní službu a klinické laboratoře včetně výrobních postupů této společnosti tvořících ve svém souhrnu její obchodní tajemství ve smyslu § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění pozdějších předpisů), tyto předal obžalovanému M.P. – soukromému podnikateli oprávněnému provozovat živnost od 9.2.2000 pod obchodním jménem M.P. – R. O. s předmětem podnikání výroba zdravotnických pomůcek a potřeb (vyjma § 3 a příloh 1-3 živnostenského zákona) s místem podnikání O., B. 22, a současně jednateli společnosti I. I., s.r.o., O., čímž toto obchodní tajemství ve smyslu § 51 písm. a) cit. zákona porušil, když oba obžalovaní poté pod hlavičkou obou posléze zmíněných společností vyráběli diagnostické přípravky, které opatřili obaly a průvodní dokumentací vykazující shodné znaky jako výrobky a související dokumentace společnosti E. O., s.r.o. O., pro kterou společnost D., s.r.o. O. zajišťovala marketingové služby a propagaci diagnostických přípravků, když užitím takto upravených výrobků a napodobenin jejich obalů, které v zákaznických kruzích platily za příznačné pro společnost E. O., s.r.o. O., vyvolali nebezpečí záměny výrobků této společnosti s výrobky firmy M.P. – R. O. a společnosti I. I., s.r.o. O. jako jiných soutěžitelů ve smyslu § 47 písm. b), c) cit. zákona, - tedy jednali v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže způsobem umožňujícím přivodit společnostem E. O., s.r.o. O. a D., s.r.o. O. újmu, k čemuž také u těchto společností došlo tím, že jim byla způsobena nikoliv zanedbatelná škoda ve formě snížení jejich tržeb, a dále došlo k reálnému nebezpečí ztráty nikoli zanedbatelného počtu zákazníků při provozování jejich obchodní činnosti, přičemž oba obžalovaní si tak počínali přesto, že věděli, že ustanovení § 44 odst. 1 citovaného zákona takové jednání výslovně zakazuje, čímž měli spáchat trestný čin nekalé soutěže podle § 149 tr.zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce v neprospěch obou obžalovaných a poškozená E. O., s.r.o., se sídlem O., H. 52. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (§ 252 tr. ř.) se nejprve zabýval odvoláními z hlediska včasnosti jejich podání a dospěl k závěru, že byla podána v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr. ř. Dále se vrchní soud zabýval otázkou, zda odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými. V případě státního zástupce dospěl na základě § 246 odst. 1 písm. a) tr. ř. k pozitivnímu závěru. Ve vztahu k odvolání státního zástupce nebyly shledány ani jiné skutečnosti, pro které by bylo namístě odvolání zamítnout dle § 253 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu v případě odvolání poškozené E. O., s.r.o. byl na základě § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. učiněn závěr, že tato poškozená společnost není osobou oprávněnou napadnout rozsudek odvoláním, neboť takto může učinit pouze poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody. Ze spisu bylo zjištěno, že poškozená společnost nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení neučinila návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit jí škodu způsobenou trestným činem, ze kterého by bylo patrno z jakých důvodů, vůči komu a v jaké výši ji uplatňuje (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Pokud poškozený včas a řádně takový návrh neučinil, není oprávněn podat odvolání ani z toho důvodu, že o jeho nároku nebylo rozhodnuto. Z korespondence odvolacího soudu se zmocněnkyní poškozené společnosti vyplývá na jedné straně její opakované, avšak ničím nedoložené tvrzení, že nárok na náhradu škody byl řádně uplatněn, na druhé straně ovšem je zřejmé, že zmocněnkyně nevycházela důsledně ze znění § 43 odst. 3 tr. ř., když připustila, že „nebyla v počátcích uvedena specifikace výše škody“ a její představa toho, co je řádným