"Rozhodnutí dozorčí rady a představenstva společnosti, byť přijaté v rámci delegované působnosti valnou hromadou, nelze napadnout žalobou na prohlášení jejich neplatnosti soudem, neboť obchodní zákoník tuto možnost vůbec nepřipouští".

Krajský soud svým usnesením zamítl návrh na určení, že usnesení dozorčí rady prvního žalovaného ze dne 15.6.2000 a ze dne 26.6.2000, kterým byli odvoláni členové představenstva společnosti a sice Ing. R. W., JUDr. J. S., Ing. A. J. a Ing. P. A., a byli zvoleni noví členové představenstva, žalovaní 2 až 5, jsou neplatná (odst. I. výroku), dále zamítl návrh na určení, že usnesení představenstva prvního žalovaného ze dne 11.7.2000, kterým bylo zrušeno usnesení představenstva ze dne 14.6.2000 o zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem o částku 350.048.000,- Kč, je neplatné (odst. II. výroku), uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na nákladech řízení částku 41.971,- Kč (odst. III. výroku) a České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (odst. IV. výroku). Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že v případech, kdy na dozorčí radu byla stanovami (podle § 194 odst. 1 ObchZ) přenesena působnost valné hromady k volbě a odvolání členů představenstva a kdy představenstvo společnosti bylo podle § 210 odst. 1 ObchZ pověřeno valnou hromadou k rozhodnutí o zvýšení základního jmění, lze rozhodnutí dozorčí rady a rozhodnutí představenstva učiněné v rámci přenesené působnosti přezkoumat soudem analogicky podle ust. § 183 a § 131 ObchZ. Tento zásadní závěr opřel o ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý zaručeno právo na soudní ochranu a pokud by možnost soudního přezkoumání sporných rozhodnutí soudem nebyla připuštěna, mohlo by dojít k porušení práv minoritních akcionářů. K rozhodnutí dozorčí rady ze dne 15.6.2000 o změnách v osobách představenstva soud prvního stupně konstatoval, že při odvolání původních členů představenstva nebyla sice jmenována odvolací komise, ale šlo o nepodstatné porušení stanov, které nemělo na výsledek rozhodnutí žádný vliv. Při dalším jednání dozorčí rady dne 26.6.2000 nebyla sice dodržena stanovami určená lhůta k jejímu svolání (neboť jednacím řádem dozorčí rady nemohly být změněny lhůty ke svolání dozorčí rady uložené stanovami). Vzhledem ke skutečnosti, že svolaného jednání se z celkového počtu dvanácti členů nezúčastnil pouze žalobce b) K. K. a o změnách v osobách členů představenstva bylo rozhodnuto poměrem sedmi hlasů ku čtyřem, nemohla by jeho případná účast zvrátit výsledek hlasování, neboť v takovémto případě by byl poměr hlasování 7:5. Došlo tedy opět k nepodstatnému porušení stanov, jež nemělo závažný následek. Z výše uvedených důvodů proto soud návrhy na vyslovení neplatnosti obou rozhodnutí dozorčí rady zamítl. Ohledně rozhodnutí představenstva ze dne 11.7.2000, (kterým bylo zrušeno usnesení představenstva ze dne 14.6.2000 o zvýšení základního jmění) dospěl soud prvního stupně k závěru, že tímto rozhodnutím nebyly porušeny dobré mravy podle § 39 ObčZ, rozhodnutí nebylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 ObchZ ani nedošlo ke zneužití postavení majoritního akcionáře. Žalobce a) nebyl totiž ke dni 19.8.1999, (kdy valná hromada rozhodla o pověření představenstva podle § 210 ObchZ k rozhodnutí o navýšení základního jmění za stanovených podmínek), akcionářem společnosti S. p. a.s. a nesplňovala tedy podmínku stanovenou valnou hromadou na účasti při zvyšování základního jmění. Pokud dále žalobce a) požádal o účast při navyšování již dne 23.8.1999, učinil tak dříve, než byly vypracovány znalecké posudky oceňující nepeněžitý vklad. Tyto posudky ani neobsahovaly znalecké doložky podle § 59 odst. 3 ObchZ a nebylo je proto možno považovat za posudky podle zákona o znalcích a tlumočnících. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní rozhodnutí představenstva ze dne 14.6.2000 není nezrušitelné a navždy dané a že je lze stejným způsobem, jakým bylo přijato, zrušit. K postavení žalobce b) soud věc uzavřel, že ve vztahu k předmětu řízení chybí tomuto žalobci aktivní legitimace, žalovaní 2 až 6 pak naopak nejsou ve sporu legitimováni pasivně. Proti tomuto usnesení podali oba žalobci včas shodná odvolání. Se soudem prvního stupně souhlasili pouze v tom, že sporná rozhodnutí dozorčí rady a představenstva jsou přezkoumatelná soudem analogicky podle ust. § 183 a § 131 ObchZ. Jinak namítali, že soud věc nesprávně právně posoudil. Rozhodnutí dozorčí rady ze dne 15.6.2000 považují odvolatelé za „nulitní“, neboť následným rozhodnutím ze dne 26.6.2000 bylo rozhodováno o identické záležitosti. Pozdější rozhodnutí nahradilo rozhodnutí dřívější ze dne 15.6.2000 a toto rozhodnutí nemá již žádný význam. Přes vznesenou odvolací námitku setrvali žalobci na svém procesním návrhu, aby soud rozhodl i o usnesení z 15.6.2000. Ohledně rozhodnutí dozorčí rady ze dne 26.6.2000 odvolatelé zdůraznili, že soud správně zjistil, že při svolání jednání byly porušeny stanovy, neboť nebyla dodržena sedmidenní lhůta k jejímu svolání. Mají ale za to, že došlo k podstatnému porušení stanov, jež mělo vliv na výsledek hlasování. Tvrdili, že pokud by totiž byla druhému žalobci umožněna účast na zasedání dozorčí rady, mohl by „vysvětlit pozadí iniciativy FNM a spol. T. a prezentovat svůj vlastní názor a bylo by pravděpodobné, že by hlasování dopadlo s odlišným výsledkem“. V tomto konkrétním případě nešlo analogicky použít ani stávající judikaturu Nejvyššího soudu ČR k rozhodování valné hromady, „neboť se v konkrétním případě jedná o rozhodnutí dozorčí rady, která je na rozdíl od valné hromady orgánem osobním a nezastupitelným, kde se přijímají rozhodnutí po vyjasnění vzájemných stanovisek“. Ve vztahu k usnesení představenstva ze dne 11.7.2000 setrvali žalobci na svých dosavadních názorech. Především ale zdůraznili, že představenstvo bylo valnou hromadou ze dne 19.8.1999 pověřeno pouze k rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu společnosti a nikoliv k následnému zrušení svého rozhodnutí o zvýšení jmění. Tímto představenstvo překročilo udělený mandát a jednalo tak v rozporu s vůlí akcionářů. Žalobce a) připustil, že teprve dnem 19.8.1999 byl schválen převod akcií na S. B. a.s. a že k převodu zaknihovaných cenných papírů došlo až pozdější registrací Střediskem cenných papírů. Má však za to, že když byl usnesením valné hromady ze dne 19.8.1999 převod cenných papírů schválen, mohl se již podílet na navyšování základního jmění společnosti. Znalecké posudky, jimiž byl ohodnocen jeho nepeněžitý vklad pak považují odvolatelé za platné, plně odpovídající požadavkům vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1967. Žalobce b) se k otázce své aktivní legitimace ve sporu vůbec nevyjádřil. Z uvedených důvodů proto žalobci navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobců navrhli potvrzení usnesení soudu prvního stupně jako věcně správného. Tvrdili však, že soud zásadním způsobem pochybil, pokud připustil přezkoumání usnesení dozorčí rady a představenstva soudem analogicky podle ust. § 183 