Znaky padělání tuzemského bezhotovostního platebního prostředku naplňuje jak jednání pachatele, který jako neoprávněný výstavce vepsáním údajů do tzv. tiskopisu šeku (binco či blanco šeku) fakticky šek vyhotoví, tak jednání pachatele, který vědom si neoprávněnosti takového zásahu doplní (v rozporu s vůlí oprávněného subjektu) na takovém tiskopise chybějící údaje. Takové jednání, neobsahovala-li již listina údaje, pro které by za šek byla považována dle příslušných ustanovení zák.č. 191/1950 Sb., nemůže být považováno za pouhé pozměňování bezhotovostního platebního prostředku. Činí-li tak v úmyslu, takto padělaný šek jako pravý udat, odpovídá za trestný čin podle § 140 odst. 2, al. 1, § 143 TrZ i tehdy, byl-li jeho dalším jednáním (příp. jednáním spolupachatele) padělaný šek posléze jako pravý udán.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.4.2004, č.j. 30 T 2/2004-472, byli obžalovaní L.B. a R.Č. uznáni vinnými trestním jednáním, a to obžalovaný R.Č. trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1 tr.zák., za použití § 143 tr.zák., obžalovaný L.B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák., jehož se dopustili tím, že obžalovaný R.Č. dne 27.1.2003 v O. po získání nevyplněného bankovního šeku č. 01762316 vydaného Českou spořitelnou, a.s. k účtu společnosti K. T., s.r.o. se sídlem O.-H., ul. S. c. č. 230/9, který byl téhož dne kolem 15.00 hod. odcizen spolu s dalšími firemními doklady z vozidla této společnosti u jejího sídla v O.-H., v úmyslu získat finanční prostředky ke škodě majitele účtu vyplnil neoprávněně údaje na přední straně bankovního šeku, a to datum vystavení „27.1.2003“, částku ve výši „15.000,- Kč“, jméno a adresu osoby, které má být částka vyplacena, a to „R.Č., místo vystavení „O.“ tak, aby bylo z šeku plněno v jeho prospěch a k tomu účelu poskytl spoluobžalovanému L.B. svůj občanský průkaz, kterého současně požádal o vyzvednutí částky ve výši 15.000,- Kč pod záminkou svého trestního stíhání a pátrání policií a po příslibu 1.000,- Kč za tuto službu, obžalovaný L.B. dne 27.1.2003 v odpoledních hodinách vydávající se za spoluobžalovaného R.Č. a na jeho žádost, v pobočce České spořitelny, a.s. v O. – M. H., předložil od Č. převzatý bankovní šek č. 01762316 na částku 15.000,- Kč, vydaný Českou spořitelnou, a.s. k proplacení a současně občanský průkaz na jméno R.Č., kdy šek na zadní straně na žádost pracovnice České spořitelny, a.s. podepsal jménem obžalovaného R.Č., díky čemuž vylákali z uvedeného účtu finanční částku 15.000,- Kč ke škodě společnosti K. T., s.r.o. se sídlem O.-H., S. c. 230/9, po získání této finanční hotovosti si dle předchozí dohody ponechal 1.000,- Kč a zbytek předal spoluobžalovanému Č. Obžalovaný R.Č. byl odsouzen za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1 tr.zák., za použití § 143 tr.zák., jakož i za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.zák., trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr.zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 15.5.2003, č.j. 2 T 106/2003-249, který nabyl právní moci dne 6.6.2003, podle § 140 odst. 2 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr.zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce, č.j. 2 T 106/2003-249, ze dne 15.5.2003, který nabyl právní moci 6.6.2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr.zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území okresu Nymburk na dobu tří let. Obžalovaný L.B. za shora uvedený trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák. a sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr.zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4.8.2003, č.j. 4 T 157/2002-272, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.9.2003, sp.zn. 7 To 344/2003, trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr.zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr.zák., trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr.zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.zák., trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr.zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.2.2004, č.j. 73 T 276/2003-168, který nabyl právní moci 18.3.2004, byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému uložen trest zákazu pobytu v okrese Vsetín na dobu tří let. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr.zák. byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.2.2004, č.j. 73 T 276/2003-168, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4.8.2003, č.j. 4 T157/2002-272, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovaný L.B. se po vyhlášení rozsudku před soudem I. stupně vzdal práva odvolání. Odvolání podali do rozsudku pouze obžalovaný R.Č. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o vině i trestu u obžalovaného R.Č. a do výroku o vině a v návaznosti na to i do výroku o trestu u obžalovaného L.B., a to v neprospěch obou obžalovaných. Nalézacímu soudu vytkl nesprávné hodnocení důkazů, neodpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., když se domnívá, že jednání obžalovaného B., spočívající ve vystupování za spoluobžalovaného Č. v České spořitelně, a.s. v O.– M. H. při výběru peněz a podpisu na rubové straně šeku tohoto dokladu za obžalovaného Č., splňuje zákonné podmínky, aby takovéto jednání bylo kvalifikováno vedle správně uvedené právní kvalifikace podvodu dle § 250 odst. 1 tr.zák. také jako trestný čin padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea druhá tr.zák. s odkazem na ustanovení § 143 tr.zák. Stejnou právní kvalifikací navrhuje uznat i u obžalovaného R.Č. v situaci, kdy namítl nesprávnost postupu nalézacího soudu v tom směru, že oproti obžalobě jednání tohoto obžalovaného nekvalifikoval taktéž jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák. Podrobněji své právní úvahy, jež jej vedly k těmto závěrům, dále nerozvedl. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ohledně obou obžalovaných v celém rozsahu dle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr.ř. zrušil a nově obžalované uznal vinnými výše uvedenou právní kvalifikací a obžalovanému R.Č. uložil nově souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce, č.j. 2 T 106/2003-249, a taktéž shodný trest zákazu pobytu na území okresu Nymburk a obžalovanému L.B. pak souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s ostrahou a také zákazu pobytu v okrese Vsetín, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.2.2004, č.j. 73 T 276/2003-168, a výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4.8.2003, č.j. 4 T 157/2002-272, jakož i ve všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující. Intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem upravil obsah odůvodnění odvolání, když považuje právní kvalifikaci, použitou soudem I. stupně vůči obžalovanému R.Č. ve vztahu k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první tr.zák., za použití § 143 tr.zák., za správnou. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikovaného ve sbírce soudních rozhodnutí pod č. 25/97, se ovšem domáhal i u obžalovaného L.B. překvalifikace prokázaného jednání s tím, že bez podpisu, jenž učinil na rubu šeku, by tento nebyl proplacen. V dalších bodech se ztotožnil s písemným zdůvodněním odvolání a domáhal se, aby trestní jednání obžalovaných bylo odvolacím soudem překvalifikováno za nezměněných skutkových závěrů a bylo posouzeno u obou obžalovaných jako trestný čin padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea první tr.zák., za použití § 143 tr.zák., spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 tr.zák. V důsledku toho se domáhal i uložení přísnějších trestů. Dále navrhl, aby odvolání obžalovaného Č. bylo zamítnuto jako nedůvodné s tím, že nalézací soud správně dospěl k závěru, že šek vyplnil právě obžalovaný Č., a proto závěr nalézacího soudu, že tento obžalovaný se dopustil padělání bezhotovostního platebního prostředku, považuje za bezpečně prokázaný. Odvolání obžalovaného R.Č., jak vyplývá z písemného podání (str. 504-506) a doplňku odůvodnění odvolání (str. 524-525 spisu), směřuje jak do výroku o vině, tak do trestu, jenž obžalovanému byl uložen. Odvolání odůvodnil porušením ustanovení trestního řízení předcházející rozsudku v samotném dokazování nalézacím soudem a v nesprávném vyhodnocení provedených důkazů, když se soud I. stupně dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, což vedlo k nejasnosti a neúplnosti jeho skutkových zjištění. Namítá, že především byla porušena procesní zásada in dubio pro reo, neboť provedené dokazování neprokázalo nadevší pochybnost, že se skutku, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu, skutečně dopustil. V situaci, kdy oba spoluobvinění v průběhu přípravného řízení vypovídali protichůdně, orgány činné v trestním řízení postupovaly na úkor obžalovaného Č., když neopodstatněně výlučně vycházely z výpovědi spoluobviněného L.B., kdy tato výpověď nebyla potvrzena žádným jiným důkazním prostředkem. Namítl proto, že jeho výpověď nemůže být hodnocena jako účelová, když své tvrzení byl schopen obhájit i v rámci nařízené konfrontace. Domnívá se, že vyšetřovací orgány i Krajský soud v Ostravě pominuly zásadní otázku, týkající se držení padělaného platebního šeku před spácháním skutku, když nepovažovaly za nutné zabývat se prokazováním skutečnosti, kdo se vloupal do zaparkovaného automobilu společnosti K. T., s.r.o., a odcizil firemní doklady, včetně nevyplněných šeků a byl tak s největší pravděpodobností tím, kdo měl padělaný šek v držení a měl v úmyslu jej udat jako pravý. Neprokázána zůstala rovněž okolnost, zda předložený údajný padělaný platební šek skutečně nenesl podpis výstavce, poukazujíc tak na výpověď svědka D., který tvrdil, že mezi odcizenými šeky byly i některé šeky podepsané. Nalézací soud podle jeho názoru dostatečně podrobně nehodnotil provedený písmo-znalecký posudek, zpracovaný znalkyní Mgr. J.S. (závěry na č.l. 128 spisu), když tento jednoznačně nepotvrdil, že daný šek padělal, ale pouze tvrdil, že pisatelem podpisu na šeku je pravděpodobně, nikoliv určitě, R.Č. V doplňku odůvodnění odvolání poukázal na otázku, odkud spoluobžalovaný B. věděl, že šek pocházel ze dřevařské společnosti s tím, že z dikce části výpovědi obžalovaného, kterou učinil v přípravném řízení 20.5.2003 (č.l. 22 spisu), je zřejmé, že tvrzení obžalovaného B., že identita výstavce šeku mu byla známa od policie, neodpovídá skutečnosti. Dále předložil odvolacímu soudu společně s odvoláním kopii dopisu obžalovaného B., který mu doručil ještě před výslechy přípravného řízení ve vazební věznici nestandardním způsobem, z jehož obsahu je zřejmé, že mu podává návod, jak má ve věci vypovídat. Obžalovaný Č. mu ovšem při vycházce sdělil, že takto vypovídat nebude, že uvede pravdu tak, jak se vše odehrálo a jak vypovídal ještě před sdělením obvinění. Dále poukázal na skutečnost, že v rámci eskorty se potkal s jistým J.B., který byl spolu s obžalovaným na jedné cele a jemuž se obžalovaný B. svěřil, že chce vše shodit na něj. Toto své vyjádření doplnil v rámci veřejného zasedání dne 12.7.2004 s tím, že s J.B. se setkal při eskortě v Ostravě, tohoto zná již z dřívější doby. Dopis od B. dostal, když byl B. vzat do vazby, nacházel se na eskortní cele Vazební věznice v Ostravě, v průběhu výkonu trestu se měl možnost s B. vidět, dříve se s B. ve výkonu trestu nesetkal. Odkud B. z dřívější doby zná, si nepamatuje, prostě ho zná přes známé, mohli se potkávat asi tak dva roky. V kritický den se setkali někdy odpoledne, ještě nebyla tma, nikdo jiný u tohoto setkání a činu, který mu byl kladen za vinu, nebyl přítomen. V autě, v němž přijeli od restaurace k pobočce České spořitelny, nikdo další nebyl. Po seznámení s obsahem originálu dopisu popřel tvrzení obžalovaného B., že tento dopis měl mít ještě další list a že byl jen reakcí na dopis, který naopak předtím R.Č. adresoval spoluobžalovanému B. V průběhu veřejného zasedání dne 11.8.2004, v souladu s odůvodněním odvolání, předložil obžalovaný Č. plán města O., v němž označil čtvrť H., v níž mělo dojít k vloupání do vozidla kolem 15.00 hod. společnosti K. T., s.r.o. a pobočku České spořitelny v O. – M. H., poukazujíc na značnou vzdálenost do tohoto místa s tím, že sám bydlel blíže místu vloupání do vozidla, kolem nějž se nacházely další tři pobočky České spořitelny. Domnívá se, že také úvaha nalézacího soudu, vycházející z informace, že v kritické době disponoval vozidlem, je nesprávná, neboť i B. mohl být přítomen automobilem na místě, kde došlo k vloupání do vozidla. Závěr hodnocení nalézacího soudu o důvodech, proč nešel osobně vybrat šek, je chybný, neboť přichází v úvahu, že B. mohl mít strach, že by peníze případně sám vybral, nedal mu je, a proto je vybral osobně na jeho občanský průkaz. Prostřednictvím obhájce v rámci veřejného zasedání taktéž namítl nesprávnost právního závěru v tom směru, že by bylo prokázáno ze strany obžalovaného padělání šeku, když je nutno vycházet ze směnečného šekového zákona, v důsledku čehož za padělání je nutno považovat pouze úplné vyhotovení šeku, tedy doplnění všech náležitostí do tiskopisu směnky nebo tiskopisu šeku, což se v tomto případě nestalo, resp. nebylo prokázáno, že by podpisy výstavců padělal právě obžalovaný Č. V tomto směru také poukázal na rozpor výroku rozsudku a samotného odůvodnění, v němž nalézací soud konstatuje, že i podpisy výstavců musel obžalovaný Č. vyplnit. Domnívá se, že nemohlo dojít k pozměnění šeku ze strany obžalovaného Č., protože nebyl autorem podpisu příjemce této peněžní částky a k pozměnění by mohlo dojít jen tehdy, jestliže by šek byl již v některé části vyplněn, což se nestalo. Závěrem proto navrhl, aby napadený rozsudek byl v celém rozsahu odvolacím soudem zrušen a obžalovaný byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) tr.ř. a odvolání státního zástupce bylo dle § 256 tr.ř. zamítnuto. Obžalovaný L.B. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Z.V. navrhl zamítnout odvolání státního zástupce a současně doplnil své vyjádření po nahlédnutí do dopisu, předloženého obžalovaným Č., že tento skutečně napsal, ovšem jako reakci na dřívější dopis, který mu byl ze strany obžalovaného Č. adresován s tím, že v dopise mu bylo řečeno, jak má vypovídat, aby neměli „velký paragraf“, a že se ani jednomu nic nestane. Samotný dopis měl další stranu, kterou ovšem obžalovaný Č. nepředložil, tvrdil, že dopis od Č. má mezi písemnostmi, které si dovezl z vazby. Poté, co byl vyzván, aby dopis předložil, sdělil, že jej nenalezl. Vrchnímu soudu v Olomouci byla věc předložena jako odvolacímu soudu dle § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami dle § 246 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. a v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podaná odvolání splňují i náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Nebyly proto shledány podmínky pro případný postup podle § 253 tr.