Je-li výslech obviněného proveden bezprostředně po sdělení obvinění z důvodu, že je třeba rozhodnout o vazbě, resp. o jiných zajišťovacích úkonech, je možno tento výslech považovat za úkon neodkladný podle § 160 odst. 4 TrŘ a vypovídal-li obviněný ke společné trestné činnosti spáchané s pozdějším spoluobviněným a byl-li později znovu vyslechnut za situace umožňující spoluobviněnému (resp. jeho obhájci) realizovat jeho obhajovací práva i za procesně využitelný ve vztahu k tomuto obviněnému, kterému bylo obvinění sděleno na podkladě údajů obsažených v původní procesní výpovědi dříve vypovídajícího obviněného.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1.2003, č.j. 32 T 16/2000-2013, byla obžalovaná M.K. uznána vinnou návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) tr.zák. k ustanovení § 219 odst. 1 tr.zák. Za výše uvedený trestný čin byl obžalované K. uložen podle § 219 odst. 1 tr.zák. trest odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr.zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění krajského soudu se měla obžalovaná M.K. v důsledku neurovnaného manželství s J.K., občanem Slovinské republiky, s nímž žila v Mariboru, jeho hrubého chování vůči ní a dětem, rozhodnout situaci vyřešit jeho usmrcením, v blíže nezjištěné době v měsíci září 1999, nejpozději do 20.10.1999, požádala svého známého obž. J.V., který do jejich zábavního erotického klubu dovážel k poskytování erotických služeb z České republiky dívky, aby za peněžní odměnu zařídil usmrcení J.K. a po dalších domluvách a upřesnění peněžní odměny J.V. využil příjezdu J.K. dne 20.10.1999 do České republiky a pod záminkou návštěvy erotického klubu v H., v bývalém okr. B., a v úmyslu zmocnit se jeho peněz, jej vylákal k jízdě jeho osobním automobilem značky Peugeot do prostoru obce Kněžpole a na silnici č. 445 v době kolem půlnoci na 21.10.1999 v křižovatce silnic do obce H. - V., když J.K. automobil zastavil, vystoupil, kouřil a močil na okraji silnice, několikrát na něj vystřelil z doposud přesně nezjištěné samonabíjecí pistole české výroby značky CZ model 2000, ráže 9.00 mm a dvakrát jej zasáhl do zad a jedenkrát do pravého boku a po jeho pádu na zem na něj ještě dvakrát vystřelil a ránu vedl do jeho hlavy, čímž mu způsobil celkem 10 střelných poranění a jeden nástřel bez otevřeného poranění kůže na vnitřní straně pravé paže, zranění byla způsobena celkem pěti střelami, dvě zasáhly jeho hlavu, avšak bez průniku do lební dutiny, zranily pravou čelní a temenní kost, jařmový oblouk, žvýkací svaly, měkké tkáně pravé paže, další rány zasáhly 11. hrudní obratel, dvanácterník, tenké střevo, okruží a stopku levé ledviny s devastací tepny a žíly, přičemž v důsledku úrazově krvácivého šoku při střelném poranění levé ledvinné tepny a žíly J.K. krátce nato na místě zemřel; poté mu odcizil nejméně 4.800 DEM, 50.000 ITL a 50.000 SIT; J.V. M.K. následně o tom informoval a při návštěvě M. od ní obdržel za zavraždění J.K. nejméně 95.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku podala obžalovaná M.K. ve lhůtě vymezené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. odvolání. V písemně vyhotoveném odvolání obžalovaná K. uvádí následující skutečnosti. Odvolatelka především namítá, že výpověď nyní již odsouzeného J.V. není ve vztahu k ní procesně použitelným důkazem. Pokud jde totiž o jeho výpověď z přípravného řízení, kterou učinil dne 24.11.1999, byla tato z podstatné části provedena před tím, než bylo obžalované K. policejním orgánem sděleno v projednávané trestní věci obvinění. Zmíněná skutečnost vyplývá z časových údajů zachycených v protokole o výpovědi nyní již odsouzeného J.V. ze dne 24.11.1999 a ze záznamu, kterým bylo obžalované K. sděleno obvinění. S ohledem na uvedenou argumentaci je třeba hodnotit výpověď odsouzeného V. ve vztahu k obžalované K. jako absolutně neúčinný důkaz, a to jako celek, když nelze odlišovat část výpovědi provedené před tím, než jí bylo sděleno obvinění od zbytku jeho výpovědi. Výslech odsouzeného V. ze dne 24.11.1999 nelze pak považovat vzhledem k okolnostem daného případu ani za neodkladný úkon ve smyslu trestního řádu. Zde je nutno zdůraznit, že nalézací soud považuje tento výslech bez dalšího za procesní. Měl-li policejní orgán k dispozici výpověď odsouzeného V. ze dne 24.11.1999, pak mu nic nebránilo v tom, aby odsouzeného V. poté, kdy bylo obžalované sděleno obvinění, znovu vyslechl nebo realizoval obě sdělení obvinění v tutéž dobu, kdy měl k dispozici podání vysvětlení učiněné odsouzeným V. dne 23.11.1999. Z výše uvedených důvodů proto není možno pokládat výpověď odsouzeného V. ze dne 24.11.1999 za neodkladný úkon a tímto způsobem se snažit zprocesnit jasně neprocesní důkaz a odstraňovat tak nedostatky přípravného řízení. K výpovědi odsouzeného J.V. ze dne 25.11.1999, která byla provedena v souvislosti s rozhodováním o jeho vzetí do vazby je třeba uvést následující. V této výpovědi se odsouzený V. v podstatném rozsahu odvolává na svoji výpověď ze dne 24.11.1999. Tímto způsobem však nelze jeho neprocesní výpověď ze dne 24.11.1999 v žádném případě zprocesnit. Dále pak u výpovědi odsouzeného V. ze dne 25.11.1999 nebyl přítomen obhájce obžalované, který, ač měl právo tohoto úkonu ze účastnit, nebyl o něm vyrozuměn. V neposlední řadě vznikají pochybnosti o povaze výslechu odsouzeného před soudem jako důkazu provedeného v trestním řízení, a to především co do jeho obsahu, když výslech byl především zaměřen na okolnosti související s rozhodnutím o vazbě, tak i obligatorní účasti stran trestního řízení, zejména možnosti konat tento úkon v nepřítomnosti obhájce obviněného nebo spoluobviněného. Pokud jde o závěry soudu o dohodě obžalované s odsouzeným V. a motivu jednání obžalované, je nutno poukázat na následující skutečnosti. Je velmi nepravděpodobné, aby si někdo objednal vraždu u někoho, koho viděl do 20.10.1999 všeho všudy čtyřikrát, což je dokumentováno v trestním spise a z toho s ním nikdy nejednal bez přítomnosti třetí osoby, čímž byl manžel obžalované nebo družka odsouzeného V. Stejně tak se jeví velmi nepravděpodobným, aby někdo realizoval vraždu na objednávku pod pouhým příslibem odměny. Nalézací soud neprovedl jediný důkaz svědčící pro jím učiněný závěr o existenci dohody obžalované s odsouzeným V. a o tom, že mu měla obžalovaná následně zaplatit část tvrzené peněžní odměny. Dále je nutno poukázat na tu skutečnost, že obžalovaná měla možnost kdykoliv ze Slovinska vycestovat zpět do České republiky a tak řešit např. situaci v manželství. S ohledem na uvedené skutečnosti má odvolatelka za to, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn skutkový stav v rozsahu vymezeném v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., který by odůvodňoval závěr o její vině skutkem popsaným ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem je proto v závěru podaného odvolání navrhováno, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. a),b),c),d) tr.ř. a věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr.ř. soudu prvního stupně, aby ji tento v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci na podkladě podaného odvolání přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Skutkový stav Úvodem je nutno konstatovat, že řízení, předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo takovými procesními vadami, které by mohly mít vliv na správnost napadeného rozsudku. Při provádění důkazů byla jak soudem, tak i orgány činnými ve stadiu přípravného řízení respektována příslušná ustanovení trestního řádu upravující dokazování v trestním řízení. Dostatečně byla rovněž respektována příslušná ustanovení trestního řádu, která mají za cíl zabezpečit realizaci práva obviněné na řádnou obhajobu. Obžalovaná měla možnost se ke sdělenému obvinění vyjádřit, a to již ve stadiu přípravného řízení v procesním postavení obviněného. Rovněž od počátku trestního řízení byla respektována orgány přípravného řízení a později i soudem, oprávnění obhájce být účasten při provádění příslušných úkonů (§ 41 odst. 2, odst. 3 tr.