5 To 101/2002

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.1.2002, č.j. 50 T 3/2000-3089, byla obžalovaná H.T. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (ad 1, 2), obžalovaná ing. B.K. uznána vinnou pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 8 odst. 1 - § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (ad 1, 2), obžalovaní P.T., K.T. byli uznáni vinnými pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 8 odst. 1 - § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (obžalovaný P.T. ad 2a), obžalovaný K.T. ad 2b) a obžalovaný ing. Z.H. byl uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 8 odst. 1 - § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (ad 2), přičemž těchto trestných činů se měli obžalovaní podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že obžalovaní H.T. a Ing. B.K. 1. v říjnu 1995 H.T. společně s podezřelým F.S. předstírali uzavření dohody s poškozeným J.J., bytem O.-Z., Z. 33, jejímž obsahem bylo poskytnutí nemovitostí v majetku poškozeného za účelem jejich následného použití jako předmětu zástavní smlouvy k zajištění pohledávek z úvěrů poskytnutých Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. H.T., F.S. a T.S., jehož úvěr ve výši 400.000,- Kč byl v plné výši splacen, a to nemovitostí parcela č. 111/1, parcela č. 1359, parcela č. 1360, parcela č. 1361, parcela č. 1362 a parcela č. 1363 v katastrálním území N. B. zapsaných na listu vlastnictví č. 203 u Katastrálního úřadu O. - M. vlastníka J.J. v celkové hodnotě 1.463.830,- Kč s tím, že tyto nemovitosti použijí, jak shora uvedeno, poté a/ dne 2.11.1995 uzavřel J.J. jako zástavce s Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. jako zástavním věřitelem Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 99/251/1995, ve které zástavce souhlasil s tím, aby zástavní věřitel uspokojil ze zástavy uvedených nemovitostí svoji pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 53-513 655-5 ze dne 2.11.1995 uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. a dlužníkem H.T. o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 500.000,- Kč, b/ dne 2.11.1995 uzavřel J.J. jako zástavce s Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. jako zástavním věřitelem Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 100/251/1995, ve které zástavce souhlasil s tím, aby zástavní věřitel uspokojil ze zástavy uvedených nemovitostí svoji pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 53-513 657-1 ze dne 2.11.1995 uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. a dlužníkem F.S. o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 500.000,- Kč, přičemž J.J. a Českou spořitelnu, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. uvedli v omyl tím, že uzavření úvěrových smluv pouze předstírali, neboť k žádosti o poskytnutí úvěrů předložili nepravdivá potvrzení o svých finančních příjmech a o finančních příjmech ručitelů, které si sami vyhotovili a s ohledem na svoji finanční situaci byli srozuměni s tím, že nebudou schopni dodržet termíny splátek stanovené v úvěrových smlouvách, když na úvěr č. 53-513 655-5 bylo zaplaceno pouze 15.000,- Kč a na úvěr č. 53-513 657-1 bylo zaplaceno celkem 330.000,- Kč, čímž - za pomoci Ing. B.K., spočívající v tom, že jako vedoucí detašovaného pracoviště úvěrů fyzických osob České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. uzavřela dne 2.11.1995 Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 99/251/1995 a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 100/251/1995 se zástavcem J.J., téhož dne povolila poskytnutí úvěru H.T. a F.S. a téhož dne podepsala písemnosti nazvané Smlouva o úvěru č. 53-513 655-5 a č. 53-513 657-1, ačkoliv věděla, že potvrzení o příjmu žadatelů o úvěry H.T. a F.S. a potvrzení o příjmech ručitelů jsou nepravdivá a výše čistého příjmu je záměrně nadhodnocena právě z důvodu možnosti získat finanční prostředky, věděla, že všechny tyto finanční prostředky jsou určeny pro H.T. a F.S. a byla srozuměna s tím, že aktuální i perspektivní finanční situace H.T. a F.S. neumožňuje dodržet termíny splátek stanovené v úvěrových smlouvách, vylákali u České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. vyplacení finanční částky na hotovosti ve výši 1.000.000,- Kč, povinnosti z úvěrových smluv řádně neplnili, přičemž zástavci J.J. stále hrozí vznik škody ve výši nejméně 585.000,- Kč, při zohlednění částky 70.000,- Kč, kterou obdržel jako odměnu za poskytnutí nemovitostí k uvedenému účelu, když k realizaci zástavy do současné doby nedošlo, obžalovaní H.T., Ing. B.K., P.T., K.T., Ing. Z.H. 2. v lednu 1996 H.T. společně s podezřelým F.S. předstírali uzavření dohody s poškozenými D.W. a S.W., oba bytem O.-Z., V. 111/2572, jejímž obsahem bylo poskytnutí nemovitostí v majetku poškozených za účelem jejich následného použití jako předmětu zástavní smlouvy k zajištění pohledávek z úvěrů poskytnutých P.T., K.T. a F.P. Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., a to nemovitostí rekreační chata čp. 0489 na parcele č. 75/2, parcela č. 75/2, parcela č. 75/1, parcela č. 772, parcela č. 774, parcela č. 775, parcela č. 776, parcela č. 777, parcela č. 3679 a parcela č. 3680 v katastrálním území T. zapsaných na listu vlastnictví č. 1130 u Katastrálního úřadu N. J. vlastníka manželů D. a S.W. v celkové hodnotě 440.315,- Kč s tím, že tyto nemovitosti použijí, jak shora uvedeno, poté a/ dne 29.2.1996 uzavřeli D. a S.W. jako zástavce s Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. jako zástavním věřitelem Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 21/251/1996, ve které zástavce souhlasil s tím, aby zástavní věřitel uspokojil ze zástavy uvedených nemovitostí svoji pohledávku ze Smlouvy o úvěru č. 53-513 957-8 ze dne 29.2.1996 uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. a dlužníkem P.T. o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč, přičemž P.T., ačkoli znal finanční situaci své matky H.T. a byl srozuměn s tím, že tato nebude schopna dodržet termíny splátek stanovené v úvěrové smlouvě, podepsal na žádost své matky písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-513 957-8 a převzal finanční částku ve výši 300.000,- Kč, kterou poté předal svému bratru K.T., b/ dne 29.2.1996 uzavřeli D. a S.W. jako zástavce s Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. jako zástavním věřitelem Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 22/251/1996, ve které zástavce souhlasil s tím, aby zástavní věřitel uspokojil ze zástavy uvedených nemovitostí svoji pohledávku ze Smlouvy o úvěru č. 53-513 958-1 ze dne 29.2.1996 uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. a dlužníkem K.T. o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč, přičemž K.T., ačkoli znal finanční situaci své matky H.T. a byl srozuměn s tím, že tato nebude schopna dodržet termíny splátek stanovené v úvěrové smlouvě, podepsal na žádost své matky H.T. a na žádost F.S. písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-513 958-1 a převzal finanční částku ve výši 300.000,- Kč, kterou poté předal i s částkou 300.000,- Kč převzatou od P.T. F.S., c/ dne 29.2.1996 uzavřeli D. a S.W. jako zástavce s Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. jako zástavním věřitelem Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 20/251/1996, ve které zástavce souhlasil s tím, aby zástavní věřitel uspokojil ze zástavy uvedených nemovitostí svoji pohledávku ze Smlouvy o úvěru č. 53-513 955-2 ze dne 29.2.1996 uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. a dlužníkem F.P. o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč, když manžele D. a S.W. a Českou spořitelnu, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. uvedli H.T. a F.S. v omyl tím, že uzavření úvěrových smluv pouze předstírali, neboť k žádosti o poskytnutí úvěru předložili nepravdivé potvrzení o finančních příjmech P.T., K.T. a F.P. a nepravdivé potvrzení o finančních příjmech ručitelů, které si sami vyhotovili a s ohledem na svoji finanční situaci byli srozuměni s tím, že nebudou schopni dodržet termíny splátek stanovené v úvěrových smlouvách, čímž - za pomoci P.T. a K.T., spočívající v jednání popsaném v bodě 2 a,b/ dále - za pomoci Ing. B.K., spočívající v tom, že jako vedoucí detašovaného pracoviště úvěrů fyzických osob České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. uzavřela dne 29.2.1996 Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 21/251/1996, Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 22/251/1996 a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 20/251/1996 se zástavci manžely D. a S.W., téhož dne povolila poskytnutí úvěru P.T., K.T. a F.P. a téhož dne podepsala písemnosti nazvané Smlouva o úvěru č. 53-513 957-8, Smlouva o úvěru č. 53-513 958-1 a Smlouva o úvěru č.53-513 955-2, ačkoliv věděla, že potvrzení o příjmu žadatelů o úvěr P.T., K.T. a F.P. a potvrzení o příjmu ručitelů jsou nepravdivá a výše čistého příjmu je záměrně nadhodnocena právě z důvodu možnosti získat finanční prostředky, věděla, že všechny tyto finanční prostředky jsou určeny pro H.T. a F.S. a byla srozuměna s tím, že finanční situace H.T. a F.S. neumožňuje dodržet termíny splátek stanovené v úvěrových smlouvách, a - za pomoci Ing. Z.H., spočívající v tom, že jako soudní znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, vypracoval na žádost F.S. znalecký posudek č. 2485/96 ze dne 17.2.1996, ve kterém stanovil cenu zastavovaných nemovitostí manželů D. a S.W. v hodnotě 440.315,- Kč na částku 961.000,- Kč, ačkoliv věděl, že tato cena je nepravdivá a záměrně nadhodnocena právě z důvodu záměru H.T. a F.S. použít předmětné nemovitosti jako zástavy k uzavření zástavních smluv č. 21/251/96, 22/251/96 a 20/251/96 mezi zástavci manžely D. a S. W. a zástavním věřitelem Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. a byl srozuměn s tím, že na základě takto stanovené ceny předmětných nemovitostí vylákají H.T. a F.S. finanční částku v celkové výši 900.000,- Kč, kterou nebudou schopni splatit, vzhledem ke svým finančním možnostem, v termínech stanovených úvěrovými smlouvami, vylákali u České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. vyplacení finanční částky na hotovosti ve výši 600.000,- Kč, a pokusili se vylákat další částku 300.000,- Kč, která z důvodu administrativních nesrovnalostí Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. vyplacena nebyla, povinnosti z úvěrových smluv neplnili a tímto svým úmyslným jednáním způsobili škodu České spořitelně, a.s., P. ve výši nejméně 159.685,- Kč, pokusili se způsobit škodu České spořitelně, a.s., P. ve výši 300.000,- Kč a pro případ realizace zástavy ve prospěch zástavního věřitele zástavci D. a S.W. stále hrozí vznik škody ve výši nejméně 410.315,- Kč, při zohlednění částky 30.000,- Kč, kterou obdrželi manželé D. a S.W. jako odměnu za poskytnutí nemovitostí k uvedenému účelu, když k realizaci zástavy do současné doby nedošlo. Obžalovaná ing. B.K. pak byla uznána vinnou pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 8 odst. 1 - § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (ad 3), jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měla dopustit tím, že obžalovaná Ing. B.K. sama 3. dne 7.5.1996 ve V. M., okres V., v České spořitelně, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., jako vedoucí detašovaného pracoviště úvěrů fyzických osob České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. uzavřela jménem České spořitelny, a.s., jako zástavním věřitelem s F.O., bytem V. M., P. 27 jako zástavcem Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 45/251/1996 k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého A.F., bytem V. M., H. 36 a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 46/251/1996 k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého J.Š., bytem V. P., L. 193, okr. V., které se týkaly nemovitostí rodinný dům čp. 27 na parcele č. 852, parcely č. 852, parcely č. 853 a parcely č. 871 v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 219 u Katastrálního úřadu V. M. vlastníka F.O. v celkové hodnotě 493.800,- Kč, a současně téhož dne povolila poskytnutí těchto úvěrů a téhož dne jménem České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 151-1 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 270.000,- Kč dlužníku A.F. a písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 152-4 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 270.000,- Kč dlužníku J.Š. přesto, že věděla, že tyto finanční prostředky jsou určeny pro podezřelou Y.V., zesnulou dne 13.9.1997, že předkládaná potvrzení o příjmu dlužníků A.F. a J.Š. jsou nepravdivá a za účelem získání těchto úvěrů záměrně nadhodnocena, a byla srozuměna s tím, že finanční situace Y.V. s ohledem na její dřívější půjčky a jiné závazky neumožňuje dodržet termíny splátek stanovené v úvěrových smlouvách, čímž umožnila, aby Y.V. neoprávněně získala finanční částku ve výši 540.000,-- Kč, která jí byla vyplacena Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., když následně Y.V. zaplatila na úvěr č. 53-514 151-1 částku 69.300,- Kč a na úvěr č. 53-514 152-4 částku 69.300,- Kč, dále závazky vyplývající z úvěrových smluv nebyly jmenovanou plněny, přičemž ručitelé poté uhradili na úvěr částku nejméně 83.500,- Kč a zástavci tak stále hrozí pro případ realizace zástavy vznik škody ve výši nejméně 317.900,- Kč. Obžalovaná ing. B.K. pak byla uznána vinnou i pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (ad 4), jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měla dopustit tím, že 4. ve V. M., okr. V., v České spořitelně, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., jako vedoucí detašovaného pracoviště úvěrů fyzických osob České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., a/ dne 16.12.1996 rozhodla o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 817-4 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč J.L., bytem M. 35, okr. K., b/ dne 23.12.1996 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 844-6 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč J.H., bytem O., T. 13, c/ dne 23.12.1996 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 845-9 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč K.K., bytem H., K. 285, okr. K., d/ dne 22.1.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 901-8 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč J.F., bytem Z. 1075, okr. V., e/ dne 22.1.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 902-1 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč R.V., bytem B. p. H., U H. 1507, okr. K., f/ dne 22.1.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 903-4 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč A.T., bytem B. p. H., S. 70, okr. K., g/ dne 22.1.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514 904-7 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč A.L., bytem Z. 956, okr. V., h/ dne 28.2.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 010-4 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč M.T., bytem H., N. 1568, okr. K., ch/ dne 28.2.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 011-7 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč M.K., bytem K., S. 3544, i/ dne 28.2.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 012-0 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč M.K., bytem H., H. 1223, okr. K., j/ dne 28.2.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 013-3 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč R.H., bytem H., N. 1366, okr. K., k/ dne 28.2.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 014-6 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč J.K., bytem H., H. 1223, okr. K., l/ dne 28.2.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 015-9 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč A.R., bytem K., S. 3544, m/ dne 11.3.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 037-9 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč M.Ž., bytem H., J. 6, okr. K., n/ dne 11.3.1997 rozhodl o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515 038-2 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 100.000,- Kč R.K., bytem H., N. 1361, okr. K., a to i přesto, že věděla, že tyto finanční prostředky jsou určeny pro podezřelého P.M., který jí doručil potvrzení o příjmu všech těchto osob vystupujících vůči České spořitelně, a.s., v pozici dlužníka a potvrzení o příjmu ručitelů, věděla, že tato potvrzení o výši příjmu jsou nepravdivá a výše čistého příjmu dlužníků a ručitelů je záměrně nadhodnocena právě z důvodu možnosti získat tyto úvěry, nejméně v případě dlužníka J.L. nevyplatila finanční prostředky s tím, že tyto vyplatí přímo P.M. a nejméně v případech dlužníků R.V., J.F., M.T., M.K., M.K., R.H., J.K., A.R., M.Ž. a R.K. těmto současně s Prohlášením ručitele předložila k podpisu i písemnost nazvanou Smlouva o úvěru, o tomto je při podpisu neinformovala a ponechala je v omylu, že nejsou pouze ručiteli na úvěr pro P.M., ale sami se stávají dlužníky vůči České spořitelně, a.s., čímž umožnila P.M. obohatit se o finanční částku ve výši 1.500.000,- Kč, která byla Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. vyplacena, přičemž byla srozuměna s tím, že P.M. nebude schopen vzhledem ke své finanční situaci platit splátky na jednotlivé úvěry, což skutečně neučinil a takto byla způsobena škoda České spořitelně, a.s., P. ve výši 1.500.000,- Kč. Za to byla obžalovaná H.T. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle § 39a) odst. 3 tr.zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Obžalovaná Ing. B.K. byla odsouzena podle § 250 odst. 3 tr.zák., § 35 odst. 1 tr.zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a podle § 39a) odst. 3 tr.zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr.zák. jí byl uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce na úseku úvěrového bankovnictví na dobu šesti let. Obžalovaný P.T. byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr.zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obžalovaný K.T. byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr.zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Obžalovaný Ing. Z.H. byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr.zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr.zák. byl dále tomuto obžalovanému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti na dobu tří let. Oproti tomu byl obžalovaný T.S. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby státního zástupce KSZ v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 14.8. 2000, sp.zn. 2 KZv 5/2000, v bodě 1 b) pro skutek, že dne 2.11.1995 uzavřel J.J. jako zástavce s Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. jako zástavním věřitelem Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 101/251/1995, ve které zástavce souhlasil s tím, aby zástavní věřitel uspokojil ze zástavy uvedených nemovitostí svoji pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 53-513 656-8 ze dne 2.11.1995 uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. a dlužníkem T.S. o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 400.000,- Kč, přičemž T.S., ačkoliv znal finanční situaci svého otce F.S., a byl srozuměn s tím, že tento nebude schopen dodržet termíny splátek stanovené v úvěrové smlouvě, podepsal na žádost svého otce písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-513 656-8 a převzal částku 400.000,- Kč v hotovosti, kterou bezprostředně poté předal svému otci, čímž měl pomoci obžalované H.T. a F.S. obohatit se o finanční částku ve výši 400.000,- Kč, která byla Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. v hotovosti vyplacena, čímž měl spáchat přípravu k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., protože tento skutek není trestným činem. Obžalovaná ing. B.K. byla podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěna obžaloby státního zástupce KSZ v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 14.8.2000, sp.zn. 2 KZv 5/2000, pro skutky, popsané v bodě 4 a,b), že ve V. M., okr. V., v České spořitelně, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., jako vedoucí detašovaného pracoviště úvěrů fyzických osob České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., a/ dne 16.9.1996 rozhodla o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514-495-8 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč A.K., bytem Z. 527, okr. V., b/ dne 1.11.1996 rozhodla o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514-646-4 o poskytnutí střednědobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč B.M., bytem K., U R. 3792, a to i přesto, že věděla, že tyto finanční prostředky jsou určeny pro podezřelého P.M., který jí doručil potvrzení o příjmu osob vystupujících vůči České spořitelně, a.s., v pozici dlužníka a potvrzení o příjmu ručitelů, věděla, že tato potvrzení o výši příjmu jsou nepravdivá a výše čistého příjmu dlužníků a ručitelů je záměrně nadhodnocena právě z důvodu možnosti získat tyto úvěry, dlužníkům A.K. a B.M. finanční prostředky nevyplatila s tím, že tyto vyplatí přímo P.M., čímž pomohla P.M. obohatit se o finanční částku ve výši 600.000,- Kč, která byla Českou spořitelnou, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M. vyplacena, přičemž byla srozuměna s tím, že P.M. nebude schopen dodržet termíny splátek stanovené úvěrovými smlouvami, což skutečně ani v jednom případě nedodržel a tímto, s přihlédnutím ke skutečnosti, že úvěrové smlouvy uzavřené s A.K. a B.M. byly současně zajištěny Smlouvami o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 94/251/1996 ze dne 16.9.1996 a č. 105/251/1996 ze dne 1.11.1996 k nemovitostem rodinný dům čp. 33 na parcele č. 45 a parcela č. 45 v katastrálním území M., zapsaných na listu vlastnictví č. 259 u Katastrálního úřadu K. majitelů manželů P.M. a P.M., oba bytem V. M., N. 59, v tržní hodnotě 400.000,- Kč, se měla účastnit na podvodném jednání P.M. vykazujícím znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.zák., čímž měla spáchat v návaznosti na jednání popsané pod body ad 1-4) obžaloby jednak pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 250 odst. 1, 4 tr.zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. a jednak trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.zák. nedokonaný, ve stádiu přípravy dle § 7 odst. 1 tr.zák. V