Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 13.958,- Kč, zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 4.700,- Kč k rukám advokáta žalovaného (výrok II.). Podle odůvodnění dospěl soud k závěru, že žalobce neprokázal, že by mezi ním a žalovaným došlo k uzavření řádných kupních smluv dle § 409 a násl. ObchZ, neboť ohledně kupní smlouvy č. S 93-0040 K. s., s. p. B., učinila protinávrh s tím, že žádá penále za pozdní placení ve výši max 0,05%, avšak žalobce neprokázal, že by tento protinávrh akceptoval, a ohledně kupních smluv č. 93-230, 93-231 a S 94-0373 žalovaná souhlasila s návrhem kupní smlouvy s připomínkami uvedenými v dopise č. 9732/EZ/1328, č. 9732/EZ/1327 a 9260/EZ/283, které měly být nedílnou součástí kupních smluv, tyto však žalobce nepředložil a nedoložil, že by akceptoval protinávrh žalovaného v těchto dopisech učiněný. Žalobce nedoložil žádným způsobem, že by splnil svůj závazek vůči žalovanému, tedy že by mu dodal nějaké zboží, že by oprávněně fakturoval své dodávky. V důsledku toho žalobce neprokázal, že by se oprávněně domáhal zaplacení zažalované částky 13.958,- Kč z titulu úroku z prodlení. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který se domáhá změny rozsudku tak, že žalobě se v plném rozsahu vyhovuje a žalovaný je povinen zaplatit mu náklady řízení. Pokud mu soud v odůvodnění rozsudku vytkl, že neprokázal dodávku zboží žalovanému, pak přikládá dodací listy, kterými prokazuje, že zboží bylo skutečně dodáno a označuje k tomu dodací list č. 2026/PS/92 ze dne 20.11.1992, kterým plnil na základě kupní smlouvy č. S 920040, a to jeden kus výrobku TSA 031-302-06-2-31, 5 x 1 500 v ceně 67.700,- Kčs, dodávka stejného výrobku na základě téže smlouvy se uskutečnila dodacím listem č. 12/PS/93 ze dne 14.1.1993, dodacím listem č. 2107/PS/93 ze dne 21.12.1993 byly žalovanému dodané dva kusy výrobku A 2000-11-25 x 975 v ceně 66.763,- Sk za jeden kus na základě kupní smlouvy č. S 93-231, dodacím listem č. 2134/PS/93 ze dne 29.4.1994 byl žalovanému dodán jeden kus výrobku A 2000-11-25 x 975 v ceně 66.763,- Sk na základě kupní smlouvy č. S 93-231 a dva ks výrobku A 2000-11-50 x 975 v ceně 66.763,- Sk za jeden kus na základě kupní smlouvy č. S 93-230 a dodacím listem č. 590/PS/94 ze dne 31.8.1994 dodal žalobce žalovanému jeden kus výrobku UCG 125-07-50 x 1000 v ceně 16.575,- Sk na základě kupní smlouvy č. S 94-0373. Jako důkaz označil tyto dodací listy. Pokud soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že by mezi ním a žalovaným došlo k platnému uzavření kupních smluv, uvedl, že v případě kupní smlouvy č. S 94-0373 odpověděl na protinávrh žalovaného dopisem ze dne 17.6.1994, kde souhlasil s doplněním bodu 4 KZ, čím byla kupní smlouva platně uzavřená. Jako důkaz k tomu označil protinávrh ke kupní smlouvě ze dne 17.6.1994 a odpověď na protinávrh ze dne 6.7.1994. V ostatních případech se odvolal na znění § 35 odst. 1 ObčZ, podle něhož se projev vůle může stát i jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Obchodní zákoník pro platnost kupní smlouvy nestanoví písemnou formu a žalovaný souhlas s uzavřením kupních smluv projevil tím, že přijal dodané zboží, přijal vystavené faktury, které nevrátil a nakonec je uhradil. Tím projevil vůli plnit na základě uzavřených kupních smluv. Termín plnění určil žalobce termíny splatnosti jednotlivých faktur, které žalovaný přijal a byl pak povinen plnit ve lhůtách v nich určených. § 369 ObchZ neváže povinnost platit úroky z prodlení na existenci platně uzavřené smlouvy, ale jen na skutečnost, že dlužník je v prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Žalovaný lhůty určené v daňových dokladech nedodržel a dostal se do prodlení a vznikla mu povinnost úroky z prodlení zaplatit. Žalovaný navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně. Podle něho žalobce v důkazním řízení nebyl schopen podložit svá tvrzení nezbytnými listinnými důkazy, neprokázal, že by mezi ním a žalovaným (jeho právním předchůdcem) byl řádně uzavřen závazkový vztah, taktéž neprokázal, kdy byly žalovanému zaslány faktury, což je důležité z hlediska počátku doby prodlení a již vůbec neprokázal, že by žalovanému bylo plněno. V nalézacím řízení nesplnil povinnost uloženou mu v § 120 o.s.