Nejde-li o případ upravený ustanovením § 37 odst. 3 TrŘ, poté nevyrozumění jednoho z obhájců obžalovaného o konání hlavního líčení představuje podstatnou vadu řízení, které předcházelo rozsudku, neboť došlo k porušení ustanovení (§ 198 odst. 1 TrŘ), jimiž se má zabezpečit právo obhajoby (§ 43 odst. 1 TrŘ).

Napadeným rozsudkem byli obžalovaní M.S. a P.F. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 5.5.2000, sp.zn. 2 KZv 69/99 pro skutek spočívající v tom, že společně s dosud neustanovenými muži dne 11.6.1999 v B., v úmyslu získat alespoň část z peněžních prostředků, které bez vědomí likvidátora JUDr. Z.M. hromadným příkazem k úhradě ze dne 8.6.1999 byly převedeny z účtu č. 152767024/5100 státního podniku v likvidaci P. P., vedeného u Investiční a Poštovní banky, a.s., pobočky P. – O., na účet č. 155111426/5100 obchodní společnosti Y. P., spol. s.r.o., vedený u Investiční a Poštovní banky, a.s., oblastní pobočky B., padělali dva příkazy k úhradě na vrub účtu č. 155111426/5100, obchodní společnosti Y. P., spol. s.r.o., a to ve prospěch účtu č. 19-8760670257/0100 na částku 4.050.320,- Kč a ve prospěch účtu č. 155204470/5100, na částku 8.700.190,- Kč, když tyto dva příkazy k úhradě dle pokynů obviněného M.S. v H. S. na ul. S. vyplnil obviněný P.F. a obviněný M.S. je poté kolem 11.15 hod. předložil k provedení v Investiční a Poštovní bance, a.s., oblastní pobočce B., na ul. J. 5, avšak zúčtovány ke škodě státního podniku v likvidaci P. P. nebyly, neboť podpisy na uvedených příkazech k úhradě nesouhlasily s podpisem jednatele obchodní společnosti Y. P., spol. s.r.o., M.Ch., na podpisovém vzoru, v němž byl obžalobou spatřován pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr.zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním státního zástupce. V odůvodnění písemně vyhotoveného opravného prostředku uvádí odvolatel, že v prvé řadě je nutné zdůraznit, že se bez jakýchkoliv pochybností podařilo prokázat, že se skutek stal (k podání falešných příkazů k úhradě došlo, a že skutek je trestným činem). Pokud má tedy soud pochybnosti o zavinění obou obžalovaných, měl rozhodnout o tom, že oba obžalované zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obžalovaní. Odvolatel je však toho názoru, že v dané věci nebyl důvod pro to, aby soud obžalované obžaloby zprostil. Odvolatel vytýká nalézacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil důkazy provedené v trestním řízení a porušil tak ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Odvolatel souhlasí s názorem nalézacího soudu, že výpovědi obou obžalovaných nejsou jako celek věrohodné, má však za to, že ve světle ostatních důkazů lze z těchto výpovědí ustálit skutkový děj tak, aby mohlo být beze vších pochybností rozhodnuto o vině obou obžalovaných. V první řadě je dle státního zástupce nesporné, že na příkazech k úhradě byl padělaný podpis M.Ch., že ostatní údaje na těchto příkazech vyplňoval obžalovaný F., a že v bance je podal obžalovaný S. Část výpovědi obžalovaného S., v níž tvrdí, že mu tyto příkazy předal v obálce sám M.Ch., jsou podle odvolatele lživé. Dle státního zástupce postrádá logiku, aby osoba oprávněná nakládat účtem svěřila předání příkazu k úhradě bance obžalovanému a přitom na tomto příkazu byl padělán podpis. Stejně tak je nelogické, aby tyto příkazy k úhradě měly být nejprve předány svědku J. a poté, asi za hodinu, byl obžalovaný tímto svědkem požádán, aby zanesl zmíněné příkazy do banky. Je zřejmé, že by nic nebránilo tomu, aby obžalovaný, který měl působit jako „poslíček“, zanesl příkazy k úhradě přímo do banky. Pokud je v jednání zainteresován zemřelý R.J., pak nelze než dojít k závěru, že i on patřil do okruhu osob, které celou akci s penězi státního podniku v likvidaci P. P. provedly. Stejně tak k tomuto okruhu patřil i svědek M.B. Zde státní zástupce zdůrazňuje, že oba tito svědkové nevypovídali, neboť by si svojí výpovědí způsobili trestní stíhání. Státní zástupce poukazuje na to, že i nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil nelogičnost a rozporuplnost výpovědí dalšího podílníka, svědka A.B. Státnímu zástupci připadá absurdní, aby M.Ch. pověřil pro něj absolutně neznámého člověka aktivním nakládáním s milionovými částkami. Dle státního zástupce tedy logicky plyne, že M.Ch. vystupoval pouze jako tzv. „bílý kůň“, který neměl s touto záležitostí nic společného. Do společnosti Y. P., s.r.o. „vstoupil“ až dne 12.5.1999, tedy necelý měsíc před převedením peněz z účtu státního podniku v likvidaci P. P. Skutečnost, že na místě byly zajištěny kompletní doklady k účtům společnosti Y. P., s.r.o., včetně tajného hesla pro tzv. phone – banking, IPB, a.s., pak svědčí o tom, že skupina lidí kolem obou obžalovaných ovládala finanční toky společnosti Y. P., s.r.o. V tuto chvíli je pak dle odvolatele na místě též poznamenat, že zcela logicky nebylo ve složce v automobilu obžalovaného F. nic, co by mělo spojitost s projednávanou věcí. Všechny doklady, týkající se společnosti Y. P., s.r.o. a státního podniku v likvidaci P. P., se totiž nacházely ve složce nalezené v jeho blízkosti. Postrádá smysl, aby se dokumenty, vztahující se k trestné činnosti, nacházely mezi materiály, které s tímto trestním jednáním nesouvisejí a které dokumentují další aktivity obžalovaného F. Pokud se týče osoby svědka M.Ch., k němu státní zástupce uvádí, že se zcela jistě jedná o tzv. „bílého koně“, což je dokládáno přiloženými listinami. Z nich plyne, že M.Ch. nebyl využit k páchání trestné činnosti pouze v tomto případě, ale že na sebe nechal převést celou řadu společností, které byly předlužené. Státní zástupce zdůrazňuje, že společnosti, které na sebe nechal M.Ch. převést, měly natolik rozličné předměty činnosti, že není možné, aby byl jmenovaný schopen zodpovědně vykonávat jako jediný funkci statutárního orgánu. O předlužení mnohých těchto společností pak svědčí i to, že prakticky ihned po vstupu Ch. vstoupily do likvidace a bezprostředně poté byl zamítnut podaný návrh na konkurz, neboť společnosti neměly žádný majetek. K závěru nalézacího soudu, že M.Ch. by jako svědek odmítl vypovídat, poznamenává odvolatel, že se jedná o ničím nepodložený argument, přičemž je toho názoru, že pokud soud tohoto svědka nevyslechl, neměl dostatek podkladů pro rozhodnutí. Nalézací soud měl opatřit veškeré dostupné doklady k osobě M.Ch. (rejstříkové spisy a trestní spisy), které beze vší pochybnosti potvrdí, že M.Ch. již od roku 1997 působí jako „bílý kůň“ a tedy nemohl být tím, který na projednávané trestné činnosti kořistí rozhodujícím podílem. Pokud se pak týče argumentace nalézacího soudu, vztahující se k nemožnosti použít výpověď ze dne 13.6.1999, pak je odvolatel toho názoru, že tato výpověď měla být čtena podle § 207 odst. 2 tr.ř. Výslech obžalovaného byl proveden po zahájení trestního stíhání a v souladu s ustanovením trestního řádu. Přítomnost obhájce u tohoto výslechu, kde se obžalovaný S. ke spáchání trestného činu plně doznal a popsal úlohu M.Ch. jako „bílého koně“, není podle státního zástupce ve smyslu nyní i tehdy účinného ustanovení § 77 odst. 1 tr.ř. nutná, pokud není obhájce k zastižení. Je to zcela opodstatněné, pokud bude zváženo, že se jedná o vazební řízení, které je limitováno krátkými lhůtami. Skutečnost, že ustanovený obhájce nebyl k zastižení, z protokolu vyplývá. Státní zástupce přitom tvrzení obžalovaného S., že byl k této výpovědi donucen policisty, považuje za absurdní a účelové. Podle odvolatele o aktivní účasti obžalovaného S. svědčí nepřímo i výpověď svědkyně F., která uvedla, že platební příkazy přinesl do banky člověk, který se nedíval nikomu do očí, měl sklopenou hlavu a čepici do čela, takže ani pořádně neviděla, jak vypadal. Státní zástupce si nedovede jinak vysvětlit, že do banky přijde klient bez nekalých úmyslů, nicméně dělá vše proto, aby nebyl identifikován. Pokud jde o výpověď obžalovaného F., je pak dle státního zástupce nesmyslné, aby ho cizí osoba žádala o vyplnění převodních příkazů, a to ještě příkazů, jejichž výstavcem by měla být další osoba. Pokud tedy vypisoval údaje na těchto příkazech, musel si být vědom toho, že se jedná o příkazy sloužící k páchání trestné činnosti. Jeho tvrzení, že na lístku, který byl u něj nalezen, se nacházejí čísla dotčených účtů z toho důvodu, že si je předepisoval, tak jak mu je nadiktoval spoluobžalovaný S., aby nedošlo k chybě při vepisování čísla účtu do bankovních formulářů, připadá státnímu zástupci nelogické. Odvolatel pochybuje, že obžalovaný znal z hlavy čísla cizích účtů, na které měly přijít finanční prostředky z účtu společnosti Y. P., s.r.o. Pokud by je diktoval, musel by je mít napsané nebo jinak označené samotným Ch., což je dle státního zástupce vyvráceno tím, že v zajištěné složce ani jinde nic takového nebylo nalezeno a naopak byly nalezeny pouze poznámky napsané obžalovaným F. Obžalovaný S. tedy tato čísla nadiktoval a odvolatel je toho názoru, že se zmíněným papírkem již do hotelu přišel. K oběma výpovědím obžalovaných pak státní zástupce závěrem dodává, že je zcela zjevné, že v přípravném řízení z počátku odmítali vypovídat (byť je si odvolatel vědom toho, že se jedná o jejich právo, které je nutno respektovat), jen proto, aby po shromáždění relevantních důkazů vytvořil každý svou verzi, přičemž nezpochybnitelná fakta potvrdili a vymysleli k nim patřičnou legendu, která se pak při porovnání jejich výpovědí neshoduje. Jejich výpovědi pak izolovaně vyznívají jako by se na trestné činnosti podílel jen ten druhý. Státní zástupce tedy uzavírá, že při řádném vyhodnocení důkazů by tedy nalézací soud musel dospět k závěru, že oba obžalovaní byli aktivními členy skupiny, která se pokusila padělanými příkazy dostat k finančním prostředkům, které byly trestným činem získány ze státního podniku v likvidaci P. P. Navrhl tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). Při podání tohoto opravného prostředku byla respektována lhůta, naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravného prostředku konstatovat, že tento splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného opravného prostředku je zcela zřejmé, že je zaměřen do zprošťujícího výroku napadeného rozsudku s tím, že státní zástupce dostál rovněž své povinnosti uvést v opravném prostředku, zda jej podává v neprospěch či ve prospěch obžalovaných. V samotném úvodu zmíněného opravného prostředku je uvedeno, že tento je podáván v neprospěch obžalovaných S. a F. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněného opravného prostředku přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaného opravného prostředku, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, je třeba říci, že odvolací soud má za to, že opravný prostředek státního zástupce je důvodný, byť převážně z jiných důvodů, než odvolatel uvádí. Odvolací soud je totiž toho názoru, že řízení před nalézacím soudem a tím pádem pochopitelně též i rozsudek samotný, je zatíženo zcela zásadní procesní vadou, která ve svém konečném důsledku diskvalifikuje jak samotné řízení před soudem prvého stupně, tak pochopitelně též i rozsudek, který je výsledkem tohoto řízení. Tato procesní vada, která bude níže rozebrána, je pak takového charakteru, že neumožňuje jiný postup než zrušení napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť se jedná o podstatnou vadu řízení, která rozsudku předcházela, v jejímž důsledku byla v tomto rozsudku porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit především právo na obhajobu obou obžalovaných. S ohledem na to, že šlo o vadu takového charakteru, kterou nebylo možno odstranit v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, bylo nutno po zrušení napadeného rozsudku postupovat podle § 259 odst. 1 tr.ř. Kromě této procesní vady, která bude jak již bylo uvedeno rozebrána níže, shledal odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti též další, nicméně již ne tak výrazná pochybení nalézacího soudu, která mají charakter vad rozsudku, spočívajících zejména v nejasnosti či neúplnosti jeho skutkových zjištění a rovněž majících charakter pochybností o správnosti skutkových zjištění, k jejichž objasnění bude třeba provádět další dokazování. Bylo tedy napadený rozsudek třeba zrušit též podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. Pokud se týče procesní vady, která zatěžuje řízení před soudem prvého stupně, pak jde o skutečnost, že z důvodů, které nejsou ze spisu patrné, nalézací soud prakticky od počátku řízení před ním vůbec nekomunikoval s jedním z obhájců obžalovaného F., konkrétně JUDr. L., a od určitého stádia trestního řízení ani s jedním z obhájců obžalovaného S., JUDr. K. Ani jednomu z jmenovaných obhájců také, jak vyplývá ze spisového materiálu, nebyl doručen rozsudek. Ve spisovém materiálu přitom nebylo shledáno rozhodnutí nalézacího soudu ve smyslu § 37 odst. 3 tr.ř., jímž by nalézací soud určil, který z více obhájců každého z obžalovaných byl zmocněn k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Ze spisového materiálu plyne, že jak obžalovaný S., tak obžalovaný F. měli v průběhu trestního řízení dva obhájce. Pokud jde o obžalovaného S., pak ten udělil nejprve plnou moc ke své obhajobě JUDr. R.H. (viz plná moc na č.l. 7 spisu ze dne 22.6.1999). Dále pak jmenovaný udělil další plnou moc ke své obhajobě JUDr. V.K., a to dne 27.6.2000 (viz plná moc na č.l. 2070 spisu). Pokud jde o obžalovaného P.F., pak ten nejprve dne 15.6.1999 udělil plnou moc ke své obhajobě obhájci Mgr. R.V. (viz č.l. 6) a následně byla matkou P.F., Mgr. V.F., udělena plná moc k obhajobě jmenovaného F. JUDr. J.L. dne 14.6.1999 (viz č.l. 8). Poté, co byla ve věci podána obžaloba, sdělil na základě výzvy nalézacího soudu obžalovaný S. přípisem ze dne 31.7.2000 (viz č.l. 2078), že jej budou v rámci trestního řízení, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 46 T 10/2000, obhajovat na základě plné moci jím udělené, jak JUDr. R.H., tak JUDr. V.K. Na základě obdobné výzvy nalézacího soudu pak dne 28.8.2000 (viz č.l. 2091 spisu) sdělil Mgr. R.V., že mu obviněný P.F. plnou moc nevypověděl. Druhý z obhájců P.F., JUDr. J.L., reagoval na výzvu nalézacího soudu přípisem ze dne 4.9.2000 (viz č.l. 2110), v němž sdělil, že jmenovaného F. i nadále zastupuje ve zmíněné trestní věci na základě plné moci ze dne 14.6.1999. Krajský soud v Brně vycházeje s velkou pravděpodobností z výše ventilovaných sdělení z počátku naprosto přesně v souladu se zákonem komunikoval s oběma obhájci obou obžalovaných, o čemž svědčí kupříkladu skutečnost, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.8.2001, č.j. 46 T 10/2000 – 2147, bylo doručeno všem čtyřem obhájcům, tedy JUDr. H., JUDr. K., Mgr. V. i JUDr. L. (viz č.l. 2150). Stejně tak bylo všem jmenovaným obhájcům doručeno též usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.6.2002, sp. zn. 3 To 117/2002 (viz č.l. 2198 verza). Ze spisu dále plyne, že v průběhu řízení před soudem prvého stupně, nicméně ještě ve fázi než bylo nařízeno první hlavní líčení, byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že obžalovaný P.F. se nezdržuje v místě svého hlášeného pobytu, žádná jiná adresa známa nebyla, a proto bylo rozhodnuto o vydání příkazu k zatčení. Poté, co nebyl tento příkaz k zatčení realizován, rozhodl Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání dne 5.12.2003 usnesením tak, že podle § 305 tr.ř. se vede proti obviněnému P.F. řízení proti uprchlému (viz č.l. 2215). Z důvodů, které však nejsou odvolacímu soudu zcela zřejmé, bylo toto rozhodnutí sice doručeno oběma obhájcům obžalovaného S., tedy JUDr. K. a JUDr. H., nicméně pokud se týče obhájců obžalovaného F., kterými v té době byli stále na základě shora naznačených sdělení jak Mgr. V., tak JUDr. L., bylo toto rozhodnutí doručeno pouze Mgr. V. (viz č.l. 2216 verza). Pokud pak soud prvého stupně nařizoval v této věci jednotlivá hlavní líčení (počínaje dnem 5.12.2003 – č.l. 2217), pak nikdy o termínech, konaných hlavních líčení nevyrozuměl vzorem 16 trestního řádu jednoho z obhájců obžalovaného F., JUDr. L. Pochopitelně tomuto obhájci nebyla díky tomuto postupu nalézacího soudu doručena ani obžaloba a jak již bylo výše uvedeno, ani rozsudek. Pokud se týče uvědomování JUDr. V.K. o jednotlivých termínech hlavních líčení, pak z referátu, kterým bylo nařízeno hlavní líčení na den 9.1.2004 (viz č.l. 2217) plyne, že o tomto hlavním líčení byl JUDr. K. vyrozuměn. Stejně tak mu byla zaslána obžaloba a jak již bylo výše uvedeno i usnesení o vedení řízení proti P.F. jako proti uprchlému. Z protokolu o hlavním líčení, jež se konalo před Krajským soudem v Brně dne 9.1.2004 (viz č.l. 2244) plyne, že z obhájců obžalovaného S. byl přítomen toliko JUDr. H. s tím, že v případě JUDr. K. je protokolováno, že není přítomen, doručení má vykázáno a omluvil se. Pokud jde o obhájce obžalovaného F., přítomen byl toliko JUDr. M.Š., v substituci za Mgr. R.V. a z protokolu nevyplývá, že by hlavního líčení byl přítomen JUDr. J.L. a protokol také neobsahuje žádnou zmínku o tom, z jakého důvodu jmenovaný obhájce přítomen není. V protokole je také uvedeno, že obžalovaný S. byl dotázán, zda souhlasí s konáním hlavního líčení pouze za přítomnosti jednoho z obhájců a jmenovaný uvedl, že ano. Další hlavní líčení bylo Krajským soudem v Brně nařízeno na 17.2.2004 (viz referát na č.l. 2250). Z tohoto referátu plyne, že předseda senátu dal pokyn, aby byl o termínu hlavního líčení uvědomen obhájce JUDr. V.K. Nicméně jak plyne z protokolu o hlavním líčení konaném dne 17.2.2004 (viz č.l. 2263), tomuto byli z obhájců přítomni toliko JUDr. K. v substituci za JUDr. H. (obhájce obžalovaného S.) a Mgr. K. v substituci za Mgr. V. (obhájce obžalovaného F.). Hlavnímu líčení nebyl přítomen ani JUDr. K., ani JUDr. L., přičemž v protokole absentuje jakékoliv vyjádření obžalovaného S., zda souhlasí s tím, aby hlavní líčení bylo konáno za přítomnosti toliko jednoho z jeho obhájců (přitom je nutno mít neustále na paměti, že do doby konání tohoto hlavního líčení neobsahuje spis žádný doklad svědčící o tom, že byť již JUDr. K. obžalovanému S. nebo obráceně obžalovaný S. JUDr. K. vypověděl plnou moc). Totéž pak samozřejmě platí i v případě vztahu poskytování právních služeb JUDr. L. obžalovanému F. na základě výše uvedené plné moci. Další hlavní líčení pak bylo nařízeno nalézacím soudem na základě referátu na č.l. 2271 na den 18.3.2004, s tím, že z tohoto referátu plyne, že byl uvědoměn znovu vzorem 16 trestního řádu též obhájce obžalovaného S., JUDr. K. Nicméně i z protokolu o hlavním líčení, které bylo konáno dne 18.3.2004 nevyplývá, že by se jej JUDr. K. zúčastnil a není rovněž protokolováno, z jakého důvodu nebyl tomuto hlavnímu líčení přítomen. Stejně tak neobsahuje zmíněný protokol o hlavním líčení žádné vyjádření obžalovaného S., který tomuto hlavnímu líčení naopak přítomen byl, v tom smyslu, zda eventuelně souhlasí, aby bylo jednáno toliko v přítomnosti jednoho z jeho obhájců. Stejně jako v předchozích případech, ani tohoto hlavního líčení se neúčastnil JUDr. L., který o něm nebyl koneckonců ani uvědoměn. Poslední hlavní líčení v této věci, v němž byl posléze vyhlášen rozsudek, bylo nařízeno na 23.4.2004, a to referátem na č.l. 2293. Z tohoto referátu však neplyne, že by byli o termínu zmiňovaného hlavního líčení vyrozuměni JUDr. L., ale ani JUDr. K. Zmíněný