bodě 5) byla stejným způsobem zproštěna obžaloby pro skutek, že ve V. M., okr. V., v České spořitelně, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., jako vedoucí detašovaného pracoviště úvěrů fyzických osob České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., a/ dne 22.3.1996 rozhodla o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514-022-4 o poskytnutí dlouhodobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč M.N., bytem Z. 178, okr. V., a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 34/251/1996 se zástavci Y.V. a M.V., oba bytem V. M., H. 1175, okr. V., k nemovitostem dům čp. 26 na parcele č. 37 a parcela č. 37 v katastrálním území L. zapsaných na listě vlastnictví č. 607 u Katastrálního úřadu V. majitelů Y. a M.V. v tržní hodnotě 1,500.000,- Kč, b/ dne 22.3.1996 rozhodla o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514-023-7 o poskytnutí dlouhodobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč S.S., bytem V. M., H. 1171, okr. V., a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 34/251/1996 se zástavci Y.V. a M.V., oba bytem V. M., H. 1175, okr. V., k nemovitostem dům čp. 26 na parcele č. 37 a parcela č. 37 v katastrálním území L. zapsaných na listě vlastnictví č. 607 u Katastrálního úřadu V. majitelů Y. a M.V. v tržní hodnotě 1.500.000,- Kč, a to i přesto, že věděla, že tyto finanční prostředky jsou určeny pro Y.V., čímž porušila své smluvně převzaté oprávnění dané Pověřením z 28.3.1995 s účinností od 1.4.1995 k poskytování hotovostních úvěrů do výše 500.000,-- Kč, přičemž současně s ohledem na znalost finanční situace Y.V. byla srozuměna s tím, že tato nebude schopna dodržet termíny splátek stanovené úvěrovými smlouvami, čímž porušila smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat majetek České spořitelny, a.s. P., čímž způsobila škodu České spořitelně, a.s. P. ve výši nejméně 600.000,- Kč, neboť do současné doby nebyly tyto úvěry ani zčásti uhrazeny a nebylo dosud možno ze strany zástavního věřitele realizovat náhradu škody prodejem zastavených nemovitostí. V bodě 6) byla stejným způsobem zproštěna obžaloby pro skutek, že ve V. M., okr. V., v České spořitelně, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., jako vedoucí detašovaného pracoviště úvěrů fyzických osob České spořitelny, a.s., Okresní pobočka N. J., pobočka V. M., a/ dne 12.3.1997 rozhodla o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-515-019-1 o poskytnutí dlouhodobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč J.Š., bytem L. 193, okr. V., a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 18/251/1997 se zástavci Y.V. a M.V., oba bytem V. M., H. 1175, okr. V., k nemovitostem dům čp. 26 na parcele č. 37 a parcela č. 37 v katastrálním území L. zapsaných na listě vlastnictví č. 607 u Katastrálního úřadu V. majitelů Y. a M.V. v tržní hodnotě 1.500.000,- Kč, b/ dne 17.3.1997 rozhodla o poskytnutí úvěru a podepsala písemnost nazvanou Smlouva o úvěru č. 53-514-056-0 o poskytnutí dlouhodobého hotovostního úvěru ve výši 300.000,- Kč A.H., bytem V. M., Z. F. 1209, okr. V., a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 19/251/1997 se zástavci Y.V. a M.V., oba bytem V. M., H. 1175, okr. V., k nemovitostem dům čp. 26 na parcele č. 37 a parcela č. 37 v katastrálním území Leskovec zapsaných na listě vlastnictví č. 607 u Katastrálního úřadu V. majitelů Y. a M.V. v tržní hodnotě 1.500.000,- Kč, a to i přesto, že věděla, že tyto finanční prostředky jsou určeny pro Y.V., čímž porušila své smluvně převzaté oprávnění dané Pověřením z 28.3.1995 s účinností od 1.4.1995 k poskytování hotovostních úvěrů do výše 500.000,- Kč, přičemž současně s ohledem na znalost finanční situace Y.V. byla srozuměna s tím, že tato nebude schopna dodržet termíny splátek stanovené úvěrovými smlouvami, čímž porušila smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat majetek České spořitelny, a.s. P., čímž způsobila škodu České spořitelně, a.s. P. ve výši nejméně 600.000,- Kč, neboť do současné doby nebyly tyto úvěry ani zčásti uhrazeny a nebylo dosud možno ze strany zástavního věřitele realizovat náhradu škody prodejem zastavených nemovitostí, čímž měla v bodech 5 a 6 spáchat dva trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr.zák., protože tyto skutky nejsou trestným činem. Proti tomuto rozsudku se odvolali státní zástupce, obžalovaní H.T., ing. B.K., P.T., K.T., ing. Z.H., poškozený J.J. a manžel obžalované ing. B.K. ing. J.K. Státní zástupce svá odvolání podal v neprospěch obžalovaných ing. B.K., P.T., K.T., ing. Z.H. a T.S. Odvolání v neprospěch obžalované ing. B.K. podal do výroku o vině v bodech 1-4, do výroku o trestu a taktéž do zprošťujícího výroku napadeného rozsudku. V daném případě má za to, že nalézací soud pochybil v právní kvalifikaci trestného jednání obžalované. Přitom poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.1.2002, sp.zn. 4 To 157/2001, v němž byl vysloven právní názor, týkající se trestní odpovědnosti účastníků na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 tr.zák. Trestní odpovědnost účastníka je trestním zákonem v § 10 odst. 1 konstruována a definována bez ohledu na skutečnost, zda došlo k dokonání trestného činu, či zda zůstalo u jeho pokusu na straně tzv. hlavního pachatele. Jednání účastníka směřuje vždy k tomu, aby pachatel trestný čin dokonal a nikoliv, aby se pouze o něj pokusil. Samotná skutečnost, že v projednávaném případě nedošlo k dokonání trestného činu, pak vyplývá z popisu skutku a právní kvalifikace jednání hlavního pachatele. V případě zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu má za to, že soud dospěl k nesprávným právním závěrům, pokud obžalovanou zprostil obžaloby. U zprošťujícího výroku v bodech 4a, b/ nalézací soud dovozuje svůj postup okolností, že poskytnuté úvěry A.K. a B.M. byly fakticky úvěry pro P.M., který však v souvislosti s poskytnutými úvěry vystupoval současně jako zástavce a ručil svými nemovitostmi, jejichž hodnota převyšovala výši poskytnutých úvěrů. Předmětné nemovitosti však byly v tehdejším bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ve smyslu ustanovení § 143 o.z., kdy s ohledem na ustanovení § 145 odst. 2 o.z. jsou z právních úkonů, týkajících se společných věcí, oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. P.M., manželka P.M., která s ním uzavírala zástavní smlouvy s příslušným peněžním ústavem, vypověděla, že nevěděla o tom, že poskytnuté úvěry jiným osobám byly fakticky určeny pro jejího manžela a rovněž jí nebylo známo, k čemu budou použité vystavené zástavní smlouvy. Je tak nepochybné, že tato osoba, vystupující v roli zástavce, byla uvedena v omyl. V případě tehdejšího právního institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů se nejedná o podílové spoluvlastnictví a tudíž je nutno hodnotit pro případnou výši způsobené škody celou hodnotu věci poskytnuté do zástavy, bez ohledu na to, zda jeden z manželů nebyl uveden v omyl a navíc vystupoval v roli tzv. hlavního pachatele. Shodné připomínky uplatnil státní zástupce i ve vztahu ke zprošťujícímu výroku v bodech 5a, b/, 6a, b/ obžaloby. Oproti podané obžalobě pak navíc poukázal i na to, že skutky popsané v bodech 5a, b/ a 6a, b/ dle jeho názoru nevykazují znaky tzv. nevěrné správy, ale jsou prakticky totožné s jednáním podvodného rázu uvedeným v bodech 1-4 výroku o vině napadeného rozsudku, jakož i jednáním uvedeným v bodě 4a, b/ podané obžaloby, když totožnost skutku byla zachována. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek v části týkající se obžalované ing. B.K. zrušil ve výroku o vině a trestu v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. a podle § 259 odst. 3 tr.ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem a přitom obžalovanou ing. B.K. uznal vinnou v bodech 1, 2 z pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., v bodě 3 z pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a v bodě 4 z pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a za to jí uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením podle § 39a odst. 3 tr.zák. pro výkon trestu do věznice s dozorem a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. jí uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu vedoucí funkce na úseku úvěrového bankovnictví na dobu 6-ti let a současně, aby podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. zrušil napadený rozsudek v části zprošťujícího výroku, týkajícího se obžalované ing. B.K. a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání v neprospěch obžalovaných P.T. a K.T. podal do výroků o vině i trestech, kdy v obou případech má za to, že nalézací soud taktéž pochybil v právní kvalifikaci trestného jednání těchto obžalovaných a s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.1.2002, sp.zn. 4 To 157/2001, uvedl, že trestní odpovědnost účastníka je trestním zákonem v § 10 odst. 1 konstruována a definována bez ohledu na skutečnost, zda došlo k dokonání trestného činu, či zda zůstalo pouze u jeho pokusu na straně tzv. hlavního pachatele s tím, že jednání účastníka směřuje vždy k tomu, aby pachatel trestný čin dokonal a nikoliv, aby se pouze o něj pokusil. Samotná skutečnost, že v projednávaném případě nedošlo k dokonání trestného činu pak vyplývá z popisu skutku a z právní kvalifikace jednání hlavního pachatele. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. v části týkající se obžalovaných P.T. a K.T. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám ve věci rozsudkem rozhodl a oba obžalované uznal vinným z pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a za to uložil obžalovanému P.T. trest odnětí svobody v trvání 16-ti měsíců, podle § 58 odst. 1 písm. a) tr.zák. a § 59 odst. 1 tr.zák. podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let a obžalovanému K.T. trest odnětí svobody v trvání 18-ti měsíců podle § 58 odst. 1 písm. a) tr.zák. a § 59 odst. 1 tr.zák. podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání v neprospěch obžalovaného ing. Z.H. podal do výroku o vině a trestu, kdy i v tomto případě má za to, že i nalézací soud pochybil v právní kvalifikaci trestného jednání tohoto obžalovaného a při shodné argumentaci jako u obžalovaných P.T. a K.T. navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. v části týkající se obžalovaného ing. Z.H. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám rozsudkem ve věci rozhodl a obžalovaného ing. Z.H. uznal vinným z pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, podle § 58 odst. 1 písm. a) tr.zák. a § 59 odst. 1 tr.zák. podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let a současně mu uložil podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu znalecké činnosti na dobu tří let. Odvolání v neprospěch obžalovaného T.S. do výroku, kterým byl podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby, odůvodnil tím, že k částečnému splácení úvěru došlo až po dokonání trestné činnosti tohoto obžalovaného po sjednaném termínu splatnosti úvěru a toliko na naléhání zástavce J.J. Tato okolnost nemůže mít dopad na otázku samotné trestní odpovědnosti obžalovaného, přičemž okolnost, že částečně uhradil vzniklou škodu v důsledku intenzivního tlaku zástavce, vystupujícího současně v roli poškozeného, se může pouze odrazit ve výměře trestu tím, že k částečnému splácení úvěru došlo až po dokonání trestné činnosti tohoto obžalovaného po sjednaném termínu splatnosti úvěru a toliko na naléhání zástavce J.J. Tato okolnost nemůže mít dopad na otázku samotné trestní odpovědnosti obžalovaného, přičemž okolnost, že částečně uhradil vzniklou škodu v důsledku intenzivního tlaku zástavce, vystupujícího současně v roli poškozeného, se může pouze odrazit ve výměře trestu jako polehčující okolnost výslovně neuvedená v ustanovení § 33 tr.zák. Proto má za to, že by měl být uznán vinným s ohledem na obsáhlé dokazování před nalézacím soudem odlišně oproti podané obžalobě, a to z pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Pokud však odvolací soud dospěje k závěru, že skutek, jehož se tento obžalovaný dopustil, nenaplňuje znaky podvodného jednání, je zapotřebí v daném případě při zachování totožnosti skutku, s ohledem na totožné jednání, byť při rozdílném následku, posuzovat předmětný skutek jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr.zák. Tohoto trestného činu se obžalovaný mohl dopustit vůči České spořitelně, a.s., tím, že uvedením nepravdivých skutečností způsobil vážnou újmu na právech zmíněného peněžního ústavu rozhodnout, na jaký účel poskytne úvěr, rozhodnout o výběru osoby dlužníka a ochotu splácet poskytnutý úvěr či nikoliv. Při tomto postupu však s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr.ř. nemůže rozhodovat odvolací soud o vině obžalovaného T.S., kdy je nutné, aby nalézací soud přezkoumal s ohledem na článek 1 písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3.2.1998 s ohledem na případný postup podle § 223 odst. 1 tr.ř. s ohledem na okolnost uvedenou v § 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. Na uvedené skutečnosti by měl reagovat odvolací soud vysloveným právním názorem ve svém rozhodnutí ve vztahu k novému projednání a rozhodnutí této věci nalézacím soudem, a proto navrhl, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. v části týkající se obžalovaného T.S. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obžalovaná H.T. své odvolání zaměřila do výroků soudu prvního stupně o vině a trestu. Namítla, že peníze, které byly vyplaceny Českou spořitelnou, a.s., byly použity na úhradu závazků F.S., příp. na vyplacení odměn za poskytnuté ručení, přičemž bylo spoléháno na to, že tyto úvěry bude splácet F.S. ze zisku z provozu komplexu R. Poskytnuté finanční prostředky tedy nesloužily k jejímu obohacení, čemuž odpovídá i ta skutečnost, že F.S. se zdržuje na dosud neznámém místě v zahraničí, kam odjel spolu se svým synem poté, co obdržel nájemné od nájemců objektu R. a poté, co nedodržel ústní dohodu o splácení uzavřených úvěrů u ČS, a.s. Má za to, že Krajský soud v Ostravě vycházel z neúplných a nejasně zjištěných skutkových podstat, jelikož z důvodu nepřítomnosti nemohl před tímto soudem být vyslechnut i F.S. Uložený trest se jí jeví neúměrný ve vztahu k odsouzené ing. K. Požádala o zohlednění jejího pobytu ve vazbě v délce trvání 17-ti měsíců, kdy tento pobyt ve vazbě se jí jeví jako dostatečný trest za úmysl trestný čin spáchat. Přitom poukázala na zhoršení svého zdravotního stavu po propuštění z vazby s tím, že přesto řádně pracuje a v současné době žije spořádaným životem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal a popř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí za účelem doplnění dokazování. V rámci odvolacího řízení pak poukázala i na to, že od spáchání trestného činu již uběhlo 7 let a z tohoto pohledu má za to, že již není natolik výrazný zákonný zájem na jejím trestním postihu a navrhla, aby ohledně ní byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. zrušen a aby byla podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěna obžaloby. Obžalovaná ing. B.K. shora citovaný rozsudek napadla ve všech výrocích o vině a trestu, včetně výroku zprošťujícího. Rozsudku vytýká podstatné vady řízení podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.ř., pro které ho považuje za vykonstruovaný, založený na výpovědích nevěrohodných svědků, kteří se sami dopustili trestné činnosti a měli z ní také majetkový prospěch. Dále namítla porušení ustanovení § 158 tr.zák., kdy orgány činné v trestním řízení nesplnily povinnosti vyplývající z jejich pravomoci a porušení ustanovení § 165 a § 166 tr.zák. K bodům 1 a 2 napadeného rozsudku uvedla, že soud se domnívá, že k získání finančních prostředků využili H.T., F.S. a T.S. dobrých kontaktů, které měl F.K. s ní, přičemž toto tvrzení není opřeno o žádný důkaz. To, že K. znala a uvedla, že se u ní zajímal o poskytnutí úvěru pro jmenované, přece neznamená, že se dopustila trestného činu. Žádný ze svědků neuvedl, že by dostala za uzavření úvěrů nějakou odměnu. Osobně si byla ověřit provoz A., který si pronajala H.T., když úvěry byly čerpány právě za účelem jeho koupě, přičemž podnikatelský záměr A. vykazoval zisk. Hotel A. vyhořel až později po uzavření úvěrových smluv. Jestliže tedy po uzavření půjčky vznikly překážky, které bránily vypůjčiteli splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin. Skutečnost, že H.T. a F.S. podnikali spolu, je rovněž ničím nepodložená domněnka soudu a žalobce. Každý z nich měli svá živnostenská oprávnění, vedli své účetnictví a jednali samostatně, což však soud nezjišťoval a tato zjištění se snažil nahradit výpověďmi nevěrohodných svědků. Obšírným způsobem poukázala na jednání a taktéž výpovědi obžalovaného T.S. a jednání jeho otce F.S. Namítla, že u soudu se prokazovala zejména její vina a k tomuto směřovalo i pokládání otázek svědkům stylem: „Budete vyslechnuti ve věci rozsáhlé trestné činnosti, které se dopustila K.“, a tímto způsobem již byla „odsouzena“ před vynesením rozsudku. Poukázala na to, že opakovaně vznášela námitku zkreslené protokolace výpovědí a na to, že po celou dobu procesu s ní bylo jednáno tak, jako s nikým jiným z obžalovaných, a to pohrdlivě až urážlivě a zaujatě a stejným způsobem bylo jednáno i s její obhájkyní. Pokud soud klade důraz na to, že se peníze předávaly v její kanceláři, tak poukázala na to, že se jednalo o běžnou praxi. Dle jejího názoru soud absolutně vůbec nevzal v potaz a nezajímalo jej, že většina žadatelů o úvěr i ručitelů podepsala vlastnoručně v ČS listiny, a to úvěrové smlouvy, čestná prohlášení a další a v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.1996, sp.zn. Cdon 1031/96, podle kterého, jestliže účastník popře pravost soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní. Soud v řízení neprokázal opak toho, že peníze byly vyplaceny někomu jinému než žadatelům o úvěr a sama obžalovaná H.T. začala až později tvrdit, že peníze z úvěru dala F.S. a ten je použil na zakoupení R., což však nepotvrdil žádný ze svědků. Namítla, že i výpověď svědka J. si soud přizpůsobil tak, aby zapadala do zvolené verze. Přitom poukázala na rozpornost jeho výpovědí. I tento svědek však neměl žádné podezření či pochybnost o tom, že jak A., tak později R. budou vydělávat, neboť u obou zařízení toto bylo reálné ve fázi, kdy byly úvěry poskytnuty. Soud nezajímalo ani to, že s vyplacenými penězi měli možnost všichni ti, kteří je od pokladny převzali, disponovat. Podotkla, že pouze svědek J. tvrdil, že peníze z úvěrů byly použity na dluhy K., a že K. byl přítomen podepisování úvěrových smluv, ale tato skutečnost nebyla nikým potvrzena a soud opět založil vinu pouze na tom, že „jedna paní povídala“. V dalším poukázala na rozpory ve výpovědích svědků J., T., S., I.R. a B.R. K bodu 3 napadeného rozsudku opět konstatovala rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, čemuž soud dle jejího názoru nevěnoval žádnou pozornost. Skutečnost, že někdo podepsal příjmový doklad na peníze a tvrdil, že tyto nedostal, či nevěděl, proč jsou mu vlastně vypláceny, stačily k jejímu usvědčení. Soud nezjišťoval, kde peníze skončily a ani to, že svědkyně u soudu ji poznala a přitom s ní nikdy nejednala a smlouvu s ní uzavřela úplně jiná pracovnice. Poukázala i na nepravdivost výpovědi svědka Š., který věřil V. a šel jí za peníze, které potřeboval, ručit a stejně jako jiní svědkové se netrápil s tím, že by měl v případě neplacení úvěru platit on. Tuto verzi potvrdila svědkyně P. a další, kdy uvedli, že ručitelé mnohdy přistupovali k ručení neodpovědně. Rovněž je tvrzení soudu, že se svědkyní F. úvěr neprojednávala, výmysl. Soud v daném případě nezkoumal okolnosti, za nichž tzv. „svědci“ kolem V. úvěry uzavírali. Závažné porušení soudu vidí v tom směru, že odmítl přibrat znalce k odbornému posouzení celé problematiky, i když výsledky řízení zcela přesvědčivě vypovídaly o provázanosti jednotlivých svědků navzájem a jejich snaze zakrýt svou vlastní trestnou činnost svalováním viny na její osobu. Soud prostě ignoroval rozpory ve výpovědích svědků. V bodě 4 rozsudku namítla, že zde opět „svědkové“ brali odměnu za ručení i za to, že si berou úvěr na sebe, což byl dobrý obchod pro lidi bez vlastního příjmu, kdy navíc mají šanci dostat i náhradu škody. Soud ignoroval její návrh na doplnění dokazování výpovědí I.K., když jí není znám žádný pokus soudu o její předvolání. Důkazní materiál prokázal trestnou činnost „svědků“ a nikoliv její. Podotkla, že z výpovědí pracovnic ČS nevyplývá nic, z čeho by se dalo zjistit porušení interních předpisů ČS z její strany. Přitom poukázala dále i na výpovědi svědků R. a B., M. a důkazy listinné s tím, že žádné předpisy ČS neporušila a skutečnost, že tyto byly nedokonalé, není její vina, ale vina vedoucích pracovníků tohoto ústavu. Soud dále nechal bez povšimnutí výpověď svědkyně I.S., podle které peníze nemohly být vypláceny v jiný den, než který byl uveden na výdajovém pokladním dokladu. Toto tvrzení však vyvrací tvrzení mnohých svědků o tom, že jim peníze byly vyplaceny v jiný den, než bylo uvedeno v dokladu. Ve druhé části obsáhlého písemného odůvodnění svého odvolání zhodnotila rozpory ve výpovědích svědků, zdůraznila, že neporušila žádné nařízení ČS a navrhla doplnit dokazování vyjádřením znalce z oboru bankovnictví, jenž byl v kritických letech v provozu ve spořitelně, který by mohl objasnit, jak tehdy opravdu ČS postupovala a zda bylo možné provádět podepisování tak, jak uvádějí svědkové. Namítla, že to byli právě lidé, kteří přišli do spořitelny s úmyslem ji podvést, což se jim dokonale podařilo. K řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo, namítla, že při výslechu dne 1.4.1999 se jí vyšetřovatel dotázal, zda nechce „do tepláků“, při výslechu pak volal svědkyni H. a do telefonu ji oslovoval „A.“ a vyšetřovatelem byla také při výslechu upozorněna na to, že pokud se na ni domluví více svědků, tak nic nenadělá a nemá žádnou možnost prokázat svou nevinu. Jak to však mohl vědět dopředu? Namítla také, že dne 2.5.2000 obdržela opatření označené „vazba“, podepsané státním zástupcem a opětovně poukázala na postup předsedkyně senátu, která většinu výpovědí svědků začínala slovy: „Nyní budete vypovídat proti obžalované K., která se dopustila …“, což považuje za ovlivňování svědků a její odsouzení. Soud se také nezabýval jejími připomínkami obsaženými v závěrečné řeči. Rovněž namítla, že v daném trestním řízení byla porušena povinnost mlčenlivosti u zaměstnanců ČS a v případě revizních zpráv, jež jsou součástí trestního spisu. Závěrem podala trestní oznámení na svědky v této trestní věci a podotkla, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zákonem, kdy výsledky řízení ukázaly, že tzv. „svědci“ se sami dopustili jednání, které nasvědčuje tomu, že spáchali trestný čin, kdy na rozdíl od ní tito z uvedeného jednání měli majetkový či jiný prospěch. Napadeným rozsudkem a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon zejména v ustanovení § 2 odst. 3, odst. 5, odst. 6 tr.