I. Rozrušení způsobené porodem ve smyslu ustanovení § 220 TrZ je mimořádný individuální psychický stav rodičky, spočívající v jejím výjimečném rozpoložení, které má původ v porodem vyvolaných fyziologických procesech, jež oslabuje její vůli a odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a ve svém důsledku tak brání plnému rozvinutí mateřského pudu. Tento specifický psychický stav však nelze ztotožňovat s charakteristickým stavem rodičky z pohledu lékařského (porodnického), vyplývajícím toliko z běžných okolností samotného porodu. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 TrZ je proto vždy nutná přítomnost (alespoň nevyvrácená existence) tohoto mimořádného individuálního psychického stavu, který vykazuje zjevně vyšší stupeň nebo odlišný charakter rozrušení oproti běžnému stavu rodičky při porodu či bezprostředně po něm. Rozrušení způsobené porodem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 TrZ a jako takový musí být prokazován. Není tudíž možno jej paušálně spatřovat u každé rodičky, které při porodu nebo bezprostředně po něm úmyslně usmrtí své novorozené dítě. Bude-li tedy prokázáno, že rozrušení způsobené porodem ve smyslu ustanovení § 220 TrZ v době činu neexistovalo, nelze jednání pachatelky posuzovat jinak, při splnění dalších zákonných znaků, než jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) TrZ. II. Ustanovení § 265s odst. 1 TrŘ nelze vyložit tak, že by orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nebyl oprávněn provést úkony a doplnění dokazování, jejichž provedení Nejvyšší soud nenařídil. Právě naopak je toto ustanovení třeba vykládat tak, že rozsah provedení úkonů a doplnění, jež dle zmíněného ustanovení nařídí Nejvyšší soud, je minimální a že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je povinen provést i další důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2003, č.j. 31 T 2/2003-41, byla obžalovaná L.H. uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 25.10.2001 v časných ranních hodinách mezi 01.00 hod. až 06.00 hod. v bytě domu č. 322/17 na ulici U. v B. porodila zdravé a životaschopné dítě mužského pohlaví, které pak bezprostředně po porodu po přerušení pupeční šňůry, v rámci svého přede všemi utajovaného těhotenství, s rozmyslem úmyslně usmrtila tak, že jej nijak neošetřila, ponechala bez pomoci a především novorozence nejprve zabalila do osušky a tuto pak vložila celkem do tří igelitových tašek, jednoznačně si vědoma toho, že se v nich dítě udusí, přičemž tento vzniklý balík s tělem dítěte následně ukryla ve skříni svého pokoje, načež novorozenec skutečně v důsledku udušení nedostatkem vzduchu v neprodyšných obalech a také v důsledku znemožnění přístupu vzduchu do dýchacích cest jejich mechanickým překrytím, po krátké chvíli na místě zemřel. Za to byla odsouzena podle § 219 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 3 tr.zák. byla obžalovaná pro účely výkonu trestu zařazena do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku podala obžalovaná L.H. bezprostředně po jeho vyhlášení odvolání, které pak bylo následně zdůvodněno jejím obhájcem JUDr. R.V. Odvolání obžalované směřuje proti výroku o vině i trestu a odvolatelka v něm namítla, že postup krajského soudu je nutno považovat za nezákonný, neboť Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl v potřebném rozsahu, přičemž tento potřebný rozsah je dán obsahem usnesení, respektive okruhem těch problémů, které je nutno v rámci odstranění vad předchozího řízení řešit. V tomto případě šlo pouze o právní posouzení skutku, vůči jehož vymezení nebylo ničeho namítáno a také nebylo předmětem ani odvolacího ani dovolacího řízení. Pokud tedy krajský soud za této situace z vlastní iniciativy doplnil dokazování, postupoval tak účelově nad rámec závazného usnesení Nejvyššího soudu. To, dle názoru