Zjistí-li soud, který rozhodl o odkladu výkonu trestu ze zdravotních důvodů, v době následující po datu, do kterého byl odsouzenému nástup trestu odložen, že jeho zdravotní stav další odložení výkonu trestu neodůvodňuje, nařídí výkon trestu. K rozhodování o odvolání odkladu výkonu trestu (dle § 322 odst. 1 tr.ř. a contrario) není důvodu.

Napadeným rozhodnutím bylo nalézacím soudem rozhodnuto tak, že podle § 322 odst. 1 tr.ř. a contrario se odvolává odklad výkonu trestu odnětí svobody povolený odsouzenému V. usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24.3.2003, č.j. 28 T 24/99-589, do 31.5.2003. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí soud prvého stupně především, že jmenovaný V. byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z 7.8.2003, sp.zn. 3 To 83/2002, uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr.zák. a odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále pak uvádí krajský soud, že odsouzený požádal svým podáním ze 17.9.2002 o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Soud prvého stupně dále uvádí, že poté, co si vyžádal příslušné lékařské zprávy týkající se zdravotního stavu odsouzeného, rozhodl usnesením z 24.3.2003 tak, že odložil odsouzenému V. výkon trestu odnětí svobody do 31.5.2003. Jak dále uvádí v odůvodnění napadeného usnesení soud prvého stupně, před uplynutím oné doby, na kterou byl povolen odklad výkonu trestu odnětí svobody, si nalézací soud vyžádal zprávy stran aktuálního zdravotního stavu odsouzeného V., a zejména ze zdravotní zprávy I. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice – 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze zjistil, že v tomto zdravotnickém zařízení odsouzený hospitalizován nebyl, ač z jedné z předchozích lékařských zpráv vyplývalo, že právě v tomto zdravotnickém zařízení se má podrobit operaci. Z další lékařské zprávy zjistil soud prvého stupně, že u odsouzeného došlo oproti předchozí době k výraznému zhoršení zdravotního stavu s tím, že dle autora této zprávy, kterým je primář chirurgického oddělení Nemocnice s poliklinikou v Českém Brodě MUDr. B., je v případě odsouzeného nutný odklad výkonu trestu. Soud prvého stupně dále konstatuje, že tyto zprávy posléze předložil k vyjádření Zdravotnické službě Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR s tím, že z vyjádření této instituce naopak zjistil, že odsouzenému nic nebrání v okamžitém nástupu výkonu trestu odnětí svobody, neboť jak vyplývá ze zprávy ZS GŘ VS ČR, odklad výkonu trestu byl odůvodněn provedením operace, která se však neuskutečnila s tím, že vězeňská služba je schopna odsouzenému zajistit potřebnou lékařskou péči včetně odborných kontrol a odborných vyšetření. Dle příslušné zprávy nástup výkonu trestu neohrozí život odsouzeného a míru ohrožení jeho zdraví ve výkonu trestu odnětí svobody pokládá Zdravotnická služba VS ČR za srovnatelnou s ohrožením v civilním životě. V závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí soud prvého stupně, že z výše naznačených zpráv, zejména s ohledem na obsah zprávy Zdravotnické služby GŘ VS ČR dospěl k názoru, že nejsou v dané věci splněny podmínky ustanovení § 322 odst. 1 tr.ř. s tím, že dále argumentuje tím, že odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody byl odůvodněn provedením operace, která se ovšem vůbec neuskutečnila. V rámci poučení potom soud prvého stupně uvedl, že proti jeho rozhodnutí není stížnost přípustná. Přes takto formulované poučení o nemožnosti podání opravného prostředku byla proti shora naznačenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podána odsouzeným stížnost, která byla v písemné podobě zpracována jeho obhájcem JUDr. S. Z odůvodnění tohoto opravného prostředku se podává, že odvolatel především považuje za nesprávné poučení o nemožnosti podání opravného prostředku, kterého se mu dostalo nalézacím soudem. Má totiž za to, že napadené rozhodnutí ve své podstatě ani za rozhodnutí považovat nelze, neboť trestní řád takové rozhodnutí nezná a podle stěžovatele nelze připustit praxi, že by nová rozhodnutí byla vytvářena ad hoc pro každý případ. Podle stěžovatele v jeho konkrétní věci mělo být případně rozhodnuto pouze o dalším případném povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, přičemž toto je rozhodnutí, proti kterému trestní řád stížnost výslovně připouští. Podle názoru stěžovatele využití logického argumentu – a contrario – v daném případě není ani možné ani logické, neboť podle jeho názoru jen těžko bude lze zvrátit skutečnost, že mu byl odklad povolen a lhůta, po níž odklad trval, již více než měsíc před vydáním napadeného rozhodnutí uplynula. Podle stěžovatele v žádném případě není možné vydat nařízení výkonu trestu zpětně pro dobu, po níž trval odklad. Stěžovatel je tedy tohoto názoru, že vydání napadeného rozhodnutí je nelogické, nesprávné, toto rozhodnutí je v rozporu s platnou právní úpravou. Pokud se týče obsahové stránky napadeného rozhodnutí, ani s ní stěžovatel nesouhlasí. Především konstatuje, že z lékařských zpráv, které měl nalézací soud k dispozici, jednoznačně vyplývá, že došlo v mezidobí ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Má za to, že s ohledem na charakter jeho onemocnění v žádném případě nemůže být podezírán z účelového vyhýbání se výkonu trestu odnětí svobody, naopak uvádí, že si je vědom své povinnosti výkon trestu odnětí svobody nastoupit. Má však za to, že je nutno zohlednit jeho aktuální zdravotní stav a umožnit mu dosažení alespoň jeho částečného zlepšení a následné stabilizace, neboť výkon trestu za jeho současného zdravotního stavu by mu nepochybně přinesl další komplikace a zhoršení zdravotního stavu. Nesouhlasí se závěrem soudu prvého stupně v tom smyslu, že fakticky soud prvého stupně uzavřel závěr, že jeho zdravotní stav je oproti době, kdy mu byl povolen odklad, podstatně lepší. Poukazuje na to, že rozhodnutí, jímž mu byl povolen odklad výkonu trestu odnětí svobody, vycházelo ze skutečnosti, že jeho zdravotní stav nezbytně vyžaduje poměrně dosti náročný chirurgický zákrok, který dle ZS GŘ VS ČR není možné v rámci výkonu trestu odnětí svobody zajistit, a to zejména s ohledem na náročnou předoperační přípravu. Poukazuje dále na skutečnost, že v průběhu další doby došlo k velmi výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu a plánovanou operaci bylo nutno vzhledem k podstatnému zhoršení zdravotního rizika odložit. Akcentuje v této souvislosti také tu skutečnost, že jiné řešení, než právě řešení cestou operace nepřichází v jeho případě v úvahu, a proto musel prodělat dosti náročnou terapii, jejímž cílem bylo zlepšit jeho zdravotní stav natolik, aby onen operační výkon mohl podstoupit. Dále také nesouhlasí se závěrem, který uzavřel soud prvého stupně stran toho, že míra ohrožení jeho zdraví či života je srovnatelná jak ve výkonu trestu, tak i v civilním životě. Konstatuje, že v současné době se nasazená terapie jeví natolik úspěšnou, že podle svého mínění bude schopen v průběhu několika týdnů plánovanou operaci podstoupit. Má za to, že posouzení věci, tak jak je provedl nalézací soud, je zcela účelové, když při bližším prozkoumání jeho věci by zcela nepochybně velmi rychle vyšlo najevo, že důvodem odkladu bylo pouze výrazné zhoršení jeho zdravotního stavu, které vyžadovalo náročnou terapii a že tedy není pravdou, že by se jeho zdravotní stav od listopadu 2002 nezměnil. Vytýká nalézacímu soudu, že ten zcela nesprávně vyhodnotil lékařské zprávy a na základě takto nesprávného vyhodnocení učinil zcela nesprávné rozhodnutí v tom smyslu, že odklad v jeho případě nebyl vůbec nutný. Vytýká soudu prvého stupně, že napadeným rozhodnutím bez jakéhokoli relevantního podnětu ve své podstatě přezkoumal své vlastní původní rozhodnutí, sám si své rozhodnutí zrušil a rozhodl nově vytvořeným typem rozhodnutí. Má za to, že soud prvého stupně zcela nepřípustně vybočil z mezí platného práva. Navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadené rozhodnutí pro rozpor s platným právem zrušil. Vrchní soud v Olomouci v rámci své přezkumné povinnosti musel v prvé řadě řešit otázku, zda byl správný postup soudu prvého stupně, pokud ten proti napadenému rozhodnutí nepřipustil podání opravného prostředku, tedy v daném případě stížnosti. V prvé řadě je především nutno nalézacímu soudu vytknout, že tento svůj postup nikterak neodůvodnil, když pouze v rámci výroku o poučení uvedl argumentaci § 322 odst. 3 tr.ř. a contrario. Z této stručné zmínky ovšem nelze dovodit, jakými úvahami byl soud prvého stupně veden, pokud proti výše uvedenému rozhodnutí podání stížnosti nepřipustil. Nicméně soud stížnostní je toho názoru, že postup soudu prvého stupně, pokud ten nepřipustil podání opravného prostředku, nebyl správný. Především je nutno mít na paměti dikci ustanovení § 141 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Podle odstavce prvého citovaného zákonného ustanovení opravným prostředkem proti usnesení je stížnost. Podle odstavce druhého potom stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu s tím, že usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Při zkoumání podmínek přípustnosti či naopak nepřípustnosti podání stížnosti proti danému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, je podle názoru Vrchního soudu v Olomouci zcela zřejmé, že je splněna ona druhá podmínka stanovená v ustanovení § 141 odst. 2 věta druhá trestního řádu, totiž že jde o rozhodnutí, které nalézací soud učinil jakožto soud rozhodující v prvním stupni. Podle názoru stížnostního soudu ovšem v této věci je splněna i podmínka další, totiž ta, že usnesení soudu lze stížností napadnout toliko v tom případě, pokud to zákon výslovně připouští. Pouhým nahlédnutím do ustanovení § 322 odst. 3 tr.ř. lze totiž zjistit, že zákonodárce výslovně uvádí, že proti rozhodnutí podle odstavce prvého i druhého zmíněného zákonného ustanovení je přípustná stížnost, která má dokonce odkladný účinek. Stížnostní soud v této souvislosti konstatuje, že si je vědom názoru vyjádřeného v komentáři k zákonu o trestním řízení soudním (trestní řád), kde je uvedeno, že proti usnesení o odvolání odkladu či o zkrácení doby, na kterou byl odklad povolen, není stížnost přípustná. Nutno však konstatovat, že v komentáři k trestnímu řádu není uvedena naprosto žádná, tím méně jakákoli relevantní argumentace, o kterou by bylo možno tento, podle mínění příslušného senátu Vrchního soudu v Olomouci, který v této věci rozhodoval, nesprávný názor opřít. Naopak, Vrchní soud v Olomouci má za to, že pro svůj názor, který je opačný, tedy že stížnost proti výše zmíněnému rozhodnutí přípustná je, má argumentů dostatek. Prvním a základním je podle názoru Vrchního soudu v Olomouci to, že rozhodnutí, které učinil soud prvého stupně je v každém případě rozhodnutím učiněným v režimu ustanovení § 322 odst. 1 tr.ř. Byť se nejedná o ono klasické rozhodování k žádosti odsouzeného o povolení odkladu výkonu trestu (ať již pozitivní či negativní), přesto v každém případě je rozhodnutí soudu prvého stupně opřeno o ustanovení § 322 odst. 1 tr.ř., byť s argumentací tzv. z opaku, tedy s argumentací vyjádřenou nalézacím soudem výrazem „a contrario“. V každém případě ovšem je nutno stát na stanovisku, že výchozími mantinely, v nichž se soud prvého stupně při svém rozhodování pohyboval, byly mantinely naznačené ustanovením § 322 odst. 1 tr.ř. Proti takovémuto rozhodnutí potom zákon výslovně stížnost připouští (viz ustanovení § 322 odst. 3 tr.ř.). Podpůrně navíc lze argumentovat i tím, že v rámci vykonávacího řízení, do něhož zcela nepochybně řízení o povolení odkladu výkonu trestu patří, zákonodárce až na drobné výjimky fakticky proti všem rozhodnutím stížnost připouští. Podle názoru stížnostního soudu totiž v žádném případě nelze vyloučit, že by při rozhodování o odvolání již povoleného odkladu trestu odnětí svobody mohlo dojít k pochybení soudu prvého stupně. Příkladmo lze uvést situaci, kdy by došlo pouze k přechodnému zlepšení zdravotního stavu odsouzeného, který by se v mezidobí do vydání rozhodnutí soudu prvého stupně opětovně zhoršil, popřípadě situaci, kdy by soud prvého stupně zcela zásadně nesprávně vyhodnotil obsah podaných lékařských zpráv, o něž by své rozhodnutí o odvolání povoleného odkladu výkonu trestu odnětí svobody opřel. Zásadním argumentem podle názoru stížnostního soudu musí být i to, že postupem soudu prvého stupně by v řízení, které svým dopadem je pro odsouzeného nepochybně velmi citelným zásahem do jeho osobnostní sféry, byla odsouzenému fakticky odňata možnost přezkoumání rozhodnutí soudu prvého stupně orgánem vyšší soudní moci, což by zcela nepochybně muselo být hodnoceno jako porušení jednoho ze základních ústavních práv každého občana, totiž práva na přezkum rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyšší instance. Tento názor je nutno akcentovat zejména v duchu aktuální judikatury Ústavního soudu. Ze všech shora naznačených důvodů tedy dospívá stížnostní soud k závěru, že soud prvého stupně pochybil, pokud nepřipustil podání opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel řídil nesprávným poučením, pochopitelně nebylo možno, aby soud druhého stupně, tedy stížnostní soud přezkoumával, zda při podání stížnosti byla zachována lhůta naznačená v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř. Soud stížnostní toliko konstatuje, že je zcela nepochybné, že opravný prostředek byl podán osobou k podání takovéhoto opravného prostředku oprávněnou (viz ustanovení § 142 odst. 1 tr.ř.). Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z podnětu podané stížnosti potom musí soud prvého stupně konstatovat, že podaná stížnost se jeví důvodnou, byť poněkud z jiných důvodů, než uvádí stěžovatel. Především se soud stížnostní zcela zásadně neztotožňuje s argumentací stěžovatele v tom smyslu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s platným právem, či že se jedná fakticky o jakési ad hoc vytvořené rozhodnutí, které trestní řád nezná. Je sice skutečností, že v trestním řádu není výslovně zakotveno ustanovení hovořící o odvolání již povoleného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, popřípadě o zkrácení doby, na kterou byl odklad povolen, nicméně takovéto rozhodnutí zcela nepochybně musí mít právo soud rozhodující v prvém stupni učinit. Lze si totiž dobře představit poměrně širokou škálu situací, za kterých je nutno rozhodnout o odvolání již povoleného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, popřípadě o zkrácení doby, na kterou byl odklad takového trestu povolen. Lze kupříkladu uvést situaci, kdy by soud prvého stupně rozhodoval na základě podvržených lékařských zpráv a tato skutečnost by byla zjištěna až poté, co by ono rozhodnutí o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody nabylo právní moci. Podpůrně lze též argumentovat situací, která by nastala v případě, že by byl ve smyslu § 322 odst. 2 tr.