Specifika výslechu svědka upravená ustanovením § 102 odst. 1 TrŘ, tj. zvlášť šetrně provádět výslech osoby mladší než patnáct let k okolnostem, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, se mohou projevit i v atypickém způsobu podání svědecké výpovědi takovou osobou (např. šeptání), který pak, nevznikají-li pochybnosti o správnosti v protokole zachyceném obsahu této výpovědi, nemůže odůvodnit závěr o procesní nevyužitelnosti tohoto důkazu v řízení soudním. Byly-li dodrženy další náležitosti provedení tohoto úkonu (účast pedagoga nebo jiné osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže), lze protokol o výpovědi svědka přečíst k důkazu podle § 102 odst. 2 TrŘ. Námitky proti průběhu úkonu nebo obsahu protokolu, je-li protokolace prováděna během úkonu, je třeba uplatnit nejpozději před jeho ukončením, neboť je třeba je pojmout (§ 55 odst. 1 písm. f) TrŘ) do samotného protokolu o úkonu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.8.2003, č.j. 50 T 6/2003-250, byl obžalovaný H.X.H., občan Vietnamské republiky, bez zaměstnání, t.č. bez povolení k pobytu na území ČR, trvale bytem X. Q. - X. N. S., H. H. H., B. G. – V., naposledy bytem H. – S., ul. B. č. 20, okr. K., nyní ve vazbě ve Vazební věznici Ostrava 1 od 4. ledna 2003, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 4.1.2003 kolem 16,45 hodin v H.-P. S., okres K., na ul. B. č. 816/20, poté, co se v průběhu návštěvy u K.N. přivedl konzumací vodky do středně podnapilého stavu, v podkrovním pokoji rodinného domku nejdříve zabránil svým tělem nezletilé K.P., v odchodu z pokoje, následně proti její vůli ji uchopil rukama a položil na postel, přičemž nezletilé zároveň přikázal, aby nekřičela, a za této situace jí stáhl punčocháče i kalhotky pod kolena, vyhrnul jí rolák a nedbaje jejího pláče a projeveného nesouhlasu, násilím jí roztáhl nohy a zasouval jí prsty a částečně rovněž i svůj pohlavní úd do přirození, až u něj došlo k výronu semene, přičemž tohoto jednání zanechal poté, co jej nezletilá kopla do zad a utekla za svou matkou, čímž tímto svým násilným jednáním jmenované nezletilé způsobil na zevních rodidlech drobné krvácející poranění, aniž však došlo k porušení její panenské blány. Za to byl odsouzen podle § 241 odst. 3 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr.zák. mu byl uložen trest vyhoštění v trvání deseti roků. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný H.X.H. bezprostředně po jeho vyhlášení odvolání, které bylo následně písemně zdůvodněno obhájcem obžalovaného JUDr. S.B. Toto odvolání je zaměřeno do výroku o vině a následně i do výroku o trestu napadeného rozsudku. Odvolatel v něm vytýká soudu prvého stupně podstatné vady řízení, za které považuje to, že byla porušena ustanovení zabezpečující objasnění věci a právo obhajoby, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, a dále namítá nejasná a neúplná skutková zjištění, jakož i to, že soud prvého stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Konkrétně pak namítl, že v žádné fázi řízení nepřipustil možnost jednání, jak je popsáno ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku, a skutečnost, že jeho vnímání bylo ovlivněno požitím alkoholu, se podává shodně rovněž ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, specializace toxikologie, a rovněž jeho ovlivnění alkoholem je potvrzováno výpověďmi všech slyšených svědků. Zdůraznil, že trestnou činnost nikdy nedoznal a trvá na svém stanovisku prezentovaném u hlavního líčení v tom směru, že „kritického dne byl hodně opilý, ale je přesvědčen, že i přesto nezletilé poškozené nic z toho, co je mu kladeno za vinu, neudělal“. Ve vztahu k výpovědi nezletilé K.P. pak uvedl, že za zákonnou lze považovat pouze první část této výpovědi, ve které ovšem nezletilá svědkyně nepopisuje nic z toho, co ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku vyústilo v konstatování, že „násilím jí roztáhl nohy a zasouval jí prsty a částečně rovněž i svůj pohlavní úd do přirození, až došlo k výronu semene“. Druhou část výpovědi uvedené svědkyně, následující poté, co byl její výslech ukončen a protokol podepsán, pak považuje za nezákonnou, neboť pokud nezletilá svou výpověď šeptala policejnímu radovi, je takovýto výslech fakticky roven výslechu bez přítomnosti obhájce navzdory tomu, že psaní protokolu a výslechu byl obhájce fakticky přítomen. Namítl