odvolatelky, samo o sobě zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Navíc odvolatelka poukázala na to, že dle jejího názoru takto provedeným dokazováním právní názor vyslovený Nejvyšším soudem neztratil skutkový základ, na němž byl založen, neboť doplněné dokazování nepřineslo vůbec žádné nové poznatky, respektive žádné takové, které by měly, byť nepatrný, vliv na skutková zjištění předcházejících řízení. Pokud by takové nové poznatky zjištěny byly, důvodně by bylo možno očekávat, že se promítnou do nově formulovaného popisu skutku v rozsudku, což se ovšem nestalo. Krajský soud v Ostravě tak zneužil doplněné dokazování k vývodům, že se změnil skutkový základ pro rozhodnutí a aniž ctil autoritu Nejvyššího soudu, rozhodl opětovně tak, jak ve svém prvním rozhodnutí. Odvolatelka v závěru navrhla, aby Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci především konstatuje, že zmíněné odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Z podnětu odvolání obžalované tedy Vrchní soud v Olomouci přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Nejprve je třeba konstatovat, že v této věci již bylo jednou rozhodnuto, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.6.2002, č.j. 31 T 3/2002-358, kterým byla obžalovaná L.H. uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 25.10.2001 v časných ranních hodinách mezi 01,00 hod. až 06,00 hod. v bytě domu č. 322/17, na ulici U. v B. porodila zdravé a životaschopné dítě mužského pohlaví, které pak bezprostředně po porodu po přerušení pupeční šňůry, v rámci svého přede všemi utajovaného těhotenství, s rozmyslem úmyslně usmrtila tak, že jej nijak neošetřila, ponechala bez pomoci a především novorozence nejprve zabalila do osušky a tuto pak vložila celkem do tří igelitových tašek, jednoznačně si vědoma tohoto, že se v nich dítě udusí, přičemž tento vzniklý balík s tělem dítěte následně ukryla ve skříni svého pokoje, načež novorozenec skutečně v důsledku udušení nedostatkem vzduchu v neprodyšných obalech a také v důsledku znemožnění přístupu vzduchu do dýchacích cest jejich mechanickým překrytím po krátké chvíli na místě zemřel. Za to byla obžalovaná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byla zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obžalované podané proti uvedenému rozsudku pak bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.9.2002, sp.zn. 5 To 149/2002, zamítnuto podle § 256 tr.ř. jako nedůvodné. Následně pak obžalovaná podala prostřednictvím obhájce proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení skutku s tím, že tento měl být správně posouzen jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr.zák. Nejvyšší soud ČR pak usnesením ze dne 25.2.2003, sp.zn. 7 Tdo 156/2003, podle § 265k odst. 1 tr.ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.9.2002, sp.zn. 5 To 149/2002, a rovněž tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.6.2002, sp.zn. 31 T 3/2002, a následně pak podle § 265l odst. 1 tr.ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Nejvyšší soud poukázal na to, že východiskem obou názorů obou nižších soudů, že nešlo o stav rozrušení způsobeného porodem v době činu, bylo zjištění, že obžalovaná tajila své těhotenství a nepodnikala žádné kroky, jimiž by se připravovala na narození dítěte a následně péči o něj, přičemž z tohoto zjištění oba soudy dovodily, že obžalovaná pojala úmysl usmrtit své dítě již předem během těhotenství. Nejvyšší soud nezpochybnil tato zjištění ani závěr o předem pojatém úmyslu, avšak konstatoval, že tímto není nutně vyloučeno, že pokud dítě usmrtila bezprostředně po porodu, jednala přesto v rozrušení způsobeném porodem. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že druhým okruhem důvodů, pro který soudy vyloučily u obžalované stav rozrušení způsobeného porodem, byly projevy obžalované po porodu, respektive v době kolem porodu, když soudy vycházely ze zjištění, že obžalovaná telefonicky omluvila svou nepřítomnost v zaměstnání, racionálním způsobem ukryla mrtvolu dítěte, přiléhavě komunikovala s přivolaným zdravotnickým personálem a podobně. Ani tato zjištění však Nejvyšší soud nezpochybňuje, avšak konstatuje, že jde pouze o určitou dílčí část toho, co bylo zjištěno o stavu, v němž se obžalovaná po porodu, ale i během těhotenství, nacházela. Nejvyšší soud poukázal na to, že obžalovaná byla přivezena na porodnicko-gynekologické oddělení nemocnice rychlou záchrannou službou pro kolapsový stav, který byl vyvolán větší ztrátou krve, snížením krevního tlaku s odkrvením mozku, bledostí, zrychlenou srdeční činností a obtížně měřitelným krevním tlakem. Tomuto předcházel porod, který trval až devět hodin, přičemž po celou dobu porodu obžalovaná byla sama. Důležitým pak je dle Nejvyššího soudu rovněž motiv, pro který obžalovaná tajila své těhotenství, neboť souvisel s okolností, že otcem očekávaného dítěte byl jiný muž než její tehdejší partner. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že obžalovaná v průběhu těhotenství byla vystavena okolnostem, které evidentně měly trvale stresující charakter, byť šlo o okolnosti, které primárně sama navodila. Jde o to, že se rozhodla tajit své těhotenství, ale přitom žila v bytě společně s rodiči, k tomu přistoupil partnerský vztah udržovaný s mužem, který o jejím těhotenství nevěděl a nebyl otcem očekávaného dítěte a obžalovaná chtěla zabránit tomu, aby tento vztah byl jejím těhotenstvím dotčen a obávala se důsledků, které by pro její vztah mělo prozrazení těhotenství. Samotný porod, i když jako fyziologický akt proběhl bez nějakých podstatných odchylek od normálního porodu, byl rovněž ovlivněn závažnými okolnostmi, a to tím, že obžalovaná byla po celou dobu porodu sama a nepřítomnost odborné asistence spolu s nepřítomností jakékoliv jiné osoby, v níž by obžalovaná měla oporu, a zároveň délka doby porodu až devět hodin, po kterou byla obžalovaná vystavena porodním bolestem, pak charakterizují situaci obžalované v době porodu jako velmi obtížnou. Jejím projevem byl, dle názoru Nejvyššího soudu, kolapsový stav, v němž byla obžalovaná krátce po porodu nalezena a posléze hospitalizována. Je tu tedy evidentní podklad pro závěr, že se nacházela ve stavu, v němž její vůle jednat v zájmu života dítěte byla výrazně zeslabena. Dle názoru tedy Nejvyššího soudu není nic nelogického na tom, že i při své příčetnosti obžalovaná jednala pod takovým vlivem nepříznivých faktorů charakterizujících její porod, že šlo o stav rozrušení způsobený porodem, a že její jednání naplňovalo znaky trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 220 tr.zák. Nejvyšší soud pak uzavřel, že rozhodnutí obou nižších soudů tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako vadnou část řízení, které mu předcházelo, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále je třeba říci, že pokud jde o řízení předcházející nyní napadenému rozsudku, dospěl odvolací soud k závěru, že toto netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Za takovou vadu rozhodně nelze považovat postup soudu prvého stupně, který i přes absenci jakéhokoli pokynu Nejvyššího soudu doplnil v následujícím řízení dokazování. Ustanovení § 265s odst. 1 tr.ř. totiž nelze vyložit tak, že by orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nebyl oprávněn provést úkony a doplnění dokazování, jejichž provedení Nejvyšší soud nenařídil. Právě naopak, toto ustanovení je třeba vykládat tak, že rozsah provedení úkonů a doplnění, jež dle zmíněného ustanovení ev. nařídí Nejvyšší soud, je minimální, tzn. že orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je povinen provést i další důkazy, jejichž potřeba se ukáže ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Navíc s ohledem na ustanovení § 265m odst. 1 tr.