Účelem rekonstrukce je prověřit, nikoli nahradit, výpověď obviněného či dalších osob (podezřelého, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka) za situace, že jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci (subsidiarita rekonstrukce). Neexistuje-li výpověď, která by rekonstrukcí měla být prověřena (např. proto, že obviněný využil práva odepření výpovědi a poškozený zemřel), není zákonný důvod k jejímu provedení.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pob. Olomouc, byl obžalovaný Z.S. uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1 tr.zák., jenž spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 tr.zák., jehož se dopustil tím, že dne 8.6.2002 kolem 20,00 hod. v K., okr. P., na T. ul., v rodinném domku č. 41 manželů K. a A.R., kde v té době byl na návštěvě, po předchozí slovní rozepři, z krátké vzdálenosti, záměrně, z pistole značky CZ 85 Combat ráže 9 mm Luger výrobní číslo F 0634, vystřelil na K.R. st., kterého zasáhl do hlavy, do levé spánkové krajiny, čímž mu způsobil zranění spočívající v rozhmoždění mozku při střelném poranění (zástřelu) hlavy, které vedlo k jeho okamžitému úmrtí, přičemž s ohledem na charakter a způsob použití předmětné zbraně, krátkou vzdálenost, na kterou zbraň použil a místo těla poškozeného, které zasáhl, je zřejmé, že chtěl K.R. st. usmrtit; přitom takového jednání se dopustil, ačkoli rozsudkem Krajského soudu v Olomouci 7 T 148/96 ze dne 22.7.1996, který nabyl právní moci dne 7.8.1996, byl potrestán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 3 roků, který vykonal ke dni 15.3.1999. Pod bodem 2. byl obžalovaný uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr.zák. a jednak trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr.zák., jehož se dopustil tím, že dne 8.6.2002 kolem 20.00 hod. v K., okr. P., na T. ulici, v rodinném domku č. 41 manželů K. a A.R., kde v té době byl na návštěvě, poté, co usmrtil K.R., aniž by disponoval příslušným povolením k držení a nošení střelné zbraně a střeliva, odcizil jeho pistoli značky CZ 85 Combat ráže 9 mm Luger výrobního čísla F 0634 a nejméně 47 nábojů, vše v celkové ceně nejméně 16.923,30 Kč a ke škodě K.R. ml. odcizil pánskou riflovou bundu v ceně nejméně 400,- Kč, čímž způsobil škodu v celkové výši nejméně 17.323,30 Kč; přitom takového jednání se dopustil, ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Kroměříž 1 T 83/2000 ze dne 10.7.2001, který nabyl právní moci dne 10.7.2001, byl odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr.zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který v celém rozsahu vykonal vazbou. Za tyto trestné činy byl obžalovanému vyměřen podle § 219 odst. 1 tr.zák. za použití § 42 odst. 1 tr.zák. a § 35 odst. 1 tr.zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců jako trest nepodmíněný. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. obžalovaný byl zavázán zaplatit poškozenému, Revírní bratrské pokladně v O., zaměstnanecké zdravotní pojišťovně se sídlem ve S. O., M. ul. č. 108, škodu ve výši 2.703,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal odvolání toliko obžalovaný. Prostřednictvím své obhájkyně napadl rozsudek v celém jeho rozsahu, tedy výrok o vině, trestu i náhradě škody. Z obsahu odůvodnění rozsudku vyplývá, že dle názoru obžalovaného krajský soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, neprovedl jím požadovanou rekonstrukci činu a dospěl k nesprávným právním závěrům. Domnívá se, že také řízení, které předcházelo rozsudku, trpělo procesními vadami, které mohly mít a zjevně i měly vliv na rozhodnutí. Pokud se týká nesprávného vyhodnocení důkazů, toto spatřuje zejména v hodnocení výpovědi svědků, příbuzných poškozeného, které považuje za nevěrohodné a rozporuplné. U svědkyně A.R. st. poukazuje na skutečnost, že podhodnocovala požívání alkoholu poškozeným, ve svých výpovědích uváděla odlišné údaje, týkající se toho, co jí mělo být sděleno poté, co v kritickou dobu, 8.6.2002 kolem 20.00 hod., obžalovaným bylo sděleno, a popírala v přípravném řízení i poměr s obžalovaným, jakož i fyzické konflikty s poškozeným. Tyto vztahy přiznala až poté, co jí byly předestřeny další důkazy objektivního charakteru. Domnívá se, že i svědkyně A.R. ml. líčí odchod obžalovaného z domu rozdílným způsobem v jednotlivých fázích trestního řízení a její popis se liší i od vyjádření její matky A.R. st. ve vztahu k rychlosti jeho odchodu z domu. Popírá, že by byla telefonicky hlášena sebevražda poškozeného, ač tento údaj vyplývá z policejního záznamu i z výpovědi svědka M. Popírá i možnost sebevraždy otce s neuvěřitelně přesnou shodou s výpovědí se svědkem P.M. a svým bratrem. P.M. potvrdil, že policii telefonicky nahlásil sebevraždu, aniž by se proti takovým údajům kdokoliv z příbuzných na místě ohradil, když mu nepřišlo na mysl, že by mělo jít o násilný čin, na druhé straně činí závěr, že poškozeného zastřelil obžalovaný. Za nevěrohodnou pokládá i výpověď svědka A.H., když se domnívá, že samotná situace, kdy u něj měl kazety, ještě nemůže vyloučit závěr, že si s ním vyřizoval svědek staré účty. Také popis smrti poškozeného, líčený H., jak mu jej údajně měl sdělit, neodpovídá objektivním závěrům o způsobení smrti poškozeného. Dále se nalézací soud nezabýval dostatečně okolnostmi, které mohly mít podstatný vliv na motiv poškozeného k sebevraždě. Jedná se o ekonomické problémy rodiny R., které vyplývají z jednotlivých důkazů, zejména z výpovědi A.R. st., i skutečnost, že po smrti poškozeného byla provedena exekuce prodejem nemovitosti. Dle tvrzení K.R. ml. se rodiče dohadovali ohledně financí a nesplaceného úvěru ve výši cca 500.000,- Kč. Měl vzít v úvahu taktéž nevyrovnanost osobnosti poškozeného, nadměrné požívání alkoholu a manželské problémy, spočívající