uplatněním nároku na náhradu škody, je zjevně poněkud vzdálena ustálenému výkladu a aplikaci posledně citovaných ustanovení trestního řádu. Doklad o výši škody měl být později dodán, přičemž je zjevně míněno vyčíslení škody na č.l. 215, avšak pouhé předložení vyčíslení škody nelze za uplatnění nároku na náhradu škody považovat. Za takového stavu věci bylo povinností odvolacího soudu odvolání poškozené E. O., s.r.o., se sídlem O., H. 52, dle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnout, aniž by se jím věcně zabýval, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. Jelikož odvolání státního zástupce splňovalo zákonem stanovené obsahové náležitosti, nebylo shledáno důvodu k jeho odmítnutí dle § 253 odst. 3 tr. ř. Státní zástupce směřoval svým odvoláním v neprospěch obžalovaných Mgr. T.M. a M.P. Namítal, že krajský soud rozhodl na základě nedostatečně objasněného skutkového stavu, nesprávných právních závěrů a porušil ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Použil též nepatřičného ustanovení trestního řádu podle § 226 písm. a) tr. ř., podle kterého nemělo být prokázáno, že se stal žalovaný skutek. Krajský soud pochybil především v tom, jestliže údaje, které získal obžalovaný Mgr. T.M. při své činnosti ve prospěch společností D. a E. nepovažoval za součást obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákona. Z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že obžalovaný Mgr. T.M. byl při své činnosti ve společnosti D. seznámen s dokumentací systému jakosti ISO 9001, který byl vypracován a je majetkem společnosti E. Olomouc. Podstatné údaje z tohoto systému se v určité době dostaly bez souhlasu a vědomí vlastníka do užívání v podnikatelské činnosti obžalovaného M.P. Šlo o skutečnosti obchodní, výrobní a technické povahy, které nebyly v příslušných kruzích běžně dostupné, které měly být proti vůli jejich majitele utajeny a majitel odpovídající utajení zajistil. Bylo též prokázáno, že obžalovaný Mgr. T.M. byl v rámci svého pracovního zařazení ve společnosti D. náležitě poučen o povinnosti zachovávat služební tajemství. Při hodnocení důkazů nepostupoval krajský soud důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy hodnotil především jednotlivě a nikoliv v souhrnu s ostatními, nevzal na vědomí časovou posloupnost začlenění obžalovaného Mgr. T.M. do podnikání společností D. a E. a s ním související zahájení podnikatelské činnosti obžalovaného M.P. s předmětem činnosti výroby zdravotnických pomůcek a služeb. Byly prokázány časté kontakty mezi oběma obžalovanými, jejichž výsledkem poté byly produkty dodávané společností I. I., které vykazovaly podobné či stejné vlastnosti jako výrobky společnosti E. Krajský soud neprovedl s poukazem na nadbytečnost státním zástupcem požadovaný výslech svědkyně Mgr. Z.H., který mohl objektivně objasnit vztah obžalovaného Mgr. T.M. k prezentaci výrobků I. I. Odmítnutím tohoto důkazu bylo zkráceno právo jedné z rovnocenných stran trestního řízení a nedošlo k úplnému objasnění skutkového stavu. Krajský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal též se všemi v úvahu přicházejícími právními kvalifikacemi jednání obžalovaných, zaměřil se pouze na trestný čin nekalé soutěže dle § 149 tr. zák. a nezabýval se trestnými činy poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák., porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák. Domáhal se zrušení napadeného rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. a vrácení věci dle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání státního zástupce přezkoumal proto vrchní soud dle § 254 odst. 1 až odst. 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku a správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, a to jak z hlediska vytýkaných vad, tak z hlediska vad, které sice odvoláním vytýkány nebyly, avšak měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Vzhledem k rozsahu podaného odvolání musel být přezkoumán zprošťující výrok ohledně obou obžalovaných. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání státního zástupce není důvodné, a proto rozhodl, že se zamítá dle § 256 tr. ř. V řízení, které rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud takové podstatné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva obhajoby. Nebylo tedy shledáno důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hledisek uvedených v § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že se v něm krajský soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost nebo neúplnost, které by bylo možno dalším dokazováním odstranit. Rozsudek není zatížen podstatnými vadami, přičemž jeho výrok a odůvodnění splňují kritéria požadovaná zákonem v ustanoveních § 120 - § 125 tr. ř. Námitky státního zástupce, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu, požadovaném ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a že neprovedením výslechu svědkyně Mgr. Z.H. bylo zkráceno právo jedné z rovnocenných stran trestního řízení, nebyly shledány důvodnými. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že rozsah provedeného dokazování v řízení před krajským soudem odpovídá požadavkům tohoto ustanovení, neboť byly provedeny prakticky všechny v úvahu připadající důkazy, které by mohly přispět k objasnění věci, jejichž provedení bylo možno po krajském soudu požadovat. Krajský soud se neomezil pouze na důkazy shromážděné v přípravném řízení a doplnil dále dokazování v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí. Pokud nebyl proveden výslech svědkyně Mgr. Z.H., nelze než odkázat na přiléhavé odůvodnění této skutečnosti v napadeném rozhodnutí. V odvolací argumentaci je možný význam tohoto důkazu neúměrně zveličen a je zcela pominuto, že výpověď svědkyně se netýká žádné zásadní skutečnosti, významné pro posouzení věci, která by bez rozporů nevyplývala z ostatních provedených důkazů a ke které by se obžalovaní nedoznali. Provedení tohoto důkazu tudíž nemohlo závěry o vině obžalovaných jakkoli ovlivnit, a proto ani odvolací soud nepřistoupil na takové doplnění dokazování v odvolacím řízení (ve veřejném zasedání odvolacího soudu nakonec ani návrh na takové doplnění učiněn státním zástupcem nebyl). Pokud jde o odvolací námitky, že při hodnocení důkazů nepostupoval krajský soud důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy hodnotil především jednotlivě a nikoliv v souhrnu s ostatními, nevzal na vědomí časovou posloupnost začlenění obžalovaného Mgr. T.M. do podnikání společností D. a E. a s ním související zahájení podnikatelské činnosti obžalovaného M.P. s předmětem činnosti výroba zdravotnických pomůcek a služeb a byly prokázány časté kontakty mezi oběma obžalovanými, je možno do jisté míry připustit, že v napadeném rozsudku chybí jakýsi komplexní náhled krajského soudu na jednání obžalovaných, který by „zastřešoval“ jinak zcela správné a pečlivé hodnocení důkazů. Nejde však o zásadní nedostatek, který by znevažoval správnost hodnocení důkazů a samotného napadeného rozhodnutí. Na základě pravidel formální logiky lze totiž uvést, že nepochybně nemůže být pouhou náhodou, že obžalovaný M.P., dlouholetý přítel obžalovaného Mgr. T.M., začal v době, kdy obžalovaný Mgr. T.M. vykonával funkci ředitele s.r.o. D. O., která poskytovala marketingové a propagační služby pro s.r.o. E. O. na základě smlouvy o dílo z 1.3.1999, přičemž posledně zmíněná společnost se zabývala distribucí těhotenských testů od společnosti A. a A. souprav pro určení krevních skupin od společností E. a B., v rámci své živnosti v oboru zdravotnických pomůcek a potřeb pod obchodním jménem R. distribuovat shodné produkty pocházející od shodných