POZN: NS ČR: 28 Odo 2781/2004 "Písemné oznámení o vyloučení člena družstva je jedním z hmotněprávních předpokladů pro vznik práva členu družstva bránit se zákonným postupem proti rozhodnutí o vyloučení z družstva. Povinnost písemně oznámit členu družstva rozhodnutí o jeho vyloučení není splněna podáním procesního stanoviska družstva soudu ve sporu s členem družstva".

Krajský soud svým usnesením jednak v odstavci I. výroku vyhověl návrhu a zavázal odpůrce učinit prohlášení vlastníka budovy č.p. XY umístěné na pozemku par. č. XY v katastrálním území Moravská Ostrava, obci Ostrava, v další části v odstavci II., III., IV. a V. výroku návrhy navrhovatelů na uzavření smlouvy o bezplatném převodu bytových jednotek vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu (odstavec VI. a VII. výroku). Opravným usnesením soud prvního stupně opravil výrok odstavce VI. tím, že vyčíslil náklady řízení navrhovatelů a opravil odůvodnění rozhodnutí týkající se právě nákladů soudního řízení. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že návrhem uplatněné požadavky na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví a na stanovení povinnosti učinit prohlášení vlastníka se ke spojení nehodí, a proto rozhodl o vyloučení návrhů na uzavření smlouvy o převodu bytových jednotek k samostatnému řízení. Při zkoumání oprávněnosti návrhu na stanovení povinnosti žalovanému učinit prohlášení vlastníka soud prvního stupně konstatoval neúplnou právní úpravu zákona č. 72/1994 Sb. a zejména z ust. § 23 citovaného zákona dovodil zákonnou možnost domáhat se splnění této povinnosti u soudu, neboť požadované prohlášení je „nutným předstupněm pro možnost domáhat se u soudu uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky“. Námitku nedostatku aktivní legitimace navrhovatelů vznesenou družstvem soud neuznal za důvodnou, neboť rozhodnutí družstva o vyloučení navrhovatelů z družstva nebylo dosud písemně navrhovatelům doručeno, není tak účinné a navrhovatelé je třeba nadále považovat za členy družstva, tedy osoby aktivně legitimované k podání návrhu. Prvostupňový soud přitom rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatelů z družstva považoval za hmotněprávní úkon. Proti usnesení krajského soudu podal odpůrce včasné odvolání, jímž napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu a namítal, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatel zejména vyslovil právní názor, že rozhodnutí o vyloučení z družstva není právním úkonem, neboť jde o rozhodnutí představenstva svého druhu, proti němuž je přípustné odvolání k členské schůzi jakožto opravný prostředek, a nikoliv snad žaloba k soudu. Podle § 231 odst. 4 ObchZ soud na návrh člena prohlásí neplatným teprve rozhodnutí členské schůze, jsou-li k tomu splněny zákonné důvody, přičemž se obdobně postupuje podle ust. § 131 ObchZ, případně § 183 ObchZ. I ohledně rozhodnutí valné hromady akciové společnosti právní teorie dospěla k závěru, že o právní úkony nejde. Dále odvolatel vytýkal soudu prvního stupně skutečnost, že opomněl novelu ObchZ provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., která doplnila do ust. § 231 odst. 4 ObchZ lhůtu pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva, jejíž počátek analogicky s ust. § 131 ObchZ stanovila tak, že běží „ode dne, kdy se člen dozvěděl nebo mohl dozvědět o rozhodnutí o vyloučení“. V projednávané věci proto nejde o doručení písemného právního úkonu, ale o písemné oznámení rozhodnutí představenstva, pro které zákon nestanoví žádné závazné náležitosti, nelze na tento případ vztahovat úvahy týkající se doručování písemných právních úkonů, nýbrž je třeba učinit závěr, že zákonná podmínka písemného oznámení rozhodnutí byla splněna doručením písemného vyjádření odpůrce k žalobě ze dne 4.10.1999, které bylo navrhovatelům předáno u soudu dne 8.10.1999 ve věci sp.zn. 36 C 3/99. O tom svědčí také obsah protokolu o jednání v této věci ze dne 7.10.2002, v němž navrhovatelé potvrdili převzetí tohoto vyjádření odpůrce. Za tohoto stavu navrhovatelé nevyužili zákonné možnosti a nepodali odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva k členské schůzi, nejsou