v tomto směru, že za uvedených okolností obhájce nemá možnost kontroly mezi ústním projevem vyslýchané osoby a jejím písemným zaznamenáním do protokolu, z čehož vyplývá, že předmětná část výpovědi nezletilé je nezákonná. Dle jeho názoru je bez významu okolnost, že nezákonnost takového důkazu byla obhájcem namítána až v závěrečném přednesu, a spíše naopak se to jemu jeví jako zcela účelné z hlediska taktiky obhajoby. Pokud pak jde o výpovědi dalších svědků, kteří byli u hlavního líčení vyslechnuti, poukazuje na to, že jde o důkazy nepřímé, když navíc svědkyně N.P. je matkou nezletilé poškozené, a připomíná tedy obezřetnost nutnou při hodnocení výpovědi jmenované. Ve vztahu k této svědkyni poukazuje na to, že míra informací, které poskytuje, se postupně, počínaje jejím prvním výslechem v přípravném řízení až k výslechu u hlavního líčení, rozšiřuje a na svou původně jednoduchou dějovou kostru tak nabaluje tato svědkyně další údaje. Tato okolnost v souvislosti s výpověďmi dalších svědků znevěrohodňuje výpověď svědkyně N.P., neboť jak K.N., tak A.P. popisují chování nezletilé K. poté, co opustila podkrovní pokoj, ve kterém mělo dojít k vytýkané trestné činnosti, odlišně od jmenované svědkyně (zejména v tom směru, že nezaznamenaly žádnou dramatickou změnu v chování nezletilé K.). Pokud jde o znalecký posudek z oboru genetiky – zkoumání DNA, tak z jeho obsahu nic nepotvrzuje tu část skutkové věty výroku napadeného rozsudku, že „zasouval částečně rovněž i svůj pohlavní úd do přirození, až u něj došlo k výronu semene“, neboť odpověď na otázku, při jaké sexuální aktivitě došlo k výronu semene, tento znalecký posudek neposkytuje a je nutno tento důkaz hodnotit i s dalšími důkazy, zejména tedy se skutkovým zjištěním, že u nezletilé nedošlo k porušení panenské blány. Odvolatel tedy navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) tr.ř. Při přednesu odvolání u veřejného zasedání před odvolacím soudem pak obhájce obžalovaného odvolání doplnil v tom směru, že vytýká rovněž výslechu nezletilé svědkyně K.P. skutečnost, že tato nebyla před pokračováním výslechu (které proběhlo šeptem) opětovně poučena ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu. Předložil soudu rovněž písemné námitky obžalovaného proti napadenému rozsudku, které rovněž sám zahrnul do předneseného odvolání. Tyto se týkaly zejména vzdálenosti postele, na které mělo dojít k předmětné události, od vstupních dveří do pokoje, skutečnosti, že nikdo z osob přítomných v domě neslyšel žádný hluk z pokoje, ve kterém k události mělo dojít, nesouhlasu obžalovaného stran závěru znaleckého posudku ohledně zjištěného množství alkoholu v jeho krvi s tím, že alkoholem byl ovlivněn podstatně více než připustil znalec, nemožnosti situace líčené nezletilou v tom směru, že obžalovaný svého jednání zanechal až poté, co jej kopla do zad, a skutečnosti, že se u nezletilé neprojevila po činu neurotická tenze a její chování vůči okolí je přirozené. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že podané odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v § 248 odst. 1 tr.ř. Z podnětu podaného odvolání obžalovaného H.X.H. tedy Vrchní soud v Olomouci přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Pokud jde o řízení nyní napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud po doplnění dokazování výslechem osob, jež byly přítomny výslechu nezletilé K.P. (svědků K., S. a znalkyně M.) v přípravném řízení, k závěru, že řízení přípravné ani řízení před soudem prvého stupně předcházející vyhlášení napadeného rozsudku žádnými procesními vadami netrpí. Oba jmenovaní svědci a rovněž i jmenovaná znalkyně potvrdili, že nezletilá svědkyně K.P. v úvodní části své výpovědi byla řádně poučena jako svědkyně, a to přiměřeně svému věku, a poté se značnými potížemi vylíčila část skutkového děje, přičemž její výpověď byla ukončena poté, co svědkyně nebyla ochotna popsat vlastní jednání obžalovaného vůči její osobě. Bez přestávky však bylo pokračováno ve výslechu nezletilé z toho důvodu, že tato navázala kontakt s přítomnou policistkou a byla ochotna jí událost popsat šeptem, přičemž tomuto jejímu rozhodnutí, jakož i následující výpovědi, byly přítomny všechny osoby, jež se účastnily úvodní části výpovědi nezletilé (byť administrativním nedopatřením nebyl v závěru uveden a podepsán policejní rada K.). Oba uvedení