I. V řízení o nařízení předběžného opatření postup dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nepřichází v úvahu. II. Předběžným opatřením nelze žalovanému zakázat, aby v určitém časově vymezeném období podal návrh na prohlášení konkursu vůči žalobci, neboť takovýto zákaz není zatímní úpravou právních poměrů účastníků. Podat u soudu takovýto (a jakýkoliv jiný) návrh žalovaným je výkonem Ústavou zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), která nemůže být žádným způsobem ani omezena ani zúžena. Oblast úpravy: čl. 36 Listiny základních práv a svobod

Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo žalovanému zakázáno podat návrh na vydání usnesení o prohlášení konkursu vůči žalobci – M P a.s. - z důvodu nezaplacené pohledávky ve výši 1.105.686,80 Kč s příslušenstvím, popř. 879.079,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5‰ za každý den prodlení vypočtený z částky 79.701,- Kč za dobu od 16.2.1995 do zaplacení, z částky 527.089,50 Kč za dobu od 21.2.1995 do zaplacení, z částky 220.820,- Kč za dobu od 17.10.1995 do zaplacení, z částky 12.400,- Kč za dobu od 15.8.1995 do zaplacení a z částky 39.060,- Kč za dobu od 17.10.1995 do zaplacení (výrok I.), rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobce zavázal zaplatit českému státu na uvedený účet soudní poplatek ve výši 500,- Kč (výrok III.). Soud dospěl k závěru, že předběžného opatření se žalobce domáhá z důvodů zatímní úpravy poměrů účastníků. Taková předběžná opatření mají místo jen v tom případě, kdy skutečně existuje naléhavá a akutní potřeba, aby ještě před rozhodnutím ve věci samé byly poměry účastníků prozatímně upraveny. Soud však existenci žádné naléhavé potřeby upravit poměry účastníků tak, jak žalobce navrhuje, neshledal, ničím neosvědčený návrh žalobce na nařízení předběžného opatření nepodložený žádnými dalšími skutkově i právně významnými fakty se tak jeví pouze jako spekulativní, vykonstruované, ryze účelové podání, z něhož důvod pro akutní zásah soudu do dosavadních právních poměrů mezi účastníky rozhodně nevyplývá. Potřebu nařídit navrhované předběžné opatření tak žalobce náležitě nedotvrdil, ani neosvědčil, a proto byl návrh soudem zamítnut. Soudu je sice z úřední činnosti známa podstata sporu vedeného pod sp. zn. 5/7 Cm 64/96 a existence sporné pohledávky popsaná v předběžném opatření; pravdivost žádného z dalších tvrzení, o něž potřebu nařízení předběžného opatření opírá, žalobce naprosto ničím neosvědčil a pro zásah soudu ve formě nařízeného předběžného opatření jsou tvrzení nedostatečná a pouhá výzva zveřejněná v konkursních novinách sledující oslovení dalších věřitelů svého dlužníka sama o sobě bez dalšího úmyslu žalovaného podat na žalobce šikanózní konkursní návrh nevypovídá. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání žalobce. Soudu prvního stupně vytýká, že v důsledku chybného nesprávného právního posouzení nevzal v úvahu všechna potřebná hlediska při určení stavu věci popsaného v návrhu žalobce z 20.8.1999, čímž je vydané soudní rozhodnutí ve věci mylné. Žalobce uvádí, že na rozdíl od soudu prvního stupně považuje „obsah nalézacího spisu a podaného odvolání za zcela kruciální pro osvědčení v návrhu tvrzených skutečností, pro něž je předběžné opatření navrhováno.