Provedení procesního úkonu soudcem v rámci dosažitelnosti neodůvodňuje jeho další působení v předmětné věci, neboť následné úkony je oprávněn provádět jen zákonný soudce určený pro danou agendu rozvrhem práce příslušného soudu. Vydávací vazbu nelze nahradit instituty upravenými v hlavě čtvrté, oddíle prvním trestního řádu.

Usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.11.2003, sp. zn. 3 Nt 364/2003 - 105 byla dle § 381 odst. 4 tr. ř. a contrario zamítnuta žádost ing. P.P. o propuštění z vydávací vazby. Proti tomuto usnesení podal ing. P.P. stížnost jako oprávněná osoba dle § 142 odst. 1 tr. ř. a v zákonné lhůtě dle § 143 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění stížnosti uvedl, že podle jeho názoru ve věci rozhodoval soudce JUDr. P.D., který nebyl zákonným soudcem. O vzetí do vazby rozhodoval soudce Mgr. T.T. a tento je zákonným soudcem, který měl ve věci i nadále rozhodovat a kterému byla věc nezákonně odňata. Vazbu ve svém případě považuje stěžovatel za nezákonnou, neboť dle jeho názoru nebyly a nejsou splněny podmínky pro vedení řízení o přípustnosti vydání, když trestnímu řízení je nadřazeno řízení o jeho žádosti o azyl, z tohoto titulu je vydání jeho osoby nepřípustné, neboť je osobou požívající imunity dle § 10 odst. 1 tr. ř. Nebyly též předloženy důkazy o přípustnosti vydání a prokazující obavu z útěku. Dále opakoval své námitky uplatněné již ve stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby, týkající se kvality sdělení obvinění z hlediska popisu skutku a údajné neprocesnosti postupu slovenských orgánů v jeho trestní věci. Požadoval, aby řízení o stížnosti bylo ústní a kontradiktorní a bylo mu v něm umožněno provedením navrhovaných důkazů prokázat nepřípustnost vydání a vazby. Domáhal se zrušení napadeného usnesení a propuštění na svobodu, mimo jiné i pro uplynutí lhůt uvedených v § 71 tr. ř., popř. nahrazení vazby písemným slibem nebo peněžitou zárukou. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům: V řízení předcházejícím napadenému usnesení bylo shledáno podstatné pochybení. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2003 bylo zjištěno, že v době, kdy ve věci rozhodoval JUDr. P.D., nebyl zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ve zmíněném rozvrhu práce do senátu 3 Nt, příslušného pro rozhodování ve věcech vydání do ciziny, nebyl zařazen. Na tomto závěru nemohlo změnit ničeho ani písemné vysvětlení, zaslané stížnostnímu soudu místopředsedou krajského soudu pro věci trestní JUDr. Č.D., který uvedl, že popsané neuvedení JUDr. P.D. v rozvrhu práce pro rok 2003 v senátu 3 Nt je jen formální administrativní chybou, která vznikla tím, že při vypracování rozvrhu práce byl JUDr. P.D. na stáži u jiného soudu, přičemž po návratu ze stáže od 1.6.2003 mu byly přidělovány věci týkající se vydání do ciziny. Poukázal přitom na skutečnost, že v rozvrhu práce na rok 2002 byl a na rok 2004 je JUDr. P.D. takto zařazen. K tomuto vysvětlení je třeba uvést, že diskutovaný nedostatek rozvrhu práce mohl být po návratu JUDr. P.D. ze stáže snadno odstraněn změnou rozvrhu práce dle § 41 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. Právo na zákonného soudce vyplývá především z vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, jeho součástí je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud JUDr. P.D. nebyl pro agendu řízení o vydání do ciziny v senátu 3 Nt v rozvrhu práce v roce 2003 uveden a jeho účast na rozhodování nebyla odůvodněna ani z titulu absence jiných soudců (zastupování apod.), nelze učinit jiný závěr než že nerozhodoval ve věci ing. P.P. jako zákonný soudce. Stížnost ing. P.P. byla v tomto směru shledána důvodnou, byť tento nesprávně argumentoval tím, že zákonným soudcem v jeho případě byl od počátku Mgr. T.T. Jak vyplývá ze „sdělení dosažitelnosti“, které dne 6.10.2003 zaslal předseda Krajského soudu v Ostravě příslušnému policejnímu orgánu a Okresnímu soudu v Ostravě, pro období od 6. do 13.10.2003 byl určen pro rozhodování o návrzích krajského státního zástupce na vzetí do vydávací vazby v mimopracovní době soudce Mgr. T.T. Skutečnost, že v rámci této tzv. dosažitelnosti rozhodl o vzetí ing. P.P. do vydávací vazby, nezakládala jeho příslušnost k rozhodování v dalším návazném řízení o vydání této osoby do ciziny, neboť úkony, které činí soudce v rámci své dosažitelnosti jsou úkony výjimečnými, konanými mimo jinak obecně platná pravidla pro přidělování soudní agendy v rámci rozvrhu práce, přičemž vykonání úkonu v době dosažitelnosti nezakládá změnu těchto pravidel pro další přidělení věci. Jinými slovy lze konstatovat, že soudce Mgr. T.T. byl v daném případě zákonným soudcem na základě rozhodnutí předsedy krajského soudu o dosažitelnosti, avšak v dalším pokračování řízení o vydání ing. P.P. do ciziny, které bylo realizováno v běžnou pracovní dobu mimo systém dosažitelnosti se přidělení spisu řídilo, resp. mělo řídit pravidly, vyplývajícími z rozvrhu práce pro přidělování soudní agendy a věc měla být rozhodována soudcem, zařazeným rozvrhem práce do senátu 3 Nt. Z uvedených důvodů muselo být napadené rozhodnutí zrušeno, neboť ve věci nerozhodoval zákonný soudce. Jelikož bylo možno konstatovat, že nic nebrání tomu, aby byla náprava tohoto pochybení byla sjednána rozhodnutím stížnostního soudu, naopak takový postup je v souladu se zásadou rychlosti řízení, bylo vadné rozhodnutí nahrazeno rozhodnutím tohoto soudu (§ 149 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). K ostatním stížnostním námitkám ing. P.P. je třeba uvést, že nebyly shledány důvodnými. Částečně směřovaly do problematiky zákonnosti vzetí ing. P.P. do předběžné vydávací vazby, která byla již pravomocně vyřešena v předchozím rozhodnutí o vzetí do vazby a následném stížnostním řízení. V tomto směru nebylo povinností stížnostního soudu se touto problematikou znovu zabývat, když bylo předcházejícím rozhodnutím pravomocně uzavřeno, že ing. P.P. byl vzat do předběžné vydávací vazby důvodně a v souladu se zákonem, jakož i mezinárodními smlouvami, přičemž nedošlo ani k porušení jeho lidských práv. Je možno jen dodat, že v mezidobí nenastala žádná podstatná skutečnost, která by měla na tyto závěry vliv. Částečně pak stížnostní námitky směřovaly do problematiky, která může být řešena teprve v rámci rozhodování o návrhu na rozhodnutí o přípustnosti vydání, takže ani tyto nemohly být řešeny v tomto stížnostním řízení. Jelikož v mezidobí od vzetí do vazby došlo k podání žádosti o vydání ing. P.P. do ciziny, jedná se nyní v této fázi řízení o vydávací vazbu (nikoli předběžnou vazbu), jejíž režim vyplývá z ustanovení trestního řádu, neboť není upraven mezinárodními smlouvami, které by bylo třeba aplikovat přednostně. Podle § 381 odst. 4 tr. ř. je namístě propustit osobu, o jejíž vydání jde, z vydávací vazby tehdy, pominou-li důvody, pro které byla vzata do vazby. Jelikož dosud nebylo rozhodnuto o přípustnosti vydání do ciziny, je předmětem současného řízení a pro rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby právně relevantní výlučně tato otázka, tj. zda pominuly důvody vzetí do vazby. Z tohoto pohledu je třeba konstatovat, že v případě ing. P.P. se jedná o cizince (občana Slovenské republiky), který nemá stálý pobyt na území České republiky a který je ve Slovenské republice stíhán pro závažnou trestnou činnost, přičemž tamní Okresní soud v Košicích byl nucen k zajištění jeho osoby pro trestní řízení vydat již dne 9.10.2003 zatýkací rozkaz. Před vzetím do vazby se zdržoval v zařízení pro uprchlíky jako žadatel o azyl. Již v rámci rozhodnutí o vzetí do vazby bylo konstatováno, že tyto skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, u níž lze očekávat ze slovenské strany podání žádosti o vydání, přičemž negativním rozhodnutím o návrhu na vzetí do předběžné vazby by byla přinejmenším ohrožena realizace očekávaného vydávacího řízení a v důsledku toho i dosažení jeho účelu (§ 381 odst. 1 tr. ř.). Dále byl učiněn závěr, že ing. P.P. není ochoten se podvolit trestnímu stíhání ve Slovenské republice, tuto opustil a zmařil tak možnost zajištění jeho osoby pro účely trestního řízení, přičemž je dáno výrazné podezření, že podání žádosti o politický azyl a tvrzení, že je obětí politicky motivovaného procesu, jsou jen účelovými snahami vyhnout se trestněprávní odpovědnosti za kriminální činy, kterých se měl dle sdělení obvinění dopustit. Rozhodnutím o vzetí do předběžné vazby bylo sledováno, aby ing. P.P. byl k dispozici pro případné vydání, bude-li o něm v budoucnu pozitivně rozhodnuto, když z jeho postoje k věci je zřejmé, že se dobrovolně nehodlá takovému postupu podrobit. V současné době došlo ke změně situace v tom směru, že žádost o azyl byla ing. P.P. příslušným orgánem zamítnuta jako nedůvodná, což ještě zesílilo podezření, že tato žádost byla podána účelově z důvodů výše uvedených. Žadatel podal u civilního soudu žalobu, kterou se domáhá přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí. Z různých písemných podání ing. P.P., zaslaných v této věci orgánům činným v trestním řízení vyplynulo, že došlo i ke změně jeho postoje k orgánům České republiky (soudům, státnímu zastupitelství, ministerstvům vnitra a spravedlnosti), které podezřívá, že v jeho případě porušují zákon a lidská práva a jednají ve shodě se zájmy orgánů Slovenské republiky, které z porušování zákona a lidských práv obvinil již dříve. I tato změna jeho postoje ještě zesiluje obavu, že se nehodlá podrobit dobrovolně řízení o vydání do ciziny a jeho přesvědčení o nezákonnosti postupu proti jeho osobě, které opakovaně soudu oznámil, vede k závěru o důvodnosti vydávací vazby, neboť je dána obava z jeho útěku (§ 381 odst. 1 tr. ř.). Na základě těchto úvah byl učiněn závěr, že důvod vazby dle § 381 odst. 1 tr. ř. u ing. P.P. nepominul. Jelikož v rámci stížnostního řízení požádal ing. P.P. o případné nahrazení vazby písemným slibem či peněžitou zárukou, je třeba dále uvést, že ustanovení o vazbě ve vydávacím řízení (§ 381, § 382a odst. 5 tr. ř.) jsou ustanoveními speciálními, která mají přednost před ustanoveními obecnými (§ 67 - § 74 tr. ř.), což vyplývá z odlišného účelu a specifik řízení o vydání oproti standardnímu trestnímu řízení. Správnost tohoto výkladu potvrzuje nejen různé systematické zařazení těchto ustanovení v trestním řádu, ale i obsah jednotlivých citovaných ustanovení, a to jak obecných, tak speciálních. Z toho vyplývá, že pro vazbu v řízení o vydání jsou zákonem stanoveny nejen jiné důvody vazby a podmínky rozhodnutí o vazbě, ale i nemožnost a nepřípustnost nahrazení vazby jinými opatřeními, v daném případě konkrétně písemným slibem či peněžitou zárukou. Proto byly žádosti o nahrazení vazby těmito opatřeními zamítnuty a nebyla táž akceptována námitka, že již uplynuly lhůty uvedené v § 71 tr. ř., neboť tyto se na řízení o vydávací vazbě nevztahují a vydávací vazba není časově trestním řádem nijak omezena. Na závěr považuje stížnostní soud v zájmu vyloučení následných pochybností s ohledem na stížnostní námitky ing. P.P. za vhodné dodat následující: 1) z rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2004 vyplývá, že v současné době je JUDr. P.D. v řízení o vydání ing. P.P. do ciziny, vedeném pod sp. zn. 3 Nt 364/2003 u Krajského soudu v Ostravě, zákonným soudcem, neboť je zařazen do senátu 3 Nt, 2) návrh na vyloučení všech soudců krajského i vrchního soudu, kteří se na dosavadním řízení podíleli, podle § 30 odst. 2 tr. ř., je právně nerelevantní, neboť v řízení o vydání do ciziny nejde o řízení, členěné na řízení přípravné a řízení po podání obžaloby, takže vyloučení soudců z tohoto důvodu v něm z povahy věci vůbec nepřichází v úvahu. Zbývá dodat, že požadavku ing. P.P. na rozhodování o stížnosti za přímé účasti jeho osoby, jeho obhájkyně, popř. státního zástupce, jak lze vyložit jeho žádost o zachování ústnosti a kontradiktornosti jednání, nebylo a nemohlo být vyhověno, neboť o stížnosti se rozhoduje v neveřejném zasedání (§ 240 tr. ř.), na němž je přítomnost jiných osob než členů senátu a zapisovatele zákonem vyloučena (§ 242 tr. ř.).