"Řízení zahájené žalobou věřitele pohledávky za podstatou, který se domáhá proti správci konkursní podstaty úhrady pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, včetně penále, jen nutno zastavit postupem podle § 104 odst. 1, věta druhá občanského soudního řádu pro nedostatek pravomoci soudu. Podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění rozhodují ve věcech zdravotního pojištění zdravotní pojišťovny a skutečnost, že věřitel uplatní svou pohledávku za podstatou v konkursním řízení, nezakládá pravomoc soudu k rozhodnutí sporu o zaplacení pojistného ze zdravotního pojištění".

Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (odst. I. výroku), rozhodl o postoupení věci V. z. p. ČR se sídlem v Praze 3 (odst. II. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (odst. III. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci, neboť rozhodování o pojistném na zdravotním pojištění do pravomoci soudu nepatří. Na tom nemění nic ani skutečnost, že na žalovaného byl prohlášen konkurs a správce konkursní podstaty (žalovaný) uznal a poměrně uspokojil žalobkyní přihlášené pohledávky. Uplatnění pohledávek v konkursním řízení nemůže podle soudu prvního stupně založit pravomoc soudu k rozhodnutí sporu o zaplacení pojistného ze zdravotního pojištění, když ve věcech zdravotního pojištění rozhodují podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustan. § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jelikož neshledal podmínky pro uložení povinnosti hradit náklady řízení postupem podle § 146 odst. 2 citovaného zákona. Proti tomuto usnesení podali žalobkyně i žalovaný včasné odvolání. Žalobkyně napadla usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu. Namítala, že povinnost správce konkursní podstaty uspokojovat pohledávky za podstatou „kdykoli v průběhu konkursního řízení“ je nekonkrétní a žalobkyně nesouhlasí s výkladem, že správce je oprávněn tyto pohledávky uspokojovat zcela podle svého uvážení a bez ohledu na splatnost. Podle odvolatelky by měl správce respektovat časové pořadí vzniku pohledávky, aby nezvýhodnil některé věřitele. Argumentovala tím, že správce zatěžuje konkursní podstatu mnohamilionovými nehospodárnými výdaji. Tvrdila, že se musí zaplacení svých pohledávek za podstatou domáhat žalobou, neboť jiný způsob obrany proti svévolnému jednání správce žalobkyně podle stávající právní úpravy nemá. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a žalobě žalobkyně vyhověl. V souvislosti s rozhodnutím soudu o nákladech řízení odvolatelka zdůraznila, že žalovaný zatěžuje konkursní podstatu náklady právního zastoupení a požadovala zohlednit skutečnost, že žalobkyně postupuje ve veřejném zájmu. Žalovaný podal odvolání proti odst. II. a III. výroku usnesení soudu prvního stupně. Tvrdil, že podaná žaloba je v rozporu s platnou právní úpravou a že žalobkyně svým nekvalifikovaným jednáním zavinila zastavení řízení. Zdůraznil, že žalobkyně má možnost vznést námitky proti usnesení o rozvrhu. K zastupování své osoby advokátem uvedl, že takto postupoval ve snaze maximálně chránit zájmy věřitelů a je také povinen zaplatit zástupci náklady řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že odst. II. výroku vypustí a žalobkyni bude uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení spočívající v nákladech právního zastoupení před soudy obou stupňů. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně poukázal na závěry Vrchního soudu v Praze uvedené v rozhodnutí sp. zn. Jc 162/2002, 1 Ko 556/2001. Zdůraznil, že pohledávku žalobkyně nikdy nepopíral a neodmítal ji uhradit, ale úhradu této pohledávky znemožňuje nedostatek finančních prostředků. Vyjádřil přesvědčení, že existuje reálný předpoklad uspokojení této pohledávky v průběhu konkursního řízení. Odvolací soud na základě řádného odvolání, podaného včas a oprávněnými osobami, přezkoumal napadené usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a a § 221a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani odvolání žalovaného nejsou důvodná. V přezkoumávaném případě se žalobkyně domáhala žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 5.314.311,- Kč. Tvrdila, že tato částka představuje celkovou pohledávku za podstatou přihlášenou žalobkyní do konkursního řízení. V žalobě rozvedla dílčí částky, které měly představovat dlužné pojistné dle specifikovaných zpráv o výsledku kontrolních plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění a dle označených závěrečných protokolů včetně příloh (vyúčtování pojistného za příslušné období). V průběhu řízení upřesnila, že přihlásila v konkursním řízení pohledávky za podstatou v celkové výši 14.477.079,- Kč, žalovaný dne 25. 7. 2003 uhradil z této částky 3. 858.780,- Kč a proto k úhradě zbývá částka 10.618.299,- Kč. Dále žalobkyně zpochybňovala investici (10,5 mil. Kč) do výrobního programu úpadce. Žalovaný v rámci své procesní obrany hájil svůj postup při uspokojování pohledávky žalobkyně, kterou doposud uspokojil poměrně v částce 3.958.780,- Kč. Uvedl, že výtěžek zpeněžení podstaty nepostačuje k plné úhradě všech pohledávek za podstatou a že žalobkyní uplatněný nárok není vynutitelný. V přezkoumávaném případě nastala situace, že žalovaný jako správce konkursní podstaty shora označeného úpadce žalobkyní tvrzenou pohledávku za podstatou nezpochybňuje ani co do základu, ani co do výše. Brání se však jejímu uspokojení v průběhu konkursu z důvodu nedostatku peněžních prostředků v konkursní podstatě. Pohledávky za podstatou nejsou v konkursním řízení přezkoumávány, proto ve smyslu § 23 odst. 1, věty první zákona o konkursu a vyrovnání nelze o nich uvažovat jako o zjištěných pohledávkách. Z uvedeného se nabízí závěr, že věřitel s pohledávkou za podstatou by v průběhu konkursního řízení neměl být zbaven práva zajistit si svou pohledávku i pro případ pozdějšího vymáhání, např. po zrušení konkursu, exekučním titulem. Po zrušení konkursu totiž povinnost splnit, která byla uložena správci konkursní podstaty v průběhu konkursu v rozhodnutí vydaném v souladu s § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, přechází na dlužníka (dříve úpadce). Toto platí pro pohledávky za podstatou. Obecně je možno uzavřít, že věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu v případě potřeby úhrady pohledávky za podstatou, a to i žalobou o splnění povinnosti proti správci konkursní podstaty. Shora uvedené má své místo potud, pokud nedojde ke kolizi s oprávněním soudu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho pravomoci. Soud prvního stupně v posuzovaném případě správně vycházel z ustan. § 7 občanského soudního řádu, který upravuje pravomoc soudů. Podle § 7 odst. 1 citovaného zákona v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Podle odst. 2 téhož ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V posuzovaném případě se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustan. § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, proto může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu § 7 odst. 2 občanského soudního řádu jen, stanoví-li to zákon. V daném případě však neexistuje takové ustanovení zákona, které by rozhodování o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, včetně penále, svěřovalo soudům. Řízení ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, včetně penále, upravuje zákon č.71/1967 Sb. o správním řízení. Podle zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění rozhodují ve věcech zdravotního pojištění zdravotní pojišťovny. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ve věcech zdravotního pojištění rozhodují podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny, a že skutečnost, že žalobkyně uplatnila své pohledávky za podstatou v konkursním řízení, nemůže zakládat pravomoc soudu k rozhodnutí sporu o zaplacení pojistného ze zdravotního pojištění. Na nedostatku pravomoci soudu k rozhodování v dané věci nemůže nic měnit ani skutečnost, že žalobkyně své pohledávky za podstatou uplatnila v konkursním řízení. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud řízení pro nedostatek pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil. V souladu s § 104 odst. 1, věta druhá občanského soudního řádu soud prvního stupně správně rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu, v daném případě V. z. p. České republiky se sídlem v Praze (§ 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.). K odvolací námitce žalobkyně o tom, že nelze připustit, aby podle § 31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání správce uspokojoval tyto pohledávky zcela podle svého uvážení bez ohledu na splatnost a měl by respektovat časové pořadí vzniku pohledávky, považuje odvolací soud za nutné uvést, že se jedná o žalobkyní prezentované důvody, které ji vedly k podání žaloby, které nemají na pravomoc soudu k rozhodnutí věci vliv. Podle názoru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně správně i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Řízení bylo zastaveno, důvod k postupu podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu nebyl dán, proto je nutno na daný případ aplikovat ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) téhož zákona. S odvolacími námitkami žalovaného o tom, že řízení bylo zastaveno v důsledku nekvalifikovaného jednání žalobkyně, se odvolací soud neztotožňuje. Výrok soudu o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, učiněný při zastavení řízení, má oporu v ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nikoliv v ustanovení § 146 odst. 2 téhož zákona. Na citované ustanovení je třeba pohlížet v kontextu s ustanovením § 151 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého o povinnosti k náhradě nákladů rozhoduje soud bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Na rozdíl od jiných případů zastavení řízení nelze dovozovat zavinění navrhovatele z toho, jak soud rozhodl o své pravomoci. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože žádný z nich v něm neuspěl.