Na podkladě odvolání proti výroku o trestu musí odvolací soud přezkoumat výrok o vině tehdy, může- li mít vytýkaná vada napadeného výroku (nepřiměřená mírnost trestu) svůj původ v tomto výroku, tj. výroku o vině např. pro neoznačení pachatele trestného činu za zvlášť nebezpečného recidivistu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 10.2.2004, č.j. 53 T 8/2003-370, byl obžalovaný J.S. uznán vinným ad 1) trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., ad 2) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr.zák., ad 3) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr.zák. Shora uvedeného trestného činu se měl obžalovaný J.S. podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že 1) v přesně nezjištěnou dobu dne 13.12.2002 v O. v bytě na ul. P. č. 70, po předchozí slovní rozepři a pod vlivem alkoholických nápojů, v úmyslu ji usmrtit, fyzicky, brutálně napadl svou družku H.Ť. tak, že ji údery pěstí srazil na zem, kde do ležící poškozené kopal a dupal po ní do oblasti obličeje, hlavy, hrudníku, břicha a dolních končetin tak, že poškozené způsobil rozsáhlá ložiska kožních sedření, zhmoždění a podkožních krevních výronů s maximem na obličeji, dále na přední ploše krku, přední ploše hrudníku, na zádech, obou horních končetinách a na předních plochách obou dolních končetin, tržně zhmožděnou ránu na čele vpravo, tržně zhmožděnou ránu na horním víčku levého oka a sliznici dutiny ústní, zlomeniny nosních kůstek, mnohočetná ložiska prokrvácení měkkých pokrývek lebních, těžký otok mozku, zlomeniny 9. – 11. žebra vlevo v podpažní čáře, zlomeniny 4. – 6. žebra vpravo ve střední klíčkové čáře a z části několikanásobné zlomeniny 8. – 11. žebra vpravo v čáře přípáteřní, lopatkové a zadní podpažní, tři povrchní trhliny pravé plíce, rozhmoždění a prokrvácení stěny pravé srdeční síně, odhmoždění velké předstěry, rozsáhlé roztržení úponu dvanácterníku a několik ložisek prokrvácení úponu tenkého střeva, rozsáhlé trhliny úponu tlustého střeva, zvláště v rozsahu jeho vzestupné části, rozhmoždění pravé nadledviny, rozhmoždění měkkých tkání v okolí pravého močovodu, prokrvácení měkkých tkání v okolí přední stěny obou ledvin, tedy zranění, kterým poškozená na místě podlehla, přičemž bezprostřední příčinou její smrti bylo zhmoždění srdce poškozené při mnohočetně působícím tupém násilí na hrudník se vznikem zlomenin žeber, 2) dne 6.12.2002 v O. v bytě na ul. P. č. 70, pod vlivem alkoholických nápojů fyzicky napadl poškozeného K.P., a to tak, že jej opakovaně udeřil pěstmi do obličeje a po pádu poškozeného na zem jej opakovaně kopal do oblasti obličeje a zad, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek, četné oděrky v obličeji, podkožní krevní výron víček pravého oka, rozsáhlé podkožní krevní výrony s otoky na zádech, zlomeniny 11. žebra vpravo a v zadní části a 10. žebra vlevo v boční části, tedy zranění, pro která byl poškozený K.P. hospitalizován od 6.12.2002 do 9.12.2002, když poškozenému mohla být jednáním obžalovaného způsobena podstatně závažnější poranění, jako zlomenina lebky, poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů s následným krvácením, 3) dne 14.12.2002 v O. v bytě na ul. P. č. 70, pod vlivem alkoholických nápojů fyzicky napadl poškozenou N. K. tak, že ji opakovaně udeřil pěstí do obličeje, srazil ji na zem, kde po ní opakovaně kopal do oblasti obličeje a hrudníku, v důsledku čehož poškozená utrpěla oděrky, a zhmoždění obličeje, zlomeninu nosních kůstek a zlomeninu 9. žebra vpravo v oblasti jeho ohbí, tedy zranění, pro které se poškozená léčila až do 31.1.2003, přičemž poškozené mohla být jednáním obžalovaného způsobena podstatně závažnější poranění, jako zlomeniny lebky, poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů s následným krvácením. Za to byl obžalovaný J.S. odsouzen podle § 219 odst. 2 tr.zák. a § 29 odst. 1, odst. 2 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák. k souhrnnému, výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.2.2003, sp.zn. 7 T 38/2002, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně O., L. 22A, částku 1.324,- Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, R. 1225/1, P. 4, částku 4.648,- Kč, Statutárnímu Městu O., zastoupenému Magistrátem Města O., odbor sociálních služeb a zdravotnictví, částku 1.355,- Kč. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání jak státní zástupce, tak obžalovaný J.S. Obžalovaný J.S. ve svém odvolání, vypracovaném obhájkyní Mgr. J.L., napadl zmíněný rozsudek ve výroku o vině i navazujícím výroku o trestu, když zejména poukázal na to, že provedenými důkazy nebyla v žádném ze skutků, jimiž byl uznán vinným, prokázána subjektivní stránka jeho jednání, a to tedy úmysl usmrtit poškozenou H.Ť. a úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeným K.P. a N.K. Pokud jde o poškozenou Ť., rozhodně ji nechtěl usmrtit a nebyl s její smrtí ani srozuměn. Poukázal na to, že hádky a fyzické konflikty mezi nimi probíhaly prakticky každý den a vždy se jednalo o hádky a bitky bez toho, že by se chtěli zabít. Nebyl zjištěn žádný motiv, který by jej k zabití H.Ť. vedl. Ani znalci v daném případě nedokázali určit, proč došlo k překročení hranice mezi běžným fyzickým napadením. Již v minulosti docházelo pod vlivem alkoholu k poměrně surovým napadením mezi odvolatelem a poškozenou, avšak nikdy k usmrcení Ť. nedošlo, a proto odvolatel neměl žádný důvod předpokládat, že by k takovému následku došlo v předmětném případě. Zranění poškozené byla způsobena různou intenzitou a nebylo prokázáno, jaká zranění, na které části těla poškozené vznikla, kterým konkrétním mechanismem. V tomto směru má tedy odvolatel za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr.zák. Ve vztahu k poškozeným K.P. a N.K., odvolatel poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, znalkyně MUDr. C., stran charakteru zranění těchto poškozených poukázal na to, že některá zranění mohla být způsobena i násilím menší intenzity a některé mechanismy, např. dupání či šlapání po hlavě poškozené K., nebylo vůbec prokázáno, když o tomto hovoří pouze svědek M., jehož výpovědi jsou však rozporné, neboť v přípravném řízení se o takovém mechanismu na rozdíl od hlavního líčení vůbec nezmínil. Dle názoru odvolatele pak úmysl způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví vylučuje rovněž to, že od pokračování v dalších útocích sám upustil, a proto i tato jeho jednání měla být kvalifikována mírněji, a to konkrétně jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák. S ohledem na výše uvedené námitky pak považuje i uložený trest za nepřiměřeně přísný, když má za to, že kromě odlišné právní kvalifikace by soud měl přihlédnout k jeho doznání, jakož i k závěrům znaleckého posudku stran jeho možnosti resocializace, která vyloučena nebyla a stejně tak i k hodnocení jeho osoby ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Heřmanicích. Obžalovaný tedy v závěru navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen v celém rozsahu, dále aby byl uznán nově vinným pod bodem I) obžaloby trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 a pod body II) a III) trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák. a následně, aby mu byl uložen přiměřený trest odnětí svobody, a to jako trest souhrnný za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.2.2003, sp.zn. 7 T 38/2002. Státní zástupce ve svém odvolání zaměřeném výlučně do výroku o trestu napadeného rozsudku, podaném v neprospěch obžalovaného J.S., pak namítl, že na straně obžalovaného nestojí žádná polehčující okolnost, když obžalovaný nad svým jednáním neprojevil ani žádnou lítost a naopak jsou zde dány jen přitěžující okolnosti dle § 34 písm. c), i), j) tr.zák. Poukázal rovněž na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve kterém znalci konstatují, že prognóza dalšího vývoje osobnosti obžalovaného je pochmurná, přičemž v důsledku různých vlivů je resocializace obžalovaného velmi omezena a pohybuje se spíše v oblasti teoretických možností. Stejně tak znalci měli vážné pochybnosti o úspěšné proveditelnosti případné protialkoholní léčby, a to jednak s ohledem na negativní postoj obžalovaného k této léčbě a jednak proto, že struktura osobnosti obžalovaného takový výsledek léčby v podstatě vylučuje. Znalci rovněž poukázali na to, že obžalovaný je disponován k recidivě násilné maladaptivní reakce, a to především v případě prolongace alkoholové nepříznivé kariéry. Státní zástupce dále zdůraznil, že obžalovaný byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro převážně násilnou trestnou činnost, které se navíc dopouští vždy zcela stejným způsobem a pod vlivem alkoholu, přičemž tak jedná buď zcela bezdůvodně nebo z naprosto malicherné příčiny. Navrhl proto v písemném odvolání, aby napadený rozsudek byl zrušen ve výroku o trestu a aby odvolací soud nově obžalovanému uložil nepodmíněný souhrnný výjimečný trest odnětí svobody při samé horní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 219 odst. 2 tr.zák. a pro výkon tohoto trestu obžalovaného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.2.20003, sp.zn. 7 T 38/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. U veřejného zasedání před odvolacím soudem pak intervenující státní zástupce v rámci přednesu odvolání, zejména v rámci konečného návrhu, odvolací návrh pozměnil tak, aby napadený rozsudek byl zrušen částečně, a to ve výroku o trestu a poté, aby odvolací soud uložil obžalovanému nově trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, a to i za použití § 41 odst. 1 tr.zák., a to trest výjimečný ve smyslu § 29 odst. 3 tr.zák., tedy trest odnětí svobody na doživotí. Dle jeho názoru byly splněny podmínky pro uložení tohoto výjimečného trestu a takový trest vyžaduje zejména generální prevence. Poukázal v této souvislosti na skutečnost, že obžalovaný se již v roce 1982 dopustil mimořádně závažného jednání, kterým zavinil smrt jiného člověka a trest za toto jednání, který obžalovaný vykonal pouze z části v důsledku amnestie prezidenta republiky, nevedl k jeho nápravě. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že podaná odvolání byla podána osobami oprávněnými (§ 246 odst. 1, písm. a/, b/ tr.ř.) a ve lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu obou opravných prostředků lze konstatovat, že tyto splnily náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. a v případě odvolání státního zástupce i § 249 odst. 2 tr.ř. Odvolací soud tedy z podnětu obou opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla odvolání podána, a to důsledně z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel odvolací soud toliko pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Již v této souvislosti je třeba konstatovat, že ač odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o trestu a nad tento rámec nebylo rozšířeno ani intervenujícím státním zástupcem u veřejného zasedání před odvolacím soudem, pak návrh státního zástupce dožadující se uložení trestu obžalovanému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, je s tímto vymezením odvolání v rozporu, neboť okolnost, že obžalovaný měl spáchat trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista je otázkou viny a pouze v návaznosti na takovéto označení obžalovaného ve výroku o vině je mu možno ukládat trest dle ustanovení § 42 tr.zák. Protože však vyřešení otázky, zda obžalovaný se jednání popsaného ve výroku o vině napadeného rozsudku dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, je otázkou velmi podstatnou, která výrazně ovlivňuje rovněž závěry o trestu, který byl obžalovanému uložen, musel soud i z podnětu odvolání státního zástupce vyřešit tuto otázku v rámci výroku o vině, neboť mu to ukládalo ustanovení § 254 odst. 2 tr.ř., dle kterého mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo odvolání podáno, musí přezkoumat odvolací soud i správnost takového výroku, na který odvoláním napadený výrok navazuje. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, pak musí odvolací soud konstatovat, že řízení ani rozsudek samotný netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem sděleného obvinění a byla tedy zachována i totožnost těchto skutků. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly realizovány vesměs až po sdělení obvinění a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samotného počátku trestního řízení obhájce, a to Mgr. J.L. a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu a ani v tomto smyslu nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Dále Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že rozsah dokazování, jež ve věci bylo soudem prvého stupně provedeno, je třeba až na výjimku zmíněnou níže, považovat za dostačující k objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí). Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, jež by mohly přispět k objasnění věci, či že by provedené důkazy nehodnotil řádně a důsledně způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Pokud jde o vlastní napadený rozsudek, tak jak byl písemně vyhotoven a doručen procesním stranám, tento splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. stran jeho odůvodnění, když je z něj zřejmé, jak se soud prvního stupně vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Dále odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že námitky obžalovaného vznesené v podaném odvolání, jsou v podstatě totožné s jeho obhajobou, kterou uplatnil již v původním řízení před soudem prvního stupně. S touto obhajobou se přitom soud prvního stupně v napadeném rozsudku v rámci své hodnotící činnosti důsledně vypořádal a své závěry v tomto směru zcela konkrétně, podrobně a logicky odůvodnil, a to zejména na str. 19 a 20 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. S argumentací soudu prvního stupně v této části se odvolací soud zcela ztotožnil, a proto na ni ve stručnosti odkazuje. Soud prvého stupně se zde zcela konkrétně vypořádal i s námitkami obžalovaného, tak, jak jsou později vzneseny v podaném odvolání a odvolací soud má za to, že k argumentaci soudu prvého stupně v tomto směru není třeba ničeho dodávat. Námitky obžalovaného tedy byly i odvolacím soudem vyhodnoceny jako účelové a nedůvodné. Odvolací soud má za to, že soud prvého stupně zjistil skutkový děj správně, a to na základě všech provedených důkazů, přičemž je však nutno na tomto místě soudu prvého stupně vytknout, že tento správně zjištěný skutkový děj nepromítl důsledně do skutkových vět výroků o vině. V tomto směru odvolací soud shledal napadený rozsudek vadný, když skutkové věty v určitých částech neodpovídají správným skutkovým závěrům, ke kterým soud dospěl a které rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, a to v částech, jež se týká formy zavinění obžalovaného. Zatímco v případě bodu I) výroku o vině, soud prvního stupně správně na str. 19 konstatuje, že provedené důkazy neprokázaly, že by obžalovaný chtěl poškozenou H.Ť. usmrtit a že by v tomto směru jednal v úmyslu přímém, nicméně dovodil, že obžalovaný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr.zák., neboť věděl, že svým jednáním může způsobit smrt H.Ť. a pro případ, že tuto způsobí, s tím byl i srozuměn, tak do skutkové věty výroku o vině soud v rozporu s tímto závěrem uvedl, že obžalovaný jednal ve vztahu ke zmíněné poškozené v úmyslu ji usmrtit. Tento rozpor proto musel odvolací soud z podnětu odvolání obžalovaného napravit, neboť je nepochybné, že pro obžalovaného je výrazně příznivější, pokud je uznán vinným jednáním spáchaným formou nepřímého úmyslu, než když výrok o vině konstatuje úmysl přímý. Stejného pochybení se soud prvého stupně dopustil i ve vztahu k jednání popsanému pod body II) a III) výroku o vině ohledně poškozených K.P. a N.K., přičemž v těchto dvou případech forma zavinění ze skutkové věty dokonce patrna vůbec není, ač soud prvého stupně správně na str. 20 písemného odůvodnění napadeného rozsudku dovozuje, že i v těchto případech obžalovaný jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr.zák. I tato vada rozsudku musela být odvolacím soudem napravena. Navíc soudu prvého stupně nutno vytknout, že při konkretizaci poškozených osob ve výroku o vině, nepostupoval důsledně, když tyto neoznačil tak, aby nemohly být zaměněny s osobami jinými a za tímto účelem např. neuvedl datum jejich narození. Z těchto důvodů musel být tedy napadený rozsudek podle § 258 písm. b) tr.ř. zrušen v celém rozsahu (pokud byl shledán vadným a v důsledku toho zrušen ve výroku o vině, musel být zrušen i v navazujících výrocích, tedy ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, stejně jako ve výroku o náhradě škody). Jak již bylo naznačeno výše, zabýval se odvolací soud v rámci přezkoumání výroku o vině i otázkou, zda obžalovaný se předmětného jednání, jež je mu kladeno za vinu, dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr.zák. Soudu prvého stupně je třeba vytknout (a ostatně stejně tak i státnímu zástupci a orgánům přípravného řízení), že se zmíněnou problematikou vůbec nezabývali a za tímto účelem, že neopatřili všechny trestní spisy týkající se předchozích odsouzení obžalovaného. Tento nedostatek tedy odvolací soud napravil sám a provedl dokazování podstatným obsahem jednotlivých trestních spisů, týkajících se předchozích odsouzení obžalovaného, a to spisem Vojenského obvodového soudu v Olomouci, sp.zn. 3 T 126/80, spisem Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 2 T 32/82, spisem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp.zn. 2 T 489/85, spisem Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 5 T 112/93, spisem Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 210/95, spisem Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 T 202/97 a znovu i spisem Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 7 T 38/2002 (když tento posledně jmenovaný spis byl jako důkaz provedený již soudem prvého stupně). Z těchto spisů pak odvolací soud shledal podstatné okolnosti týkající se předchozích odsouzení obžalovaného a zejména dovodil, že v daném případě byly splněny nepochybně formální podmínky pro posouzení osoby obžalovaného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr.zák. Obžalovaný totiž nyní projednávané činy spáchal, ač byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin v minulosti již potrestán. V tomto směru je nutno vyjít ze skutečnosti, že obžalovaný se nyní projednávaných trestných činů dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.1983, č.j. 2 T 32/82 – 209, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 4.5.1983, sp.zn. 7 To 12/83, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny. Zmíněný trest pak vykonal ke dni 5.1.1990, kdy mu zbytek trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců a dvou dnů byl prominut v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1.1.1990. Pro posouzení obžalovaného, jako zvlášť nebezpečného recidivisty bylo však nutno, aby byla splněna i další podmínka ustanovení § 41 odst. 1 tr.zák., a to, že okolnost spočívající ve skutečnosti, že obžalovaný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, pro svou závažnost zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (materiální podmínka). V daném případě se tedy soud odvolací musel zabývat otázkou, zda od zmíněného odsouzení v roce 1982 a od výkonu tehdy uloženého trestu v lednu 1990, neuplynula taková doba, která by zmíněnou skutečnost neumožnila posoudit jako zvlášť nebezpečnou recidivu. V této souvislosti odvolací soud nepřehlédl, že obžalovaný byl odsouzený již v průběhu zmíněného výkonu trestu pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák., nicméně i tento trest byl vykonán s ohledem na zmíněnou amnestii prezidenta republiky ze dne 5.1.1990, a to dokonce s účinky, že se na obžalovaného hledí jako by nebyl odsouzen. Po výkonu zmíněného trestu, tedy po 5.1.1990, byl obžalovaný ještě třikrát soudně trestán (když nelze počítat odsouzení Okresním soudem v Olomouci sp.zn. 7 T 38/2002, za které nyní přichází v úvahu ukládat souhrnný trest, neboť obžalovaný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ještě před tímto odsouzením). Poprvé se tak stalo Okresním soudem v Olomouci dne 25.8.1994, ve věci sp.zn. 5 T 112/93, pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák., kdy byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který ovšem začal vykonávat až 1.12.1995 a vykonal jej 1.12.1996. Další dvě odsouzení z roku 1997 a 1998 ve věcech Okresního soudu v Olomouci 1 T 202/97 a 1 T 210/95 skončila pak uložením souhrnného trestu obecně prospěšných prací a trestu propadnutí věci, přičemž tyto tresty byly vykonány a na obžalovaného se tedy stran těchto odsouzení hledí jako by odsouzen nebyl. Po zvážení uvedených skutečností má odvolací soud za to, že tzv. materiální podmínka pro posouzení jednání obžalovaného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty splněna nebyla, když od výkonu trestu odnětí svobody, který byl obžalovanému uložen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, uplynula do spáchání nyní projednávané trestné činnosti doba přesahující dvanáct roků (bez jednoho měsíce třináct roků) a v rámci této doby se sice obžalovaný dopustil trestné činnosti obdobného charakteru, tedy trestné činnosti násilné povahy, nicméně nikoliv se závažnějším následkem (odsouzení Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 5 T 112/93) a k ostatním odsouzením z tohoto mezidobí pak nelze pro jejich zahlazení přihlížet. Podstatnou skutečností by mohlo být odsouzení obžalovaného ve věci Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 7 T 38/2002, nicméně této trestné činnosti se obžalovaný dopustil až počátkem roku 2001, tedy více než jedenáct let po zmíněném výkonu trestu odnětí svobody uloženém mu pro předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Odvolací soud tedy uzavírá, že s ohledem na nedostatek materiální stránky nyní projednávané trestné činnosti, nebylo možno dovodit splnění podmínek ustanovení § 41 odst. 1 tr.zák. a jednání obžalovaného popsané ve výroku o vině napadeného rozsudku, nebylo možno kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu zmíněného ustanovení trestního zákona. Z uvedených důvodů proto odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku ve věci sám rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným jednáním, které správně již zjistil soud prvního stupně s tím, že v novém rozhodnutí odstranil výše zmíněné rozpory stran formy zavinění obžalovaného. Tato změna byla učiněna výlučně z podnětu odvolání obžalovaného, neboť jde o změnu v jeho prospěch. Následně pak toto jednání bylo podřazeno pod stejnou právní kvalifikaci, jakou použil již soud prvního stupně, neboť tato byla shledána správnou a přiléhavou. Námitky obžalovaného stran subjektivní stránky předmětných činů, stejně jako námitky státního zástupce stran posouzení obžalovaného jako zvláště nebezpečného recidivisty, nebyly odvolacím soudem shledány důvodnými. V tomto směru tedy ani z podnětu odvolání státního zástupce nedošlo k žádné změně napadeného rozsudku ve výroku o vině. Pokud pak jde o výrok o trestu odnětí svobody, který obžalovanému byl uložen, je třeba konstatovat, že vzhledem k osobě obžalovaného jeho předchozím odsouzením, které je nutno i v případech odsouzení zahlazených zvážit při úvahách o možnosti resocializace obžalovaného (kterou i odvolací soud vidí jako téměř mizivou), trest odnětí svobody, který sice byl uložen obžalovanému jako výjimečný v rámci trestní sazby od 15-ti do 25-ti roků odnětí svobody ve smyslu § 29 odst. 1, odst. 2 tr.zák., je nutno hodnotit jako trest nepřiměřeně mírný. Soud prvého stupně totiž obžalovanému zmíněný trest uložil těsně nad polovinou uvedené trestní sazby, ač sám konstatuje poměrně vysokou nebezpečnost jednání obžalovaného pro společnost a poměrně nízkou možnost nápravy obžalovaného. V tomto směru je nutno sice jeho argumentaci přisvědčit, nicméně je třeba poukázat ještě na to, že absentují jakékoliv polehčující okolnosti, když ani nelze přisvědčit námitce obžalovaného, že nebylo zohledněno jeho doznání, neboť obžalovaný se k trestné činnosti fakticky nedoznal (jeho vyjádření v tom smyslu, že si trestnou činnost nepamatuje, avšak, že se jí dopustit mohl, nicméně s jinou formou zavinění a případně i za jiných okolností, za formu doznání rozhodně považovat nelze). Na druhou stranu obžalovanému výrazně přitěžovalo, že v minulosti byl opakovaně soudně trestán pro trestné činy úmyslného charakteru, navíc obdobného rázu jako je nyní projednávaná trestná činnost, dále mu přitěžovalo, že přinejmenším v případě jednání pod bodem I) výroku o vině využil bezbrannosti poškozené Ť., jak tuto dovodil správně soud prvého stupně a výrazně mu přitěžovalo, že se dopustil více trestných činů. Soud prvého stupně postupoval nedůsledně, když odůvodňoval, že u obžalovaného je třeba posledně jmenovanou přitěžující okolnost spatřovat v tom, že se dopustil celkem tří protiprávních jednání, když je třeba naopak zvýraznit v této souvislosti to, že obžalovanému je ukládán trest souhrnný za použití § 35 odst. 2 tr.zák., a to nejen za trestné činy uvedené pod výrokem o vině pod body I) – III) napadeného rozsudku, ale rovněž i za trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.2.2003, č.j. 7 T 38/2002 – 236, kde byl obžalovaný uznán vinným dalšími čtyřmi úmyslnými trestnými činy, přičemž dva z nich jsou trestnými činy zvlášť závažnými. Výměra trestu blízko nad polovinou příslušné sazby pak rovněž neodpovídá závěru soudu prvého stupně v tom směru, že se obžalovaný nyní projednávané trestné činnosti dopouští v podstatě zcela shodným způsobem jako v minulosti, opět pod vlivem alkoholu a bez závažnější příčiny. Za těchto okolností je třeba specielní recidivu obžalovaného vyhodnotit jako skutečnost, v důsledku které je na obžalovaného třeba působit trestem ukládaným přinejmenším v poslední čtvrtině příslušné zákonné trestní sazby a v této souvislosti je nutno vzít v úvahu i možnost resocializace obžalovaného, jak byla objasněna příslušnými soudními znalci a jak ji konstatuje i v napadeném rozsudku soud prvého stupně, která je víceméně teoretická. Z těchto důvodů tedy odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek rovněž dle ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. a v rámci nového rozhodnutí pak obžalovanému uložil za splnění podmínek § 29 odst. 1, odst. 2 tr.zák. opět trest souhrnný stejně jako soud prvého stupně, nicméně vyměřený v poslední čtvrtině příslušné sazby výjimečného trestu (tedy v rámci sazby od 15-ti do 25-ti let odnětí svobody), a to blíže k horní hranici, tedy v trvání 24-ti roků. Podle § 39 odst. 2 písm. d) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V této souvislosti pak odvolací soud opravil i formální nedůslednost soudu prvého stupně, který v rámci výroku o trestu, pokud rušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ve věci sp.zn. 7 T 38/2002, necitoval i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp.zn. 2 To 341/2003, kterým bylo v této věci rozhodnuto o odvolání obžalovaného. Na druhou stranu neshledal odvolací soud důvodným návrh státního zástupce presentovaný u veřejného zasedání, pokud se dožadoval uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Trest odnětí svobody na doživotí je nejpřísnějším druhem trestu, jaký trestní zákon zná a tomu odpovídají i podmínky uvedené v ust. § 29 odst. 3 tr.zák., za nichž lze takový trest uložit. Mimo jiné musí být splněna současně i podmínka, že stupeň nebezpečnosti činu je mimořádně vysoký, přičemž tento mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost se musí opírat alespoň o jednu z taxativního výčtu skutečností alternativně uvedených v § 29 odst. 3 písm. a) tr.zák. (zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nebo zvlášť těžký a těžko napravitelný následek). V daném případě však nelze dovodit z provedených důkazů, že by obžalovaný se projednávané trestné činnosti dopustil zvlášť zavrženíhodným způsobem, neboť jeho jednání (v žádném z bodů výroku o vině), nijak mimořádně nevybočuje z míry surovosti, která bývá s obdobnými trestnými činy spojena (a to ani v případě trestného činu vraždy popsaného pod bodem I) výroku o vině, jež byl posouzen jako trestný čin spáchaný zvlášť surovým způsobem). Dovodit nelze ani to, že trestnou činnost obžalovaný spáchal ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, neboť jeho pohnutka, jež jej vedla k jednání vůči poškozené Ť., nebyla zjištěna vůbec a jednání vůči ostatním poškozeným se obžalovaný dopustil v podstatě ze zcela malicherných příčin (nespokojenost s finančními příspěvky na domácnost, nespokojenost s připraveným jídlem, běžné neshody podnapilých osob apod.). V tomto směru nutno zohlednit i skutečnost, že obžalovaný se nejzávažnějšího trestného činu dopustil v úmyslu nepřímém ve smyslu ust. § 4 písm. b) tr.zák., což je nutno posoudit jako nižší míru zavinění, než pokud by jednal v úmyslu přímém. V poslední řadě pak nelze dovodit ani to, že jednáním obžalovaného došlo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku. Je sice pravdou, že v důsledku jednání obžalovaného došlo k usmrcení jedné osoby, avšak ani takový následek nestačí k naplnění výše uvedené podmínky. U trestného činu vraždy totiž představuje zvlášť těžký a těžko napravitelný následek úmyslné usmrcení většího počtu lidí, než postačuje podle ustanovení § 219 odst. 2 písm. a) tr.zák. (tedy většího počtu lidí než dvou), u ostatních trestných činů pak usmrcení dvou a více osob, případně u obou kategorií činů i v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. V daném případě však byl obžalovanému ukládán trest za jednání, v jehož důsledku došlo k usmrcení jedné osoby, přičemž následky ostatních trestných činů (včetně těch, kterými byl obžalovaný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.2.2003, č.j. 7 T 38/2002-236, a za které byl ukládán nyní souhrnný trest), nedosahovaly takové závažnosti, aby se mohly rovnat trvalým následkům na zdraví poškozených. V tomto směru nelze přehlédnout, že pouze v jednom z těchto zbývajících trestných činů došlo k dokonání trestného činu ublížení na zdraví (vůči poškozené M.S.), přičemž i v tomto případě újma na zdraví spočívala zejména v omezení v běžném způsobu života po dobu přesahující tří měsíců a nikoliv v trvalých následcích na zdraví. Z uvedených důvodů proto odvolací soud obžalovanému nemohl ani ve svém novém rozhodnutí trest odnětí svobody na doživotí uložit. S ohledem na to, že výrok o náhradě škody byl ve všech částech shledán odvolacím soudem správným a byl zrušen toliko proto, že navazoval na zrušený výrok o vině, byl v novém rozhodnutí odvolacího soudu tento výrok o náhradě škody ve vztahu ke všem třem poškozeným beze změny zopakován.