Není-li pro stav důkazní nouze možno vyvrátit obhajobu obžalovaného, že čin, pro který je stíhán, byl vyprovokován ze strany policie, nelze skutek popsaný v obžalobě posoudit jako trestný čin. V takovém případě přichází v úvahu zproštění obžalovaného obžaloby podle § 226 písm. b) TrŘ.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19.7.2002, č.j. 48 T 18/2000-1196 byli obžalovaní M.B., J.K. a A.L. zproštěni podle § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby pro skutek, spočívající v tom, že dne 2.8.1999 v B. v areálu benzínové čerpací stanice ARAL u dálnice směrem na B. po předchozí přípravě a domluvě měli opatřit a za částku 330 000,- Kč prodat R.M. sáček č. 1 o hmotnosti 241,1 g, který obsahoval 20,9 % amfetaminu, dále sáček č. 2 o hmotnosti 99,6 g, který obsahoval 9,6 % metamfetaminu a 4,8 % efedrinu, dále sáček č. 4 o hmotnosti 4,7 g, který obsahoval látku, která byla vzata z některého jiného sáčku, když bylo zjištěno, že obsahuje 20,9 % amfetaminu, takže celkově měli opatřit a prodat látku o hmotnosti 445,5 g, přičemž na základě chemické expertízy bylo zjištěno, že se jedná o látku pervitin obsahující látku metamfetamin a amfetamin jako látku psychotropní zařazenou do seznamu II. Přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. a efedrin, který je látkou prekurzorem zařazeným do tabulky I. V takto popsaném skutku pak obžaloba spatřovala trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Proti tomuto rozsudku si podala státní zástupkyně ve lhůtě vymezené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. odvolání. V písemně vyhotoveném odvolání (dle § 250 odst. 2 tr.ř. bylo odvolání do výroku o vině obžalovaného Š. výslovně vzato zpět, neboť jmenovaný dne 25.2.2003 zemřel) uvádí státní zástupkyně následující skutečnosti. Svoje rozhodnutí Krajský soud v Brně odůvodnil tím, že na základě provedených důkazů měl soud pochybnost o tom, zda trestná činnost obžalovaných nebyla vyprovokována orgány policie a zda opatřené důkazy byly získány v souladu se zákonem, a proto v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaných rozhodl tak, že je zprostil obžaloby. Navíc zdůraznil, že měl vážné pochybnosti o tom, zda činnost policie nebyla provokací k trestné činnosti, která je podle právního řádu České republiky nepřípustná. Státní zástupkyně uvedla, že v úvodu odůvodnění svého odvolání se nebude zabývat hodnocením důkazů, které jsou obsaženy v trestním spise a na základě kterých je naprosto zřejmé, že obžalovaní M.B., J.K. a M.Š. prodali dne 2.8.1999 v B., v areálu benzinové čerpací stanice ARAL, u dálnice směrem na B., policistovi vystupujícímu pod krycím jménem R.M. a jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci dle § 34c zákona o policii celkem 445,5 g pervitinu za částku 330.000,- Kč, přičemž je zřejmé, že pervitin obsahuje metamfetamin a amfetamin, jakožto psychotropní látky zařazené do seznamu II. přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. V rámci odůvodnění odvolání se státní zástupkyně hodlala zabývat především otázkou hodnocení policejní provokace, z důvodu, které měly vést ke zprošťujícímu rozsudku. Státní zástupkyně je toho názoru, že se o žádnou policejní provokaci nejednalo. Policista vystupující pod krycím jménem R.M. jednal v rámci předstíraného převodu věci dle § 34c zákona o policii, neměl tedy postavení policejního agenta dle § 34b zákona o policii, jehož nasazení do této akce by samozřejmě vyžadovalo povolení příslušného soudu. V tomto případě se jednalo o krátkodobější rozpracování drogové trestné činnosti v rámci prověřování ze strany policie a nikoliv o dlouhodobé nasazení příslušníka policie do kriminálního prostředí, které by vyžadovalo, aby se policejnímu agentovi zřídila nová totožnost, doklady, zajistila by se legenda o jeho určité činnosti či zaměstnání, postavení ve společnosti. Nejednalo se o případ, kdy by se policejnímu agentovi zajišťovalo zaměstnání, bydlení