ObchZ. Zdůraznili, že hmotné právo takovou možnost přezkoumání vůbec nepřipouští, a proto postup soudu nebyl v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu právě žalovaných. Soud totiž shora uvedeným postupem poskytl ochranu žalobcům, kterým podle zákona nepřísluší. Jinak považují závěry soudu prvního stupně za správné. Odvolací soud po zjištění, že odvolání obsahuje relevantní odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. ve znění po novele provedené zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.), přezkoumal postupem podle ust. § 206, § 212 a § 212a o.s.ř. rozhodnutí soudu prvního stupně a po provedeném odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Podle ust. § 131 odst. 1 ObchZ. každý společník, jednatel, likvidátor, správce konkursní podstaty, vyrovnací správce nebo člen dozorčí rady může požádat soud, aby vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, pokud nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dozvědět o konání valné hromady, zaniká. Podle ust. § 183 odst. 1 ObchZ o prohlášení rozhodnutí valné hromady za neplatné platí obdobně ust. § 131. Podle odst. 2 prohlášení podle odst. 1 se nelze domáhat: a) pro porušení právních předpisů nebo stanov, jehož důsledkem je jen nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se rozhodnutí podle odst. 1 nebo jiných osobo, zejména pokud pozvánka na valnou hromadu nebo oznámení o konání valné hromady neobsahuje náležitosti podle § 184 odst. 5 písm. c), § 202 odst. 2 písm. a), d) nebo jestliže podstatné porušení práv nemělo závažné právní následky, b) pokud by postupem podle odst. 1 došlo k podstatnému zásahu do práv získaných v dobré víře třetími osobami. c) v případech podle § 220a, pokud byl na základě rozhodnutí valné hromady již proveden příslušný zápis v obchodním rejstříku. Podle názoru odvolacího soudu zásadní otázkou v projednávané věci bylo, zda se lze žalobou podanou podle ust. § 183 a § 131 ObchZ domáhat vyslovení neplatnosti rozhodnutí nižších orgánů společnosti - usnesení dozorčí rady a představenstva. Odvolací soud nejprve konstatuje, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že působnost valné hromady žalovaného 1) k volbě a odvolání členů představenstva (podle § 187 písm. d/ a § 194 odst. 1 ObchZ) byla podle článku č. 25 odst. 3 Stanov řádně delegována na dozorčí radu a že podle ust. § 210 odst. 1 ObchZ a článku 18 odst. 3 písm. i) Stanov valná hromada svým usnesením ze dne 19.8.1999 pověřila představenstvo k rozhodnutí o zvýšení základního jmění upisováním akcií. O tom není ostatně mezi účastníky sporu. Přenesením působnosti k rozhodování z valné hromady na nižší orgány provedeným v souladu se Stanovami a zákonem nedošlo u těchto nižších orgánů ke změně jejich hierarchického postavení v rámci organizační struktury obchodní společnosti a jejich rozhodování i v rámci delegované působnosti podléhá pravidlům pro přijímání rozhodnutí nařízeným ve stanovách pro ten který příslušný orgán. Znamená to, že pro rozhodnutí nižších orgánů v rámci delegované působnosti platí stejná pravidla a tedy i stejné důsledky jako při všech ostatních rozhodnutích tohoto orgánu a těmto rozhodnutím nelze přiznat nijakou zvláštní vyjímečnost. Z toho vyplývá jediný závěr, že v konkrétní věci byla žalobou napadena standardní rozhodnutí dozorčí rady a představenstva společnosti, jež se týkala personálních a majetkových změn pouze v rámci samotné společnosti. Z ust. § 131, § 183 a § 242 ObchZ je zřejmé, že zákon umožnil napadnout žalobami na vyslovení neplatnosti