ř. povolen odklad výkonu trestu odnětí svobody těhotné ženě na dobu po porodu, a to za situace, kdy by k porodu vůbec nedošlo, neboť by kupříkladu žena porodila mrtvé dítě nebo by došlo k jinému ukončení těhotenství. Za takovéto situace je zcela evidentní, že by bylo nesmyslné ponechávat povolený odklad výkonu trestu odnětí svobody v platnosti, když by fakticky odpadl důvod, pro který byl odklad trestu povolen. Lze tedy uzavřít, že podle názoru stížnostního soudu v zásadě je možno rozhodnout takovým způsobem, jakým rozhodl soud prvého stupně, tedy rozhodnout o případném odvolání povoleného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, popřípadě o zkrácení doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody odložen. Pokud přes výše uvedenou argumentaci stížnostní soud dospívá k názoru, že napadené rozhodnutí je vadné a je třeba je zrušit, potom byl veden následující argumentací. Především je nutno vyjít při odůvodnění výše uvedeného názoru stížnostního soudu z geneze celé věci. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že první žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody podal odsouzený V. dne 17.9.2002 (viz č.l. 536). O této žádosti rozhodl na základě příslušných lékařských zpráv Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením z 19.11.2002, č.j. 28 T 24/99-562, tak, že zmíněnou žádost odsouzeného podle § 322 odst. 1 tr.ř. zamítl. Toto rozhodnutí ovšem nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno stížností odsouzeného a k této stížnosti bylo na základě nově vyžádaných lékařských zpráv citované rozhodnutí nalézacího soudu usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 27.2.2003, č.j. 6 To 8/2003-584, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. zrušeno a nalézacímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto zrušujícího rozhodnutí stížnostního soudu pak Vrchní soud v Olomouci uvedl, že s ohledem na obsah stížnostním soudem vyžádané zprávy Zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR podepsané MUDr. V., bude na soudu prvého stupně, aby rozhodl o odložení výkonu trestu na dobu tří měsíců (což byla doba, o které hovořil zmiňovaný MUDr. V.) s tím, že před uplynutím oné tříměsíční doby bude nutno, aby si soud prvého stupně na základě zpráv stran aktuálního zdravotního stavu odsouzeného vyřešil otázku eventuálního dalšího odkladu výkonu trestu odnětí svobody, popřípadě aby rozhodl o nařízení nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Na toto rozhodnutí stížnostního soudu reagoval nalézací soud svým usnesením z 24.3.2003, č.j. 28 T 24/99-589, kterým podle § 322 odst. 1 tr.ř. povolil odsouzenému J.V. odklad výkonu trestu odnětí svobody na dobu do 31.5.2003. Jak dále vyplývá ze spisu, v průběhu doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody odložen, si soud prvého stupně vyžádal stran zjištění aktuálního zdravotního stavu odsouzeného jednak zprávu 1. lékařské fakulty I. chirurgické kliniky Univerzity Karlovy v Praze (viz č.l. 596), z níž vyplynulo, že odsouzený V. nebyl v tomto zdravotnickém zařízení hospitalizován. Dále si pak nalézací soud vyžádal zprávu MUDr. J.B., primáře chirurgické ambulance Nemocnice s poliklinikou v Českém Brodě (viz č.l. 599), ze které vyplývá krom toho, co uvádí na straně 2) odůvodnění napadeného rozhodnutí samotný nalézací soud, též to, že další komplikace ve zdravotním stavu odsouzeného, o kterých hovoří MUDr. B., neumožnily provedení oné plánované operace pro velké riziko celkové anestézie a laparoskopického výkonu, který by odstranil zažívací potíže. Jak dále vyplývá ze spisu, obě zmíněné zprávy byly předloženy Zdravotnické službě Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, která podala zprávu datovanou 30.6.2003 (č.l. 603). Z této zprávy potom vyplývají skutečnosti uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 2), kdy ve stručnosti z této zprávy plyne, že aktuální zdravotní stav odsouzeného nebrání nástupu výkonu trestu, když okamžitý nástup výkonu trestu odnětí svobody nemůže dle zmíněné zprávy ohrozit život či zdraví odsouzeného. Tato zpráva byla soudu doručena dne 2.7.2003 a následně dne 3.7.2003 vydal soud prvého stupně napadené rozhodnutí. Stížnostní soud především musí konstatovat, že podle jeho názoru soud prvého stupně naprosto správně v době běhu doby, na kterou byl odložen výkon trestu odnětí svobody činil dotazy ke zjištění aktuálního zdravotního stavu odsouzeného (viz ony zprávy I. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, NsP Český Brod, či ZS GŘ VS ČR). Nicméně, podle názoru stížnostního soudu poté, co ze zprávy Zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, podepsané MUDr. V., jež, jak již bylo výše uvedeno, byla soudu doručena dne 2.7.2003, tedy více než jeden měsíc po uplynutí doby, na kterou byl odložen výkon trestu odnětí svobody, vyplynulo, že aktuální zdravotní stav odsouzeného nebrání okamžitému nástupu výkonu trestu odnětí svobody, potom bylo zcela nepochybně nadbytečným vydání onoho napadeného rozhodnutí. Koneckonců i stížnostní soud v onom citovaném zrušujícím rozhodnutí z 27.2.2003 jednoznačně zavázal soud prvého stupně, aby poté, co obstará aktuální zprávy stran zdravotního stavu odsouzeného, rozhodl buď o odkladu trestu nebo o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Podle názoru stížnostního soudu nic nebránilo Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby poté, co obdržel onu vícekrát již citovanou zprávu Zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, aby zaslal odsouzenému V. výzvu k nástupu trestu, popřípadě aby požádal příslušné policejní oddělení o dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody. V této souvislosti je totiž nutno mít na paměti, že odsouzený nepožádal o další odklad výkonu trestu odnětí svobody, a to ani v době, na kterou byl odložen výkon trestu odnětí svobody usnesením nalézacího soudu z 24.3.2003, ani v době následující. Je sice skutečností, že soudní praxe nevylučuje rozhodnutí o odkladu výkonu trestu odnětí svobody z úřední povinnosti, nicméně, jak již bylo vícekrát citováno, ze zprávy Zdravotní služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR z 2.7.2003 jednoznačně vyplývá, že odsouzenému jeho zdravotní stav v nástupu výkonu trestu odnětí svobody nebrání. Jak již tedy bylo výše uvedeno, podle názoru stížnostního soudu soud prvého stupně zcela nadbytečně vydal napadené rozhodnutí, kterým rozhodl o odvolání již jednou povoleného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zmíněná nadbytečnost vyvstane nejlépe při zohlednění skutečnosti, že povolený odklad výkonu trestu odnětí svobody byl odvolán více než jeden měsíc po uplynutí doby, na kterou byl odklad povolen, tedy fakticky byl odvolán zpětně. V této souvislosti je nutno přiznat relevanci námitkám uvedeným v opravném prostředku odsouzeného V. Stížnostnímu soudu tedy nezbylo, než s ohledem na výše uvedenou argumentaci, díky níž, jak již bylo opakovaně konstatováno, shledává ono rozhodnutí soudu prvého stupně za nadbytečné, toto rozhodnutí zrušit, a to ve smyslu § 149 odst. 1 tr.ř. Podle názoru stížnostního soudu nebylo možno, aby jakýmkoli způsobem stížnostní soud rozhodl ve věci sám (§ 149 odst. 1 písm. a/ tr.ř.), a rovněž nebude nutné, aby nalézací soud ve věci rozhodoval znovu (§ 149 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Potřeba eventuálního nového rozhodnutí nalézacího soudu může vyvstat v případě, že bude v mezidobí podána další žádost odsouzeného V. o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Pokud takováto žádost podána bude, nezbude soudu prvého stupně než postupovat standardním způsobem ve smyslu § 322 odst. 1 tr.ř. Tyto úvahy se pochopitelně uplatní toliko za situace, že v mezidobí nebude odsouzený V. dodán do výkonu trestu odnětí svobody.