Formu zavinění trestného činu musí soud vyhodnocením svých skutkových zjištění (popř. i za použití zásady „in dubio pro reo“) přesně určit. Požadavku přesného zjištění a označení formy zavinění trestného činu pachatelem (srov. R 19/69) neodpovídá vyjádření „musel být nejméně srozuměn“, z něhož je činěn závěr o existenci úmyslu nepřímého podle § 4 písm. a) TrZ.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7.5.2004, č.j. 29T 6/2003-688, byl obžalovaný P.R. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 pís. b) tr.zák., kterého se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že dne 25.11.2002 kolem 22.00 hod., v O., na ulici I. P. P., v rodinném domku č. 127, který obýval J.P., kde v té době byl na návštěvě, po předchozí konzumaci většího množství alkoholických nápojů a slovní rozepři, fyzicky napadl J.P., kterého shodil na zem, kde proti němu vyvinul aktivní násilí tupého charakteru, čímž mu způsobil zlomeniny šestého a sedmého žebra vlevo v úrovni přední podpažní čáry s prokrvácením přilehlých mezižeberních svalů, poranění v obličeji, tedy povrchní kožní oděrky, drobné tržné ranky, zhmoždění rtů a tečkovitá zhmoždění kůže s vychýlením chrupavek nosních doprava a zlomeninu levého horního rohu chrupavky štítné s prokrvácením měkkých tkání v jejím okolí a zasadil mu také nejméně tři údery bodněřezným nástrojem charakteru nože o nezjištěné délce čepele, z nichž jeden vedl velkou razancí do oblasti břicha, čímž J.P. způsobil rozsáhlou bodněřeznou ránu délky 41 cm začínající na přední dolní ploše hrudníku vlevo v úrovni přibližně střední klíčkové čáry rozříznutím kůže s podkožím, se zoubkovitými nářezy chrupavčité části dolního okraje osmého žebra, protětím kostěné části devátého žebra, probíhající zleva doprava, šikmo shora dolů stěnou břišní přes velkou předstěru s výhřezem a proříznutím kliček tenkého střeva, žaludku a úplným protětím společné jaterní tepny končící v úrovni přibližně přední podpažní čáry vpravo se třemi nábody okruží tenkého střeva s naříznutím zadní hrany levého jaterního laloku a s proniknutím přes úpon bránice u páteře do dutiny hrudní vpravo, druhý vedl velkou razancí do oblasti levého podbřišku, čímž J.P. způsobil bodnořeznou ránu délky 4 cm s horním úhlem tupým, spodním ostrým, pronikající zleva doprava, mírně šikmo zepředu dozadu, bodným kanálem délky 18,5 cm kůží, podkožím a svalovinou, velkou předstěrou, vnitřní částí stěny sestupné části tlustého střeva, úponem tlustého střeva, močovým měchýřem a končícím v pravém velkém bederním svalu a třetí vedl do oblasti krku, čímž J.P. způsobil bodnořeznou ránu na boční ploše krku vlevo pronikající zleva doprava prakticky bez úhlových odchylek, těsně pod levou podjazykovou žlázou, tedy způsobil zranění, v důsledku kterých J.P. na místě zemřel nejpozději v řádu několika minut po útoku, a to na vykrvácení z proťaté společné jaterní tepny při bodnořezném poranění dutiny břišní; přitom s ohledem na charakter použité zbraně, opakování úderů, souběžné působení více zraňujících mechanismů, velkou intenzitu především útoku vedeného nožem a s ohledem na místa těla poškozeného, která vedeným útokem byla zasažena, nejméně musel být srozuměn s tím, že může způsobit smrt J.P. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr.zák. za použití § 29 odst. 2 tr.zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným J.J. částku 553,50 Kč a VZP, Okresní pojišťovně v O. částku 2.730,- Kč. Proti rozsudku podal ihned po jeho vyhlášení odvolání obžalovaný a ve lhůtě upravené ustanovením § 248 odst. 1 tr.zák. státní zástupce. Obě odvolání splňují náležitosti vyžadované zněním § 249 odst. 1 tr.ř., resp. v případě odvolání státního zástupce i odst. 2 § 249 tr.ř. Obžalovaný opravným prostředkem zpracovaným svým obhájcem napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích. Odvolatel opakuje, že si není vědom spáchání trestného činu a namítá, že skutkové a právní závěry soudu neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Předně je zpochybňován závěr soudu o dovození příčetnosti obžalovaného při činu, když je poukazováno na pravděpodobnostní závěry zpracovaných znaleckých posudků stran doby užití většího množství medikamentů. Dle odvolatele nelze vyloučit, že neznámé množství medikamentů mohl požít před dobou, kdy byl spáchán projednávaný skutek. Lze sice zvažovat, že dne 25.11.2002 ve večerních hodinách byl fyzicky schopen spáchat popisovaný trestný čin, avšak stalo-li se tak, byl ve stavu, kdy jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost činu i schopnost ovládnout své jednání byly vymizelé. Poté by nemohla být použita právní kvalifikace podle § 219 tr.zák., ale pouze podle § 201a tr.zák. Vyjádření znalce MUDr. N., že schopnost odvolatele odolat ve vztahu k alkoholu prvnímu doušku byla výrazně snížena, mělo vést soud k závěru, že se pak činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti. Tento závěr by pak měl být promítnut do dalších výroků. Dle odvolatele však pochybnosti vzbuzuje závěr o jeho pachatelství na činu, neboť řetězec nepřímých důkazů, o které soud tento závěr opírá, nelze považovat za ucelený. O výpovědi svědka F.R. ze dne 27.11.2002 lze jen stěží nade vší pochybnost tvrdit, že je (a zejména v části, v níž je zmiňován údaj obžalovaného, že měl bodnout J.P. nožem) pravdivá. S otcem dlouhá léta žijí ve vzájemné averzi. V podobných situacích otec projevoval snahu se jej nějak zbavit, docílit jeho hospitalizace, případně i uvěznění. Není logické vysvětlení, že vypovídal v naději, že po policejním šetření bude následovat hospitalizace v souvislosti s nařízeným protialkoholního léčení, když v minulosti takové léčení ústavní formou bylo nařízeno. O útoku nožem proti J.P. mohl svědek hovořit jen proto, že nůž u odvolatele viděl, event. mohl informaci získat bezděčně od vyslýchajících policistů, kteří bezprostředně předtím prováděli ohledání místa činu. Je však možné, že údaj poskytl sám obžalovaný, poté co mu někdo ve stavu silného ovlivnění alkoholem mohl vsugerovat, že P. tímto způsobem usmrtil. Úvaha soudu na str. 41 vycházející ze sdělení svědka J.S. není logická. Především poškozený, byť byl blízký přítel, pro něj nebyl otcem. Navíc v minulosti opakovaně fabuloval, že mu zemřel někdo blízký, čímž svému okolí způsoboval nemalé potíže. Časové údaje, ze kterých soud vytváří své závěry, nejsou spolehlivé. Sám soud uvádí, že tyto údaje ve výpovědích svědků J.S. a Ž.M. nejsou spolehlivé. Ani údaje Českého telecomu však nemohou poskytnout spolehlivý podklad, neboť údaj svědkyně E.J. se rozchází s údajem, kdy telefonát proběhl. Důkazní řízení by mělo proto být doplněno o výslech svědkyně P. K objasnění časových hledisek by mohla přispět i případná zpráva městské policie o konfliktu, který měl s ostrahou Carrefouru. Důkazní řízení mělo být rovněž doplněno o podrobnější šetření stran majetkových vztahů poškozeného a jeho příbuzných, mělo-li být vyloučeno, že jiná osoba neměla motiv J.P. usmrtit. Dokazování soudem provedené se nejeví dostatečným. Závěr soudu, že nic nenasvědčuje tomu, že se na usmrcení poškozeného mohl podílet někdo jiný neodpovídá zjištěním učiněným při ohledání místa činu (odvolatel odkazuje na nález trasologických stop, které nepatřily jemu ani poškozenému). Vyjádření příbuzných o existenci našetřených peněz na nákup ledničky a jejich následné nenalezení svědčí závěru, že ten kdo usmrtil poškozeného odcizil i zmíněnou finanční částku. Obžalovaný peníze neodnesl. Pokud by tak učinil, nechodil by domů žádat o peníze rodiče. Ztráta hodinek, které měl poškozený na ruce dle videozáznamu z místa činu, svědčí o tom, že svědkyně J. v této části nehovoří pravdu. S ohledem na rozsáhlost krevních stop a rozházenost nábytku pochybnosti vzbuzuje i výpověď svědka P., který uvedl, že při nálezu poškozeného se z počátku domníval, že se poškozenému udělalo špatně. Nejzávažnější pochybnost vzbuzuje naprostá absence stop krve poškozeného na oděvu obžalovaného. Soud ve svém odůvodnění tento logický a kardinální rozpor nijak nevysvětluje, ač tuto stěžejní skutečnost měl objasnit. Kriminalistickou expertizou bylo zjištěno, že vlákna ze zkoumaných svršků byla nalezena na židli v domě poškozeného i na těle samotném. Je nepochybné, že jde o oděv, který měl při své návštěvě poškozeného. Konstrukce o vině odvolatele je pochybná též proto, že není jisté (pro nenalezení stop krve), zda orgány činné v trestním řízení mají k dispozici vražednou zbraň. Pro absenci stop DNA na oblečení obžalovaného i na předmětech, které u něj byly nalezeny, se jeví mnohem pravděpodobnější verze, že pachatelem vraždy byla jiná osoba, který využila přítomnosti odvolatele u poškozeného a jeho totální opilosti a ovlivnění medikamenty. Tato verze koresponduje s rozporem, který je stran údajů o stavu branky (zamčení, odemčení) a pohybu psa. Protože soud v jednotlivých částech nekonkretizuje soustavu nepřímých důkazů a nevysvětluje rozpory, které v řetězci nepřímých důkazů existují, navrhl obžalovaný, aby odvolací soud, nedospěje-li k závěru, že může rozhodnout o jeho zproštění obžaloby, po zrušení napadeného rozsudku věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Obsahově stejně vyznělo vyjádření odvolatele v průběhu veřejného zasedání o odvolání. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci podala odvolání v neprospěch obžalovaného, přičemž je zaměřila toliko do výroku o trestu. Opravným prostředkem se domáhala uložení trestu odnětí na doživotí, když poukázala na nutnost hodnocení závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vztahující se k možnosti resocializace obžalovaného v dalších souvislostech. U obžalovaného byla zjištěna smíšená porucha osobnosti, rysy nezdrženlivosti, nestálosti, dissociální, pithiatické a impulsibity. Oblast vyšších citů je nedostatečně rozvinutá, obžalovaný je jedincem s masivním sklonem k nezdrženlivosti, až extrémním sklonem k hedonistickému, bezprostřednímu jednání. Má již zafixován princip parazitujícího života. Geneze jeho životního stylu je jednoznačně negativní. Opakované odborné intervence byly bez jakéhokoli dopadu na jeho životní styl a preference. Obžalovaný je velmi nebezpečný jedinec z hlediska případné recidivy, zvláště má-li jednoznačné sklony k agresivnímu sebeprosazení v ebrietě. Ze strany obžalovaného dochází k neustálému požívání alkoholických nápojů s léky, odborné intervence ve směru alkoholové kariéry či sociální adaptace v rámci poruchy osobnosti jsou neefektivní. Obžalovaný se činu dopustil krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro trestnou činnost násilného charakteru, jíž se dopustil pod vlivem alkoholických nápojů. Opakovaná léčení po dobu více než 14-ti let se zcela minula účinkem. Přihlédne-li se k jednoznačně parazitnímu způsobu života obžalovaného, jeho narůstající agresivitě pod vlivem alkoholických nápojů, jeho neochotě svůj způsob života změnit, poté lze konstatovat, že je dána rozumná prognóza, že obžalovaného nelze napravit trestem odnětí svobody časově omezeným nad 15 do 25 let. Dle odvolatelky (nelze-li na obžalovaného efektivně působit trestem odnětí svobody v tomto rozpětí trestní sazby v kombinaci s příslušným ochranným opatřením) je splněna podmínka § 29 odst. 3 písm. b) tr.zák. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a obžalovanému nově uložil trest odnětí svobody na doživotí s jeho výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Intervenující státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství na podaném odvolání setrvala, poukázala na podmínky, za nichž lze trest doživotí uložit a vyjádřila názor, že nalézacím soudem dovozená forma zavinění trestného činu obžalovaným je neodpovídající jeho skutkovým zjištěním, což by rovněž mělo vést k závěru o nutnosti uložit obžalovanému přísnější trest. Pro případ, že by odvolací soud neshledal důvod pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí navrhla, aby obžalovanému byl trest uložen na samé horní hranici trestní sazby upravené ustanovením § 29 odst. 2 tr.zák. Protože nenastaly podmínky pro zamítnutí či odmítnutí podaných odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumal odvolací soud z jejich podnětu zákonnost a odůvodněnost jednotlivých výroků napadeného rozsudku krajského soudu a učinil následující zjištění: Opravnými prostředky není namítáno porušení ustanovení, jimiž má být zajištěno řádné objasnění věci, případně těch, které garantují reálnost obhajovacích práv obviněného. Ve stručnosti lze proto konstatovat, že trestní stíhání obžalovaného bylo vedeno způsobem, který trestní řád upravuje (zákonný postup zahájení trestního stíhání, dodržení obžalovací zásady, dodržení ustanovení upravujících důvody nutné obhajoby, zajištění reálnosti výkonu práv obhajoby). Důkazy, z nichž krajský soud při konstrukci svých skutkových zjištění vychází, tj. ty jejichž obsah uvádí (str. 4-38) a následně hodnotí (str. 38-45) v odůvodnění svého rozhodnutí, byly provedeny v hlavním líčení způsobem odpovídajícím příslušným ustanovením trestního řádu (např. čtení některých znaleckých posudků za souhlasu obžalovaného a státního zástupce) a při respektování zásad dokazování (např. zásad bezprostřednosti a ústnosti – osobní slyšení svědků, slyšení znalců k závěrům pro rozhodnutí věci stěžejních znaleckých posudků). Rozsah dokazování provedeného krajským soudem je třeba pokládat za dostačující a splňující požadavky § 2 odst. 5 tr.ř. Závěr o jeho nedostatečnosti, která by se měla projevit v jeho doplnění v intencích návrhu obsaženého v opravném prostředku obžalovaného, odvolací soud nesdílí. Z pohledu procesního je pak podstatné, že návrhy učiněné obhajobou nalézací soud nepominul, nýbrž o nich procesním způsobem rozhodl (č.l. 672) a posléze v souladu s požadavkem zákona (§ 125 tr.ř.) svůj postup i odůvodnil ve svém rozhodnutí (str. 36 rozsudku). Provedené dokazování rovněž nedává podklad k závěru, že by trestní řízení bylo jednostranně vedené. Znalecké dokazování provedené z iniciativy soudu k osobě svědka F.R. bylo vedeno za účelem posouzení, zda je či není důvod vycházet z alternativ vyznívajících příznivěji pro obžalovaného. Navíc nelze pominout, že soud doplnil dokazování i výslechem svědka navrženého obhajobou. Zhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem také nelze (jak vyplývá z níže uvedeného) označit za odporující znění § 2 odst. 6 tr.ř. Tato konstatování vedou odvolací soud k závěru, že není důvod ke zrušení napadeného rozsudku z důvodu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Další poznatky, které odvolací soud při přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího, jsou již v konkrétnosti vyloženy ve vztahu k jednotlivým výrokům napadeného rozhodnutí. K výroku o vině Tento výrok byl napaden toliko odvoláním obžalovaného. Námitky se koncentrují do dvou okruhů problematik, nalézacímu soudu je vytýkáno: a) nesprávné hodnocení otázky příčetnosti, které se projevuje v nesprávnosti aplikace hmotného zákona při alternativě, že by bylo zjištěno pachatelství obžalovaného na činu, b) nesprávnost závěru o pachatelství obžalovaného na usmrcení poškozeného P.R. Pořadí uplatnění námitek odpovídá pořadí, v jakém k těmto otázkám zaujal své stanovisko v napadeném rozsudku (str. 38-39 a 40-45) nalézací soud. Odvolací soud shledává námitky uplatněné obžalovaným nezpůsobilými ke zvrácení výroku o vině. Pokud odvolatel dovozuje (nutno zdůraznit pro případ závěru o spáchání činu obžalovaným), že by vzhledem k závěrům znaleckých posudků měl být učiněn právní závěr, že se obžalovaný činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, poté odvolací soud dovození tohoto závěru nesdílí. Ze znaleckého posudku, jeho doplňku i výslechu znalce MUDr. N. vyplynulo to, že nedošlo k vymizení schopnosti obžalovaného odolat tzv. prvnímu doušku, nýbrž „jen“ k tomu, že schopnost obžalovaného odolat puzení k požití tzv. prvního doušku byla snížená, tato schopnost se blížila snížení podstatnému, o podstatné snížení se ale ještě nejednalo (str. 30 rozsudku). Za daného stavu požití alkoholu obžalovaným (včetně prvního doušku) je třeba hodnotit za jednání zaviněné a zaviněným je pak i následné snížení obou předpokladových schopností (tj. ovládací i rozpoznávací) vlivem intoxikace, přivozené požitím alkoholu a nezjištěných medikamentů (navíc při uvážení opakované zkušenosti obžalovaného s takto navozenými stavy, kdy zhodnocení negativních projevů komplikovaných opilostí na projevech obžalovaného bylo obsaženo již ve znaleckých posudcích zpracovaných v předchozích trestních věcech obžalovaného). Má-li podle § 32 odst. 1 tr.zák. soud přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry k tomu, že „pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky“, poté je zřejmé, že důvod aplikace cit. ustanovení trestního zákona v posuzované věci nenastal a že námitka opravného prostředku obžalovaného v tomto směru není důvodná. Rovněž právní závěr opravného prostředku obžalovaného o tom, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin opilství podle § 201a tr.zák., nelze akceptovat, neboť podmínkou užití této kvalifikace je zjištění, že se pachatel činu dopustil ve stavu nepříčetnosti vyvolaného návykovou látkou. Citované ustanovení dopadá na případy, kdy se pachatel „požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu“. Ve stavu nepříčetnosti však obžalovaný čin nespáchal, neboť k vymizení obou či alespoň jedné z předpokladových schopností u něj dle závěru znalce, přesvědčivě zdůvodněného, nedošlo. Odborné závěry znalce z odvětví psychiatrie byly učiněny s přihlédnutím k množství poznatků, které byly v procesu dokazování získány (včetně závěrů znaleckých posudků souvisejících odborností), důvod k jejich zpochybnění odvolací soud neshledává. Za nesprávné proto nelze označit právní vývody nalézacího soudu vyložené na str. 38-39, kterým lze vytknout jen jejich částečnou neúplnost v rozsahu závěrů výše vyložených odvolacím soudem. Nedůvodné jsou i námitky opravného prostředku obžalovaného, které směřují ke zpochybnění závěru o jeho pachatelství na činu. Z velké části jsou opakováním výhrad uplatněných v řízením před soudem prvního stupně, na které již v odůvodnění rozsudku - byť někdy ne zcela úplně - reagoval krajský soud. S přihlédnutím k tomu, co již uvedl ve svém odůvodnění soud prvního stupně, odvolací soud dodává následující: Je-li namítána nevěrohodnost údajů svědka F.R. obsažená ve výpovědi, z níž krajský soud vychází, poté nezbývá než konstatovat, že otázce věrohodnosti svědka a vyhodnocení jeho jednotlivých údajů z hlediska pravdivosti věnoval nalézací soud značnou pozornost. Jednak nechal zpracovat řadu znaleckých posudků na osobu svědka, jednak tyto posudky, jednotlivé procesní výpovědi svědka i jeho písemná podání orgánům činným v trestním řízení komplexním a zákonu vyhovujícím způsobem vyhodnotil. Lze poukázat i na to, že opravný prostředek vznáší i námitky spekulativní, které nemají oporu v provedeném dokazování, neboť o získání informací o spáchání činu od pracovníků policie nehovořil ani sám svědek. Vyhodnocení výpovědi tohoto svědka nalézacím soudem odvolací soud sdílí. Ve vztahu k údajům svědka J.S. lze sice přisvědčit opravnému prostředku v tom, že poškozený nebyl (biologickým) otcem obžalovaného, avšak nepochybně – a plyne to i z vyjádření samotného obžalovaného (např. čl.l. 408) i znaleckých posudků, které se vztahem obžalovaného a jeho otce zabývaly, že pro něj osobu velmi blízkou představoval. Z hlediska časových souvislostí (doba sdělení údajů svědku S., doba úmrtí poškozeného a doba, kdy se obžalovaný prokazatelně na místě činu zdržoval) pak umožňují učinit závěr, že takové sdělení nečinil obžalovaný z důvodů, které jako možné zmiňuje opravný prostředek (fabulace). Časová nepřesnost v údajích svědků, kterou zmiňuje sám napadený rozsudek, nemůže mít za následek, že by pro ni nebylo možno dospět k závěrům, které napadený rozsudek činí. Zejména není důvod ke zpochybnění výpovědi E.J. (disproporce v řádu minut). Z vyjádření svědkyně J.J. u hlavního líčení nelze činit závěry, které dovozuje opravný prostředek, že alespoň v části nehovoří pravdu. Svědkyně toliko v rámci úvahy o možné (majetkové) motivaci činu zmínila, že po pitvě nebyly dodány příbuzným poškozeného hodinky, které – jak správně poukazuje odvolatel – měl poškozený na ruce při ohledání místa činu. Pitevní protokol nicméně již tyto hodinky nezaznamenává. Odvolateli nelze přisvědčit ani v tom, že nenalezení stop krve na jeho oděvu vzbuzuje zásadní pochybnost o tom, že se činu dopustil. Tento závěr by bylo možno činit za předpokladu, že by nálezové okolnosti na místě činu svědčily o reálné možnosti jejich výskytu na oděvu pachatele činu. Tak by tomu bylo zejména tehdy, kdy by při ohledání místa činu byly nalezeny krevní stopy v podobě stříkanců na stěnách, nábytku, event. pokud by z pitevního protokolu a soudně lékařského posudku bylo zřejmé, že v době způsobení krvácejícího poranění docházelo k vzájemné interakci obžalovaného a poškozeného (aktivní obrana poškozeného), při níž by došlo k přenosu krevních stop při dotyku zakrváceného oděvu poškozeného, resp. jeho těla s oděvem pachatele. Poznatky tohoto druhu však jak protokol o ohledání místa činu a obrazová dokumentace při úkonu pořízená, ani posudek z odvětví soudního lékařství neobsahují. Při ohledání místa činu byla sice zjištěna rozsáhlá krevní stopa (na podlaze pod tělem a od těla poškozeného odtékající), její narušení (např. v podobě stopy trasologické) zjištěno nebylo. Krevní stříkance nalezeny nebyly. To odpovídá i vyjádření obsaženému ve znaleckém posudku, že rána na krku (tj. v oblasti nekryté oděvem) byla málo krvácející, z čehož znalci dovozují, že byla pravděpodobně zasazena jako poslední. Odhlédnout nelze ani od vyjádření, že bodnořezná poranění byla pravděpodobně zasazena poškozenému za situace, kdy tento ležel. Stopy aktivní obrany v době zasazování těchto ran zjištěny nebyly. S přihlédnutím k těmto poznatkům pak nenalezení krevních stop na oděvu obžalovaného nevznáší zásadní pochybnost ohledně závěru nalézacího soudu o pachatelství odvolatele na činu. Zbývá dodat, že ani další námitky obžalovaného nejsou způsobilé zvrátit závěry soudu, které ohledně způsobu provedení činu a jeho pachateli učinil krajský soud. Protože s vyhodnocením důkazů nalézacím soudem i závěrem o dostatečnosti provedeného dokazování pro rozhodnutí o vině obžalovaného se odvolací soud ztotožnil, neshledal opravný prostředek obžalovaného v části zpochybňující tyto závěry krajského soudu důvodným. Podle § 254 odst. 2 tr.ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Výrok o vině byl prvotně přezkoumán z pohledu odvolání obžalovaného, který tento výrok výslovně napadl a který rovněž vůči němu vznesl výše uvedené výhrady. Státní zástupce je osobou, která je oprávněna napadnout nesprávnost kteréhokoli výroku /§ 246 odst. 1 písm. a) tr.ř./, tj. i výroku o vině, který odvoláním krajského státního zastupitelství výslovně napaden nebyl. Intervenující státní zástupkyně však při veřejném zasedání rozšířila důvody, pro které je dle státního zástupce vadný výrok o trestu poukazem na nesprávný závěr o formě zavinění trestného činu, jak ji vymezil soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Jestliže v rámci výčtu okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zmiňuje ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák. i míru zavinění a pohnutku, poté je zřejmé, že význam z tohoto pohledu a následně z hlediska adekvátního právního následku trestní odpovědnosti má i forma zavinění. Odvolací soud proto výrok o vině přezkoumal i na podkladě odvolání státního zástupce, přičemž učinil následující zjištění: Příslušná pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obsažená na straně 45, v níž se soud zabývá formou zavinění, kterou byl trestný čin obžalovaným spáchán, vyznívá nepřesvědčivě. Správně sice krajský soud uvádí, že při absenci vyjádření pachatele činu o jeho vnitřním psychickém vztahu k (trestněprávnímu) následku vyvolanému jeho jednáním, tj. při absenci jeho vyjádření stran zavinění (jímž je psychický vztah pachatele k poruše či ohrožení objektu trestného činu, vyvolanými pachatelovým jednáním, uvedeným v trestním zákoně), je nutno na formu zavinění usuzovat z důkazů jiných, zejména těch, v nichž se odráží projevy pachatelova jednání navenek (zejm. účinky na předmětu útoku zjištěné při ohledání místa činu, odborná vyjádření hodnotící možnosti jejich vzniku, atd.), avšak v konkrétnosti zhodnocení poznatků, které tento soud z provedeného dokazování zjistil, absentuje, resp. jsou soudem vyvozovány závěry neadekvátní. Krajský soud z poznatků o místech těla poškozeného, která byla při útoku pachatelem zasažena, a způsobu jednání obžalovaného (mimořádná intenzita, současné užití více mechanismů) dovozuje, že obžalovaný musel být nejméně srozuměn, že svým jednáním může poškozeného usmrtit. Činí proto právní závěr, že čin spáchal v úmyslu nepřímém. Tento právní závěr však odvolací soud akceptovat nemůže. Vadné je již vyjádření, že s přivozením smrtelného následku musel být obžalovaný nejméně srozuměn, neboť tato formulace nevyhovuje požadavku na soud kladený, tj. zjistit a přesně označit formu zavinění trestného činu. Závěr o existenci nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr.zák. lze však učinit (jen) tehdy, je-li nutno konstatovat, že úmysl přímý /§ 4 písm. a) tr.zák./ nebyl pachateli prokázán. Při rozlišování forem úmyslného zavinění je nezbytné se důsledně zabývat vědomostní (představovou) složkou úmyslu, zahrnujících představu pachatele o rozhodných skutečnostech, alespoň možných (tzv. soud apodiktický, asertorický a problematický), a složkou volní, představovanou zaměřeností vlastní vůle na tyto skutečnosti. V případě úmyslu nepřímého přitom představová složka může mít podobu soudu nanejvýše asertorického, tj. soudu prosté jistoty, který znamená jistotu následku, která závisí ještě na okolnosti jiné, nejisté, složka volní má podobu srozumění (nikoli chtění). Vyplývá-li z pitevního protokolu a znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, že poškozený (muž vysokého věku, do značné míry ovlivněný alkoholem) utrpěl mnohočetná poranění, která vedla k jeho úmrtí (za bezprostřední příčinu smrti označují znalci protětí společné jaterní tepny – význam jiných poranění z pohledu vyvolání smrtelného následku sice v posudku řešen není, ale o jejich závažnosti s ohledem na jejich popis si lze učinit představu), poté - s přihlédnutím k závěrům o tom, že bodnořezná poranění vznikla nejspíše při útoku na ležícího poškozeného, že rána na krku vznikla vysoce pravděpodobně jako poslední, tj. již po přivození přetětí břišní tepny, tj. přivození zranění, při jehož existenci je zachování života jedince i po bezprostředním poskytnutí vysoce kvalifikované zdravotnické pomoci na úrovni současné lékařské vědy spíše jen v oblasti teorie, a že útok ze strany druhého jedince se neomezil jen na útok bodnořezným nástrojem (posudek zmiňuje kopnutí či dupnutí na oblast hrudníku ležícího poškozeného a další násilí působící na oblast obličeje s popsanými následky) - je zřejmé, že zaměřenost vůle obžalovaného na dosažení smrtelného následku (stejně jako vědomostní, představová složka) nemá podobu úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr.zák., nýbrž úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr.zák. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného proto přistoupil odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku již ve výroku o vině, když zrušovací důvod je nutno spatřovat v nepřihlédnutím ke všem skutečnostem rozhodným pro posouzení věci /§ 258 odst. 1 písm. b) tr.zák./, které se následně projevilo i ve vadné aplikaci ustanovení trestného zákona /zrušovací důvod podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř./. Protože uvedená změna se dotýká právního posouzení věci a nikoli změn skutkových zjištění, nebylo třeba provádět dokazování, které by odůvodnilo postup odvolací soudu podle § 259 odst. 3 tr.ř. Odvolací soud skutková zjištění nalézacího soudu obsažená v popise skutku ve výroku jeho rozsudku převzal a toliko vypustil pasáž, kterou dokládal nalézací soud přítomnost úmyslu nepřímého. Vymezení skutku bez této části je plně dostačující k vyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr.zák., a to včetně formy zavinění tohoto činu /tj. úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr.zák./, který je promítnut v popisu poranění, jejichž přivození si vyžadovalo (ve shodě s hodnocením obsaženým v posudku z odvětví soudního lékařství) vysokou razanci útoku, s níž je třeba spojovat formu chtění přivození smrtelného následku, jehož nástup, i s ohledem na posouzení intelektových kapacit obžalovaného si tento musel být vědom (složka vědomostní v podobě soudu apodiktického). Posouzení trestného činu obžalovaného v podobě trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., z důvodu naplněnosti formálního znaku „zvlášť surovým způsobem“ i z důvodu nezbytného materiálního znaku (§ 88 odst. 1 tr.zák.) krajským soudem odvolací soud sdílí. K výroku o trestu Závěr nalézacího soudu o potřebnosti ukládání trestu mimo rámec zákonné trestní sazby, která činí 12 až 15 let, odvolací soud sdílí. Je opřen o zjištění o vysokém stupni společné nebezpečnosti činu obžalovaného i o závěr o obzvláště ztížených možnostech jeho nápravy. Krajský soud rovněž vcelku přiléhavě zdůvodnil, proč nepřichází v úvahu, aby obžalovanému byl uložen výjimečný trest odnětí na doživotí. Za jistý nedostatek odůvodnění výroku o trestu však nutno pokládat to, že soud prvního stupně již ne zcela vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč v rámci rozpětí trestní sazby § 29 odst. 2 tr.zák. (tj.10-ti let) obžalovanému uložil trest odnětí svobody v její horní polovině, a to blíže horní hranici. Odvolací soud dospěl k závěru, že některé skutečnosti pro konkrétní výměru trestu rozhodné, nalézací soud dostatečně neuvážil, resp. že význam skutečností jiných poněkud nadhodnotil. Již z takto uvedeného je zřejmé, že odvolací soud odvolání státní zástupkyně, jak v podobě jeho písemného znění, tak posléze argumentačně doplněného státní zástupkyní nadřízeného státního zastupitelství, vyhodnotil - v jeho požadavku na zpřísnění trestu - jako nedůvodné. Tento závěr opírá odvolací soud o následující poznatky: V posuzované věci byl sice obžalovaný P.R. uznán vinným trestným činem, za který zákon uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí umožňuje (trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr.zák.), a odvolatelka (v tomto odstavci reagováno na opravný prostředek krajského státního zastupitelství) se snažila doložit, že uložení tohoto druhu trestu je odůvodněno zjištěním, že není naděje, že by obžalovaného bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct do dvacetipěti let, avšak ve své argumentaci zcela pominula, že uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí je podmíněno též zjištěním, že trestný čin, za který se trest ukládá, vykazuje mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Nalézací soud přitom zcela konkrétně v napadeném rozsudku uvedl (str. 48), že u spáchaného trestného činu shledává velmi vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je dle něj dán zvlášť zavrženíhodným způsobem jeho provedení. Státní zástupkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by měly svědčit o nesprávnosti tohoto právního závěru krajského soudu a ani odvolací soud s přihlédnutím k obsahu důkazů, které v procesu dokazování nalézací soud provedl, nezjistil ničeho, co by svědčilo pro závěr, že toto hodnocení je nesprávné. Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti činu je nejvyšší úrovní společenské nebezpečnosti činu definovanou trestním zákonem. Její úrovně může být v konkrétně posuzované věci (konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti) dosaženo buď pro zvlášť závažný způsob provedení činu nebo pro zvlášť zavrženíhodnou pohnutku či pro zvlášť těžký či těžko napravitelný následek /§ 39a odst. 3 písm. a) tr.zák./. Takto definovaného typového stupně společenské nebezpečnosti však nebezpečnost činu obžalovaného P.R. nedosahuje. Zvlášť těžký či těžko napravitelný následek nelze spatřovat v usmrcení poškozeného (v tomto směru stačí odkázat na ustálený výklad těchto pojmů naukou i praxí), zvlášť zavrženíhodná pohnutka nebyla prokázána (viz pasáže o možné motivaci činu), zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, který zmiňuje nalézací soud, nenabývá dle něj (i náhledu soudu odvolacího) kvality, která by odůvodňovala závěr o mimořádně vysokém stupni společenské nebezpečnosti. Je zřejmé, že v hodnocené trestní věci absentuje jeden z kumulativních znaků, jehož daností podmiňuje zákon uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Již z tohoto pohledu proto bylo nutno hodnotit odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné. Zbývá dodat, že odvolací soud neshledává nesprávnými ani závěry krajského soudu stran možností (teoretických) resocializace obžalovaného, jak je vyložil v příslušné pasáži napadeného rozsudku. Závěr státní zástupkyně o naplněnosti zákonných podmínek § 29 odst. 3 písm. b) tr.ř. proto odvolací soud nesdílí. Intervenující státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství, vědoma si nezbytnosti prokázání mimořádného stupně společenské nebezpečnosti činu, rozvinula argumentaci odvolatele, avšak nesnesla argumenty, které by danost tohoto typu společenské nebezpečnosti odůvodnily. Nutno zdůraznit, že poukazem na potřebu účinné ochrany společnosti před pachatelem trestného činu nebo nepříznivou prognózou jeho resocializace nelze „navyšovat“ hodnocení stupně nebezpečnosti činu, neboť tyto skutečnosti jsou nezbytné pro naplnění dalšího nezbytného (kumulativního) znaku, který upravuje ustanovení § 29 odst. 3 písm. b) tr.zák. Pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nejsou v posuzované věci zákonné podmínky. Nedůvodným je však i požadavek na zpřísnění trestu odnětí svobody na horní hranici upravenou zněním § 29 odst. 2 tr.zák., byť potřebě zpřísnění trestu by zdánlivě mohlo nasvědčovat zjištění odvolacího soudu o závažnější formě zavinění trestného činu. K této okolnosti sice odvolacím soudem v neprospěch obžalovaného přihlédnuto bylo, avšak i přesto dospěl tento soud k závěru, že ke zvýšení trestu (a ani uložení trestu ve stejné výměře) není důvodu. Uložení trestu v těchto výměrách (tj. blíže či na samé horní hranici) musí být odůvodněno - již proto, že trest je ukládán v sazbě výjimečné - velmi závažnými skutečnostmi. V případě posuzovaném sice nalézací soud poukazuje na kriminální kariéru obžalovaného, avšak ke konkrétnímu zhodnocení předchozí trestné činnosti obžalovaného nepřistoupil. Pokud by tak učinil, musel by konstatovat, že trestná činnost majetkového charakteru obžalovaným spáchaná je spíše bagatelního charakteru (v odsuzujících rozsudcích jde o jednotlivé skutky, při nichž výše škody nepřevyšuje výrazněji spodní hranici škody rozhodné pro dovození trestní odpovědnosti, někdy škoda činem způsobená byla na úrovni, která zákonné hranice dle nyní účinného zákona ani nedosahuje), výrazné prvky násilí nelze spatřovat ani u trestných činů násilné povahy (zejm. § 155 tr.zák.), když z tohoto pohledu je nejzávažnější jednání posouzené jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.zák. Na straně druhé správně pozornosti soudu neunikly i ty násilné projevy obžalovaného, které nebyly (z důvodu neudělení souhlasu k zahájení trestního stíhání) předmětem soudního posouzení. Pokud se týká právních důsledků předchozích trestních postihů, je nutno uvážit, že v některých případech se na obžalovaného hledí, jako by odsouzen nebyl. S ohledem na postupné ukládání trestů souhrnných předchází spáchání nyní posuzovaného činu výkon toliko jednoho nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců. Toto konstatování svědčí závěru, že v minulosti se obžalovaný závažné trestné činnosti nedopustil. Nebyl podroben ani déletrvajícímu resocializačnímu působení v průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Na straně druhé nutno při úvaze o délce trestu přihlížet k postoji obžalovaného, který nedokázal projevit ochotu podrobit se ukládaným ochranným opatřením (výkonu ochranné léčby) a zejména aktivním přístupem k ní napomáhat k odstranění příčin vedoucích k jeho protispolečenskému chování. Je nesporné, že i v minulosti spáchané protiprávní jednání obžalovaného bylo vyvoláno či alespoň negativně ovlivněno vlivem obžalovaným konzumovaného alkoholu, případně i jím požitých medikamentů. Lze-li méně závažnější formy předcházející trestné činnosti hodnotit – právě v rámci okolností významných pro určení výměry trestu v rámci sazby výjimečné – ve prospěch obžalovaného, poté opakovanost jejich spáchání, nárůst závažnosti násilných projevů, neochota obžalovaného změnit dosavadní způsob života a určitá nevyzpytatelnost osoby obžalovaného, jak je na ni poukázáno v psychiatricko-psychologickém zhodnocení jeho osobnosti znalci z odvětví psychiatrie a psychologie, jsou skutečnostmi, které obžalovanému přitěžují. Z dosud uvedeného rezultují závěry, které ohledně přiměřenosti ukládaného trestu odvolací soud učinil: Ustanovení § 219 odst. 2 tr.zák. stanoví, že pachateli trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 tr.zák. smí být uložen i výjimečný trest. Nalézací soud dospěl k závěru o nutnosti uložení výjimečného trestu, tj. o nutnosti aplikovat ustanovení § 29 odst. 2 tr.zák., a to z obou alternativně stanovených důvodů, tj. jednak pro velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti a jednak i pro obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele. Tento právní závěr nalézacího soudu je skutkovými zjištěními plně odůvodněn. Z toho konstatování plyne, že při uložení trestu obžalovanému proto nedošlo k vadě, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozsudku v této části podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. (porušení ustanovení trestního zákona). Odvolací soud však dospěl k závěru, že (zejména ke zjištěním učiněným nalézacím soudem – např. vadné posouzení formy zavinění) existují důvody pro zrušení výroku o trestu z důvodu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., tj. pro jeho nepřiměřenou přísnost. Je sice nezbytné uvést, že v případě obžalovaného musí - již z důvodu ochrany společnosti, ať již před ním samým či jinými potenciálními pachateli násilné trestné činnosti, tj. z důvodů individuální i generální prevence - být ukládán trest výrazně represivní povahy (detence při výkonu ochranné léčby ústavní pro její zjevnou neúčinnost – vzhledem k postojům obžalovaného k ní - nebyla zvolena), avšak výměra stanovená soudem prvního stupně nevystihovala plně veškerá zjištění, která bylo třeba učinit. Pro nutnost uložení trestu nad dolní polovinou výjimečné trestní sazby svědčilo jednak naplnění obou znaků, které podmiňují uložení tohoto druhu výjimečného trestu, jednak míra zjištění o reálnosti (prognosticky však takřka nereálnosti) resocializace obžalovaného. Pokud ze znaleckých zjištění vyplývá, že vzhledem k fixovanému způsobu života obžalovaného představuje tento jedinec reálné nebezpečí z pohledu možné recidivy jednání, poté je zřejmé, že v konstelaci prvků individuální a generální prevence nebývá vrcholu zájem na ochraně společnosti, který se projevuje v požadavku na dlouhodobou detenci obžalovaného výkonem trestu. Poznatky o osobě obžalovaného však ani spolu s poznatky o konkrétních projevech spáchaného činu neodůvodňují uložení trestu při horní či blíže horní hranice výjimečné trestní sazby. Jakkoli je nutno přihlédnout k brutálnímu provedení činu (a hodnotit lze při úvaze o výši trestu již jen míru naplněnosti znaku kvalifikované skutkové podstaty, která formu spáchání činu odráží v rovině základů trestní odpovědnosti), spáchání činu na starém občanovi v jeho bydlišti (tj. na místě, kde by riziko napadení mělo být obecně nižší), nelze na straně druhé odhlédnout od skutečnosti, že činem obžalovaného došlo k zmaření „jen“ jednoho života, že nejde o případ, kdy by kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vraždy byla naplněna několika znaky, a že je trestán jedinec, ve vztahu k němuž (přes všechna negativa popsaná v posudcích) je nyní souzený čin nutno hodnotit jako zjevný extenzivní exces (míněno v porovnání se stupněm nebezpečnosti činů, za které byl v minulosti postihován). Již výše bylo uvedeno, že poněkud nepřípadně užil krajský soud při hodnocení okolností rozhodných pro stanovení přiměřeného trestu pojmu zvlášť závažného následku. Odvolací soud dospěl k závěru, že v těchto souvislostech krajský soud poněkud nadhodnotil závažnost skutečností charakterizujících spáchaný trestný čin a že okolnosti jiné (charakter některých odsouzení, závažnost dříve spáchaných trestných činů) nevzal dostatečně v úvahu. Poté, co odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně i ve výroku o vině, o výši trestu znovu rozhodoval, dospěl k závěru, že trestem přiměřeným, odrážejícím i skutečnosti výše zmiňované, bude trest odnětí svobody nad polovinou trestní sazby v rozpětí 15 až 25 let. Obžalovanému proto uložil výjimečný trest v trvání 21 let. Zbývá dodat, že požadavek obhajoby na zohlednění jí tvrzeného stavu zmenšené příčetnosti obžalovaného při spáchání trestného činu nebyl akceptován a při stanovení výměru trestu se neprojevil. Požadavek obhajoby nemohl nalézti svého opodstatnění za situace, kdy závěry znalců vyzněly tak, že míra snížení ovládacích schopností obžalovaného odolat tzv. prvnímu doušku nenabyla podoby snížení podstatného (schopen déletrvající abstinence), navíc při současné znalosti obžalovaného o jeho asociálních projevech pod vlivem alkoholu (event. v kombinaci s medikamenty) – viz posudky v předchozích trestních věcech. Ve shodě s rozhodnutím krajského soudu – z důvodu znění § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařadil odvolací soud obžalovaného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. K výroku o náhradě škody Obžalovaný napadl rozsudek ve všech jeho výrocích. Byť explicitně neuvedl, jaké vady vytýká výrokům o náhradě škody, z obsahu jeho odvolání, zpochybňujícího závěr soudu o jeho pachatelství na činu, lze dovozovat, že namítá vadnost výroků z těchto důvodů, tj. pro neexistenci základních atributů odpovědnosti za škodu (protiprávního jednání a příčinné souvislosti). Vyslovení výroků o náhradě škody však je odůvodněno skutkovými zjištěními soudu o pachatelství obžalovaného při usmrcení poškozeného J.P. a řádným a včasným připojením poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody k trestnímu řízení. Zavázání obžalovaného k náhradě škody je odůvodněno. Za dílčí nedostatek rozsudku lze považovat to, že soud v jeho odůvodnění nepoukázal na příslušná ustanovení těch předpisů, o něž se přiznání nároků opírá. Odvolací soud proto v tomto směru doplňuje odůvodnění napadeného rozsudku tak, že nárok přiznaný poškozené J.J. je odůvodněn zněním § 449 odst. 2, odst. 3 obč.zák. (při usmrcení se hradí též přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře, přičemž se hradí tomu, kdo je vynaložil), nárok přiznaný VZP se odvíjí od znění § 449 odst. 1, odst. 3 obč.zák., resp. § 55 zák.č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů.