Trestem stejného druhu (ve smyslu § 36 TrZ) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody je i trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Při ukládání dalšího trestu proto soud - jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 2 TrŘ - musí vyřešit, zda reálně přichází v úvahu přeměna tohoto trestu v trest nepodmíněný a v návaznosti na to posoudit otázku možné výměry dalšího trestu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.2003, č.j. 52 T 3/2001-740, byl obžalovaný V.G. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1,2 písm. h) tr.zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 26.10.2000 v době nočních hodin ve vozidle Škoda Favorit podal L.Š. přesně nezjištěné množství blíže neurčené látky (s účinky blížící se účinkům léku typu Humulin N), v úmyslu ovlivnit jeho ovládací schopnosti a následně dne 27.10.2000 v přesně nezjištěné době kolem 10.00 hod. v k.ú. V. B., okr. T., ve Slovenské republice, v prostoru levé strany kanálu řeky Váhu, ve směru toku, 2,5 km od mostu silnice č. I/50 ve směru T. – D., fyzicky napadl poškozeného L.Š. v úmyslu jej usmrtit takovým způsobem, že v době, kdy byl ještě pod vlivem nezjištěné látky, na něho fyzicky zaútočil a neztotožněným předmětem podlouhlého tvaru bez ostrých hran, ho udeřil do oblasti temeno týlní, čímž mu způsobil poranění na hlavě a dále jej dostal do kanálu řeky Váhu, přičemž byl srozuměn s tím, že poškozený neumí plavat, přičemž úmysl usmrtit poškozeného směřoval k tomu, aby zabránil sdělování informací o trestné činnosti obžalovaného; poškozenému L.Š. se však podařilo dostat na břeh, kde byl následně nalezen slovenskými občany, kteří přivolali rychlou záchrannou pomoc Nemocnice s poliklinikou v T. Za tento trestný čin byl obžalovanému podle § 219 odst. 2 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody (při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 2 T 91/2001 ze dne 6.11.2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp.zn. 3 To 81/2002 ze dne 10.4.2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný V.G. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. B.S. odvolání svěřující do výroku o vině i trestu. Odvolatel v něm poukázal na obsah předchozího opravného prostředku, dále i na to, že v průběhu celého řízení vypovídal shodně, na rozdíl od poškozeného, mezi jehož výpověďmi jsou významné rozpory. Poukázal rovněž na to, že dosud nebylo vyjasněno, jakým způsobem se poškozený dostal do vody, a rovněž zpochybnil tvrzení o rozpomínání poškozeného na popis událostí, jak je podal. Namítl rovněž, že domněnka obžaloby, že onou neznámou látku, která byla, či údajně měla být, aplikována poškozenému Š. za účelem jeho omámení, byl dirastan či inzulin, není ničím podložena. V této souvislosti poukázal na to, že inzulin účinkuje rovnoměrně, nikoliv však překvapivě náhle, přičemž inzulin R účinkuje maximálně tři hodiny a inzulin N maximálně osm hodin. Zpochybnil jakoukoli souvislost mezi svou osobou a zdravotním stavem poškozeného Š. a obsahem oné látky v těle poškozeného. Poukázal rovněž na rozpory mezi svou výpovědí, výpovědí poškozeného a výpovědí svědka Z. ohledně časových údajů, kdy se poškozený měl dostat do řeky Váhu, a rovněž podrobně rozvedl své zdravotní obtíže a svůj aktuální zdravotní stav. V závěru pak poukázal na závěry znaleckých posudků ohledně své osoby, jakož i osoby poškozeného Š., když má za to, že jeho hodnocení vyznívá výrazně lépe. Ve svém odvolání pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a poté jej obžaloby v plném rozsahu zprostil, když nebylo prokázáno, že skutek on spáchal. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací především konstatuje, že zmíněné odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ust. § 248 odst. 1 tr.ř. Z podnětu odvolání obžalovaného tedy Vrchní soud v Olomouci přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Především je na místě uvést, že v této věci bylo již jednou rozhodováno, a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14.10.2002, č.j. 52 T 3/2001 – 632, kterým byl obžalovaný V.G. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy dle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr.zák., kterého se měl dopustit skutkem totožným se skutkem obsaženým ve výroku o vině nyní projednávaného rozsudku. Za uvedené jednání pak byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedený rozsudek byl z podnětu obžalovaného V.G. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.1.2003, sp.zn. 5 To 1/2003, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. zrušen v celém rozsahu a poté věc byla vrácena soudu prvého stupně. Po doplnění dokazování v intencích pokynů, které byly soudu prvého stupně uloženy tímto usnesením vrchního soudu, pak ve věci bylo opětovně rozhodnuto nyní napadeným rozsudkem. Pokud jde o řízení předcházející nyní napadenému rozsudku, vrchní soud konstatuje, že toto netrpí žádnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že ani odvolatel ve svém odvolání na žádné procesní vady nepoukázal, stejně jako nenamítl, že by bylo jakýmkoli způsobem zkráceno jeho právo na obhajobu. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že v současné době rozsah dokazování provedeného ve stádiu přípravného řízení a posléze při respektování zásady ústnosti a přímosti prováděných důkazů soudem prvého stupně je třeba pokládat již za dostačující k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska požadavků ust. § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvého stupně již nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů shromážděných v přípravném řízení či v řízení před soudem, eventuelně že by některý z provedených důkazů řádně nehodnotil, popř. že by hodnocení důkazů z jeho strany neodpovídalo pravidlům formální logiky. Naopak z písemného odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvého stupně provedené důkazy vyhodnotil důsledně způsobem požadovaným v ust. § 2 odst. 6 tr.ř., a je z něho rovněž zřejmé, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek, tak jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku, a pokud se týká odůvodnění, pak i ust. § 125 tr.ř. Po přezkoumání věci tedy dospěl vrchní soud k závěru, že skutková zjištění obsažená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají svůj podklad v obsahu procesním způsobem provedených důkazů. Je třeba uvést, že odvolatel nevytkl soudu prvého stupně způsob provedeného dokazování, nýbrž své odvolání opírá o závěr, že během řízení nebylo provedenými důkazy dostatečným způsobem prokázáno, že by předmětný trestný čin spáchal právě on. Je třeba rovněž uvést, že obžalovaný se tímto způsobem hájil již od počátku trestního stíhání, kdy již v době přípravného řízení popíral, že by se jednání vůči poškozenému Š. dopustil právě on, a na této své obhajobě setrval jak v řízení před soudem prvého stupně, tak i v rámci podaného odvolání. Nejde tedy o obhajobu novou, která by poprvé byla uplatněna až v odvolacím řízení, nýbrž s touto obhajobou se vypořádal již soud prvého stupně v rámci své hodnotící činnosti a své závěry v tomto směru zcela konkrétně podrobně a logicky odůvodnil zejména na straně 20-24 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. S argumentací soudu prvého stupně v této části se pak odvolací soud plně ztotožnil, a proto na ni ve stručnosti odkazuje. Soud prvého stupně se v nyní napadeném rozsudku již důsledně zabýval všemi okolnostmi provázející předmětné jednání obžalovaného, podrobně vyhodnotil jeho obhajobu a nepochybil, pokud s ohledem na výsledky provedeného dokazování tuto vyhodnotil jako vyvrácenou. Odvolatel v podaném odvolání v podstatě opakuje ty konkrétní námitky, které již uplatnil před soudem prvního stupně, když nesouhlasí s tím, jak se s nimi tento soud v napadeném rozsudku vypořádal. Je však třeba uvést, že ve vztahu k těmto jednotlivým námitkám i odvolací soud dospěl k závěrům, jež plně souhlasí se závěry, které učinil již soud prvého stupně po řádném hodnocení důkazů a to jak ve směru k vlastnímu jednání obžalovaného, k látce, kterou byl poškozený ovlivněn před svým fyzickým napadením v době činu, i k možnému následku, ke kterému jednání obžalovaného směřovalo, a stejně tak rovněž k motivu jednání obžalovaného. Všechny závěry v naznačených směrech vycházejí zcela jednoznačně z jednotlivých provedených důkazů, které soud prvého stupně vyhodnotil ve vzájemných souvislostech, a jeho závěry jsou bez jakýchkoliv rozporů. Stručně lze tedy odkázat na vyhodnocení závěrů znaleckého posudku zpracovaného MUDr. J.O., ze kterých jednoznačně vyplynulo, že s největší pravděpodobností byl vůči poškozenému použit inzulín typu N (Humulin N), přičemž účinky této látky byly protrahovány právě podchlazením poškozeného, stejně jako možný způsob podání této látky poškozenému, který není v rozporu s výpovědí samotného poškozeného. Pokud pak jde o výpovědi poškozeného L.Š., tyto soud prvního stupně velmi pečlivě vyhodnotil i se zaměřením na jednotlivé rozpory a v tomto směru mu nelze rovněž ničeho vytknout, pokud poté uzavřel, že právě na základě výpovědí tohoto je třeba vybudovat skutková zjištění. Odvolací soud považuje za potřebné doplnit, že výpovědi tohoto poškozeného jsou ve všech základních tvrzeních v souladu s dalšími skutkovými zjištěními. Stejně tak namítané časové rozpory ve výpovědích poškozeného a svědka Z. nejsou podstatné, když z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že v tomto směru soud vyšel z výpovědi právě svědka Z., když poškozený ve své výpovědi s přípravného řízení uvedl, že z kritického dne si pamatuje situaci po svém probuzení v době okolo 07,15 hod. a pak až situaci, kdy se potápěl ve vodě a teprve následně u hlavního líčení uvedl, že si myslí, že ve vodě se ocitl odpoledně. Odvolací soud má zato, že s ohledem na výpadky paměti poškozeného (jež vyplývají z jeho výpovědí, i ze zjištění příslušných lékařů o zdravotním stavu poškozeného) i s ohledem na vlastní ovlivnění poškozeného výše zmíněnou látkou je více než pravděpodobné, že popis událostí poškozeným není (a ani nemůže být) zcela přesný. Za těchto okolností pak nelze vyjít jen z údajů uváděných poškozeným odlišně či neúplně v jednotlivých jeho výpovědích, nýbrž je nutno tyto konfrontovat s dalšími důkazy – v daném případě právě s výpovědí svědka Z., která je pak v souladu s výpovědí dalšího svědka Š. Pokud pak odvolatel poukázal na lepší hodnocení své osoby oproti osobě poškozeného, je třeba říci že znalecké posudky zabývajícími se jak osobou obžalovaného, tak i osobou poškozeného soud prvního stupně řádně vyhodnotil, své závěry jednoznačně a konkrétně odůvodnil (viz zejména strany 8-11 písemného vyhotovení napadeného rozsudku) a i v tomto směru se s těmito závěry odvolací soud plně ztotožnil. Vrchní soud v Olomouci tedy konstatuje, že skutkový stav byl soudem prvého stupně na základě provedených důkazů správně zjištěn, bezpečně a bez jakýchkoliv pochybností byla prokázána i vina obžalovaného na předmětném skutku a následně bylo jednání obžalovaného i správně právně kvalifikováno, a to jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr.zák. V rámci úvah o právní kvalifikaci pak soud prvého stupně správně dospěl k závěru, že předmětného pokusu trestného činu se obžalovaný dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr.zák., a rovněž tak i k závěru, že jednání obžalovaného je třeba kvalifikovat ve smyslu § 88 odst. 1 tr.zák. dle vyšší trestní sazby, když v tomto směru nelze přehlédnout promyšlenost a plánovitost v jednání obžalovaného, jakož i vlastní způsob, jakým se obžalovaný poškozeného pokusil usmrtit, když nejprve použil jemu známého léku, jež výrazným způsobem ovlivnil ovládací schopnosti poškozeného, následně jej fyzicky napadl úderem do hlavy a tento mechanismus kombinoval ještě s uvržením poškozeného do kanálu řeky Váhu, ač mu bylo známo, že poškozený je neplavec. Ze všech těchto důvodů bylo odvolání obžalovaného svěřující do výroku o vině shledáno nedůvodným, neboť výrok o vině je třeba považovat za zákonný a správný. Přestože odvolatel ve svém odvolání napadl i výrok o trestu, nevytkl tomuto výroku žádnou konkrétní vadu. Odvolací soud však nemohl přehlédnout, že právě výrok o trestu byl učiněn v rozporu se zákonem, a to konkrétně s ust. § 36 tr.zák. Dle tohoto ustanovení, pokud soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal předtím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest, spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem, přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. V daném případě byl obžalovanému ukládán trest odnětí svobody, a to v době, kdy obžalovaný dosud nevykonal trest stejného druhu, tedy trest odnětí svobody v trvání tří roků, jež mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18.10.2000, sp.zn. 1 T 6/97. Přestože jde o trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, která již uplynula (18.10.2003), dosud nebylo rozhodnuto o zahlazení tohoto odsouzení a soud prvého stupně si v takovém případě sám měl jako předběžnou otázku vyřešit, zda přichází v úvahu výkon uvedeného trestu. Protože obžalovaný se nyní projednávaného závažného jednání dopustil bezprostředně poté, co začala běžet zkušební doba zmíněného odsouzení, je evidentní, že toto podmíněné odsouzení nemělo na něj žádný požadovaný vliv. Nelze rovněž přehlédnout motiv, pro jaký se obžalovaný nyní projednávaného činu dopustil, kterým byla právě snaha usmrcením poškozeného tomuto zabránit ve sdělování informací o trestné činnosti obžalovaného. Za těchto okolností je odvolací soud přesvědčen, že nepřichází v úvahu jiný postup, než nařízení výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří roků, původně podmíněně odloženého, a proto součet tohoto trestu a trestu ukládaného nynějším řízením nesmí přesáhnout nejvyšší zákonem přípustnou výměru. Za tuto nejvyšší výměru je třeba pak považovat u odnětí svobody dobu patnácti let, neboť žádným z dotčených zmíněných rozhodnutí nebyl uložen výjimečný trest ve smyslu § 29 odst. 2, 3 tr.zák. Protože soud prvého stupně uvedené podmínky stanovené § 36 tr.zák. nerespektoval, došlo k situaci, kdy obžalovanému uložil trest odnětí svobody v takové výměře, že tento trest v součtu s trestem z odsouzení ve věci Krajského soudu v Brně, sp.zn. 1 T 6/97, přesáhl nejvyšší možnou výměru, a došlo tak k porušení zákona. Z uvedených důvodů proto musel odvolací soud napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu zrušit a poté opětovně o trestu rozhodnout za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. S ohledem na všechna zákonná hlediska, rozhodná pro ukládání trestu stanovená v § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 písm. c) tr.zák. pak odvolací soud dospěl k závěru, že účel trestu a nápravu obžalovaného může zajistit pouze trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, neboť obžalovaný je osobou, na které předchozí podmíněné odsouzení (navíc odsouzení, kdy mu byl trest vyměřen pod spodní hranicí příslušné zákonné trestní sazby ve smyslu § 40 odst. 1 tr.zák.) nemělo požadovaný výchovný vliv, a kdy obžalovaný neváhá se pokusit o spáchání jednoho z nejzávažnějších úmyslných trestných činů proti životu jen proto, aby nebyla objasněna jeho další trestná činnost, přičemž mu v tom nijak nebrání jeho dlouhodobý těžký zdravotní stav, a naopak využije znalostí, jež v souvislosti se svou léčbou získal k usnadnění si svého cíle – usmrcení poškozeného. Za těchto okolností má odvolací soud za to, že v žádném případě u obžalovaného nejsou splněny podmínky ust. § 40 odst. 1 tr.zák., ani podmínky ust. § 40 odst. 2 tr.zák., a to i přes závažný zdravotní stav obžalovaného a přes skutečnost, že jeho jednání dospělo pouze do stádia pokusu. V této souvislosti nelze přehlédnout právě nesplnění jedné z podmínek zmíněných ustanovení trestního zákona, a to, že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, neboť je evidentní, že s ohledem na stupeň vyšší stupeň narušení obžalovaného (vyplývající ze způsobu jednání obžalovaného, doby tohoto jednání a jeho motivu) nelze u něj splnění této podmínky dovodit. Odvolací soud tedy v novém rozhodnutí uložil obžalovanému V.G., opět za splnění podmínek § 35 odst. 2 tr.zák., souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu jej zařadil ve smyslu ust. § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. do příslušné věznice, a to do věznice se zvýšenou ostrahou. Ze stejných důvodů popsaných výše pak odvolací soud neshledal v případě obžalovaného splněny podmínky pro jeho případné zařazení ve smyslu § 39a odst.3 tr.zák. do mírnějšího typu věznice. Odvolací soud pak současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6.11.2001, č.j. 2 T 91/2001-60, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.4.2002, sp.zn. 3 To 81/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože k této změně přistoupil odvolací soud z podnětu odvolání obžalovaného, nebylo možno ve vztahu k němu postupovat dle § 256 tr.ř., byť námitky obsažené v tomto odvolání odvolací soud neshledal důvodnými. Ze všech výše rozvedených důvodů odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.