ř. nutno dovodit, že při svém rozhodování Nejvyšší soud nevylučoval, že bude třeba provést určité další doplnění dokazování, byť sám žádné pokyny v tomto směru neuložil. Jinak by totiž dle zmíněného ustanovení sám ve věci hned rozhodl, neboť zmíněné ustanovení o možnosti vlastního rozhodnutí Nejvyššího soudu hned při zrušení napadeného rozhodnutí se uplatní právě za předpokladu, že nové rozhodnutí je možno učinit na základě skutkového stavu, který byl napadeným rozhodnutím zjištěn. Jde totiž o výjimku z pravidla ust. § 265l odst. 1 tr.ř., která se uplatní v naznačeném případě, tedy tehdy, kdy po zrušení napadeného rozhodnutí není třeba doplňovat dokazování a kdy by bylo v rozporu se zásadou rychlosti, aby ve věci nebylo ihned rozhodnuto. Lze tedy uzavřít, že pokud Nejvyšší soud sám po zrušení napadeného rozhodnutí ve věci nerozhodl, stalo se tak proto, že nebyly splněny podmínky § 265m odst. 1 tr.ř. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že rozsah dokazování provedeného ve stádiu přípravného řízení, a posléze v řízení před soudem prvého stupně, je třeba pokládat za dostačující k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska požadavků ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Skutková zjištění obsažená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají svůj podklad v obsahu procesním způsobem provedených důkazů. Je třeba zdůraznit, že ani odvolatelka nenamítla ničeho proti skutkovým zjištěním soudu prvého stupně a správně ve svém nynějším odvolání zdůrazňuje, že tyto námitky nebyly vzneseny ani v předchozích fázích řízení, a to ani v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Je tedy třeba uzavřít, že skutková zjištění tak, jak je prezentoval soud prvého stupně ve výroku o vině, nebyla napadena nyní projednávaným odvoláním, když toto se domáhá toliko jiné právní kvalifikace předmětného skutku. Za těchto okolností dospěl odvolací soud k závěru, že v dosavadním řízení bylo prokázáno, že to byla obžalovaná, kdo se dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku, v důsledku kterého pak došlo ke smrti jí porozeného dítěte. Podstatnou otázkou, kterou se s ohledem na námitku odvolatelky musel odvolací soud zabývat podrobně, je pak vyřešení otázky, zda se odvolatelka předmětného jednání dopustila ve stavu rozrušení, způsobeného porodem, neboť vyřešení této otázky je rozhodné pro užití správné právní kvalifikace jednání obžalované. Odvolací soud považuje za podstatné rovněž uvést, že obsahem správných skutkových zjištění, které prezentoval soud prvého stupně ve výroku o vině napadeného rozsudku, není žádný popis psychického stavu obžalované, jež by mohl být označen za rozrušení způsobené porodem ve smyslu § 220 tr.zák. Přitom je nepochybné, jak uzavírá i soud prvého stupně na straně 20 až 24 odůvodnění napadeného rozsudku, že právě rozrušení způsobené porodem je zvláštním a obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu dle § 220 tr.zák. a jako takový musí být nejen prokazován, ale v případě zjištění jeho existence (respektive v případě, že jeho existence nebyla spolehlivě vyloučena) je třeba takový stav zachytit ve skutkovém popisu děje. V daném případě soud prvého stupně zcela konkrétně a podrobně uvedl, z jakých důkazů vycházel a z jakých důvodů poté uzavřel, že bylo v případě obžalované L.H. zcela jednoznačně vyloučeno, že by se předmětného jednání dopustila právě ve stavu rozrušení způsobeném porodem. Jeho skutková zjištění v tomto směru jsou v podstatě totožná i se skutkovými zjištěními obsaženými již v prvém odsuzujícím rozhodnutí ze dne 20.6.2002, a v této souvislosti je třeba rovněž zmínit skutečnost, že proti těmto skutkovým zjištěním ničeho nenamítal ve svém rozhodnutí výše zmíněném ani Nejvyšší soud ČR. Je třeba rovněž poukázat na to, že Nejvyšší soud ČR v rámci řízení o dovolání není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění obsažená v napadených rozhodnutích, neboť dovolací důvody vypočtené v ustanovení § 265b odst. 1 tr.