ř. Krajský soud se nevypořádal s důkazní situací, provedené důkazy chybně vyhodnotil bez vztahu k zákonným hlediskům, řádně neprověřil obhajobu a rozpory ve výpovědích svědků navzájem a neshromáždil všechny důkazy, na jejichž základě by bylo možno objektivně a spravedlivě rozhodnout. Navrhla, aby k jejímu odvolání byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.ř. zrušen a odvolací soud sám ve věci podle § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl. V rámci odvolacího řízení prostřednictvím své obhájkyně odvolání doplnila tím, že znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu je škoda na cizím majetku. Obžaloba je založena na tom, že škoda vznikla zástavcům tím, že měli být uvedeni v omyl, kdy H.T. a jiní pouze předstírali uzavření dohody, jejímž obsahem bylo poskytnutí nemovitého majetku za účelem jeho následného použití k zajištění poskytnutých úvěrů. S tímto závěrem však nesouhlasí, neboť podle § 415 o.z. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku a životním prostředí a pokud někdo tuto povinnost nesplní, jedná se o konání protiprávní. Namítla, že škoda nevznikla na nemovitostech zástavců, ale na majetku České spořitelny, tato ji však má zajištěnu majetkem zástavců a je s podivem, proč Česká spořitelna již dávno nerealizovala prodej zástav a sama tímto svým počínáním způsobila to, že škoda vznikla či se zvětšila. Zástavci v příčinném vztahu k tomuto omylu České spořitelny jednali tak, aby k její škodě obohatili sami sebe, poněvadž všichni již čekali na vyplacení úvěrů a tím i realizaci svých vlastních odměn. I pokud se týká nemovitostmi nezajištěných stotisícových úvěrů, tak ani zde není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vzniklou škodou. Vzhledem k tomu, že zástavcům škoda nemohla vzniknout, poněvadž tito byli s jednáním T., S., M. a V. srozuměni a sami si svou situaci zavinili a za situace, kdy Česká spořitelna v řízení jako poškozený vůbec nevystupuje, navrhla, aby ji odvolací soud obžaloby zprostil. Navrhla taktéž, aby dokazování bylo doplněno provedením nového znaleckého posudku ohledně postupu v České spořitelně a výslechy svědků I.K., M. a M. Ing. J.K., manžel obžalované ing. B.K., své odvolání zaměřil proti výroku o vině v bodech 1-4 napadeného rozsudku a proti výroku o trestu. Nesouhlasí s výrokem soudu první instance o vině manželky a jeho závěry a způsob dokazování považuje za absurdní. Není srozuměn s tvrzením, že byla schopna se vědomě dopustit jakéhokoliv trestného činu a neví o ničem, co by naznačovalo jakýkoliv prospěch z činnosti, která jí má být obžalobou, dokazováním při hlavním líčení a odůvodněním rozsudku prokázána. Domnívá se, že v některých případech došlo ze strany orgánů v trestním řízení v jeho dosavadním průběhu k porušení zákona a k podjatosti vyšetřovatele Policie ČR. Namítl, že státní zástupce zanedbal povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, když na případech se podílela celá řada osob, které společně, po dohodě a záměrně konaly s cílem získat prostředky od spořitelny formou úvěru. Dále namítl, že v rozsudku postrádá vývoj kauzy a uniká mu, kdo je vlastně poškozený a zda jej vůbec za poškozeného lze považovat. Dále se domnívá, že není standardní postup, kdy odvolání proti rozsudku zpracuje jiný státní zástupce, než ten, který zpracovával obžalobu. Státní zástupce podle jeho názoru pak připustil možnost zpochybnění podpisu listiny jako vyjádření znalosti jejího obsahu a souhlasu s ním, přičemž ani v jednom případě u zúčastněných osob není zmíněna jejich případná nesvéprávnost nebo negramotnost a všichni měli možnost se s podepisovanými listinami před jejich podpisem seznámit. Všichni tito lidé věděli, proč do spořitelny jdou. Zpochybnění podpisu jako potvrzení platnosti jakéhokoliv právního, obchodního či jiného aktu, soud první instance bohužel svým rozsudkem potvrdil, což považuje za velmi nebezpečný a zneužitelný precedens, který je nutno v co nejkratší době napravit. Rovněž nepovažuje za prokázaný úmysl spáchat trestný čin, kdy soud ani orgány činné v trestním řízení se v přípravném řízení nezabývaly možností, že úvěrové smlouvy byly uzavírány skutečně v úmyslu použít získané prostředky pro podnikatelské účely. Došlo tak podle jeho názoru k porušení § 2 odst. 5 tr.ř., protože nebyl zjištěn nezpochybnitelný skutkový stav věci. Poukázal i na to, že všechny předmětné úvěry a hotovostní půjčky byly pro spořitelnu řádně a dostatečně zajištěny v souladu s jejími vnitřními předpisy. Za závažné pochybení považuje postup soudu první instance, který zamítl požadavek na vypracování posudku na postup jeho manželky v předmětných obchodech od nezaujatého znalce z oboru bankovnictví a peněžnictví, čímž došlo k porušení § 2 odst. 5 tr.ř. Dále se domnívá, že doporučení J.K., jako spolehlivého a skutečně dobrého klienta ČS, bylo ze strany jeho manželky použito při rozhodování o povolení požadovaných úvěrů oprávněně. Rovněž nevyplacení hotovostního úvěru panu P. svědčí ve prospěch jeho manželky. Pokud byl na straně 30 rozsudku při aplikaci výpovědi svědka W. použit výrok: „Bylo řečeno, že ta již své dostala“, jedná se o tvrzení nepodložené a neprokázané, v dané věci naprosto zavádějící a účelově použito v neprospěch jeho manželky, když možnost úplatkářství nebyla použita ani v obžalobě ani nebyla řešena soudem a navíc není jednoznačně uveden autor tohoto výroku. Státní zástupce ani soud pak nepovažuje za podvodné jednání vystavení nepravdivého potvrzení o příjmu. Za takové jednání nebyl nikdo stíhán. Domnívá se, že podvodného jednání se dopouští ten, kdo svým podpisem takový dokument potvrdí. Dále se domnívá, že prvoinstanční soud nedodržel zákonnou lhůtu pro zpracování a rozeslání písemného vypracování rozsudku, když hlavní líčení proběhlo 11.1.2002 a razítko podací pošty na obálce doručeného rozsudku má datum 11.4.2002. Je přesvědčen o nevině své manželky a domnívá se, že se stala obětí podnikatelských šarvátek. Negativní roli v této kauze sehrály i orgány Policie ČR a státní zastupitelství. Porušeno bylo i ustanovení § 2 odst. 2 tr.ř. o presumpci neviny. Navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu první instance zrušil ve výroku o vině a trestu ohledně jeho manželky ing. B.K. v celém rozsahu a její trestní stíhání zastavil jako neopodstatněné. V rámci odvolacího řízení své písemné odůvodnění odvolání doplnil tím, že v bodě 5 obžaloby se jedná o čin, který jeho manželka nemohla spáchat, protože tuto smlouvu neuzavírala, čímž se soud ani státní zástupce nezabýval a zdůraznil, že celé trestní stíhání považuje za účelové ze strany poškozeného J., které mělo směřovat k záchraně zastaveného majetku. Obžalovaný P.T. se odvolal proti všem výrokům napadeného rozsudku směřujícím vůči jeho osobě. Nepopírá, že s Českou spořitelnou, a.s., uzavřel smlouvu o úvěru na částku 300.000,- Kč, ale takto jednal na žádost své matky, která jej o to požádala, aby peníze z půjčky poskytl pro její podnikání a za to slíbila, že z peněz z podnikání bude tuto půjčku splácet. Při jednání o této okolnosti věděla pracovnice jednající za Českou spořitelnu, a.s. Tato okolnost nebyla ze strany České spořitelny, a.s., chápána jako důvod pro neposkytnutí půjčky a ani jako okolnost, kterou by spořitelna byla uváděna v omyl. Domníval se tedy, že takový postup je možný a úvěrovou smlouvu podepsal v domnění, že je vše v pořádku. Pokud se týká podnikání jeho matky H.T., bylo hodnoceno jako úspěšné a v době uzavření úvěru zaručovalo jeho splácení. V žádném případě nevěděl a ani nemohl předpokládat, že by jeho matka nebyla schopna dodržet termíny splátek a nebo, že by ze strany jeho matky šlo o snahu podvést Českou spořitelnu, a.s., při zajišťování úvěru. Ani on sám se podvodu nemohl dopustit, neboť půjčku nevyřizoval, žádné doklady nepředkládal, s ručiteli nic nedojednával. Vše potřebné ohledně samotné půjčky zařizovala H.T. Jednání, kterého se dopustil, není trestným činem. Podotkl, že Česká spořitelna, a.s., splácení půjčky po celou dobu neurgovala, a proto se domníval, že vše je v pořádku spláceno, neboť žije a pracuje v Praze a s rodinou se stýká jen příležitostně. O tom, že tomu tak není, se dozvěděl až z trestního stíhání. Z jeho strany tak nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, a to hlavně v subjektivní stránce vytýkaného jednání. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek v části týkající se jeho osoby zrušil a v souladu s ustanovením § 226 odst. b) tr.ř. jej zprostil obžaloby. I v rámci veřejného zasedání konaného o jeho odvolání před odvolacím soudem podotkl, že v daném případě absentuje subjektivní stránka trestného činu, tzn. vědomí spáchat trestný čin a napomoci ke spáchání trestného činu podvodu. Vycházel z toho, že úvěr bude matkou řádně a v plném rozsahu splácen. V důsledku toho není možné dovozovat zavinění. Obžalovaný K.T. se svým odvoláním domáhal toho, aby Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a v plném rozsahu ho zprostil obžaloby, případně, aby mu uložil podstatně mírnější trest, než mu byl uložen krajským soudem a případně, aby věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a k novému rozhodnutí. Necítí se vinným ve smyslu napadeného rozhodnutí a domnívá se, že zde nejsou splněny všechny zákonné podmínky, tedy nejsou splněny všechny skutkové znaky trestného činu, a to hlavně z hlediska subjektivního, tj. z hlediska jeho vědomí a vůle, že jednání, které uskutečnil, lze kvalifikovat jako jednání ve smyslu trestněprávním, a to jednání podvodné. Byl požádán svojí matkou o provedení půjčky prostřednictvím spořitelny a proti tomu neměl žádných námitek s tím, že všechny náležitosti okolo této půjčky zařizovala jeho matka H.T. Pokud učinil předmětnou půjčku, udělal to s přesvědčením, že ji jeho matka potřebuje ke svému podnikání, a že půjčka bude řádně a včas hrazena. V rámci odvolacího řízení opět podotkl, že absentuje subjektivní stránka jeho jednání ve smyslu spáchání trestného činu podvodu, tj. vědomí spáchat trestný čin a napomoci ke spáchání trestného činu podvodu. Úvěr učinil vycházeje z toho, že bude jeho matkou řádně a v plném rozsahu splacen. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil a zprostil ho obžaloby. Obžalovaný ing. Z.H. se odvolal proti výroku soudu prvního stupně o vině a na něj navazujícího výroku o trestu. Namítl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil svědeckou výpověď D.W. a rozdíly mezi jím zpracovaným znaleckým posudkem a znaleckým posudkem ing. C. Poukázal na rozpory ve výpovědích zmíněného svědka, který až po zjištění, že poskytnutý úvěr není splácen, kdy začal mít obavu, aby o svoji chatu z důvodu poskytnuté zástavy nepřišel, začal následně tvrdit, že v posudku cenu nemovitostí záměrně nadhodnotil. Přesto však krajský soud výpověď tohoto svědka vyhodnotil jako věrohodnou. Podotkl, že o ocenění lyžařského vleku, včetně osvětlení na přilehlém pozemku, který byl připojen na elektrovýzbroji chaty, ho požádal pan S., který mu také poskytl údaje o délce vleku. Je si vědom toho, že se při oceňování nemovitostí dopustil určitých nesprávností, k tomu však došlo na základě jeho důvěry k údajům, uvedeným objednatelem posudku, když skutečnost, že lyžařský vlek není majetkem D.W., vůbec nemohl zjistit, neboť lyžařský vlek není jako stavba evidován v operátech katastru nemovitostí a na listu vlastnictví se ani neobjevuje v případě lyžařského vleku záznam jako např. věcné břemeno. Pokud si tedy ověřil, že elektricky je lyžařský vlek napojen na chatu, kterou měl oceňovat, předpokládal, že tento vlek je v majetku vlastníka chaty. Rozdíly mezi výše uvedenými znaleckými posudky jsou pouze v ceně vleku a v ceně osvětlení vleku, když znalec ing. C. si délku vleku prověřil sám a on vycházel z údajů poskytnutých mu F.S. V ostatních položkách došlo k méně významným rozdílům, když navíc v některých směrech znalec ing. C. u hlavního líčení připustil, že je možné některé položky oceňovat tak, jak to učinil on. Není tedy možné dospět k závěru, že se úmyslně dopustil jednání, kladeného mu za vinu. Nelze ani dospět k závěru, že by byl srozuměn s tím, že H.T. a F.S. vylákají částku 900.000,- Kč, kterou nebudou schopni splácet. O tom, že by H.T. či F.S. na peněžním ústavu chtěli podvodně vylákat shora uvedenou částku, mu v době, kdy posudek zpracovával, nebylo nic známo, stejně jako mu nebylo nic známo o tom, jaké jsou jejich finanční možnosti z hlediska splácení jakýchkoliv úvěrů. Z celého odůvodnění rozsudku se nepodává, že by soud v tomto směru ve vztahu k jeho osobě odkazoval na jediný důkaz, který by tento závěr potvrzoval. Navrhl, aby odvolací soud po novém vyhodnocení všech dosud provedených důkazů jeho jednání posoudil jako neúmyslné a v důsledku toho nově rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby v celém rozsahu. V rámci odvolacího řízení na svém odvolání setrval. Poškozený J.J. ve svém odvolání namítl, že v rozsudku mělo být vyřčeno, kdo z odsouzených a v jaké výši způsobenou škodu uhradí, a protože tak soud neučinil, vypořádal se s touto zásadní otázkou nedostatečně, když bez určené povinnosti náhrady škody bude mít na odsouzené velmi malý výchovný účinek. Není mu známo, na základě čeho dospěl soud k názoru, že prostředky mu zaslané z USA F.S. byly určeny na splátku úvěru T.S. Tvrdí, že tyto prostředky mu byly zaslány na právní služby a soudní výlohy související se současně vedenými soudními spory a nikoliv na úhradu úvěru T.S. Jeho finanční plnění za T.S. obdržela ČS bez právního důvodu. Považuje pak za chybu, že v rozsudku není jediná zmínka o tom, že došlo k systémovým, hlavně však kontrolním selháním uvnitř samotné ČS – pobočka N. J., protože v opačném případě by nemohlo dojít k tak dlouhému řetězování trestné činnosti „odsouzené“ ing. K. V rámci odvolacího řízení své písemné odůvodnění odvolání doplnil tím, že jednání obžalovaných považuje za dokonaný podvod, neboť všichni obžalovaní jednali v domnění, že škodu České spořitelně zaplatí třetí osoby. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními státního zástupce a obžalovaných vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Vzhledem k tomu, že státní zástupce a obžalovaní, jakožto oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 tr.ř., podali odvolání ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. jak proti výroku o vině, tak i proti výrokům o trestech, zabýval se odvolací soud přezkumem státním zástupcem a obžalovanými vymezených výroků, neboť v daném případě ohledně těchto odvolání neshledal podmínky obsažené v § 253 tr.ř. pro zamítnutí nebo odmítnutí podaných odvolání ze strany státního zástupce a obžalovaných. Podle § 253 odst. 1 tr.ř. odvolací soud postupoval vůči odvolání poškozeného J.J., neboť z jeho strany bylo podáno odvolání proti napadenému rozsudku osobou k tomu neoprávněnou. Po přezkoumání shora popsaných výroků rozsudku a správnosti postupu řízení, které jim předcházelo, zjistil odvolací soud, že ohledně obžalovaných H.T., ing. B.K., P.T., K.T. a T.S., trpí napadený rozsudek vadami, zejména nejasností a neúplností jeho skutkových zjištění, týkajících se přezkoumávané části rozsudku a soud prvního stupně se ohledně takové části nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (§ 258 odst. 1 písm. b) tr.ř.), v přezkoumávané části bylo porušeno ustanovení trestního zákona (§ 258 odst. 1 písm. d) tr.ř.), přičemž u obžalovaných ing. B.K. a T.S. navíc vznikly odvolacímu soudu pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat a provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (§ 258 odst. 1 písm. c) tr.ř.). Vzhledem k tomu, že státní zástupce rozsudek soudu prvního stupně nenapadl v neprospěch obžalované H.T. ve smyslu ustanovení § 247 odst. 1 tr.ř., přičemž změnám napadeného rozsudku v částech, týkajících se této obžalované, bránilo ustanovení § 259 odst. 4 tr.ř., podle kterého v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného, nemohl odvolací soud poté, co odvolání obžalované H.T. shledal nedůvodným, postupovat způsobem uvedeným v § 258 tr.ř. a níže zmíněné vady řízení a porušení ustanovení trestního zákona napravit. Ohledně obžalovaných ing. B.K. a T.S. je nutno po zrušení napadeného rozsudku ve vztahu k částem jich se týkajících, učinit ve věci rozhodnutí nové, a proto odvolací soud v souladu s ustanovením § 259 odst. 1 tr.ř. vrátil věc soudu prvního stupně, protože shora zmíněné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání, neboť skutková zjištění jsou tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat a provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování. Ohledně obžalovaných P.T. a K.T. mohl odvolací soud sám ve věci rozhodnout, neboť nové rozhodnutí bylo možno učinit na podkladě skutkového stavu, který byl na základě důkazů provedených před odvolacím soudem změněn (§ 259 odst. 3 tr.ř.). Pokud se týká rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k obžalovanému ing. Z.H., zjistil odvolací soud, že rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3.2.1998, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 20/1998 Sb., je okolností, odůvodňující zastavení trestního stíhání již soudem prvního stupně, a proto napadený rozsudek v části týkající se jeho osoby podle § 257 odst. 1 písm. c) tr.ř. zrušil a v rozsahu zrušení jeho trestní stíhání za použití § 223 tr.ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. pro skutek popsaný v obžalobě zastavil. Odvolání poškozeného J.J. odvolací soud vyhodnotil jako podané osobou neoprávněnou, a proto podle § 253 odst. 1 tr.ř. jeho odvolání zamítl. K jednotlivým odvolacím námitkám, zjištěným vadám napadeného rozsudku, skutkovým zjištěným zjištěním soudu prvního stupně a shledanému porušení ustanovení trestního zákona odvolací soud uvádí následující skutečnosti. Předně je nutno uvést, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z nesprávného právního názoru, obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 8 Tz 303/2002, podle kterého v případě, kdy je úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožnila věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku, získání dlužné částky zpět, nemohla být v období do 31.12.1997 naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák., byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit, a že tím uvádí banku v omyl, protože v důsledku takového jednání nemohla vzniknout škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty. Podle Nejvyššího soudu ČR zástavní právo (§ 152 a násl. obč.z.) zde plní funkci nejen zajišťovací, pokud nutí dlužníka splnit dluh, ale též funkci uhrazovací, protože zástavnímu věřiteli poskytuje pro případ nesplnění zajištěné splatné pohledávky podpůrný zdroj k jejímu uspokojení přímo ze zástavy, tj. jejím zpeněžením a náhradním plněním z výtěžku prodeje. Trestný čin podvodu podle § 250 tr.zák. by pak podle Nejvyššího soudu ČR mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen a jestliže byl dlužník s touto skutečností alespoň srozuměn. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru, a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak vyplývá, že citovaný právní názor sice již neplatí na činy spáchané za účinnosti zákona č. 253/1997 Sb., protože od 1.1.1998 by se mohlo takové jednání posoudit jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr.zák., jestliže dlužník při sjednávání úvěrové smlouvy uváděl nepravdivé informace o své ochotě úvěr splatit, přestože jeho úmysl takový nebyl, přičemž toto ustanovení právě na rozdíl od trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák. nevyžaduje způsobení škody. Trestný čin podvodu podle § 250 tr.zák. za okolností vyjádřených ve zmíněném právním názoru by mohl být rovněž spáchán, byť nikoli na úkor banky, za situace, kdy by splatnost úvěru byla zajištěna zřízením zástavního práva podle § 152 a násl. o.z. na cizí věci, přičemž by vlastník zastavené věci (zástavní dlužník, zástavce), poskytl tuto věc k zajištění úvěru na podkladě nepravdivých tvrzení dlužníka o své schopnosti a ochotě úvěrem získané peníze vrátit, ač dlužník od počátku nehodlal poskytnuté peníze vrátit a spoléhal na úhradu úvěru ze zastavené věci. Tím by věřitel jednal na úkor vlastníka zástavy poté, co zneužil jeho omylu. V tomto případě by však bylo nutné zkoumat, zda se jedná o totožný skutek s tím, který měl spočívat v jednání na úkor banky. Nejvyšší soud ČR v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že zástavní právo jako právo akcesorické má ve smyslu § 152 o.z. (resp. ve smyslu § 151a odst. 1 o.z. ve znění účinném do 31.12.2000) funkci nejen zajišťovací, pokud nutí dlužníka splnit dluh, ale též funkci uhrazovací, protože zástavnímu věřiteli poskytuje pro případ nesplnění zajištěné splatné pohledávky podpůrný zdroj k jejímu uspokojení přímo ze zástavy, tj. jejím zpeněžením a náhradním plněním z výtěžku prodeje. Vrchní soud v Olomouci se s takovými právními závěry Nejvyššího soudu ČR neztotožnil. Podotýká přitom, že pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jedná se o individuální akty aplikace práva, kdy v odůvodnění těchto rozhodnutí obsažený výklad ustanovení trestního zákona či trestního řádu je právně závazný jen ve vztahu k posuzované věci a nepředstavují obecně závazný právní výklad zmíněných zákonů. Z toho plyne, že Vrchní soud v Olomouci není v dané trestní věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, prezentovaným v jeho výše citovaném rozhodnutí. K odlišnému stanovisku Vrchního soudu v Olomouci je třeba uvést následující skutečnosti. Trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Cizím majetkem se přitom rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu a škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Pokud se týká oné škody na cizím majetku, rozumí se jí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Je to každá újma spočívající ve zmenšení nebo úbytku na majetku dotyčného subjektu – poškozeného. Obohacením je pak neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv pachatele nebo někoho jiného). Tento trestný čin je tedy dokonán obohacením pachatele. Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě bylo stěžejním problémem objasnění otázky, ke škodě jakého cizího majetku se pachatel obohatil, tedy jakému subjektu vznikla v okamžiku dokonání trestného činu újma majetkové povahy, bez ohledu na to, kdo všechno byl přitom uváděn v omyl. Úmyslem pachatelů v daném případě bylo bez jakýchkoliv pochybností na podkladě nepravdivých informací a předložení nepravdivých a padělaných listin získat finanční prostředky od peněžního ústavu, jenž jako jednu z podmínek poskytnutí finančních prostředků požadoval zajištění takto vzniknuvších závazků zástavním právem k nemovitostem, a proto pachatelé činu k úspěšnému provedení trestné činnosti museli uvést v omyl i zástavní dlužníky tím, že je ubezpečovali o řádném splácení poskytnutých úvěrů, ačkoliv to již od počátku neměli v úmyslu. Pokud se týká zástavní smlouvy, jakožto zajišťovacího institutu (§ 552 o.z.), je nutno uvést, že se jedná o právo věcné, upravené v oddílu prvním hlavy třetí o.z., které slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Nezbytným předpokladem vzniku a existence zástavního práva je existence pohledávky (hlavního dluhu). Nemůže tedy toto právo existovat samo o sobě. Naopak zástavní právo přistupuje k zajištěnému právnímu vztahu jako prostředek, sloužící k jeho posílení. Účastníky tohoto právního vztahu je věřitel, dlužník ze závazkového vztahu a zástavní dlužník, který ale nemá povinnost splnit dluh dlužníka z hlavního závazkového vztahu, nýbrž jeho povinnost odpovídá jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva. Z toho vyplývá, že zástavní právo je právem akcesorickým. To mimo jiné znamená, že zástavní právo, které se zakládá podle smlouvy, vznikne platně jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jeho funkce spočívá jednak v zajištění pohledávky (zajišťovací funkce) a jednak v poskytnutí „náhradního“ zdroje pro uspokojení věřitele (uhrazovací funkce). Uhrazovací funkce přitom nespočívá v přímém placení dluhu zástavcem namísto skutečného dlužníka, ale v povinnosti zástavce strpět prodej zástavy za účelem uspokojení věřitele. K realizaci zástavního práva (tj. k uspokojení věřitele ze zástavy) lze přistoupit až poté, co dluh nebyl splněn. Tato skutečnost vyplývá z ustanovení § 165 odst. 1 o.z., podle něhož, není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Z této povahy zástavního práva, resp. zástavy, plyne, že ze samotného faktu, že nárok věřitele byl tímto způsobem zajištěn, nelze dovodit, že věřitel je v takovém případě povinen realizovat své právo na odčinění majetkové újmy vzniklé mu trestným činem dlužníka tím, že se uspokojí realizací zástavy. Je to jen možnost věřitele takto uspokojit zcela nebo zčásti své nároky, nikoliv však jeho povinnost. V této souvislosti Vrchní soud v Olomouci blíže odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 9 Tz 112/20, podle kterého existence zástavního práva není právně významná z hlediska možnosti poškozeného uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody, neboť na postavení poškozeného v trestním řízení nemá vliv existence zástavního práva, jehož prostřednictvím by se mohl uspokojit na náhradě škody, kterou mu obviněný způsobil trestným činem. Uspokojit se realizací zástavy není povinností poškozeného, nýbrž jeho oprávněním. Podle právní věty tohoto rozhodnutí, i když poškozený jako zástavní věřitel má možnost realizaci zástavy uspokojit zcela nebo z části svůj nárok na náhradu škody, kterou mu obviněný (zástavní dlužník) způsobil trestným činem, takto samo o sobě nevylučuje, aby soud v trestním řízení při splnění zákonných předpokladů zavázal obviněného k náhradě způsobené škody poškozenému. Existence zástavního práva nebrání poškozenému, aby v trestním řízení uplatňoval vůči obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, neboť poškozený není povinen zástavu realizovat a tímto způsobem zcela nebo zčásti uspokojit svůj nárok. Z výše zmíněného exkurzu do problematiky zástavního práva, jakož i do teorie práva trestního pak zcela logicky vyplývá, že trestný čin podvodu byl v daném případě dokonán okamžikem převzetí příslušných finančních částek od příslušného peněžního ústavu, jehož majetek byl v tomto okamžiku zmenšen. Věci zástavního práva netvořily v tomto okamžiku majetek onoho peněžního ústavu a v okamžiku dokonání trestného činu tak nemohlo dojít k majetkové újmě u zástavních dlužníků. K tomu je ještě třeba dodat, že podle § 165a odst. 1 o.z. lze zástavu zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Není možný takový postup, aby výše způsobené škody byla závislá nejen na zmíněném peněžním výtěžku, ale i na událostech v budoucnu nejistých, jež mohou její výši podstatným způsobem ovlivňovat, např. zvýšení či snížení hodnoty věcí zástavního práva, případně i jejich znehodnocení v důsledku živelné události, případné uhrazení dluhu či jeho části, ať již samotným dlužníkem či třetí osobou, anebo dokonce znemožněním realizace zástavního práva případným protiprávním jednáním samotného zástavního dlužníka, neboť škodu je vždy třeba stanovit k okamžiku spáchání trestného činu (§ 89 odst. 12 tr.ř.). Vrchní soud v Olomouci k tomu dále podotýká, že na trestném činu podvodu nemusí být zainteresován pouze pachatel a poškozený, ale na tomto trestném činu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby, a to pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák. tedy předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Skutečnost, že pachatelé v daném případě uváděli v omyl i zástavní dlužníky, jim sloužila k obohacení se z prostředků peněžního ústavu a toto jejich jednání je nutno považovat za součást původního podvodného jednání, jímž došlo k jejich obohacení. Tím, že zástavní dlužníci své nemovitosti poskytli jako zástavy k zajištění hlavních pohledávek, nedošlo k žádnému dalšímu obohacení těchto osob pachatelů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Vrchní soud v Olomouci ke zcela jednoznačnému závěru, že poškozeným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 tr.ř. protiprávním jednáním obžalovaných byl v daném případě příslušný peněžní ústav, a to Česká spořitelna, a.s., se sídlem v P., O. 1929/62, a nikoliv zástavní dlužníci. Z tohoto důvodu nemohl napadený rozsudek v odvolacím řízení obstát. Pokud se týká odvolacích námitek obžalované H.T., odvolací soud se s nimi neztotožnil. Nelze přehlédnout, že tato obžalovaná se ke svému protiprávnímu jednání zcela doznala a již v průběhu přípravného řízení trestního podrobně celý skutkový děj popsala. S ohledem na podnikatelské závazky související s převodem objektu R. od společnosti R., s.r.o., se sídlem v R. p. R. (úvěr 13 mil. Kč a finanční požadavky J.K.), vlastní finanční situaci, jakož i finanční situaci F.S. a dále i osob vystupujících v postavení dlužníků vůči České spořitelně, a.s., kdy úvěry byly poskytovány na základě nepravdivých potvrzení o příjmech žadatelů o úvěry a dalších listin, věděla, že již v době poskytování úvěrů jednala v úmyslu získané finanční prostředky z jednotlivých úvěrových smluv nevrátit. Odvolací soud se ztotožnil s přiléhavým odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně stran protiprávnosti jednání obžalovaného, včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu, a proto pro stručnost na závěry soudu nalézacího v plném rozsahu odkazuje. Svým jednáním tak obžalovaná po objektivní i subjektivní stránce formou úmyslu přímého ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr.zák. naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného zůstavšího ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (ohledně jednání popsaného pod bodem 2c/ napadeného rozsudku, přičemž pokud se týká skutkových zjištění soudu prvního stupně, je nutno uvést, že do jejího protiprávního jednání chybně nezahrnul i jednání týkající se úvěru poskytnutého obžalovanému T.S. ve výši 400.000,- Kč, byť se o tom v uvozovací skutkové větě v bodě 1 napadeného rozsudku zmiňuje. Nápravě těchto vad soudu prvního stupně však odvolacímu soudu bránilo ustanovení § 259 odst. 4 tr.zák., podle kterého v neprospěch obžalovaného může odvolací soud napadený rozsudek změnit jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Proto odvolací soud poté, co odvolání obžalované H.T. shledal nedůvodným, postupem podle § 256 tr.ř. ho jako nedůvodné zamítl, kdy i výrok o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu shledal zákonným, odpovídajícím všem hlediskům rozhodným pro ukládání trestů, obsaženým v ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zák. Blíže v tomto směru odvolací soud odkazuje na patřičné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 50-51. Trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 250 odst. 3 tr.zák., která má výměru trestu odnětí svobody od 2 do 8 roků, nelze v daném případě považovat za nepřiměřený. Způsob výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem za použití moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. takto rovněž nelze posuzovat, spíše naopak, když ani odvolací soud neshledal podmínky pro podmíněný odklad uloženého trestu. Pokud se týká obžalovaných P.T. a K.T., ti znali nejen svoje výdělkové možnosti, ale byla jim známa i finanční situace jejich matky, obžalované H.T., a přesto uzavřeli s Českou spořitelnou, a.s., úvěrové smlouvy, na základě nichž převzal každý z nich finanční částku ve výši 300.000,- Kč, ačkoliv již v době podpisů předmětných úvěrových smluv věděli, že není v jejich možnostech dostát podmínkám z úvěrových smluv vyplývajícím a úvěry tak nebudou splácet. Nezávisle na doznání obžalovaného P.T. a výpovědí obžalované H.T. bylo jejich protiprávní jednání před soudem prvního stupně prokázáno i falešnými doklady, které k poskytnutí úvěru byly poškozenému peněžnímu ústavu předkládány. Odvolací soud proto obhajobu obou obžalovaných vyhodnotil jako účelovou, učiněnou ve snaze zprostit se trestní odpovědnosti za svoje protiprávní jednání. Proto podle § 256 tr.ř. jejich odvolání jako nedůvodná zamítl a k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr.ř. zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř., když nové rozhodnutí bylo možno učinit na podkladě skutkového stavu, který byl na základě důkazů, provedených před odvolacím soudem, změněn, nově rozhodl tak, že je uznal vinnými skutky popsanými ve výrokové části tohoto rozhodnutí, a to s ohledem na právní závěry stran objasnění subjektu poškozeného v dané trestní věci a oba obžalované pak uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., neboť posouzení podle této novelizace trestního zákona je pro oba obžalované příznivější ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. Za uvedená jednání jim při respektování všech zákonných hledisek, rozhodných pro ukládání trestů, uložil podle § 250 odst. 2 tr.zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. tresty odnětí svobody v trvání 16-ti měsíců, podmíněně podle § 58 odst. 1 tr.zák. a § 59 odst. 1 tr.zák. odložené na zkušební dobu v trvání dvou roků, neboť má za to, že vzhledem k osobám obou obžalovaných a s přihlédnutím k okolnostem případu bude účelu obou trestů ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. dosaženo i bez jejich přímých výkonů. S ohledem na právní závěry rozvedené výše odvolací soud jejich protiprávní jednání právně nekvalifikoval v intencích odvolání státního zástupce. Pokud se týká odvolacích námitek obžalovaného ing. Z.H., dospěl odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení zcela jednoznačně k závěru, že cenu předmětných nemovitostí záměrně nadhodnotil. Přitom mu bylo známo, že jeho znalecký posudek bude sloužit k získání úvěru od České spořitelny, a.s. Jediným důkazem však nebylo prokázáno, že by měl jakoukoliv vědomost o tom, že poskytnuté úvěry nebudou obžalovanými spláceny, neboť neznal jejich finanční situaci a nebyl mu znám ani takovýto úmysl obžalovaných, kteří se mu s touto skutečností dle skutkových zjištění nesvěřili. Z tohoto důvodu nelze jeho protiprávní jednání posoudit jako spolupachatelství na trestném činu podvodu podle § 250 tr.zák. V současné době by jeho jednání naplňovalo veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 tr.zák., avšak v době jeho činu nemohlo být jeho jednání takto posouzeno, neboť tohoto trestného činu se mohl dopustit ten, kdo jako svědek, znalec nebo tlumočník před soudem, státním zastupitelstvím nebo před vyšetřovatelem nebo policejním orgánem, pokud konali přípravné řízení podle trestního řádu, a nebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvedl nepravdu o okolnosti, která má význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny nebo takovou okolnost zamlčel, přičemž obžalovaným ing. Z.H. zpracovaný znalecký posudek nesloužil v tomto ustanovení trestního zákona uvedeným orgánům. Proto odvolací soud k odvolání státního zástupce nemohl jeho protiprávní jednání takovýmto způsobem právně kvalifikovat. V jeho jednání by bylo možno spatřovat pouze naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 tr.zák., když předmětnému peněžnímu ústavu způsobil vážnou újmu na jeho právech rozhodovat o poskytování peněžních úvěrů, avšak s ohledem na rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3.2.1998, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 20/1998 Sb., jímž v článku I. písm. a) nařídil, aby v takových případech bylo trestní stíhání zastaveno, soud takto nemohl postupovat, a proto podle § 257 odst. 1 písm. c) tr.zák. z podnětu obžalovaného ing. Z.H. napadený rozsudek v části, týkající se jeho osoby, zrušil a za použití § 223 odst. 1 tr.ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) tr.ř. jeho trestní stíhání pro skutek, popsaný v obžalobě Krajského státního zástupce v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14.8.2000, sp.zn. 2 KZv 5/2000, pod bodem 2 zastavil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl vyhovět odvolání státního zástupce ohledně tohoto obžalovaného, a proto jeho odvolání podle § 256 tr.ř. zamítl. Pokud se týká odvolání poškozeného J.J., musel odvolací soud postupovat podle ustanovení § 253 odst. 1 tr.ř. a jeho odvolání zamítnout jako podané neoprávněnou osobou, neboť usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.11.2000, č.j. 50 T 3/2000-2659, nebyli poškození podle § 44 odst. 2 tehdy platného a účinného trestního řádu připuštěni k trestnímu řízení, přičemž toto ustanovení bylo zrušeno až nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 31.1.2001, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 77/2001 Sb. Pokud totiž poškození nebyli podle § 44 odst. 2 tehdy platného a účinného trestního řádu připuštěni k hlavnímu líčení, neměli již v dalším řízení oprávnění obsažená v ustanovení § 43 tr.ř., nemohli tedy vystupovat v postavení poškozených a v důsledku toho neměli ani právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu. Pokud se týká odvolání státního zástupce, obžalované ing. B.K. a jejího manžela ing. J.K., tato shledal odvolací soud důvodnými, a to i v případě odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného T.S., a proto podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr.ř. z podnětu jejich odvolání napadený rozsudek zrušil ohledně obžalovaných ing. B.K. a T.S. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc ohledně těchto obžalovaných vrátil soudu prvního stupně. Pokud se týká obžalovaného T.S., bylo v dosavadním trestním řízení ohledně jeho osoby dostatečně prokázáno, že předmětnou úvěrovou smlouvu podepisoval s tím, že úvěr ve skutečnosti splácet nebude, což potvrdil on sám již ve své výpovědi v průběhu přípravného řízení trestního. Ve vztahu k jeho participaci na celém protiprávním jednání dalších obžalovaných a spolupachatelství na trestném činu podvodu podle § 250 tr.zák. bude muset soud prvního stupně zvážit i výpovědi obžalované H.T. a dalších v této trestní věci, stejně jako důkazy listinné, zejména zfalšované potvrzení o příjmu tohoto obžalovaného a další doklady překládané peněžnímu ústavu k poskytnutí finančních prostředků z uzavřené úvěrové smlouvy a ke schopnosti obžalovaného T.S. dostát svým závazkům z úvěrové smlouvy vyplývajícím v době uzavírání této smlouvy, popř. v době získání finančních prostředků v této úvěrové smlouvě uvedených. Přitom soud prvního stupně přihlédne k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu stran otázky poškozeného subjektu v dané trestní věci. V daném případě odvolací soud nemohl sám ve věci rozhodnout, neboť mu tomu bránilo ustanovení § 259 odst. 5 tr.ř. Soud prvního stupně také v daném případě upraví svá skutková zjištění ohledně tohoto obžalovaného v intencích usnesení soudu odvolacího a přitom přihlédne i k tomu, že předmětný úvěr byl splacen až po dokonání trestného činu, a to ještě nikoliv celá částka pouze obžalovaným, ale část měla být zaplacena i poškozeným J.J. z finančních prostředků, které měl získat od otce obžalovaného T.S., F.S., zdržujícím se t.č. na neznámém místě v USA. Z tohoto důvodu Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, odvolání státního zástupce vyhověl. Pokud se týká odvolání státního zástupce v neprospěch obžalované ing. B.K., odvolání samotné této obžalované a jejího manžela ing. J.K. i tato shledal odvolací soud důvodnými. Pokud se totiž týká skutkových zjištění soudu prvního stupně stran odsuzující části napadeného rozsudku, nevypořádal se soud prvního stupně dostatečně se všemi okolnostmi případu, s uplatněnou obhajobou této obžalované a taktéž s případnou právní kvalifikací jejího případného protiprávního jednání. Pokud se týká bodu 1 napadeného rozsudku, bude se muset soud prvního stupně zabývat i jednáním obžalované ing. B.K. ve vztahu k poskytnutému úvěru T.S. Skutková zjištění i právní kvalifikaci v případě, že obžalovanou shledá vinnou, pak soud prvního stupně upraví v intencích usnesení odvolacího soudu, jehož právním názorem je vázán. Pokud se týká zprošťující části napadeného rozsudku, bude se soud prvního stupně opět řídit právním názorem stran dokonání trestného činu v dané trestní věci a stran zjištění subjektu poškozeného, kterým je v daném případě Česká spořitelna, a.s., se sídlem v P., přihlédne k tomu, že případná realizace zástav je pouze krok k náhradě škody a v případě úvěrů poskytnutých A.K., B.M., M.N., S.S., J.Š. a A.H. přihlédne i k tomu, že v daném případě hodnota nemovitostí, jež představovaly předmět zástavního práva, byla stanovena odlišně znalcem při uzavírání jednotlivých úvěrových smluv a odlišně znalcem přibraným v rámci trestního stíhání obžalovaných v dané trestní věci a k tomu, že na zástavách, které sloužily k zajištění pohledávek u jmenovaných osob, vzniklo ještě předtím více zástavních práv, na což pak pamatuje ustanovení § 165 odst. 2 o.z., podle něhož, vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv. I tato skutečnost totiž může mít vliv na závěry o vině obžalované ing. B.K., pokud bude prokázáno, že v době uzavírání jednotlivých úvěrových smluv jí byla existence zástavních práv známa. Soud prvního stupně se také pokusí doplnit dokazování výpověďmi svědků I.K., P.M. a A.M., pokud tito budou pro soud dosažitelní, neboť v odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci nevyhověl návrhům na doplnění dokazování v tomto směru, protože to pro své rozhodnutí nepovažoval za potřebné, byť se jejich účast před soudem snažil zajistit. Stejným způsobem pak rozhodl o návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru bankovnictví ohledně postupů v České spořitelně, neboť tyto postupy byly již dostatečně objasněny v průběhu dosavadního trestního řízení výpověďmi pracovníků tohoto peněžního ústavu a taktéž důkazy listinnými, předloženými Českou spořitelnou, a.s. Pokud po opětovném zvážení dosud provedených důkazů a doplněném dokazování dojde soud prvního stupně k odlišným závěrům o vině obžalované ing. B.K. ve vztahu k bodům 4a, b/, 5, 6 obžaloby státního zastupitelství, bude třeba, aby se zabýval opětovně i otázkou posouzení takovéhoto jejího jednání jako pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr.zák. i ve vztahu k bodům 1-4 napadeného rozsudku, a to nejen s ohledem na samotnou dobu uzavírání jednotlivých úvěrových smluv, ale i s ohledem na dobu, která uzavření předmětných úvěrových smluv předcházela a tvořila tzv. přípravné jednání. Soud prvního stupně se taktéž vypořádá s námitkou podjatosti, kterou obžalovaná vůči předsedkyni senátu soudu prvního stupně uplatnila v řízení odvolacím, přičemž odvolací soud v tomto stádiu řízení neshledal podmínky pro postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by byly výslechy svědků předsedkyní senátu zahajovány takovým způsobem, jak to obžalovaná namítla. K odvolání obžalované ing. B.K. i jejího manžela ing. J.K. je pak třeba dodat, že byť je zcela zřejmé, že na protiprávním jednání obžalovaných osob participovalo daleko více osob, vůči nimž nebylo trestní stíhání zahájeno postupem uvedeným v ustanovení § 160 tr.ř., nemůže soud orgány činné v přípravném řízení žádným způsobem nutit, aby vůči těmto osobám takovýmto způsobem postupovaly. Soud je vázán zásadou obžalovací, obsaženou v ustanovení § 2 odst. 8 tr.ř., podle níž je trestní stíhání před soudem možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Není pak porušením zákona, pokud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpracuje jiný státní zástupce, než ten, který zpracovával obžalobu. K námitkám směřujícím k nedodržení lhůty pro vyhotovení rozhodnutí soudu prvního stupně je nutno uvést, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen u hlavního líčení dne 11.1.2002 a následně byla lhůta k vyhotovení rozsudku prodloužena rozhodnutím předsedy Krajského soudu v Ostravě až do 10.4.2002 z důvodů uvedených v § 129 odst. 2 písm. b) tr.ř. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud rozhodl způsobem popsaným ve výrokové části tohoto rozhodnutí, kdy v trestním řízení ohledně obžalovaných ing. B.K. a T.S. bude pokračováno před soudem prvního stupně.

ECLI	ECLI:CZ:VSOL:2003:5.TO.101.2002.1
Datum rozhodnutí	12.02.2003
Soud	VSOL
Spisová značka	5 To 101/2002
Zdroj	nsoud.cz
Typ rozhodnutí	Rozsudek
Kategorie	B
Heslo	Podvod, Úvěrový podvod

Právní věta

Odůvodnění