Má-li pro vznik škodlivého následku bezprostřední kauzální význam jednání organizátora, poté není vyloučeno, aby i ohledně této osoby, tj. nejen ohledně spolupachatele podle § 9 odst. 2 TrZ, byl vysloven výrok o jeho povinnosti k náhradě škody poškozenému.

Napadeným rozsudkem byl obžalovaný K.H. uznán vinným v bodech 1.) – 6.) organizátorstvím trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že společně s již odsouzeným R.Š. a dalšími neznámými pachateli v úmyslu obohatit se ke škodě níže uvedených fyzických a právnických osob obžalovaný K.H. (a další neznámí spolupachatelé) zajistil vyplnění dokladů potřebných pro uzavření leasingové smlouvy, peněžní prostředky nutné pro zaplacení tzv. akontace a současně zajistil vývoz a prodej vozidel do zahraničí, načež podrobně instruoval již odsouzeného R.Š., který na základě instrukcí, dokladů a finančních prostředků, jež obdržel od obžalovaného H. (a dalších neznámých spolupachatelů), zajistil vylákání věci na leasing tím, že 1.) dne 22.7.1998 v K. v prodejně automobilů A. P. N. na nám. Sv. Č. vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia GLXi 1.3, v.č. karosérie 0878577, s doplňky, vše v hodnotě 329.599,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel leasingovou smlouvu, načež vozidlo po zaplacení zálohy na nájemné a první měsíční splátky nájemného v celkové výši 59.348,- Kč převzal do nájmu, avšak poté obžalovaní vozidlo vyvezli a prodali v cizině, čímž pronajímateli, firmě Š., s.r.o., P. 1, K. 7, způsobili škodu ve výši 270.251,- Kč, 2.) dne 31.7.1998 v O., v prodejně automobilů firmy A. RH P., s.r.o., na ul. N. 142, vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia GLX 1.6, v.č. karosérie 2094075, s doplňky, vše v hodnotě 403.490,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel leasingovou smlouvu, načež dne 3.8.1998 vozidlo po zaplacení zálohy na nájemné ve výši 86.851,- Kč převzal do nájmu, avšak poté obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, čímž pronajímateli, firmě I. L., a.s., N. M. n. M., ul. K. 6, způsobili škodu ve výši 316.639,- Kč, 3.) dne 20.8.198 v O.-B. L., v prodejně automobilů firmy A. C., s.r.o., na ul. H. 122, vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia GLX 1.6, v.č. karosérie 2139270, s doplňky, vše v hodnotě 466.440,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel leasingovou smlouvu, načež vozidlo po zaplacení zálohy na nájemné ve výši 110.282,- Kč převzal do nájmu, avšak poté obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, čímž pronajímateli, firmě OB L., a.s., P. 3, R. 1148/63 způsobili škodu ve výši 356.158,- Kč, 4.) dne 13.5.1998 v H., okr. K., v prodejně elektro firmy K., s.r.o., na ul. D. 23, vylákal kombinovanou chladničku a mrazničku zn. ARDO CO 33 v hodnotě 17.965,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel „smlouvu o finančním pronájmu“ věci, načež tuto věc po zaplacení zálohy na nájemné ve výši 4.100,- Kč a první měsíční splátky nájemného ve výši 1.380,- Kč, převzal do nájmu, avšak obžalovaní nedlouho poté věc prodali nezjištěné osobě, čímž pronajimateli firmě H. C., a.s., B., C. 19, způsobili škodu ve výši 12.485,- Kč, 5.) dne 2.6.1998 v O. 1 na ul. V. 10, v prodejně Kenwood, vylákal barevný televizor zn. Thomson 33 MN79H v hodnotě 36.990,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. po předložení padělaného potvrzení o zaměstnání a výši měsíční mzdy uzavřel leasingovou smlouvu, televizor po zaplacení zálohy na nájemné a první měsíční splátky nájemného v celkové výši 11.097,- Kč převzal do nájmu, avšak obžalovaní jej nedlouho poté prodali nezjištěné osobě, čímž pronajímateli firmě E. L., a.s., Č. B., způsobili škodu ve výši 25.893,- Kč, 6.) dne 11.6.1998 v H., okr. K., v prodejně v OD B., vylákal kombinovanou chladničku a mrazničku zn. Whirpool ART 826 v hodnotě 17.950,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. po předložení padělaného potvrzení o svém zaměstnání uzavřel smlouvu o „splátkovém prodeji Brisk“ věci, tuto věc po zaplacení zálohy na nájemné a první měsíční splátky nájemného v celkové výši 7.280,- Kč převzal do nájmu, avšak obžalovaní nedlouho poté tuto věc prodali nezjištěné osobě, čímž způsobili pronajimateli firmě L. PZ, s.r.o., F. p. R., ul. M. 1660, škodu ve výši 10.670,- Kč. Za to a organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., organizátorství trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm.a) k § 176 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm.a) tr. zák. z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.3.2001 č.j. 36 T 5/99–1183, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.4.2002, č.j. 4 To 99/2001, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 39a) odst. 2 písm.c) tr. zák. byl k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.3.2001 č.j. 36 T 5/99-1183, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.4.2002, sp.zn. 4 To 99/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit poškozené ČSOB L., a.s., ul. R. č. 1148/63, P. 3, náhradu škody ve výši 356.158,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 11.6.1999 do zaplacení. Po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení a poučení o opravných prostředcích si státní zástupce ponechal lhůtu k vyjádření, obžalovaný H. se vzdal práva odvolání do výroku o vině a trestu a ponechal si lhůtu k odvolání do výroku o náhradě škody (č.l. 92). Opis písemného vyhotovení rozsudku byl obžalovanému, státnímu zástupci a poškozené ČSOB L. a.s. P. doručen dne 30.6.2003, obhájkyni obžalovaného dne 1.7.2003 (č.l. 105 verte). Odvoláním podaným do výroku o náhradě škody napadl obžalovaný rozsudek prostřednictvím své obhájkyně podáním ze dne 8.7.2003 (č.l. 110). Rozsudku vytýká, že organizátorovi trestného činu nelze uložit náhradu škody, neboť není pachatelem trestného činu, ale jen účastníkem na trestném činu a pouze se na jeho trestní odpovědnost a trestnost užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jak to vyplývá z ustanovení § 10 odst. 2 tr.zák. Toto ustanovení tedy konstituuje toliko trestní odpovědnost a trestnost, na kterou se užije ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele, nekodifikuje však, že by se ustanovení o odpovědnosti pachatele na náhradu škody použila i na odpovědnost účastníka. Ačkoli obžalovaný podle výroku rozsudku jednání pachatele, již odsouzeného R.