ř.). Na procesní vadou nezatížené procesní řízení navázal svým postupem při provádění dokazování v rámci hlavního líčení i soud prvního stupně. Procesními vadami nezatížené dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu, že to umožňuje, aby odvolací soud učinil závěr o tom, že v rámci hlavního líčení provedeného před soudem prvého stupně, bylo dokazování realizováno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Trestní věc obžalované K. byla již jednou projednávána v odvolacím řízení, kdy odvolací soud zrušil původní rozsudek soudu prvého stupně z důvodů vymezených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b),c) tr.ř. a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V této souvislosti je možno konstatovat, že soud prvého stupně v novém řízení, které následovalo po vrácení věci k došetření odvolacím soudem, důsledně respektoval ustanovení § 264 odst. 1 tr.ř. a doplnil dokazování v intencích závazných pokynů obsažených v usnesení Vrchního soudu v Olomouci (jednalo se o usnesení ze dne 30.1.2002, sp.zn. 2 To 179/2001). Jak již bylo uvedeno výše, obžalovaná K. v rámci podaného odvolání vytýká soudu prvého stupně jednak procesní pochybení, kterého se měl dopustit stran výpovědi odsouzeného V. ze dne 24.11.1999, jednak v rámci podaného odvolání vytýká soudu prvého stupně to, že jmenovaný soud rozhodl o její vině na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení provedených důkazů. Úvodem dané problematiky je nutno konstatovat, že se odvolací soud ani jednou z námitek uplatněných obžalovanou nemohl ztotožnit. Na rozdíl od stanoviska obhajoby považuje odvolací soud v souladu s názorem soudu prvého stupně výpověď odsouzeného V. ze dne 24.11.1999, která byla učiněna před sdělením obvinění obžalované K. téhož dne, za neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr.ř. Z obsahu předmětného spisu vyplývá, že výpověď odsouzeného V. (týká se to inkriminované výpovědi ze dne 24.11.1999, u které byla namítána ze strany obhajoby její procesní nepoužitelnost ve vztahu k obžalované K.) proběhla dne 24.11.1999 od 16.15 do 17.00 hod. Obžalované K. pak bylo téhož dne, ale až po skončení výslechu odsouzeného, sděleno obvinění pro skutek, který je předmětem trestního stíhání. Sdělení obvinění obžalované přitom bezprostředně navazovalo na ukončení výslechu odsouzeného V., jehož výpověď obsahovala skutečnosti potřebné pro sdělení obvinění obžalované K. Dále je nutno v této souvislosti poukázat na skutečnost, že policejní orgán je podle platné úpravy povinen neprodleně zahájit trestní stíhání a vyslechnout obviněného, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§ 160 odst. 1, odst. 2 tr.ř.). Výslech obviněného musí být přitom proveden neprodleně po sdělení obvinění, neboť je třeba rozhodnout o vazbě, resp. o jiných zajišťovacích úkonech, jak tomu bylo i v konkrétně projednávaném případě. Zároveň je nutno dát osobě, které bylo sděleno obvinění, možnost se k tomuto obvinění vyjádřit a uvést okolnosti a důkazy sloužící k její obhajobě. Policejní orgán proto nemůže vyčkávat, zda bude případně zjištěn ještě další pachatel trestného činu nebo zda bude takový známý pachatel zadržen nebo bude jinak zajištěna jeho účast na úkonech trestního řízení. Z těchto výše uvedených důvodů je dle názoru odvolacího soudu nutno výslech obviněného považovat za nedokladný úkon ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nebylo zahájeno trestní stíhání za podmínky, že v rámci takového výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s těmito pozdějšími spoluobviněnými. Přitom odsouzený V. byl jak v průběhu přípravného řízení, tak i v rámci řízení před nalézacím soudem, znovu vyslechnut (tedy v době již po sdělení obvinění obžalované K.) a tím byla spoluobžalované K. vytvořena možnost vyjádřit své případné námitky proti skutečnostem uváděným ve výpovědi odsouzeného V., která byla provedena ve vztahu k ní jako neodkladný úkon. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je proto odvolací soud názoru, že výpověď odsouzeného V. ze dne 24.11.1999 je nutno ve vztahu k obžalované K. posuzovat jako neodkladný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr.ř. Za dané situace tedy nic nebránilo soudu prvého stupně, aby z obsahu inkriminované výpovědi odsouzeného V. mohl vycházet při ustálení skutkového stavu i ve vztahu k obžalované K. Jak již bylo konstatováno výše, bylo ze strany obhajoby vytýkáno nalézacímu soudu, že rozhodoval o vině obžalované na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti byla především zpochybňována věrohodnost výpovědi odsouzeného V., o kterou soud prvého stupně především opíral svůj výrok o vině obžalované K., a to především s ohledem na opakované změny v jeho výpovědích. Je sice nutno přiznat oprávněnost tvrzení obhajoby, že odsouzený V. v průběhu trestního řízení (jmenovaný byl původně stíhán společně s obžalovanou K. až do rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2003, na základě kterého byla věc obžalované K. podle § 23 odst. 1 tr.ř. vyloučena ze společného řízení) opakovaně měnil svoji výpověď, na druhé straně je však nutno zdůraznit, že tyto změny ve výpovědi odsouzeného V. se vztahovaly především k otázce jeho účasti na trestném činu vraždy poškozeného K., nikoliv však účasti obžalované K. Odsouzený V. ve své první výpovědi, kterou učinil po sdělení obvinění, označil obžalovanou K. za osobu, z jejíž iniciativy najal muže vystupujícího pod jménem F. s tím, aby s jeho pomocí vyřešil osobní situaci obžalované K. (jmenovaná si předtím stěžovala odsouzenému V. na opakované krajně nevhodné chování poškozeného vůči její osobě). Ve svojí následující výpovědi ze dne 4.1.2000 odsouzený V. sice popřel jakoukoliv svojí účast na zavraždění poškozeného, ve vztahu k obžalované K. však i nadále trval na tom, že zorganizovala zavraždění poškozeného. V souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. bylo tedy na místě, aby se soud prvého stupně zabýval vysvětlením obžalovaného, proč k těmto rozdílům mezi jeho dřívější výpovědí a pozdějšími výpověďmi došlo, což soud prvého stupně, jak je patrno z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, důsledně respektoval. Pokud bylo ze strany nyní již odsouzeného V. v této souvislosti především poukazováno na skutečnost, že jeho výpověď (jedná se o výpověď ze dne 24.11.1999) byla vyšetřovatelem necitlivě přerušována kladením otázek, nemá daný argument vůbec žádnou oporu v obsahu protokolu o předmětném výslechu odsouzeného V. Naopak z obsahu inkriminovaného protokolu vyplývá, že V. v procesním postavení obviněného sám, zcela souvisle vypovídal ke všem rozhodným skutečnostem, aniž by byla jeho výpověď v této fázi výslechu přerušována dotazy ze strany vyšetřovatele. V této souvislosti je pak nutno podotknout, že v průběhu celého výslechu obviněného V. dne 24.11.1999 byla přítomna jeho obhájkyně, přičemž z obsahu protokolu nevyplývá, že by došlo k uplatnění námitek stran vedení výslechu, a to jak ze strany samotného obviněného, tak i přítomné obhájkyně. Při hodnocení výpovědi odsouzeného V. vycházel nalézací soud důsledně z ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. tak, že zvážil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při hodnocení této výpovědi, zvláště za situace, kdy odsouzený V. v rámci trestního řízení učinil více výpovědí, důsledně vycházel z celé jeho výpovědi, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a z vysvětlení proč k těmto rozdílům došlo. Soudu prvého stupně nelze proto ničeho vytknout, pokud za dané situace považoval tvrzení obžalovaného V. obsažené v jeho výpovědi ze dne 24.11.1999 o tom, že obžalovaná K. sjednala zavraždění svého manžela, za věrohodné. Věrohodnost tvrzení