a jistá prezentace ve společnosti. Nasazení policejního agenta se používá pro odhalování zvlášť závažné trestné činnosti, kdy nasazení policejních agentů je dlouhodobé, minimálně v trvání 1 roku a jedná se o institut vysoce finančně nákladný. Naproti tomu použití předstíraného převodu věci je pro krátkodobou policejní akci, kdy účelem je stažení drog či padělaných peněz z kriminálního prostředí a zadržení pachatelů zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti. V tomto případě se tedy nejednalo o činnost policisty bez řádného povolení tak, jak bylo prezentováno obhajobou. Pokud se týká policejního informátora Š., jedná se o osobu, kterou policie neustanovila tak, aby tato osoba mohla být slyšena jako svědek u hlavního líčení. Důvodem, proč tak je činěno, je především ochrana osob, které jednají ve prospěch policie a které jsou obecně označovány jako osoby informátorů, kdy tyto osoby pocházejí z kriminálního prostředí, samy trestnou činnosti páchají, zpravidla však jiného druhu a jedná se o osoby, které za žádných okolností nesouhlasí se svojí účastí u soudu v pozici svědků. Nabídnutí institutu utajených svědků dle § 55 odst. 2 tr.ř. těmto osobám se nesetkává v kriminálním prostřední s kladným ohlasem. Příslušná osoba je natolik infiltrována do kriminálního prostředí, že poté, co by byla slyšena jako utajený svědek, je téměř vyloučeno, že by nedošlo k jejímu odhalení a následnému samovolnému potrestání osobami z řad kriminálního podsvětí. Ve všech demokratických zemích jsou využívány osoby, které pracují ve prospěch policie a u kterých je dopředu zřejmé, že je nelze využít jako osoby podající svědeckou výpověď u soudu. Přesně touto osobou byla osoba tzv. informátora Š., která reálně existovala, pocházela z kriminálního prostředí, ale Policie ČR tuto osobu neustanovila, čímž znemožnila její výslech u soudu, a to především z důvodu ochrany této osoby a z důvodu jejího nesouhlasu s podáním svědecké výpovědi, kdy důvody, proč tato osoba takto činila, jsou osobního charakteru a jejich posuzování nepřísluší orgánům činným v trestním řízení. Dále jsou v demokratických zemích využívány pro spolupráci s policií osoby, které jsou ochotny podat svědeckou výpověď u soudu a tyto jsou zařazeny do programu pro ochranu svědků. Jedná se o ochranu jednak krátkodobou, většinou do skončení soudního procesu, anebo o ochranu dlouhodobou, kdy je třeba těmto osobám zajistit novou totožnost, zaměstnání, bydlení, a to rovněž i jejich rodinným příslušníkům. V současné době podmínky této ochrany v České republice řeší zákon č. 137/2001 Sb. V průběhu trestních řízení u jiných dealerů drog došlo k vydání odsuzujících rozsudků, a to i pravomocných, kdy Krajský soud v Brně vydal odsuzující rozsudek potvrzený Vrchním soudem v Olomouci bez toho, aniž by policie vydala osoby informátorů, kdy se jednalo o případ dealerů heroinu I.A. a N.T.D., kdy nebyla ustanovena osoba policejního informátora R. a soud vycházel z jiných důkazů obsažených ve spise, kdy zhodnotil jednání obou pachatelů jako zvlášť závažnou úmyslnou drogovou trestnou činnost a nikoliv jako jednání, které bylo vyprovokováno ze strany policie. Obdobný rozsudek byl přijat i v trestní věci odsouzených M.K., P.K. a J.M., který byl řešen prvoinstančně na Okresním soudu Brno-venkov a potvrzen pravomocně Krajským soudem v Brně. Zde rovněž došlo k vydání odsuzujícího rozsudku, aniž by byla vydána osoba informátora vystupujícího pod krycím jménem E. Zejména prvně uvedená trestní věc byla řešena u Vrchního soudu v Olomouci pod sp.zn. 3 To 184/2002 a je tedy možné se s touto problematikou detailně seznámit. V trestní věci obžalovaných I.A. a N.T.D. byla také řešena otázka přiznání institutu utajeného svědka dle § 55 odst. 2 tr.