Š. zorganizoval, byl to R.Š., kdo byl samostatným pachatelem, který poškozené ČSOB L. a.s. škodu způsobil. Vzhledem k tomu, že organizátor nejedná společně s pachatelem (to by musel být uznán vinným spolupachatelem, nikoliv organizátorem), nepřichází v úvahu ani solidární odpovědnost ve smyslu ustanoven § 438 odst. 1 o.z., podle kterého způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Navíc soud ve výroku o náhradě škody nic o solidaritě a povinnosti zaplatit náhradu škody solidárně s povinností uložené již odsouzenému R.Š. neuvedl, takže výrok o náhradě škody by byl vadný i v případě, že by shora uvedené odvolací námitky odvolací soud neshledal oprávněnými, neboť poškozenému by tak byla přiznána neoprávněně dvakrát stejná částka, jednou vůči R.Š., jednou vůči K.H. Vzhledem k tomu, že trestní zákon nezná přenos odpovědnosti k náhradě škody z přímého pachatele na účastníka (organizátora) trestného činu a vzhledem k tomu, že předmětný trestný čin, kterým byla způsobena poškozenému škoda, nebyl spáchán společným jednáním K.H. a přímého pachatele R.Š., nýbrž K.H. měl jednání R.Š. pouze zorganizovat, přičemž pachatel nemusel organizátora poslechnout, je to výlučně pachatel, kdo samostatným jednáním způsobil poškozenému škodu a je tedy v rozporu se zákonem, pokud obžalovanému K.H. krajský soud uložil povinnost k náhradě škody a takovou povinnost mu nelze uložit ani solidárně s povinností uloženou R.Š., neboť to vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 o.z. (z opaku), správně zřejmě § 438 odst. 1 o.z. Proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený výrok o náhradě škody zrušil a vyslovil, že poškozený náhradu škody vůči K.H. uplatňovat nemůže. Ve veřejném zasedání o odvolání přednesla obhájkyně obžalovaného K.H. odvolání ve shodě se shora uvedeným písemným vyhotovením odvolání a dodala, že ve výroku rozsudku je v předmětném skutku uvedeno, že obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, aniž je uvedeno kteří obžalovaní. Ze stran 8 a 9 odůvodnění rozsudku vyplývá, že všechno měl udělat pouze Š., nikoliv obžalovaný a Š. pouze usvědčil obžalovaného H. v tom, že to byl právě obžalovaný H., který obstaral doklady. Ve výroku rozsudku se však výslovně neuvádí, že to byl obžalovaný H., kdo vyvezl vozidlo a prodal ho a proto tuto skutečnost nelze na něho vztáhnout. Na návrh obhájkyně obžalovaného byla doplněna zpráva o stavu věci ve veřejném zasedání o čtení č.l. 621, na němž je založeno připojení poškozené OB L. a.s. P. k trestnímu řízení podle § 43 odst. 2 tr.ř. s návrhem, aby nalézací soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovaným K.H. a R.Š. zaplatit poškozené OB L. a.s. rukou společnou a nerozdílnou škodu ve výši 356.158,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ode dne následujícího poté, co se obžalovaní s tímto návrhem seznámili. K seznámení obžalovaných s tímto nárokem na náhradu škody označené poškozené společnosti došlo v hlavním líčení dne 9.6.1999 (č.l. 634). Ve veřejném zasedání o odvolání na základě dosud uvedeného obhájkyně obžalovaného navrhla, aby odvolání obžalovaného bylo vyhověno a poškozená společnost byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že nejsou podmínky pro přiznání náhrady škody. Obžalovaný K.H. ve veřejném zasedání o odvolání odvolací argumentaci obhájkyně nijak nedoplnil. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se ve veřejném zasedání k odvolání obžalovaného vyjádřil tak, že výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody má svůj základ ve výroku rozsudku o vině obžalovaného v bodě 3. O skutkových zjištěních v tomto bodě nejsou důvodné pochybnosti, krajský soud správně vyřešil otázku viny, když vycházel z provedených důkazů. Proto se státní zástupce neztotožnil s argumentací odvolatele, neboť bylo prokázáno, že škoda byla způsobena trestným činem, jímž byl obžalovaný uznán vinným a byla následkem předmětného trestného činu. Jde tedy o škodu, která je v příčinné souvislosti s žalovaným skutkem, naplňujícím zákonné znaky trestného činu, pro který byl obžalovaný odsouzen. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obžalovaný K.H. se na skutkovém ději podílel tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku pod bodem 3, vlastním jednáním se aktivně podílel na vzniku škody, bez jeho podílu byl odsouzený Š. nemohl protiprávní jednání realizovat. Ze skutkových zjištění je pak zřejmé, že obžalovaný H. jednal v úmyslu sebe ke škodě cizího majetku obohatit podvodným vylákáním vozidel na leasing, přičemž vlastní realizaci vylákání provedl prostřednictvím již odsouzeného R.