o účasti obžalované na zavraždění jejího manžela, která jsou obsažena ve výpovědi odsouzeného V. ze dne 24.11.1999, je možno opřít i o další skutečnosti. Z obsahu již zmiňované výpovědi odsouzeného V. vyplývá, že krátce poté, co mělo dojít k zavraždění poškozeného, se pokusil telefonicky spojit s obžalovanou, aby jí oznámil, že poškozený je mrtev (č.l. 359). Ve své pozdější výpovědi ze dne 4.1.2000 sice odsouzený V. nezpochybnil, že se pokusil telefonicky spojit s obžalovanou přibližně v době, kterou již specifikoval ve své dřívější výpovědi, ale svůj telefonát zdůvodnil potřebou sdělit obžalované informaci o tom, že mu poškozený půjčil její auto (č.l. 367). Odsouzený sám však nebyl schopen vysvětlit konkrétně jaké důvody jej měly vést k tomu, aby v tak pozdních nočních hodinách se telefonicky spojil s obžalovanou na její pevnou linku do bydliště v M. ve Slovinské republice, a to pouze proto, aby jí oznámil, že si půjčil od poškozeného jeho vozidlo, a to navíc za situace, kdy, jak uváděl ve své výpovědi, měl příští den poškozenému vozidlo vrátit. Veškeré okolnosti případu tedy spíše svědčí pro závěr, že pokud se odsouzený V. rozhodl uskutečnit telefonický hovor v tak pozdních nočních hodinách, a to navíc do zahraničí, musela být předmětem rozhovoru mnohem závažnější skutečnost (viz výpověď odsouzeného V. ze dne 24.11.1999) než ta, o které se zmiňoval ve své výpovědi ze dne 4.1.2000. Obžalovaná K. sice ve svých výpovědích popírá telefonický rozhovor s odsouzeným V. v noci z 20. na 21.10.1999, ale tato obžalovanou uváděná skutečnost není nijak v rozporu s tvrzením odsouzeného V. Jmenovaný ve své výpovědi ze dne 24.11.1999 uvedl, že krátce po usmrcení poškozeného K. se pokusil telefonicky oznámit jeho zavraždění obžalované, ale nepodařilo se mu jmenovanou zastihnout, proto uvedenou skutečnost oznámil obžalované telefonicky až později. Samotná obžalovaná nepopírala, že skutečně měla v dopoledních hodinách dne 21.10.1999 (tedy rovněž v krátké časové návaznosti na dobu zavraždění poškozeného) telefonický rozhovor s odsouzeným V., pouze popřela, že by jí odsouzený V. měl oznámit zavraždění jejího manžela (telefonát se měl údajně týkat podnikatelských aktivit poškozeného). Daný telefonický rozhovor a jeho případný obsah je však nutno posuzovat v kontextu s dalšími níže uvedenými skutečnostmi. V krátké časové návaznosti na zmiňovaný telefonický rozhovor mezi obžalovanou a odsouzeným V. převáží odsouzený V. dne 21.10.1999 ze Šumperka do místa trvalého bydliště rodičů obžalované (rodiče obžalované mají trvalé bydliště v P.) osobní vozidlo, kterým přijel dne 20.10.1999 ze Slovinska poškozený K. (v noci z 20. na 21.10.1999 byl jmenovaný zavražděn). Přitom z výsledků provedeného dokazování nevyplývá, že by před uvedeným telefonátem byla odsouzenému V. známa adresa trvalého bydliště rodičů obžalované. Pokud tedy došlo k převozu vozidla poškozeného odsouzeným V. do místa bydliště rodičů obžalované K., muselo k tomu dojít pouze na základě telefonického rozhovoru odsouzeného V. s obžalovanou, ke kterému došlo dne 21.10.1999. Následně dne 23.10.1999, tedy tři dny po zavraždění poškozeného a dva dny po inkriminovaném telefonickém rozhovoru mezi odsouzeným V. a obžalovanou, navštívil odsouzený Maribor ve Slovinské republice (viz výpověď odsouzeného V.) a osobně zde jednal s obžalovanou K. (přítomnost odsouzeného v inkriminované době v Mariboru a osobní jednání s ním potvrdila i obžalovaná K.). Jako důvod cesty do Slovinska uváděl odsouzený V. v citované výpovědi převzetí části odměny pro muže vystupujícího pod jménem F., který měl poškozeného zavraždit. I když odsouzený V. v pozdějších fázích trestního stíhání svoji výpověď v tomto směru podstatně změnil (obžalovaný nebyl schopen změny ve svých výpovědích, jak to bylo konstatováno výše, přesvědčivým a logickým způsobem zdůvodnit) a popřel, že by účelem jeho návštěvy v Mariboru bylo právě převzetí finanční odměny pro