zahraničních dodavatelů, přičemž následně poté, co byl obžalovanému Mgr. T.M. ukončen pracovní poměr, počal tento vykonávat obdobnou činnost pro M.P., resp. jeho nově založenou s.r.o. I. I. O., jednoznačně vytvářející konkurenci pro společnosti, pro které předtím obžalovaný Mgr. T.M. pracoval. Naopak lze logicky dovodit, že tato shoda a souvislosti, zahrnující velké množství shodných postupů a praktik (shodní dodavatelé, rozplňování diagnostik, shodnost dodávaných testů, shodní odběratelé) svědčí o tom, že obžalovaný M.P. takto jednal na základě určitých informací, které získal právě od Mgr. T.M. O takové činnosti Mgr. T.M. v rozporu se zájmy společností D. a E. a jeho funkčním či pracovním postavení v nich svědčí i materiály, které byly zjištěny na pevném disku (HDD) jeho pracovního počítače dne 7.9.2000. Tento obecný závěr se však nepodařilo provedeným dokazováním blíže konkretizovat, zejména pokud jde o upřesnění údajů o tom, jaké informace, za jakých okolností a kdy byly ze strany Mgr. T.M. obžalovanému M.P. poskytnuty. Není pochyb o tom, že to musely být takové informace, které umožnily obžalovanému M.P. zjistit dodavatele diagnostik, postup jejich „zpracování“, potřebné náležitosti pro legalizaci takové činnosti a odběratele testů. V tomto směru nelze pominout skutečnost, že mnohé z těchto informací mohl získat obžalovaný M.P. na základě naprosto prapodivné skutečnosti, kterou připustil i svědek MUDr. J.V., a to, že společnost D. nevlastnila fax a obžalovaný Mgr. T.M. zajišťoval faxovou korespondenci přes cizí fax, a to konkrétně užitím faxu společnosti obžalovaného M.P. Nabízí se i spolehlivě nepotvrzená podezření, že takové používání faxu bylo ze strany obžalovaného Mgr. T.M. krycím manévrem souvisejícím s předáváním informací či naopak způsobem, jak různé materiály společností D. a E. obžalovanému M.P. zpřístupnit. Z uvedeného je zřejmé, že přesnější rozsah a charakter předaných informací, jakož i dobu jejich předání, nebylo možno spolehlivě zjistit. Nelze se samozřejmě divit, že ze strany společností D. a E. vzniklo podezření, že obžalovaný Mgr. T.M. jednal na úkor zájmů těchto společností, některé informace o jejich obchodní činnosti obžalovanému M.P. za dobu svého pracovního poměru poskytl a pomohl mu takto vytvořit konkurenční subjekt, jehož činnost se negativně projevila v podobě snížení zisků jmenovaných společností, když i po provedeném dokazování, i když to oba obžalovaní popřeli, takové podezření přetrvává. Ve vztahu k odvolací argumentaci státního zástupce je ovšem třeba odmítnout některé skutečnosti, které dle něj měly být dokazováním najisto prokázány, avšak ve skutečnosti se tak nestalo. Jedná se o tvrzení, že bylo nepochybně prokázáno, že obžalovaný Mgr. T.M. byl při své činnosti ve společnosti D. seznámen s dokumentací systému jakosti ISO 9001, který byl vypracován a je majetkem společnosti E. O. a že podstatné údaje z tohoto systému se v určité době dostaly bez souhlasu a vědomí vlastníka do užívání v podnikatelské činnosti obžalovaného M.P., že šlo o skutečnosti obchodní, výrobní a technické povahy, které nebyly v příslušných kruzích běžně dostupné, které měly být proti vůli jejich majitele utajeny a jejich majitel zajistil a že obžalovaný Mgr. T.M. byl v rámci svého pracovního zařazení ve společnosti D. náležitě poučen o povinnosti zachovávat služební tajemství. S žádným z těchto tvrzení odvolatele se vrchní soud nemohl ztotožnit, neboť nebylo podloženo provedeným dokazováním. Naopak je třeba uvést, že výše zmíněná nejistota v tom, jaké informace předal obžalovaný Mgr. T.M. obžalovanému M.P. znemožňuje bez dalšího učinit spolehlivý závěr o tom, že se jednalo o informace, které by mohly být podřazeny pod pojem obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku. Pro takový závěr by totiž muselo být