ř. spočívají v určitých vadách, jimiž je zatíženo rozhodnutí napadené dovoláním nebo řízení, které mu předcházelo, přičemž však jde o vady právní, nikoliv o vady skutkové. Řešení skutkových vad má místo především v řádném opravném řízení a výjimečně též cestou stížnosti pro porušení zákona nebo obnovy řízení. Takový závěr je v souladu rovněž s ustanovením § 265i odst. 1 písm. f) tr.ř., které stanoví, že Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. I zde je tedy zdůrazněno řešení právní otázky. Poukázat nutno v této souvislosti i na dosavadní judikaturu samotného Nejvyššího soudu, který opakovaně odmítl dovolání v jiných trestních věcech v případech, kdy byla podána z důvodu námitek proti skutkovému stavu, (např. usnesení ze dne 6.2.2003, sp.zn. 7 Tdo 122/2003, dle kterého dovoláním podaným z důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g/ tr.ř. se nelze domáhat změny právního posouzení skutku, jestliže tato změna je podmíněna změnou skutkových zjištění soudu, a to i když změna spočívá v doplnění či rozšíření stávajících skutkových zjištění o další). Za těchto okolností tedy Vrchní soud v Olomouci dospěl po přezkoumání věci k závěru, že skutková zjištění prezentovaná ve výrokové části napadeného rozsudku jsou správná a vycházejí z dokazování provedeného v potřebném rozsahu, a zejména z řádného a komplexního vyhodnocení všech důkazů provedených v této věci. V tomto směru je možno odkázat zcela na již zmíněnou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na strany 20 až 24, kde soud prvého stupně zcela konkrétně dovodil, z jakých důkazů vycházel a z jakých důvodů dospěl k závěru, že v době činu obžalovaná nejednala v rozrušení způsobeném porodem. Doplnění dokazování, provedené soudem prvního stupně u hlavního líčení dne 30.4.2003, pak takový závěr jen dotvrdilo (když znalec MUDr. D. potvrdil, že šlo s největší pravděpodobností o zcela běžný porod včetně délky jeho trvání a tuto délku časově upřesnil a svědkyně L. potvrdila, že obžalovaná měla při telefonátu, kterým omlouvala svou nepřítomnost v práci sice unavený, ale klidný hlas – a to v 06,00 hod., tedy v době bezprostředně po porodu). S těmito závěry se Vrchní soud v Olomouci v plném rozsahu ztotožnil a znovu považuje za potřebné ještě doplnit, že skutečnosti prezentované v posledním odstavci na straně 3 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2003 samy o sobě jak jednotlivě, tak i v souhrnu nemohou odůvodnit závěr (a to závěr skutkový) o tom, že v případě obžalované alespoň nebylo vyloučeno, že by v rozrušení způsobeném porodem v době činu jednala. Skutečnost, že obžalovaná se rozhodla tajit své těhotenství, ale přitom žila v bytě společně s rodiči, byla jejím vlastním rozhodnutím, které nebylo ovlivněno ani ekonomicky, ani sociálně či jinak motivováno, když naopak bylo prokázáno, že obžalovaná se svými rodiči vycházela dobře a pokud by jim své těhotenství oznámila, nebyla by nijak ohrožena. Stejně tak skutečnost, že i přes své těhotenství udržovala partnerský vztah s mužem, který nebyl otcem očekávaného dítěte a o jejím těhotenství nevěděl, je nutno vyhodnotit jako vlastní a cílené rozhodnutí obžalované. Samotný porod pak dle provedených důkazů proběhl bez komplikací a trval maximálně šest hodin, což je zcela v normě a psychický stav obžalované nijak výrazněji neovlivnil. Skutečnost, že obžalovaná rodila sama, byla opět dána jejím vlastním rozhodnutím, když v předmětné době porodu se nacházela v bytě svých rodičů, ke kterým měla kladný vztah a kterým se mohla kdykoli se svou situací svěřit a