Vymezení skutku v rozsudku, proti němuž státní zástupce nepodal v neprospěch obviněného odvolání, tvoří nepřekročitelnou hranici z pohledu zákazu reformace in peius. Ta se uplatňuje i k těm jednáním obviněného, která ve skutku výslovně popsána nejsou (např. čerpání prostředků z dalších úvěrů), ač svůj základ v takovém popise (např. údaj o poskytnutí tří úvěrů) mají.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.7.2002, č.j. 10 T 4/2001 – 329, byl obžalovaný J.H. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby, že v K. B., a.s. pobočka V., na základě poskytnutých účelových tří úvěrů v celkové výši 15.200.000,- Kč, předložil k proplacení na svůj účet zálohové faktury na celkovou částku 1.730.611,30 Kč v úmyslu uvést banku v omyl a vylákat tak tuto finanční částku, která mu byla ve dnech předložení faktur, a to 9.6.1995 až 26.6.1995, postupně převedena na jeho běžný účet, přičemž tuto částku si ponechal pro svoji potřebu v úmyslu ji bance neuhradit, neboť ani v jednom případě nedošlo na základě předložených faktur k fyzickému dodání zboží a jako objednavatel nikdy fakturované částky neuhradil a ani neměl v úmyslu zboží odebrat a uhradit, čímž způsobil K. B. a.s., se sídlem P. 1, škodu ve výši 1.730.611,30 Kč, neboť k jinému účelu než bylo uvedeno v úvěrové smlouvě, by mu banka prostředky neuvolnila, čímž měl spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., neboť tento skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr.ř. byla poškozená společnost K., s.r.o. se sídlem P. 1, N. p. č. 33, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce v neprospěch obžalovaného J.H. Odvolání bylo podáno včas, t.j. před skončením osmidenní lhůty od doručení rozsudku (§ 248 odst. 1 tr. ř.), oprávněnou osobou (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), splňovalo zákonem předepsané obsahové náležitosti (§ 249 tr. ř.) a Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (§ 252 tr. ř.) neshledal ani jiného důvodu k jeho zamítnutí či odmítnutí dle § 253 tr. ř. Státní zástupce v písemném odůvodnění odvolání uvedl, že toto podal proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody. Krajský soud dle odvolatele nevzal v úvahu finanční situaci obžalovaného v návaznosti na čerpání poskytnutého úvěru v rozporu s jeho účelem, zejména pak splátky dalších dluhů, kdy minimálně v jednom případě se doba neoprávněného čerpání úvěru shoduje s dobou úhrady dluhu jinému dlužníkovi. Obžalovaný si musel být vědom skutečné hodnoty nemovitosti v době poskytnutí předmětných úvěrů, neboť sám připustil, že tuto odhadoval na 3 miliony Kč. Tato domněnka obžalovaného byla potvrzena i znaleckým posudkem, když znalec vyčíslil tržní cenu nemovitosti ke dni vypracování znaleckého posudku částkou 1.624.790,- Kč, což je nepřiměřený rozdíl ve vztahu k ocenění dle znaleckého posudku ze dne 1.6.1995, kdy byla hodnota maximálního úvěrového zatížení oceněna částkou 16.275.000,- Kč a tržní hodnota nemovitosti částkou 3.820.000,- Kč. S těmito zjištěnými skutečnostmi se krajský soud nevypořádal. Je nepochybné, že skutečná hodnota nemovitostí v rozhodné době byla výrazně nižší, přičemž sám obžalovaný neměl reálnou možnost předpokládat, že nemovitost zajistí všechny závazky a uspokojí tak v plném rozsahu poškozeného. Čerpáním úvěru v rozporu s podnikatelským záměrem obžalovaný ohrozil jeho realizaci. Jednal s vědomím, že závazky nebude moci uspokojit, neboť na jedné straně skutečná hodnota nemovitosti není schopna tyto závazky uspokojit a na druhé straně s ohledem na nedostatek finančních prostředků k financování dokončení podnikatelského záměru nezajistí jejich návratnost. Obžalovaný svým jednáním naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Odvolatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V rámci veřejného zasedání odvolacího soudu státní zástupce při nezměněném závěrečném návrhu poněkud modifikoval původní odvolací argumentaci tak, že dle jeho názoru krajský soud učinil v napadeném rozsudku nesprávné, skutkovým zjištěním neodpovídající právní závěry. Nevzal v úvahu, že obžalovaný věděl, že úvěrem poskytnuté prostředky čerpá v rozporu s účelem, pro který mu byly poskytnuty. Vzhledem k časové návaznosti