ve fyzickém násilí, požívání alkoholu a nevěře. Namítá, že nebylo objektivně prokázáno, kterou ruku poškozený při střelbě používal a jen obecně bylo zjištěno, že byl pravák. Pokud se týká vzdálenosti hlavně od hlavy poškozeného při výstřelu, bylo zjištěno jen to, že ústí hlavně pistole nebylo bezprostředně přiloženo k hlavě. Nebyly zjištěny žádné údaje, zda v době výstřelu poškozený stál, seděl, klečel, bylo však zjištěno, že byl v době smrti značně podnapilý. Ve vztahu k zjištěné podlitině pod okem poškozeného byla vyslovena jen hypotéza, že toto zranění vzniklo bezprostředně před jeho smrtí v souvislosti se zástřelem hlavy. Také poukazuje na hodnocení soudu stran DNA, zajištěného výškrabem z pod nehtu poškozeného, kdy znalec konstatoval, že se jedná o biologický materiál muže, současně nebyl schopen zjistit stáří tohoto materiálu a vyjadřoval se kladně i k možnosti smísení biologického materiálu, kdy nemusí být DNA ženy již při dosažení určitého stupně smísení, indikována. Ve vztahu k trestnému činu krádeže, dle názoru obžalovaného, soud vycházel toliko z tvrzení příbuzných poškozeného, že obžalovaný si od této rodiny půjčoval toliko nářadí, jízdní kolo, ale ne oblečení. Podle názoru obžalovaného jak ve vztahu k trestnému činu vraždy, tak k trestnému činu krádeže a nedovolenému ozbrojování, bylo možno vidět i další verze možného průběhu, které nebyly zcela vyvráceny, tedy například sebevražda, sebeobrana a nešťastná náhoda a v případě bodu 2. půjčení věci či zkratkovité jednání. Napadený rozsudek krajský soud dle názoru obžalovaného postavil na pravděpodobnosti objektivních důkazů (zejména u znaleckých posudků), trestní minulosti obžalovaného a na okruhu nevěrohodných výpovědí příbuzných poškozeného a zaujatého, trestně nezachovalého svědka H. Soud dle názoru obžalovaného dospěl k nesprávným závěrům na základě nesprávného hodnocení důkazů. Nepostupoval ve všech směrech důsledně v duchu zásady in dubio pro reo. Procesní vady spatřuje v tom, že ač jasně vyhlásil, že vypovídat nebude, byl opakovaně dotazován a vyzýván k vyjádření a bylo mu zdůrazňováno, že pokud nebude vypovídat, nebude realizována ani rekonstrukce. Svědkové byli dotazováni na své úsudky a nikoliv na to, co svými smysly vnímali. Současně vznesl návrh na doplnění dokazování provedením rekonstrukce a na výslech svědka P.V., jenž je zmiňován svědkem F. ve výpovědi u hlavního líčení. Výroky o trestu a náhradě škody napadl odvoláním s ohledem na návaznost na výrok o vině. Své námitky vůči výroku o náhradě škody dále blíže neodůvodnil. Výrok o trestu považuje i v případě, že by vina byla prokázána, za nepřiměřeně přísný, když tento je na samé horní hranici zvýšené trestní sazby, a to i s přihlédnutím k nevykonanému trestu z jiného rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil z důvodů uvedených v § 258 tr.ř. (bez bližší citace) a dle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu I. stupně. Obžalovaný k veřejnému zasedání v řízení o odvolání předložil k důkazu své písemné vyjádření (č.l. 538-539) a nadále odmítl před soudem vypovídat s tvrzením, že toliko u rekonstrukce je ochoten podat výpověď. V písemném vyjádření v podstatné míře opakoval své námitky z odůvodnění odvolání. Tvrdil, že 9.6.2003 (správně 8.6.2002) byla přítelem A.R. ml. (sv. M.) hlášena sebevražda K.R. jeho vlastní zbraní, která byla uzamčena v trezoru, v němž byly i náboje a perkusní revolver. Na pouzdře pistole, nalezené na stole v kuchyni, se nacházely otisky zemřelého, též na krabičce nábojů, na trezoru i v trezoru, z čehož je zřejmé, že pistoli vytáhl a nabil poškozený za účelem spáchání sebevraždy. Při ohledání těla byly zajištěny prachové zplodiny na levé ruce a levé části obličeje poškozeného, kam se střelil do spánku vlastní zbraní. Dá se ověřit z výpovědi i náčrtu MUDr. P., jak po výstřelu svou vlastní zbraní poškozený zůstal ležet na podlaze v kuchyni. Přestože následně odmítl k věci sám vypovídat, tak jako v průběhu celého trestního řízení, požádal, aby se mohl vyjádřit ke všem skutečnostem, jež může dokázat, jak rekonstrukcí, tak dostupnými materiály, výpověďmi svědků k osobě poškozeného, k jeho majetkovým poměrům, zdravotním potížím. Požádal o zahájení trestního stíhání vůči A.R. a jejím dětem pro trestný čin křivého obvinění. Poukazuje na liknavost a nestandardní postup policie v průběhu vyšetřování, kdy došlo k manipulaci s tělem poškozeného a nezajištění stop, svědčících o nevině obžalovaného, v důsledku toho ke křivému nařčení a obvinění z vraždy poškozeného. Ze závěrů pitevního protokolu vyplývá, že poškozený měl zvětšená játra z obžírání s tím, že znalkyně vycházela z informací, jež dostala telefonicky od policie a byla takto ovlivňována. Poukázal na výpověď svědkyně MUDr. P., z níž lze dovodit, že na A.R. opakovaně viděla působení násilí vůči ní a poškozeného označila za alkoholika ve třetím až čtvrtém stádiu alkoholismu. Podle obžalovaného mělo dojít nedopatřením k vysypání zbytku prachových zrn z vystřelené nábojnice, která měla přesně určit z jaké vzdálenosti se poškozený střelil do levého spánku a způsobil si dobrovolně smrt. V průběhu veřejného zasedání obžalovaný prostřednictvím obhájkyně doplnil důkazní návrh o další výslechy svědků, jež by měly podrobněji objasnit informace k osobnosti poškozeného a ke vztahům v rodině R., jedná se o svědky J.Š., pana S., P.V., matku A.Š., pana W., paní Š. a P.F. Sám obžalovaný navrhl provedení výslechu I.M., s níž měl udržovat intimní kontakt. Vrchnímu soudu v Olomouci byla věc předložena jako soudu odvolacímu dle § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobu dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podané odvolání splňuje i náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Nebyly proto shledány podmínky pro případný postup podle § 253 tr.