Uložení trestu propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) TrZ je podmíněno zjištěním, že této věci bylo užito ke spáchání trestného činu. Užití věci při spáchání činu odůvodňuje vyslovení propadnutí věci i ohledně příslušenství k věci. Ostatní věci, u nichž tento vztah zjištěn není, mohou být předmětem zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) TrZ.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.6.2003, č.j. 36 T 3/2003-369, byl obžalovaný O.H. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 11. prosince 2002 kolem 21.45 hod. v B., v kuchyni svého bytu č. 11, na ul. J. č. 1636/8, v rámci již dříve konfliktních vztahů se svou manželkou A.H., v podnapilém stavu se po předchozí rozepři s ní rozhodl ji usmrtit, načež na ni opakovaně, celkem 9x, vystřelil z pistole zn. ČZ 75B, ráže 9 mm a zasáhl ji do hrudníku, břicha i hlavy, kde střely poranily mozek, srdce, levou plíci, střevní kličky, žaludek, přičemž jí opakovaně prostřelil i horní končetiny, jimiž se napadená instinktivně kryla, čímž jí takto způsobil rozsáhlá poranění zmíněných životně důležitých orgánů, jež byla neslučitelná se životem, a v důsledku těchto poranění pak napadená H., a to zejména kvůli střelnému poranění kmene mozkového při průstřelu dutiny lební, na místě zemřela. Za tento trestný čin byl obžalovanému podle § 219 odst. 1 tr.zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák. uložen trest propadnutí věci, a to pistole zn. ČZ 75 Luger 9 mm, výr.č. Z1893, plastový kufřík na pistoli s příslušenstvím (zejm. 2x zásobník), krabičku s 50 kusy nábojů ráže 9 mm, 15 nábojů ráže 9 mm, krabičku 58 kusů plus 9 kusů nábojů ráže 7,65 mm. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému dále uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu držení a nošení zbraně a střeliva na dobu osmi roků. Konečně podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, P. 9, D. 4/1404, náhradu škody ve výši 1.058,- Kč. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obžalovaného H., které bylo v písemně podobně zpracováno jeho obhájcem JUDr. S. V odůvodnění tohoto opravného prostředku uvádí odvolatel, že své odvolání zaměřuje jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Připouští, že kritického dne ve večerních hodinách došlo mezi ním a manželkou ke slovní rozepři, během níž si uvědomil, že drží v ruce svoji legálně drženou pistoli, kterou natáhl. Poukazuje na to, že další průběh, konkrétně střelbu z pistole, si ovšem skutečně nepamatuje, když má za to, že ani znalec MUDr. U. toto tvrzení jednoznačně nevyvrátil. Dále konstatuje, že si vzpomíná pouze na to, že pistoli odložil, že místnost byla plná kouře a také na to, že sám posléze volal na policii. Nepopírá zabití své manželky, v žádném případě však neměl v úmyslu ji usmrtit, jak to předpokládá ustanovení § 219 odst. 1 tr.zák. Má za to, že s tímto jeho tvrzením koresponduje i výpověď svědka L.F., policisty Obvodního oddělení PČR v Bruntále, který přijel na místo činu poté, co obžalovaný celou věc ohlásil. Odvolatel konstatuje, že z výpovědi tohoto svědka plyne, že slyšel jak obžalovaný říká „jen ať ji zachrání, ať žije“. Odvolatel má za to, že tohoto výrazu by nepoužil, pokud by měl předchozí úmysl poškozenou usmrtit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy odvolatel navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b),d),e) tr.ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl tak, že jeho jednání bude kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr.zák. a aby mu byl nově uložen přiměřený trest odnětí svobody, při jehož ukládání by měla být zohledněna skutečnost, že je osobou dosud netrestanou s dobrou pověstí. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Při podání tohoto opravného prostředku byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravného prostředku konstatovat, že tento splňuje náležitosti odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného opravného prostředku je zcela zřejmé, že je zaměřen do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněného opravného prostředku přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaného opravného prostředku, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, musí především odvolací soud konstatovat, že řízení, vedoucí k napadenému rozsudku ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání (v rámci právní úpravy platné a účinné v době, kdy bylo trestní stíhání zahájeno) a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny (až na důkazy mající povahu úkonů neodkladných či neopakovatelných) byly realizovány až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samého počátku trestního řízení obhájce, který měl možnost zúčastnit se všech vyšetřovacích úkonů a také tohoto svého práva využil a nedošlo tudíž ani z tohoto úhlu pohledu ke zkrácení práv obžalovaného na obhajobu. Ani v tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo za to, že soudu prvého stupně nelze vytknout nerespektování podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. O tom, že soud zákonné mantinely tohoto ustanovení respektoval a shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě bylo možno ustálit skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, svědčí konec konců i sama skutečnost, že ani odvolatel v rámci opravného prostředku nenavrhoval v žádném směru doplnění dokazování. I odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvého stupně, pokud ten rozhodl v rámci hlavního líčení konaného dne 12.6.2003 (viz č.l. 363) o tom, že další dokazování prováděno nebude, neboť okruh provedených důkazů je dostatečný k ustálení skutkového stavu splňujícího kritéria ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaného, tento je prioritně zaměřen do výroku o vině, když fakticky stěžejní námitkou odvolatele je to, že podle jeho názoru soud prvého stupně nesprávně vyhodnotil důkazy, pokud jednání, pro něž byla podána obžaloba, kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák., když podle mínění obžalovaného mělo být toto jeho jednání kvalifikováno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr.zák. V této souvislosti musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvého stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestně právní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvého stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tzn. že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Konec konců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvého stupně, přezkoumávat a následně eventuelně i vytýkat nalézacímu soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud soud prvého stupně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popř. pokud je hodnocení důkazů soudem prvého stupně v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věci obžalovaného H., potom odvolací soud musí konstatovat, že podle jeho přesvědčení soud prvého stupně mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. Byť je hodnotící pasáž napadeného rozsudku poněkud kusá (což je snad jediná vada týkající se hodnotící činnosti, kterou lze nalézacímu soudu vytknout), přesto je dle názoru odvolacího soudu ze zmíněné pasáže na str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku zcela zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané a o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaného H. zažalovanou trestnou činností opřel. Je tedy možno konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící část, splňuje kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Lze tedy odkázat do jisté míry (pochopitelně v limitech daných výše naznačenou kusostí hodnotící pasáže) na zmíněnou část odůvodnění napadeného rozsudku. Podle názoru odvolacího soudu soud prvého stupně nepochybil, pokud na základě argumentace rozvedené na str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku ustálil, že to byl právě obžalovaný, který způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku usmrtil poškozenou H. Soud prvého stupně správně konstatuje, že při uzavření tohoto závěru bylo nutno akcentovat skutečnost, že sám obžalovaný uvedl, že v momentu střelby nikdo jiný v bytě nebyl (pochopitelně vyjma nezletilých dětí manželů H., které ovšem spaly ve svém pokoji a skutkový děj nesledovaly), dále ten fakt, že na pistoli byla nalezena pachová stopa obžalovaného a na jeho oděvu byly nalezeny povýstřelové zplodiny. Soud také správně zohlednil skutečnost, že z příslušných expertiz bylo zjištěno, že pistole, která byla zajištěna na místě činu, je tou pistolí, jež byla použita k usmrcení poškozené H. Rovněž tak procesní soud nepřehlédl záznam z tísňové linky Policie ČR, kde obžalovaný oznámil své jméno, bydliště i skutečnost, že zastřelil manželku. Nad rámec těchto úvah cítí navíc soud odvolací povinnost konstatovat, že pokud se týče závěrů, které vedly k ustálení skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě, je nutno zohlednit i obsah protokolu o ohledání místa činu a pochopitelně též obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, týkající se prohlídky a pitvy mrtvoly poškozené H. Z protokolu o ohledání místa činu především zcela transparentně vyplývá jaká byla situace v kuchyni bytu manželů H. v podstatě bezprostředně poté, co obžalovaný učinil ono výše označené oznámení na Obvodním oddělení Policie ČR v Bruntále. Z tohoto protokolu plyne, že na podlaze bylo nalezeno tělo poškozené H. a také ta skutečnost, že na různých místech v kuchyni bylo nalezeno celkem 9 vystřelených nábojnic, což koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z tohoto posudku potom je nutno zcela jednoznačně dovodit, že onou střelbou byla poškozené způsobena zranění popsaná ve skutkové větě rozsudku, která byla takového charakteru, že poškozená nebyla zachranitelná ani při okamžité, vysoce specializované lékařské pomoci. Ze zmíněného znaleckého posudku také zcela jednoznačně plyne jaká zranění byla bezprostřední příčinou smrti poškozené. Dále pak je nutno, pokud se týče vzdálenosti, na kterou bylo stříleno, odkázat na znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky, odvětví balistiky (viz č.l. 76) a na další znalecký posudek z oboru kriminalistické techniky, odvětví fyzikálněchemické expertizy (viz č.l. 90). Z obou těchto exaktních důkazů jednoznačně plyne, že vzdálenost mezi ústím zbraně a tělem poškozené byla v okamžiku střelby několik desítek centimetrů, maximálně jeden metr. Lze tedy říci, že z výše naznačených důkazů je zcela zřejmé, že byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného spočívajícím v opakovaných výstřelech proti tělu poškozené H. a způsobeným následkem, tedy smrtí jmenované. Pokud se pak týče podřazení správně ustáleného skutkového děje pod příslušnou skutkovou podstatu zvláštní části trestního zákona, tedy v daném případě pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák., pak i s tímto závěrem soudu prvého stupně se soud odvolací ztotožnil. Byť soud prvého stupně tento svůj závěr odůvodňuje opětovně značně stručně, (viz str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku), přesto je tento závěr nalézacího soudu nutno považovat za správný. Nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku má odvolací soud za to, že jednání obžalovaného H. je nutno kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. z následujících důvodů. Především je nutno zohlednit onu výše prokázanou skutečnost, že obžalovaný vystřelil na poškozenou opakovaně, celkem 9x, přičemž ve všech případech její tělo zasáhl. V této souvislosti je dále nutno poukázat na fakt, že stříleno bylo z velmi krátké vzdálenosti (viz výše ventilované znalecké posudky, z nichž plyne, že vzdálenost střelby byla maximálně jeden metr). Z takto krátké vzdálenosti obžalovaný fakticky nemohl tělo poškozené minout. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, dále vyplynulo, že minimálně pět střelných ran bylo vedeno do těch částí lidského těla, kde jsou uloženy pro život důležité orgány, jejichž závažné poranění je prakticky s dalším životem neslučitelné (hlava, hrudní koš, břišní dutina). To, že právě v těchto částech lidského těla jsou uloženy pro život prakticky nejdůležitější orgány je skutečností obecně zřejmou, která je známa prakticky každému rozumně uvažujícímu jedinci. Tato skutečnost byla tedy zcela nepochybně známa i samotnému obžalovanému. Konečně posledním argumentem proč je nutno jednání obžalovaného kvalifikovat jako trestný čin podle § 219 odst. 1 tr.zák. je i samotný charakter použité zbraně. V daném případě šlo o zbraň ráže 9 mm, navíc o zbraň typu samonabíjecí pistole, která umožňuje vystřelit větší množství ran ve velmi krátkém časovém intervalu. S ohledem na ráži použité zbraně je nutno tuto zbraň hodnotit jako zbraň poměrně razantní, která je zcela nepochybně schopna způsobit rozsáhlá, s životem neslučitelná poranění. V této souvislosti vyslovuje odvolací soud své přesvědčení, že obžalovaný si výše popsaného charakteru použité zbraně musel být nepochybně vědom, neboť bylo prokázáno, že byl držitelem zbrojního průkazu, když konec konců onu vražednou zbraň držel legálně. Je přitom všeobecně známo, že uchazeč o zbrojní průkaz musí projít jistou odbornou přípravou, v jejímž rámci se zcela nepochybně seznamuje s charakterem střelných zbraní. Podle názoru odvolacího soudu tedy všechny výše uvedené okolnosti ve svém souhrnu dávají dostatečný podklad pro závěr, že s ohledem na charakter použité zbraně, vzdálenost, na kterou bylo stříleno, počet vystřelených ran a místa na těle poškozené, na něž obžalovaný mířil, a které také svými výstřely zasáhl, je nutno zcela nepochybně dovodit závěr, že obžalovaný jednal v úmyslu poškozenou A.H. usmrtit, a to v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr.zák. Z těchto důvodů se tedy odvolací soud nemohl ztotožnit s názorem vyjádřeným v opravném prostředku v tom smyslu, že by jednání odvolatele mělo být kvalifikováno podle mírnějšího zákonného ustanovení ve smyslu § 222 odst. 1, odst. 3 tr.zák. Na tomto závěru pak nemohou nic změnit ani konkrétní odvolací námitky vyjádřené v opravném prostředku. Pokud se týče první odvolací námitky stran toho, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. U., údajně jednoznačně nevyvrátil tvrzení obžalovaného o tom, že si na rozhodující část skutkového děje (tedy na střelbu proti poškozené) nevzpomíná, potom tato námitka je ve světle provedených důkazů naprosto irelevantní. Je sice skutečností, že obžalovaný v rámci svých velmi stručných vyjádření k celé věci uváděl, že si na vlastní střelbu nevzpomíná, nicméně jak vyplývá zejména z výslechu jednak MUDr. U., ale zejména MUDr. V., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, u hlavního líčení (viz č.l. 356-357), především MUDr. V. uvedl, že žádné patologické zdroje amnézie, tedy výpadku paměti, nebyly v daném konkrétním případě shledány. Znalec MUDr. V. také uvedl, že z obdobnou reakcí se setkávají ve své praxi v naprosté většině podobných případů, když onen paměťový výpadek je psychologicky nejlépe vysvětlitelný jako projev určité vědomé distance od morálně problematické situace a vytěsnění vzpomínky mimo oblast vědomého jednání. Je tedy zcela evidentní, že ze závěrů znaleckého posudku, ale i z výpovědí znalců, jednoznačně plyne, že byť by si skutečně obžalovaný na onu rozhodující část skutkového děje nepamatoval (o čemž vyslovuje odvolací soud své pochybnosti), pak by onen výpadek paměti neměl svůj podklad v žádném patologickém stavu, ale šlo by s největší pravděpodobností o podvědomé vytěsnění pro obžalovaného traumatizujícího zážitku. Onen závěr znalců, že amnézie nemá svůj podklad v žádném chorobném stavu, je v daném případě důležitý z toho důvodu, že lze vyvrátit, byť ne výslovně vyřčenou, námitku obžalovaného stran toho, že nebyl za své jednání trestně odpovědný. Naopak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie jednoznačně plyne, že jak rozpoznávací, tak ovládací schopnosti obžalovaného byly zachovány, resp. jen lehce a nepodstatně sníženy prostou opilostí, kterou si ovšem obžalovaný způsobil sám. Znalci přitom jednoznačně vyloučili projevy komplikované či kombinované opilosti. Stran prokázaného úmyslu obžalovaného poškozenou usmrtit pak nemůže obstát ani námitka ve smyslu výpovědi policisty svědka F., který hovořil o tom, že obžalovaný bezprostředně po příjezdu policejní hlídky na místo činu pronesl výrok „jen ať ji zachrání, ať žije“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stran použité zbraně, vzdálenosti, na kterou bylo stříleno, počtu střelných ran a místa na těle poškozené kam tyto rány směřovaly, je toto vyjádření učiněné navíc až po vlastním činu, vyjádřením irelevantním, které podle přesvědčení odvolacího soudu v žádném případě nemůže mít vliv na závěr o tom, že obžalovaný jednal v úmyslu usmrtit poškozenou H. Tvrzení obžalovaného, že by výše ventilovaného výroku neužil, pokud by měl skutečně v úmyslu poškozenou usmrtit, ve světle výše prokázaných skutečností stran toho, jak se odehrál skutkový děj, nemůže v žádném případě obstát jako argument pro to, aby jeho jednání mohlo být kvalifikováno podle jím navrhovaného zákonného ustanovení. Podle názoru odvolacího soudu tedy z důvodů, které byly výše rozvedeny, soud prvého stupně nepochybil, pokud jednání obžalovaného právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. Pokud se týče dalších výroků napadeného rozsudku, potom především je nutno říci, že pochybení soudu prvého stupně odvolací soud neshledal ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Odvolací soud se neztotožnil s názorem obžalovaného, že trest ve výměře jedenácti roků a šesti měsíců odnětí svobody je trestem nepřiměřeně přísným. Podle názoru odvolacího soudu naopak trest uložený v této výměře v žádném případě nelze hodnotit jako trest nepřiměřeně přísný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., či snad dokonce jako trest nezákonný ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Především je nutno si uvědomit, že obžalovaný byl ohrožen trestní sazbou v rozpětí deseti až patnácti roků ve smyslu § 219 odst. 1 tr.zák. Podle názoru odvolacího soudu Krajský soud v Ostravě pečlivě vyhodnotil všechny zákonné okolnosti rozhodné jak pro druh a výměru trestu, tak pro účel trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr.zák. Správně soud prvého stupně vyhodnotil stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného jako velmi vysoký, když správně poukázal na to, že obžalovaný způsobil fakticky neodčinitelný následek, když usmrtil jiného člověka. Navíc je nutno mít na paměti, že obžalovaný usmrtil matku dvou nezletilých dětí, čímž zcela nepochybně oběma dětem způsobil velmi pravděpodobně dlouhodobé, dost možná doživotní trauma. Rovněž tak soud prvého stupně správně při svých úvahách o druhu a výši trestu zohlednil též způsob provedení trestného činu, když je nutno mít na paměti, že obžalovaný vystřelil na poškozenou opakovaně, celkem 9x. Na druhé straně nalézací soud jako k okolnosti polehčující správně přihlédl zejména k dosavadnímu bezúhonnému životu obžalovaného. Na základě všech uvedených skutečností pak krajský soud rozhodně nepochybil, pokud uložil obžalovanému trest v první třetině zákonné trestní sazby. Vrchní soud v Olomouci se rovněž ztotožnil s postupem nalézacího soudu, pokud ten zařadil obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou, když správně neshledal žádných důvodů pro zařazení obžalovaného do mírnějšího typu věznice se smyslu § 39a odst. 3 tr.zák. Správně rovněž soud prvého stupně uložil obžalovanému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení zbraně a střeliva na dobu osmi roků. Takto formulovaný výrok o uloženém trestu zákazu činnosti především správně akcentuje skutečnost, že obžalovaný ke spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu fakticky zneužil povolení k legálnímu držení střelné zbraně, jež mu bylo vydáno na základě zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu. Samotná formulace uloženého trestu zákazu činnosti, v jehož rámci bylo obžalovanému zakázáno držení a nošení zbraně a střeliva, pak odpovídá dikci ustanovení § 2 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o střelných zbraních a střelivu. Stejně tak nalézací soud nepochybil, pokud zavázal obžalovaného k náhradě způsobené škody ve výši 1.058,- Kč poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR. Jak vyplývá ze spisového materiálu (konkrétně z č.l. 344), zmíněný poškozený subjekt se včas a řádně připojil se svým nárokem na náhradu škody a také požadovanou částkou řádně vyčíslil. Jediným pochybením, které bylo v činnosti soudu prvého stupně odvolacím soudem shledáno, a které má podle názoru odvolacího soudu charakter porušení zákona a na něž bylo tedy nutno reagovat postupem ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř., tedy částečným zrušením napadeného rozsudku, je postup soudu, pokud ten uložil obžalovanému ve smyslu § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák. trest propadnutí věci, a to ve vztahu ke všem věcem uvedeným ve výroku napadeného rozsudku, tedy kromě oné vražedné zbraně - pistole zn. ČZ 75 Luger 9 mm, výr. č. Z1893, též plastového kufříku na pistoli s příslušenstvím a nábojů, ať již ráže 9 mm, či ráže 7,65 mm. Jak vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.zák. soud může uložit trest propadnutí věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu, pokud jde o věc náležející pachateli. Podle názoru odvolacího soudu je zcela nepochybné, že pokud se týče všech výše naznačených věcí, jedná se o věci náležející pachatele. Tedy tato podmínka pro uložení trestu propadnutí věci by splněna byla ve vztahu ke všem věcem, ve vztahu k nimž nalézací soud tento trest uložil. Nicméně podle názoru soudu odvolacího není splněna ona první a základní podmínka pro možnost uložení trestu propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák., totiž to, že ne všech věcí, které uvádí ve výroku napadeného rozsudku nalézací soud, bylo užito ke spáchání trestného činu. Jak vyplývá z provedeného dokazování, obžalovaný ke spáchání onoho trestného činu vraždy na poškozené A.H. užil toliko oné pistole zn. ČZ 75, výr. č. Z 1893 a pochopitelně též nábojů, které ovšem v rámci páchání oné trestné činnosti vystřelil, tedy fakticky spotřeboval. Pokud se týče této pistole, je tedy postup soudu prvého stupně, pokud ve vztahu k ní uložil trest propadnutí věci, zcela správným a zákonu odpovídajícím. Podle názoru odvolacího soudu ovšem již tak správně nepostupoval nalézací soud, pokud trest propadnutí věci uložil i ve vztahu k oněm ostatním věcem, tedy plastovému kufříku na pistoli s příslušenstvím a nábojům. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, že by obžalovaný těchto věcí ke spáchání trestného činu užil, a proto tedy nebyla splněna podmínka vyjádřená v ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák., proto, aby i ve vztahu k těmto věcem mohl být uložen trest propadnutí věci. Tento postup je tedy nutno vyhodnotit jako pochybení nalézacího soudu, ovšem pochybení takového charakteru, které bylo možno po částečném zrušení příslušného výroku napadeného rozsudku napravit samotným odvolacím soudem a to postupem dle § 259 odst. 3 tr.ř. Odvolací soud tedy vzhledem k tomu, že by podle jeho názoru bylo naprosto proti smyslu celého trestního řízení, aby se ony zbývající věci, tedy kufřík na pistoli s příslušenstvím a náboje, dostaly opětovně do majetkové dispozice obžalovaného, když je nutno si v této souvislosti uvědomit, že se jedná (vyjma onoho kufříku na pistoli) o věci, k jejichž držení je nutno jistého specielního povolení, rozhodl o vyslovení ochranného opatření – zabrání věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr.zák. ve vztahu k plastovému kufříku na pistoli s příslušenstvím a nábojům, ať již v krabičkách, či volně loženým. Podle názoru odvolacího soudu takovýto postup vyžaduje obecný zájem, zejména bezpečnost lidí, popř. majetku. Bylo totiž prokázáno, že obžalovaný se dopustil trestného činu za použití střelné zbraně a střeliva a tudíž podle názoru odvolacího soudu, byť ve vztahu k oněm zbývajícím věcem nelze ukládat trest propadnutí věci pro nenaplnění podmínek ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák., přesto je v obecném zájmu, aby další střelivo, popř. příslušenství k pistoli, se již nedostalo do majetkové dispozice obžalovaného. Proto bylo vysloveno ono výše citované ochranné opatření. Lze tedy uzavřít, že jediným pochybením soudu prvého stupně, na něž bylo nutno reagovat postupem ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř. a následně postupem podle § 259 odst. 3 tr.ř., byla výše uvedená vada spočívající v nesprávné formulaci výroku o uloženém trestu propadnutí věci. K žádným dalším změnám v napadeném rozsudku neshledal odvolací soud důvody.