požádat je o pomoc. Kolapsový stav, na který poukazuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, nijak neovlivnil psychický stav obžalované. V tomto směru je nutno poukázat zejména na znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví porodnictví a gynekologie, stejně jako na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, z jejichž závěrů je zcela evidentní, že bylo vyloučeno, že by obžalovaná jednala v době porodu a krátce po něm ve stavu, který by bylo možno vyhodnotit jako stav rozrušení způsobený porodem. Zde je namístě zdůraznit, že právě tyto důkazy jsou rozhodujícím podkladem pro posouzení uvedené otázky. Přestože pak Nejvyšší soud ve svém výše zmíněném usnesení poukázal obecně na to, že dosavadní judikáty řešící tuto problematiku transformovaly poznatky lékařské vědy, zejména porodnictví a gynekologie, při hodnocení, zda v daném projednávaném konkrétním případě obžalovaná jednala v takovém stavu, zcela pominul (a tedy se s nimi nijak nevypořádal) právě uvedené znalecké posudky, které navíc zcela jednoznačně jeho závěry vylučují (a to přesto, že jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Olomouci svá skutková zjištění právě na konkrétních závěrech znalců výše zmíněných odvětví zdravotnictví vybudovaly). Poukázat je nutno rovněž na to, že obžalovaná byla krátce po převezení do nemocnice podrobena i psychiatrickému vyšetření MUDr. K., které nezachytilo žádné známky psychických obtíží, jež by mohly svědčit pro stav rozrušení, způsobený porodem, jak jej má na mysli ustanovení § 220 tr.zák. V neposlední řadě pak nelze přehlédnout ani samotné jednání obžalované v průběhu porodu, jakož i krátce po něm, které vykazuje nezvratné známky toho, že jednala cíleně, logicky a s rozmyslem. To lze dovodit jak ze skutečností, které sdělila lékařům a zdravotnickým pracovníkům, se kterými bezprostředně po porodu přišla do kontaktu, kdy nejprve uváděla, že vůbec nerodila a teprve pod tíhou nesporných faktů porod připustila, ovšem lživě jim tvrdila, že dítě prodala neznámým osobám mimo své bydliště, a rovněž tak z telefonátu svědkyni L., kterým omlouvala svou nepřítomnost v zaměstnání. Promyšlenost jednání pak vyplývá i ze způsobu, jakým obžalovaná bezprostředně po vlastním porodu jednala vůči narozenému dítěti a způsobu, jakým jej zabalila a ukryla ve skříni. Nelze pominout ani to, že v průběhu celého řízení nebylo zjištěno nic, co by signalizovalo, že by obžalovaná byla vystavena významnějším stresovým vlivům (a vyplývá to rovněž z posudku znalce PhDr. P.V. z oboru klinické psychologie) a nic, co by signalizovalo jakékoli dramatické psychické krize či nezvládané prožitky úzkosti či jiných emočních kvalit, které by bylo možno klást v souvislost se situací obžalované. Odvolací soud nemohl přehlédnout ani skutečnost, že obžalovaná již je ve věku, kdy ukončila proces dospívání a její osobnostní vývoj je prakticky ukončen a s ohledem na své vzdělání a inteligenci musela znát všechny rozhodné skutečnosti provázející těhotenství, a je proto rovněž vyloučeno, aby byla porodem jako takovým zaskočena, případně aby nebyla schopna zvážit, k jakým důsledkům její zapírání těhotenství může vést. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvého stupně ze správných skutkových zjištění pak dovodil i správnou právní kvalifikaci jednání obžalované, když toto kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.zák. V této souvislosti je nutno znovu poukázat na obsáhlé a podrobné odůvodnění použité právní kvalifikace obsažené v napadeném rozsudku soudu prvého stupně, včetně způsobu, jakým soud prvého stupně poukázal na odlišnost dosavadní judikatury oproti nyní projednávanému případu. S touto argumentací se odvolací soud plně ztotožnil. S ohledem na skutečnost, že obžalovaná usmrtila vlastní novorozené dítě, které bylo na ni zcela