pouze rozhodnutí valné hromady a usnesení členské schůze družstva, to znamená rozhodnutí nejvyšších orgánů společnosti a družstva. Žádným hmotněprávním ustanovením není ale připuštěna možnost takovýmto postupem napadat rozhodnutí nižších orgánů společnosti. Podle názoru odvolacího soudu nejde o opomenutí zákonodárce a tedy o „díru v zákoně“, nýbrž o jeho zjevný záměr. Zatímco rozhodnutí valné hromady vyjadřuje konečnou vůli společníků týkající se základních podmínek existence a fungování společnosti (jež jsou přijímány na základě smluvního vztahu společníků určeného ve stanovách, kteří u akciové společnosti jako společnosti kapitálové nemají jinou možnost, než se podílet na chodu společnosti právě prostřednictvím valné hromady) rozhodnutími nižších orgánů jsou tyto zásadní rozhodnutí realizována a uváděna do života, jak dovnitř, tak vně společnosti. Aby nedocházelo k paralyzování činnosti společnosti tím, že každé rozhodnutí nižších orgánů by bylo prostřednictvím soudu možno zpochybnit, zákonodárce tuto možnost v zákoně úmyslně nepřipustil. Z uvedeného pak vyplývá, že rozhodnutí dozorčí rady a představenstva společnosti byť přijaté v rámci delegované působnosti nelze napadnout žalobou na prohlášení jejich neplatnosti soudem, neboť obchodní zákoník tuto možnost vůbec nepřipouští. V projednávané věci nebylo možno ani aplikovat ustanovení článku 36 Listiny základních práv a svobod zák. č. 2/1993 Sb. Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Vzhledem k závěru, že zákonodárce možnost přezkoumání rozhodnutí nižších orgánů společnosti soudem nepřipustil úmyslně, nebylo možno použít ust. § 131 a § 184 ObchZ ani analogicky. Pokud tak soud prvního stupně učinil, poskytl žalobcům více práv a tedy i vyšší ochranu, než jim podle zákona přísluší, a to na úkor žalovaných. Soud prvního stupně se tak svým postupem dopustil porušení ústavního pořádku – článku 36 LZPS-právě v neprospěch žalovaných. Odvolací soud se pro úplnost zabýval i otázkou, zda žaloba mohla být podána podle obecného ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., jako žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Zásadní podmínkou pro úspěšnost takovéto žaloby je ale věcná legitimace účastníků a existence naléhavého právního zájmu. V projednávané věci jsou předmětem sporu rozhodnutí nižších orgánů společnosti, jež se týkají personálních změn a majetkových poměrů uvnitř společnosti. Tato rozhodnutí jsou proto pouze „vnitropodnikovými rozhodnutími“ týkající se vztahu uvnitř společnosti a nemají charakter právních vztahů ani práva. Není tedy splněna základní podmínka § 80 písm. c) o.s.ř. – způsobilý předmět sporu. Oproti závěrům soudu prvního stupně odvolací soud věc uzavírá, že žalobou podle ust. § 183 a § 131 ObchZ nebylo možno domáhat se vyslovení neplatnosti rozhodnutí nižších orgánů společnosti, a to ani analogicky. Již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu jako nedůvodnou zamítnout a nebylo nutné zabývat se otázkou, zda při přijímání napadených rozhodnutí došlo k naplnění podmínek ust. § 183 a § 131 ObchZ. Z výše uvedených důvodů se proto v dané věci nemohlo jednat o spor podle § 200e o.s.ř. Žaloba nebyla důvodná ani podle § 80 písm. c) o.s.ř., neboť scházel způsobilý předmět sporu. Odvolací soud proto o věci samé rozhodoval nikoliv podle § 200e o.s.ř. usnesením, nýbrž podle § 152 odst. 1. za použití ust. § 211 o.s.ř. rozsudkem. I v případě, že by bylo přípustné přezkoumání napadených rozhodnutí podle § 183 a § 131 ObchZ, nešlo žalobě vyhovět. Při rozhodování dozorčí rady ze dne 15.6. a 26.6.2000 došlo sice k pochybením, nejednalo se ale o tak závažná porušení předpisů ani stanov, jež by měly závažné právní následky. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 43/98. Rovněž souhlasí se závěry soudu ohledně rozhodnutí představenstva společnosti ze dne 11.7.2000 že nedošlo při rozhodování o porušení dobrých mravů podle § 39 OZ, zásad poctivého obchodního styku ani ke zneužití postavení majoritního akcionáře a o nedostatku aktivní legitimace žalobce a) a žalovaných 2 až 6. K tomuto pouze navíc dodává, že podle čl. 25 odst. 4 písm. jg) stanov společnosti bylo k platnému přijetí rozhodnutí o zvýšení základního jmění představenstvem třeba odsouhlasení tohoto rozhodnutí dozorčí radou. Podle obsahu spisu takovéto rozhodnutí nebylo vůbec vydáno. Je výsostným právem orgánu, který dosud nezávazné rozhodnutí přijal, také toto rozhodnutí zrušit. Odvolací námitky žalobců nebyly důvodné. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Soud prvního stupně nesprávně rozhodl o povinnosti žalobců k úhradě nákladů řízení a soudního poplatku společně a nerozdílně, ač solidarita z žádného (a zejména hmotného) zákonného ustanovení nevyplývá. Soud prvního stupně také pochybil, pokud procesně úspěšným žalovaným přiznal na nákladech řízení před soudem prvního stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. pouze částku 41.971,- Kč. Předmětem sporu byly tři spojené nároky (tři rozhodnutí orgánů společnosti), kdy odměna advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. § 12 odst. 3 zvýšená za zastupování 6 osob podle § 12 odst. 4 činí částku 9.600,- Kč za 1 úkon. Žalovaným přísluší odměna za 7 úkonů právní služby v celkové výši 67.200,- Kč, 7 x režijní paušál á 75,- Kč, náhrada za promeškaný čas 16 x 50,- Kč, za jízdné ve výši 4.196,- Kč a nocležné a parkovné ve výši 2.850,- Kč, celkem ve výši 75.571,- Kč (podle § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/, § 9 odst. 3 písm. a/, § 13 odst. 3, § 14 odst. 3). Každý z žalobců bude tedy žalovaným platit částku 37.786,- Kč, což znamená, že každému z žalovaných zaplatí 6.298,- Kč. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Soud prvního stupně rovněž pochybil, pokud uložil žalobcům povinnost zaplatit nedoplatek soudního poplatku ve výši 5.000,- Kč. Předmětem sporu byly tři samostatné nároky, jež byly uplatněny každým z žalobců. Soudní poplatek činí podle ust. § 4, § 6 a § 7 zák. č. 549/1991 Sb. 2 x 15.000,- Kč. Žalobce a) uhradil dosud na soudním poplatku 5.000,- Kč a žalobce b) neuhradil ničeho. Odvolací soud proto změnil odst. III. výroku usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil žalobci a) povinnost doplatit na soudním poplatku částku 5.000,- Kč a žalobci b) částku 15.000,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Vzhledem k výsledku odvolacího řízení zavázal odvolací soud oba žalobce k úhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným v celkové výši 30.571,- Kč. Náklady sestávají z paušální odměny podle vyhl. 484/2000 Sb., § 2, § 5c zvýšené podle § 17, odst. 1b, (když předmětem odvolacího řízení jsou tři samostatné nároky), celkem na částku 18.600,- Kč, zvýšené podle § 17 odst. 2 za zastupování 6 osob na částku 22.320,- Kč, dále z 3 x režijní paušál á 75,- Kč, nocležného ve výši 1.200,- Kč, ztráty času ve výši 600,- Kč a jízdného ve výši 3.113,- Kč. Každý z žalobců bude žalovaným platit částku celkem 15.285,- Kč, tedy každému z žalovaných 2.548,- Kč (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).