Š. V tomto směru z hlediska skutkových zjištění obžalovaný rozsudku ani nic nevytýká. Výše způsobené škody je součástí popisu skutku, proto ani ve výši povinnosti obžalovaného k náhradě škody není rozsudek vadný. Státní zástupce se neztotožnil s argumentací obhajoby, že v předmětném rozsudku absentuje výrok o solidaritě již odsouzeného Š. a obžalovaného H. k náhradě škody, neboť v této trestní věci nebyla řešena trestní odpovědnost odsouzeného Š., proto se výroková část rozsudku nemůže vztahovat k jeho osobě, a to ani pokud jde o výrok o náhradě škody. Poškozený může žádat plnění po osobách, které byly k náhradě škody zavázány, přičemž nelze uvažovat ve směru uspokojení jeho požadavku dvakrát, neboť v takovém případě by se jednalo o bezdůvodné obohacení. Námitku ohledně popisu skutku pod bodem 3 ve vztahu k jednání obžalovaných státní zástupce nesdílí s odůvodněním, že sice při formulaci skutku došlo k pochybení v tom, že ve vztahu k odsouzeném Š. již nelze hovořit jako o obžalovaném, ale je na zvážení odvolacího soudu, zda je třeba reagovat na toto pochybení i zrušením rozsudku ve výroku o vině v tomto bodě. Konečný návrh státní zástupce učinil tak, aby odvolání obžalovaného bylo za okolností ve veřejném zasedání konstatovaných, zamítnuto. Obhájkyně obžalovaného s odkazem na vadná skutková zjištění, uvedená ve vyjádření ve veřejném zasedání, když ve skutkové větě, týkající se organizátorství, ani není zmínka o tom, že by organizátorstvím byla poškozené společnosti způsobena škoda v předmětné výši, navrhla odvolání vyhovět. K vyjádření státního zástupce, že výrok o solidaritě není nutný uvedla, že i kdyby se v budoucnu věc řešila příslušnými ustanoveními občanského zákona o vydání bezdůvodného obohacení, neznamená to, že soud je oprávněn založit takovou nerovnost vztahů svým rozhodnutím. Napadený výrok rozsudku je v každém případě vadný, neboť solidarita, pokud je dána, musí být vyslovena. Obžalovaný K.H. ani konečný návrh obhájkyně v ničem nedoplnil a na závěr odvolacího řízení se nevyjádřil. Ve veřejném zasedání o odvolání neuplatnily strany žádné návrhy na doplnění dokazování a z rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle § 213 odst. 1 tr.ř. dokazování doplněno čtením výpisu z obchodního rejstříku ohledně poškozené ČSOB L., a.s., z něhož vyplývá, že uvedená obchodní firma jako OB L. a.s. byla do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze zapsána 31.10.1995, zápis vymazán 31.5.2001 a týmž dnem zapsána jako ČSOB L. a.s. se sídlem R. 1148/63, 130 00 P. 3. Obžalovaný dotázán podle § 214 tr.ř., neměl k přečtenému listinnému důkazu připomínek. Z obsahu předmětného trestního spisu a všeho dosud uvedeného Vrchní soud v Olomouci, podle § 252 tr.ř. příslušný soud odvolací, zjistil, že rozsudek byl napaden odvoláním obžalovaného K.H. jako osoby k tomu podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. oprávněné, včas, ve lhůtě stanovené v § 248 odst. 1 tr.ř. Podané odvolání splňovalo obsahové náležitosti podle § 249 odst. 1 tr.ř. Odvolacím soudem nebyl ve věci zjištěn žádný důvod k zamítnutí nebo odmítnutí podaného odvolání podle § 253 tr.ř. Podle § 254 odst. 1, odst. 2 tr.ř. přezkoumal z podnětu podaného odvolání odvolací soud zákonnost a odůvodněnost výroku rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám nevytýkaným by odvolací soud přihlédl, jen pokud by měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo podáno odvolání. Měly-li by však vytýkané vady výroku o náhradě škody svůj původ v jiném výroku, než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumal by odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. V tomto případě obžalovaný K.H. mohl podat odvolání i proti výroku o vině pod bodem 3, na nějž výrok o náhradě škody navazuje. Na základě své přezkumné činnosti odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného K.H. je částečně důvodné. V řízení, které napadenému rozsudku (výroku o vině pod bodem 3 a výroku o náhradě škody) předcházelo, nebylo zjištěno porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Takovou vadu podané odvolání rozsudku nevytýká a neoznačil ji ve svém vyjádření ani státní zástupce. Odvolací soud je proto přesvědčen, že není důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Odvolatel rozsudku nevytýká formální vady, jen zčásti nejasnost a neúplnost, nepřesnost popisu skutkových zjištění, týkajících se výroku o vině pod bodem 3, na nějž navazuje přezkoumávaný výrok rozsudku o náhradě škody. V tomto směru státní zástupce ponechal na uvážení odvolacího soudu, zda je z namítaných důvodů potřebné předmětný výrok o vině zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. a znovu za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. vyhlásit. Odvolací soud je přes uvedené námitky přesvědčen, že rozsudek není zatížen formálními vadami, vytýkanými ani jinými, výrok splňuje náležitosti ustanovení § 120 až § 122 tr.ř., odůvodnění rozsudku náležitosti ustanovení § 125 tr.ř., byť lze souhlasit, že ve stručné podobě, nicméně nezakládající nepřezkoumatelnost rozsudku v přezkoumávané části. Odvolací námitku obžalovaného uplatněnou ve veřejném zasedání o odvolání do popisu skutku pod bodem 3 je třeba odmítnout s poukazem na ustanovení § 12 odst. 7 tr.ř., z něhož vyplývá, že pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. Hovoří-li tedy výrok rozsudku o vině obžalovaného H. pod bodem 3, že obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, je možno z popisu skutku dovodit, že to byli právě obžalovaný K.H. a již odsouzený R.Š. Na straně 9 odst. 2 odůvodnění rozsudku nalézací soud hodnotil ve věci provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. a popsal podíl obžalovaného H. na zjištěném protiprávním jednání tak, že obžalovaný K.H. organizoval vylákání vozidel a věcí na leasing, zajišťoval vystavení živnostenského listu, čistého výpisu z rejstříku trestů a vyplňování dokladů nutných pro poskytnutí leasingu. Odsouzený Š. si totiž nebyl sám schopen tyto doklady zajistit, případně vyplnit. Z výpovědi již odsouzeného R.Š. pak vyplynulo, že po převzetí vozidla v předmětném autosalonu vozidlo předal obžalovanému K.H., který jej dále realizoval vývozem do zahraničí a prodejem. Za dané situace nelze označit skutková zjištění, na něž navazuje výrok o náhradě škody (bod 3 výroku o vině) za nejasná či neúplná, nebo dovodit, z byť stručného odůvodnění skutkových zjištění nalézacím soudem, že se tento ohledně této části rozsudku, nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. O správnosti skutkových zjištění v uvedeném bodě výroku o vině proto nevznikají pochybnosti, k objasnění věci není třeba již provedené důkazy opakovat, či provádět důkazy další a není tedy ani důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. Skutková zjištění i ohledně tohoto bodu výroku o vině obžalovaného K.H. krajský soud správně podřadil pod odpovídající právní kvalifikaci, svůj postup odůvodnil, odvolací soud na jeho důvody odkazuje v přesvědčení, že v přezkoumávané části rozsudku nedošlo k porušení ustanovení trestního zákona, odvolatel ani státní zástupce nic takového rozsudku ani nevytýkají a proto není třeba rozsudek zrušit ani podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Z uvedených důvodů pak nebyl přezkoumáván výrok o uloženém trestu, neboť nebyl odvoláním napaden a ve skutkových zjištěních ohledně bodu 3 výroku o vině nebylo zjištěno ani vytýkaných ani jiných nedostatků, majících vliv na výrok o trestu. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud se však zčásti ztotožnil s odvolací argumentací obžalovaného, což ve svém důsledku vedlo ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř., a to částečně, ve výroku o náhradě škody, neboť toto rozhodnutí nalézacího soudu o řádně a včas uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku je nesprávné, je tedy vadná jen část napadeného rozsudku, kterou lze oddělit od ostatních částí. Důvodem, proč odvolací soud dal za pravdu odvolateli jen zčásti, je zejména neztotožnění se s jeho argumentací, že organizátor trestného činu nemůže být zavázán povinností k náhradě škody. Platná právní úprava odpovědnosti za škodu je v občanském zákoníku upravena v § 420 a následujících. Předpoklady vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu tvoří jednak porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), jednak škoda, jednak příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vzniklou škodou a někdy také zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti. Odpovědnost za způsobenou škodu se tedy neodvíjí od právního posouzení (kvalifikace) jednání pachatele. První tři zmíněné předpoklady vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu jsou povahy objektivní a uplatní se vždy, čtvrtý, subjektivní povahy, nikoli obligatorně. V posuzovaném případě je nepochybné, že protiprávnost úkonu byla založena jednáním obou obžalovaných (H., Š.) a vznikla jím škoda, majetková újma. Aby oba jmenovaní obžalovaní byli odpovědni za škodu ve smyslu občanského práva, je nezbytné, aby protiprávní úkon škodu skutečně způsobil, aby mezi protiprávním úkonem obžalovaných na straně jedné a škodou na straně druhé existoval vztah příčiny a následku (příčinná souvislost). V občanském právu se uplatňuje teorie tzv. adekvátní příčinnosti, což znamená, že odpovědnost za škodu je dána tehdy, je-li škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. To znamená, že protiprávní úkon může způsobit škodu tehdy, jestliže je nejen podmínkou vzniku škody, nýbrž, má-li zároveň podle své obecné povahy, podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí a zkušeností, generálně za následek způsobení škody. Příčinnou souvislost mezi jednáním ve věci původně spoluobžalovaných Š. a H. a vzniklým následkem v podobě majetkové újmy, která vznikla poškozenému v posuzovaném případě v důsledku úmyslně vylákaného vozidla na leasing, od počátku s úmyslem vozidlo vyvézt do zahraničí a prodat a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy neplnit a dosáhnout tak vlastního obohacení, lze proto vyvozovat i v případě objektivně zjištěného protiprávního jednání obžalovaného K.H. K tomu lze dále odkázat na vyjádření státního zástupce ve veřejném zasedání o podílu obžalovaného K.H. na protiprávním jednání popsaném pod bodem 3 výroku o vině. Na rozdíl od odvolatele je tedy odvolací soud přesvědčen, že v posuzovaném případě se uplatní ustanovení § 438 odst. 1 o.z. o společné odpovědnosti za škodu způsobenou více škůdci se závěrem, že za škodu způsobenou v tomto posuzovaném případě odpovídají obžalovaný K.H. a již odsouzený R.Š. společně a nerozdílně. Takovému rozhodnutí nebrání ani skutečnost, že původně spoluobžalovaní K.H. a R.Š. byli k náhradě předmětné škody zavázáni již prvním odsuzujícím rozsudkem ve věci, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.9.1999, č.j. 36 T 5/99 – 696, který nabyl právní moci pouze ohledně obžalovaného R.Š. ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.1.2000, č.j. 4 To 163/99 – 795, když tímto rozsudkem podepsaného soudu byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ohledně obžalovaného K.H. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr.ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc ohledně obžalovaného K.H. vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jelikož výrok o solidární odpovědnosti obžalovaného K.H. je pro něj ve svých důsledcích výhodnější, než výrok obsažený v napadeném rozsudku o jeho samostatné odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním, popsaným pod bodem 3 výroku napadeného rozsudku, byl z podnětu jeho odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. podepsaný soud nově rozhodl podle § 228 odst. 1 tr.ř. o solidární povinnosti obžalovaného K.H. s již odsouzeným R.Š. zaplatit na náhradě škody ČSOB L., a.s., se sídlem R. 1148/63, P. 3, částku 356.158,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 11.6.1999, neboť obžalovaný K.H. se o požadavku poškozeného na náhradu škody dozvěděl v hlavním líčení dne 9.6.1999 a nesplnil-li následujícího dne svou povinnost, je ode dne následujícího po tomto dni v prodlení. Výše úroku z prodlení byla stanovena s ohledem na diskontní sazbu, stanovenou Českou národní bankou, která od 12.3.1999 činila 6 %. Úrok z prodlení je stanoven dvojnásobkem této diskontní sazby, v posuzovaném případě tedy úrok činí 12 %. Z uvedených důvodů dal odvolací soud odvolateli částečně za pravdu, k jeho odvolání napadený rozsudek ve vadné části zrušil a sám, protože k tomu měl podklady, nově ve věci rozhodl tak, jak to vyplývá z výrokové části tohoto rozsudku.Napadeným rozsudkem byl obžalovaný K.H. uznán vinným v bodech 1.) – 6.) organizátorstvím trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že společně s již odsouzeným R.Š. a dalšími neznámými pachateli v úmyslu obohatit se ke škodě níže uvedených fyzických a právnických osob obžalovaný K.H. (a další neznámí spolupachatelé) zajistil vyplnění dokladů potřebných pro uzavření leasingové smlouvy, peněžní prostředky nutné pro zaplacení tzv. akontace a současně zajistil vývoz a prodej vozidel do zahraničí, načež podrobně instruoval již odsouzeného R.Š., který na základě instrukcí, dokladů a finančních prostředků, jež obdržel od obžalovaného H. (a dalších neznámých spolupachatelů), zajistil vylákání věci na leasing tím, že 1.) dne 22.7.1998 v K. v prodejně automobilů A. P. N. na nám. S. Č. vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia GLXi 1.3, v.č. karosérie 0878577, s doplňky, vše v hodnotě 329.599,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel leasingovou smlouvu, načež vozidlo po zaplacení zálohy na nájemné a první měsíční splátky nájemného v celkové výši 59.348,- Kč převzal do nájmu, avšak poté obžalovaní vozidlo vyvezli a prodali v cizině, čímž pronajímateli, firmě Š., s.r.o., P. 1, K. 7, způsobili škodu ve výši 270.251,- Kč, 2.) dne 31.7.1998 v O., v prodejně automobilů firmy A. RH P., s.r.o., na ul. N. 142, vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia GLX 1.6, v.č. karosérie 2094075, s doplňky, vše v hodnotě 403.490,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel leasingovou smlouvu, načež dne 3.8.1998 vozidlo po zaplacení zálohy na nájemné ve výši 86.851,- Kč převzal do nájmu, avšak poté obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, čímž pronajímateli, firmě I. L., a.s., N. M. n. M., ul. K. 6, způsobili škodu ve výši 316.639,- Kč, 3.) dne 20.8.198 v O.-B. L., v prodejně automobilů firmy A. C., s.r.o., na ul. H. 122, vylákal osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia GLX 1.6, v.č. karosérie 2139270, s doplňky, vše v hodnotě 466.440,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel leasingovou smlouvu, načež vozidlo po zaplacení zálohy na nájemné ve výši 110.282,- Kč převzal do nájmu, avšak poté obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, čímž pronajímateli, firmě OB L., a.s., P. 3, R. 1148/63 způsobili škodu ve výši 356.158,- Kč, 4.) dne 13.5.1998 v H., okr. K., v prodejně elektro firmy K., s.r.o., na ul. D. 23, vylákal kombinovanou chladničku a mrazničku zn. ARDO CO 33 v hodnotě 17.965,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. uzavřel „smlouvu o finančním pronájmu“ věci, načež tuto věc po zaplacení zálohy na nájemné ve výši 4.100,- Kč a první měsíční splátky nájemného ve výši 1.380,- Kč, převzal do nájmu, avšak obžalovaní nedlouho poté věc prodali nezjištěné osobě, čímž pronajimateli firmě H. C., a.s., B., C. 19, způsobili škodu ve výši 12.485,- Kč, 5.) dne 2.6.1998 v O. 1 na ul. V. 10, v prodejně K., vylákal barevný televizor zn. Thomson 33 MN79H v hodnotě 36.990,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. po předložení padělaného potvrzení o zaměstnání a výši měsíční mzdy uzavřel leasingovou smlouvu, televizor po zaplacení zálohy na nájemné a první měsíční splátky nájemného v celkové výši 11.097,- Kč převzal do nájmu, avšak obžalovaní jej nedlouho poté prodali nezjištěné osobě, čímž pronajímateli firmě E. L., a.s., Č. B., způsobili škodu ve výši 25.893,- Kč, 6.) dne 11.6.1998 v H., okr. K., v prodejně v OD B., vylákal kombinovanou chladničku a mrazničku zn. Whirpool ART 826 v hodnotě 17.950,- Kč tak, že obžalovaný R.Š. po předložení padělaného potvrzení o svém zaměstnání uzavřel smlouvu o „splátkovém prodeji Brisk“ věci, tuto věc po zaplacení zálohy na nájemné a první měsíční splátky nájemného v celkové výši 7.280,- Kč převzal do nájmu, avšak obžalovaní nedlouho poté tuto věc prodali nezjištěné osobě, čímž způsobili pronajimateli firmě L. PZ, s.r.o., F. p. R., ul. M. 1660, škodu ve výši 10.670,- Kč. Za to a organizátorství trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., organizátorství trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 10 odst. 1 písm.a) k § 176 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm.a) tr. zák. z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.3.2001 č.j. 36 T 5/99–1183, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.4.2002, č.j. 4 To 99/2001, podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 39a) odst. 2 písm.c) tr. zák. byl k výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.3.2001 č.j. 36 T 5/99-1183, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.4.2002, sp.zn. 4 To 99/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit poškozené ČSOB L., a.s., ul. R. č. 1148/63, P. 3, náhradu škody ve výši 356.158,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 11.6.1999 do zaplacení. Po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení a poučení o opravných prostředcích si státní zástupce ponechal lhůtu k vyjádření, obžalovaný H. se vzdal práva odvolání do výroku o vině a trestu a ponechal si lhůtu k odvolání do výroku o náhradě škody (č.l. 92). Opis písemného vyhotovení rozsudku byl obžalovanému, státnímu zástupci a poškozené ČSOB L. a.s. P. doručen dne 30.6.2003, obhájkyni obžalovaného dne 1.7.2003 (č.l. 105 verte). Odvoláním podaným do výroku o náhradě škody napadl obžalovaný rozsudek prostřednictvím své obhájkyně podáním ze dne 8.7.2003 (č.l. 110). Rozsudku vytýká, že organizátorovi trestného činu nelze uložit náhradu škody, neboť není pachatelem trestného činu, ale jen účastníkem na trestném činu a pouze se na jeho trestní odpovědnost a trestnost užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jak to vyplývá z ustanovení § 10 odst. 2 tr.zák. Toto ustanovení tedy konstituuje toliko trestní odpovědnost a trestnost, na kterou se užije ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele, nekodifikuje však, že by se ustanovení o odpovědnosti pachatele na náhradu škody použila i na odpovědnost účastníka. Ačkoli obžalovaný podle výroku rozsudku jednání pachatele, již odsouzeného R.Š. zorganizoval, byl to R.Š., kdo byl samostatným pachatelem, který poškozené ČSOB L. a.s. škodu způsobil. Vzhledem k tomu, že organizátor nejedná společně s pachatelem (to by musel být uznán vinným spolupachatelem, nikoliv organizátorem), nepřichází v úvahu ani solidární odpovědnost ve smyslu ustanoven § 438 odst. 1 o.z., podle kterého způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Navíc soud ve výroku o náhradě škody nic o solidaritě a povinnosti zaplatit náhradu škody solidárně s povinností uložené již odsouzenému R.Š. neuvedl, takže výrok o náhradě škody by byl vadný i v případě, že by shora uvedené odvolací námitky odvolací soud neshledal oprávněnými, neboť poškozenému by tak byla přiznána neoprávněně dvakrát stejná částka, jednou vůči R.Š., jednou vůči K.H. Vzhledem k tomu, že trestní zákon nezná přenos odpovědnosti k náhradě škody z přímého pachatele na účastníka (organizátora) trestného činu a vzhledem k tomu, že předmětný trestný čin, kterým byla způsobena poškozenému škoda, nebyl spáchán společným jednáním K.H. a přímého pachatele R.Š., nýbrž K.H. měl jednání R.Š. pouze zorganizovat, přičemž pachatel nemusel organizátora poslechnout, je to výlučně pachatel, kdo samostatným jednáním způsobil poškozenému škodu a je tedy v rozporu se zákonem, pokud obžalovanému K.H. krajský soud uložil povinnost k náhradě škody a takovou povinnost mu nelze uložit ani solidárně s povinností uloženou R.Š., neboť to vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 o.z. (z opaku), správně zřejmě § 438 odst. 1 o.z. Proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený výrok o náhradě škody zrušil a vyslovil, že poškozený náhradu škody vůči K.H. uplatňovat nemůže. Ve veřejném zasedání o odvolání přednesla obhájkyně obžalovaného K.H. odvolání ve shodě se shora uvedeným písemným vyhotovením odvolání a dodala, že ve výroku rozsudku je v předmětném skutku uvedeno, že obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, aniž je uvedeno kteří obžalovaní. Ze stran 8 a 9 odůvodnění rozsudku vyplývá, že všechno měl udělat pouze Š., nikoliv obžalovaný a Š. pouze usvědčil obžalovaného H. v tom, že to byl právě obžalovaný H., který obstaral doklady. Ve výroku rozsudku se však výslovně neuvádí, že to byl obžalovaný H., kdo vyvezl vozidlo a prodal ho a proto tuto skutečnost nelze na něho vztáhnout. Na návrh obhájkyně obžalovaného byla doplněna zpráva o stavu věci ve veřejném zasedání o čtení č.l. 621, na němž je založeno připojení poškozené OB L. a.s. P. k trestnímu řízení podle § 43 odst. 2 tr.ř. s návrhem, aby nalézací soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovaným K.H. a R.Š. zaplatit poškozené OB L. a.s. rukou společnou a nerozdílnou škodu ve výši 356.158,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ode dne následujícího poté, co se obžalovaní s tímto návrhem seznámili. K seznámení obžalovaných s tímto nárokem na náhradu škody označené poškozené společnosti došlo v hlavním líčení dne 9.6.1999 (č.l. 634). Ve veřejném zasedání o odvolání na základě dosud uvedeného obhájkyně obžalovaného navrhla, aby odvolání obžalovaného bylo vyhověno a poškozená společnost byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že nejsou podmínky pro přiznání náhrady škody. Obžalovaný K.H. ve veřejném zasedání o odvolání odvolací argumentaci obhájkyně nijak nedoplnil. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se ve veřejném zasedání k odvolání obžalovaného vyjádřil tak, že výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody má svůj základ ve výroku rozsudku o vině obžalovaného v bodě 3. O skutkových zjištěních v tomto bodě nejsou důvodné pochybnosti, krajský soud správně vyřešil otázku viny, když vycházel z provedených důkazů. Proto se státní zástupce neztotožnil s argumentací odvolatele, neboť bylo prokázáno, že škoda byla způsobena trestným činem, jímž byl obžalovaný uznán vinným a byla následkem předmětného trestného činu. Jde tedy o škodu, která je v příčinné souvislosti s žalovaným skutkem, naplňujícím zákonné znaky trestného činu, pro který byl obžalovaný odsouzen. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obžalovaný K.H. se na skutkovém ději podílel tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku pod bodem 3, vlastním jednáním se aktivně podílel na vzniku škody, bez jeho podílu byl odsouzený Š. nemohl protiprávní jednání realizovat. Ze skutkových zjištění je pak zřejmé, že obžalovaný H. jednal v úmyslu sebe ke škodě cizího majetku obohatit podvodným vylákáním vozidel na leasing, přičemž vlastní realizaci vylákání provedl prostřednictvím již odsouzeného R.Š. V tomto směru z hlediska skutkových zjištění obžalovaný rozsudku ani nic nevytýká. Výše způsobené škody je součástí popisu skutku, proto ani ve výši povinnosti obžalovaného k náhradě škody není rozsudek vadný. Státní zástupce se neztotožnil s argumentací obhajoby, že v předmětném rozsudku absentuje výrok o solidaritě již odsouzeného Š. a obžalovaného H. k náhradě škody, neboť v této trestní věci nebyla řešena trestní odpovědnost odsouzeného Š., proto se výroková část rozsudku nemůže vztahovat k jeho osobě, a to ani pokud jde o výrok o náhradě škody. Poškozený může žádat plnění po osobách, které byly k náhradě škody zavázány, přičemž nelze uvažovat ve směru uspokojení jeho požadavku dvakrát, neboť v takovém případě by se jednalo o bezdůvodné obohacení. Námitku ohledně popisu skutku pod bodem 3 ve vztahu k jednání obžalovaných státní zástupce nesdílí s odůvodněním, že sice při formulaci skutku došlo k pochybení v tom, že ve vztahu k odsouzeném Š. již nelze hovořit jako o obžalovaném, ale je na zvážení odvolacího soudu, zda je třeba reagovat na toto pochybení i zrušením rozsudku ve výroku o vině v tomto bodě. Konečný návrh státní zástupce učinil tak, aby odvolání obžalovaného bylo za okolností ve veřejném zasedání konstatovaných, zamítnuto. Obhájkyně obžalovaného s odkazem na vadná skutková zjištění, uvedená ve vyjádření ve veřejném zasedání, když ve skutkové větě, týkající se organizátorství, ani není zmínka o tom, že by organizátorstvím byla poškozené společnosti způsobena škoda v předmětné výši, navrhla odvolání vyhovět. K vyjádření státního zástupce, že výrok o solidaritě není nutný uvedla, že i kdyby se v budoucnu věc řešila příslušnými ustanoveními občanského zákona o vydání bezdůvodného obohacení, neznamená to, že soud je oprávněn založit takovou nerovnost vztahů svým rozhodnutím. Napadený výrok rozsudku je v každém případě vadný, neboť solidarita, pokud je dána, musí být vyslovena. Obžalovaný K.H. ani konečný návrh obhájkyně v ničem nedoplnil a na závěr odvolacího řízení se nevyjádřil. Ve veřejném zasedání o odvolání neuplatnily strany žádné návrhy na doplnění dokazování a z rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle § 213 odst. 1 tr.ř. dokazování doplněno čtením výpisu z obchodního rejstříku ohledně poškozené ČSOB L., a.s., z něhož vyplývá, že uvedená obchodní firma jako OB L. a.s. byla do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze zapsána 31.10.1995, zápis vymazán 31.5.2001 a týmž dnem zapsána jako ČSOB L. a.s. se sídlem R. 1148/63, 130 00 P. 3. Obžalovaný dotázán podle § 214 tr.ř., neměl k přečtenému listinnému důkazu připomínek. Z obsahu předmětného trestního spisu a všeho dosud uvedeného Vrchní soud v Olomouci, podle § 252 tr.ř. příslušný soud odvolací, zjistil, že rozsudek byl napaden odvoláním obžalovaného K.H. jako osoby k tomu podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. oprávněné, včas, ve lhůtě stanovené v § 248 odst. 1 tr.ř. Podané odvolání splňovalo obsahové náležitosti podle § 249 odst. 1 tr.ř. Odvolacím soudem nebyl ve věci zjištěn žádný důvod k zamítnutí nebo odmítnutí podaného odvolání podle § 253 tr.ř. Podle § 254 odst. 1, odst. 2 tr.ř. přezkoumal z podnětu podaného odvolání odvolací soud zákonnost a odůvodněnost výroku rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám nevytýkaným by odvolací soud přihlédl, jen pokud by měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo podáno odvolání. Měly-li by však vytýkané vady výroku o náhradě škody svůj původ v jiném výroku, než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumal by odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. V tomto případě obžalovaný K.H. mohl podat odvolání i proti výroku o vině pod bodem 3, na nějž výrok o náhradě škody navazuje. Na základě své přezkumné činnosti odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného K.H. je částečně důvodné. V řízení, které napadenému rozsudku (výroku o vině pod bodem 3 a výroku o náhradě škody) předcházelo, nebylo zjištěno porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Takovou vadu podané odvolání rozsudku nevytýká a neoznačil ji ve svém vyjádření ani státní zástupce. Odvolací soud je proto přesvědčen, že není důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Odvolatel rozsudku nevytýká formální vady, jen zčásti nejasnost a neúplnost, nepřesnost popisu skutkových zjištění, týkajících se výroku o vině pod bodem 3, na nějž navazuje přezkoumávaný výrok rozsudku o náhradě škody. V tomto směru státní zástupce ponechal na uvážení odvolacího soudu, zda je z namítaných důvodů potřebné předmětný výrok o vině zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. a znovu za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. vyhlásit. Odvolací soud je přes uvedené námitky přesvědčen, že rozsudek není zatížen formálními vadami, vytýkanými ani jinými, výrok splňuje náležitosti ustanovení § 120 až § 122 tr.ř., odůvodnění rozsudku náležitosti ustanovení § 125 tr.ř., byť lze souhlasit, že ve stručné podobě, nicméně nezakládající nepřezkoumatelnost rozsudku v přezkoumávané části. Odvolací námitku obžalovaného uplatněnou ve veřejném zasedání o odvolání do popisu skutku pod bodem 3 je třeba odmítnout s poukazem na ustanovení § 12 odst. 7 tr.ř., z něhož vyplývá, že pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. Hovoří-li tedy výrok rozsudku o vině obžalovaného H. pod bodem 3, že obžalovaní vozidlo vyvezli do zahraničí a prodali na Ukrajině, je možno z popisu skutku dovodit, že to byli právě obžalovaný K.H. a již odsouzený R.Š. Na straně 9 odst. 2 odůvodnění rozsudku nalézací soud hodnotil ve věci provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. a popsal podíl obžalovaného H. na zjištěném protiprávním jednání tak, že obžalovaný K.H. organizoval vylákání vozidel a věcí na leasing, zajišťoval vystavení živnostenského listu, čistého výpisu z rejstříku trestů a vyplňování dokladů nutných pro poskytnutí leasingu. Odsouzený Š. si totiž nebyl sám schopen tyto doklady zajistit, případně vyplnit. Z výpovědi již odsouzeného R.Š. pak vyplynulo, že po převzetí vozidla v předmětném autosalonu vozidlo předal obžalovanému K.H., který jej dále realizoval vývozem do zahraničí a prodejem. Za dané situace nelze označit skutková zjištění, na něž navazuje výrok o náhradě škody (bod 3 výroku o vině) za nejasná či neúplná, nebo dovodit, z byť stručného odůvodnění skutkových zjištění nalézacím soudem, že se tento ohledně této části rozsudku, nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. O správnosti skutkových zjištění v uvedeném bodě výroku o vině proto nevznikají pochybnosti, k objasnění věci není třeba již provedené důkazy opakovat, či provádět důkazy další a není tedy ani důvodu ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. Skutková zjištění i ohledně tohoto bodu výroku o vině obžalovaného K.H. krajský soud správně podřadil pod odpovídající právní kvalifikaci, svůj postup odůvodnil, odvolací soud na jeho důvody odkazuje v přesvědčení, že v přezkoumávané části rozsudku nedošlo k porušení ustanovení trestního zákona, odvolatel ani státní zástupce nic takového rozsudku ani nevytýkají a proto není třeba rozsudek zrušit ani podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Z uvedených důvodů pak nebyl přezkoumáván výrok o uloženém trestu, neboť nebyl odvoláním napaden a ve skutkových zjištěních ohledně bodu 3 výroku o vině nebylo zjištěno ani vytýkaných ani jiných nedostatků, majících vliv na výrok o trestu. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud se však zčásti ztotožnil s odvolací argumentací obžalovaného, což ve svém důsledku vedlo ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř., a to částečně, ve výroku o náhradě škody, neboť toto rozhodnutí nalézacího soudu o řádně a včas uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku je nesprávné, je tedy vadná jen část napadeného rozsudku, kterou lze oddělit od ostatních částí. Důvodem, proč odvolací soud dal za pravdu odvolateli jen zčásti, je zejména neztotožnění se s jeho argumentací, že organizátor trestného činu nemůže být zavázán povinností k náhradě škody. Platná právní úprava odpovědnosti za škodu je v občanském zákoníku upravena v § 420 a následujících. Předpoklady vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu tvoří jednak porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), jednak škoda, jednak příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vzniklou škodou a někdy také zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti. Odpovědnost za způsobenou škodu se tedy neodvíjí od právního posouzení (kvalifikace) jednání pachatele. První tři zmíněné předpoklady vzniku odpovědnosti za způsobenou škodu jsou povahy objektivní a uplatní se vždy, čtvrtý, subjektivní povahy, nikoli obligatorně. V posuzovaném případě je nepochybné, že protiprávnost úkonu byla založena jednáním obou obžalovaných (H., Š.) a vznikla jím škoda, majetková újma. Aby oba jmenovaní obžalovaní byli odpovědni za škodu ve smyslu občanského práva, je nezbytné, aby protiprávní úkon škodu skutečně způsobil, aby mezi protiprávním úkonem obžalovaných na straně jedné a škodou na straně druhé existoval vztah příčiny a následku (příčinná souvislost). V občanském právu se uplatňuje teorie tzv. adekvátní příčinnosti, což znamená, že odpovědnost za škodu je dána tehdy, je-li škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. To znamená, že protiprávní úkon může způsobit škodu tehdy, jestliže je nejen podmínkou vzniku škody, nýbrž, má-li zároveň podle své obecné povahy, podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí a zkušeností, generálně za následek způsobení škody. Příčinnou souvislost mezi jednáním ve věci původně spoluobžalovaných Š. a H. a vzniklým následkem v podobě majetkové újmy, která vznikla poškozenému v posuzovaném případě v důsledku úmyslně vylákaného vozidla na leasing, od počátku s úmyslem vozidlo vyvézt do zahraničí a prodat a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy neplnit a dosáhnout tak vlastního obohacení, lze proto vyvozovat i v případě objektivně zjištěného protiprávního jednání obžalovaného K.H. K tomu lze dále odkázat na vyjádření státního zástupce ve veřejném zasedání o podílu obžalovaného K.H. na protiprávním jednání popsaném pod bodem 3 výroku o vině. Na rozdíl od odvolatele je tedy odvolací soud přesvědčen, že v posuzovaném případě se uplatní ustanovení § 438 odst. 1 o.z. o společné odpovědnosti za škodu způsobenou více škůdci se závěrem, že za škodu způsobenou v tomto posuzovaném případě odpovídají obžalovaný K.H. a již odsouzený R.Š. společně a nerozdílně. Takovému rozhodnutí nebrání ani skutečnost, že původně spoluobžalovaní K.H. a R.Š. byli k náhradě předmětné škody zavázáni již prvním odsuzujícím rozsudkem ve věci, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.9.1999, č.j. 36 T 5/99 – 696, který nabyl právní moci pouze ohledně obžalovaného R.Š. ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.1.2000, č.j. 4 To 163/99 – 795, když tímto rozsudkem podepsaného soudu byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ohledně obžalovaného K.H. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr.ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc ohledně obžalovaného K.H. vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jelikož výrok o solidární odpovědnosti obžalovaného K.H. je pro něj ve svých důsledcích výhodnější, než výrok obsažený v napadeném rozsudku o jeho samostatné odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním, popsaným pod bodem 3 výroku napadeného rozsudku, byl z podnětu jeho odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. podepsaný soud nově rozhodl podle § 228 odst. 1 tr.ř. o solidární povinnosti obžalovaného K.H. s již odsouzeným R.Š. zaplatit na náhradě škody ČSOB L., a.s., se sídlem R. 1148/63, P. 3, částku 356.158,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 11.6.1999, neboť obžalovaný K.H. se o požadavku poškozeného na náhradu škody dozvěděl v hlavním líčení dne 9.6.1999 a nesplnil-li následujícího dne svou povinnost, je ode dne následujícího po tomto dni v prodlení. Výše úroku z prodlení byla stanovena s ohledem na diskontní sazbu, stanovenou Českou národní bankou, která od 12.3.1999 činila 6 %. Úrok z prodlení je stanoven dvojnásobkem této diskontní sazby, v posuzovaném případě tedy úrok činí 12 %. Z uvedených důvodů dal odvolací soud odvolateli částečně za pravdu, k jeho odvolání napadený rozsudek ve vadné části zrušil a sám, protože k tomu měl podklady, nově ve věci rozhodl tak, jak to vyplývá z výrokové části tohoto rozsudku.