je zřejmé, že obžalovaný již v době, kdy úvěr sjednával, věděl, že nebude účelové určení úvěru respektovat. S ohledem na hodnotu zástavy věděl, že čerpaný úvěr nebude moci touto pokrýt a byl přinejmenším srozuměn s tím, že bance vznikne škoda. Za škodu je třeba považovat částku 493.760,- Kč, tedy rozdíl mezi podvodně vylákanou částkou a tržní cenou zastavené nemovitosti. Tímto jednáním naplnil obžalovaný po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal proto vrchní soud dle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku a správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány a dospěl k závěru, že napadený rozsudek trpí podstatnou, odvolatelem nevytýkanou vadou pouze ve výroku o náhradě škody, který je nesprávný a proti němuž též odvolání výslovně směřovalo (§ 254 odst. 1 věta druhá, § 258 odst. 1 písm. f/ tr. ř.), jinak však nebylo shledáno odvolání důvodným. Proto byl z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek zrušen dle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. jen ve výroku o náhradě škody. Jelikož nepřicházelo v úvahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci dle § 228 odst. 1 tr. ř., byla podle § 265 tr.ř. poškozená a.s. K. B. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K přezkumné činnosti a rozhodnutí odvolacího soudu je třeba uvést následující. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud podstatných procesních vad, zejména porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.). Krajský soud v rámci pokračování v řízení po rozhodnutí odvolacího soudu zásadně též respektoval povinnosti, vyplývající z § 264 odst. 1 tr. ř., když respektoval jeho právní názor a provedl doplnění dokazování, které odvolací soudu nařídil. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hledisek uvedených v § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že tento netrpí podstatnými vadami, spočívajícími zejména v nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění či v tom, že by se v něm krajský soud nevypořádal se všemi zásadními okolnostmi významnými pro rozhodnutí, o správnosti skutkových zjištění učiněných krajským soudem nevznikly pochybnosti, přičemž dokazování ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu, který byl pro rozhodnutí nezbytný (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Pokud bylo ve veřejném zasedání odvolacím soudem dokazování doplněno, šlo jen o zcela okrajové a méně významné zjištění, nemající zásadní význam pro rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu zásadně obstojí též ve světle zákonných požadavků na obsahové náležitosti jeho výroku (§ 120, § 122 odst. 2 tr. ř.) a odůvodnění (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Také hodnocení důkazů v napadeném rozsudku obstojí ve světle požadavků, vyplývajících z § 2 odst. 6 tr. ř., neboť bylo učiněno při pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Bylo důsledně dbáno, aby byly stejně pečlivě objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného. Krajskému soudu nelze vytknout, že by některý z podstatných důkazů neprovedl, nehodnotil jej, popř. že by jeho hodnocení odporovalo pravidlům formální logiky. Také v závěru, že skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem a obžalovaného je namístě obžaloby zprostit dle § 226 písm. c) tr. ř., krajský soud nepochybil a v jeho rozhodnutí o vině nebylo shledáno porušení trestního zákona (§ 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.). Dosud uvedené poznatky, učiněné v rámci přezkumné činnosti odvolacího soudu, však neznamenají, že se odvolací soud ztotožnil se všemi dílčími závěry a argumenty krajského soudu, uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku či že toto odůvodnění považuje za zcela bezvadné a výstižné. V tomto směru je třeba některé úvahy ze stran soudu odvolacího opravit či doplnit. Krajský soud v napadeném rozsudku sice uvedl, že se ztotožnil s náhledem odvolacího soudu na problematiku vypořádání se s obhajobou obžalovaného ve vztahu k „vydírání“ ze strany „východních obchodníků“. V tomto směru je namístě krajskému soudu znovu vytknout, že přes dřívější výtku odvolacího soudu opět opakoval nesprávnou argumentaci v odůvodnění napadeného rozsudku na č.l. 8, že nebylo prokázáno, že by na straně obžalovaného byly naplněny podmínky krajní nouze. Odvolacímu soudu nezbývá než opakovat, že krajský soud opět opomněl, že důkazní břemeno leží v trestním řízení na soudu a ve vztahu k obhajobě obžalovaného je třeba tuto vyvracet, přičemž obžalovaný není povinen svoji obhajobu prokazovat. Stejně jako v předchozím zrušovacím usnesení je třeba konstatovat, že jde jen o problém formální odborné nesprávnosti argumentace, nikoli o věcnou nesprávnost závěrů soudu. Způsob, jakým se krajský soud s touto obhajobou obžalovaného vypořádal, však v napadeném rozhodnutí konkretizován není, když odkaz na předchozí rozhodnutí je v tomto směru nepostačující. Je proto třeba argumentaci doplnit a opakovat, že u obžalovaného nebyly naplněny podmínky krajní nouze, na základě nichž by bylo možno v případě jeho jednání vůči poškozené bance vyloučit protiprávnost. Z dokazování vyplynulo, a to zejména z výpovědi samotného obžalovaného a rozsudků Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.4.1998 (č.l. 252-256) a Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.11.1995 (č.l. 257-260), že obžalovaný J.H. se v období od července do září 1994 ocitl ve finančních potížích, kdy např. od 2.9.1994 dlužil a.s. M. Olomouc částku 914.339,30 Kč, přičemž v té době dlužil již s.r.o. C.-C. Praha částku 454.007,- Kč. Obchodovat s „východními obchodníky“ počal obžalovaný z vlastní vůle a musel si být vědom možnosti vzniku problémů typických pro tyto obchody, které jsou provázeny zvýšeným rizikem s ohledem na mnohdy nestandardní postupy obchodních partnerů. Obžalovaný sám připustil, že z jeho strany nedošlo k splnění dohodnutých podmínek ve vztahu k obchodním partnerům, kteří počali požadovat vysoké penále. Provedeným dokazováním nebylo vyvráceno, že obchodní partneři obžalovaného v této souvislosti jednali pomocí vyhrůžek, nelze však přehlédnout, že šlo jednak o proces dlouhodobý, jednak vyplývající z rizikovosti obchodů, které obžalovaný dobrovolně realizoval a dokonce připustil jistou oprávněnost požadavků obchodních partnerů, když z jeho strany nebyly splněny dohodnuté podmínky dodávky. Není přitom podstatné, zda jejich splnění záviselo na vůli obžalovaného, neboť on a nikdo jiný na sebe vzal závazek vůči obchodním partnerům a měl související rizika předvídat. Pokud obžalovaný za této situace (zadlužení a tlak či dokonce vyhrožování věřitelů) uzavřel tři smlouvy o vysokých úvěrech (15,2 milionu Kč), které byly zajištěny zjevně nedostatečnou zástavou (ve své výpovědi v přípravném řízení obžalovaný uvedl, že její reálnou hodnotu odhadoval pouze na tři miliony Kč), je otázkou, zda již v této fázi nemělo jeho jednání podvodný charakter. Rozhodně však ohledně obžalovaným doznaného a prokázaného následného podvodného porušení účelovosti čerpání úvěru v rozsahu 1,7 milionu Kč nemohla být vyloučena protiprávnost tohoto jednání poukazem na „vydírání“ a tudíž krajní nouzi. Nebezpečí ze strany obchodních partnerů, šlo-li vůbec o reálnou hrozbu, mohlo být odvráceno oznámením policii a vzhledem k tomu, že šlo o proces dlouhodobý, nelze mít za to, že přímo hrozilo (§ 14 tr. zák.). Obžalovaný potíže se svými partnery v rámci obhajoby zjevně zveličoval za účelem vyvinění se z podvodného jednání. Jeho potíže dle přesvědčení odvolacího soudu vyplývaly spíše z jeho nesolventnosti, vzniklé v důsledku rizikových obchodů, což bylo zřejmě též příčinou, proč se obžalovaný neobrátil o pomoc na policii. Do těchto úvah zcela zapadá zjištění, že obžalovaný dne 23.6.1995, tedy velmi krátce po čerpání úvěru, uhradil a.s. M. Olomouc dlužnou částku 100.000,- Kč. Pokud dále přejdeme k námitce obžalovaného, že bance škoda nevznikla, neboť tato měla a má možnost dispozice s nemovitostí, jejíž hodnota přesahuje částku, kterou od banky podvodně vylákal, nebyla tato dle názoru odvolacího soudu provedeným dokazováním vyvrácena. Stejně jako v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu je třeba zdůraznit náhled odvolacího soudu na pravděpodobnou podstatu trestného jednání obžalovaného. Z provedeného dokazování nepochybně vyvstalo podezření, že obžalovaný se dopustil podvodu vůči