tedy členy družstva a není dán právní důvod zavázat odpůrce k vystavení prohlášení vlastníka budovy. Z těchto důvodů odpůrce navrhl napadené usnesení změnit tak, že se návrh zamítá. Navrhovatelé se k odvolání nevyjádřili. Odvolací soud po zjištění, že odvolání odpůrce je odůvodněno relevantním odvolacím uvedeným v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení ve znění opravného usnesení v celém rozsahu i jemu předcházející řízení, při splnění předpokladů uvedených v ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. tak učinil bez nařízení odvolacího jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V prvé řadě je třeba konstatovat, že odvolatel napadl usnesení krajského soudu i v odstavci II., III., IV. a V. výroku, jímž byly návrhy na uzavření smlouvy o bezplatném převodu bytových jednotek s družstvem vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí, ač jde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a proti němuž není s ohledem na ust. § 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolání přípustné. Z těchto důvodů v této části odvolací soud podle ust. § 218 písm. c) o.s.ř. odvolání odpůrce odmítl. Odmítnuto bylo rovněž odvolání do odstavce VII. výroku, kterým soud dodatečně rozhodl o poplatkové povinnosti navrhovatelů vůči státu, neboť tímto rozhodnutím nebyla odvolateli způsobena žádná újma a právo odvolání do této části mu rovněž nenáleží. Při posouzení návrhu na stanovení povinnosti učinit prohlášení vlastníka vycházel soud prvního stupně správně ze zákonné úpravy opřené v zákoně č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) ve znění změn a doplňků (dále jen cit. zákona) a lze s ním zcela souhlasit, že výklad zákonných ustanovení vlivem nekvalitního legislativního procesu působí značné potíže. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že s přihlédnutím k ust. § 4 a § 23 cit. zákona je oprávněná osoba (člen družstva, který je jako fyzická osoba nájemcem bytu v budově ve vlastnictví, případně spoluvlastnictví družstva) oprávněna domáhat se u soudu stanovení povinnosti družstvu učinit prohlášení vlastníka ve smyslu ust. § 4 cit. zákona. Proti tomuto právnímu závěru ostatně nic nenamítá ani odvolatel. V projednávané věci se spor koncentroval na otázku aktivní legitimace navrhovatelů v řízení v souvislosti se skutečností, že navrhovatelé měli být platně vyloučeni z družstva rozhodnutím odpůrce. V této souvislosti soud prvního stupně považoval rozhodnutí o vyloučení z družstva za hmotněprávní úkon, a s tímto právním názorem odvolací soud nesouhlasí. Rozhodnutí družstva o vyloučení člena je jedním ze způsobů ukončení členství ze strany družstva, jehož použití zákon váže na exaktně vymezené skutečnosti a stanoví zákonná kriteria, za nichž lze vyloučení z družstva provést. Je tedy nepochybné, že rozhodnutí o vyloučení z družstva je právní skutečností, na základě které dochází ke změně a zániku právních vztahů mezi družstvem a jeho členem, přičemž právní teorie takové právní skutečnosti člení na právní skutečnosti závislé na lidské vůli a na právní skutečnosti na lidské vůli nezávislé. Právními skutečnostmi závislými na lidské vůli jsou: a) právně relevantní úkony, b) vytvoření věci a vytvoření díla, c) konstitutivní rozhodnutí příslušných orgánů, institucí či právnických osob. Již jen z tohoto členění je zřejmé, že rozhodnutí orgánu družstva o vyloučení člena z družstva nemůže být právním úkonem, nýbrž jde o konstitutivní rozhodnutí zakládající měnící a rušící vztahy mezi družstvem a jeho členem. Přes vadný právní názor soudu prvního stupně ohledně právního hodnocení rozhodnutí o vyloučení člena družstva se soud prvního stupně správně zabýval otázkou, zda navrhovatelé jsou či nejsou členy družstva, zda jim náleží aktivní legitimace k podání návrhu na stanovení povinnosti odpůrci učinit prohlášení vlastníka a v této souvislosti se zabýval otázkou, zda zákonné předpoklady vyloučení navrhovatelů z družstva byly splněny či nikoliv. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o vyloučení navrhovatelů z družstva mělo dojít rozhodnutím představenstva ze dne 24.1.1999, bylo nutno tuto otázku posoudit podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 165/1998 Sb. a č. 356/1999 Sb., tj. ve znění účinném do 29.2.2000 (dále jen ObchZ). Podle ust. § 231 odst. 3 ObchZ člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Odvolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že platnost vyloučení člena družstva lze v soudním řízení přezkoumat toliko postupem podle ust. § 231 odst. 4 ObchZ na návrh člena družstva na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o jeho vyloučení. Nelze tak činit v řízení o návrhu na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví či o stanovení povinnosti učinit prohlášení vlastníka. I v těchto řízeních je však soud povinen zkoumat, zda vyloučený člen uplatnil svá práva podle ust. § 231 odst. 3, 4 ObchZ, tedy zda využil svého práva proto rozhodnutí o vyloučení podat odvolání k členské schůzi či práva podat návrh soudu na prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné. Soud prvního stupně se touto otázkou podrobně zabýval a dospěl k závěru, že těchto práv navrhovatelé doposud ani využít nemohli, neboť jim rozhodnutí o vyloučení z družstva nebylo písemně doručeno, a tedy nemůže být účinné. S tímto názorem ovšem bezvýhradně souhlasit nelze. Z ust. § 231 odst. 3 ObchZ totiž vyplývá, že rozhodnutí o vyloučení musí být členu „písemně oznámeno“. Zákonný imperativ oznámit písemně členu družstva jeho vyloučení lze splnit nejen doručením písemného vyhotovení rozhodnutí o vyloučení člena družstva (byť jde o způsob nepochybně nejpřiléhavější), ale také jiným písemným oznámením, z něhož jednoznačně vyplývá, že družstvo rozhodlo o vyloučení člena, který orgán družstva tak učinil, kdy a z jakých důvodů. Odpůrce svou povinnost v žádném případě nesplnil veřejným vyhlášením rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatelů z družstva na členské schůzi dne 31.1.1999, neboť nemůže jít o písemné oznámení a je nerozhodné, zda o tomto vyhlášení existuje zápis z členské schůze. Písemným oznámením rozhodnutí o vyloučení z družstva také nemůže být vyjádření odpůrce ze dne 4.10.1999, neboť nešlo o oznámení odpůrce vůči navrhovatelům, nýbrž šlo o vyjádření odpůrce k žalobě navrhovatelů v projednávané věci, a tudíž o jeho procesní obranu. Procesní vyjádření účastníka v soudním řízení vůči soudu nelze považovat za písemné oznámení vůči navrhovatelům o jejich vyloučení z družstva ve smyslu ust. § 231 odst. 3 ObchZ bez ohledu na to, zda tato listina byla navrhovatelům soudem doručena či nikoliv. Jak vcelku správně argumentuje soud prvního stupně, písemné oznámení o vyloučení členu družstva je hmotněprávním předpokladem pro vznik práva členu družstva bránit se stanoveným postupem proti rozhodnutí o vyloučení a tuto hmotněprávní povinnost nelze splnit podáním procesního stanoviska soudu. Z uvedeného vyplývá, že navrhovatelům dosud nevzniklo právo podat odvolání k členské schůzi proti rozhodnutí o jejich vyloučení a tudíž ani právo vyvolat soudní řízení o neplatnost rozhodnutí členské schůze o vyloučení, neboť rozhodnutí o vyloučení jim dosud písemně oznámeno nebylo. Odvolací soud proto souhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, že navrhovatele je z uvedených důvodů nutno považovat nadále za členy družstva a osoby aktivně legitimované k podání návrhu na stanovení povinnosti učinit prohlášení družstva jako vlastníka nemovitosti. Právní konstrukce odvolatele založené na ust. § 231 ObchZ ve znění po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. nelze akceptovat, neboť k rozhodnutí o vyloučení navrhovatelů z družstva došlo před účinností zmíněné novely a žádná přechodná ustanovení neumožňují aplikovat na posuzovanou otázku zmíněnou novelu. Z těchto důvodů bylo usnesení krajského soudu ve znění opravného usnesení v napadené části, tj. v odstavci I. a VI. výroku, podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrzeno. Nákladový výrok se opírá o ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., vychází z procesního výsledku odvolacího řízení, v němž navrhovatelům podle obsahu spisu náklady sporu před odvolacím soudem nevznikly. Náklady odvolacího řízení proto nebyly přiznány žádnému z účastníků.