ř. všem příslušníkům Policie ČR, kteří pracují na speciálních útvarech, které se zabývají odhalováním drogové trestné činnosti, padělanými penězi, korupcí, obchody se zbraněmi apod. Dle názoru senátu Vrchního soudu v Olomouci by se mělo toto postavení přiznávat automaticky všem policistům služebně zařazeným u těchto policejních složek. Pokud se týká případů typické provokace v drogové trestné činnosti má zato, že se dá usuzovat na případ, kdy pachatel nabízí k prodeji např. marihuanu a policista se ho snaží přesvědčit, aby sehnal heroin a tento prodal. O provokaci se tedy jedná v případě, jestliže obchod s drogami, který je uskutečněný pod dohledem důvěrníka policie a policie samé, je nepřiměřený konkrétnímu podezření, se kterým se policie setkala na počátku prověřování trestné činnosti konkrétního pachatele a neodpovídá tedy specificky tomu trestnému činu, z něhož je osoba podezřelá. O typickou provokaci se jedná také v případě, že osoba není podezřelá z trestné činnosti a nemá ani sklon trestnou činnost páchat, ale pod určitým přesvědčováním či nátlakem policejního důvěrníka může být ke spáchání trestné činnosti svedena. Ovšem v případě, kdy policejní důvěrník, tedy osoba jednající ve prospěch policie, pouze osloví třetí osobu s požadavkem, zda by tato nemohla obstarat omamné prostředky, aniž by na ni jinak působila, ještě neznamená, že se jedná o policejní provokaci. Policejní důvěrník zde využívá zřejmé připravenosti osoby k páchání trestné činnosti či pokračování v této trestné činnosti. Činnost důvěrníka, který působí na pachatele podstatně stimulačně v tom směru, že povzbuzuje jeho odhodlání k trestnému činu nebo zintenzivňuje jeho plánování, je naopak policejní provokací. Policejní provokace je však v některých demokratických zemích přípustná tehdy, je-li policejní důvěrník nasazen proti osobě, která je v odpovídající míře podezřelá, že se účastní právě páchaného trestného činu nebo je k němu již odhodlána, přičemž musí existovat konkrétní skutečnosti, které přípustnost provokace dostatečně odůvodňují. Nepřípustnou provokací k trestnému činu je, pokud se tato provokace odehrává s vědomím veřejného činitele odpovědného za vedení důvěrníka nebo jestliže ji tento veřejný činitel nepochybně mohl zastavit. Pověří-li policie důvěrníka nějakou činností, pak má možnosti na tuto osobu dohlížet. Zde platí pak jediná výjimka, a to tehdy, že policie nemohla s chybným postupem policejního důvěrníka počítat. Čím silnější je podezření k tomu, že někdo je odhodlán spáchat trestný čin, tím trvalejší bude muset být stimulace k činu, než bude dosažen práh provokace. Určitá přípustnost provokace je založena také na závazku právního státu účinně objasňovat závažné trestné činy, mezi něž patří i obchodování s omamnými látkami, které se vyznačuje skrýváním různých rovin obchodování a konspirativními postupy, které je možno odhalit jedině prostřednictvím skrytého vyšetřování. Proto nemůže za určitých podmínek být státu zakázáno, aby sáhl i k prostředkům provokace k trestnému činu. Použití provokace musí být ospravedlnitelné a musí být vedeno v každém jednotlivém případě s cílem objasnit závažné trestné činy. Jestliže bude prostřednictvím provokace způsobeno větší zapletení podezřelého do závažnějších nezákonností přesahujících původní podezření, nebude to již se zásadou spravedlivého procesu. Není tedy vyloučen pouhý dotaz, zda by podezřelý podnikl obchod s drogami se zvláště vysokým stupněm nezákonnosti a není ani vyloučena prostá spoluúčast důvěrníka na takovéto činnosti, pokud tím nebude překročena mez provokace. Situace je o to složitější, že obchodníci s drogami provádějí postupně obchody nejdříve v menším množství k získání důvěry a současně disponují kontakty s jinými drogovými obchodníky. Záleží tedy na konkrétním případě, spíše na tom, jestli pachatel bez dalšího přistoupí na nabídku a zintenzívní trestnou činnost co do množství a kvality drogy a zda byl odhodlán k tomu dopustit se i činu s vyšší mírou nezákonnosti. Pokud policie vstoupí do skutkového děje, ve kterém již pachatel je odhodlaný trestnou činnost páchat a nabízí