ř., ač měl možnost jednat v nalézacím řízení, jak je uvedeno v § 119a) o.s.ř. a dle žalovaného nebyly splněny ani podmínky uvedené v ust. § 205a) o.s.ř. Odvolací soud poté, co dovodil, že odvolání je podáno osobou oprávněnou, je podáno včas a obsahuje náležitosti stanovené ustanovením § 205 odst. 1 o.s.ř. a uplatněný odvolací důvod lze podřadit pod ust. § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce vyhovět nelze. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 22.3.1996 domáhal po žalovaném zaplacení částky 13.958,- Kč jako úroku z prodlení a tvrdil, že na základě objednávky č. 054-0-274 a 709-1-598 byly mezi spornými stranami uzavřené kupní smlouvy č. S 93-230 a S 92-0040. Na základě řádně uzavřené smlouvy žalobce dodal žalovanému převodovky, za tímto textem žaloby je rukou dopsáno „S 92-231, S 94-373“ a jako důkaz k tomu označil fotokopie kupních smluv, které připojil. Dále tvrdil, že dodané výrobky řádně vyfakturoval a žalovaný faktury včas nezaplatil, a protože se dostal žalovaný do prodlení, vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení v dohodnuté výši za období od 1.1.1994 do 30.11.1994. Uvedl, že žalovaný se dostal do prodlení s placením faktur č. 71028 splatné 5.2.1993, fa č. 712321 splatné 28.1.1994, fa č. 710028 splatné 5.2.1993, fa č. 7102321 splatné 28.1.1994 a fa č. 94610354 splatné 25.9.1994, u každé faktury uvedl částku, na níž byla vystavena, ve slovenských korunách, vyúčtovaný úrok z prodlení a vypočetl celkový úrok z prodlení u všech faktur 15.451,- Sk, což v přepočtu ke dni podání činí 13.958,- Kč. Jako důkaz označil fotokopie faktur, které připojil. Městský soud v Brně vyslovil ve věci svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Brně, který ve věci vydal platební rozkaz, který včas podaným odporem napadl žalovaný. Na výzvu soudu se pak žalovaný k věci vyjádřil podáním datovaným dne 2.8.1998 tak, že žalobcem označené důkazní prostředky jsou nedostačující a návrh petitu je zmatečný, i když je požadován úrok z prodlení dvakrát ze stejných finančních daňových dokladů. Proto žalovaný navrhoval, aby soud žalobci uložil před nařízeným jednáním nezbytné důkazní prostředky doplnit tak, aby se k nim žalovaný mohl vyjádřit a pokud tak nebude žalobcem učiněno, navrhoval zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Toto podání žalovaného bylo žalobci doručeno dne 10.9.1998. V důsledku konkursu prohlášeného na majetek žalovaného bylo řízení přerušeno a po odpadnutí překážky řízení, to je zrušení konkursu na majetek žalovaného, vyzval soud výzvou datovanou 5.2.2001 žalobce, aby vzhledem k obsahu jeho vyjádření sdělil soudu, zda trvá na návrhu tak, jak byl podán, popř. zda je bere zpět či jaký jiný procesní návrh činí. Žalobce, který obdržel výzvu 9.2.2001, nereagoval. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 2.4.2001, účastníci byli vyzváni, aby předložili nejpozději u tohoto jednání originály, resp. ověřené kopie listin, které se na věc vztahují a jimiž hodlají prokázat či vyvrátit skutková tvrzení uvedená v žalobě, případně v jiných podáních účastníků a včas učinili potřebné návrhy, aby soud mohl opatřit potřebné důkazní prostředky. Žalobce se z důvodu účasti na zahraniční cestě omluvil a požádal o odročení jednání, jednání bylo odročeno a znovu bylo nařízeno na den 18.6.2001. žalovaný omluvil neúčast na tomto jednání, aniž by uvedl důvod a žádal jednání odročit na jiný termín. Soud ve věci dne 18.6.2001 v nepřítomnosti žalobce jednal, provedl dokazování kopiemi dokladů předložených žalobcem a poté poskytl poučení dle ust. § 119a) o.s.ř., na což žalovaný reagoval tak, že nebude doplňovat skutečnosti či navrhovat další důkazy v této věci. Poté rozhodl soud napadeným rozsudkem. Odvolací soud konstatuje, že vady řízení, k nimž musí odvolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 212a/ odst. 5 o.s.