a.s. K. B. Praha již uzavřením smluv o úvěrech v celkové částce 15.200.000,- Kč, nedostatečně zajištěných nemovitostí, jejíž hodnotu on sám při znalosti obsahu znaleckého posudku ing. V.K. odhadoval na 3 mil. Kč. Toto konstatování, které v podstatě koresponduje s argumentací odvolatele je třeba doplnit v tom směru, že současně vyvstalo též podezření, že se na spáchání tohoto podvodu podíleli pracovníci K. B. a.s., kteří obžalovanému umožnili získání úvěru za velmi podezřelých podmínek. Pouze na okraj se poukazuje na skutečnosti, které musely být těmto pracovníkům z listin, které měli k dispozici při řešení úvěrového případu obžalovaného a též F.T. známy. Předmětná nemovitost byla prodána SD J. Vyškov dne 2.3.1993 za 1 mil. Kč, což vzhledem k tržní ceně v červnu 1995 ve výši 1.236.850,- Kč (viz znalecký posudek ing. J.N.) bylo zřejmě za zcela reálnou tržní cenu. Další spolumajitelé (P., P., J., J.) krátce nato dne 1.2.1994 prodali nemovitost bez podstatných úprav a investic F.T. za 2.500.000,- Kč, který obdržel na její nákup a další investice k realizaci svého podnikatelského záměru od a.s. K. B. Praha úvěr 9,6 mil. Kč. Tento majitel v době, kdy byl ve vazbě, aniž by do nemovitosti investoval, ji prodal dne 23.5.1995 obžalovanému za 11,2 mil. Kč. Ze skutkových zjištění, vyplývajících z tohoto trestního řízení je možno konstatovat, že je velmi pravděpodobné, že jedním z důvodů, proč pracovníci banky připustili poskytnutí úvěrů obžalovanému, byla snaha zbavit se nežádoucího úvěru ve vztahu k F.T. Další dokazování a objasňování okolností získání úvěrů obžalovaným v této trestní věci týkající se výhradně obžalovaného J.H. není s ohledem na základní zásady trestního řízení namístě. Vzhledem k zásadě obžalovací je oprávněn soud zabývat se pouze trestní odpovědností toho, na koho byla podána obžaloba. Dále je třeba zdůraznit, že obžaloba na obžalovaného J.H. byla podána pouze pro zneužití účelovosti úvěru v částce 1,7 mil Kč. Jednání obžalovaného ve vztahu k uzavření všech tří úvěrových smluv, přestože v pořadí třetí smlouva o úvěru 1.200.000,- Kč byla nakonec uzavřena až 20.7.1995, tedy po vylákání peněz v rozporu s účelem úvěru, bylo sice zahrnuto do popisu skutku, avšak nebylo státním zástupcem v obžalobě ani krajským soudem v prvém odsuzujícím rozsudku kvalifikováno jako trestné jednání a obžalovaný byl tímto rozsudkem odsouzen pouze v rozsahu uvedeném v obžalobě, přičemž státní zástupce proti tomuto prvému rozsudku nepodal odvolání v neprospěch obžalovaného. Za takového stavu věci je nutno respektovat zásadu zákazu reformace in peius (změny k horšímu), jak vyplývá z § 259 odst. 3 a § 264 odst. 2 tr. ř., v důsledku níž není možno jakkoli změnit závěry krajského soudu z prvého odsuzujícího rozsudku v neprospěch obžalovaného. Proto také nemůže mít význam další dokazování ke zjištění, zda obžalovaný nevylákal podvodně uzavření všech tří úvěrových smluv, neboť by za takové jednání již nemohl být odsouzen. Vzhledem k další zásadě trestního řízení - presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), je tudíž nutno vycházet z předpokladu, že obžalovaný všechny tři úvěry získal legálně a pouze porušil ohledně částky 1,7 milionu Kč účelovou podmíněnost čerpání části úvěru ze smlouvy ze dne 7.6.1995, která byla uzavřena celkově na částku 4 ml. Kč. Pokud za tohoto předpokladu poskytl bance zástavu v podobě nemovitosti, o níž se domníval, že má tržní hodnotu nejméně 3 mil. Kč, je třeba konstatovat, že v daném případě byl úvěr do výše jeho neoprávněného čerpání zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňovala věřiteli dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět, a proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu dle § 250 tr. zák. ve znění účinném v době, kdy k jednání obžalovaného došlo (zák. č. 290/93 Sb.). V důsledku takového jednání totiž nemohla vzniknout škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty. Jiná situace je u speciální právní kvalifikace úvěrového podvodu dle § 250b odst. 2 tr. zák., u které vznik škody není podmínkou trestnosti. Tato skutková podstata však v době jednání obžalovaného neexistovala a posouzení jednání obžalovaného dle ní je vyloučeno § 16 odst. 1 tr. zák. (zákaz retroaktivity). Krajský soud proto nepochybil, pokud v napadeném rozsudku vycházel z právního názoru, vysloveného odvolacím soudem, který zásadně správně aplikoval na učiněná skutková zjištění. K požadavku odvolatele, uplatněnému v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu, na odsouzení obžalovaného alespoň pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. s výší škody 493.760,- Kč, vyplývající z rozdílu mezi podvodně vylákanou částkou a skutečnou tržní cenou zastavené nemovitosti v době spáchání podvodu, je třeba uvést, že ani v tomto rozsahu nebylo shledáno odvolání důvodným, neboť ve vztahu k výši tohoto rozdílu nebylo obžalovanému prokázáno pro jeho odsouzení nezbytné úmyslné zavinění. Jak již bylo výše zmíněno, obžalovaný od počátku tvrdil, že věděl, že nemovitost byla znalcem ing. K. nadhodnocena, přičemž sám měl představu o její reálné hodnotě asi 3 mil. Kč. Kromě znaleckého posudku ing. K. a znalosti stavu nemovitosti neměl obžalovaný zřejmě žádné další poznatky, z nichž by mohl usuzovat na její tržní hodnotu. Není také vyloučeno, že ze smlouvy o nabytí nemovitosti F.T. mohl zjistit, že tento ji zakoupil za 2,5 mil. Kč. Všechna tato zjištění musela vést soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by obžalovaný věděl či byl srozuměn s tím, že nemovitost poskytnutá k zástavě nemá hodnotu nejméně 1.730.611,30 Kč. Pokud bylo tedy považováno za trestné jeho jednání pouze ve vztahu ke způsobení škody v této výši podvodným čerpáním úvěru, když rozšíření trestněprávní odpovědnosti, jak to bylo popsáno výše, brání zásady zákazu reformace in peius a presumpce neviny, mohl tedy obžalovaný důvodně spoléhat na to, že škoda nebude jeho podvodným jednáním bance způsobena, neboť může být realizována zástava, jejíž tržní hodnota k tomu bude postačovat, zejména když věděl, že do nemovitosti bude investovat nemalé prostředky. K tomuto je třeba poznamenat, že také nebylo vyvráceno tvrzení obžalovaného, že do nemovitosti skutečně krátce po uzavření úvěrové smlouvy na 4 mil. Kč investoval úvěrem získaných téměř 1,8 mil Kč, což nevyloučili svědkové L.L., J.G. a J.K. Zjišťovat, proč taková investice nezpůsobila významnější zhodnocení objektu, by bylo nad rámec této trestní věci, neboť jakékoli zjištění v tomto směru by nemohlo ničeho změnit na závěrech o vině, jak byly učiněny krajským soudem. Jak vyplynulo z dokazování, doplněného odvolacím soudem, konkrétně ze zprávy poškozené s.r.o. K. Praha, zastavená nemovitost nebyla realizována do současné doby, neboť je vedle zástavního práva ve prospěch tohoto poškozeného subjektu zatížena také dalšími zástavními právy ve prospěch Finančního úřadu ve Vyškově. Z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že zástavní právo pro další subjekty vzniklo až 16.9.1999. V době, kdy obžalovaný nemovitost ve prospěch banky zastavil, popř. po dobu několika let poté, však nic realizaci zástavy nebránilo. Tato zjištění jsou v souladu se závěry výše uvedenými, týkajícími se zajištění závazku zástavou nemovitosti a subjektivním postojem obžalovaného k této skutečnosti. Pokud jde o výrok, jímž byla poškozená s.r.o. K. Praha odkázána se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, byl shledán nesprávným již v tom, že se nejedná o společnost K., ale K. (čl. 116-129). Především však tato společnost se nikdy s nárokem na náhradu škody v tomto řízení řádně a včas nepřipojila a krajský soud proto neměl splněny podmínky pro rozhodování o jejím nároku na náhradu škody, potažmo pro její odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu o řádně a včas uplatněném nároku a.s. K. B. Praha (čl. 112), který nebyl vzat zpět, rozhodnuto nebylo, ač právě tento poškozený subjekt měl být dle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proto odvolací soud výrok o náhradě škody z napadaného rozsudku zrušil a podle speciálního ustanovení § 265 tr. ř. odkázal tento poškozený subjekt na řízení ve věcech občanskoprávních. Dlužno dodat, že přitom byl východiskem právní názor, že postoupením pohledávky nepřecházejí bez dalšího na právního nástupce poškozeného subjektu v trestním řízení procesní práva z uplatněného nároku na náhradu škody.