I. Spáchá-li obžalovaný další trestný čin v době následující po vynesení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), nemůže být (ani v budoucnu, tj. poté, co je nově, po zrušení rozhodnutí, rozhodováno o trestném činu obsaženém v dříve vydaném rozsudku/trestním příkazu) dovozován mezi takto spáchanými trestnými činy vztah souběhu, který by odůvodňoval uložení souhrnného trestu. II. Před uložením souhrnného trestu musí soud vždy ověřit právní charakter předchozího odsouzení, neboť uložení souhrnného trestu může být vyloučeno zněním § 35 odst. 3 TrZ.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15.8.2002, č.j. 53 T 16/2001-198, byla obžalovaná D.V. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila tím, že 1. v přesně nezjištěných dnech v průběhu měsíce února až června 1998 v O. a L., okres Z., od Mgr. Bc. V.A., pod nepravdivou záminkou obstarání bytu, vylákala několik, přesně nezjištěných částek v celkové výši 560.000,- Kč, avšak tyto peníze nepoužila na slíbený účel, byt, který ani neměla v úmyslu obstarat, Mgr. Bc. V.A. nezajistila a získané peníze použila pro potřeby své a další, blíže nezjištěné osoby, 2. ve dnech 15.4. a 27.4.1998 v O., od V.K., pod nepravdivou záminkou zprostředkování prodeje domů patřících městu, v O., na ulici R. č. 3 a 5, vylákala finanční hotovosti ve výši 550.000,- Kč a 150.000,- Kč, avšak tyto peníze nepoužila na slíbený účel, zprostředkování prodeje domů, které ani neměla v úmyslu zajistit, ve prospěch V.K. nerealizovala a jím vydané peníze v celkové výši 700.000,- Kč předala další, blíže nezjištěné osobě, která ji použila pro vlastní potřebu, 3. dne 4.6.1998 v O., na ulici D. N. 16 v kanceláři místní fary, si od A.J. půjčila finanční částku ve výši 13.000,- Kč, kterou se zavázala vrátit do 4.7.1998, ačkoli s ohledem na svou špatnou finanční situaci, neboť nikde nepracovala a neměla žádné finanční prostředky, již v době půjčky věděla, že půjčené peníze nebude schopna řádně a včas vrátit, což se i stalo, když půjčené peníze použila pro vlastní potřebu, ve stanovené lhůtě je nevrátila a teprve až dne 23.3.1999 A.J. vrátila částku 6.000,- Kč, a jednáním popsaným v bodech 1-3) výrokové části rozsudku tak uvedeným poškozeným způsobila škodu v celkové výši 1.273.000,- Kč. Za tento trestný čin a dále i za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr.zák., kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 82/2000, ze dne 4.10.2000 byla podle § 250 odst. 3 tr.zák. za použití § 35 odst. 2 tr.zák. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr.zák. zrušen výrok o trestu, v části týkající se výhradně odsouzené D.V., z rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 82/2000, ze dne 4.10.2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovaná zavázána povinností zaplatit poškozeným náhrady škod, a to Mgr. Bc. V.A., bytem K. 570, L., okres Z., ve výši 560.000,- Kč, V.K., bytem O., S. 3, částku ve výši 700.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně počínaje dnem 11.7.1998 a A.J., bytem L. 122, H. L., okres V., bytem přechodně O., D. N. 16, ve výši 7.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku se obžalovaná D.V. odvolala prostřednictvím své obhájkyně s tím, že toto odvolání směřuje toliko proti rozhodnutí o vině, avšak z obsahu odvolání vyplývá, že rozsudek napadla ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu, což obžalovaná prostřednictvím své obhájkyně potvrdila i u veřejného zasedání v odvolacím řízení před odvolacím soudem. Poukázala na to, že v průběhu přípravného řízení i u hlavního líčení před soudem prvního stupně svoji činnost plně doznala a upřímně jí litovala. Vysvětlila, že její činnost souvisela v kritické době s její osobní situací, kdy žila s druhem, kterého velice milovala, avšak on trpěl hráčskou vášní a potřeboval velké množství peněz a nutil ji, aby mu peníze obstarávala, přičemž je většinou prohrával a ona se pod jeho tlakem nakonec odhodlala k činnosti, za niž byla odsouzena. Rovněž upozornila na to, že získávání peněz jí umožňovaly další osoby, které ji seznamovaly s poškozenými, zprostředkovávaly jednání, získané částky pro ni přebíraly nebo jí je doručovaly, za její jednání a poctivost se zaručovaly a tím jí vlastně trestnou činnost umožňovaly. Získala vysoké částky, které však sama neužila a žádný osobní prospěch z peněz neměla, neboť je předávala svému druhovi. Vytvořila si tak pro sebe zoufalou situaci, neboť zůstala bez prostředků, a přitom se stará o svého sedmiletého syna, kterého by v případě, že by nastoupila dlouhodobý trest, neměla komu svěřit. V její opravdové lítosti se odráží také starost o dítě, kterému neutěšenou situaci připravila. Ubezpečuje soud, že je rozhodnuta vést řádný život a nedopouštět se jednání, které by bylo v rozporu se zákonem. Zdůraznila, že v nedávné době bezezbytku vykonala trest obecně prospěšných prací, které jí byly soudem uloženy. Chtěla by získat trvalé zaměstnání, aby mohla své dluhy postupně, byť v menších částkách, splácet, a proto navrhla, aby odvolací soud přihlédl k jejím pohnutkám a osobním poměrům a napadený rozsudek zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr.ř. jí uložil trest podmíněný s delší zkušební dobou a s vyslovením dozoru. Stejný návrh přednesla i před odvolacím soudem. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním obžalované vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Vzhledem k tomu, že obžalovaná, jakožto oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 tr.ř., podala prostřednictvím své obhájkyně odvolání ve lhůtě uvedené v § 248 odst. 1 tr.ř. proti výroku o trestu, zabýval se odvolací soud přezkumem obžalovanou vymezeného výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, když vytýkané vady (stejně jako vady nevytýkané) nemají svůj původ ve výroku o vině, na který v odvolání napadený výrok navazuje a proti němuž obžalovaná mohla rovněž podat odvolání. Odvolací soud totiž v daném případě neshledal podmínky obsažené v ustanovení § 253 tr.ř. pro zamítnutí nebo odmítnutí podaného odvolání. Po přezkoumání shora popsaného výroku rozsudku a správnosti postupu řízení, které mu předcházelo, nezjistil odvolací soud žádné podstatné vady řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. a neshledal ani žádné důvody, které by vedly ke zrušení napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr.ř. Soud prvního stupně se v napadeném rozsudku důsledně zabýval i otázkou participace dalších osob, a to MUDr. A.M. a L.K. na protiprávním jednání obžalované a dospěl ke správnému závěru o jejich účastenství (ať již v širším smyslu ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr.zák., či v užším smyslu podle § 10 odst. 1 tr.zák.) na trestné činnosti obžalované D.V., avšak s ohledem na vázanost soudu obžalovací zásadou, obsaženou v ustanovení § 2 odst. 8 tr.ř. a potažmo i v ustanoveních § 176, § 177, § 180 a § 220 tr.ř., nemohl o těchto osobách žádným způsobem rozhodovat. Stejně tak se soud prvního stupně vypořádal i s otázkou konečného prospěchu z výtěžku trestné činnosti obžalované. Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně, prezentovanými zejména na straně 10 napadeného rozsudku, zcela ztotožnil, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Pouze ta skutečnost, že právní věta ve výroku o vině na straně 2 napadeného rozsudku byla soudem prvního stupně formulována vadným způsobem, nebyla sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem postupem uvedeným v § 258 odst. 1 tr.ř. Napadený rozsudek však odvolací soud přesto shledal vadným, a to právě v odvoláním napadeném výroku o trestu, byť z jiných důvodů, než které byly prezentovány v opravném prostředku. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku porušil ustanovení § 35 odst. 2 tr.zák. o ukládání trestu za více trestných činů, když obžalované D.V. uložil za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění jeho novelizace zákonem č. 265/2001 Sb., kterým ji uznal vinnou a dále i za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr.zák., kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 82/2000, ze dne 4.10.2000, za použití § 35 odst. 2 tr.zák. souhrnný trest odnětí svobody a současně podle § 35 odst. 2 tr.zák. zrušil výrok o trestu v části týkající se výhradně odsouzené D.V. v rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 82/2000, ze dne 4.10.2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 35 odst. 2 tr.zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr.zák. (odsuzuje-li tedy pachatele za dva nebo více trestných činů), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, to znamená zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr.ř. je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud je o činech rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění více podmínek, kdy se musí jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů, přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoliv z nich. Z toho vyplývá, že pachateli nesmí být ani doručen trestní příkaz. O souběh v uvedeném smyslu totiž nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, resp. po doručení trestního příkazu. Více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek či doručen trestní příkaz za nějaký trestný čin. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se v ustanovení § 35 odst. 2 tr.zák. rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu tedy předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno. V tomto konkrétním případě soud prvního stupně nevzal v úvahu tu skutečnost, že obžalovaná D.V. byla trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20.10.1999, č.j. 1 T 202/99-59, který jí byl doručen dne 10.11.1999 a který nabyl právní moci dne 19.11.1999, uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák., jehož se dopustila protiprávním jednáním vůči poškozenému A.J., popsaným pod bodem 3) napadeného rozsudku a odsouzena za to podle § 250 odst. 2 tr.zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr.ř. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr.zák. podmíněně odložen a podle § 59 odst. 1, odst. 2 tr.zák. jí byla stanovena zkušební doba v délce 18-ti měsíců s omezením, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností zaplatila poškozenému způsobenou škodu, přičemž usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 23.5.2000, č.j. Nt 206/2000-5, které nabylo právní moci dne 23.5.2000, byla podle § 278 odst. 1 tr.ř. povolena obnova řízení ve věci 1 T 202/99 Okresního soudu v Olomouci a podle § 284 odst. 1, odst. 2 tr.ř. byl zrušen celý výrok o vině a trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 202/99, ze dne 20.10.1999, který nabyl právní moci dne 19.11.1999 a zrušena byla i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a tato trestní věc byla vrácena Okresnímu státnímu zastupitelství v Olomouci k došetření a následně došlo usneseními Okresního státního zastupitelství v Olomouci podle § 23 odst. 3 tr.ř. ke spojení této trestní věci ke společnému projednání a rozhodnutí s trestními věcmi, v nichž bylo vedeno trestní řízení ohledně protiprávního jednání obžalované D.V., popsaného pod body 1) a 2) napadeného rozsudku. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr.zák., jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4.10.2000, č.j. 1 T 82/2000-158, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.11.2000, sp.zn. 2 To 1098/2000, za který byla podle § 250b odst. 3 tr.zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10-ti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr.zák. podmíněně odložen, kdy jí byla podle § 59 odst. 1 tr.zák. stanovena zkušební doba v délce dvou roků, se přitom dopustila dne 23.12.1999, tedy až poté, co jí byl dne 10.11.1999 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci ze dne 20.10.1999, č.j. 1 T 202/99-59, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák., za což byla podle § 250 odst. 2 tr.zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1, odst. 2 tr.zák., podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18-ti měsíců s omezením, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností zaplatila poškozenému způsobenou škodu. Jak již bylo řečeno výše, nejde v daném případě o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno. Z tohoto důvodu odvolací soud musel podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek částečně zrušit, a to ve výroku o uložení souhrnného trestu a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, že obžalované D.V. uložil trest pouze za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. ve znění jeho novelizace provedené zákonem č. 265/2001 Sb., když tento výrok o vině zůstal v napadeném rozsudku nezměněn. Respektoval přitom veškerá zákonná hlediska rozhodná pro ukládání trestů, obsažená v ustanoveních § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr.zák., zejména stupeň nebezpečnosti protiprávního jednání obžalované pro společnost, možnosti její nápravy a její poměry. Vyhodnotil i polehčující a přitěžující okolnosti a přitom zjistil, že obžalované polehčovala okolnost, že před spácháním trestného činu vedla řádný život ve smyslu ustanovení § 33 písm. g) tr.zák. a částečně i to, že poškozenému A.J. alespoň zčásti dobrovolně nahradila způsobenou škodu. Odvolací soud nemohl obžalované přiznat polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 33 písm. ch) tr.zák., tedy že by trestného činu upřímně litovala a ve smyslu ustanovení § 33 písm. j) tr.zák. tedy, že při objasňování své trestné činnosti napomáhala příslušným orgánům, když v plném rozsahu neobjasnila participaci dalších osob na jejím protiprávním jednání a neoznačila ani osobu, která měla z jejího protiprávního jednání prospěch. Soud však přihlédl k tomu, že obžalovaná D.V. nebyla jedinou pachatelkou protiprávního jednání, za které byla soudem prvního stupně odsouzena a k tomu, že to nebyla pouze ona sama, kdo měla z trestné činnosti majetkový prospěch. Na druhé straně soud přihlédl k tomu, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. se dopustila třemi útoky proti majetku