určité množství drogy, nelze shledávat činnost policie za nepřípustnou provokaci. Je nezbytné tedy zjistit závažnost, charakter, podezření vůči konkrétní osobě a míru působení důvěrníka na pachatele, je třeba doložit řádnými před soudem proveditelnými důkazy. Domnívá se, že v případě shora uvedených obžalovaných byly splněny podmínky, kdy policie prokázala, že obžalovaný J.K. nabízí k prodeji psychotropní látky a navázala s ním prostřednictvím svého důvěrníka kontakt, který vedl k uzavření drogového obchodu, který se také uskutečnil a je předmětem obžaloby. Policie v žádném případě neoslovila nevinného člověka, který by neměl žádný vztah k drogám či obchodům s jinými zakázanými předměty. Problematickou zůstává i dokumentace drogových obchodů s většími dealery drog, kteří se nespecializují na prodávání psaníček s omamnými či psychotropními látkami na ulici, ale provedou vždy za určitou delší dobu 1 velký drogový obchod, kdy získají dostatečné množství finančních prostředků tak, aby mohli s těmito disponovat k nadstandardnímu uspokojování potřeb svých i rodinných příslušníků a delší dobu se zase do žádného většího obchodu nezapojí, neboť nechtějí svou nezákonnou činností riskovat, že budou dopadeni. V těchto případech se drogová trestná činnost velmi těžce dokumentuje, neboť jak už bylo uvedeno, jedná se o jednorázové obchody, které skončí buď vysokým finančním ziskem drogových dealerů nebo jejich zadržením policií. Navíc údaje obsažené v kriminálním spise jsou minulostí, neboť v současné době již veškeré údaje z prověřování jsou součástí spisu trestního. Informace obsažené v kriminálním spise mohou sloužit pouze jako informace podpůrné a nelze je v trestním řízení využívat jako důkaz, protože byly opatřeny vždy před sdělením obvinění konkrétním osobám v rámci právní úpravy platné před novelou trestního řádu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je toho názoru, že v tomto případě se nejednalo o policejní provokaci, nýbrž, že policie vstoupila do páchané drogové trestné činnosti minimálně obžalovaného J.K., na kterého se nakontaktovala a s nímž se pak na této trestné činnosti podíleli obžalovaní M.B. a A.L., stejně jako zemřelý M.Š. Policie potom vhodnou stimulací přiměla za účasti osoby jednající v její prospěch obžalovaného J.K. k provedení drogového obchodu právě v době, kdy potřeboval peníze na dovolenou, na kterou se právě chystal odjet. Drogu pervitin přivezl na místo předstíraného převodu obžalovaný M.Š., který se, touto trestnou činností zabýval i následně poté, co byl zproštěn Krajským soudem v Brně tímto napadeným rozsudkem. Státní zástupkyně tedy navrhuje, aby Vrchní soud v Olomouci dle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, sp.zn. 48 T 18/2000 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému jednání a rozhodnutí, neboť odvolací soud sám nemůže uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal na podkladě odvolání Krajského státního zástupce podle § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení napadenému rozsudku předcházející, a to z hlediska vytýkaných vad. Jak je patrno z obsahu podaného opravného prostředku je jeho těžištěm otázka, zda-li se v konkrétně projednávaném případě jednalo o vyprovokování jednání popsaného ve skutkové větě podané obžaloby orgány policie či nikoliv. Odvolatel v žádném případě nevytýká nalézacímu soudu nedostatečný rozsah provedeného dokazování. Odvolací prostředek se přitom v obecné rovině obsáhle zabývá výkladem pojmu policejní důvěrník, agent policie, předstíraný převod věcí. Pokud vytýká soudu I. stupně nesprávné hodnocení provedených důkazů, je nutno k této problematice uvést, že konkrétní hodnocení důkazů zůstává výhradně v kompetenci nalézacího soudu a případný zásah odvolacího soudu do této oblasti s výjimkou těch případů, kdy ze strany soudu I. stupně došlo k hodnocení důkazů, které nebyly provedeny v rámci řízení před soudem I. stupně, popřípadě, kdy ze strany soudu I. stupně nedošlo k hodnocení důkazů provedených v rámci hlavního líčení nebo pokud je hodnocení důkazů v příkrém rozporu se zásadami nebo principy formální logiky by znamenalo porušení zásady volného hodnocení důkazů nalézacím soudem. Odvolací soud je nucen na tomto místě konstatovat, že ani jedna z výše uvedených alternativ, která by mu umožňovala zasáhnout do hodnotících závěrů nalézacího soudu, nenastala. Odvolací soud se již celkem ve dvou případech zabýval předmětnou trestní kauzou. V prvním případě svým usnesením ze dne 24.9.2001, sp.zn. 2 To 131/2001, z podnětu odvolání všech obžalovaných a Krajského státního zástupce v Brně původní rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně s tím, aby v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V druhém případě rozhodoval odvolací soud svým usnesením ze dne 26.4.2002, sp.zn. 2 To 52/2002, a to opět z podnětu odvolání všech obžalovaných a Krajského státního zástupce v Brně, kdy byl původní rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc vrácena Krajskému soudu v Brně s tím, aby v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. V obou dvou případech byla důvodem postupu odvolacího soudu zásadní nejasnost a neúplnost skutkových zjištěních, se kterými se soud I. stupně nevypořádal a nevyvodil z nich příslušné závěry. Uvedené zásadní nejasnosti a neúplnost skutkových zjištěních bylo nutno spatřovat především v tom, že z výsledků, dosud provedeného dokazování, byl naznačován zásah státu (reprezentovaného příslušnými složkami Policie ČR) do skutkového děje, který je obsahem podané obžaloby. Právě objasnění účasti a role policejních složek na skutkovém ději mají zásadní význam pro správná skutková zjištění a právní závěry k trestní odpovědnosti všech obžalovaných v projednávaném případě. Podstata zmiňovaného problému spočívala, jak již to bylo naznačeno v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu, v rozdílu mezi situací, která spočívá v rozhodnutí obžalovaných opatřit a prodat psychotropní látku na základě předcházející policejní provokace a situací, v rámci které se obžalovaní rozhodli k obstarání a následnému prodeji psychotropní látky sami, tedy bez předchozího ovlivňování ze strany policie. Pokud by po doplnění dokazování v intencích závazných pokynů odvolacího soudu bylo potvrzeno, že se v konkrétně projednávaném případě jednalo o druhou alternativu, neměla by okolnost, že projednávaná trestná činnost byla pouze pod policejní kontrolou, žádného vlivu na samotnou podstatu trestné činnosti a mohla by mít vliv pouze na právní kvalifikaci projednávané trestné činnosti, a to i za situace, kdy by v takovém případě policejní orgán předstíral, že jako kupující přijal nabídku obžalovaných na koupi psychotropní látky a tím umožnil trestnou činnost obžalovaných bezodkladně odhalit. Zcela odlišná situace by však z hlediska posouzení otázky viny všech obžalovaných nastala, kdyby výsledky dokazování svědčily pro závěr, že v daném případě policejní orgány plnily roli iniciátora trestné činnosti. Odvolací soud v rámci své přezkumné pravomoci především uložil soudu I. stupně, aby si vyžádal od příslušné složky policie fotokopie části operativního svazku. Na základě pokynu soudu I. stupně byly sice ze strany orgánu Policie ČR předány písemné materiály pocházející z příslušného operativního svazku Policie ČR, které však byly takového charakteru, že v žádném případě z nich nebylo možno dovodit, jakým způsobem měly být konkrétně získány poznatky o záměru obžalovaného K. prodat psychotropní látku, jakým způsobem měl být realizován kontakt mezi údajným informátorem policie, který vystupoval pod jménem Š. s obžalovaným K. a za jakých okolností pak mělo následně dojít k realizaci policejní akce (kompletní operativní svazek by pak sloužil jako případný pramen důkazů provedených následně v řízení před soudem I. stupně, sám o sobě nemůže být důkaz ve smyslu trestního práva použit). I když soud I. stupně vyvinul veškeré potřebné úsilí, aby dokazování v tomto směru doplnil, nebyly mu ze strany orgánu policie kompletní písemné materiály pocházející z příslušného operativního svazku i přes opakované žádosti poskytnuty s odůvodněním, že se na ně vztahuje režim utajovaných skutečností. Tato situace nastala i přes to, že odvolací soud opakovaně ve svých usneseních poukazoval na to, že v každém případě by bylo nutno při zacházení s příslušnými písemnými materiály postupovat v souladu se zákonem č. 148/1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností a vyhláškou č. 244/1998 Sb. Národního bezpečnostního úřadu (ve znění pozdějších předpisů), která stanovuje zejména způsob manipulace s utajovanými písemnostmi, jakož i s dalšími předpisy souvisejícími s ochranou utajovaných skutečností. Zjištěný stupeň utajení vyžádaných písemností, jak bylo ze strany odvolacího soudu upozorňováno, by byl pak podkladem pro manipulaci s těmito písemnými materiály nalézacím soudem. Jelikož nebyly nalézacímu soudu i přes opakované žádosti poskytnuty kompletní písemné materiály pocházející z příslušného operativního svazku Police ČR, byl nalézací soud v důsledku nastalé situace zbaven fakticky jakékoliv další možnosti objektivně posoudit, zda-li se v konkrétně projednávaném případě projednávaná trestná činnost obžalovaných uskutečnila pouze pod policejní kontrolou nebo zdali jejich trestná činnost byla vyprovokována orgány policie. Soud I. stupně rovněž opakovaně uložil nalézacímu soudu provést výslech svědka příslušníka Policie ČR, vystupujícího pod jménem R.M. V novém řízení před soudem I. stupně poté, co byl původní rozsudek tohoto soudu usnesením ze dne 24.9.2001, sp.zn. 2 To 131/2001, zrušen, byl sice svědek vystupující pod jménem R.M. opětovně vyslechnut, ale jeho výpověď byla velmi obecná, nekonkrétní, neboť svědek opakovaně stran skutečností významných pro rozhodnutí soudu buďto uváděl, že si na uvedené skutečnosti již nepamatuje nebo poukazoval na to, že uvedená skutečnost podléhá režimu utajovaných skutečností. Za této situace tedy nalézací soud ve svém druhém rozhodnutí ze dne 26.4.2002 požadoval opětovný výslech svědka vystupujícího pod jménem R.M. s tím, že bude nutno, aby se uvedený svědek znovu nyní a již podrobně vyjádřil k problematice jakým způsobem byly získány poznatky a informace o zamýšleném prodeji pervitinu ze strany obžalovaného K., jakým způsobem došlo ke kontaktu mezi údajným informátorem policie vystupujícím pod jménem Š. a obžalovaným K. a za jakých okolností byla realizována policejní akce ze dne 2.8.1999 v areálu benzínové stanice ARAL. I v tomto případě nalézací soud vyvinul veškeré potřebné úsilí k doplnění dokazování ve výše naznačeném směru. I přesto však nebylo možno doplnění dokazování v naznačeném směru realizovat, když ze strany policie ČR bylo sděleno, že svědek vystupující pod jménem R.M. je v současné době služebně mimo území ČR, přičemž dobu jeho návratu na území ČR není možno ani výhledově určit (č.l. 1171). Jak vyplývá z výpovědi utajovaného svědka R.M. byl mužem vystupujícím pod jménem Š. (údajným informátorem policie) uvědomen o tom, že obžalovaný K. má nabízet k prodeji pervitin (z obsahu důkazů, které měl nalézací soud možnost si opatřit, není možno spolehlivě dovodit, zda-li v době, kdy byl obžalovaný K. kontaktován údajným Š., měl obžalovaný K. drogy ve své dispozici nebo si je musel až následně obstarat u třetí osoby). Přitom o osobě vystupující pod jménem Š. se v souvislosti s prodejem pervitinu zmiňoval ve své výpovědi i obžalovaný K., dle kterého měl být právě tento muž iniciátorem celé transakce s pervitinem. Jak z výpovědi utajovaného svědka M., tak i z výpovědi obžalovaného K., jakož i z obsahu výpovědí dalších obžalovaných, v návaznosti na obsah obou zmiňovaných důkazů vyplývá, že působení muže vystupujícího pod jménem Š. se v souvislosti s prodejem pervitinu neomezilo pouze na sdělení informace o zamýšleném prodeji pervitinu, ale bylo podstatně aktivnější, jak to již bylo rozvedeno v jednom z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu (viz. str. 19 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.9.2001 sp.zn. 2 To 131/2001). Odvolací soud na základě výše uvedených skutečností tedy uložil soudu I. stupně, aby vyvinul maximální úsilí ke ztotožnění osoby vystupující pod jménem Š., popřípadě dalších osob působících mezi obžalovaným K. a orgány policie a tyto osoby jako svědky vyslechl. Nutnost osobu údajného informátora Š. ztotožnit a vyslechnout k rozhodným okolnostem projednávaného případu vyplývalo především z hlediska nutnosti vypořádání se s obhajobou obžalovaných, především obžalovaného K., dle kterého to měl být právě muž vystupující pod jménem Š., který svým požadavkem inicioval spáchání skutku popsaného ve skutkové větě podané obžaloby. Ani v tomto případě se však soudu I. stupně nepodařilo, i když učinil v tomto směru potřebné kroky, dokazování ve výše naznačeném směru doplnit (viz. vyjádření Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – expozitura Brno č.l. 1153). V souvislosti s požadavkem odvolacího soudu na doplnění dokazování ztotožněním muže, vystupujícího pod jménem Š., je nutno poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15.6.1992 ve věci L. versus Švýcarsko. V konkrétně projednávaném případě došlo k odsouzení žadatele, pouze na základě písemných informací osoby vystupující jako svědek obžaloby pod jménem „T.“, která však nikdy nebyla v rámci celého trestního řízení vyslechnuta (osoba vystupující pod jménem T., jednalo se o příslušníka policie ve služebním poměru, kontaktovala žadatele, který prohlásil, že je připraven prodat mu 2 kg kokainu). V konkrétně projednávaném případě pak soud pro lidská práva ve Strasbourgu ve svém rozsudku konstatoval, že pokud ani vyšetřující soudce, ani soudní tribunál, nebyly schopni nebo ochotni vyslechnout muže vystupujícího pod jménem T. jako svědka a provést konfrontaci, která by umožnila porovnat T. prohlášení s tvrzením L. (jmenovaný uváděl, že byl k jednání, které se stalo předmětem trestního stíhání, vyprovokován mužem vystupujícím pod jménem T., který byl příslušníkem švýcarské policie), navíc L. ani jeho právní zástupce neměli během soudního řízení ani jednou možnost položit svědkovi obžaloby, vystupujícímu pod jménem T., otázky a zpochybnit jeho důvěryhodnost, tedy došlo v důsledku tohoto postupu k omezení práva obhajoby do takové míry, že žadatel neměl spravedlivý soudní proces. Došlo tudíž k porušení § 1 článku 6 ve spojení s § 3(d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přesto by bývalo bylo možno provést výslech svědka obžaloby takovým způsobem, který by bral v úvahu oprávněný zájem policejních orgánů a zachoval jeho anonymitu tak, že by bylo možno jej chránit a opět jej v budoucnu použít. V konkrétně projednávaném případě by přicházelo do úvahy aplikovat ustanovení § 55 odst. 2 tr.ř., které by umožnilo vyslechnout osobu vystupující pod jménem Š. v režimu utajeného svědka. V důsledku nastalé situace se tedy soud I. stupně ocitl v důkazní nouzi, neboť nebylo možno spolehlivě vyvrátit obhajobu obžalovaného K., že by skutek popsaný v obžalobě byl vyprovokován policií. Z výpovědi utajeného svědka M. vyplývá, že veškeré skutečnosti ohledně prodeje pervitinu, které uvedl ve své výpovědi, pocházejí výlučně od třetí osoby vystupující pod jménem Š. (označené utajeným svědkem jako informátor). Na základě informací poskytnutích utajenému svědkovi M. mužem vystupujícím pod jménem Š. vyplývá, že iniciátorem prodeje pervitinu měl být obžalovaný K. Naproti tomu obžalovaný K. ve všech svých výpovědí se hájil tím, že iniciativa stran prodeje pervitinu vzešla ze strany údajného Š. V této souvislosti, kdy stěžejním důkazem o vině obžalovaných je především tvrzení informátora policie, vystupujícího pod jménem Š., nelze odhlédnout ani od kvality této osoby, která dle tvrzení utajeného svědka M. pochází z kriminálních kruhů a měla se v minulosti dopustit trestné činnosti velmi závažného charakteru. Pokud za dané situace, i přes charakter osoby údajného Š., nebyl jmenovaný vyslechnut v procesním postavení svědka a nebyl konfrontován s obžalovaným K., není možno ze zprostředkovaných tvrzení údajného Š. při ustálení skutkového stavu vycházet, neboť by tím došlo k výraznému porušení práva obhajoby obžalovaných. K objasnění důkazní situace nepřispěly ani výslechy dalších příslušníků policie v řízení před soudem I. stupně, neboť svědci stran skutečností majících význam pro posouzení viny obžalovaných se vyjadřovali značně vyhýbavě s tím, že si na podrobnosti případu již nevzpomínají. Z úředních záznamů, které jsou jednak obsahem předmětného trestního spisu, jednak byly obsahem operativního svazku Policie ČR, nemohlo být při ustálení skutkového stavu vycházeno, neboť sám úřední záznam není možno dle konstantní judikatury považovat za důkaz ve smyslu trestního zákona (úřední záznam může být pouze pramenem důkazů), na což poukazoval ve svém písemném odvolání i státní zástupce. Za dané důkazní situace s ohledem na všechny skutečnosti rozvedené výše, kdy soud I. stupně vyčerpal veškeré potřebné kroky k ustálení skutkového stavu a odstranění pochybností o tom, že jednání obžalovaných bylo vyprovokováno činností policejního informátora vystupujícího pod jménem Š., postupoval správně, pokud aplikoval princip in dubio pro reo a všechny obžalované zprostil podané obžaloby s tím, že jednání popsané ve skutkové větě obžaloby není trestným činem. Na tomto místě je nutno uvést v obecné rovině ve stručnosti stanovisko Ústavního soudu ČR, v jím projednávaném případě III. ÚS 597/99 vztahující se k protiústavnosti a nezákonnosti policejní provokace a z toho vyplývajícím důsledkům. Podle tohoto stanoviska je nepřípustným porušením článku 39 Listiny základních práv a svobod a článku 7 odst. 1 Úmluvy o ochranně lidských práv a základních svobod, jestliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy je nepřípustný takový zásah státu do skutkového děje, který ve své komplexnosti tvoří trestný čin, respektive takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Odvolací soud rovněž odkazuje v dané souvislosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu ze dne 9.6.1998 ve věci T. de C. versus Portugalsko. V odůvodnění citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva se konstatuje, že i v případech, kdy se jedná o potlačení obchodu s drogami, právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá v demokratické společnosti tak výsadní místo, že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné. Všeobecné požadavky na spravedlnost zakotvené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vztahují na řízení týkající se všech typů trestné činnosti od nejjednodušší k nejkomplexnější. Veřejný zájem nemůže tedy v žádném případě ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace. Pokud bylo v opravném prostředku státního zástupce v souvislosti se stanoviskem nalézacího soudu poukazováno na případ řešený u Vrchního soudu v Olomouci pod sp.zn. 3 To 184/2002 (v trestní věci obžalovaných I.A. a N.T.D.) nelze v žádném případě citované rozhodnutí vztáhnout na projednávaný případ. V trestní věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp.zn. 3 To 184/2002 měly soudy obou stupňů k dispozici důkazy, z jejichž obsahu vyplývalo (kromě údajů sdělených informátorem byla daná skutečnost potvrzována dalšími na sobě nezávislými důkazy, které byly provedeny v řízení před soudem), že nešlo o provokaci, ale že orgány policie již vstoupily do skutkového děje (oba obžalovaní nabídli, předtím než do vývoje událostí vstoupily orgány policie, drogy dvěma dalším osobám). Z výše uvedených důvodů proto rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.