Porušení práva na obhajobu nelze spatřovat v tom, že k procesnímu úkonu prováděnému dožádaným státem nebyl přibrán tlumočník, který by byl k dispozici přítomnému obhájci obviněného. Z právní úpravy nevyplývá povinnost dožádaného státu zabezpečit pro tyto účely tlumočníka.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31.10.2002, č.j. 2 T 11/2002-940, byl obžalovaný J.B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se měl dopustit tím, že jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem J.B. se sídlem B., K. č. 185, 1. ve dnech 11.8.1997 - 25.8.1997 uskutečnil celkem 6 dovozů okurek z Polska od firmy E., Sp. Z.o.o. A.l. J. č. 91, 02 001 W., kdy při celním řízení úmyslně nezahrnul do celní hodnoty dováženého zboží v jednotných celních deklaracích č. 11461117-00044-4, č. 11461017-00611-4, č. 11461117-00085-7, č. 11461097-00459-0, č. 11461057-00066-4 a č. 11461017-00616-3 ke každému dovozu částku 1.150,- DEM, celkově tedy částku 6.900,- DEM účtovanou fakturou č. 16/E/97 ze dne 25.8.1997 za třídění, paletizaci a nakládku zboží, přičemž tuto fakturu dodavateli uhradil, čímž poškodil český stát na cle a DPH o celkovou částku 19.774,- Kč, 2. ve dnech 10.9.1997 - 11.9.1997 uskutečnil prostřednictvím nepřímého zástupce společnosti firmy D. R., spol. s r.o. B., celkem 4 dovozy hroznů z Maďarska od firmy T. Kft. B., K u. 9, které deklaroval v jednotných celních deklaracích č. 10223257-05685-3, č. 10223257-05704-3, č. 10223257-05707-9 a č. 10223257-05706-7 jako hrozny stolní, přičemž ve skutečnosti se jednalo o jakostní moštové hrozny a hrozny prodal firmě V. M. a.s. jako moštové hrozny fakturou č. 740029 ze dne 15.9.1997, čímž poškodil český stát na cle a DPH o celkovou částku 56.918,- Kč, 3. ve dnech 13.9.1997 - 31.10.1997 celkem v 96 případech prostřednictvím nepřímého zástupce firmy D. R., spol. s r.o. B., dovezl z Maďarska od firmy T. Kft. B., K. u. 9 a Alacor Bt. B., S. u. 65, moštové hrozny, kdy při celním řízení předkládal pouze dodavatelské faktury znějící na částku 0,08 DEM za 1 kg hroznů, přičemž ve skutečnosti mu byly dodavateli fakturovány za služby související s dovozem zboží částky několikanásobně převyšující cenu zboží deklarovanou při celním řízení, a ačkoliv tyto faktury za služby uhradil a zaúčtoval do nákladů firmy, úmyslně je nezahrnul do celní hodnoty dováženého zboží v jednotných celních deklaracích č. 10223257-06266-9, č. 10223257-06268-3, č. 10223257-06218- 9, č. 10223257-06221-9, č. 10223257-06180-0, č. 10223257-06181-2, č. 10223247- 04120-8, č. 10223247-04121-9, č. 10223247-04091-5, č. 10223257-06123-9, č. 10223257-06085-6, č. 10223257-06090-9, č. 10223247-04032-0, č. 10223257-06056-9, č. 10223247-04021-6, č. 10223247-04020-4, č. 10223247-04007-1, č. 10223257- 06004-2, č. 10223247-03989-5, č. 10223247-03957-3, č. 10223257-05984-2, č. 10223247-03934-2, č. 10223247-03933-0, 10223247-03894-5, č. 10223257-05935-0, č. 10223257-05901-5, č. 10223247-03854-4, č. 10223247-03823-4, č. 10223257-05876-9, č. 10223257-05841-2, č. 10223257-05844-8, č. 10223247-03770-9, č. 10223247-03769-2, 10223257-05795-9, č. 10223247-03717-5, č. 10223247-03705-9, č. 10223247-03743-6, č. 10223247-04753-3, č. 10223247-04720-9, č. 10223257-06749-8, č. 10223247-04682-6, č. 10223257-06702-4, č. 10223257-06696-2, č. 10223247-04643-7, č. 10223247-04630-9, č. 10223247-04571-8, č. 10223247-04547-0, č. 10223247-04545-7, č. 10223247-04524-9, č. 10223247-04520-2, č. 10223247-04492-1, č. 10223247-04493-3, č. 10223257-06537-4, č. 10223257-06538-6, č. 10223247-04460-9, č. 10223247-04458-1, č. 10223257-06495-3, č. 10223247-04420-9, č. 10223247-04398-9, č. 10223247-04421-0, č. 10223257-06438-2, č. 10223247-04382-5, č. 10223247-04355-2, č. 10223257-06403-5, č. 10223247-04333-3, č. 10223247-04337-0, č. 10223247-04313-8, č. 10223247-04307-2, č. 10223247-04272-9, č. 10223247-04266-3, č. 10223257-06335-3, č. 10223257-06334-1, č. 10223247-04207-9, č. 10223257-06299-3, č. 10223257-06899-5, č. 10223247-04848-3, č. 10223247-04838-0, č. 10223247-04824-0, č. 10223257-06854-5, č. 10223257-06847-8, č. 10223247-04803-3, č. 10223247-04801-9, č. 10223257-06828-4, č. 10223247-04786-7, č. 10223247-04783-1, č. 10223257-06823-5, č. 10223257-06814-4, č. 10223247-04775-2, č. 10223257-06785-1, č. 10223257-06763-2, č. 10223247-04692-9, č. 10223257-06725-5, č. 10223247-04653-9, č. 10223257-06676-7, č. 10223247- 04595-0 a č. 1 0223257-06645-7, čímž poškodil český stát na cle a DPH o celkovou částku 9.558.873,- Kč. Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudek napadl odvoláním obžalovaný J.B., který v jeho písemném odůvodnění uvedl, že je zaměřeno do výroku o vině i trestu. Má za to, že nalézací soud provedl neúplné dokazování, přičemž ne vždy postupoval důsledně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Dle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na obhajobu v přípravném řízení, a to zejména při výsleších svědků v Maďarsku, kde nebyl přibrán řádný tlumočník a obhájci tak bylo znemožněno klást svědkům otázky. Pochybení nastalo i v případě výslechu svědka S. v Polsku, o němž nebyl obhájce řádně informován a nalézací soud jej proto nemohl použít a přečíst, přičemž účast svědka k hlavnímu líčení nezajistil. Neúplnost dokazování podtrhl absencí výpovědi svědka A.G., který vedl veškerá jednání o cenách, sepisoval smlouvy, vystavoval faktury a prováděl další věci, týkající se odbavení zboží v Maďarsku a zabezpečení celního řízení v České republice. Je pravdou, že tato osoba je v Maďarsku trestně stíhána, ale existuje. Ve vztahu k tomu svědkovi má obžalovaný za to, že naletěl podvodníkovi, který využil situace ve svůj prospěch, když později zjistil, že dodavatelům za hrozny neuhradil vůbec nic, a to ani částku, která mu byla vystavena na základě faktury jím (obžalovaným). Neúplnost dokazování spatřoval rovněž v tom, že nebyla zjištěna skutečná škoda, neboť celní úřad do ní započítal jak nákupní, tak zprostředkovatelskou provizi, a proto má za to, že takto vyčíslená škoda je pro trestní řízení nepoužitelná, když stanovisko Ministerstva financí, Generální ředitelství cel, jasně hovoří o tom, že do celní hodnoty se nezahrnou částky sjednané, vyfakturované a skutečně placené, nebo které mají být zaplaceny dovozcem, jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží. Z tohoto stanoviska vyplývá, že s ohledem na uzavřené komisionářské smlouvy šlo o 100% nákupní provize. Skutečnou škodu by tak bylo možno zjistit toliko znaleckým posudkem, přičemž dle názoru obžalovaného po zohlednění nákupní a zprostředkovatelské provize by škoda činila cca necelých 5 mil. Kč, což by bylo významnou skutečností, mající vliv na právní kvalifikaci žalovaných skutků. Neúplnost dokazování dále obžalovaný spatřoval v tom, že nebylo reagováno na jeho návrh ohledně zajištění dokladů „TPC“, které sloužily k průvozu zboží přes Slovensko, z nichž by bylo možno zjistit, jaké doklady doprovázely jednotlivé dodávky zboží. Dále pak se ve svém odvolání vyjádřil k jednotlivým bodům napadeného rozsudku. Ke skutku pod bodem 1/ uvedl, že nemá námitky vůči skutkovým zjištěním nalézacího soudu, okurky však byly tříděny, neboť by to musel provádět doma a šlo o rychlost a zamezení ztrát a zkázy zboží. Z jeho strany se jednalo o začátek dovozů a výklad k problematice celní hodnoty byl různý, o čemž se přesvědčil i nalézací soud z výpovědí slyšených svědků celníků. V žádném případě nechtěl krátit clo a daň z přidané hodnoty a dle jeho názoru šlo maximálně o neúmyslné jednání, pramenící z nejasnosti ve výkladu celního zákona a toto nemělo žádný vztah k jednáním pod body 2/ a 3/ napadeného rozsudku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ napadeného rozsudku uvedl, že vstupní údaje nalézacího soudu o dovozu stolních hroznů v daných dnech jsou správné, stejně jako i nabídka těchto a.s. V. M. Zdůraznil, že zařazování dovezeného vína do odrůd neprováděl on a ani se na tom nepodílel, přičemž fakturaci provedla účetní jeho společnosti dle nákupního lístku vystaveného a.s. V. M., na což neměl žádný vliv. Svědkové M. a O. z a.s. V. M. potvrdili, že hrozny zařadili jako odrůdové oni. S ohledem na uvedené má obžalovaný za to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba v tom, že nakoupil hrozny stolní, které také řádně deklaroval na celnici a bez jeho vlivu a.s. V. M. tyto hrozny zařadila jako hrozny odrůdové a účetní pak vystavila podle nákupních lístků fakturu, což však nemohl ovlivnit. Má za to, že nalézací soud hodnotil důkazy jednostranně a v jeho neprospěch, nešlo o pokračující trestnou činnost a přehlédl tu skutečnost, že šlo maximálně o shodu náhod, pramenící z nedbalosti a nikoliv o úmysl. K jednáním pod bodem 3/ napadeného rozsudku obžalovaný uvedl, že nalézací soud opět správně zjistil v rámci skutkových zjištění vstupní údaje, týkající se celkem 96-ti dovozů moštových hroznů v ceně 0,08 DM za jeden kg, což odpovídalo smlouvě, kterou měl k dispozici od A.G. Z výpovědi svědků vyplynulo, že ten byl hlavní osobou, která sjednávala smlouvy, odbavovala zboží a vyřizovala celní záležitosti v Maďarsku, avšak nebyla vyslechnuta. S ohledem na skutečnost, že faktury byly vystavovány na hodnotu moštových hroznů 1 kg za 10 forintů – 0,08 DM, přičemž bylo prokázáno, že hrozny byly nakupovány za 36 – 43 forintů (výpověď svědka L.V.) uvedl, že neexistuje jediný důkaz o tom, že by se na této praxi podílel nebo že by žádal vystavení faktury s menší hodnotou. Nevěděl, v jaké ceně jsou moštové hrozny firmami T. a A. nakupovány. Dále se vyjádřil k problematice předkládání druhé faktury za zboží, kdy nalézací soud dospěl k závěru, že nebyla předkládána. Neuvěřil tak výpovědím svědků – řidičů S., T. a J., kteří potvrdili jeho obhajobu v tom, že při celním řízení byly k dispozici obě faktury a celníci se k druhé faktuře za provizi a služby vyjadřovali tak, že do celní hodnoty nepatří. Nalézací soud