ř. Z podnětu podaných odvolání dle § 254 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.ř. přezkoumal odvolací soud zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, z hlediska vytýkaných vad. Soud II. stupně předně konstatuje, že při přezkoumání samotného rozsudku musel vycházet ze skutečnosti, že odvolání bylo podáno toliko v neprospěch obou obžalovaných ze strany státního zástupce a dále byl rozsudek napaden pouze odvoláním obžalovaného Č. Při aplikaci ustanovení § 254 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.ř. musel odvolací soud konstatovat, že řízení, předcházející napadenému rozsudku, není zatíženo žádnými podstatnými procesními vadami, jež by měly vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozsudku z pohledu těchto odvolání. Nedošlo z tohoto hlediska k porušení zásady obžalovací, neboť obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo obžalovaným sděleno obvinění, když v průběhu přípravného řízení byla část trestního jednání, pro které bylo sděleno obvinění obžalovanému L.B., vyloučena k samostatnému projednání, které bylo již ukončeno v rámci řízení před Okresním soudem v Ostravě rozsudkem, č.j. 73 T 276/2003-168, ze dne 17.2.2004. Obžalovaní nebyli kráceni na svých obhajovacích právech. Řízení před soudem I. stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti (dle § 2 odst. 11 tr.ř.) a bezprostřednosti (dle § 2 odst. 12 tr.ř. a § 220 odst. 2 tr.ř.) při provádění důkazů, když svědci, jejichž osobní výslech před soudem byl nezbytný pro náležité objasnění věci, byli soudem osobně slyšeni a ostatní důkazy, jež byly opatřeny, ať již ve stádiu přípravného řízení či v řízení před soudem, byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Taktéž byla dodržena jednotlivá ustanovení trestního řádu, týkající se zabezpečení práva obžalovaného na obhajobu, když v podmínkách nutné obhajoby bylo obžalovaným umožněno si zvolit obhájce, a v situaci, kdy tohoto právo nevyužili, byli jim obhájci postupně ustanovováni. Z obsahu jednotlivých úkonů trestního řízení je zřejmé, že obhájci obžalovaných měli možnost se zúčastňovat jednotlivých úkonů trestního řízení již v průběhu přípravného řízení a také tak činili, když byla dodržena i další práva obviněných, týkající se podmínek zahájení trestního stíhání, seznámení se spisovým materiálem i další jednotlivá práva, sloužící k zajištění řádné obhajoby obžalovaných. Obžalovaný Č. také žádné konkrétní vady řízení v podaném odvolání nenamítal. Podle mínění vrchního soudu nalézací soud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, vykonal všechny nezbytné důkazy, na základě nichž bylo možno správně zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr.ř., přičemž odvolací soud v rámci použité argumentace odvolání obžalovaného Č. a na základě návrhů na doplnění dokazování, důkazní řízení doplnil a dospěl k závěru, že, krom potřeby drobných úprav formulačního charakteru ve skutkových zjištěních, nelze skutkovým závěrům soudu I. stupně nic podstatného vytknout. Soud I. stupně, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, jasně, logicky a srozumitelně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a vyložil, z jakých důkazů vycházel při svém rozhodnutí o vině obžalovaných a která skutková zjištění vzal za prokázaná. Z obsahu vypovědí obou obžalovaných, jež učinili v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, je zcela evidentní, že obžalovaní v průběhu svého pobytu ve Věznici v Ostravě, kam byl obžalovaný Č. převeden dne 13.2.2003 a obžalovaný B. dne 12.4.2003, se měli možnost nelegálním způsobem kontaktovat, když samotné informace obou obžalovaných, které poskytli v průběhu odvolacího řízení o způsobu tohoto kontaktu, nejsou sice přesné, ale o skutečnosti, že se nejednalo o kontakt legální, svědčí zpráva Vazební věznice v Ostravě (č.l. 576 spisu), jež potvrzuje, že oba obžalovaní se na vycházkách nemohli setkat. Z obsahu předloženého dopisu (originál na č.l. 560 spisu) je nepochybné, že takovýto dopis ze strany obžalovaného B. obžalovanému Č. byl doručen. Na druhé straně nelze vyloučit variantu tvrzenou obžalovaným L.B., že se jednalo o odpověď na dřívější dopis R.Č. a že nejde o celou písemnost, ale toliko jeden z listů dopisu, čemuž odpovídá obsah dokladu, jenž není nijak nadepsán, nemá oslovení, adresáta, ani logický úvod. Z obsahu tohoto dopisu je pak zcela nepochybné, že účelem kontaktu byla snaha o domluvu mezi obžalovanými na další verzi trestního jednání, za níž mělo dojít k vyplnění již podepsaného šeku, jímž měla disponovat další osoba. Tuto další verzi ovšem oba obžalovaní u veřejného zasedání popřeli s tím, že popisovanou třetí osobu neznají, nejsou schopni ji identifikovat. Je tedy zřejmé, že obsah tohoto dopisu nemá pro hodnocení důkazní situace žádný podstatný vliv. Z výpovědi svědka J.B., provedeného v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, nebyly zjištěny žádné podstatné skutečnosti, jež by měly významný vliv na důkazní závěry, jež učinil soud I. stupně. Tento svědek potvrdil, že se s obžalovaným R.Č. setkal při eskortě v tzv. rozdělovně ve Věznici v Jiřicích (tedy ne v Ostravě) a svěřil se mu se skutečností, že se setkal ve vazbě s obžalovaným B. Ze zprávy Vazební věznice v Ostravě byli společně s obžalovaným L.B. na jedné cele ve Vazební věznici v Ostravě ve dnech 8.-10.1.2004. Svědek byl trestně stíhán pro trestný čin stejného charakteru. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 50 T 8/2003, vyplývá, že rozsudkem ze dne 14.11.2003, jenž nabyl právní moci dne 31.12.2003, byl odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku do věznice s ostrahou. Trestního jednání se dopustil tím, že udal jako pravé ve dvou případech padělané bankovky o nominální hodnotě 2.000,- Kč. Svědek potvrdil, že se s L.B. při společném pobytu ve vazbě bavil, upozornil jej na to, že za uvedený trestný čin mu hrozí vysoký trest. B. se mu svěřil, že z toho musí vyklouznout, říkal něco o šeku a dvaceti tisících korunách s tím, že to hodí na Č. Odvolacímu soudu se jeví logické tvrzení svědka, že za takových okolností, při společném pobytu ve vazbě, se mohl obžalovaný L.B. svěřit s obsahem trestního jednání. Ovšem z jeho samotného vyjádření nevyplývá žádná konkrétní informace o účasti na trestním jednání ze strany obžalovaného B. (zejména na odcizení, případně získání šeku a dispozice s ním a způsobu opatření podpisu a vyhotovení jednotlivých údajů na šeku). Také výraz, „že to hodí na Č.“, nemůže být vyložen zásadně tak, že svoji celou vinu plně přenese výhradně na jinou osobu, ale že se sám zbaví trestní odpovědnosti za závažnější trestný čin. Oba obžalovaní popírají skutečnost, že by se v minulosti znali podrobněji a stýkali častěji, případně spolu páchali trestnou činnost. Jejich dosavadní život je velmi podrobně dokumentován řadou dokladů, svědčících o jejich dlouhodobém páchání mnoha trestních jednání, jež jsou obsaženy ve spisových materiálech, které byly provedeny před odvolacím soudem. Z těchto informací lze dovodit, že oba obžalovaní žijí v centrální části města Ostravy, zdržují se ve stejné komunitě osob, žijí stejným způsobem života. Jedná se o osoby, které zneužívají toxické látky, konkrétně heroin a další drogy a páchají trestnou činnost stejného charakteru a stejným způsobem. Z obsahů spisových materiálů Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 11 T 231/98, 74 T 65/2003, 70 T 128/96, vyplývá, že obžalovaný Č. byl v minulosti trestně stíhán pro krádeže provedené vloupáním do osobních automobilů, přičemž součástí takového jednání měla být snaha o získání finančních prostředků prostřednictvím zcizených věcí, když byly odcizeny i platební karty. Trestního jednání se s ním dopouštěl O.D., jenž je bratrem R.D., s nímž páchal trestnou činnost obžalovaný L.B. tak, jak je dokumentováno v obsahu spisového materiálu Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 73 T 276/2003. Obžalovaný L.B., jak vyplývá z tohoto spisu, jakož i ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp.zn. 4 T 157/2002 a spisů Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 15 T 141/2000, 6 T 152/2000, 71 T 145/2000, 15 T 266/2000, 72 T 68/2000, opakovaně páchal trestní jednání vloupáním do osobních automobilů se snahou mimo jiné využít získané platební karty k opatření dalších finančních prostředků z účtů jejich oprávněných majitelů. Oběma obžalovaným bylo v minulosti uloženo protitoxikomanické ochranné léčení ve formě ambulantní, obžalovanému L.B. v trestní věci 6 T 152/2000 (č.l. 90 spisu) a obžalovanému R.Č. Okresním soudem v Ostravě ve věci 11 T 231/98. Oba obžalovaní byli posouzeni znalci ve znaleckých posudcích, které byly v těchto věcech vyhotoveny, jako závislí na drogách, zejména heroinu. Z řady jejich jednotlivých spisů je zřejmé, že jako součást usvědčujících důkazů sloužila fotodokumentace, opatřená na jednotlivých místech páchané trestné činnosti pomocí bezpečnostních kamer a s takovou formou usvědčujících důkazů měli zkušenost. Z obsahu jednotlivých trestních věcí je zřejmé, že taktéž další spoluobžalovaní, s nimiž se měl obžalovaný Č. dopouštět trestního jednání, jsou osoby zneužívající toxické látky, jak o tom vypovídá svědek D. ve věci Okresního soudu v Ostravě 74 T 65/2003 či obžalovaná S.K. v trestní věci 2 T 106/2003 Okresního soudu Nymburk, s níž se obžalovaný dopouštěl trestního jednání v průběhu roku 2002. Odsouzená S.K. potvrdila, že se majetkové trestné činnosti dopouštěla ve snaze zajistit finanční prostředky k opatření drog, a to pod vlivem svého přítele, který ji k drogové závislosti dostal (č.l. 278 spisu). Z tohoto pohledu lze proto považovat současné tvrzení obžalovaného Č., že sám dokázal s drogovou závislostí skoncovat, a proto přestal docházet na soudem nařízené ochranné ambulantní léčení, jako zcela účelové. O skutečnosti, že obžalovaný pokračuje ve stejném způsobu života, který zapadá do obvyklého způsobu života na toxických látkách závislých osob, tedy páchání drobnějších krádeží a podvodů právě za účelem opatření prostředků k nákupu toxických látek, svědčí celý vývoj jeho kriminální činnosti. Z těchto všech skutečností lze učinit významný závěr, podstatný pro hodnocení důkazní situace, že obžalovaní v kritické době trestního jednání nepochybně museli vědět přinejmenším o svém způsobu života, a museli být vzájemně srozuměni, že nejsou osobami, které disponují běžně nevyplněnými šeky, z nichž by bylo možno čerpat legálně finanční prostředky. Verze obou obžalovaných jsou rozporné v základní skutečnosti, kdo disponoval šekem a zda tento šek před jejich setkáním byl již vyplněný či ne. Z tohoto pohledu nelze vytknout nesprávnost závěru nalézacího soudu pro posouzení viny obžalovaného B., jenž se přiklonil v podstatné části k jeho tvrzení, při rozporných vyjádřeních spoluobžalovaného Č. Základní prokázaná skutečnost, že nejméně všechny jednotlivé údaje na líci šeku, krom podpisů oprávněný osob, vyplnil právě obžalovaný Č., vyplývá z objektivního důkazu znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a je potvrzována i doznáním obžalovaného Č. Z této skutečnosti lze dovodit, že obžalovaný Č. před jeho vyplněním disponoval blanko (bianko) šekem, aniž měl jakoukoli objektivní informaci, na základě níž by mohl učinit závěr o svém oprávnění takovýmto způsobem šek vyplnit. Je třeba poukázat na prvotní výpověď obžalovaného R.Č., kterou učinil dne 23.5.2003 (č.l. 27 spisu), v níž neuvedl skutečnost, že samotný šek předtím, než předal L.B. občanský průkaz, vyplnil a naopak uváděl, že mu L.B. ani neřekl, o jaký konkrétní šek se jednalo s tím, že žádné další podrobnosti si nepamatuje s ohledem na odstup času. Na rozdíl od něj obžalovaný B. od počátku ve všech jednotlivých výpovědích zcela shodně potvrzuje, že v době setkání obžalovaný Č. již disponoval podepsaným šekem, jenž byl vyplněn všemi údaji. Je třeba konstatovat, že placení prostřednictvím šeku na doručitele v současném finančním trhu v České republice není doposud zavedenou, běžnou, standardní rozšířenou finanční transakcí. Podle názoru odvolacího soudu způsob oprávnění k výběru peněz tzv. bianko (blanko) šekem, který umožňuje zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb., ve znění novel, je naopak způsob finanční dispozice zcela výjimečný a u osob ze sociálního prostředí, z něhož pocházejí oba obžalovaní, tedy pachatelů drobné trestné činnosti páchané převážně formou krádeží, čehož si podle názoru odvolacího soudu oba obžalovaní vzájemně byli vědomi, je legální nakládání s bianco šekem nemyslitelné. Verze obhajoby obžalovaného R.Č. je z tohoto pohledu zcela nehodnověrná. Obžalovaný si dle názoru odvolacího soudu musel být vědom, ač se do jeho dispozice bianco šek dostal prostřednictvím obžalovaného B. či jiné osoby (a také v případě, že se sám účastnil na odcizení šeku), že nemá oprávnění k vyplnění šeku, neboť toto je odvislé od ujednání s výstavcem šeku. Naopak verze obžalovaného L.B., jenž potvrzuje již jen pouhou dispozici s vyplněným šekem bez toho, aniž by popisoval faktický proces doplňování údajů do listiny, zejména z pohledu dalších argumentů, o něž opřel nalézací soud své rozhodnutí, se jeví jako verze obhajoby důkazními prostředky nevyvrácená. Z jednotlivých verzí, které přicházejí v úvahu, nelze vyloučit ani skutečnost, že, ať již obžalovaný B., obžalovaný Č., oba společně či s další osobou, se účastnili na vloupání do vozidla J.K. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě, jímž byl obžalovaný B. zproštěn viny právě ve vztahu k žalovanému vloupání do vozidla vzhledem k bezpečně neprokázané vině, nelze považovat za důkaz, že skutek spáchal obžalovaný Č. ani nevedl k závěru, že se obžalovaný B. na vloupání nemohl podílet. Pro nedostatek důkazů nebylo pouze možno učinit jednoznačný závěr o pachatelství konkrétní osoby tohoto jednání. Z obsahu provedeného dokazování je zcela zřejmé, že ve velmi krátké době po odcizení šeku, se tento dostal ještě nevyplněný (nebo opatřený maximálně zfalšovanými podpisy oprávněných osob) do dispozic nejméně obžalovaného Č., u něhož bylo objektivně prokázáno, že tento šek v podstatných náležitostech vyplnil. Dle obžalovaného Č. se s B. setkal v odpoledních hodinách ještě za světla, když smrákání v tento zimní čas přichází velmi brzy. To koresponduje i s údajem svědka D., že k výběru šeku mělo dojít podle jeho zjištění ve velmi krátké době po odcizení, zhruba do jedné hodiny. K samotnému vloupání do vozidla došlo kolem 15.00 hod. Obžalovaný Č. k vyplnění bianko šeku na svoji osobu, na konkrétní částku a dalšími údaji nezbytnými dle § 1 zákona směnečného a šekového neměl jakékoliv oprávnění ze strany osoby, jež disponovala s běžným účtem společnosti K. T., s.r.o. a nemohl předpokládat, že by takovým oprávněním měl právo disponovat obžalovaný B. Je možno jen předpokládat, s ohledem na okolnosti případu, způsob kontaktu obžalovaných, popisovaný v obou jejich verzích, že i obžalovaný B. si mohl být vědom skutečnosti, že se jednalo o zfalšovaný, neoprávněně vyplněný šek a trestná činnost byla provedena po společné dohodě obou obžalovaných, případně i za přispění další osoby. K takovému jednoznačnému závěru ovšem chybí objektivní podklad. V době, kdy se obžalovaný B. ve vazbě svěřil svědku B., byl již nově obviněn ze závažnějšího trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 tr.zák., za použití § 143 tr.zák., spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 tr.zák. (č.l. 80 od 7.10.2003). Obžalovaný po rozšíření trestního stíhání byl již dne 10.10.2003 v přípravném řízení k věci nově vyslechnut. Jeho tvrzení v průběhu celého trestního řízení jsou fakticky neměnná. Z ničeho nevyplývá, že by po setkání s B. změnil svá tvrzení a způsob obhajoby. Nelze sice vyloučit, že obžalovaný B. při páchání skutku jednal po dohodě s Č., o čemž nepřímo svědčí obsah zmiňovaného dopisu, výpověď B. a také některé okolnosti případu. Nelze ovšem považovat za bezpečně prokázané, že vědomě udal zfalšovaný šek jako pravý. Pro nedostatek prokázané subjektivní stránky, tedy vědomí obžalovaného B., že disponoval zfalšovaným šekem, správně nebylo možno jeho jednání posoudit uvedenou závažnější právní kvalifikací. Nebylo také nadevší pochybnost prokázáno, že by obžalovaný disponoval bianco šekem, účastnil se na jeho zfalšování, případně jiného k tomuto navedl či poskytl k tomuto pomoc a s vědomím, že se jedná o zfalšovaný platební prostředek, tento uplatnil v pobočce České spořitelny, a.s. při výběru peněz. Nepřípadné se také jeví další námitky obžalovaného Č. Jeho tvrzení, že svoji verzi obhajoby dokázal obhájit i v rámci provedené konfrontace s obžalovaným B., když i tento setrval na své verzi a zjevně takový úkon nepřinesl předpokládaný výsledek, nemůže být podstatné k posouzení jeho hodnověrnosti. Konfrontací v souladu s ustanovením § 104a tr.ř. se mají odstranit rozpory ve výpovědích osob, jež již byly vyslechnuty, novým výslechem při jejich postavení tváří v tvář, přičemž se využívá bezprostředního psychologického působení a konfliktní situace při provádění výslechu. Konfrontace provedená před nalézacím soudem (č.l. 457) po provedení výpovědí obžalovaných, když obžalovaný B. využil svého práva a odmítl ve věci vypovídat a samotné výpovědi obou obžalovaných, ač v podstatné části protikladné, byly vždy velmi stručné a obsahově chudé, nevedla ke zvýšení hodnověrnosti žádné z obou verzí. Obžalovaný Č. neoprávněně doplnil podstatné údaje na šeku, což je nutno považovat za zfalšování tuzemského bezhotovostní platebního prostředku tak, jak to má na mysli ustanovení § 143 tr.zák., v návaznosti na trestný čin dle § 140 odst. 2 alinea první tr.zák. Nelze se ztotožnit s námitkou obžalovaného Č., že v situaci, kdy nebylo bezpečně prokázáno, že to byl právě on, který, krom vyplnění všech dalších podstatných údajů na šeku, zfalšoval taktéž podpisy oprávněných osob k dispozici s účtem, není možno takovéto jednání kvalifikovat jako padělání s tím, že nebylo prokázáno, že by vyplnil na šeku všechny údaje, což považuje za základní podmínku trestného činu. Na druhé straně namítá, že jeho jednání není možno považovat ani za pozměnění šeku, za což považuje případ, kdy pozmění údaj na šeku, který byl již v některé části vyplněn, což se v tomto případě nestalo. Z obsahu znaleckého posudku Mgr. J.S. (č.l. 122-128 spisu) a jejího vyjádření u hlavního líčení (č.l. 458 spisu) je zcela zřejmé, že text na lícní straně směnky psal jeden pisatel, přičemž současně podpisy J.D. a J.K. nejsou pravými podpisy těchto osob, ale byly vyhotoveny jiným pisatelem napodobením podle vzoru pravých podpisů. Identifikace pisatele sporných podpisů není možná, neboť při procesu napodobování se vytrácejí charakteristické znaky písařského projevu napodobitele. Všechny zbývající údaje v rubrikách vyplnil pravděpodobně R.Č., přičemž obžalovaný Č. tuto skutečnost ve své výpovědi, učiněné v přípravném řízení teprve dne 15.10.2003, potvrdil. Vyplnění těchto údajů na šeku obžalovaným Č. je proto nutno považovat za nepochybně prokázané. Pokud se jedná o další námitku obžalovaného Č., vztahující se ke skutečnosti, že nebylo prokázáno, kdo a jakým způsobem odcizil formuláře šeku při vloupání do vozidla, nelze dovodit ani ze skutečnosti, že, byť obžalovaný L.B. byl opakovaně trestně stíhán pro vloupávání do vozidel a zcizování zde uložených věcí, to byl právě on, který formou krádeže formulář šeku opatřil. Z obsahu spisového materiálu je totiž zřejmé, že i obžalovaný R.Č. naprosto stejným způsobem si trestnou činností dlouhodobě opatřuje prostředky k obživě a patrně i toxických látek, když byl vícekrát trestně stíhán právě pro vloupání do vozidel. Závěr nalézacího soudu vycházel nejenom z nevyvrácené obhajoby obžalovaného L.B., ale zejména z objektivních důkazů, tedy prokázaného zjištění, že to byl právě obžalovaný R.Č., který neoprávněně doplnil údaje do formuláře šeku. Také námitka obžalovaného Č., že v blízkosti jeho bydliště se nacházelo větší množství poboček české spořitelny, kde mohl šek uplatnit, a nebylo důvodů z případného místa odcizení dokladů cestovat až do O. -M. H., není podstatná. Obžalovaný nepopírá, že na místě byl přítomen automobilem. Lze předpokládat, že po provedeném vloupání pachatel musel vyvinout logickou maximální snahu pro využití šeku, v co nejkratší době v očekávání, že šeky mohou být umořeny (§ 68 zákona směn. a šek.). Důvodů, proč šek obžalovaný Č. nechal vyplatit právě u pobočky v O. M. H., může být celá řada. Každopádně nelze považovat za zásadně logické, aby obžalovaný šek uplatňoval právě v blízkosti bydliště. Obžalovaný B. tvrdil, že se jako o důvodu, proč šek nechtěl Č. uplatnit osobně, zmínil, že je v pátrání. Z obsahu spisu 10 T 61/98 Okresního soudu Ostrava vyplývá, že již 13.3.2002 bylo po obžalovaném vyhlášeno pátrání na základě příkazu k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, jenž byl realizován dne 3.2.2002, kdy byl zadržen a umístěn do Věznice v Ostravě. Nelze respektovat ani námitku obžalovaného Č., že v kritické době bylo vyhlášeno pátrání i po obžalovaném B., když z obsahu spisu sp.zn. 4 T 157/2002 Okresního soudu Vsetín vyplývá, že pátrání, na základě něhož byl dne 12.4.2003 zadržen a umístěn do vazby ve Věznici v Ostravě, bylo vyhlášeno teprve z podnětu příkazu k zatčení v této věci, jenž byl vydán dne 31.3.2003. Z obsahu šeku (č.l. 87 spisu) je zřejmé, že se nejednalo o šek cestovní, na jehož manipulaci s ním se vztahují ustanovení § 720 a násl. obchodního zákoníku. Podle odvolacího soudu je proto nutno vycházet z obsahu zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., ve znění jeho novel, dle čl. II, jež upravuje náležitosti samotného šeku a způsob zacházení s ním, přičemž je možno odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku na str. 18-19, vztahující se k této problematice. V oddílu prvním zákona jsou zahrnuty podmínky pro vystavení a formu šeku Dle § 1 šek obsahuje: 1. označení, že jde o šek, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. jméno toho, kdo má platit (šekovníka); 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. datum a místo vystavení šeku; 6. podpis výstavce. Dle § 2: (1) Listina, ve které chybí některá náležitost, uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako šek, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích. (2) Není-li zvláštního údaje, platí, že místo uvedené u jména šekovníka je místem platebním. Je-li uvedeno několik míst u jména šekovníka, je šek splatný v místě nejprve uvedeném. (3) Není-li těchto údajů, ani nějakého údaje jiného, je šek splatný v místě, kde má šekovník svůj hlavní závod. (4) Není-li v šeku udáno místo vystavení, platí, že byl vystaven v místě uvedeném u jména výstavce. Dle § 5: (1) V šeku lze ustanovit, že se má platit: a) určité osobě s výslovnou doložkou "na řad" nebo bez takové doložky; b) určité osobě s doložkou "nikoli na řad" nebo s doložkou stejného významu; c) majiteli. (2) O šeku vystaveném pro určitou osobu s doložkou "nebo majiteli" nebo s doložkou stejného významu, platí, že je vystaven na majitele. (3) O šeku, ve kterém není uvedeno, pro koho byl vystaven, platí, že je vystaven na majitele. Dle § 6: (1) Šek může znít na vlastní řad výstavce. (2) Šek lze vystavit na účet třetí osoby. (3) Šek nelze vystavit na výstavce, ledaže jde o šek vystavený mezi různými závody téhož výstavce. Dle § 13: Nebyl-li šek, jenž byl při vydání neúplný, vyplněn tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli šeku, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl šeku ve zlé víře anebo se při nabývání šeku provinil hrubou nedbalostí. Za padělání bezhotovostního platebního prostředku, v tomto případě šeku, je nutno považovat úplné vyhotovení dokladu, na němž neoprávněný výstavce vědomě uvedl nepravdivé náležitosti, a to i v situaci, kdy se jedná o prázdný formulář, tedy pachatel neoprávněně doplní nezbytné náležitosti do tzv. tiskopisu šeku (bianco či blanco šeku), když až doplnění chybějících náležitostí je faktickým vyhotovením šeku. Obžalovaný R.Č. nepochybně neměl jakékoliv oprávnění k vyplňování šeku a takovéto oprávnění na něj nepřešlo ani prostřednictvím jiné osoby. Samotná sporná skutečnost, zda podpisy na šeku vyhotovil také obžalovaný Č., když z řady jednotlivých důvodů toto lze považovat za vysoce pravděpodobné, či podpis vyhotovila jiná osoba, např. další spolupachatel, který by se na takovémto jednání napodobování podpisu podílel (není neobvyklé, že v kriminálním prostředí se vyskytují osoby, jež se na falšování dokladů, podpisů, razítek a dalších náležitostí specializují) ovšem k tomu zjevně nebylo dostatek času, na celkovém hodnocení této skutečnosti, tedy, že šek obžalovaný Č. vyhotovil a vyplnil neoprávněně, nemůže nic měnit. Podle názoru odvolacího soudu správně jednání obžalovaného Č. ze strany nalézacího soudu bylo kvalifikováno jako padělání šeku, resp. bezhotovostního platebního prostředku, za nějž šek je nutno ve smyslu § 143 tr.zák. považovat. Za zfalšování bezhotovostního platebního prostředku je nutno považovat i neoprávněné doplnění povinných údajů ve smyslu § 1 zákona směnečného a šekového na bianco (blanco) šeku tak, aby byl úplný, ať již byl opatřen skutečným podpisem výstavce nebo obsahoval jiný z povinných údajů shora uvedených. Na druhé straně nelze akceptovat ani námitky státního zástupce, jimiž se domáhal, aby taktéž samotný podpis, jenž učinil jménem obžalovaného Č. L.B. na rubu samotného šeku, byl posouzen jako padělání bezhotovostního platebního prostředku. Podle názoru odvolacího soudu samotný tento podpis k údaji o identifikaci osoby, která předložila šek (viz. č.l. 70 spisu), není možno považovat za povinnou náležitost šeku, ale toliko interní způsob potvrzení identifikace předkladatele šeku, jež mohla být učiněna i odlišným způsobem, například na jiném dokladu, jiném formuláři spořitelny apod. či bez písemného záznamu. Jednání obžalovaného B., kdy se vydával při výběru peněz za R.Č. při jednání s pracovníky spořitelny, bylo správně posouzeno jako uvedení v omyl. Skutečnost, že se obžalovaný B. jménem Č. podepsal na rubu šeku je nutno považovat za součást tohoto podvodného jednání, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 tr.zák. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu při hodnocení skutkové situace, když nebylo bezpečně prokázáno, že by to byl právě obžalovaný L.B., jenž získal šek, nebo se dohodl se spoluobžalovaným R.Č. na jeho vyplnění a nebyla bezpečně vyvrácena jím uváděná verze, že v době, kdy šek obdržel do dispozice, byl již zcela vyplněn. Nelze vzít za bezpečně prokázané, že by obžalovaný L.B. byl srozuměn s tím, že šek byl ze strany obžalovaného Č. či jiné osoby neoprávněně vyplněn, tedy zfalšován. S ohledem na závěry odvolacího soudu o vzájemné znalosti kriminálního způsobu života obžalovaných, jen ztěží mohl počítat s tím, že obžalovaný Č. disponuje i oprávněně s vyplněným šekem, ovšem mohl předpokládat i opatření takovéhoto dokladu k výběru peněz jiným způsobem, např. jinou trestnou činností ve formě vydírání, nálezem, krádeží apod. Nelze proto vzít také za prokázaný znak subjektivní stránky /přímý či nepřímý úmysl dle § 4 písm. a), b) tr.zák/ jako zákonného znaku trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea 1 či 2 tr.zák. za použití § 143 tr.zák., když nebyla bezpečně prokázána jeho účast na padělání šeku ani vědomá účast na jeho udávání jako pravého. Jeho další jednání, spočívající ve vydávání se za jinou osobu při výběru peněz, je nutno ovšem správně považovat za uvedení v omyl zaměstnance banky a v důsledku toho samotnou banku a poškozené, vůči nimž finanční prostředky takovýmto podvodným jednáním vylákal. Naopak jednání obžalovaného Č. splňovalo podmínky pro použití právní kvalifikace trestných činů trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea 1 tr.zák. za použití § 143 tr.zák. v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 tr.zák. spáchaným ve formě spolupachatelství s obžalovaným B. dle § 9 odst. 2 tr.zák. Dále je nutno zdůraznit, že nalézací soud správně na rozdíl od obžaloby kvalifikoval jednání obžalovaného Č. jako trestný čin padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea 1 tr.zák. za použití § 143 tr.zák. Ustanovení § 140 odst. 2 tr.zák., vztahující se prostřednictvím ustanovení § 143 tr.zák. krom peněz i na bezhotovostní platební prostředky a cenné papíry, upravuje dvě formy trestné činnosti, zakládající dva samostatné trestné činy. Alinea 1 spočívá v tom, že pachatel peníze (bezhotovostní platební prostředek) padělá nebo je pozmění v úmyslu udat je jako pravé. Čin je dokonán již vyhotovením padělaného šeku bez ohledu na to, jak s ním poté naloží. Pokud by pachatel uvedeným způsobem jednal bez specifického úmyslu udat peníze (šek) jako pravé, šlo by o trestný čin dle § 140 odst. 1 tr.zák. Dle alinei 2 pachatel jedná tak, že padělané peníze (šek) udá jako pravé, tj. uvede je do oběhu, aniž by sám jako pachatel či spolupachatel peníze (šek) padělal. Trestný čin je v tomto případě dokonán až udáním takových peněz (šeku) jako pravých. Jedná se o úmyslný trestný čin. Protože právě úmysl obžalovaného B. nebyl prokázán pro chybějící znak subjektivní stránky, nebylo možno jeho jednání, jímž se dopustil udání falešného šeku do oběhu, kvalifikovat jako uvedený trestný čin. Jestliže ovšem pachatel sám či ve spolupachatelství peníze (šek) padělá v úmyslu je udat jako pravé, dopouští se pouze trestného činu dle § 140 odst. 2 alinea 1 tr.zák., i když je pak udá, uvede do oběhu (viz. komentář trestního řádu Beck, 5. vydání, str. 783). S tímto právním názorem, o nějž se opírá i vyjádření intervenujícího státního zástupce u veřejného zasedání, se odvolací soud shoduje. Při řešení otázky, zda přichází v úvahu jednočinný souběh obou žalovaných trestných činů, vyplývá z hodnocení, zda jednání pachatele, který dle § 140 odst. 2 alinea 2 tr.zák. padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé, když stejně tak je třeba nahlížet na podmínky § 140 odst. 2 alinea 1 tr.zák. u pachatele, který padělá peníze (šek) v úmyslu udat je jako pravé a následně je sám či prostřednictvím další osoby uvede do oběhu, není jen zvláštní formou podvodného jednání ve smyslu znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák. a zda tedy v poměru mezi oběma trestnými činy nejde o vztah speciality. Je nutno vycházet z názoru publikovaného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod č. 23/1995 a jeho aplikaci na podmínky jednání, při němž došlo k padělání bezhotovostního platebního prostředku, v úmyslu udat jej jako pravý. Je nutno uvážit, že znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 (ale i odst. 1 tr.zák.) a v důsledku toho i zákonné znaky trestného činu, spočívajícím ve falšování bezhotovostních platebních prostředků či cenných papírů ve smyslu § 143 tr.zák., jsou širší než znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák. v tom smyslu, že nezahrnují nutně podvodné jednání. Je významné, že znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr.zák. a § 140 odst. 2 tr.zák. nepokrývají okolnost, že došlo k obohacení pachatele nebo jiné osoby ani okolnost, že byla způsobena škoda na majetku, který je ve vztahu k pachateli cizím majetkem. I když v praxi jde nejčastěji o takové případy udání padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých, v nichž pachatel opatřuje prospěch sobě nebo jiné osobě, a kdy zároveň způsobuje škodu na cizím majetku, lze uvažovat i o případech, byť výjimečných, kdy tomu tak není a kdy pachatel nesleduje své obohacení nebo obohacení jiné osoby ani způsobení škody na cizím majetku. Přichází v úvahu, že udávání padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých je motivováno jinak než zištně, např. při darování, při masovém udávání padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých do oběhu za účelem destabilizace peněžního systému nebo celého národního hospodářství jako celku apod. Ve vztahu k bezhotovostním platebním prostředkům je situace obdobná. S tím úzce souvisí také to, že předmětem ochrany, tj. objektem trestného činu, jsou v případě obou trestných činů odlišné společenské vztahy. V případě trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 tr.zák. jde o ochranu měny jako takové již z důvodu ekonomických funkcí peněz, které jsou všeobecným hodnotovým ekvivalentem, oběživem, platidlem a prostředkem tvorby pokladu. Tyto funkce mají peníze jak ve vnitrostátním, tak v mezinárodním styku, a proto se na podkladě Úmluvy o potírání penězokazectví (viz č. 15/1932 Sb.) ochrana poskytuje tuzemským i cizozemským penězům. Ochrana podle § 140 tr.zák. je penězům poskytována bez ohledu na to, zda pachatel sledoval ještě nějaký další cíl a jaký. V případě podmínek § 143 tr.zák. je takovým činem v prvé řadě dotčen zájem na ochraně bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů jako takových s přihlédnutím k tomu, že v současné době stále více bezhotovostní styk nahrazuje hotovostní platební styk, a listinné cenné papíry jsou vlastně obdobou peněz, a proto je jim poskytována zvýšená ochrana před paděláním a pozměňováním. V případě trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák. jde o ochranu majetku a majetkových práv. O vztah speciality jde zásadně tehdy, jestliže obě ustanovení poskytují ochranu témuž objektu, avšak speciální ustanovení tak činí zvláštním způsobem, který je odchylný od obecné úpravy a který v určitém směru obecnou úpravu doplňuje. V posuzovaném případě nejde o vztah speciality též proto, že každé z uvažovaných ustanovení chrání jiný objekt. Tyto objekty se částečně překrývají pouze v případech, kdy trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 tr.zák. je spáchán způsobem, při němž je prvořadě dotčena ta funkce peněz, která spočívá v tom, že jsou všeobecným hodnotovým ekvivalentem, a kdy je v důsledku narušení vztahů ekvivalence při vzájemném plnění stran výsledkem prospěch na straně jedné a škoda na straně druhé. Pak jsou zároveň naplněny i znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák. Jsou-li však trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 tr.zák. dotčeny jiné funkce peněz tak, že se v konkrétním případě nedostaví prospěch na straně jedné a škoda na straně druhé jako výsledek narušení vztahů hodnotové ekvivalence, vystupuje do popředí odlišnost objektů obou trestných činů, která se projevuje mimo jiné i tím, že aplikace ustanovení § 250 tr.zák. o trestném činu podvodu nemá místa. Z uvedených odlišností mezi oběma trestnými činy je zřejmé, že jejich jednočinný souběh je možný, a to i v případě aplikace ustanovení § 140 tr.zák. prostřednictvím ustanovení § 143 tr.zák. ve vztahu k bezhotovostním platebním prostředkům. Odvolací soud se se závěry skutkových zjištění soudu I. stupně v podstatné míře ztotožnil, byť mírně formulačně pozměnil popis skutku ve vztahu k obžalovanému Č., vycházejíc z obsahu doplněného dokazování, z něhož je nepochybné, že obžalovaní se intenzivně snažili dohodnout na společně výhodné obhajobě a nelze proto jejich výpovědi, pokud nejsou doplňovány dalšími důkazy, považovat za hodnověrné do všech podrobností. Vzal tedy za bezpečně prokázané, že obžalovaný Č. disponoval nevyplněným šekem, nejméně vyjma podpisů na líci šeku a zbývající údaje, potřebné k proplacení šeku, neoprávněně osobně doplnil a dohodl se se spoluobžalovaným na výběru 15.000,- Kč na základě šeku, k čemuž mu poskytl svůj občanský průkaz, neboť se důvodně po předchozích zkušenostech obával ztotožnění své osoby při tomto úkonu a nebezpečí, že bude zadržen, když společně s obžalovaným B. tímto způsobem vylákali od České spořitelny a.s. ke škodě K. t. s.r.o. částku 15.000,- Kč. Ze všech výše uvedených důvodů toliko z podnětu státního zástupce, směřujícího v neprospěch obžalovaného Č., odvolací soud po doplněném dokazování v souladu s ustanovením § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obžalovaného Č. v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr.ř. na podkladě doplněného dokazovaní odvolacím soudem nově rozhodl o vině obžalovaného, když jeho jednání v souladu s výše uvedeným názorem bylo nutno posoudit jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1 tr.zák. za použití § 143 tr.zák., spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák. Pokud se jedná o zbývající zákonné znaky těchto trestných činů, je třeba poukázat na podrobné hodnocení, obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Jednání obžalovaného bylo spácháno nepochybně v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr.zák. a v situaci, kdy obžalovaný popřel své ovlivnění návykovou látkou a aktuálně ze žádného důkazu nevyplynuly skutečnosti, zpochybňující podstatným způsobem plnou příčetnost obžalovaného ve vztahu ke spáchání obou trestných činů v kritické době. Jednání obžalovaného proto po formální stránce splňuje podmínky pro aplikaci obou právních kvalifikací, jež v jednočinném souběhu po formální stránce naplnil. Při hodnocení materiální stránky trestných činů dané konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného je nutno vycházet z ustanovení § 3 odst. 4 tr.ř., zejména významu chráněných zájmů, jež obžalovaný svým jednáním poškodil, způsobem provedení trestných činů, okolnostmi, za nichž byl spáchán, osobou pachatele a mírou jeho zavinění i pohnutkou. Z těchto hledisek je zcela zřejmé, že jednání obžalovaného nevykazuje sníženou míru společenské nebezpečnosti v porovnání s typovým stupněm nebezpečnosti takového jednání, jenž je dán formálními znaky trestných činů, zakotvenými ve zvláštní části trestního zákona. Obžalovaný je speciálním recidivistou, přičemž toto trestní jednání vyvěrá z jeho dlouhodobého způsobu života. Jeho jednání proto není možno považovat za nepatrného stupně společenské nebezpečnosti (dle § 3 odst. 2 tr.zák.), ale naopak vzhledem k rozšířenosti takové trestné činnosti a způsobu jeho uskutečnění při porušení dvou závažných, zákonem chráněných zájmů, je na něj třeba hledět jako na vysoce společensky nebezpečné, odpovídající i skutečnosti, že zákon stanovuje za takovéto jednání v případě přísnější právní kvalifikace uložení trestu odnětí svobody s dolní hranicí od 5 let. Jednání obžalovaného Č. proto naplnilo zákonné podmínky pro uvedené právní kvalifikace obou trestných činu jak po formální, tak i materiální stránce. Naopak u obžalovaného B. v rozhodnutí o vině nebylo shledáno žádné podstatné pochybení nalézacího soudu, pro nějž by bylo nezbytné toto rozhodnutí zrušit. V návaznosti na obě podaná odvolání v souladu s ustanovením § 254 odst. 3 tr.ř. přezkoumal odvolací soud i správnost rozhodnutí o trestech, jež byly obžalovaným uloženy. Především je nutno konstatovat, že i na základě doplněného dokazování, provedeného odvolacím soudem, o fakticky všechny spisové materiály v trestních věcech, jež v posledních letech byly proti obžalovaným vedeny, je potvrzena správnost postupu soudu I. stupně při rozhodnutí o uložení souhrnných trestů oběma obžalovaným tak, jak jsou citovány v úvodu tohoto odůvodnění, když je zřejmé, že byly splněny podmínky ustanovení § 35 odst. 2 tr.zák. a trestné činy, za něž byli oba obžalovaní odsouzeni, spáchali dříve, než byly vyhlášeny poprvé odsuzující rozsudky v jejich dalších trestních věcech, jež jsou ve výroku napadeného rozsudku citovány. Odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného L.B. nesměřovalo do konkrétní nesprávnosti při stanovení druhu a rozsahu trestu soudem I. stupně, ale jen v návaznosti na požadavek zpřísnění právní kvalifikace se domáhal uložení trestu v přísnější trestní sazbě. Nalézací soud obžalovanému uložil souhrnný nepodmínění trest v trvání 20 měsíců v trestní sazbě § 247 odst. 2 tr.zák., u níž činí zákonné rozmezí trestu odnětí svobody od 6 měsíců do 3 let. Přestože se jedná o majetkového speciálního recidivistu, jemuž je ukládán trest souhrnný, krom trestného činu podvodu také za trestný čin neoprávněného držení platební karty dle § 249b tr.zák. a další čtyři trestné činy krádeže, z nichž nejpřísnější je trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr.zák., jímž byl uznán vinným Okresním soudem v Ostravě, s ohledem na nevýraznou výši škody, kterou v jednotlivých případech svým trestním jednáním způsobil, není možno považovat uložený trest za nepřiměřeně mírný. Nalézací soud správně u obžalovaného B. zjistil, že u něj již nejsou podmínky pro uložení trestu s podmíněným odkladem ve smyslu § 58 odst. 1 tr.zák. a pro výkon trestu jej zařadil, vzhledem ke splněným zákonným předpokladům, dle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. do věznice s ostrahou. V souladu s ustanovením § 35 odst. 2 tr.zák. obžalovanému byl uložen i trest zákazu pobytu v okrese Vsetín na dobu 3 let, tedy ve stejném rozsahu, jako byl trest vyměřen rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně, č.j. 4 T 157/2002-272, ze dne 4.8.2003 a byly zrušeny výroky o trestech, jež byly obžalovanému L.B. výše citovanými rozsudky uloženy, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující. Taktéž u obžalovaného R.Č. odvolací soud neshledal žádné podstatné pochybení v samotném výroku o trestu, jenž mu byl soudem I. stupně vyměřen, s výjimkou absence vyjádření, že zrušující výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Nymburk, č.j. 2 T 106/2003-249, se dotýká toliko obžalovaného Č., když stejným rozsudkem byla odsouzena i další obžalovaná. V návaznosti na nové rozhodnutí o vině obžalovanému proto nově uložil souhrnný trest v trestní sazbě § 140 odst. 2 tr.zák. (v zákonném rozmezí trestu odnětí svobody od 5 do10 let), za použití § 35 odst. 2 tr.zák., jak za trestné činy, jimiž byl obžalovaný nově uznán vinným, tak i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.zák. a trestný čin poškozování cizích práv dle § 209 odst. 1 písm. a) tr.zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 15.5.2003, č.j. 2 T 106/2003-249. S ohledem na to, že trest vyměřený soudem I. stupně v rozmezí 5 roků a 6 měsíců při nevýrazné výši způsobné škody jednáním obžalovaného není možno považovat za nepřiměřeně mírný ani nepřiměřeně přísný, ale naopak adekvátní, odpovídající účelu trestu vymezenému v ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák., zejména společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, jeho opakované speciální recidivě při páchání majetkové trestné činnosti, soustavnosti trestního jednání a zjevně výrazně sníženým předpokladům jeho resocializace, uložil odvolací soud trest ve shodném rozsahu jako soud I. stupně. Pro výkon trestu byl obžalovaný v souladu se splněnými zákonnými podmínkami dle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dle § 35 odst. 2 tr.zák. obžalovanému byl opětovně uložen trest zákazu pobytu v okrese Nymburk v době trvání 3 let, jenž mu byl vyměřen citovaným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce za současného zrušení jeho výroku o trestu, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících. Vzhledem k tomu, že nebyla shledána důvodnými odvolání státního zástupce, směřující v neprospěch obžalovaného L.B., i obžalovaného R.Č., v souladu s ustanovením § 256 tr.ř. je odvolací soud zamítl.