především prokázáno, že se jednalo o veřejně nikoli přístupné informace, přičemž takovými informacemi nejsou informace o dodavatelích diagnostik, o obsahu příbalových letáčků k diagnostickým testům a o odběratelích diagnostických testů. Z velkého množství možných variant průběhu skutkového děje si lze modelově představit např. takovou, že by obžalovaný Mgr. T.M. mohl obžalovanému M.P. při různých vzájemných kontaktech sdělit, že se ve společnosti E. rozplňují diagnostika z větších balení a prodávají se dále jako testy, přičemž dodavatele lze zjistit vyhledávačem na internetu, stejně jako odběratele, kterými jsou lékárny a nemocnice. K podnikání v této oblasti je třeba určitých povolení či úředních dokladů, konkrétní údaje lze získat dotazem na příslušné státní úřady….. atd., atd. Poskytnutí takových informací samo o sobě nemuselo nutně být vedeno úmyslem porušit zájem chráněný ustanoveními trestního zákona, navíc ne každé porušení hospodářských pravidel či ustanovení upravujících soutěž v hospodářském styku je sankcionováno trestním zákonem a v daném případě se vesměs jedná o skutečnosti běžně dostupné, nespadající tedy pod pojem obchodního tajemství. S detailní a výstižnou argumentací krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku ohledně neprokázání naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu nekalé soutěže dle § 149 tr. zák. se odvolací soud plně ztotožnil a na tuto se proto pro stručnost odkazuje. Zdůraznit je třeba kromě výše uvedeného především další zákonné náležitosti pojmu obchodní tajemství, zejména to, že musí jít o takové skutečnosti, které dle vůle podnikatele mají být utajeny, když z výpovědí jednotlivých zaměstnanců společností D. a E. vyplynulo, že k takovému vymezení nikdy nedošlo, přes obecně proklamovanou, avšak nijak nekonkretizovanou povinnost mlčenlivosti (ve vztahu k obžalovanému Mgr. T.M. o ní lze hovořit od podepsání dodatku k pracovní smlouvě dne 13.6.2000). Dále je třeba zdůraznit, že společnostmi D. a E. nebylo odpovídajícím způsobem zajištěno utajení skutečností, o nichž pojednává obžaloba, zejména když obchodní korespondence se měla po určitou dobu realizovat prostřednictvím faxu společnosti obžalovaného M.P. Připomínek nemá odvolací soud ani k hodnocení důkazů v podobě faktury z 11.8.2000 a normy dle systému jakosti ISO 9001, neboť tyto důkazy samy o sobě ani v kontextu všech ostatních nemohou vést k závěru, že jednání obžalovaných bylo trestnou činností. Krajský soud správně konstatuje, že není jasné, jak se zmíněná norma do počítače obžalovaného Mgr. T.M. dostala, že by s ní byl obeznámen a že by ji nějak zneužil, k čemuž je možno dodat, že přetrvává podezření, že obžalovaný Mgr. T.M. tuto normu získal v souvislosti se svou pracovní činností pro společnost E. a namísto údajů o společnosti E. do jejího textu uvedl údaje o společnosti obžalovaného M.P. Toto jednání by však samo o sobě nenaplnilo skutkovou podstatu žalovaného ani jiného trestného činu, i kdyby bylo naprosto spolehlivě prokázáno. Nebylo totiž zjištěno, zda se tak s jistotou stalo a už vůbec není ani jasné, proč se tak mělo stát, tedy jaký subjektivní postoj či motivaci k takovému jednání obžalovaný Mgr. T.M. měl. Nabízí se samozřejmě podezření, že měl v úmyslu přepracovat normu na podmínky společnosti R. a takto ji poskytnout obžalovanému M.P., ovšem lze si představit i méně pravděpodobné vysvětlení, že pouze měl v úmyslu obžalovanému M.P. prakticky ukázat, jak by taková norma měla vypadat. Nelze přehlédnout, že pracovník společnosti, která normu pro společnost E. vytvořila, svědek M.K., uvedl, že norma byla vytvořena za úplatu přesně „na míru“ společnosti E. a z jeho výpovědi lze dovodit, že její přepracování na podmínky jiného subjektu bez příslušných odborných znalostí, oprávnění či certifikací v podstatě nepřichází v úvahu. Tyto úvahy zasahují však za rámec učiněných skutkových zjištění. Taktéž se závěry ohledně problematiky vyvolání nebezpečí záměny diagnostických přípravků od společností E. a I. I., ke kterým dospěl krajský soud, se odvolací soud plně ztotožnil a nemá, co by k nim dodal, neboť je považuje za úplné, výstižné a správné. Podobnost výrobků vyplývala především z jejich shodného určení a charakteru, nebezpečí záměny výrobků či loga vyloučil kompetentní soudní expert a všichni dotázaní odběratelé výrobků též potvrdili takové okolnosti nabízení diagnostických testů, ze kterých vyplývá, že společnosti R. či I. I. neusilovaly o vyvolání záměny, naopak prezentovaly své výrobky s tím, že nejde o výrobky společnosti E. a někteří odběratelé jim dávali přednost proto, že byly lacinější, byly dodávány velmi pružně v krátkých dodacích lhůtách a bez potíží, které se vyskytovaly u společnosti E. – nedodržení objednaného množství, nutnost učinit objednávku dlouho předem apod. Tyto skutečnosti nezavdávají důvod k podezření, že šlo o nekalou konkurenci. Taktéž k problematice vzniku údajné škody společnostem D. a E. je třeba dodat, že znalecky bylo pouze vyčísleno snížení jejich zisku v určitém období, způsobené snížením odbytu diagnostických přípravků, avšak dokazováním nebylo jednoznačně zjištěno, že by toto snížení odbytu bylo v přímé příčinné souvislosti s jednáním obžalovaných. Nelze totiž přehlédnout, že s cenou zboží společnosti E. a podmínkami jeho dodávek nebyla u všech odběratelů spokojenost a že vývoj odbytu zboží nebyl závislý jen na jednání samotných obžalovaných, ale i na jiných faktorech ovlivňujících trh. Nebylo-li spolehlivě prokázáno, že obžalovaní vytvořili konkurenci na trhu diagnostických testů nekalosoutěžním či jiným protiprávním jednáním, pak snížení zisku společností E. či D. v důsledku toho, že na trhu začaly působit konkurenční společnosti R. či I. I., které nabídly odběratelům lepší obchodní podmínky a ceny, nelze považovat za způsobení škody ve smyslu trestního zákona. Pokud státní zástupce ve svém odvolání namítal, že krajský soud se v napadeném rozsudku nezabýval tím, zda jednání obžalovaných nebo alespoň některého z nich nenaplnilo případně skutkovou podstatu jiného trestného činu, např. poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák., porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. a zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák., je třeba především uvést, že obžaloba pro tyto trestné činy podána nebyla. Pokud byl takový požadavek uplatněn až později, je třeba k tomu uvést, že obžalovaným bylo sděleno obvinění takovým způsobem, resp. s takovým vymezením popisu skutku, že užití zmíněných právních kvalifikací je vyloučeno již tím, že ve sdělení obvinění nebyla uvedena kvalifikovaná subjektivní stránka těchto trestných činů, tedy specifické úmyslné zavinění, odpovídající dikci příslušných skutkových podstat, takže takové sdělení obvinění ve vztahu k těmto trestným činům není možno považovat za zákonné (shodně viz též rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 46/96). V případě trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. by ve sdělení obvinění muselo být vyjádřeno, že obžalovaní jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, v případě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák., že jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch a v případě trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák., že jednali v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Takový nedostatek vymezení subjektivní stránky ve sdělení obvinění by v případě, že by jinak přicházela v úvahu některá z těchto právní kvalifikací, musel odvolací soud řešit postupem dle § 258 odst. 1 písm. a) a § 260 tr. ř., tedy zrušením napadeného rozsudku pro podstatné a v řízení před soudem neodstranitelné vady řízení, které rozsudku předcházelo a vrácením věci státnímu zástupci k došetření. Pokud tento postup zvolen nebyl, stalo se tak proto, že odvolací soud dospěl k závěru, že kvalifikace jednání obžalovaných podle uvedených ustanovení nepřichází v úvahu, neboť jednáním, popsaným ve sdělení obvinění či obžalobě, abstrahuje-li se od absence výše uvedeného nedostatku sdělení obvinění, nebyla skutková podstata žádného z těchto trestných činů naplněna. V případě trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. se ve vztahu k žalovanému trestnému činu jedná o speciální ustanovení, vyžadující oproti žalované skutkové podstatě, která dle závěru krajského i odvolacího soudu naplněna nebyla, ještě prokázání dalších skutečností - jednak by muselo být prokázáno, že obžalovaní jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, jednak by muselo dojít k porušení předpisů či pravidel hospodářského styku zvlášť závažným způsobem. Nebyla-li naplněna, popř. nebylo-li prokázáno, že byla naplněna ani skutková podstata obecná, z logiky věci nemohla být naplněna ani skutková podstata speciální. V případě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 1 tr. zák. by muselo být prokázáno nejen to, že obžalovaní jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, ale též uskutečnění smlouvy nebo operace na organizovaném trhu zboží (burzovní spekulace), k čemuž zjevně nedošlo a ani to není obviněním či obžalobou tvrzeno. V případě trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a tr. zák. by se kromě prokázání úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch muselo jednat o neoprávněné užití informací, odpovídající svým charakterem a závažností např. porušení obchodního tajemství. Jak vyplývá z dosud v této věci uvedených úvah krajského soudu v napadeném rozsudku i odvolacího soudu v tomto usnesení, obžalovaným takové jednání nebylo prokázáno, neboť dokazováním se nepodařilo dostatečně objasnit, kdy, jaké informace a jakým způsobem byly obžalovanými užity. Sama skutečnost, že na pevném disku počítače obžalovaného Mgr. T.M. byly materiály obsahující informace týkající se společností, pro které pracoval, popř. společností obžalovaného M.P., bez dalšího k závěru o naplnění této skutkové podstaty nepostačuje. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že zprošťující rozhodnutí krajského soudu je správné a odůvodněné a nebylo tedy shledáno důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Pokud jde o odvolací námitku, týkající se konkrétního zprošťujícího důvodu, ani v tomto směru nebylo shledáno odvolání státního zástupce důvodným. Z hlediska jednotlivých zprošťujících důvodů, které v daném případě přicházely v úvahu, je možno konstatovat, že se jedná o určité prolínání problematiky, spadající pod zprošťující důvody dle § 226 písm. a) a b) tr. ř. Z hlediska argumentace v odůvodnění zprošťujícího rozsudku byla důvodem zproštění totiž v daném případě jednak skutečnost, že skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, nebyl prokázán ani do té míry, aby bylo možno učinit spolehlivý závěr, že se skutečně alespoň zčásti udál (pokud jde o jednání a následek), jinými slovy řečeno - nebyla spolehlivě prokázána podstata skutku (§ 226 písm. a/ tr. ř.), současně však i to, že skutek popsaný v obžalobě nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu (§ 226 písm. b/ tr. ř.). Za takové situace bylo shledáno užití zprošťujícího důvodu dle § 226 písm. a) tr. ř. odůvodněným a správným, neboť uvedené v úvahu přicházející zprošťující důvody mají z hlediska právní úpravy a jejího výkladu v ustálené soudní praxi přísnou hierarchii, přičemž jejich současné užití je vyloučeno a zprošťující důvod dle § 226 písm. a) tr.ř. je v této hierarchii pro obžalovaného příznivější, a proto prioritní.