ř. Z podnětu podaného odvolání dle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal odvolací soud zákonnost a odůvodněnost jednotlivých výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo z hlediska vytýkaných vad. Předně soud II. stupně konstatuje, že řízení, předcházející napadenému rozsudku, není zatíženo žádnými podstatnými procesními vadami, jež by měly vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozsudku. Obžalovaný nebyl jakkoliv krácen na svých obhajovacích právech. Řízení před soudem I. stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti (§ 2 odst. 11 tr.ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12, § 220 odst. 2 tr.ř.) při provádění důkazů, když svědci a znalci, jejichž osobní výslech před soudem byl nezbytný pro náležité objasnění věci, byli soudem osobně slyšeni a ostatní důkazy, jež byly opatřeny, ať již ve stádiu přípravného řízení či v řízení před soudem, byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Byla taktéž dodržena jednotlivá ustanovení trestního řádu, týkající se zabezpečení práv obžalovaného na obhajobu v tom směru, že mu bylo umožněno zvolit si obhájce a v podmínkách nutné obhajoby mu v situaci, kdy této možnosti nevyužil, byl obhájce ustanoven. Z jednotlivých úkonů trestního řízení je zřejmé, že obhájkyně obžalovaného měla možnost se zúčastňovat jednotlivých úkonů již v průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem a aktivně se jich účastnila. Byla také dodržena ustanovení trestního řádu, související se zahájením trestního stíhání, týkající se seznámení se spisem, jakož i jednotlivá další práva obžalovaného. Otázka, zda bylo vůči obžalovanému řádně zahájeno trestní stíhání, byla již vyřešena rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.4.2003, č.j. 3 To 45/2003-318 (bod 1 odůvodnění č.l. 324-328), při zkoumání důvodnosti rozhodnutí soudu I. stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření (č.j. 29 T 4/2003-287). S tvrzením obžalovaného, že došlo k porušení procesních předpisů v tom směru, že byl vyzýván k výpovědi přes skutečnost, že využil svého zákonného práva a odmítl vypovídat, se odvolací soud neztotožňuje. Podle § 33 odst. 1 tr.ř. má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a k důkazům o nich, přičemž není povinen vypovídat. Podle § 214 tr.ř. obžalovaný musí být u hlavního líčení o provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit a jeho vyjádření se zapíše do protokolu. Podle § 207 odst. 1 tr.ř. po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody též tomuto nároku. Nelze proto vytýkat soudu I. stupně nezákonnost postupu, jestliže se důsledně řídil jednotlivými těmito ustanoveními a na počátku každého dne hlavního líčení obžalovaného řádným způsobem poučil o jeho právech a dotázal se jej, zda chce uplatnit svoje právo ve smyslu § 33 odst. 1 tr.ř. Z obsahu jednotlivých vyjádření k důkazům je zřejmé, že nalézací soud postupoval důsledně ve smyslu § 214 tr.ř. a umožňoval obžalovanému vyjadřovat se k jednotlivým prováděným důkazům a tento těchto možností významným způsobem využil a k důkazům uváděl buď jednotlivé námitky nebo sám, ač obecně odmítl vypovídat k jednotlivým skutečnostem, jež měly souvislost s obsahem skutků, jenž mu jsou kladeny za vinu, se vyjadřoval a postupně svoji verzi vzniku zranění popsal. Tato jeho vyjádření jsou podrobně konstatována na str. 4-5 odůvodnění napadeného rozsudku. V podstatě lze shrnout jeho verzi události tak, jak ji uvedl v rámci svého vyjádření po výslechu znalce MUDr. V. (č.l. 394): „Viděl, jak R. držel střelnou zbraň v levé ruce. Pohádali se, když mu řekl o poměru se ženou a on se potom zastřelil.“ Obžalovaný v průběhu řízení před nalézacím soudem nevyužil svého práva na podání řádného návrhu na provedení rekonstrukce činu a v průběhu svých vyjádření jen připustil, že při rekonstrukci by byl ochoten ukázat, k čemu na místě došlo. Předsedou senátu byl podrobně poučen a informován o zákonných podmínkách rekonstrukce ve smyslu § 104d tr.ř. a opětovně prohlásil, že svého zákonného práva využívá a vypovídat k věci nebude. Samotný návrh na provedení rekonstrukce vznesl až v odvolání a v řízení před odvolacím soudem. Přesto se nalézací soud možností provedení rekonstrukce podrobně zabýval a své závěry a důvody, proč k jejímu provedení nepřistoupil, podrobně vysvětlil na str. 24 odůvodnění napadeného rozsudku. S tímto precizním, kvalifikovaným odůvodněním se odvolací soud zcela ztotožňuje a na jeho obsah plně odkazuje. Ve stručnosti lze konstatovat, že nebyly zjištěny zákonné podmínky pro možnost provedení rekonstrukce dle § 104d odst. 1 tr.ř. a s ohledem na rozsah zákonně provedených důkazů, z hlediska principu subsidiarity takovéhoto důkazu, zakotveného ve větě poslední ustanovení § 104d odst. 1 tr.ř., považuje takovýto důkaz za nadbytečný. Z těchto důvodů odvolací soud návrh obžalovaného na provedení tohoto důkazu zamítl. Odvolacím soudem byly zamítnuty taktéž další návrhy na doplnění dokazování o výslech výše uvedených svědků, neboť je zřejmé, že tyto výpovědi mají směřovat toliko k objasnění poměrů v rodině R. a eventuelně vztahu mezi A.R. a obžalovaným. Z obsahu hodnocení jednotlivých důkazů soudem I. stupně, zejména z výpovědí svědků A.R. st. a obžalovaného, s přihlédnutím k dalším důkazům, je nutno konstatovat nepochybný závěr, že obžalovaný udržoval déle trvající intimní poměr s A.R., která tento vztah v prvotních stádiích řízení částečně zastírala, bagatelizovala a k tomuto vypovídala vyhýbavě. Stejně tak svědkyně objektivně nevypovídala plnou pravdu o intenzitě konfliktního vztahu se svým manželem a jeho chování a rozsahu užívání alkoholu, když lze vzít za bezpečně prokázané, že poškozený dlouhodobě, a to značně intenzivně, nadužíval alkohol a pod jeho vlivem vystupoval značně agresivně a dopouštěl se i na své manželce opakovaného brachiálního násilí. Tato skutečnost je mimo jiné potvrzována i obsahem písemného sdělení F.H., jenž byl dlouhodobě podrobně seznámen se vztahy v rodině R., neboť udržoval vztah s matkou poškozeného. Z jeho vyjádření (č.l. 517) mimo jiné vyplynulo, že poškozený se opíjel intenzivním způsobem již mnoho let a své děti posílal pro lihoviny, v podnapilosti byl ke svým blízkým a zejména k manželce značně hrubý a sprostý, choval se jako tyran. Dle tvrzení F.H. v podnapilosti vyhrožoval i sebevraždou, často bral do ruky pistole, jež vlastnil, dokonce přikládal pistoli ke spánku a tvrdil, že se zastřelí a byl nešťastný ze svého života. V návaznosti na tento provedený důkaz má odvolací soud za to, že tvrzení A.R. st., jakož i obou dětí poškozeného, v tom směru, že by se poškozený nikdy o sebevraždě nezmiňoval či dokonce ji odsuzoval, není možno považovat za objektivní popis jeho chování a naopak v souvislosti se zjevně rozvinutým alkoholismem poškozeného, lze takovéto způsoby chování považovat za velice pravděpodobné a vysoce reálné. Je nepochybné, že zejména manželka poškozeného i její děti výrazným způsobem upravovali své výpovědi při popisu samotného chování poškozeného a soužití v rodině. Tato skutečnost přesto dle názoru odvolacího soudu nemá podstatný význam na hodnocení samotného způsobu jakým došlo k usmrcení poškozeného. Z obsahu výpovědí svědků A.R. st., A.R. ml. i P.M. v návaznosti na další důkazní prostředky, zejména výpověď I.T., která popisovala dobu, kdy uslyšela výstřel a obsah záznamu o přijatém oznámení (č.l. 2), soud nemá pochyb o tom, že tyto osoby nebyly přítomny v době smrti poškozeného v domě a na samotném usmrcení poškozeného se nepodílely. Ostatně sám obžalovaný ve svých dílčích vyjádřeních připustil, že v době vzniku smrti poškozeného byl v jeho domku s ním sám. Je tedy otázkou, jakými důvody byli příbuzní poškozeného motivováni k zastírání objektivního stavu jeho chování a agresivity vůči svým blízkým i výhrůžkám o sebevraždě. Odvolací soud se domnívá, že nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto jejich postupu je snaha o nerozviřování negativních informací o chování poškozeného ve smyslu pravidla „o mrtvých jen dobré“, což je umocněno jejich pobytem na malém městě. Není také vyloučeno, s ohledem na popisované setkání obžalovaného s A.R. ještě v ranních hodinách dne 8.6.2002, že tato mohla být předem informována o případných výhrůžkách či odhodlání obžalovaného řešit s jejím manželem vzájemný vztah, případně jej i potrestat za chování k manželce, nebo se mu pomstít tak, jak se o tom zmiňoval svědku H. (č.l. 207) a že hrozby použitím násilím před ní prezentoval. Za takové situace vyhýbavý způsob výpovědi A.R. st. a postupné změny v jejich vyjádřeních pod tlakem předložených argumentů, by měly logické opodstatnění. Je ovšem zřejmé, že nalézací soud, neopřel své rozhodnutí o vině obžalovaného jen o svědecké výpovědi příbuzných poškozeného, ale při hodnocení možných variant jeho usmrcení vycházel zejména z hodnocení dalších důkazů materiální povahy. Na rozdíl od soudu I. stupně ovšem zastává odvolací soud názor, že prezentované výrazné, odmítavé subjektivní stanovisko poškozeného k sebevraždě není objektivně důkazně podloženo, a naopak jak tvrzení F.H. i konkrétní podmínky života poškozeného, konfliktní manželství, nevěra manželky, finanční potíže společně s dlouhodobým značným nadužíváním alkoholu, potvrzují reálnou možnost, že se poškozený úvahami o sebevraždě zabýval a v okolí ji prezentoval. Za takovéto důkazní situace má odvolací soud za nadbytečné provádění dalších jednotlivých svědeckých výpovědí, a to včetně případného výslechu svědka H., jehož vyjádření, byť jen v písemné formě, nepovažuje soud za neobjektivní, jež by tyto závěry měly jen dalším způsobem objektivizovat. Z tohoto pohledu se tedy nelze ztotožnit s názorem nalézacího soudu v tom směru, že by případná sebevražda poškozeného neměla v jeho psychickém stavu důvodné předpoklady. Podle názoru odvolacího soudu ovšem možnost, že by si smrt poškozený přivodil sám, a to ať již v sebevražedném úmyslu či nedopatřením při manipulaci se zbraní, je vyvrácena dalšími zcela objektivními důkazními závěry, na něž poukazuje již soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku na str. 25-29, s nimiž se krom výše uvedeného odvolací soud zcela ztotožňuje a plně na ně odkazuje. Lze vzít za bezpečně prokázané, že poškozený K.R. zemřel dne 6.8.2002 kolem 20.00 hod. násilnou smrtí v důsledku střelného poranění, které mu bylo způsobeno jeho pistolí ČZ 85 Combat ráže 8 mm Luger výr. č. F 0634. Jak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tak z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické balistiky, považují sebevraždu poškozeného za krajně nepravděpodobnou. Poškozený v době smrti byl značně podnapilý s hladinou alkoholu ve výši nejméně 3,2 g/kg. Při takovéto těžké alkoholové opilosti je možno důvodně předpokládat, s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, výrazné narušení jeho rovnováhy, poruchy nervosvalové koordinace, snížení pozornosti, schopnosti rychle a správně reagovat i psychické otupělosti s velmi zpomalenou a utlumenou výbavou představ. Na spánku levé strany hlavy poškozeného, kde byl zjištěn vstřel, nebyly zjištěny povýstřelové zplodiny a s ohledem na charakter vzhledu zranění lze považovat za vyloučené, že by při výstřelu zbraň byla přiložena v bezprostřední blízkosti místa vstřelu. Dle názoru znalce z oboru kriminalistické techniky, odvětví kriminalistická balistika, výstřel byl veden ze vzdálenosti minimálně 30-50 cm od spánku poškozeného. K.R. byl pravák. Námitka, že není vyloučeno, že by byl zvyklý střelnou zbraň používat, tedy střílet z ní rukou levou, má odvolací soud za naprosto neopodstatněnou. Lze si sice představit, že v určité konkrétní situaci může i pravák levou ruku použít ke střelbě, ovšem že by takto činil právě v situaci, kdy by hodlal spáchat sebevraždu, a to způsobem, že by ústí pistole bylo od jeho hlavy vzdáleno nejméně několik decimetrů, s nepřirozeně zkroucenou rukou, považuje odvolací soud za zcela netypické a konkrétní situaci neodpovídající. Z obsahu ohledání místa činu a pořízené fotodokumentace (č.l. 14-28), fotografie č. 30, 31 v návaznosti na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (grafické znázornění na č.l. 78), je zřejmé, že směr střelného kanálu byl veden do levého spánku mírně doprava, výrazným způsobem ovšem směřující do zadní části hlavy a současně veden shora dolů. Při takovémto směru střelného kanálu a prokázané minimální vzdálenosti ústí pistole od místa vstřelu je nutno považovat možnost, že by poškozený takovýmto způsobem zbraň vůči sobě použil, za fakticky vyloučenou. V případě použití zbraně takovýmto způsobem by levá ruka poškozeného musela být značně vzdálena od hlavy s velmi nepřirozeným držením, při takřka maximálním ohybu levého zápěstí se zdviženou rukou nad úroveň hlavy. Muselo by jít o promyšlené, účelové jednání poškozeného, jež by muselo být motivováno snahou o zastření skutečnosti, že se jedná o sebevraždu, tedy se záměrem, aby jeho poranění bylo přičteno jiné osobě. Schopnost takovéhoto promyšleného jednání, v natolik významném stavu opilosti u poškozeného, považuje odvolací soud za fakticky vyloučenou a tím i tuto teoretickou možnost způsobení jeho smrti. Z fotodokumentace ohledání místa činu, zejména místa nálezu těla poškozeného, rozmístění nábytku v této místnosti i náčrtku polohy těla dle ošetřující lékařky (č.l. 236) lze dovodit bezpečný závěr, že poškozený v době své smrti se nacházel na straně stolu proti kuchyňské lavici, tedy nejpravděpodobněji sedíc na odstrčené židli. Této skutečnosti nasvědčuje i potřísnění ubrusu (stopa č. 38), obsahující podle závěru znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví biologie, lidskou krev, jež se liší od krve obžalovaného. Nepochybně po jeho smrti nebylo možno s tělem při hmotnosti 133 kg pohybovat a nesvědčí o tom žádné stopy. Dle závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, smrt poškozeného nastala prakticky okamžitě. Z fotografie č. 26 je zřejmé místo nálezu nábojnice (balistická stopa č. 19), která byla prokazatelně součástí náboje, jehož kulka způsobila smrt poškozeného. Tato nábojnice byla nalezena v ohybu kuchyňské lavice. V případě, že by poškozený si hypoteticky způsobil střelné poranění svojí levou rukou sám, ať již stojíc či sedíc na židli před stolem, kde byl následně nalezen, vzhledem k charakteru střelné zbraně tak, jak je popisována ve znaleckém posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví balistika, a jak je její vzhled zaznamená na fotodokumentaci (č.l. 37-38), jež má samotný otvor vyhazovače nábojnic umístěn na pravé straně horní části těla pistole, by při střelbě nábojnice byla odhozena směrem do středu místnosti, tedy opačným směrem, než byla nalezena. S ohledem na nález těla poškozeného odvolací soud považuje za zcela nepravděpodobné, že by poškozený v kritické době seděl či stál směrem do kouta za kachlovými kamny, neboť takovému postavení neodpovídá nález těla poškozeného na místě, jak je zadokumentováno při ohledání místa činu a jak je popsala svědkyně MUDr. J.P., která prováděla prvotní zdravotní zákroky a potvrdila, že poškozený zřejmě ležel na pravém boku. Naopak poloha těla poškozeného a nález uvedené nábojnice jen potvrzují, že k samotnému střelnému poranění došlo ze strany druhé osoby, jež se musela v kritické době nacházet na boku či na druhé straně stolu oproti poškozenému. S ohledem na střelný kanál, směřující shora dolů, samotnou postavu poškozeného (výška 198 cm, hmotnost 133 kg) a střední výšku obžalovaného je zřejmé, že obžalovaný střelné zranění musel způsobit buď vůči sedícímu poškozenému nebo by sám musel stát na vyvýšeném místě, např. na kuchyňské lavici, což lze považovat za značně nepravděpodobné a shromážděným důkazním prostředkům, zejména nálezu stop při ohledání místa činu, neodpovídající. Na místě činu nebyly nalezeny fakticky žádné konkrétní stopy, svědčící o zápasu dvou osob. Při značně hřmotné postavě poškozeného a jeho významnému ovlivnění alkoholem, v případě, že by došlo k jakémukoliv významnějšímu fyzickému konfliktu s obžalovaným, si nelze představit, že by takovéto zjevné známky potyčky zjištěny nebyly. Na kuchyňském stole byla řada kusů nádobí, sklenic s nevylitým obsahem apod. Také znalci z oboru zdravotnictví žádné znaky sebeobranných mechanismů na těle poškozeného nezjistili. Lze tedy dovodit z této skutečnosti, že útok vůči poškozenému byl veden v situaci, kdy poškozený byl pod vlivem alkoholu značně otupělý, byť nelze vyloučit, že byl verbálně agresivní, ovšem žádný důkaz nepotvrzuje, že by vůči obžalovanému použil fyzického útoku, který by jej vedl k oprávněné obraně. S ohledem na nález druhé zbraně poškozeného v trezorku ve skříni, lze vyloučit i variantu, že by poškozený obžalovanému touto druhou zbraní aktuálně hrozil či hrozil mu použitím jiné zbraně a obžalovaný použil pistoli vůči poškozenému za podmínek nutné obrany ve smyslu § 13 tr.zák. Odvolací soud považuje za správné tvrzení obžalovaného, že z žádného důkazního prostředku nevyplývá, že by samotnou zbraň obžalovaný sám z místa úkrytu vyňal před smrtí poškozeného. Naopak lze považovat za zcela pravděpodobné, že pistoli vzal sám poškozený, což odpovídá nálezu pouzdra na pistoli a obalů od nábojů na kuchyňském stole. Z jednotlivých svědeckých výpovědí je zcela zřejmé, že poškozený měl zálibu ve zbraních jako bývalý armádní důstojník, často ji čistil, předváděl se s ní jak doma, tak i na jiných místech a obžalovaný již v minulosti předvedení a zapůjčení zbraně u poškozeného žádal. Nelze proto vyloučit, že zbraň poškozený z různých důvodů, a to i nezávisle na žádosti či přítomnosti obžalovaného, z místa obvyklého uložení vyňal a obžalovaný v souvislosti s konfliktní situací případně i zcela chladnokrevně, bez jakéhokoliv konkrétního vytvoření takovéto situace, zbraň, která byla k dispozici ať již na stole či si ji od poškozeného předem půjčil, ke střelbě použil. Je nutno zcela odmítnout tvrzení obžalovaného, že by policie ve věci postupovala liknavě, nestandardně, nezajistila všechny potřebné stopy a že by docházelo k manipulaci s důkazy a tělem poškozeného či ovlivňování svědků. Z výpovědi MUDr. P. vyplynulo, že poloha těla poškozeného byla sice odlišná při jejím nálezu oproti fotodokumentaci pořízené při ohledání místa činu, ovšem současně vysvětlila, že na místě při zásahu rychlé záchranné pomoci bylo s tělem při pokusu o oživení manipulováno. Zjevně z těchto důvodů byl pořízen náčrtek č.l 236. Také ze žádného důkazu nevyplývá, že by s nalezenou nábojnicí bylo chybně manipulováno a došlo tak ke znehodnocení důkazního materiálu. Skutečnost, že poškozený nespáchal sebevraždu či se nezranil jen náhodným způsobem sám, je potvrzována i samotným chováním obžalovaného poté, co opustil domek manželů R. a při odchodu se setkal s jeho manželkou a dalšími osobami, když nejednal přirozeně, smrt poškozeného nikomu neoznámil, způsob smrti nevysvětlil, ale naopak se z místa činu značně urychleně vzdálil, přičemž měl tolik duchapřítomnosti, aby z místa odnesl jak samotnou zbraň poškozeného, tak i značné množství samostatně odložených nábojů. Tyto závěry, vylučující možnost, že by smrt poškozeného byla způsobena jinak, než právě a jen úmyslným jednáním obžalovaného, jsou významným způsobem podporovány obsahem svědecké výpovědi A.H. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem hodnocení věrohodnosti tohoto svědka se soudem nalézacím. Je nepochybné a obžalovaný fakticky nepopírá, že svědka ve večerních hodinách dne 8.6.2002 navštívil, byť uvádí jiné důvody, proč jej vyhledal. Je zřejmé, že mezi nimi nebyl v kritické době žádný nenávistný konfliktní stav, jenž by odpovídal vysvětlení obžalovaného o důvodech, proč proti němu A.H. vypovídá a má údajně křivě svědčit. A.H. je zjevně osoba, která se opakovaně dostává do konfliktu se zákonem a s ohledem na jeho přístup k orgánům činným v trestním řízení je nutno jeho výpověď bedlivě vážit. Ze svědecké výpovědi u hlavního líčení ovšem zjevně nelze dovodit jakoukoliv snahu svědka, aby obžalovanému přitížil. Na druhé straně je zcela zřejmé, že tento svědek se dobrovolně dostavil na policii k podání svědecké výpovědi, když zjistil pravdivost tvrzení obžalovaného, že K.R. zastřelil, a to ještě dříve, než byl obžalovaný policií zadržen a obviněn. Hodnověrnost tohoto svědka nemůže být snížena odlišným popisem způsobu smrti poškozeného, který fakticky jen reprodukoval na základě toho, co mu ve stručnosti obžalovaný o situaci sdělil. Proto samotné rozdíly v konkrétním místě, kam měl být poškozený střelen, nemohou vést k znevěrohodnění této svědecké výpovědi. Naopak obsah motivu jednání obžalovaného, hrubého popisu konfliktní situace zcela zapadá do rámce vztahů, jež byly dalšími důkazními prostředky prokázány. Podle závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, obžalovaný je osobou, která preferuje silové řešení konfliktních situací i agresivní prvky sebeprosazení. To koresponduje s obsahem jeho předcházejících kriminálních činů, když je zřejmé, že již byl odsouzen za násilné trestné jednání, trestný čin loupeže, spáchaný na svém blízkém příbuzném z malicherných příčin. Agresivita obžalovaného a jeho neschopnost zdržet se jejich projevů ve svém chování byly zřetelné i z jeho chování u veřejného zasedání před odvolacím soudem. Z těchto důvodů obecné tvrzení obžalovaného, prezentované svědkem H., že útok vůči poškozenému byl fakticky reakcí na stížnost A.R. st., s níž obžalovaný udržoval intimní poměr, že ji manžel fyzicky napadl, zcela zapadá do rámce vztahů mezi zúčastněnými osobami a odpovídá způsobu chování obžalovaného. Ze všech výše uvedených důvodů považuje odvolací soud závěr nalézacího soudu, že to byl právě obžalovaný, jenž v úmyslu přímém způsobil smrt poškozeného K.R., za zcela správný a obsahu provedených důkazů odpovídající. Hodnocení soudu I. stupně bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., když postupoval podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění napadeného rozsudku jasně, logicky a přehledně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Vyložil také, ze kterých důkazů, která skutková zjištění vzal za prokázaná a naopak, kterým důkazům a tvrzením obžalovaného a z jakých důvodů neuvěřil. Nelze tedy vytknout krajskému soudu, že by neprovedl některý z nutných důkazů, ani že by některý z provedených důkazů nehodnotil, resp. hodnotil důkaz, který neprovedl. Hodnocení důkazů jako takových je podle našeho právního řádu výlučným právem soudu I. stupně (§ 263 odst. 7 tr.ř.). Odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady tam, kde soud I. stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.ř. Rozdíl hodnocení skutečnosti, zda poškozený před svojí smrtí projevoval sebevražedné sklony, nemá vliv na výsledek hodnocení celkového komplexu důkazů, a proto se nemohl projevit ani v odlišných skutkových zjištění, jak jsou popsány v popisu skutkového děje ve výroku pod bodem 1. napadeného rozsudku. Proto odvolací soud po doplněném dokazování v souladu s ustanovením § 263 odst. 6 tr.ř. neshledal důvodů k odlišným skutkovým závěrům, jež by našly odraz i v rozhodnutí o vině. Obžalovaný pod bodem 1. úmyslně usmrtil jinou osobu /v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr.zák./, a to přesto, že se nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění z trestu, jenž mu byl uložen za jiný, zvlášť závažný, úmyslný trestný čin, když tento uložený trest z podstatné části již vykonal. Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 7 T 148/96, vyplývá, že obžalovaný byl rozsudkem ze dne 22.7.1996, jenž nabyl právní moci dne 7.8.1996, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák., jehož se dopustil dne 18.3.1996 vůči svému prastrýci J.S. Za tento mu byl vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Samotný trest vykonával od 17.8.1996, při započtení vazby od 19.3.1996 společně i s dalším uloženým trestem odnětí svobody v trvání 16 měsíců na základě rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17.3.1994, sp.zn. 3 T 111/93. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech, č.j. PP 27/99-16, ze dne 15.3.1999 byl obžalovaný Z.S. podmíněně propuštěn zkušební dobou v trvání 5 let. Usnesením téhož soudu ze dne 16.5.2003, jež nabylo právní moci dne 1.7.2003, bylo rozhodnuto dle § 64 odst. 1 tr.zák., že obžalovaný vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn. Dle zjištění Vrchního soudu v Olomouci tento zbytek trestu činí 16 měsíců a 4 dny. Napadenému rozsudku je třeba vytknout drobnou formální vadu v samotném výroku, v němž je chybně citován rozsudek Krajského soudu v Olomouci, sp.zn. 7 T 148/96, ač správně se jedná o rozsudek Okresního soudu v Olomouci, když tato formální vada nemá podstatný význam na samotnou správnost a podstatu rozhodnutí nalézacího soudu. Proto odvolací soud neshledal důvody ke zrušení napadeného rozsudku pro tato drobná formální pochybení. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrna také drobná nepřesnost ve zjištění, že obžalovaný byl podmíněně propuštěn dne 19.3.1999, ač z připojeného spisu PP 27/99 Okresního soudu v Karlových Varech vyplývá, že byl fakticky propuštěn již dne 15.3.1999. Ani tato skutečnost ovšem nemohla nijak ovlivnit správný závěr nalézacího soudu, že na trestní jednání obžalovaného je nutno pohlížet jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou, když u něj byly splněny všechny podmínky ustanovení § 41 odst. 1 tr.zák., když trestný čin vraždy, jenž je nutno považovat za zvlášť závažný trestný čin ve smyslu § 62 tr.zák. Nepochybně byly splněny i materiální předpoklady pro takovéto právní hodnocení, když od potrestání obžalovaného neuběhla dlouhá doba a navíc se obžalovaný v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění dopouštěl dalšího trestního jednání. Byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži, sp.zn. 1 T 83/2000, ze dne 10.7.2001 za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr.zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jenž vykonal vazbou v době od 4.4.2000 do 10.4.2001. Z připojeného spisu PP 27/99 vyplývá, že obžalovaný se nacházel i v dalším období delší dobu ve vazbě v trestní věci Okresního soudu v Přerově, sp.zn. 3 T 169/2001, kdy rozsudkem ze dne 3.10.2002 byl zproštěn obžaloby z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. Rozsudek nabylo právní moci dne 20.2.2003, což koresponduje s vyjádřením obžalovaného, že na počátku roku 2003 byl propuštěn z vazby. Je tedy zřejmé, že obžalovaný strávil na svobodě od podmíněného propuštění do spáchání trestního jednání jen velmi krátkou dobu. Odvolací soud se dále ztotožňuje i s nalézacím soudem v hodnocení osoby obžalovaného, jenž svými osobnostními rysy i dosavadním způsobem života a svojí gradující závažností recidivy trestné činnosti zcela odůvodňuje použití ustanovení § 41 odst. 1 tr.zák. Trestný čin vraždy, spáchaný obžalovaným, byl proto důvodně posouzen jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. Ve vztahu k bodu 2. napadeného rozsudku se odvolací soud neztotožnil s námitkami obžalovaného, když je zcela zjevné, že u obžalovaného byly nalezeny věci, jichž se zmocnil, přičemž se jednalo o věci cizí a z žádného důkazu nelze dovodit reálnou možnost, že by tyto věci byly svěřeny obžalovanému oprávněnými majiteli dobrovolně proto, aby si je ponechal a nakládal s nimi jako s vlastními a držel je s jejich souhlasem. Lze připustit, že riflovou bundu K.R. ml. obžalovaný s největší pravděpodobností, s ohledem na nález povýstřelových zplodin, měl oblečenou již v době, kdy spáchal skutek vůči poškozenému pod bodem 1. Z výpovědi K.R. ml. vyplývá, že obžalovaný neměl souhlas k zapůjčení užívání a držení riflové bundy. Lze spolehlivě vyloučit, že by získal takovýto souhlas i od oprávněného majitele zbraně K.R. st. Je tedy nepochybné, že obžalovaný se poté, co způsobil smrt poškozeného K.R. st., zmocnil uvedených věcí a nakládal s nimi dále jako s vlastními a takovýmto činem způsobil škodu na zbrani a střelivu ve výši 16.923,30 Kč a ve vztahu k riflové bundě ve výši nejméně 400,- Kč, tedy celkově ve výši 17.323,30 Kč. Tuto škodu je nutno hodnotit jako škodu nikoli nepatrnou ve smyslu § 89 odst. 11 tr.zák. Protože obžalovaný se trestného činu krádeže dopustil přesto, že byl již výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži z 10.7.2001, sp.zn. 1 T 83/2000, uznán vinným, mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr.zák., jenž téhož dne nabyl právní moci a samotný uložený trest vykonal při započtení vazby, byly dle názoru odvolacího soudu splněny podmínky pro kvalifikaci tohoto trestního jednání jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr.zák., neboť trestný čin krádeže obžalovaný spáchal, přestože v posledních třech letech byl pro takový čin odsouzen. Jednání obžalovaného pod bodem 2. současně naplnilo i zákonné znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 tr.zák., když obžalovaný, ač nedisponoval povolením k držení a nošení střelné zbraně a střeliva, se zmocnil pistole a nejméně 47 nábojů poškozeného K.R. st. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry nalézacího soudu rozvedenými na str. 32-33 odůvodnění napadeného rozsudku, když je nepochybné, že držení jedné pistole a 47 nábojů nelze kvalifikovat jako hromadění, vyrábění nebo opatřování si zbraní, když obžalovaný takto disponoval toliko jednou ruční palnou zbraní a samotný rozsah střeliva nebylo možno hodnotit jako nikterak mimořádně zvýšený, byť nábojů bylo více, než obsahoval zásobník zbraně. Dle názoru odvolacího soudu je nutno odmítnout také, že by se jednalo o zkratkovité jednání obžalovaného. Samotná skutečnost, že obžalovaný měl tolik duchapřítomnosti, aby se krom zbraně zmocnil i samotných nábojů mimo zásobník, jakož i další chování obžalovaného, jež je popisováno jednotlivými osobami, které se po odchodu obžalovaného z domu manželů R. s ním setkaly, nasvědčuje tomu, že postupoval s rozmyslem a značně chladnokrevně. Dle názoru odvolacího soudu nejsou taktéž pochybnosti o příčetnosti obžalovaného při spáchání obou trestních jednání. Z obsahu znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, lze vzít za prokázané, že obžalovaný nejeví příznaky žádné duševní poruchy a choroby, jež by měly vliv na jeho chování. Toto je ovlivňováno jen poruchami osobnosti a škodlivým nadužíváním psychotropních látek. Přes skutečnost, že obžalovaný se znalci nespolupracoval, zjevně tito měli k dispozici dostatek podkladů pro závěr, že u obžalovaného nedošlo k narušení rozpoznávacích a ovládacích schopností při páchání obou skutků do takové míry, aby nebyl schopen společenskou nebezpečnost svého jednání rozeznat a ovládat. Jeho ovládací schopnosti mohly být sníženy toliko v souvislosti s osobnostní poruchou, s níž byl v minulosti dlouhodobě seznámen a neomezovala jej ve volbě alternativních řešení situací. Lze připustit, že mohl jednat pod vlivem silného afektu ve vyhrocené konfliktní situaci. Obžalovaný ovšem preferuje silové řešení konfliktních situací a agresivní prvky sebeprosazení, což zapadá do samotného jednání obžalovaného vůči poškozenému tak, jak je vzal soud za prokázané. Resocializace obžalovaného je možná jen teoreticky, když je závislá na ideálních podmínkách, profesionální adaptaci a zvládnutí nezdrženlivosti. Základní osobností rysy a životní styl obžalovaného jsou již fixovány a zásadně se nemohou měnit. Svou agresivitu i nepřizpůsobivost konkrétním podmínkám obžalovaný názorně prezentoval při veřejném zasedání v souvislosti s verbálními výhrůžkami a urážkami vůči příslušníkům vězeňské služby. Znalci považují nebezpečí kriminální recidivy u obžalovaného za vysoké, lze předpokládat i s ohledem na jeho současný postoj k trestnímu řízení a skutkům, jež spáchal a obecným normám společnosti, že bude toto nebezpečí posíleno a fixováno i přes pobyt ve výkonu trestu. Ze všech těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že praktická náprava obžalovaného, změna jeho chování a přístupu ke společnosti není reálná. V návaznosti na podrobný rozbor jednotlivých provedených důkazů a jejich hodnocení, jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, považuje odvolací soud rozhodnutí o vině obžalovaného i uložení trestu a způsobu jeho výkonu za zcela správné a zákonné, když jak ve skutkových zjištěních, tak v právním hodnocení nebyly shledány žádné podstatné nesprávnosti a pochybení a odvolací soud se s nimi zcela ztotožňuje. Obžalovanému byl uložen úhrnný trest v trvání 13 roků a 6 měsíců ve zvýšené trestní sazbě § 219 odst. 1 tr.zák. za použití § 42 odst. 1 tr.zák. v rozmezí od 12,5 roků do 15 let. Odvolací soud musel zcela odmítnout námitku obžalovaného o nepřiměřené přísnosti tohoto trestu. Obžalovaný byl v minulosti opakovaně soudně trestán jak pro násilnou, tak majetkovou trestnou činnost. Trest odnětí svobody mu byl vyměřen za celkově tři spáchané trestné činy, jichž se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, což je nutno považovat za výraznou přitěžující okolnost. Polehčující okolnosti na straně obžalovaného nebyly zjištěny. Jednání obžalovaného vykazuje mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, a proto oprávněně bylo možno uvažovat o uložení trestu na samé horní hranici zákonné trestní sazby. Takovému vyměření trestu ovšem bránilo ustanovení § 36 tr.zák., když je zřejmé, že nalézací soud správně přihlédl ke skutečnosti, že obžalovaný má doposud nevykonaný zbytek trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn, a to v rozsahu překračujícím 16 měsíců. Z těchto důvodů samotný trest, jenž byl obžalovanému uložen ještě ve spodní polovině takto zvýšené trestní sazby, není možno považovat za nepřiměřeně přísný, ale naopak zcela spravedlivý, odpovídající samotným okolnostem případu a účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr.zák. V souladu se zákonnými podmínkami byl obžalovaný zařazen dle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud neshledal pochybení ani v rozhodnutí nalézacího soudu stran náhrady škody, když je zjevné, že poškozené Revírní bratrské pokladně v O. v souvislosti se smrtí poškozeného, kterou zavinil obžalovaný, vznikla škoda náklady spojenými zdravotnickému zařízení při lékařském vyšetření a jízdném vozidlem záchranné služby, tedy v příčinné souvislosti s jeho trestním jednáním, jež zdravotní pojišťovna řádně uhradila. Odvolacím soudem napadený rozsudek byl shledán správným jak ve výroku o vině, uloženém trestu, způsobu jeho výkonu i v rozhodnutí o náhradě škody. Proto bylo odvolání obžalovaného jako zcela nedůvodné dle § 256 tr.ř. zamítnuto.