muže, který zavraždil poškozeného (výsledky provedeného dokazování bylo potvrzeno, že mužem, který zavraždil poškozeného byl právě odsouzený V.), nikdy se nesnažil zpochybnit svou návštěvu v bydlišti obžalované, která se měla uskutečnit dne 23.10.1999. Výše uvedené skutečnosti posuzované komplexně, ve vzájemné návaznosti, svědčí dle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně pro závěr, že obsahem telefonického rozhovoru mezi obžalovanou a odsouzeným V. ze dne 21.10.1999 bylo sdělení odsouzeného V. o usmrcení poškozeného, jak to mimo jiné potvrdil i odsouzený V. ve svojí první výpovědi po sdělení obvinění. V průběhu dokazování byly dále zjištěny takové skutečnosti, které dokládají existenci motivu obžalované k zavraždění jejího manžela. Obžalovaná sama ve své výpovědi z přípravného řízení označila soužití s poškozeným za katastrofální, přičemž zároveň připustila, že v reakci na narušené vztahy s poškozeným měla opětovně v přítomnosti svých známých prohlásit, že poškozeného zabije. Tvrzení obžalované o silně narušených vztazích s poškozeným koresponduje celá řada důkazů. Kromě odsouzeného V. se o narušených vztazích zmiňují i svědci T., J. a R. (svědci hovoří i o fyzickém násilí poškozeného vůči obžalované K.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti má dle názoru odvolacího soudu skutkový závěr soudu prvého stupně o existenci dohody mezi obžalovanou a odsouzeným V. o usmrcení poškozeného zcela reálný podklad. I přes tvrzení obžalované, stejně jako odsouzeného V. (jmenovaný popíral od počátku trestního stíhání, že by zavraždil poškozeného), obsahovala výpověď odsouzeného V. ze dne 24.11.1999 skutečnosti, na základě kterých je nutno dovodit, že veškeré jeho kroky měly od samého počátku směřovat k zavraždění poškozeného. V této souvislosti je především nutno poukázat na fakt, že výše sjednané odměny, která měla být zaplacena „za vyřešení situace“ obžalované K. (mělo se jednat již o výraznou finanční částku 130.000,- Kč), je zcela neadekvátní za pouhé fyzické napadení poškozeného. Pokud by se skutečně mělo jednat pouze o fyzické napadení poškozeného, připadala by logicky do úvahy finanční odměna v podstatně nižší výši než přestavuje částka 130.000,- Kč. Odsouzený V. nebyl přitom schopen logicky zdůvodnit co mělo být konkrétním důvodem pro to, aby byl poškozený vylákán na odlehlé místo nacházející se již v poměrně velké vzdálenosti od jeho trvalého bydliště (místo, kde mělo údajně dojít k fyzickému napadení poškozeného se nacházelo přibližně ve vzdálenosti 50 km od bydliště odsouzeného V.) jen proto, aby tam byl fyzicky napaden. Dle názoru odvolacího soudu tyto skutečnosti svědčí jednoznačně pro závěr, že poškozený byl vylákán na odlehlé místo nacházející se ve větší vzdálenosti od bydliště odsouzeného V. v pozdních nočních hodinách proto, aby byl zavražděn. Uvedené skutečnosti je pak nutno posuzovat v kontextu s příslušnou pasáží výpovědi odsouzeného V., kterou učinil před soudem dne 25.11.1999. Ve zmiňované výpovědi odsouzený V. výslovně ve vztahu k obžalované K. uvedl „že v podstatě chtěla, aby byl poškozený zlikvidován, protože kdyby to přežil on, nepřežila by to ona“. Tvrzení odsouzeného V., na které odvolací soud odkazuje, není přitom nijak osamocené, neboť samotná obžalovaná ve svých výpovědích připustila, že opakovaně v přítomnosti svých známých a příbuzných v reakci na chování poškozeného vůči ní prohlásila, že poškozeného zabije. Skutečnosti rozvedené výše je možno pouze doplnit tím, že v dosavadním průběhu dokazování nebyly zjištěny žádné takové okolnosti, na základě kterých by bylo možno dovodit existenci logického důvodu, který by mohl vést ke křivému obvinění obžalované odsouzeným V. V závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vypracovaného na odsouzeného V., se výslovně konstatuje, že v rámci psychologických vyšetření jeho osoby nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by potvrzovaly, že odsouzený V. si vymyslel údaje o účasti obžalované K. na iniciaci vražedného úkladu vůči osobě jejího manžela. Ve vztahu odsouzeného k obžalované nebyly rovněž zjištěny žádné vyhraněné negativní postoje a nebyly rovněž zjištěny žádné motivy, z nichž by takováto varianta vyplývala (č.l. 116-117). Rovněž z obsahu výpovědi samotné obžalované K. nevyplývají žádné takové skutečnosti, které by mohly svědčit pro závěr, že si odsouzený svá tvrzení o účasti obžalované K. na zavraždění svého manžela vymyslel (obžalovaná K. ve své výpovědi z přípravného řízení popřela existenci jakýchkoliv neshod mezi ní a odsouzeným V.). Na skutkových závěrech, ke kterým dospěl soud prvého stupně nezměnil nic ani důkaz výslechem svědka K., který byl proveden v rámci řízení před odvolacím soudem, neboť jmenovaný svědek ve své výpovědi neuvedl vůbec žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv ohledně ustálení skutkového stavu stran obžalované K. Právní kvalifikace Odvolací soud neměl žádných pochybností o správnosti postupu soudu prvého stupně, pokud tento soud na základě správně zjištěného skutkového stavu posoudil jednání obžalované K. jako návod podle § 10 odst. 1 písm. b) tr.zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. Jednáním obžalované tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku, došlo úmyslně k navedení nyní již odsouzeného V. ke spáchání konkrétního trestného činu, v projednávaném případě se jednalo o trestný čin vraždy. S ohledem na výsledky provedeného dokazování je nutno konstatovat, že návod ze strany obžalované směřoval k individuálně určené osobě a k individuálně určenému trestnému činu. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se stanoviskem soudu prvého stupně, pokud jmenovaný soud dospěl k závěru s ohledem na okolnosti projednávaného případu (cílenost, programovanost v jednání obžalované), že spáchala jednání, které je předmětem podané obžaloby v přímém úmyslu (§ 4 písm. a/ tr.zák.). Z výše uvedených důvodů považoval tedy odvolací soud výrok o vině v napadeném rozsudku za správný. Trest Odvolací soud neshledal rovněž žádných pochybení ze strany soudu prvého stupně v otázce uloženého trestu, pokud uložil obžalované K. v rámci trestní sazby stanovené zákonem pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. trest ve výši deseti roků a šesti měsíců (rozpětí trestní sazby pro výše uvedený trestný čin je od deseti do patnácti let). Při stanovení výměry uloženého trestu odnětí svobody přihlédl nalézací soud ke všem hlediskům uvedeným v ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. (účel trestu), § 31 odst. 1 tr.zák. (individualizace trestu) s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák. (vymezení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného). Při svých úvahách o trestu přihlédl nalézací soud ke všem do úvahu přicházejícím polehčujícím i přitěžujícím okolnostem (plánovitost jednání vedoucího k zavraždění poškozeného, zavrženíhodnost pohnutky). V tomto směru je možno plně odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku (viz str. 28). Pokud se týká zařazení obžalované pro výkon trestu do věznice s ostrahou za použití ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. (z formálních hledisek měla být obžalovaná pro výkon trestu odnětí svobody zařazena podle § 39a odst. 2 písm. d/ tr.zák. do věznice se zvýšenou ostrahou). Při úvaze o zařazení obžalované do příslušného typu věznice byl správně zohledněn její zdravotní stav, když obžalovaná trpí víceložiskovým postižením CNS. S ohledem na výše uvedenou skutečnost, stejně jako na dosavadní beztrestnost obžalované, má odvolací soud za to, že ve věznici s ostrahou bude náprava obžalované zaručena lépe, než v jiném přísnějším typu věznice. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti rozhodl tedy odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a odvolání obžalovaného K. v celém rozsahu podle § 256 tr.ř. zamítl.