svědci, stejně jako znalkyně, popsali průběh této druhé části výpovědi nezletilé, způsob její protokolace, jakož i skutečnost, že šeptem sdělené údaje protokolující osoba (policejní rada S.) průběžně zapisovala a přitom je polohlasně opakovala, přičemž nikdo z přítomných nenamítl nesoulad protokolace (a to ani samotná nezletilá). Na základě těchto zjištění pak odvolací soud dospěl k závěru, že postup orgánů činných v přípravném řízení po ukončení první části výslechu nezletilé K.P., kdy se poškozená sama rozhodla další údaje o trestné činnosti obžalovaného sdělit šeptem vyslýchající osobě, není v rozporu s trestním řádem a zejména je v souladu se speciálním ustanovením § 102 odst. 1 tr.ř. Zmíněné ustanovení totiž ukládá příslušným orgánům, že výslech osoby mladší než 15 let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (a o takový případ v dané konkrétní věci zcela nepochybně jde), je třeba provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. Byla splněna i další podmínka zmíněného ustanovení v tom směru, že výslechu byla přítomna osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže. Odvolací soud považuje za důležité připomenout, že právo na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručené mu jak v článku 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která má přednost před zákonem a je bezprostředně závazná ve smyslu článku 10 Ústavy, a kterou je Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). V každém případě, kde toho lze dosáhnout, je však třeba zachovat požadavky na kontradiktornost dokazování v souvislosti s výslechem svědka mladšího 15-ti let o okolnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr.ř., zejména tehdy, jestliže nebude možné protokol o dřívější výpovědi takového svědka u hlavního líčení k důkazu přečíst bez splnění podmínek § 211 odst. 3 a 4 tr.ř. V daném konkrétním případě byla kontradiktornost u výslechu jmenované nezletilé svědkyně zachována, když tomuto výslechu byl přítomen obhájce obžalovaného, a to v celém rozsahu, tedy i v té části, kde nezletilá svědkyně šeptala své údaje vyšetřovateli a obhájce měl možnost v závěru i této části nezletilé svědkyni klást doplňující otázky apod. Samotný fakt, že obhájce neměl možnost bezprostřední a absolutní kontroly souladu protokolace a ústního projevu nezletilé, neznamená porušení práva na spravedlivý proces, neboť takové omezení je zcela přiměřené zvláštní situaci, která spočívala ve výslechu nezletilé osoby velmi nízkého věku, jež se stala obětí násilného trestného činu sexuálního charakteru. V daném případě pak je tvrzení obhájce v naznačeném směru navíc sporné, když protokolující osoba průběžně polohlasně opakovala údaje, jež jí nezletilou byly sděleny v průběhu samotné protokolace. Nelze ani přehlédnout ustanovení § 55 odst. 1 písm. f) tr.ř., které předpokládá, že námitky proti průběhu úkonu nebo obsahu protokolu budou pojaty do samotného protokolu o úkonu, a je tedy logické, že přítomnými osobami musí být vzneseny před ukončením úkonu, a nikoliv dodatečně po mnoha měsících. Odvolací soud nemohl akceptovat poukaz obhájce na to, že uvedená námitka nebyla dříve vznesena z důvodu taktiky obhajoby, když je třeba opět poukázat na skutečnost, že šlo o výslech nezletilé poškozené, činěný ve smyslu § 102 tr.ř., takže bylo i s ohledem na již citované okolnosti velmi pravděpodobné, že k dalšímu výslechu takové osoby již nikdy nemusí dojít. Za těchto okolností měla obhajoba naopak velmi důsledně a důrazně sledovat práva obžalovaného při zmíněném úkonu, a to včetně ověření správnosti protokolace např. zpětnými dotazy apod. Pro úplnost je třeba dodat, že obdobně jako v předmětném případě nemá obhájce možnost kontroly ani nad projevy osob, jež vypovídají v cizím jazyce, jež obhájce neovládá, a to za přítomnosti tlumočníka, když kontradiktornost i v tomto směru je zachována tím, že obhájce má možnost kontroly správnosti překladu a protokolace formou zpětných dotazů na vyslýchanou osobu. Dále je třeba uvést, že vadnost druhé části výpovědi nezletilé svědkyně nezpůsobuje ani fakt, že před touto druhou částí nebyla opětovně poučena dle příslušných ustanovení trestního řádu. Nelze totiž přehlédnout, že ač formálně jde o dvě samostatné části výpovědi oddělené od sebe doložkou o ukončení výslechu a podpisy přítomných osob, ve skutečnosti šlo o jediný úkon, spočívající v jediné