“ Dále rozebírá, co podle něho vyplývá ze spisového materiálu a uvádí, že soud měl po stránce skutkové osvědčeny rozhodné okolnosti pro odlišení šikanózního jednání žalovaného a s tím spojených projevů nekalé soutěže s příznaky přivodit tím žalobci újmu nebo hrozbu takové újmy ho dostat do nerovného postavení ve vzájemných vztazích či na úkor žalobce získat neodůvodněně výhodnější postavení v hospodářské soutěži od jednání, kdy žalovaní nemají mnoho jiných možností. Podle něho způsobem popsaným v návrhu na předběžné opatření naplnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek žalobce je zjištěno. Podle žalobce posouzení skutečně naléhavé a akutní potřeby, aby ještě před rozhodnutím ve věci samé, byly poměry účastníků prozatímně upraveny navrhovaným předběžným opatřením, záleží sice výhradně na úvaze soudu, avšak za předpokladu, že nebude bezbřehou úvahou, kterou soud nevybočí z mezí stanovených zákonem a podmínky (premisi) takového úsudku – úvahy - byly splněny procesním postupem. Pokud bude soud považovat za správné, aby se pustil aktivně do zjišťování úmyslu žalovaného podat šikanózní konkursní návrh, navrhuje k tomu provést jím označené důkazy a pokud by jim soud nevyhověl, navrhuje přerušit řízení podle ust. § 109 odst. 2. písm. c) o.s.ř. Navrhuje vyhovět odvolání s tím, že navrhované předběžné opatření na prozatímní úpravu poměrů mezi účastníky se připouští. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce vyhovět nelze. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by žalovanému bylo zakázáno podat návrh na vydání usnesení o prohlášení konkursu vůči němu z důvodu nezaplacené pohledávky jím označené u Městského soudu v Brně dne 26.8.2002. V tomto návrhu tvrdil, že mezi účastníky probíhá před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 5/7 Cm 64/96 – 179 obchodní spor o zaplacení 1.105.686,80 Kč s příslušenstvím. Proti vydanému rozsudku bylo podáno odvolání, o němž odvolací soud dosud nerozhodl. Žalobce v konkursních novinách č. 15-16 vydaných dne 5.8.2002 se dověděl, že byl zveřejněn inzerát hledající jeho věřitele za účelem společného postupu a jako kontaktní osoba byla uvedena Mgr. R, která zastupuje žalovaného v uvedeném sporu a z textu inzerátu ve spojení s účelem vydávaných novin žalobce dovozuje, že ze strany žalovaného jde o snahu opatřit si důkazy pro podání návrhu na prohlášení konkursu, a to přesto, že žalobce není ani předložen ani není v úpadku, což bohužel současná úprava řízení o konkursu a vyrovnání připouští a v praxi k takovým případům dochází (tzv. šikanózní konkursní návrhy). Důvodem podání návrhu na vydání předběžného opatření je předejít zahájení řízení o šikanózním konkursním návrhu a tímto zatímně upravit soudem poměry mezi účastníky pro období do vynesení rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, aby nemohla nastat skutečnost, že usnesením o prohlášení konkursu, protože nemá odkladný účinek, by bylo umožněno ustanovenému konkursnímu správci např. prodat podnik žalobce a v období, kdy tzv. úpadce by podal odvolání, kterému by po prodeji podniku bylo sice vyhověno, avšak důsledky prohlášení konkursu by byly nezvratné. Zároveň soudu sdělil, že byl podán návrh na přijetí částky, která je předmětem sporu mezi účastníky, do úschovy soudu. Návrh na zahájení řízení ve věci samé bude žalobcem podán bez prodlení. Usnesením č.j. Ncp 2323/2002 – 10 ze dne 2.10.2002 rozhodl po předložení spisu Městským soudem v Brně Vrchní soud v Olomouci tak, že k projednání této věci je příslušný krajský soud a věc mu bude postoupena k dalšímu řízení. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14.10.2002 a poté soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením. Odvolací soud především posuzoval otázku, zda jde o předběžné opatření podle části druhé o.s.ř. nebo podle části třetí o.s.ř. ust. § 102 o.s.ř. Poněvadž z textu předběžného opatření i z toho, že žalobce v něm sám uvádí, že návrh na zahájení řízení bude jím podán bez prodlení, dovozuje, že jde o předběžné opatření podle části druhé o.s.ř., a to ust. § 74 a násl. o.s.ř. a je tedy třeba, pokud předběžnému opatření vyhověno není, rozhodnout i o náhradě nákladů řízení. Podle § 74 odst. 1 o.s.