ve formě pokračování v období měsíců února až června roku 1998. Zvážil i výši způsobené škody protiprávním jednáním obžalované, která více jak dvaapůlkrát přesahovala hranici škody značné ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr.zák. Po zvážení všech uvedených skutečností, okolností případu a osoby obžalované dospěl soud k závěru, že účelu trestu ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. bude v souladu s požadavky generální i individuální prevence dosaženo ještě trestem odnětí svobody, uloženým obžalované při spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 250 odst. 3 tr.zák., která má výměru trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let. Odvolací soud byl při svém rozhodování navíc vázán zásadou zákazu změny k horšímu (reformationis in peius) obsaženou v ustanovení § 259 odst. 4 tr.ř., když rozhodoval pouze z podnětu odvolání obžalované, a proto jí mohl uložit pouze trest odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, neboť nesprávně soudem prvního stupně uložený trest souhrnný ve výměře tří let zahrnoval i trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který byl obžalované D.V. uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4.10.2000, č.j. 1 T 82/2000-158, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.11.2000, sp.zn. 2 To 1098/2000. Tento trest považuje odvolací soud za dostatečný, plně respektující veškerá zákonná hlediska rozhodná pro ukládání trestů. Při hodnocení osoby obžalované odvolací soud zjistil, že jde o osobu, která má sklony k páchání trestné činnosti a možnosti její nápravy jsou proto ztížené. V tomto směru se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, prezentovanými na stranách 12-13 napadeného rozsudku, v nichž jsou konkretizována jednotlivá odsouzení obžalované D.V. po spáchání trestného činu, popsaného ve výroku napadeného rozhodnutí, a proto na ně pro stručnost odvolací soud v plném rozsahu odkazuje. Navíc pouze dodává, že kromě odsouzení v napadeném rozsudku uvedených byla obžalovaná D.V. ještě rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29.10.2002, č.j. 1 T 131/2002-44, který nabyl právní moci dne 29.10.2002, uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák., jehož se dopustila dne 25.1.2001 v O. způsobem popsaným ve výroku citovaného rozhodnutí, kdy svým jednáním způsobila škodu ve výši 37.440,- Kč a byla za to podle § 250 odst. 2 tr.zák. za použití ustanovení § 35 odst. 2 tr.zák. odsouzena k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 325 hodin, a to za použití ustanovení § 45 odst. 1, odst. 2 a § 45a odst. 1 tr.zák., za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 208/2001, ze dne 21.3.2002, který nabyl právní moci dne 25.3.2002, jímž byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle názoru odvolacího soudu nemohl být posledně citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ukládán obžalované D.V. trest souhrnný ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 tr.zák., když užití ustanovení o souhrnném trestu brání v daném případě ustanovení § 35 odst. 3 tr.zák., podle kterého se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, když podle § 45a odst. 5 tr.zák. se na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán, nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno a z opisu rejstříku trestů, jakož i připojeného trestního spisu Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 208/2001, zcela jednoznačně vyplývá, že obžalovaná D.V. trest obecně prospěšných prací, uložený jí rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21.3.2002, sp.zn. 1 T 208/2001, vykonala dne 2.10.2002, tedy ještě před vyhlášením rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 131/2002. Přesto je z uvedených rozhodnutí zřejmé, že obžalovaná D.V. je speciální recidivistkou a nelze tak na ni s ohledem na možnosti její nápravy působit podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody s dohledem ve smyslu ustanovení § 60a tr.zák. Z tohoto důvodu odvolací soud nemohl vyhovět opravnému prostředku obžalované stran podmíněného odkladu uloženého trestu. Vzhledem k poměrům obžalované, která je matkou nezletilého syna, však odvolací soud využil moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. a obžalovanou pro výkon uloženého trestu odnětí svobody nezařazoval do věznice s ostrahou ve smyslu ustanovení § 39a odst. c) tr.zák., neboť má za to, že její náprava v jiném typu věznice bude lépe zaručena a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody ji proto zařadil do věznice s dozorem. Výrok o náhradě škody byl mimo přezkumný rozsah odvolacího soudu, a proto jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.