"I. Při rozvrhu části výtěžku zpeněžení konkursní podstaty připadajícího na poměrné uspokojení pohledávek druhé třídy nelze oproti úpravě uvedené v ustanovení § 32 odst. 3, věty první zákona o konkursu a vyrovnání snížit částku určenou k uspokojení uznané zajištěné pohledávky ve prospěch podmíněně uznané pohledávky věřitele, který ji zajišťuje. II. Částka připadající dle rozvrhu na podmíněný nárok uznaný správcem se bez dalšího složí do soudní úschovy dle § 33 odst. 2, písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání. Toto kogentní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neumožňuje konkursnímu soudu rozhodovat o složení do soudní úschovy na základě hodnocení toho, z jakého důvodu a v jakém rozsahu dosud věřitelé s uznanými podmíněnými pohledávkami neplnili úpadcovu věřiteli."

Shora uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě o rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce F. s. s r. o. Správci konkursní podstaty přikázal na odměně 661.330,- Kč (odstavec 1. výroku), věřitelce pohledávky za podstatou částku 10.000,- Kč (odstavec 2. výroku), oddělené věřitelce Č. k. a. přikázal částku 5.575.728,48 Kč (odstavec 3. výroku) a dále rozhodl o uspokojení pohledávek věřitelů zařazených do druhé třídy celkovou částkou 3.150.610,18 Kč (odstavec 4. výroku). U věřitelů druhé třídy 1. až 6., 8., 10. až 14., 17.a 18. uvedl v jaké výši jejich pohledávky byly zjištěny a jaké částky jim budou vyplaceny. Dále rozhodl, že částka 543.536,40 Kč bude pro věřitele č. 1 Č. k. a. a pro věřitele č. 7 Č. z. a r. b., a.s. složena u soudu. V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že při rozhodování o rozvrhu dle ustanovení § 30 až 33 zákona o konkursu a vyrovnání vycházel z konečné zprávy schválené usnesením z 25. 9. 2002 s tím, že nejdříve dle § 32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se uspokojí pohledávky za podstatou tvořené v přezkoumávané věci odměnou správce konkursní podstaty a výdajem na vedení účetnictví ve výši 10.000,- Kč. Oddělenému věřiteli přikázal 70% z čistého výtěžku zpeněžení nemovitosti, která byla zastavena dle § 28 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání. Hrubý výtěžek zpeněžení této nemovitosti činil 8.100.000,- Kč a výdaje spojené s údržbou nemovitosti 134.673,60 Kč, čistý výtěžek 7.965.326,40 Kč. Zbývající částku 3.150.610,18 Kč, která se oproti konečné zprávě zvýšila o v mezidobí přirostlé úroky, rozdělil poměrně mezi věřitele pohledávek druhé třídy (§ 32 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) a to tak, že každá z pohledávek je uspokojena co do výše 18,73%. Dále v odůvodnění uvedl, že pohledávka věřitele č. 1 byla zajištěna ručením věřitele č. 7 a směnečným rukojemstvím věřitelů č. 16 a 17 (odvolatelů). Přitom žádný z těchto věřitelů nedoložil, že by za úpadce plnil. Soud prvního stupně dovodil, že ve vztahu k věřitelům č. 16 a 17 (odvolatelům) nelze postupovat dle ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání, a to z toho důvodu, že tito bez ospravedlnitelného důvodu po dobu konkursu věřiteli č. 1 neplnili. Mimo to, pokud by pro ně byla složena částka u soudu, došlo by k znevýhodnění ostatních věřitelů, na které by připadlo méně v důsledku toho, že na jednu a tutéž pohledávku (přihlášenou přímým věřitelem i jedním či více ručiteli) by bylo ve své podstatě plněno víckrát. Tím by byla porušena stěžejní zásada konkursu, tj. zásada poměrného uspokojení pohledávek téhož pořadí. Soud prvního stupně dále dovodil, že ručitel, který po dobu konkursu bez důležitého důvodu neplnil je sám odpovědný za nesplnění podmínky, což vede k tomu, že v rozvrhu nic neobdrží. Proto věřitelům č. 16 a 17 v rozvrhu nic nepřikázal. U věřitele č. 7 dovodil odlišnou situaci, neboť z jím vydané záruční listiny vyplývá, že ručí do výše 50% dlužní jistiny, a to až poté, co by věřitel zpeněžil ostatní zajišťovací instrumenty. Z obsahu spisu však vyplývá, že věřitel č. 1 dosud nevyužil či nezpeněžil směnky z nichž jsou zavázáni věřitelé č. 16 a 17, a proto věřiteli č. 7 nelze klást k tíži, že dosud z titulu ručení neplnil. Proto částka připadající na případnou pohledávku věřitele č. 7 k rozvrhu ve výši 543.536,40 Kč bude pro věřitele č. 7 nebo věřitele č. 18 (správně pro věřitele č. 1) složena u soudu a posléze nově rozvržena. Výši pohledávky věřitele č. 1 a č. 7 stanovil soud prvního stupně tak, že po odděleném uspokojení věřitele č. 1 zůstává pohledávka ve výši 4.747.788,01 Kč na jistině a 827.940,47 Kč na příslušenství. Na jistině tedy zbývá neuhrazeno 5.804.219,- Kč. Věřitel č. 7 ručí pouze do 50% bez příslušenství, tedy do částky 2.902.109,- Kč a na tuto podmíněnou pohledávku tedy připadá v rozvrhu částka 543.536,10 Kč, která je skládána do úschovy soudu. Zbývající část pohledávky 3.914.275,- Kč je uspokojována u věřitele č. 1 a připadá na ni v rozvrhu částka 733.104,60 Kč. Toto usnesení napadli věřitelé č. 16 a 17 včasným odvoláním. Uvedli, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a chybné aplikaci právního předpisu. Uvedli, že pohledávku věřitele č. 1 za úpadcem zajistili jednak ručením a jednak vlastní biancosměnkou vystavenou úpadcem, kterou avalovali. Uvedená biancosměnka však k proplacení předložena nebyla a odvolatelům ani není známo, zda byla vyplněna. Ohledně nároku z titulu ručení je veden soudní spor u Okresního soudu ve Frýdku – Místku. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze jednání odvolatelů hodnotit tak, jak to učinil soud prvního stupně, tedy že neplnili bez ospravedlnitelného důvodu. Navíc dle odvolatelů konkursní soud rozhodl v rozporu s kogentním ustanovením § 33 odst. 2 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání, neboť dle tohoto zákonného ustanovení nemohl rozhodnout jinak, než rozhodnout o složení částek připadajících na nároky označené v tomto ustanovení do úschovy soudu. Pohledávky odvolatelů byly totiž správcem uznány jako podmíněné a dosud nedošlo k naplnění podmínky. Proto soud prvního stupně rozhodl nesprávně, že částky připadající na jejich podmíněné nároky nebudou do úschovy soudu složeny. Dle odvolatelů rovněž neobstojí závěr soudu prvního stupně, že by bylo plněno dvakrát ze stejného titulu. Soud prvního stupně mohl totiž rozhodnout o pohledávkách odvolatelů stejně jako učinil u věřitelů č. 1 a 7, když rozhodl o složení částky do úschovy ve prospěch buď jednoho nebo druhého z nich. Navíc dle odvolatelů soud prvního stupně porušil zásadu rovnosti účastníků, když u věřitele č. 7 rozhodl o složení částky připadající na jeho podmíněný nárok do úschovy soudu a u odvolatelů nikoliv. Dále odvolatelé poukázali na to, že podle záruční listiny vystavené věřitelem č. 7 je pro povinnost tohoto věřitele plnit ze záruky rozhodné pouze to, že bylo realizováno zástavní právo k nemovitostem, nikoliv však realizace ostatních zajišťovacích institutů. Proto dle názoru odvolatelů měl již tento věřitel rovněž plnit bez ohledu na to, že směnky dosud nebyly zpeněženy. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou a že je v něm uplatněn odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) a e) občanského soudního řádu, přezkoumal napadené usnesení v celém rozsahu (§ 212 písm. d) občanského soudního řádu) i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů proti výroku v odstavci 4. napadeného usnesení je důvodné. Způsob rozvržení výtěžku zpeněžení konkursní podstaty upravuje zákon o konkursu a vyrovnání v ustanoveních § 32 a § 33. Uspokojení pohledávek oddělených věřitelů je upraveno v ustanovení § 28 zákona o konkursu a vyrovnání. Z ustanovení § 32 odst. 3 vyplývá, že nelze-li plně uspokojit všechny pohledávky patřící do téže třídy, uspokojí se tyto pohledávky poměrně. Z ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) se podává, že částky připadající na podmíněné nároky, které správce uznal se složí do úschovy u soudu a po splnění podmínek se rozvrhnou novým rozvrhovým usnesením. S poukazem na tato ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a obsah předloženého spisu, včetně přihlášek pohledávek jednotlivých konkursních věřitelů je nutno uvést, že v odstavcích 1., 2. a 3. výroku napadeného usnesení postupoval soud prvního stupně zcela v souladu s konečnou zprávou správce konkursní podstaty ze dne 12. 7. 2002, která byla schválena usnesením ze dne 25. 9. 2002, které je pravomocné. V souladu s touto konečnou zprávou, proti níž nebyly podány námitky, byla přiznána odměna správci konkursní podstaty a byla přiznána i náhrada za vedení účetnictví jako pohledávka za podstatou (§ 32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Zcela správně přiznal soud prvního stupně částku ve výši 70% výtěžku zpeněžení připadajícího na odděleného věřitele Českou konsolidační agenturu ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 a odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání. Protože odvolací soud shledal napadené usnesení v odstavcích 1., 2. a 3. výroku věcně správným, postupoval podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a v tomto rozsahu napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S právními závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění odstavce 4. výroku napadeného usnesení se však odvolací soud neztotožňuje. Částku, která v rozvrhu připadla na uspokojení věřitelů druhé třídy, tj. 3,150.610,18 Kč, rozvrhl totiž soud prvního stupně způsobem stanoveným v ustanovení § 32 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání jen mezi některé věřitele se zjištěnými pohledávkami. Odvolatele jako věřitele č. 16 a 17 (čísla přihlášek pohledávek 15, 16) pominul zcela. Mimo to zjištěnou pohledávku věřitele č. 1 ve druhé třídě ve výši 6.816.386,15 Kč neuspokojil poměrem 18,73% jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení. Od zjištěné pohledávky tohoto věřitele určené k uspokojení v druhé třídě totiž odečetl částku ve výši, ve které měla být dle jeho právního názoru zajišťována věřitelem č. 7 (číslo přihlášky 6). Jednu a tutéž částku (543,536,40 Kč) pak určil v rozvrhu pro uspokojení dvou věřitelů (č. 1 a 7) s tím, že tato částka bude složena jak pro věřitele č. 1 s uznanou nepodmíněnou pohledávkou, tak pro věřitele č. 7 s uznanou podmíněnou pohledávkou do úschovy soudu. Takový postup je však v rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání upravujícími pravidla rozvržení výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. V rozporu s těmito ustanoveními je i nezařazení uznaných podmíněných pohledávek odvolatelů (věřitelů 16 a 17) do rozvrhu. Důvody, kterými soud prvního stupně pominutí těchto pohledávek v rozvrhu zdůvodnil jsou s ohledem na uvedená ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání zcela irelevantní. Mimo to je nutno přisvědčit i odvolací námitce, že soud prvního stupně bez zákonné opory při rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty zcela odlišně hodnotil uznanou podmíněnou pohledávku u věřitele č. 7 a u odvolatelů. V důsledku všech těchto pochybení je napadené usnesení v odstavci 4. výroku nesprávné. Správnost postupu soudu prvního stupně neodůvodňuje ani jeho závěr, že by jiným postupem při rozvrhu bylo plněno na jednu a tutéž pohledávku víckrát. Při rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty dle výše uvedených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání je nutno částku určenou k uspokojení pohledávek věřitelů zařazených ve druhé třídě rozvrhnout mezi všechny uznané pohledávky druhé třídy, tedy včetně podmíněně uznaných pohledávek věřitelů č. 7, 16 a 17. Částky, které podle tohoto rozvrhu připadnou na podmíněně uznané nároky, je pak nutno v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání složit do úschovy soudu. Po splnění podmínek, za kterých byla pohledávka uznána (z obsahu spisu vyplývá, že odvolatelé mají uznanou podmíněnou pohledávku z titulu avalované biancosměnky a věřitel č. 7 má uznanou podmíněnou pohledávku z titulu bankovní záruky), se rozvrhnou částky složené takto do úschovy soudu novým rozvrhovým usnesením. V novém rozvrhovém usnesení budou věřitelé s podmíněně uznanými pohledávkami uspokojováni jen v rozsahu v jakém podmínky splnili, tedy podle toho zda a v jakém rozsahu plnili za úpadce věřiteli zajištěné pohledávky. Uvedeným zákonným postupem bude plněno jednak věřiteli zjištěné nepodmíněné pohledávky a jednak věřiteli, jehož pohledávka vznikla tím, že plnil za úpadce věřiteli této zjištěné (a zajištěné) pohledávky. Tento postup je v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (§ 20 odst. 4, § 33 odst. 2 písm. b) zákona o konkursu a vyrovnání) a nelze jej hodnotit jako stav, kdy by bylo na jednu a tutéž pohledávku plněno víckrát. Odvolacímu soudu proto s ohledem na výše uvedená pochybení soudu prvního stupně nezbylo než postupovat podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu a napadené usnesení zrušit (§ 66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) a podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení občanského soudního řádu vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento soud znovu rozhodne o rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty mezi věřitele druhé třídy při respektování uznaných podmíněných pohledávek věřitelů č. 7, 15 a 16 (§ 226 odst. 1 občanského soudního řádu).