přehlédl, že šlo o velký časový odstup, slyšení svědci – řidiči, již u něj nepracují a nemají k němu žádný vztah. Celníci při potvrzení, že druhou fakturu viděli, by pak měli nemalé služební problémy a navíc z jejich výpovědí vyplynulo, že ani v současné době nevěděli, co do celní hodnoty patří, protože se o ní vyjadřovali rozdílně. Nalézací soud neuvedl jediný důvod, proč výpovědi svědků – řidičů jsou nevěrohodné. Má za to, že nebyla zjištěna skutečná škoda významná pro právní posouzení jednání v tomto bodě napadeného rozsudku. Dále se obžalovaný vyjádřil jednak ke své osobě, kdy uvedl, že nebyl nikdy soudně trestán, v místě bydliště požívá dobré pověsti a snaží se celou vyčíslenou škodu celním úřadem uhradit, přičemž dle platebního kalendáře bude celní dluh plně uhrazen k 31.1.2003. Závěrem svého odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k doplnění dokazování v naznačeném směru. Ve veřejném zasedání, konaném o podaném odvolání, obhájce obžalovaného přednesl odvolání v rozsahu jeho písemného vyhotovení a nad rámec dal soudu ku zvážení problematiku stupně nebezpečnosti jednání obžalovaného s ohledem na to, že celní dluh je již zaplacen. V této souvislosti navrhl právně kvalifikovat jednání obžalovaného podle § 148 odst. 3 tr.zák., a to i s přihlédnutím k popisu jeho osoby a uložit mu trest, který by nebyl spojen s přímým výkonem. Intervenující státní zástupce ve svém vyjádření k odvolání obžalovaného uvedl, že jím uplatněné námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby z řízení před soudem prvého stupně, který se s nimi vypořádal. Ve vztahu k bodu 1/ napadeného rozsudku uvedl, že nebyla zjištěna žádná firma, která měla obžalovanému zapůjčit paletizační stroj. Z dodacích listů vyplývá, že okurky byly dodány již natříděné, což bylo nepochybně započítáno i do jejich ceny a nebylo tedy třeba, aby si okurky třídil obžalovaný sám. K dodávce hroznů uvedl, že jde o stejný způsob obcházení zákona, kdy na jedné straně je odpočítána jakási základní hodnota materie a veškeré další náklady s tím spojené jsou započítány do faktury druhé. Je jasné, že s výjimkou provize mělo by všechno ostatní tvořit součást ceny a samozřejmě i součást celní hodnoty, ze které se potom clo vypočítává. K jednání pod bodem 3/ napadeného rozsudku uvedl, že samotná provize je určitý problém, avšak za situace, kdy se obžalovaný snažil obcházet zákon, pak se státní zástupce ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, presentovaným na str. 11 napadeného rozsudku, tedy že celé jednání obžalovaného nesměřovalo k ničemu jinému, než k obejití zákona. V rámci konečných návrhů obhájce obžalovaného navrhl, aby s ohledem na nutnost doplnění dokazování v jím naznačených směrech byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu. Pokud by se odvolací soud s tímto názorem neztotožnil navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku došlo k úpravě právní kvalifikace jednání obžalovaného a ten aby byl uznán vinným dle § 148 odst. 3 tr.zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen. Státní zástupce s ohledem na zjištěné uhrazení celního dluhu uvedl, že tato skutečnost by měla být v trestu zohledněna a v zásadě nebyl proti, aby jednání obžalovaného bylo s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák. posouzeno jako trestný čin podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr.zák., avšak s ohledem na výši způsobené škody měl uložení podmíněného trestu odnětí svobody za příliš mírné. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (§ 252 tr.ř.) zjistil, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. a v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř. Jelikož odvolací soud neshledal důvod k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku /§ 258 odst. 1 písm. a) tr.ř./. Na tomto závěru ničeho nezmění ani námitky obžalovaného uvedené v podaném odvolání. Obžalovaný předně spatřoval porušení jeho práva na obhajobu v tom, že při výsleších svědků v Maďarsku nebyl přibrán tlumočník z jazyka maďarského. S touto námitkou se náležitým způsobem vypořádal již v napadeném rozsudku nalézací soud, což vyplývá ze str. 9, přičemž odvolací soud se s jeho argumentací a závěry plně ztotožnil. Jak vyplývá z předloženého spisového materiálu a jak sám připustil i obhájce obžalovaného, byl řádným způsobem vyrozuměn o termínech konání procesních úkonů v Maďarsku. Obsah jednotlivých protokolů o výslechu svědků byl následně přeložen do úředního jazyka (českého) procesně přibraným tlumočníkem. V daném případě nedošlo k porušení žádného právního předpisu tak, jak o tom pojednává na str. 9 nalézací soud, neboť není stanovena povinnost státu zabezpečit tlumočníka v případě konání procesních úkonů v dožádaných státech, kde úředním jazykem není český jazyk. Proto odvolací soud vyhodnotil námitky obžalovaného, týkající se problematiky absence tlumočníka, jako nedůvodné. Ve vztahu k bodu 1/ napadeného rozsudku obžalovaný namítl, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn o konání výslechu svědka R.S. v Polsku, a proto tedy nalézací soud, pokud nezajistil účast svědka u hlavního líčení, nemohl přečíst protokol o jeho výpovědi. Touto otázkou se rovněž v napadeném rozsudku zabýval nalézací soud (str. 5), přičemž z jeho argumentace jednoznačně vyplývá, že při svých úvahách nevycházel z výpovědi uvedeného svědka, neboť ji vyhodnotil jako důkaz procesně nepoužitelný a protokol o výpovědi tohoto svědka proto u hlavního líčení jako důkaz nepřečetl. Je tak možno konstatovat, že i tato námitka obžalovaného byla jako nedůvodná odmítnuta. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hledisek uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. dospěl odvolací soud k závěru, že se v něm krajský soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podrobně uvedl jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného, jakož i s jeho důkazními návrhy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost či neúplnost. Rozsudek netrpí podstatnými vadami a svým obsahem odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 120-§ 122 tr.ř. pokud jde o výrok a v ustanovení § 125 tr.ř. ve vztahu k odůvodnění. Krajský soud provedl dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. a zjistil tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obžalovaný ve svém odvolání namítl neúplnost dokazování, spočívající jednak v absenci výslechu svědka A.G., dále v nezajištění dokladů „TPC“ a v nezjištění výše škody v bodě 3/ napadeného rozsudku formou znaleckého posudku. Z pohledu úplnosti dokazování nebyly u veřejného dokazování stranami uplatněny návrhy na doplnění dokazování v řízení před odvolacím soudem. K namítaným nedostatkům obžalovaným, jež se týkají úplnosti dokazování je třeba uvést, že je na ně v zásadě reagováno již nalézacím soudem v napadeném rozsudku. V případě absence výslechu svědka A.G. na str. 9 napadeného rozsudku nalézací soud uvedl, že tohoto nebylo možno vyslechnout, neboť je neznámého pobytu a ze zpráv vyplývá, že je zřejmě za svoji obchodní činnost i trestně stíhán. Toto konstatování nalézacího soudu vychází ze zprávy Policie MR – Městského ředitelství v Budapešti (č.l. 781). Dle názoru odvolacího soudu však výslech tohoto svědka s ohledem na důkazní situaci v bodě 3/ napadeného rozsudku nebyl nutný, neboť nalézací soud měl k dispozici dostatek důkazních prostředků, na jejichž základě mohl a správně dospěl k závěru o vině obžalovaného bez důvodných pochybností. V případě návrhu obžalovaného na zajištění dokladů „TPC“, které sloužily k průvozu zboží přes Slovensko je třeba uvést, že je v tomto směru situace shodná jako u předcházející námitky. Nalézací soud měl k dispozici dostatek důkazů, a to výpovědi jednotlivých celníků, jakož i listinné důkazy, na jejichž základě dospěl k závěru o vině obžalovaného v bodě 3/ napadeného rozsudku, a to i bez důkazních prostředků navržených obžalovaným. K námitce nesprávné výše škody v bodě 3/ napadeného rozsudku, když dle názoru obžalovaného bylo na místě vypracovat znalecký posudek, je třeba obecně uvést, že tato otázka je řešena v napadeném rozsudku na str. 10-11, odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, přičemž v podrobnostech se odkazuje jednak na odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i na níže uvedené pasáže, v nichž se odvolací soud vypořádal s touto námitkou obžalovaného. Odvolací soud sám doplnil ve veřejném zasedání dokazování přečtením podle § 213 odst. 1 tr.ř. zprávy Celního úřadu Břeclav – Dálnice ze dne 19.3.2003 (č.l. 966), z níž jednak vyplynulo, že obžalovaný zcela uhradil dodatečnými platebními výměry vyměřený celní dluh s tím, že příslušenství cla je dosud spláceno a dále, že při vyměření výše cla při dovozu moštových hroznů z Maďarska v období 10. – 11. 1997 (bod 2/ napadeného rozsudku) činila platná preferenční celní sazba 28%. Tato byla stanovena smluvní kvótou S710b, která byla otevřena dne 1.7.1997 a uzavřena dne 24.9.1997. Nutnost doplnění dokazování ve vztahu k bodu 2/ napadeného rozsudku vyplynula z toho, že z napadeného rozsudku a ani z předložených listinných dokladů nebylo možno zjistit, jaká byla výše cla v inkriminované době a v rámci přezkumné činnosti odvolacího soudu bylo třeba objektivizovat, jak bylo dospěno k částce uvedené ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 2/, o kterou poškodil obžalovaný stát na cle a DPH. Jednalo se o okrajové doplnění dokazování, které nijak nezpochybnilo výše uvedené závěry odvolacího soudu ohledně rozsahu provedených důkazů nalézacím soudem dle § 2 odst. 5 tr.ř., jakož správnost jeho závěru o vině obžalovaného v tomto bodě napadeného rozsudku. Vyžádáním zprávy Celního úřadu Břeclav – Dálnice bylo také reagováno na pasáž v odvolání obžalovaného na č.l. 957 kde uvedl, že celní dluh postupně uhrazuje a má být plně uhrazen k 31.1.2003, což bylo touto zprávou prokázáno. Provedené důkazy krajský soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. při pečlivém uvážení všech okolností případu vyhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Bylo důsledně dbáno, aby byly stejně pečlivě objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného a odvolací soud v tomto směru neshledal pochybení namítané obžalovaným, dle kterého nalézací soud provedené důkazy vyhodnotil nesprávně a v jeho neprospěch. Krajskému soudu nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil, či že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem nebo pravidly formální logiky. Odvolací soud se s hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem plně ztotožnil a podle § 263 odst. 7 tr.ř., věta poslední, je tímto hodnocením důkazů také vázán. S obhajobou obžalovaného se v napadeném rozsudku nalézací soud přesvědčivě a spolehlivě vypořádal. Ten ve svém odvolání, jak na to poukázal i státní zástupce u veřejného zasedání, v zásadě zopakoval svoji obhajobu z řízení před soudem prvého stupně, který jí však neuvěřil a vyhodnotil ji jako účelovou a nedůvodnou. I přes toto konstatování považuje odvolací soud za vhodné k jednotlivým odvolacím námitkám obžalovaného uvést následující. Ve vztahu k jednání pod bodem 1/ napadeného rozsudku obžalovaný uvedl, že z jeho strany šlo o začátek dovozů, výklad co do celní hodnoty zboží patří byl různý a z výpovědí slyšených celníků u hlavního líčení vyplynulo, že ani těm to dnes není jasné. Problematiku bodu 1/ napadeného rozsudku řeší nalézací soud na str. 5-6 napadeného rozsudku a zde také uvedl svou argumentaci v rámci hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu, přičemž k námitce obžalovaného je třeba uvést, že zde platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Pokud tedy chtěl v dané oblasti podnikat, měly být jeho znalosti na takové úrovni, aby se jeho podnikání pohybovalo v mezích zákona. Z výpovědí obžalovaným zmiňovaných celníků vyplývá, že těmto nebyla nikdy předložena žádná další faktura ohledně služeb, byla předkládána toliko faktura za okurky. Není zde žádný důvod zpochybňovat výpovědi celníků popsaných na str. 5 napadeného rozsudku. Bylo jednoznačně prokázáno, že zboží – okurky, byly z Polské republiky do České republiky obžalovaným dovezeny a rovněž je nesporné, že obžalovanému byla zaslána faktura č. 16E/97 ze dne 25.8.1997 na částku 6.900,- DEM za třídění, paletizaci a nakládku zboží, kterou obžalovaný uhradil. Otázka určení celní hodnoty je řešena v zákoně č. 13/1993 Sb. - celní zákon, ve znění platném v daném období, kdy je tato otázka řešena v § 75 odst. 1 celního zákona. Dle tohoto při určení celní hodnoty podle § 66 se připočtou k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena, prvky dále uvedené, pokud jsou hrazeny kupujícím a nejsou zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena, a to mimo jiné provize a odměny za zprostředkování, s výjimkou nákupních provizí. Dle písm. f) tohoto ustanovení se k uvedené ceně připočtou výlohy za nakládání, vykládání a manipulaci spojené s dopravou dováženého zboží na místo, kde zboží vstupuje do tuzemska, nejsou-li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že předmětná faktura na částku 6.900,- DEM měla být obžalovaným zahrnuta do celní hodnoty zboží a mělo z ní být uhrazeno clo a DPH, což se nestalo. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, na základě které dospěl k závěru, že šlo ze strany obžalovaného o úmyslné jednání, když oproti jeho názoru, shodně s názorem nalézacího soudu i státního zástupce, má odvolací soud za to, že se jedná v zásadě o shodné jednání jako v bodě 3/ napadeného rozsudku a nelze tedy konstatovat, že šlo o jednání neúmyslné, které nemělo žádný vztah k dalším jednáním obžalovaného, zejména pod bodem 3/ napadeného rozsudku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto odvolací soud námitky obžalovaného v tomto bodě napadeného rozsudku vyhodnotil jako nedůvodné. V bodě 2/ napadeného rozsudku se obžalovaný v zásadě hájil tím, že nakoupil hrozny stolní, které také řádně deklaroval na celnici a bez jeho vlivu a.s. V. M. hrozny zařadila jako hrozny odrůdové a jeho účetní vystavila následně podle nákupních lístků faktury, což však on nijak neovlivnil. Tomuto bodu napadeného rozsudku se věnuje nalézací soud na str. 4-5 napadeného rozsudku. Pokud obžalovaný namítl, že hrozny jako odrůdové zařadili sklepmistři a.s. V. M., a to svědci V.M. a M.O., je třeba odkázat zejména na výpověď posledně jmenovaného (č.l. 74), který uvedl, že od obžalovaného stolní hrozny nevykupoval, ale vykupoval jen hrozny jakostní odrůdové dle vinařského zákona. Na č.l. 37 se nachází komisionářská smlouva uzavřená dne 9.9.1997 mezi firmou T. Kft. B., K. u. 9, jako zprostředkovatelem na jedné straně a obžalovaným jako kupujícím na straně druhé, kdy předmětem smlouvy bylo, že zprostředkovatel zprostředkuje kupujícímu vlastním jménem a na účet kupujícího nákup moštových hroznů v množství dle požadavku kupujícího. Uvedená smlouva vyvrací obhajobu obžalovaného v tom, že od uvedené společnosti měl nakoupit hrozny stolní, neboť se jednalo o hrozny moštové. Za dané situace tedy nemohl do České republiky dovézt stolní hrozny, ale ve skutečnosti dovezl hrozny moštové, které však deklaroval jako jinou komoditu, u které je nižší clo, čehož si byl jednoznačně vědom. O vědomosti obžalovaného, že se jedná o moštové hrozny, svědčí důkazy popsané na str. 4 napadeného rozsudku, a to jak odběratelská faktura ze dne 15.9.1997 a ze stejného dne i výdejka a dodací list, a to na jakostní moštové hrozny, stejně jako i nákupní lístek ze dne 16.9.1997, na kterých jsou podpisy obžalovaného. Pokud obžalovaný uvedl, že faktura byla vypracována až na základě nákupního lístku vystaveného a.s. V. M., je třeba poukázat na tu skutečnost, že faktura č. 7400029 je ze dne 15.9.1997 (č.l. 294) a touto obžalovaný fakturuje a.s. V. M. na základě dodaného zboží dle dodacího listu č. 9-15/97 (č.l. 296) částku 1.713.037,- Kč za hrozny moštové, přičemž ale nákupní lístek, dle kterého měla účetní provést fakturaci, je ze dne následujícího, tedy 16.9.1997, což tedy zpochybňuje výpověď obžalovaného, že jím dovezené stolní hrozny byly zařazeny sklepmistry jako hrozny odrůdové a posléze proběhla fakturace, což on nemohl nijak ovlivnit. Uvedené skutečnosti ve svém souhrnu a po jejich vyhodnocení jednoznačně umožňují dospět k závěru o vině obžalovaného tak, jak to učinil v napadeném rozsudku ve vztahu k bodu 2/ nalézací soud. Nelze se v žádném případě ztotožnit s námitkami obžalovaného, že šlo o shodu náhod, pramenící z nedbalosti a nikoliv o úmysl, neboť jednotlivé provedené důkazy po jejich vyhodnocení svědčí o pravém opaku. Jednání popsanému pod bodem 3/ napadeného rozsudku se nalézací soud věnuje na str. 4 a 6-11 tohoto. Odvolací soud se plně ztotožnil a argumentací a závěry nalézacího soudu uvedenými na str. 10-11 napadeného rozsudku. Krajský soud správně dospěl k závěru, že od samého počátku šlo o podvodné jednání, jehož účelem bylo snížení daňové povinnosti obžalovaného. Proto nebylo přistoupeno na návrh obžalovaného ohledně stanovení výše škody znaleckým posudkem a nedošlo ani k odpočítání nákupní provize, neboť obžalovaný se svým jednáním snažil obcházet zákon. Z jeho strany šlo jednoznačně o nelegální jednání, a proto by bylo protismyslné odečítat nákupní provize tak, jak to uvedl ve svém opravném prostředku. Obžalovaný napadl věrohodnost výpovědí celníků popsaných na str. 7 napadeného rozsudku ohledně existence a předkládání druhé faktury, týkající se provize a služeb. Odvolací soud má za to, že tato jeho námitka je nedůvodná. Je třeba uvést, že se nejednalo o výpověď jen jednoho celníka, ale ve věci vypovídala řada svědků – celníků, jejichž výpovědi byly v podstatném naprosto shodné, a to v tom, že jim byla vždy předkládána pouze jedna faktura, jež se týkala zboží - hroznů. Pokud by jim byla předložena další faktura, tak ta by musela být uvedena v JCD. Shodně jako celníci vypovídali i pracovníci spediční firmy D. R., jež jsou uvedeni na str. 8 napadeného rozsudku. Těchto bylo rovněž několik a všichni shodně uvedli, že jim nebyly ze strany řidičů předkládány žádné další faktury než ty, které byly uvedeny v celních dokladech, tedy faktura za dovoz hroznů v deklarované ceně 0,08 DM za 1 kg. Výpovědi všech těchto svědků hodnotil nalézací soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu spolu s dalšími důkazními prostředky a odvolací soud oproti názoru obžalovaného neshledal žádné skutečnosti, které by snižovaly věrohodnost výpovědí těchto svědků. Pokud dále obžalovaný argumentoval výpověďmi svědků, jeho tehdejších řidičů, kteří měli potvrzovat jeho obhajobu v tom, že při celním řízení měli k dispozici dvě faktury a sami celníci se k druhé faktuře za provizi a služby vyjadřovali tak, že do celní hodnoty nepatří, je možno odkázat na str. 7 napadeného rozsudku, kde se touto problematikou nalézací soud náležitě zabýval, přičemž jeho závěry jsou logické, důvodné a odvolací soud se s nimi plně ztotožnil. Obžalovaný ve svém odvolání dále namítl, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by žádal vystavení faktury s nižší hodnotou, nebo že by se podílel či věděl o praxi, kdy hrozny byly nakupovány za 36-43 forintů, přičemž faktury byly vystavovány na hodnotu moštových hroznů 10 forintů za jeden kg, což je 0,08 DM. V této souvislosti je třeba připomenout celý řetězec, kdy na jeho počátku je rámcová smlouva ze dne 15.10.1997 (č.l. 25) mezi obžalovaným a s.r.o. S., kdy z výpovědi svědka Dr. J.N., jenž byl společník a jednatel této společnosti, vyplynulo, že bylo uvažováno o prodeji hroznů nízké cenové kategorie, mělo se jednat o hrozny poškozené, celkově zahnívající ve vysokém stupni rozkladu, přičemž cena by byla 10 forintů za jeden kg, avšak takové hrozny se nevyskytly. Dále je to rámcová smlouva ze dne 15.10.1997 (č.l. 612), kdy jako prodávající vystupovala s.r.o. S., kupujícím byl obžalovaný a zástupce kupujícího firma A., přičemž účelem této rámcové smlouvy bylo realizovat za cenu 10 forintů (0,08 DM) nákup zboží od prodávajícího ve prospěch kupujícího prostřednictvím komisionáře. Z uvedených smluv již teď vyplývá, že obžalovaný je mohl předložit v celním řízení, o čemž vypověděl i svědek R.H., který pracoval jako celní rada na Celním úřadě v Břeclavi (str. 6 napadeného rozsudku) a mohl tak deklarovat cenu 0,08 DM za jeden kg moštových hroznů. Ve skutečnosti však, jak uvedl svědek Dr. J.N., se neuskutečnil obchod s hrozny nízké kvality za tuto cenu, ale jeho společnost S. dodávala kvalitní hrozny firmám T. a A. za 36 – 43 forintů za jeden kg. Další prvopěstitel svědek G.K. uvedl, že s obžalovaným jejich družstvo nebylo v žádném smluvním vztahu, ale dodávali hrozny firmě T. v ceně 32 – 43 forintů za jeden kg. Uvedené skutečnosti vyplývají rovněž i z listinných důkazů, a to z exportních komisionářských smluv, uzavřených mezi M. S., zastoupeným G. K. a firmou T. (č.l. 564-575), z nichž je patrno, že se jednalo o zdravé a dobře vyzrálé hrozny v cenovém rozpětí 32 – 43 forintů za jeden kg podle toho, zda šlo o bílé či červené odrůdy, a dále mezi s.r.o. S. a firmou A. (č.l. 602-607), z níž je patrno, že se jednalo o zdravé a dobře vyzrálé hrozny v cenovém rozpětí 36 – 43 forintů za jeden kg podle toho, zda šlo o bílé či červené odrůdy. Pokud společnosti T. a A. vykupovaly od prvopěstitelů odrůdové moštové hrozny v cenovém rozpětí 32 – 43 forintů za jeden kg, pak je nemohly prodávat tak, jak to ve své výpovědi uvedl svědek L.V v cenové hladině 10 forintů za jeden kg, neboť tak by byly prodávány hluboce pod cenou. Navíc je třeba zdůraznit skutečnosti vyplývající z výpovědí svědků G.K. a Dr. J.N., a to, že služby jako svoz, nakládka, desinfekce kontejnerů, apod. byly již zahrnuty v prodejní ceně hroznů. Je tedy otázkou, proč byly vystaveny faktury označené písmenem B, jejichž obsahem je nákupní provize a uvedené služby, když ty již byly v ceně hroznů. Dle názoru odvolacího soudu, stejně jako i soudu nalézacího, šlo o dohodnutou akci mezi obžalovaným a firmami T. a A. za účelem snížení daňové povinnosti obžalovaného. Proto byly vystaveny faktury A a B, když na faktuře A bylo toliko zboží – moštové hrozny, avšak jeho cena již neodpovídala tomuto zboží, neboť to ve skutečnosti nebylo a ani nemohlo být zakoupeno v cenové relaci 10 forintů za jeden kg, ale v podstatně vyšší, a to v pásmu 32 – 43 forintů za jeden kg. K faktuře B je třeba uvést, že s ohledem na ceny, za které firmy T. a A. hrozny od prvopěstitelů nakoupily a s ohledem na cenu, za jakou je obžalovanému prodaly, bylo třeba vyrovnat jejich náklady a k tomu právě sloužila faktura označená písmenem B. Ani jedna z takto označených faktur nenese razítka celních úřadů v Maďarsku, na Slovensku a v České republice, což podtrhuje správnost výpovědí jednotlivých celníků, jakož i pracovníků spediční firmy D.R. Z takto popsaného mechanismu nelze než dovodit jediný závěr, že vlastní výstup, a to snížení daňové povinnosti, byl jeho cílem a účelem a jednoznačně sloužil obžalovanému, který z tohoto měl profit, čímž je vyvrácena jeho námitka, že o uvedených skutečnostech nevěděl. Naopak, o těchto vědět musel, neboť celá činnost sloužila k jeho obohacení. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, jakož i s přihlédnutím k pasážím napadeného rozsudku, ve kterých se nalézací soud zabýval obhajobou obžalovaného a na které je možno odkázat, je třeba konstatovat, že ta byla provedeným dokazováním vyvrácena, a proto odvolací soud námitky obžalovaného, uplatněné v jeho odvolání, vyhodnotil jako nedůvodné, nemající vliv na správnost závěrů nalézacího soudu. Nebyly tak shledány důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. Nalézací soud nepochybil, pokud jednání obžalovaného podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr.zák., přičemž jeho úvahy se nacházejí na str. 11 napadeného rozsudku. Nalézacímu soudu je třeba vytknout toliko nesprávné slovní označení uvedeného trestného činu, avšak tato vada nemá žádný vliv na správnost jeho závěrů ohledně právní kvalifikace jednání obžalovaného. Nalézací soud se náležitě vypořádal se zákonnými znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Správně aplikoval ustanovení § 89 odst. 3 tr.zák. o pokračování v trestném činu a jednání obžalovaného správně posoudil jako trestný čin spáchaný třemi dílčími útoky. Při úvahách o zavinění jako obligatorním znaku subjektivní stránky trestného činu dospěl správně k závěru, že obžalovaný jednal ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr.zák., správně aplikoval ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. o působnosti trestních zákonů, čehož důsledkem byla aplikace novely trestního zákona zák. č. 265/2001 Sb. Náležitě vyhodnotil stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného podle § 3 odst. 4 tr.zák., jakož i splnění podmínek § 88 odst. 1 tr.zák., umožňujících použití přísnější trestní sazby, když shledal nejen naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ale i splnění materiálního předpokladu, tj. podstatně zvýšeného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Obžalovaný ve svém opravném prostředku a obhájce u veřejného zasedání poukázal na to, že dluh vůči celnímu úřadu je hrazen, přičemž doplněním dokazování u veřejného zasedání bylo zjištěno, že je již plně uhrazen a v tomto směru, s ohledem na osobu obžalovaného, bylo navrženo, aby došlo ke změně právní kvalifikace jeho jednání s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák. a aby bylo podřazeno pod odst. 3 § 148 tr.zák. Odvolací soud se tímto návrhem velmi pečlivě zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Zaplacení celního dluhu obžalovaným ve výši dodatečných platebních výměrů je faktem, který byl důkazně prokázán, stejně jako dosavadní soudní bezúhonnost obžalovaného, doba, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i jeho řádný život od té doby. Nicméně na druhé straně bylo třeba vzít v úvahu skutečnosti uvedené v ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák., pojednávajícím o stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Předně se jedná o význam chráněného zájmu, který byl činem obžalovaného dotčen. V daném případě se jedná o zájem státu na správném vyměření daně a cla a na příjmu z těchto plateb. Obžalovaný svým jednáním významně tento zájem státu narušil. Z pohledu způsobu provedení činu je třeba předně poukázat na to, že se jedná o pokračující jednání, přičemž zejména v bodě 3/ napadeného rozsudku se jednalo o promyšlený způsob za účasti dalších subjektů. V případě následku jednáním obžalovaného vznikla českému státu škoda přesahující částku 9.500.000,- Kč. Samo zaplacení celního dluhu obžalovaným je třeba hodnotit jako náhradu škody, nicméně v rámci úvah o stupni nebezpečnosti činu pro společnost tato skutečnost má své místo. Objektivně je k tomu třeba uvést, že obžalovanému bylo sděleno obvinění pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr.zák. dne 22.9.1998. V rámci správního řízení, které je třeba důsledně odlišit od řízení trestního, bylo rozhodováno o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty, včetně odvolání obžalovaného, jakož i o jeho žalobě proti Celnímu ředitelství Brno, o kterém rozhodoval Krajský soud v Brně dne 25.7.2000, pod č.j. 29 Ca 139/99-67. Poté, co v těchto řízeních obžalovaný neuspěl, vešel v jednání s Celním úřadem Břeclav – Dálnice, a to dne 29.9.2000 (č.l. 921), za účelem vypořádání celního dluhu. Z uvedeného vyplývá, že se v žádném případě nejedná o spontánní jednání obžalovaného, který by se snažil v co nejkratší době od zjištění celního dluhu stav napravit, ale jednal tak teprve až v průběhu vedeného trestního řízení proti jeho osobě, tedy pod tlakem tohoto řízení. Uvedené skutečnosti dle přesvědčení odvolacího soudu ve svém souhrnu nedovolují obhájcem naznačený postup, a to prostřednictvím § 88 odst. 1 tr.zák., jinak hodnotit stupeň nebezpečnosti činu obžalovaného pro společnost a jeho jednání následně kvalifikovat dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák. Z těchto důvodů proto nebylo vyhověno návrhu obžalovaného na změnu právní kvalifikace prostřednictvím § 88 odst. 1 tr.zák. v jeho prospěch. V případě právní kvalifikace jednání obžalovaného odvolací soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Po přezkoumání výroku o trestu neshledal odvolací soud pochybení ze strany nalézacího soudu. Ten při svých úvahách správně hodnotil všechny rozhodné skutečnosti mající vliv na ukládání trestu. Neopomněl hodnotit osobu obžalovaného a jeho soudní minulost, délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i to, že postupně hradí dlužné částky na clu a DPH, tak jak to vyplývá ze str. 11-12 napadeného rozsudku. Uložený trest odnětí svobody téměř na samé dolní hranici trestní sazby, která je u § 148 odst. 4 tr.zák. dána rozpětí 5-12 let, považuje odvolací soud za zákonný a přiměřený, přičemž nalézací soud správně při svých úvahách o výměře trestu zohlednil ve prospěch obžalovaného všechny uvedené skutečnosti, což našlo odraz v jeho výměře. Zařazení obžalovaného pro výkon trestu do věznice s dozorem prostřednictvím moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. má odvolací soud za odpovídající a argumentaci nalézacího soudu za důvodnou. Jelikož uložený trest obžalovanému J.B. považuje odvolací soud za zákonný a přiměřený, nebylo třeba jeho zásahu z pohledu ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) či písm. e) tr.ř. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud nevyhověl odvolání obžalovaného, ale jelikož shledal jím napadený rozsudek za zákonný a důvodný, pak je jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítl.