Způsob realizace oprávnění, svěřených při řízení hlavního líčení předsedovi senátu do jeho výlučné pravomoci, nemůže odůvodnit vyloučení člena senátu či přísedícího.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo podle § 30 odst. 1 tr.ř. rozhodnuto, že předseda senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. K.G. a přísedící ing. L.S., J.B., J.K. a J.K. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 35 T 15/2001, proti obžalovaným Mgr. J.B. a spol., stíhaným pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr.zák. a další trestnou činnost, když nejsou pochybnosti o jejich nepodjatosti, a to s odůvodněním, že u předsedy senátu ani přísedících nebyly zjištěny žádné skutečnosti, uvedené v ustanovení § 30 odst. 1 tr.ř., pro které by byli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Je absurdní spekulací obžalovaného, kterou on sám ani nijak nedoložil, že by dne 19.11.2002 senát jednal se státním zástupcem o obžalovaném bez jeho účasti. Pokud jde o námitku, že obžaloba Vrchního státního zástupce v Olomouci, pobočka v Ostravě, není řádně odůvodněna, není nedostatek odůvodnění důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Rovněž tak protokolace v řízení před soudem probíhá řádně a tvrzení obžalovaného o tom, že nemůže prosadit řádnou protokolaci, a že se nerozhoduje o námitkách obhajoby, není opodstatněné. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný JUDr. V.N. prostřednictvím svého obhájce stížnost, v níž namítl, že dne 19.11.2002 se státní zástupce zdržel v jednací síni společně se soudci po skončení hlavního líčení a takovéto jednání je pro něj naprosto nepřípustné a bezprecedentní a zcela oprávněně v něm vzbuzuje nedůvěru k nestrannosti soudu, resp. soudců, kteří takto nepochybně jednali za zády obžalovaných a jejich zástupců. Podjatost soudu vůči jeho osobě a osobě jeho obhájce se pak projevuje i během hlavního líčení, když se soudce zdráhá protokolovat námitky k protokolaci, řádně poučovat svědky o jejich právech a povinnostech, připustit pořizování audiozáznamů, stenozáznamů i videozáznamů, aby vyloučil kontrolu svého jednání a protokolace, aby nemohlo být věrohodně zadokumentováno to, co říká mimo protokol, jak zvyšuje hlas a působí zastrašujícím dojmem na obžalované, obhájce a svědky, pokud nejednají dle jeho představy, tj. pokud narušují obraz obžaloby, tedy viny. Předseda senátu se snažil zastrašit i jeho obhájce několikrát zvýšeným hlasem a dokonce mu vyhrožoval i stížností u České advokátní komory, kdy tuto pohrůžku jako obvykle odmítl zaprotokolovat i přes snahu obhájce. Podjatost přísedících se dle jeho názoru projevuje nepřípustným jednáním se státním zástupcem a dále v tom, že zcela podléhají vlivu předsedy senátu, nedomáhají se, aby rozhodovali, když by tak činit měli, alespoň pokud to navrhují obhájci a zastávají patrně stejný názor jako předseda senátu, že je třeba vyloučit jakoukoliv objektivní kontrolu protokolace a průběhu jednání a tímto se podílejí na nesprávném postupu a rozhodování předsedy senátu. Dále poukázal na ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb., podle něhož není přípustné, aby se kromě soudních osob někdo další zdržoval v jednací síni před vyvoláním věci. Toto ustanovení se vztahuje i na jím uvedený případ, i když se tak stalo po přerušení hlavního líčení a tedy před pokračováním v hlavním líčení dne následujícího. Soud měl v daném případě dodržet pravidla pro nahlížení do soudních spisů. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a rozhodl o vyloučení předsedy senátu i přísedících z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci z důvodů pochybností o jejich podjatosti. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat opravný prostředek, jakož i řízení předcházející napadenému usnesení a poté stížnosti obžalovaného nepřisvědčil, byť je osobou, jíž zákon přiznává oprávnění napadnout shora citované usnesení stížností (§ 142 odst. 1 tr.ř.), byl jím podán opravný prostředek proti rozhodnutí, u kterého to zákon připouští (§ 31 odst. 2 tr.ř.) a stížnost byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř., když napadené usnesení obžalovaný obdržel dne 20.12.2002, jeho obhájce dne 9.12.2002 a již dne 12.12.2002 byla stížnost podána jako poštovní zásilka adresovaná soudu (§ 60 odst. 4 písm. a) tr.ř.). Především je nutno konstatovat, že v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení bylo ze strany soudu prvního stupně postupováno podle příslušných ustanovení trestního řádu, upravujících vyloučení orgánů činných v trestním řízení (§ 31 odst. 1 tr.ř.). Toto řízení není zatíženo žádnými vadami, které by měly za následek zrušení napadeného usnesení. O vyloučení předsedy senátu a přísedících rozhodoval v souladu se zákonem celý senát v průběhu neveřejného zasedání. Ze spisového materiálu je zřejmé, že hlavní líčení v dané trestní věci dne 19.11.2001 bylo přerušeno v 10.00 hod. do dne 20.11.2001. Předseda senátu soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení konaného dne 20.11.2002 dostatečným způsobem vysvětlil obžalovanému JUDr. V.N. i jeho obhájci důvodnost setrvání státního zástupce v jednací síni i po skončení hlavního líčení dne 19.11.2001. Vrchní soud v Olomouci považuje toto vysvětlení za naprosto dostačující a nemá k němu žádných výhrad, stejně jako k postupu soudu prvního stupně. Státní zástupce pouze využil svého práva nahlížet do spisů. Stejným způsobem by totiž soud prvního stupně musel postupovat i v případě, že by tohoto práva využil i některý z obžalovaných. Pochybení předsedy senátu prvního stupně lze spatřovat pouze v tom, že o takovémto úkonu nebyl sepsán úřední záznam. Samotná absence takovéhoto úředního záznamu však nemůže u předsedy senátu ani u přísedících vzbuzovat pochybnosti o tom, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Poukaz obžalovaného na porušení ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky MS ČR č. 37/1992 Sb. je zcela bezpředmětný a k projednávané námitce se vůbec nevztahuje. Pokud se pak týká poukazu na ustanovení § 9 téže vyhlášky, podle něhož lze do soudního spisu nebo obchodního rejstříku u soudu nahlížet a pořizovat z nich opisy a výpisy v úředních hodinách pod dozorem pověřeného zaměstnance soudu, kdy místnosti k tomu určené musí být zřetelně označeny a uvedeny na orientační tabuli soudu, je nutno uvést, že se jedná o ustanovení obecné, kdy žádný předpis nestanoví, že by nahlížení do spisů bylo zakázáno v jednací síni za přítomnosti členů senátu po skončení hlavního líčení, a to zejména za situace, kdy spisový materiál je značně rozsáhlý, čítá více než 15.000 stran (58 svazků) a bylo by ho nutno neustále přenášet. Vrchní soud v Olomouci neshledal ani žádné pochybení soudu prvního stupně, pokud se týká protokolace, či poučovací povinnosti soudu. Naopak je nutno uvést, že způsob jednání obžalovaného i jeho obhájce vůči soudu, resp. vůči předsedovi senátu, vyhodnotil Vrchní soud v Olomouci jako nepřípustné zasahování do řízení hlavního líčení. To se týká jak návrhu obžalovaného JUDr. V.N., aby mu předseda senátu zaslal obsah spisu (č.l. 14.295 a násl.), domáhání se po soudu, aby požádal státního zástupce o doplnění či vysvětlení obžaloby, žádost o nenařizování hlavního líčení v době jeho dovolené, žádost o přerušení hlavního líčení z důvodu údajné nakažlivosti choroby obžalovaného Mgr. J.B. apod., Vrchní soud v Olomouci zdůrazňuje, že podle ustanovení § 203 odst. 1 tr.ř. hlavní líčení řídí a nestanoví-li zákon jinak, dokazování provádí předseda senátu. Pokud se týká námitek obžalovaného stran nepřipuštění pořizování audiozáznamů, stenozáznamů a videozáznamů soudem, je nutno poukázat na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., podle kterého lze uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předseda senátu soudu prvního stupně nepochybil, pokud v rámci své výlučné pravomoci nedal souhlas k pořízení obrazového záznamu z průběhu hlavního líčení. Dílčího pochybení se však dopustil ve vztahu k obžalovaným žádanému zvukovému záznamu, k jehož pořizování není předchozího souhlasu předsedy senátu třeba. Rovněž tak obžalovaný a jeho obhájce pochybili, pokud předsedu senátu a následně i senát o takovýto souhlas žádali. V tomto případě totiž může předseda senátu pořizování zvukového záznamu zakázat pouze za splnění podmínek citovaných ve shora uvedeném ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. Toto dílčí pochybení předsedy senátu však v žádném případě nemůže být důvodem pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr.ř. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o okruh otázek, které jsou zákonem svěřeny do výlučné pravomoci předsedy senátu a nikoliv senátu a není tak možné domáhat se postupem uvedeným v § 203 odst. 3 tr.ř. rozhodnutí senátu, nemůže být tato okolnost ani důvodem pro vyloučení přísedících. Vrchní soud v Olomouci tak neshledal v případě předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. K.G. ani v případě přísedících ing. L.S., J.B., J.K. a J.K. žádné skutečnosti, pro které by byli ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr.ř. vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 35 T 15/2001. Proto stížnosti obžalovaného JUDr. V.N. nevyhověl a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. ji jako nedůvodnou zamítl.