ř. před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Žalobce se předběžného opatření domáhá s tvrzením, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že potřebu nařídit navrhované předběžné opatření žalobce náležitě nedotvrdil a ani neosvědčil. Podle názoru odvolacího soudu se ovšem žalobce podle obsahu návrhu na nařízení předběžného opatření, i když to slovně tvrdí, nedomáhá zatímní úpravy právních poměrů účastníků. Žalobce se domáhá toho, aby předběžným opatřením bylo žalovanému zakázáno podat do doby jím vymezené návrh na vydání usnesení o prohlášení konkursu vůči němu, a to z jím uváděných důvodů. Tím žalobce v podstatě chce znemožnit žalovanému právo na přístup k soudu, které je ovšem ústavně zaručeným právem. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Právo na soudní ochranu má ústavně zaručeno jako jedno ze základních práv každý subjekt a jeho omezení nebo zúžení naprosto nepřichází v úvahu. Žalobce se tak návrhem na nařízení předběžného opatření domáhá toho, aby soud zakázal žalovanému něco, na co má Ústavou zaručené právo, tedy nikoliv zatímní úpravy právních vztahů mezi účastníky, byť takto požadované předběžné opatření sám posuzuje, ale zákazu výkonu Ústavou zaručeného práva. Ať jsou žalobcovy důvody k postupu, který zvolil, jakékoli, nemůže být nikdy žalovanému zakázáno obrátit se se svým – byť jen případně tvrzeným – právem na soud. Obává-li se žalobce toho, že žalovaným podaný návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek by byl šikanózní, pak je třeba zdůraznit, že stejně jako žalovaný má právo domáhat se ochrany svých práv u soudu i žalobce, a to obranou v řízení, které by případně bylo k návrhu žalovaného zahájeno, když ústavně stanovený postup při ochraně práva před soudem kogentně upravuje procesní předpis, jímž je občanský soudní řád č. 99/1993 Sb., v platném znění. Ten upravuje postup soudů a účastníků v občanském řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o.s.ř.) a přitom soudům ukládá mimo jiné i povinnost projednávat a rozhodovat spory a dbát přitom na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby nebylo zneužíváno právo na úkor těchto osob (§ 2 o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že proti šikanózně podanému návrhu na prohlášení konkursu se může žalobce účinně bránit pouze v řízení, pokud takovéto řízení by návrhem žalovaného bylo zahájeno, nikoli tak, jak to žalobce učinil, to je snažit se dosáhnout zákazu výkonu Ústavou zaručeného práva žalovanému. Takovýto postup by byl v příkrém rozporu s ústavně zaručeným základním právem na soudní ochranu. Proto, byť ze zcela jiných důvodů, než soud prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že návrhu na předběžné opatření nelze vyhovět. Za této situace je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné a odvolací soud ho včetně dalších věcně správných výroků potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Pro úplnost odvolací soud uvádí, že návrhu žalobce na přerušení řízení postupu dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nelze vyhovět, neboť aplikace tohoto ustanovení v řízení o vydání předběžného opatření zásadně nepřichází v úvahu, neboť žalobce buď již v návrhu potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků nebo obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí osvědčí a v takovém případě soud návrhu vyhoví, pokud ji neosvědčí, soud návrh zamítne. Návrh přerušit řízení o vydání předběžného opatření proto, že potřebná řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí o předběžném opatření, sama o sobě jednak zpochybňuje žalobcova tvrzení o tom, že naléhavá potřeba zatímní úpravy je již samotným návrhem prokázána, jednak je v rozporu se smyslem a účelem institutu předběžného opatření. Navíc – jak je shora rozebráno – žalobce zatímní úpravu právních poměrů účastníků ani nenavrhuje. V odvolacím řízení žalobce úspěch neměl, žalovanému podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).