výpovědi nezletilé, a obě části na sebe i bezprostředně navazují a nejsou odděleny ani časovou přetržkou (v rámci níž by bylo např. možno na svědkyni nějakým způsobem působit či ji ovlivňovat apod.) ani jiným faktickým přerušením (např. opuštěním přítomných osob a zejména vyslýchané nezletilé místnosti, kde výslech probíhal apod.). Poučení poskytnuté nezletilé svědkyni před zahájením výslechu (přiměřené jejímu věku a rozumovým schopnostem) bylo zcela dostačující a odpovídající požadavku zákona. Opakování tohoto poučení by bylo jednak zcela nadbytečné, a jednak i s ohledem na okolnosti výslechu a zejména stav, ve kterém se nezletilá nacházela (jak vyplývá nakonec z poznámek obsažených v uvedeném protokole i z výpovědí přítomné znalkyně), jen dalším traumatizujícím prvkem, který by na nezletilou mohl naopak působit rušivě a zvýšit její psychickou zátěž. Odvolací soud považuje v této souvislosti ještě za potřebné zdůraznit, že s ohledem na okolnosti (šlo o nezletilou nízkého věku, jež se stala obětí trestného činu, a navíc trestného činu sexuálně zaměřeného) nebylo možno druhou část výpovědi nezletilé svědkyně, poté co sama spontánně prohlásila, že je ochotna (byť za určitých specifických okolností – šeptem) ve věci vypovídat, nijak odkládat a již vůbec takovou svědkyni nebylo možno nutit či žádat, aby vypovídala hlasitě apod. Základní námitku obžalovaného ve vztahu k nezákonnosti druhé části výpovědi nezletilé poškozené K.P. odvolací soud z výše rozvedených důvodů proto považuje za neoprávněnou a nedůvodnou. Dále Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že rozsah dokazování je dostačující k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvého stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci, či že by provedené důkazy nehodnotil řádně a důsledně způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek tak, jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění, když z něj je zřejmé, jak se soud prvého stupně vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Je třeba rovněž říci, že odvolatel ve svém odvolání nevytýká soudu prvého stupně, že by neprovedl některý z důkazů, jež by mohl přispět ještě více k objasnění předmětné trestní věci, a své konkrétní námitky zaměřuje výlučně do oblasti hodnocení provedených důkazů. Je přitom třeba zdůraznit, že námitky obžalovaného vznesené v podaném odvolání jsou v podstatě totožné s jeho obhajobou, kterou uplatnil již v původním řízení před soudem prvého stupně. S touto obhajobou se přitom soud prvého stupně v napadeném rozsudku v rámci své hodnotící činnosti důsledně vypořádal a své závěry v tomto směru zcela konkrétně, podrobně a logicky i odůvodnil, a to zejména na straně 11 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. S argumentací soudu prvého stupně v této části se odvolací soud zcela ztotožnil, a proto na ni ve stručnosti odkazuje. Odvolací soud v této konkrétní věci neshledal žádné skutečnosti, které by svědčily pro to, že některé z důkazů nebyly hodnoceny řádně či logicky, a to jak jednotlivě či v kontextu s jinými důkazy. Ke konkrétním námitkám odvolatele stran způsobu hodnocení některých provedených důkazů považuje odvolací soud za potřebné uvést následující. Soud prvého stupně nepochybil, pokud závěry o skutkových zjištěních vybudoval zejména na výpovědi nezletilé poškozené K.P., neboť výpověď této svědkyně je v souladu s provedenými důkazy, a to nejen s výpověďmi slyšených svědků, ale zejména i s dalšími objektivními důkazy, jež ve věci byly provedeny. Za takový důkaz je třeba považovat jak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie dětí, vypracovaný PhDr. L.M. a MUDr. M.F., a zejména biologickou expertizu (zkoumání DNA), z níž vyplynulo, že sperma nalezené na přirození a oblečení nezletilé poškozené patřilo právě obžalovanému. V této souvislosti je třeba říci, že právě uvedený nález svědčí o pravdivosti tvrzení nezletilé poškozené stran sexuální aktivity, jež vůči ní měl obžalovaný provozovat, neboť lze si jen těžko představit jinou sexuální aktivitu, která by mohla zanechat stopy semene obžalovaného právě v oblastech, kde byly nalezeny. Samotná skutečnost, že u nezletilé nebyla porušena panenská blána, ještě nevyvrací pravdivost tvrzení poškozené, že došlo ke spojení pohlavního údu obžalovaného a nezletilé. Pokud jde o hodnocení výpovědi svědkyň K.N. a A.P., dospěl odvolací soud k závěru, že hodnocení výpovědi těchto svědkyň nevykazuje žádné vady, které by opravňovaly odvolací soud do něho zasáhnout a v žádném případě je nelze označit za důkazy, které by znevěrohodňovaly již citované důkazy usvědčující obžalovaného, tedy zejména výpověď nezletilé poškozené, případně svědkyně N.P. (matky nezletilé poškozené). Nedůvodnými pak byly shledány i námitky obžalovaného obsažené v jeho písemném vyjádření, předloženém jeho obhájcem v rámci přednesu odvolání, když těmito se dostatečně zabýval již soud prvního stupně a s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud. Bez vadnými tak byly shledány mimo jiné i závěry znalce stran ovlivnění obžalovaného alkoholem, a rovněž i závěry příslušných znalkyň stran následků, jež mělo jednání obžalovaného na psychiku a duševní zdraví nezletilé poškozené. Po přezkoumání všech námitek obžalovaného H.X.H. tedy odvolací soud tyto neshledal důvodnými, a pokud jde o zjištěný skutkový stav, tak jak byl ustálen soudem prvého stupně ve výroku o vině, tento považuje za správný. Soud prvého stupně rovněž správně vyhodnotil obhajobu obžalovaného prezentovanou v řízení před vyhlášením napadeného rozsudku a ze správných a dostatečných skutkových závěrů pak učinil i správné závěry právní, když jednání obžalovaného kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. Okolnosti trestného činu tak, jak na ně poukázal v úvodu strany 12 písemného vyhotovení napadeného rozsudku, pak plně odůvodňují i užití přísnější právní kvalifikace ve smyslu § 88 odst. 1 tr.zák. Odvolací soud proto výrok o vině napadeného rozsudku shledal zcela správným a zákonným. Pokud jde o výroky o trestech, i zde třeba říci, že soud prvého stupně postupoval v souladu se zákonem, pečlivě zvážil všechna kritéria uvedená v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák., důsledně se zabýval rovněž možností resocializace obžalovaného a správně shledal, že stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného je zvyšován jak nízkým věkem nezletilé poškozené, tak i skutečností, že obžalovaný se předmětného jednání dopustil za situace, kdy zneužil důvěry poškozené i její matky. Dle názoru odvolacího soudu byl nicméně závěr o polehčující okolnosti shledané u obžalovaného (jež má spočívat v tom, že dosud nebyl soudně trestán a vedl před spácháním trestného činu řádný život) nepodložený, když jednak nebylo prokázáno, z jakých konkrétních zdrojů obživy obžalovaný zde dlouhodobě žil, a navíc v této souvislosti nelze přehlédnout, že obžalovaný dlouhodobě pobýval na území České republiky bez příslušných povolení, a tedy nelegálně, z čehož je nutno dovodit, že nerespektoval základní právní předpisy pro pobyt cizinců na území republiky. Nicméně tato skutečnost nijak neovlivnila správnost a zákonnost trestů, které byly obžalovanému vyměřeny. Rovněž odvolací soud s ohledem na všechny skutečnosti výše popsané a prezentované již v napadeném rozsudku považuje trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, tedy trest uložený v první třetině zákonné trestní sazby, za trest přiměřený a schopný dosáhnout účelu trestu a nápravy obžalovaného. Rozhodnutí o zařazení obžalovaného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou pak bylo učiněno v souladu s příslušným zákonným ustanovením. Rovněž tak správně byl obžalovanému uložen trest vyhoštění ve výměře deseti roků, když odpovídá jak ustanovení § 57 odst. 1 a odst. 2 tr.zák., tak i závažnosti spáchaného trestného činu a osobě obžalovaného. V této souvislosti je třeba doplnit, že obžalovaný v průběhu řízení (ač byl opakovaně vyslýchán i k osobním poměrům) neuvedl nic, co by mělo vést soud k závěru, že uložení tohoto trestu brání některá ze skutečností uvedených v ustanovení § 57 odst. 3 tr.zák. Tvrzení obžalovaného v samém závěru odvolacího řízení, že je otcem dítěte, jež porodila občanka České republiky, je v rozporu s jeho dosavadními údaji, které poskytl orgánům činným v trestním řízení a navíc z něj ještě nelze dovodit, že v daném případě uložený trest vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin, když obžalovaný má rodinu (manželku a tři děti) ve své vlasti, tedy ve Vietnamské republice. Ze všech výše rozvedených důvodů tedy Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, když odvolání obžalovaného neshledal důvodným a jako takové je podle § 256 tr.ř. zamítl.