ř.), nejsou odvolatelem namítány a vady uvedené v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. z obsahu spisu ani nevyplývají. K jiným vadám řízení, pokud by je odvolací soud zjistil, musí přihlížet, jen když by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a/ odst. 5 věta druhá o.s.ř.), takovéto vady však odvolací soud také nezjistil. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 18.6.2001, jde o rozsudek vydaný ve sporném řízení a protože nejde o žádnou z výjimek vyjmenovaných v ust. § 120 odst. 2 o.s.ř., platí pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník neuplatil před soudem prvního stupně, omezení vyplývající z ust. § 205a) odst. 1 o.s.ř., to znamená, že v tomto řízení se uplatní princip neúplné apelace. Podle tohoto ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, pokud je splněn některý z důvodů uvedených pod písm. a) až e), tedy jen tehdy, jestliže se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu, má jím být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolatel nebyl řádně poučen dle § 119a) odst. 1 nebo nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobce v odvolání uplatňuje nové skutečnosti a nové důkazy, které nebyly před soudem prvního stupně uplatněny. Žalobce tak teprve v odvolacím řízení, a to přesto, že mu již před soudem prvního stupně bylo doručeno vyjádření žalovaného, v němž ten namítal, že žalobce vůbec netvrdí a neprokazuje dodání zboží, tvrdí dodání zboží a označuje důkazy k dodání a tvrdí skutečnosti k uzavření kupních smluv na základě protinávrhů žalovaného a označuje k nim důkazy. K těmto novým skutkovým tvrzením však nemůže odvolací soud se zřetelem na režim neúplné apelace přihlížet, neboť v této věci nejde o žádný z případů, kdy by to platná úprava uvedená v ust. § 205 odst. 2 o.s.ř. pod písm. a) až e) umožňovala. Povinností žalobce bylo, aby v řízení před soudem prvního stupně tvrdil všechny potřebné skutečnosti a k tvrzeným skutečnostem označoval důkazy (§ 101 a § 120 o.s.ř.). Žalobce se však k jednání, při němž byl napadený rozsudek vyhlášen, nedostavil bez řádné omluvy, když bez uvedení jakéhokoliv důvodu žádal pouze odročit jednání na jiný termín. Důvod, pro který se k nařízenému jednání nemohl dostavit, neuvedl ani dodatečně, a to ani v průběhu odvolacího řízení. Soud prvního stupně tak správně postupoval podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v jeho nepřítomnosti; jednal pouze v přítomnosti žalovaného, jemuž tak bylo adresováno poučení dle § 119a) odst. 1 o.s.ř., to je poučení o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí být uvedeny a důkazy k nim označeny dříve, než ve věci soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a). I když žalobce jednání přítomen nebyl, tak proto, že u jednání nebyl bez včasné a důvodné omluvy, nemůže se dovolávat toho, že se mu nedostalo poučení dle § 119a) odst. 1 o.s.ř. a není tudíž dán ani odvolací důvod stanovený v ust. § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř., tedy že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a/), když odvolatel nové skutečnosti ani důkazy neuplatněné před soudem prvního stupně podle § 205a/ odst. 1 písm. d) o.s.ř. nemůže uvádět, resp. odvolací soud k nim nemůže přihlížet. Protože odvolatelem uplatněný odvolací důvod neobstojí a vada řízení, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti, zjištěna nebyla, dospívá odvolací soud k závěru, že odvolání důvodné není. Rozsudek soudu prvního stupně, který vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě provedených důkazů, je věcně správný a odvolací soud ho proto postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to i ve věcně správném výroku o náhradě nákladů řízení. V odvolacím řízení měl žalovaný zcela úspěch, a proto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. mu byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, a to za právní zastoupení podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 3.300,- Kč (6.600,- Kč dle § 3 odst. 1 snížená dle § 18 o 50%) a paušální náhradu nákladů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za jeden úkon právní služby 75,- Kč, celkem 3.375,- Kč.