odkázáno a bylo zcela bezbrannou obětí, pak má odvolací soud za to, že byly splněny rovněž podmínky ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák. pro užití vyšší trestní sazby, neboť právě tyto skutečnosti podstatným způsobem zvýšily stupeň nebezpečnosti jednání obžalované pro společnost. Rovněž závěr soudu prvého stupně o tom, že obžalovaná se předmětného jednání dopustila v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr.zák. považuje odvolací soud za správný, a to právě s ohledem na způsobem, jakým obžalovaná s novorozeným dítětem nakládala, kdy jej zabalila do několika obalů a uložila na místo, kde v podstatě nebylo ničím nápadné, takže je evidentní, že její úmysl směřoval k usmrcení dítěte zcela přímo a že tento následek svým jednáním chtěla dosáhnout. Pro úplnost pak považuje odvolací soud ve vztahu k užité právní kvalifikaci a skutkovým zjištěním za potřebné ještě doplnit, že právě situace, kdy by soud prvého stupně respektoval pokyn Nejvyššího soudu ČR na právní kvalifikaci jednání obžalované dle § 220 tr.zák., by přivodil ve svém důsledku situaci, kdy by skutkový popis jednání obžalované, ve kterém absentují jakékoli skutečnosti, jež by mohly být označeny za rozrušení způsobené porodem u obžalované, byl v naprostém rozporu s použitou právní kvalifikací dle § 220 tr.zák., neboť v takovém případě by skutkový popis jednání obžalované neobsahoval obligatorní a podstatný znak zmíněné skutkové podstaty trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou. Takový rozsudek by nepochybně nesplňoval podmínky ustanovení § 120 odst. 3 tr.ř., neboť skutková věta by neobsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Právě taková situace pak by zcela nepochybně znamenala dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř., neboť takové rozhodnutí by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku s ohledem na již zmíněný rozpor mezi popisem skutkových zjištění a použitou právní kvalifikací. Pokud jde o výrok o uloženém trestu, je třeba říci, že soud prvého stupně správně dovodil, že v případě obžalované nejsou splněny podmínky pro užití ustanovení § 40 tr.zák., tedy pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby. K samotné výměře uloženého trestu obžalované nutno uvést, že trest byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 12 až 15 let odnětí svobody, případně trest výjimečný. Takto uložený trest odnětí svobody dle názoru odvolacího soudu odpovídá všem hlediskům a kritériím uvedeným v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák. Obžalované polehčoval toliko její předchozí řádný život a na druhou stranu je třeba jako přitěžující okolnost vzít v úvahu, že obžalovaná trestný čin spáchala využívaje něčí bezbrannosti a závislosti. I v této souvislosti odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že obžalovaná je osobou, která v době činu měla velmi dobré ekonomické, rodinné i společenské zázemí a nenacházela se v žádném tísnivém stavu, který by její rozhodnutí o osudu novorozeného dítěte ovlivňoval. Trest odnětí svobody v trvání 12 roků nepodmíněně, tak jak byl obžalované soudem prvého stupně uložen, je tedy trestem přiměřeným a zákonným. Rovněž tak zařazení obžalované pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou za použití ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. je pak ze strany odvolacího soudu hodnoceno jako správné, když je evidentní, že s ohledem na věk obžalované, charakter její osoby, dosavadní bezúhonný život a stupeň a povahu narušení, jakož i možnosti její resocializace, bude tento typ věznice a režim v něm zcela dostačující k zajištění účelu trestu a nápravy obžalované. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud uzavírá, že odvolání obžalované nebylo v žádném směru shledáno důvodným, a proto bylo podle § 256 tr.ř. zamítnuto.