referát obsahuje pouze formulaci „krajský státní zástupce, obžalovaný, obhájce, senát uvědoměni“. U této formulace lze dovodit, že soud má za to, že uvědoměni byli pouze ti obhájci, kteří byli přítomni zmíněnému hlavnímu líčení, a to konkrétně JUDr. K. v substituci za JUDr. H. a JUDr. Š. v substituci za Mgr. V. To lze dovodit z formulace v závěru protokolu o hlavním líčení (viz č.l. 2292), kde je uvedeno, že termín odročeného hlavního líčení berou na vědomí kromě jiných též oba obhájci. Jak již bylo shora avizováno, poslední hlavní líčení v této věci proběhlo dne 23.4.2004 (viz protokol na č.l. 2304-2314) a tomuto hlavnímu líčení byli z obhájců přítomni toliko JUDr. R.H. za obžalovaného S. a Mgr. K. v substituci za Mgr. V. za obžalovaného F. Přítomen nebyl ani JUDr. K., ani JUDr. L. a stejně jako v předchozích případech nebyl ani obžalovaný S. dotázán, zda eventuelně souhlasí s tím, aby bylo hlavní líčení realizováno toliko za přítomnosti jednoho z jeho obhájců. Jak pak dále plyne jednak z referátu na č.l. 2331 a pak zejména z doručenek zažurnalizovaných na č.l. 2330, rozsudek v této věci, který byl u tohoto hlavního líčení vyhlášen, byl pak doručen toliko obhájci Mgr. V., který zastupuje obžalovaného F. a JUDr. H., který zastupuje obžalovaného S. Vůbec nebyl tento rozsudek doručen JUDr. K., ani JUDr. L. Odvolací soud, poté co mu věc byla předložena s odvoláním státního zástupce, učinil aktuální dotazy jak u JUDr. K., tak u JUDr. L., ke zjištění toho, zda i nadále zastupují obžalované F. (JUDr. L.) či S. (JUDr. K.). JUDr. K. zaslal Vrchnímu soudu v Olomouci přípis ze dne 13.8.2004, v němž uvádí, že obhajoba obžalovaného M.S. z jeho strany v této trestní věci i nadále trvá. JUDr. L. pak zaslal přípis, ve kterém sdělil, že v době, kdy mu byla P.F. udělena plná moc pro zajištění obhajoby, tedy dne 14.6.1999, pracoval v jeho advokátní kanceláři jako advokátní koncipient Mgr. R.A., který zajišťoval obhajobu obžalovaného F. Po složení advokátních zkoušek Mgr. A. a následném skončení pracovního poměru v advokátní kanceláři JUDr. L., začal Mgr. A. dne 1.8.2000 vykonávat samostatnou advokátní praxi. JUDr. L. dále uvádí, že při skončení pracovního poměru byla mezi ním a Mgr. A. uzavřena dohoda, že v klientských věcech, které po dobu advokátní praxe v jeho advokátní kanceláři zpracovával, projedná s klienty obsah plných mocí a jejich aktualizaci a výsledek jednání mu sdělí a provede nezbytná sdělení ve vztahu k soudu. Dále JUDr. L. uvádí, že může pouze uvést, že sám o sobě obhajobu obžalovaného F. nezajišťoval. Dále pak v závěru svého přípisu konstatuje, že se pokoušel poté, co mu byla doručena výzva Vrchního soudu v Olomouci, jak telefonicky, tak faxem kontaktovat advokátní kancelář Mgr. A., nicméně zřejmě z důvodu čerpání dovolené Mgr. A. se s ním prozatím spojit nemohl. Pokud se týče obsahu tohoto přípisu JUDr. L., je k němu třeba uvést následující. Zmíněný obhájce v něm uvádí, že ke skončení pracovního poměru Mgr. A. v jeho advokátní kanceláři došlo dne 1.8.2000 a k tomuto dni se dohodli na tom, že v těch věcech, v nichž realizoval v době výkonu praxe advokátním koncipientem v advokátní kanceláři JUDr. L. obhajobu, projedná s klienty obsah plných mocí a jejich aktualizaci a poté provede nezbytná sdělení ve vztahu k soudu. Nicméně, jak bylo shora uvedeno, ještě dne 14.9.2000, tedy více než měsíc po JUDr. L. zmiňované dohodě mezi ním a Mgr. A., sděluje JUDr. L. Krajskému soudu v Brně, že i nadále vykonává on, tedy JUDr. L., obhajobu obžalovaného F. na základě plné moci ze dne 14.6.1999. Navíc je třeba zdůraznit, že ve spisovém materiálu není doložen žádný doklad, který by svědčil o tom, že došlo k výpovědi plné moci, buď ze strany JUDr. L. obžalovanému F. či obráceně a naopak k udělení plné moci k obhajobě P.F. Mgr. R.A. Nelze přehlédnout, že s ohledem na to, že proti obžalovanému F. je počínaje dnem 5.12.2003 vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému, je jen stěží představitelné, že by jmenovaný byl schopen kontaktu, ať již s JUDr. L. či Mgr. A. ve smyslu eventuelního vypovězení plné moci JUDr. L. a udělení plné moci ke své obhajobě Mgr. A. S ohledem na tyto skutečnosti je třeba dle názoru odvolacího soudu vycházet zcela jednoznačně z faktu, že plná moc udělená matkou obžalovaného F. k obhajobě svého syna, obžalovaného F., JUDr. L. dne 14.6.1999 i nadále trvá a trvá tedy i povinnost JUDr. L. jej obhajovat. Jak bylo výše uvedeno, přes tuto skutečnost, která musela být zcela nepochybně zřejmá i soudu prvního stupně, tento s JUDr. L. vůbec nekomunikoval, nedoručil mu ani usnesení o zahájení řízení proti P.F. jako proti uprchlému a ani v jednom případě, jak plyne z výše citovaných referátů, o nařízení jednotlivých hlavních líčení neuvědomil jmenovaného obhájce o termínech těchto hlavních líčení. Jak již bylo shora zmíněno, ve spise přitom absentuje eventuelní rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve smyslu ustanovení § 37 odst. 3 tr.ř. Je tedy nutno vycházet z faktu, že jak obžalovaný S., tak obžalovaný F. udělili plnou moc ke své obhajobě dvěma obhájcům (obžalovaný S. JUDr. K. a JUDr. H. a obžalovaný F. Mgr. V. a JUDr. L.), s tím, že i ke dni rozhodnutí nalézacího soudu, ale i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu i nadále trvá právo, ale samozřejmě též povinnost všech jmenovaných obhájců k obhajobě jejich klientů. Jak již bylo obsáhle shora zdůvodněno, spis neobsahuje žádný doklad, který by svědčil o tom, že ať již obžalovaný S. či obžalovaný F. vypověděli plnou moc některému ze svých obhájců či že by někteří ze zmiňovaných obhájců vypověděli plnou moc některému z obžalovaných. Pokud za takovéhoto stavu soud prvého stupně komunikoval stran jednotlivých úkonů trestního řízení, počínaje usnesením o konání řízení proti obžalovanému F. jako proti uprchlému (viz č.l. 2215 – dne 5.12.2003), toliko s jedním z jeho obhájců – Mgr. V. a v případě obžalovaného S. počínaje nařízením hlavního líčení dne 23.4.2004 (viz č.l. 2293) pouze s JUDr. H., je pak nutno takovýto postup soudu prvého stupně pokládat za zásadní porušení zejména ustanovení § 33 odst. 1 tr.ř., neboť tímto postupem soudu byl obžalovaný F., ale i obžalovaný S. zbaveni práva minimálně na to, aby se mohli radit s jedním ze svých dvou obhájců. Pochopitelně též tímto postupem bylo porušeno ustanovení § 41 odst. 1, 2, 3 tr.ř., neboť tím, že soud prvého stupně vůbec nekomunikoval s JUDr. L. a od určité části trestního řízení ani s JUDr. K., fakticky těmto obhájcům znemožnil realizaci jejich práv, ale též povinností jako obhájců, jež jsou zakotvena právě v citovaných ustanoveních § 41 odst. 1 – 3 tr.ř. Nelze také přehlédnout skutečnost, která byla také výše zmíněna, že totiž napadený rozsudek byl v příkrém rozporu s ustanovením § 130 odst. 1 tr.ř. doručen toliko JUDr. H. a Mgr. V., přičemž z důvodů, které zůstaly odvolacímu soudu nejasné, nebyl tento rozsudek doručen zbývajícím dvěma obhájcům, tedy JUDr. K. a JUDr. L. Zmiňovaným postupem soudu byla pochopitelně též porušena i další ustanovení trestního řádu, příkladmo ustanovení § 198 odst. 2 tr.ř., § 216 odst. 2 tr.ř. atd. Díky tomuto pochybení Krajského soudu v Brně je tedy nutno pokládat veškeré úkony, které byly realizovány Krajským soudem v Brně od nařízení prvního hlavního líčení ve věci, tedy od 9.1.2004 (viz referát na č.l. 2217), za realizované v rozporu se zákonem, neboť jak již bylo výše uvedeno, tyto úkony trestního řízení, byly realizovány bez toho, že by o jejich konání byl uvědoměn JUDr. L., jako jeden z obhájců obžalovaného F. Je sice skutečností, že až do nařízení hlavního líčení dne 23.4.2004 (viz referát na č.l. 2293), byl JUDr. K. uvědomován o všech úkonech, realizovaných v rámci tohoto trestního řízení (tedy zejména o nařízených hlavních líčení), nicméně těchto hlavních líčení se nezúčastnil, z příslušných protokolů neplyne, z jakých důvodů se tak stalo, a zejména vyjma protokolu o hlavním líčení, jež bylo realizováno dne 9.1.2004 (viz č.l. 2244), nebylo opatřeno vyjádření obžalovaného S., zda souhlasí s tím, aby hlavní líčení proběhlo za přítomnosti toliko jednoho dvou obhájců. Nicméně i přes tuto skutečnost jsou důkazy, realizované v rámci hlavních líčení, opatřeny v rozporu se zákonem právě pro výše ventilovanou vadu, spočívající v tom, že o jednotlivých hlavních líčeních nebyl vůbec uvědomován jeden z obhájců obžalovaného F., JUDr. L. V případě tohoto obhájce je toto pochybení nalézacího soudu o to výraznější, že proti obžalovanému F. je vedeno řízení proti uprchlému, kdy tedy on sám nemá možnost osobně realizovat svá obhajovací práva, a k jejich zajištění v tomto typu řízení pak slouží institut § 304 tr.ř. podle nějž má obhájce stejná práva jako obviněný. Pokud, jak již bylo shora opakovaně zdůrazňováno, ze spisu nevyplývá, že by ke dni konání jednotlivých hlavních líčení došlo k výpovědi plné moci, která byla matkou obžalovaného F. udělena JUDr. L., přešla tato obhajovací práva pochopitelně též i na JUDr. L., který je ovšem díky výše naznačenému postupu Krajského soudu v Brně nebyl schopen bez svého vlastního zavinění realizovat. Je tedy nutno uzavřít, že výše popsaným pochybením Krajského soudu v Brně došlo ke zcela zásadnímu porušení práva na obhajobu, jak obžalovaného S., tak i obžalovaného F., když v případě posledně jmenovaného obžalovaného je toto pochybení o to výraznější, že jak již bylo výše popsáno, je řízení proti jmenovanému vedeno jako proti uprchlému a obžalovaný F. nemá možnost sám realizovat své právo na obhajobu. Byť tato vada, která byla shledána v rámci přezkumné činnosti odvolacím soudem, nebyla opravným prostředkem vytýkána, přesto je na ni nutno nahlížet ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 věta poslední jako na vadu, která sice nebyla opravným prostředkem vytýkána, nicméně měla zcela zásadní vliv na správnost výroku, proti němuž bylo odvolání podáno. Proto tedy bylo nutno, byť tato vada vytčena nebyla, na základě této postupovat podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť, jak již bylo výše uvedeno, tuto vadu nelze napravit v řízení před samotným odvolacím soudem. Bude tedy nutno, aby soud prvého stupně provedl znovu dokazování, které bylo provedeno v rámci jednotlivých hlavních líčení, s tím, že pochopitelně o termínech těchto hlavních líčení neopomene uvědomit ve smyslu ustanovení § 198 odst. 2 tr.ř. oba obhájce obou obžalovaných, pokud pochopitelně do doby nařízení hlavního líčení nedojde k jakékoliv změně ve vztahu jednotlivých obhájců k jednotlivým obžalovaným. Soudu prvého stupně ovšem též nebude nic bránit, aby postupoval důsledně ve smyslu § 37 odst. 3 tr.ř. a v případě, že zejména obžalovaný S. nesdělí, kterého ze svých dvou obhájců zmocňuje k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech, určí takovéhoto obhájce sám nalézací soud, s tím, že pochopitelně toto své rozhodnutí neopomene ve smyslu citovaného zákonného ustanovení oznámit příslušným obhájcům. V případě obžalovaného F. se tento postup jeví poněkud komplikovanější, neboť jak již bylo opakovaně zdůrazněno, proti jmenovanému je vedeno řízení jako proti uprchlému a je tedy poměrně těžko představitelné, že by obžalovaný F. byl schopen sdělit soudu, kterého ze svých dvou obhájců zmocňuje k přijímání písemností a k vyrozumívání o jednotlivých úkonech trestního řízení. V případě tohoto obžalovaného tedy s velkou pravděpodobností bude nutno důsledně o jednotlivých úkonech trestního řízení vyrozumívat oba jeho obhájce, tedy jak Mgr. V., tak JUDr. L. a pochopitelně též oběma doručovat veškeré soudní písemnosti. Pokud se pak týče vlastního hodnocení námitek, které se objevily v opravném prostředku státního zástupce, pak v samotném úvodu následující pasáže rozhodnutí odvolacího soudu je nutno konstatovat, že právě s ohledem na to, že výsledky důkazního řízení jsou diskvalifikovány výše zevrubně popsanou procesní vadou, není v podstatě možné, aby odvolací soud zaujal k výsledkům nezákonně provedeného dokazování jednoznačné stanovisko. Nicméně přes tuto skutečnost má odvolací soud za to, že bude vhodné, aby v rámci nového důkazního řízení se soud prvého stupně znovu pokusil o zajištění osobního výslechu svědka M.Ch., neboť se jedná o osobu, jejíž výslech by zcela nepochybně mohl do věci vnést další významné poznatky. Odvolací soud si je vědom toho, že soud prvého stupně se o zajištění výslechu tohoto svědka pokoušel, nicméně z důvodů, které poměrně transparentně vyplývají ze spisu, tato jeho snaha nebyla úspěšná. Odvolací soud nemá valných iluzí o tom, že bude snaha Krajského soudu v Brně o zajištění osobního výslechu M.Ch. úspěšná nyní, nicméně bude vhodné se o jeho výslech přesto pokusit. V této souvislosti neopomene nalézací soud učinit dotaz u Městského soudu v Brně ke sp.zn. 11 T 120/98, jaká je situace ohledně vydaného příkazu k zatčení na jmenovaného M.Ch. (viz opis příkazu k zatčení na č.l. 167 spisu). Bude také vhodné, aby byly vyžádány příslušné trestní spisy, týkající se předchozích trestních stíhání jmenovaného Ch., a to spisy Okresního soudu v Blansku, sp.zn. 2 T 108/95 a 2 T 4/97. Nicméně nebude-li možno z objektivních důvodů zajistit osobní výslech jmenovaného Ch., nezbude nalézacímu soudu, než aby rozhodl na základě důkazní situace nastalé i bez provedení tohoto výslechu. Odvolací soud se ještě dále cítí povinnost vyjádřit ke dvěma námitkám, které se objevily v opravném prostředku státního zástupce. Tou první je námitka, směřující k údajnému pochybení nalézacího soudu, pokud ten nepřečetl ve smyslu § 207 odst. 2 tr.ř. výpověď obžalovaného M.S. ze dne 13.6.1999. Zde státní zástupce vyslovuje přesvědčení, že podle zmíněného procesního ustanovení mohla být tato výpověď, realizovaná při rozhodování o vzetí M.S. do vazby, čtena, když podle názoru odvolatele přítomnost obhájce u tohoto výslechu není podle ustanovení § 77 odst. 1 tr.ř. nutná, pokud není obhájce k zastižení. Především není odvolacímu soudu zcela jasné, z jakých důvodů opíral odvolatel procesní využitelnost této výpovědi o dikci ustanovení § 77 odst. 1 tr.ř. Jak se podává z tohoto zákonného ustanovení, v něm zákonodárce uvádí, že nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48-ti hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojil dosud získaný důkazní materiál. Z citace tohoto zákonného ustanovení je zcela zřejmé, že v něm zákonodárce nikterak nehovoří o podmínkách účasti obhájce na případném výslechu osoby, o jejíž vzetí do vazby jde. Státní zástupce měl zřejmě na mysli při koncepci opravného prostředku ustanovení § 77 odst. 2 tr.ř. a z důvodů jen jemu známých uvedl jiné zákonné ustanovení. V ustanovení § 77 odst. 2 tr.ř. se kromě jiného hovoří o tom, že o době a místě konání výslechu osoby, o jejíž vzetí do vazby jde, soudce vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný a o jeho účast zadržená osoba požádala a též státního zástupce. Je skutečností, že ze spisu především nevyplývá, že by jmenovaný S. požádal o účast obhájce, který mu tehdy byl ustanoven, a to konkrétně Mgr. B. Z protokolu o výslechu jmenovaného S., sepsaného před Městským soudem v Brně dne 13.6.1999, ve 14.50 – 15.42 hod. (viz č.l. 57), vyplývá, že Mgr. B. nebyl přítomen. V protokole je uvedena formulace „nezastižen tel.“. Z této formulace lze dovodit, že se Městský soud v Brně pokoušel zajistit účast Mgr. B. telefonicky, nicméně jmenovaný nebyl zastižen. Z tohoto úhlu pohledu by se tedy mohlo zdát, že zmíněná výpověď je procesně použitelná, neboť nalézací soud učinil vše, co ve smyslu příslušného zákonného ustanovení učinit měl a mohl k zajištění účasti obhájce, nicméně tohoto se mu zajistit nepodařilo, neboť ten nebyl zastižen. Přitom je nutno mít na paměti, že soud rozhodující o vazbě je limitován poměrně krátkou časovou lhůtou, v níž musí o vazbě zadržené osoby rozhodnout a není tedy možné po něm spravedlivě žádat, aby se pokoušel o zajištění účasti obhájce po delší dobu, čímž by mohlo dojít k ohrožení základního smyslu jeho rozhodování, tedy rozhodnutí o tom, zda zadržená osoba bude či nebude vzata do vazby. Odvolací soud je však toho názoru, že na výpověď obžalovaného S., realizovanou dne 13.6.1999, nelze nahlížet jako na výslech, který byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a tudíž, že touto výpovědí nelze provést důkaz ve smyslu § 207 odst. 2 tr.ř. z jiných důvodů. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že obžalovanému S. bylo podle právní úpravy tehdy platné a účinné sděleno obvinění a zahájeno trestní stíhání dne 11.6.1999 ve 22.55 hod. (viz č.l. 2). M.S. bylo sděleno obvinění pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. Pouhým nahlédnutím do zvláštní části trestního zákona je zřejmé, že pachatel takto kvalifikovaného jednání je ohrožen trestní sazbou v rozpětí pěti až dvanácti let. Tím pádem nastávají zcela zřejmě již momentem sdělení obvinění důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr.ř. Je tedy zcela zřejmé, že již od okamžiku, kdy bylo M.S. sděleno obvinění, musel mít jmenovaný obhájce. Této skutečnosti si zcela byl nepochybně vědom i Městský soud v Brně a také M.S. dne 13.6.1999 ustanovil obhájce Mgr. B. (viz č.l. 3). Jak již bylo výše uvedeno, zmiňovaný obhájce se však výslechu M.S. v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby nezúčastnil, neboť nebyl zastižen. Ze spisu přitom vyplývá, že před datem 13.6.1999 byl učiněn pouze jeden pokus o výslech jmenovaného S., a to dne 11.6.1999 ve 23.00 hod. (viz č.l. 99-100), v jehož rámci ovšem jmenovaný nevypovídal, neboť mu v té době ještě nebyl ustanoven obhájce. Jak již bylo výše uvedeno, k ustanovení obhájce došlo až den následující, tedy 13.6.1999. Ze spisového materiálu potom nevyplývá, že by v mezidobí mezi ustanovením obhájce, tedy mezi 13.6.1999 (není zřejmé v kolik hodin byl Mgr. B. obhájcem jmenovanému S. ustanoven) a rozhodováním o vzetím jmenovaného S. do vazby (13.6.1999 ve 14.50 hod.), měl možnost se jmenovaný S. s Mgr. B., jakožto se svým obhájcem setkat a realizovat tak svá práva naznačená v ust. § 33 odst. 1 tr.ř. Daleko spíše je nutno mít za to, že k setkání Mgr. B. s jeho klientem, tedy obviněným S. do doby, než byl obviněný S. vyslýchán v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby, nedošlo. Je tedy zcela zřejmé, že obviněný nemohl realizovat své právo spočívající v poradě s obhájcem, zejména pokud jde o první poradu bez přítomnosti třetí osoby. Jak navíc vyplývá z poučení, kterého se jmenovanému S. dostalo před započetím výslechu dne 13.6.1999 (viz č.l. 57) o tomto svém právu, tedy o právu radit se s obhájcem, nebyl vůbec soudcem rozhodujícím o jeho vzetí do vazby poučen. Protokol obsahuje pouze předtištěné formulace, a to jednak značně okleštěnou dikci ustanovení § 33 odst. 1 tr.ř., dále pak citaci ustanovení § 93 odst. 1 tr.ř. a § 95 odst. 2 tr.ř. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, v okleštěné dikci § 33 odst. 1 tr.ř. absentuje poučení o jednom ze základních práv, které má každá osoba, u níž jsou dány důvody nutné obhajoby, a to již od momentu, kdy tyto důvody nastanou (tedy v daném případě od momentu sdělení obvinění), tedy o právu na to radit se s obhájcem o způsobu zvolené obhajoby. Dle názoru odvolacího soudu, který v daném případě koreluje i s ustanovenou soudní praxí a konstantní judikaturou (kupříkladu rozhodnutí R 60/1972-I, ÚS 59/19777-n), pak s ohledem na shora uvedenou absenci jednak možnosti obžalovaného S. setkat se před svým prvním výslechem, v němž se vyjadřoval ke skutkovým okolnostem celé věci, s obhájcem a poradit se s ním o své obhajobě a jednak s ohledem na absenci poučení o tomto právu, jež vyplývá z protokolu na č.l. 57, je nutno pohlížet na výslech, realizovaný před Městským soudem v rámci rozhodování o vzetí obžalovaného S. do vazby, jako na výslech, který, pokud jde o skutkové okolnosti, k nimž se jmenovaný vyjadřoval, nebyl realizován v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména v souladu s ustanovením § 33 odst. 1. Proto také není možné tuto výpověď obžalovaného provést v rámci hlavního líčení jako důkaz jejím přečtením ve smyslu § 207 odst. 2 tr.ř. Soud prvého stupně tedy nepochybil, pokud tuto výpověď vyhodnotil jako procesně irelevantní důkaz a přistupoval k ní pouze ve smyslu ustanovení § 212 odst. 1 tr.ř. Z těchto důvodů tedy pokládá odvolací soud námitku státního zástupce uvedenou v opravném prostředku týkající se procesní využitelnosti výpovědi obž. S. ze dne 13.6.1999 za nedůvodnou. Stejně tak je podle názoru odvolacího soudu nedůvodná námitka odvolatele v tom smyslu, že Krajský soud v Brně užil nesprávného zprošťujícího důvodu, když podle názoru odvolatele měl, pokud zprošťoval oba obžalované obžaloby, užít nikoliv ustanovení § 226 písm. b) tr.ř., ale § 226 písm. c) tr.ř. Ani s touto námitkou se však odvolací soud neztotožnil. S odkazem na ustálenou soudní praxi odkazuje na výklad ustanovení § 226 písm. c) a § 226 písm. b) tr.ř. Užití zprošťujícího důvodu podle § 226 písm. b) tr.ř., přichází v úvahu v případě, kdy je prokázáno, že se skutkový děj, tvořící základ obžaloby sice skutečně alespoň z části udal (dojde k tomu, v čem je spatřováno jednání a následek, tzn. je spolehlivě prokázána podstata skutku), ale prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty žádného trestného činu (§ 3 odst. 1, § 4, § 5 tr.zák.). Na obdobném stanovisku stojí i konstantní judikatura (kupříkladu R 37/1989). Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně nepochybil, pokud užil zprošťujícího důvodu ve smyslu § 226 písm. b) tr.ř., když na základě výsledků dokazování (byť pochopitelně s výhradou, že dokazování je zatíženo výše ventilovanou procesní vadou), dospěl k závěru, že v jednání obžalovaných nelze shledat subjektivní stránku zažalovaného trestného činu podvodu. Dojde-li tedy nalézací soud v rámci nového řízení opětovně k závěru, že shromážděné důkazy neposkytují dostatečný podklad pro vyslovení závěru o vině obou obžalovaných zažalovanou trestnou činností pro nedostatek subjektivní stránky a bude-li tedy nucen oba dva obžalované obžaloby opětovně zprostit, užije opětovně správně ustanovení § 226 písm. b) tr.ř. a nikoliv státním zástupce navrhovaného důvodu ve smyslu § 226 písm. c) tr.ř. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, tyto úvahy odvolacího soudu jsou úvahami spíše akademickými, právě s ohledem na to, že důkazy, které následně vyhodnotil nalézací soud tak, že na jejich základě nelze najisto postavit závěr o vině obžalovaných, byly provedeny v rozporu se zákonem z důvodů, které byly výše obsáhle rozebrány. Z těchto důvodů bude nucen nalézací soud nejprve důkazní řízení opakovat, a to tak, že bude nutno znovu provést dokazovaní, jež bylo realizováno ve všech hlavních líčeních před nalézacím soudem a teprve poté bude možno rozhodnout o otázce viny obou obžalovaných zažalovanou trestnou činností. Jak již bylo výše uvedeno, pokud se týče dalších námitek uvedených v opravném prostředku státního zástupce, jež mají charakter odlišného hodnocení důkazů než jaké provedl soud prvního stupně, pak k těmto se soud odvolací necítil oprávněn vyjadřovat, neboť se jedná o hodnocení důkazů, které byly opatřeny v rozporu se zákonem. Odvolací soud tedy z důvodů, které výše obsáhle rozebral, vyhodnotil opravný prostředek státního zástupce důvodným, byť, jak je též shora uvedeno, fakticky z jiných důvodů než odvolatel uváděl. Nicméně vada zjištěná v rámci přezkumné činnosti odvolacího soudu je natolik zásadní, že nebylo možno postupovat jinak než zrušit napadený rozsudek, a to ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. a následně postupovat ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. Jak již bylo výše rozebráno, nalézací soud tedy bude nucen opakovat veškeré důkazy, které provedl v rámci hlavních líčení, která realizoval, s tím, že o těchto hlavních líčeních, stejně jako o všech dalších úkonech trestního řízení vyrozumí buď oba obhájce u obžalovaných, popřípadě bude postupovat cestou ustanovení § 37 odst. 3 tr.ř. a následně bude vyrozumívat pouze toho obhájce, kterého určí. Pochopitelně v daném stádiu řízení nelze vyloučit eventuelní nutnost doplnění dalšího dokazování, a to zejména v případě, že by se podařilo zajistit osobní výslech obžalovaného Ch. Pokud by tento svědek byl zajištěn a vypovídal a jeho výpověď přinesla jakékoliv zásadní poznatky, neopomene nalézací soud pochopitelně shromáždit i příslušné další důkazy, jejichž potřeba by eventuelně vyvstala v důsledku výpovědi jmenovaného Ch. V každém případě pak soud prvého stupně jakékoliv své meritorní rozhodnutí neopomene odůvodnit tak, aby odůvodnění jeho rozhodnutí splňovalo kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř.Napadeným rozsudkem byli obžalovaní M.S., nar. 19.3.1963 a P.F., nar. 23.10.1971, podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 5.5.2000, sp.zn. 2 KZv 69/99 pro skutek spočívající v tom, že společně s dosud neustanovenými muži dne 11.6.1999 v Brně, v úmyslu získat alespoň část z peněžních prostředků, které bez vědomí likvidátora JUDr. Z.M. hromadným příkazem k úhradě ze dne 8.6.1999 byly převedeny z účtu č. 152767024/5100 státního podniku v likvidaci Pramen Praha, vedeného u Investiční a Poštovní banky, a.s., pobočky Praha – Olšanská, na účet č. 155111426/5100 obchodní společnosti Yucca Public, spol. s.r.o., vedený u Investiční a Poštovní banky, a.s., oblastní pobočky Brno, padělali dva příkazy k úhradě na vrub účtu č. 155111426/5100, obchodní společnosti Yucca Public, spol. s.r.o., a to ve prospěch účtu č. 19-8760670257/0100 na částku 4.050.320,- Kč a ve prospěch účtu č. 155204470/5100, na částku 8.700.190,- Kč, když tyto dva příkazy k úhradě dle pokynů obviněného M.S. v Hotelu Slávia na ul. Solniční vyplnil obviněný P.F. a obviněný M.S. je poté kolem 11.15 hod. předložil k provedení v Investiční a Poštovní bance, a.s., oblastní pobočce Brno, na ul. Joštova 5, avšak zúčtovány ke škodě státního podniku v likvidaci Pramen Praha nebyly, neboť podpisy na uvedených příkazech k úhradě nesouhlasily s podpisem jednatele obchodní společnosti Yucca Public, spol. s.r.o., M.Ch., na podpisovém vzoru, v němž byl obžalobou spatřován pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr.zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním státního zástupce. V odůvodnění písemně vyhotoveného opravného prostředku uvádí odvolatel, že v prvé řadě je nutné zdůraznit, že se bez jakýchkoliv pochybností podařilo prokázat, že se skutek stal (k podání falešných příkazů k úhradě došlo, a že skutek je trestným činem). Pokud má tedy soud pochybnosti o zavinění obou obžalovaných, měl rozhodnout o tom, že oba obžalované zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obžalovaní. Odvolatel je však toho názoru, že v dané věci nebyl důvod pro to, aby soud obžalované obžaloby zprostil. Odvolatel vytýká nalézacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil důkazy provedené v trestním řízení a porušil tak ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Odvolatel souhlasí s názorem nalézacího soudu, že výpovědi obou obžalovaných nejsou jako celek věrohodné, má však za to, že ve světle ostatních důkazů lze z těchto výpovědí ustálit skutkový děj tak, aby mohlo být beze vších pochybností rozhodnuto o vině obou obžalovaných. V první řadě je dle státního zástupce nesporné, že na příkazech k úhradě byl padělaný podpis M.Ch., že ostatní údaje na těchto příkazech vyplňoval obžalovaný F., a že v bance je podal obžalovaný S. Část výpovědi obžalovaného S., v níž tvrdí, že mu tyto příkazy předal v obálce sám M.Ch., jsou podle odvolatele lživé. Dle státního zástupce postrádá logiku, aby osoba oprávněná nakládat účtem svěřila  předání příkazu k úhradě bance obžalovanému a přitom na tomto příkazu byl padělán podpis. Stejně tak je nelogické, aby tyto příkazy k úhradě měly být nejprve předány svědku J. a poté, asi za hodinu, byl obžalovaný tímto svědkem požádán, aby zanesl zmíněné příkazy do banky. Je zřejmé, že by nic nebránilo tomu, aby obžalovaný, který měl působit jako „poslíček“, zanesl příkazy k úhradě přímo do banky. Pokud je v jednání zainteresován zemřelý R.J., pak nelze než dojít k závěru, že i on patřil do okruhu osob, které celou akci s penězi státního podniku v likvidaci Pramen Praha provedly. Stejně tak k tomuto okruhu patřil i svědek M.B. Zde státní zástupce zdůrazňuje, že oba tito svědkové nevypovídali, neboť by si svojí výpovědí způsobili trestní stíhání. Státní zástupce poukazuje na to, že i nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil nelogičnost a rozporuplnost výpovědí dalšího podílníka, svědka A.B. Státnímu zástupci připadá absurdní, aby M.Ch. pověřil pro něj absolutně neznámého člověka aktivním nakládáním s milionovými částkami. Dle státního zástupce tedy logicky plyne, že M.Ch. vystupoval pouze jako tzv. „bílý kůň“, který neměl s touto záležitostí nic společného. Do společnosti Yucca Public, s.r.o. „vstoupil“ až dne 12.5.1999, tedy necelý měsíc před převedením peněz z účtu státního podniku v likvidaci Pramen Praha. Skutečnost, že na místě byly zajištěny kompletní doklady k účtům společnosti Yucca Public, s.r.o., včetně tajného hesla pro tzv. phone – banking, IPB, a.s., pak svědčí o tom, že skupina lidí kolem obou obžalovaných ovládala finanční toky společnosti Yucca Public, s.r.o. V tuto chvíli je pak dle odvolatele na místě též poznamenat, že zcela logicky nebylo ve složce v automobilu obžalovaného F. nic, co by mělo spojitost s projednávanou věcí. Všechny doklady, týkající se společnosti Yucca Public, s.r.o. a státního podniku v likvidaci Pramen Praha, se totiž nacházely ve složce nalezené v jeho blízkosti. Postrádá smysl, aby se dokumenty, vztahující se k trestné činnosti, nacházely mezi materiály, které s tímto trestním jednáním nesouvisejí a které dokumentují další aktivity obžalovaného F. Pokud se týče osoby svědka M.Ch., k němu státní zástupce uvádí, že se zcela jistě jedná o tzv. „bílého koně“, což je dokládáno přiloženými listinami. Z nich plyne, že M.Ch. nebyl využit k páchání trestné činnosti pouze v tomto případě, ale že na sebe nechal převést celou řadu společností, které byly předlužené. Státní zástupce zdůrazňuje, že společnosti, které na sebe nechal M.Ch. převést, měly natolik rozličné předměty činnosti, že není možné, aby byl jmenovaný schopen zodpovědně vykonávat jako jediný funkci statutárního orgánu. O předlužení mnohých těchto společností pak svědčí i to, že prakticky ihned po vstupu Ch. vstoupily do likvidace a bezprostředně poté byl zamítnut podaný návrh na konkurz, neboť společnosti neměly žádný majetek. K závěru nalézacího soudu, že M.Ch. by jako svědek odmítl vypovídat, poznamenává odvolatel, že se jedná o ničím nepodložený argument, přičemž je toho názoru, že pokud soud tohoto svědka nevyslechl, neměl dostatek podkladů pro rozhodnutí. Nalézací soud měl opatřit veškeré dostupné doklady k osobě M.Ch. (rejstříkové spisy a trestní spisy), které beze vší pochybnosti potvrdí, že M.Ch. již od roku 1997 působí jako „bílý kůň“ a tedy nemohl být tím, který na projednávané trestné činnosti kořistí rozhodujícím podílem. Pokud se pak týče argumentace nalézacího soudu, vztahující se k nemožnosti použít výpověď ze dne 13.6.1999, pak je odvolatel toho názoru, že tato výpověď měla být čtena podle § 207 odst. 2 tr.ř. Výslech obžalovaného byl proveden po zahájení trestního stíhání a v souladu s ustanovením trestního řádu. Přítomnost obhájce u tohoto výslechu, kde se obžalovaný S. ke spáchání trestného činu plně doznal a popsal úlohu M.Ch. jako „bílého koně“, není podle státního zástupce ve smyslu nyní i tehdy účinného ustanovení § 77 odst. 1 tr.ř. nutná, pokud není obhájce k zastižení. Je to zcela opodstatněné, pokud bude zváženo, že se jedná o vazební řízení, které je limitováno krátkými lhůtami. Skutečnost, že ustanovený obhájce nebyl k zastižení, z protokolu vyplývá. Státní zástupce přitom tvrzení obžalovaného S., že byl k této výpovědi donucen policisty, považuje za absurdní a účelové. Podle odvolatele o aktivní účasti obžalovaného S. svědčí nepřímo i výpověď svědkyně F., která uvedla, že platební příkazy přinesl do banky člověk, který se nedíval nikomu do očí, měl sklopenou hlavu a čepici do čela, takže ani pořádně neviděla, jak vypadal. Státní zástupce si nedovede jinak vysvětlit, že do banky přijde klient bez nekalých úmyslů, nicméně dělá vše proto, aby nebyl identifikován. Pokud jde o výpověď obžalovaného F., je pak dle státního zástupce nesmyslné, aby ho cizí osoba žádala o vyplnění převodních příkazů, a to ještě příkazů, jejichž výstavcem by měla být další osoba. Pokud tedy vypisoval údaje na těchto příkazech, musel si být vědom toho, že se jedná o příkazy sloužící k páchání trestné činnosti. Jeho tvrzení, že na lístku, který byl u něj nalezen, se nacházejí čísla dotčených účtů z toho důvodu, že si je předepisoval, tak jak mu je nadiktoval spoluobžalovaný S., aby nedošlo k chybě při vepisování čísla účtu do bankovních formulářů, připadá státnímu zástupci nelogické. Odvolatel pochybuje, že obžalovaný znal z hlavy čísla cizích účtů, na které měly přijít finanční prostředky z účtu společnosti Yucca Public, s.r.o. Pokud by je diktoval, musel by je mít napsané nebo jinak označené samotným Ch., což je dle státního zástupce vyvráceno tím, že v zajištěné složce ani jinde nic takového nebylo nalezeno a naopak byly nalezeny pouze poznámky napsané obžalovaným F. Obžalovaný S. tedy tato čísla nadiktoval a odvolatel je toho názoru, že se zmíněným papírkem již do hotelu přišel. K oběma výpovědím obžalovaných pak státní zástupce závěrem dodává, že je zcela zjevné, že v přípravném řízení z počátku odmítali vypovídat (byť je si odvolatel vědom toho, že se jedná o jejich právo, které je nutno respektovat), jen proto, aby po shromáždění relevantních důkazů vytvořil každý svou verzi, přičemž nezpochybnitelná fakta potvrdili a vymysleli k nim  patřičnou legendu, která se pak při porovnání jejich výpovědí neshoduje. Jejich výpovědi pak izolovaně vyznívají jako by se na trestné činnosti podílel jen ten druhý. Státní zástupce tedy uzavírá, že při řádném vyhodnocení důkazů by tedy nalézací soud musel dospět k závěru, že oba obžalovaní byli aktivními členy skupiny, která se pokusila padělanými příkazy dostat k finančním prostředkům, které byly trestným činem získány ze státního podniku v likvidaci Pramen Praha. Navrhl tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). Při podání tohoto opravného prostředku byla respektována lhůta, naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravného prostředku konstatovat, že tento splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného opravného prostředku je zcela zřejmé, že je  zaměřen do zprošťujícího výroku napadeného rozsudku s tím, že státní zástupce dostál rovněž své povinnosti uvést v opravném prostředku, zda jej podává v neprospěch či ve prospěch obžalovaných. V samotném úvodu zmíněného opravného prostředku je uvedeno, že tento je podáván v neprospěch obžalovaných S. a F. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněného opravného prostředku přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaného opravného prostředku, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, je třeba říci, že odvolací soud má za to, že opravný prostředek státního zástupce je důvodný, byť převážně z jiných důvodů, než odvolatel uvádí. Odvolací soud je totiž toho názoru, že řízení před nalézacím soudem a tím pádem pochopitelně též i rozsudek samotný, je zatíženo zcela zásadní procesní vadou, která ve svém konečném důsledku diskvalifikuje jak samotné řízení před soudem prvého stupně, tak pochopitelně též i rozsudek, který je výsledkem tohoto řízení. Tato procesní vada, která bude níže rozebrána, je pak takového charakteru, že neumožňuje jiný postup než zrušení napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť se jedná o podstatnou vadu řízení, která rozsudku předcházela, v jejímž důsledku byla v tomto rozsudku porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit především právo na obhajobu obou obžalovaných. S ohledem na to, že šlo o vadu takového charakteru, kterou nebylo možno odstranit v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem, bylo nutno po zrušení napadeného rozsudku postupovat podle § 259 odst. 1 tr.ř. Kromě této procesní vady, která bude jak již bylo uvedeno rozebrána níže, shledal odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti též další, nicméně již ne tak výrazná pochybení nalézacího soudu, která mají charakter vad rozsudku, spočívajících zejména v nejasnosti či neúplnosti jeho skutkových zjištění a rovněž majících charakter pochybností o správnosti skutkových zjištění, k jejichž objasnění bude třeba provádět další dokazování. Bylo tedy napadený rozsudek třeba zrušit též podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. Pokud se týče procesní vady, která zatěžuje řízení před soudem prvého stupně, pak jde o skutečnost, že z důvodů, které nejsou ze spisu patrné, nalézací soud prakticky od počátku řízení před ním vůbec nekomunikoval s jedním z obhájců obžalovaného F., konkrétně JUDr. L., a od určitého stádia trestního řízení ani s jedním z obhájců obžalovaného S., JUDr. K. Ani jednomu z jmenovaných obhájců také, jak vyplývá ze spisového materiálu, nebyl doručen rozsudek. Ve spisovém materiálu přitom nebylo shledáno rozhodnutí nalézacího soudu ve smyslu § 37 odst. 3 tr.ř., jímž by nalézací soud určil, který z více obhájců každého z obžalovaných byl zmocněn k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Ze spisového materiálu plyne, že jak obžalovaný S., tak obžalovaný F. měli v průběhu trestního řízení dva obhájce. Pokud jde o obžalovaného S., pak ten udělil nejprve plnou moc ke své obhajobě JUDr. R.H. (viz. plná moc na č.l. 7 spisu ze dne 22.6.1999). Dále pak jmenovaný udělil další plnou moc ke své obhajobě JUDr. V.K., a to dne 27.6.2000 (viz plná moc na č.l. 2070 spisu). Pokud jde o obžalovaného P.F., pak ten nejprve dne 15.6.1999 udělil plnou moc ke své obhajobě obhájci Mgr. R.V. (viz č.l. 6) a následně byla matkou P.F., Mgr. V.F., udělena plná moc k obhajobě jmenovaného F. JUDr. J.L. dne 14.6.1999 (viz č.l. 8). Poté, co byla ve věci podána obžaloba, sdělil na základě výzvy nalézacího soudu obžalovaný S. přípisem ze dne 31.7.2000 (viz č.l. 2078), že jej budou v rámci trestního řízení, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 46 T 10/2000, obhajovat na základě plné moci jím udělené, jak JUDr. R.H., tak JUDr. V.K. Na základě obdobné výzvy nalézacího soudu pak dne 28.8.2000 (viz č.l. 2091 spisu) sdělil Mgr. R.V., že mu obviněný P.F. plnou moc nevypověděl. Druhý z obhájců P.F., JUDr. J.L., reagoval na výzvu nalézacího soudu přípisem ze dne 4.9.2000 (viz č.l. 2110), v němž sdělil, že jmenovaného F. i nadále zastupuje ve zmíněné trestní věci na základě plné moci ze dne 14.6.1999. Krajský soud v Brně vycházeje s velkou pravděpodobností z výše ventilovaných sdělení z počátku naprosto přesně v souladu se zákonem komunikoval s oběma obhájci obou obžalovaných, o čemž svědčí kupříkladu skutečnost, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.8.2001, č.j. 46 T 10/2000 – 2147, bylo doručeno všem čtyřem obhájcům, tedy JUDr. H., JUDr. K., Mgr. V. i JUDr.  L. (viz č.l. 2150). Stejně tak bylo všem jmenovaným obhájcům doručeno též usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.6.2002, sp. zn. 3 To 117/2002 (viz č.l. 2198 verza). Ze spisu dále plyne, že v průběhu řízení před soudem prvého stupně, nicméně ještě ve fázi než bylo nařízeno první hlavní líčení, byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že obžalovaný P.F. se nezdržuje v místě svého hlášeného pobytu, žádná jiná adresa známa nebyla, a proto bylo rozhodnuto o vydání příkazu k zatčení. Poté, co nebyl tento příkaz k zatčení realizován, rozhodl Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání dne 5.12.2003 usnesením tak, že podle § 305 tr.ř. se vede proti obviněnému P.F. řízení proti uprchlému (viz č.l. 2215). Z důvodů, které však nejsou odvolacímu soudu zcela zřejmé, bylo toto rozhodnutí sice doručeno oběma obhájcům obžalovaného S., tedy JUDr. K. a JUDr. H., nicméně pokud se týče obhájců obžalovaného F., kterými v té době byli stále na základě shora naznačených sdělení jak Mgr. V., tak JUDr. L., bylo toto rozhodnutí doručeno pouze Mgr. V. (viz č.l. 2216 verza). Pokud pak soud prvého stupně nařizoval v této věci jednotlivá hlavní líčení (počínaje dnem 5.12.2003 – č.l. 2217), pak nikdy o termínech, konaných hlavních líčení nevyrozuměl vzorem 16 trestního řádu jednoho z obhájců obžalovaného F., JUDr. L. Pochopitelně tomuto obhájci nebyla díky tomuto postupu nalézacího soudu doručena ani obžaloba a jak již bylo výše uvedeno, ani rozsudek. Pokud se týče uvědomování JUDr. V.K. o jednotlivých termínech hlavních líčení, pak z referátu, kterým bylo nařízeno hlavní líčení na den 9.1.2004 (viz č.l. 2217) plyne, že o tomto hlavním líčení byl JUDr. K. vyrozuměn. Stejně tak mu byla zaslána obžaloba a jak již bylo výše uvedeno i usnesení o vedení řízení proti P.F. jako proti uprchlému. Z protokolu o hlavním líčení, jež se konalo před Krajským soudem v Brně dne 9.1.2004 (viz č.l. 2244) plyne, že z obhájců obžalovaného S. byl přítomen toliko JUDr. H. s tím, že v případě JUDr. K. je protokolováno, že není přítomen, doručení má vykázáno a omluvil se. Pokud jde o obhájce obžalovaného F., přítomen byl toliko JUDr. M.Š., v substituci za Mgr. R.V. a z protokolu nevyplývá, že by hlavního líčení byl přítomen JUDr. J.L. a protokol také neobsahuje žádnou zmínku o tom, z jakého důvodu jmenovaný obhájce přítomen není. V protokole je také uvedeno, že obžalovaný S. byl dotázán, zda souhlasí s konáním hlavního líčení pouze za přítomnosti jednoho z obhájců a jmenovaný uvedl, že ano. Další hlavní líčení bylo Krajským soudem v Brně nařízeno na 17.2.2004 (viz referát na č.l. 2250). Z tohoto referátu plyne, že předseda senátu dal pokyn, aby byl o termínu hlavního líčení uvědomen obhájce JUDr. V.K. Nicméně jak plyne z protokolu o hlavním líčení konaném dne 17.2.2004 (viz č.l. 2263), tomuto byli z obhájců přítomni toliko JUDr. K. v substituci za JUDr. H. (obhájce obžalovaného S.) a Mgr. K. v substituci za Mgr. V. (obhájce obžalovaného F.). Hlavnímu líčení nebyl přítomen ani JUDr. K., ani JUDr. L., přičemž v protokole absentuje jakékoliv vyjádření obžalovaného S., zda souhlasí s tím, aby hlavní líčení bylo konáno za přítomnosti toliko jednoho z jeho obhájců (přitom je nutno mít neustále na paměti, že do doby konání tohoto hlavního líčení neobsahuje spis žádný doklad svědčící o tom, že byť již JUDr. K. obžalovanému S. nebo obráceně obžalovaný S. JUDr. K. vypověděl plnou moc). Totéž pak samozřejmě platí i v případě vztahu poskytování právních služeb JUDr. L. obžalovanému F. na základě výše uvedené plné moci. Další hlavní líčení pak bylo nařízeno nalézacím soudem na základě referátu na č.l. 2271 na den 18.3.2004, s tím, že z tohoto referátu plyne, že byl uvědoměn znovu vzorem 16 trestního řádu též obhájce obžalovaného S., JUDr. K. Nicméně i z protokolu o hlavním líčení, které bylo konáno dne 18.3.2004 nevyplývá, že by se jej JUDr. K. zúčastnil a není rovněž protokolováno, z jakého důvodu nebyl tomuto hlavnímu líčení přítomen. Stejně tak neobsahuje zmíněný protokol o hlavním líčení žádné vyjádření obžalovaného S., který tomuto hlavnímu líčení naopak přítomen byl, v tom smyslu, zda eventuelně souhlasí, aby bylo jednáno toliko v přítomnosti jednoho z jeho obhájců. Stejně jako v předchozích případech, ani tohoto hlavního líčení se neúčastnil JUDr. L., který o něm nebyl koneckonců ani uvědoměn. Poslední hlavní líčení v této věci, v němž byl posléze vyhlášen rozsudek, bylo nařízeno na 23.4.2004, a to referátem na č.l. 2293. Z tohoto referátu však neplyne, že by byli o termínu zmiňovaného hlavního líčení vyrozuměni JUDr. L., ale ani JUDr. K. Zmíněný referát obsahuje pouze formulaci „krajský státní zástupce, obžalovaný, obhájce, senát uvědoměni“. U této formulace lze dovodit, že soud má za to, že uvědoměni byli pouze ti obhájci, kteří byli přítomni zmíněnému hlavnímu líčení, a to konkrétně JUDr. K. v substituci za JUDr. H. a JUDr. Š. v substituci za Mgr. V. To lze dovodit z formulace v závěru protokolu o hlavním líčení (viz č.l. 2292), kde je uvedeno, že termín odročeného hlavního líčení berou na vědomí kromě jiných též oba obhájci. Jak již bylo shora avizováno, poslední hlavní líčení v této věci proběhlo dne 23.4.2004 (viz protokol na č.l. 2304-2314) a tomuto hlavnímu líčení byli z obhájců přítomni toliko JUDr. R.H. za obžalovaného S. a Mgr. K. v substituci za Mgr. V. za obžalovaného F. Přítomen nebyl ani JUDr. K., ani JUDr. L. a stejně jako v předchozích případech nebyl ani obžalovaný S. dotázán, zda eventuelně souhlasí s tím, aby bylo hlavní líčení realizováno toliko za přítomnosti jednoho z jeho obhájců. Jak pak dále plyne jednak z referátu na č.l. 2331 a pak zejména z doručenek zažurnalizovaných na č.l. 2330, rozsudek v této věci, který byl u tohoto hlavního líčení vyhlášen, byl pak doručen toliko obhájci Mgr. V., který zastupuje obžalovaného F. a JUDr. H., který zastupuje obžalovaného S. Vůbec nebyl tento rozsudek doručen JUDr. K., ani JUDr. L. Odvolací soud, poté co mu věc byla předložena s odvoláním státního zástupce, učinil aktuální dotazy jak u JUDr. K., tak u JUDr. L., ke zjištění toho, zda i nadále zastupují obžalované F. (JUDr. L.) či S. (JUDr. K.). JUDr. K. zaslal Vrchnímu soudu v Olomouci přípis ze dne 13.8.2004, v němž uvádí, že obhajoba obžalovaného M.S. z jeho strany v této trestní věci i nadále trvá. JUDr. L. pak zaslal přípis, ve kterém sdělil, že v době, kdy mu byla P.F. udělena plná moc pro zajištění obhajoby, tedy dne 14.6.1999, pracoval v jeho advokátní kanceláři jako advokátní koncipient Mgr. R.A., který zajišťoval obhajobu obžalovaného F. Po složení advokátních zkoušek Mgr. A. a následném skončení pracovního poměru v advokátní kanceláři JUDr. L., začal Mgr. A. dne 1.8.2000 vykonávat samostatnou advokátní praxi. JUDr. L. dále uvádí, že při skončení pracovního poměru byla mezi ním a Mgr. A. uzavřena dohoda, že v klientských věcech, které po dobu advokátní praxe v jeho advokátní kanceláři zpracovával, projedná s klienty obsah plných mocí a jejich aktualizaci a výsledek jednání mu sdělí a provede nezbytná sdělení ve vztahu k soudu. Dále JUDr. L. uvádí, že může pouze uvést, že sám o sobě obhajobu obžalovaného F. nezajišťoval. Dále pak v závěru svého přípisu konstatuje, že se pokoušel poté, co mu byla doručena výzva Vrchního soudu v Olomouci, jak telefonicky, tak faxem kontaktovat advokátní kancelář Mgr. A., nicméně zřejmě z důvodu čerpání dovolené Mgr. A. se s ním prozatím spojit nemohl. Pokud se týče obsahu tohoto přípisu JUDr. L., je k němu třeba uvést následující. Zmíněný obhájce v něm uvádí, že ke skončení pracovního poměru Mgr. A. v jeho advokátní kanceláři došlo dne 1.8.2000 a k tomuto dni se  dohodli na tom, že v těch věcech, v nichž realizoval v době výkonu praxe advokátním koncipientem v advokátní kanceláři JUDr. L. obhajobu, projedná s klienty obsah plných mocí a jejich aktualizaci a poté provede nezbytná sdělení ve vztahu k soudu. Nicméně, jak bylo shora uvedeno, ještě dne 14.9.2000, tedy více než měsíc po JUDr. L. zmiňované dohodě mezi ním a Mgr. A., sděluje JUDr. L. Krajskému soudu v Brně, že i nadále vykonává on, tedy JUDr. L., obhajobu obžalovaného F. na základě plné moci ze dne 14.6.1999. Navíc je třeba zdůraznit, že ve spisovém materiálu není doložen žádný doklad, který by svědčil o tom, že došlo k výpovědi plné moci, buď ze strany JUDr. L. obžalovanému F. či obráceně a naopak k udělení plné moci k obhajobě P.F. Mgr. R.A. Nelze přehlédnout, že s ohledem na to, že proti obžalovanému F. je počínaje dnem 5.12.2003 vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému, je jen stěží představitelné, že by jmenovaný byl schopen kontaktu, ať již s JUDr. L. či Mgr. A. ve smyslu eventuelního vypovězení plné moci JUDr. L. a udělení plné moci ke své obhajobě Mgr. A. S ohledem na tyto skutečnosti je třeba dle názoru odvolacího soudu vycházet zcela jednoznačně z faktu, že plná moc udělená matkou obžalovaného F. k obhajobě svého syna, obžalovaného F., JUDr. L. dne 14.6.1999 i nadále trvá a trvá tedy i povinnost JUDr. L. jej obhajovat. Jak bylo výše uvedeno, přes tuto skutečnost, která musela být zcela nepochybně zřejmá i soudu prvního stupně, tento s JUDr. L. vůbec nekomunikoval, nedoručil mu ani usnesení o zahájení řízení proti P.F. jako proti uprchlému a ani v jednom případě, jak plyne z výše citovaných referátů, o nařízení jednotlivých hlavních líčení neuvědomil jmenovaného obhájce o termínech těchto hlavních líčení. Jak již bylo shora zmíněno, ve spise přitom absentuje eventuelní rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve smyslu ustanovení § 37 odst. 3 tr.ř. Je tedy nutno vycházet z faktu, že jak obžalovaný S., tak obžalovaný F. udělili plnou moc ke své obhajobě dvěma obhájcům (obžalovaný S. JUDr. K. a JUDr. H. a obžalovaný F. Mgr. V. a JUDr. L.), s tím, že i ke dni rozhodnutí nalézacího soudu, ale i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu i nadále trvá právo, ale samozřejmě též povinnost všech jmenovaných obhájců k obhajobě jejich klientů. Jak již bylo obsáhle shora zdůvodněno, spis neobsahuje žádný doklad, který by svědčil o tom, že ať již obžalovaný S. či obžalovaný F. vypověděli plnou moc některému ze svých obhájců či že by někteří ze zmiňovaných obhájců vypověděli plnou moc některému z obžalovaných. Pokud za takovéhoto stavu soud prvého stupně komunikoval stran jednotlivých úkonů trestního řízení, počínaje usnesením o konání řízení proti obžalovanému F. jako proti uprchlému (viz č.l. 2215 – dne 5.12.2003), toliko s jedním z jeho obhájců – Mgr. V. a v případě obžalovaného S. počínaje nařízením hlavního líčení dne 23.4.2004 (viz č.l. 2293) pouze s JUDr. H., je pak nutno takovýto postup soudu prvého stupně pokládat za zásadní porušení zejména ustanovení § 33 odst. 1 tr.ř., neboť tímto postupem soudu byl obžalovaný F., ale i obžalovaný S. zbaveni práva minimálně na to, aby se mohli radit s jedním ze svých dvou obhájců. Pochopitelně též tímto postupem bylo porušeno ustanovení § 41 odst. 1, 2, 3 tr.ř., neboť tím, že soud prvého stupně vůbec nekomunikoval s JUDr. L. a od určité části trestního řízení ani s JUDr. K., fakticky těmto obhájcům znemožnil realizaci jejich práv, ale též povinností jako obhájců, jež jsou zakotvena právě v citovaných ustanoveních § 41 odst. 1 – 3 tr.ř. Nelze také přehlédnout skutečnost, která byla také výše zmíněna, že totiž napadený rozsudek byl v příkrém rozporu s ustanovením § 130 odst. 1 tr.ř. doručen toliko JUDr. H. a Mgr. V., přičemž z důvodů, které zůstaly odvolacímu soudu nejasné, nebyl tento rozsudek doručen zbývajícím dvěma obhájcům, tedy JUDr. K. a JUDr. L. Zmiňovaným postupem soudu byla pochopitelně též porušena i další ustanovení trestního řádu, příkladmo ustanovení § 198 odst. 2 tr.ř., § 216 odst. 2 tr.ř. atd. Díky tomuto pochybení Krajského soudu v Brně je tedy nutno pokládat veškeré úkony, které byly realizovány Krajským soudem v Brně od nařízení prvního hlavního líčení ve věci, tedy od 9.1.2004 (viz referát na č.l. 2217), za realizované v rozporu se zákonem, neboť jak již bylo výše uvedeno, tyto úkony trestního řízení, byly realizovány bez toho, že by o jejich konání byl uvědoměn JUDr. L., jako jeden z obhájců obžalovaného F. Je sice skutečností, že až do nařízení hlavního líčení dne 23.4.2004 (viz referát na č.l. 2293), byl JUDr. K. uvědomován o všech úkonech, realizovaných v rámci tohoto trestního řízení (tedy zejména o nařízených hlavních líčení), nicméně těchto hlavních líčení se nezúčastnil, z příslušných protokolů neplyne, z jakých důvodů se tak stalo, a zejména vyjma protokolu o hlavním líčení, jež bylo realizováno dne 9.1.2004 (viz č.l. 2244), nebylo opatřeno vyjádření obžalovaného S., zda souhlasí s tím, aby hlavní líčení proběhlo za přítomnosti toliko jednoho dvou obhájců. Nicméně i přes tuto skutečnost jsou důkazy, realizované v rámci hlavních líčení, opatřeny v rozporu se zákonem právě pro výše ventilovanou vadu, spočívající v tom, že o jednotlivých hlavních líčeních nebyl vůbec uvědomován jeden z obhájců obžalovaného F., JUDr. L. V případě tohoto obhájce je toto pochybení nalézacího soudu o to výraznější, že proti obžalovanému F. je vedeno řízení proti uprchlému, kdy tedy on sám nemá možnost osobně realizovat svá obhajovací práva, a k jejich zajištění v tomto typu řízení pak slouží institut § 304 tr.ř. podle nějž má obhájce stejná práva jako obviněný. Pokud, jak již bylo shora opakovaně zdůrazňováno, ze spisu nevyplývá, že by ke dni konání jednotlivých hlavních líčení došlo k výpovědi plné moci, která byla matkou obžalovaného F. udělena JUDr. L., přešla tato obhajovací práva pochopitelně též i na JUDr. L., který je ovšem díky výše naznačenému postupu Krajského soudu v Brně nebyl schopen bez svého vlastního zavinění realizovat. Je tedy nutno uzavřít, že výše popsaným pochybením Krajského soudu v Brně došlo ke zcela zásadnímu porušení práva na obhajobu, jak  obžalovaného S., tak i obžalovaného F., když v případě posledně jmenovaného obžalovaného je toto pochybení o to výraznější, že jak již bylo výše popsáno, je řízení proti jmenovanému vedeno jako proti uprchlému a obžalovaný F. nemá možnost sám realizovat své právo na obhajobu. Byť tato vada, která byla shledána v rámci přezkumné činnosti odvolacím soudem, nebyla opravným prostředkem vytýkána, přesto je na ni nutno nahlížet ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 věta poslední jako na vadu, která sice nebyla opravným prostředkem vytýkána, nicméně měla zcela zásadní vliv na správnost výroku, proti němuž bylo odvolání podáno. Proto tedy bylo nutno, byť tato vada vytčena nebyla, na základě této  postupovat podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť, jak již bylo výše uvedeno, tuto vadu nelze napravit v řízení před samotným odvolacím soudem. Bude tedy nutno, aby soud prvého stupně provedl znovu dokazování, které bylo provedeno v rámci jednotlivých hlavních líčení, s tím, že pochopitelně o termínech těchto hlavních líčení neopomene uvědomit ve smyslu ustanovení § 198 odst. 2 tr.ř. oba obhájce obou obžalovaných, pokud pochopitelně do doby nařízení hlavního líčení nedojde k jakékoliv změně ve vztahu jednotlivých obhájců k jednotlivým obžalovaným. Soudu prvého stupně ovšem též nebude nic bránit, aby postupoval důsledně ve smyslu § 37 odst. 3 tr.ř. a v případě, že zejména obžalovaný S. nesdělí, kterého ze svých dvou obhájců zmocňuje k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech, určí takovéhoto obhájce sám nalézací soud, s tím, že pochopitelně toto své rozhodnutí neopomene ve smyslu citovaného zákonného ustanovení oznámit příslušným obhájcům. V případě obžalovaného F. se tento postup jeví poněkud komplikovanější, neboť jak již bylo opakovaně zdůrazněno, proti jmenovanému je vedeno řízení jako proti uprchlému a je tedy poměrně těžko představitelné, že by obžalovaný F. byl schopen sdělit soudu, kterého ze svých dvou obhájců zmocňuje k přijímání písemností a k vyrozumívání o jednotlivých úkonech trestního řízení. V případě tohoto obžalovaného tedy s velkou pravděpodobností bude nutno důsledně o jednotlivých úkonech trestního řízení vyrozumívat oba jeho obhájce, tedy jak Mgr. V., tak JUDr. L. a pochopitelně též oběma doručovat veškeré soudní písemnosti. Pokud se pak týče vlastního hodnocení námitek, které se objevily v opravném prostředku státního zástupce, pak v samotném úvodu následující pasáže rozhodnutí odvolacího soudu je nutno konstatovat, že právě s ohledem na to, že výsledky důkazního řízení jsou diskvalifikovány výše zevrubně popsanou procesní vadou, není v podstatě možné, aby odvolací soud zaujal k výsledkům nezákonně provedeného dokazování jednoznačné stanovisko. Nicméně přes tuto skutečnost má odvolací soud za to, že bude vhodné, aby v rámci nového důkazního řízení se soud prvého stupně  znovu pokusil o zajištění osobního výslechu svědka M.Ch., neboť se jedná o osobu, jejíž výslech by zcela nepochybně mohl do věci vnést další významné poznatky. Odvolací soud si je vědom toho, že soud prvého stupně se o zajištění výslechu tohoto svědka pokoušel, nicméně z důvodů, které poměrně transparentně vyplývají ze spisu, tato jeho snaha nebyla úspěšná. Odvolací soud nemá valných iluzí o tom, že bude snaha Krajského soudu v Brně o zajištění osobního výslechu M.Ch. úspěšná nyní, nicméně bude vhodné se o jeho výslech přesto pokusit. V této souvislosti neopomene nalézací soud učinit dotaz u Městského soudu v Brně ke sp.zn. 11 T 120/98, jaká je situace ohledně vydaného příkazu k zatčení na jmenovaného M.Ch. (viz opis příkazu k zatčení na č.l. 167 spisu). Bude také vhodné, aby byly vyžádány příslušné trestní spisy, týkající se předchozích trestních stíhání jmenovaného Ch., a to spisy Okresního soudu v Blansku, sp.zn. 2 T 108/95 a 2 T 4/97. Nicméně nebude-li možno z objektivních důvodů zajistit osobní výslech jmenovaného Ch., nezbude nalézacímu soudu, než aby rozhodl na základě důkazní situace nastalé i bez provedení tohoto výslechu. Odvolací soud se ještě dále cítí povinnost vyjádřit ke dvěma námitkám, které se objevily v opravném prostředku státního zástupce. Tou první je námitka, směřující k údajnému pochybení nalézacího soudu, pokud ten nepřečetl ve smyslu § 207 odst. 2 tr.ř. výpověď obžalovaného M.S. ze dne 13.6.1999. Zde státní zástupce vyslovuje přesvědčení, že podle zmíněného procesního ustanovení mohla být tato výpověď, realizovaná při rozhodování o vzetí M.S. do vazby, čtena, když podle názoru odvolatele přítomnost obhájce u tohoto výslechu není podle ustanovení § 77 odst. 1 tr.ř. nutná, pokud není obhájce k zastižení. Především není odvolacímu soudu zcela jasné, z jakých důvodů opíral odvolatel procesní využitelnost  této výpovědi o dikci ustanovení § 77 odst. 1 tr.ř. Jak se podává z tohoto zákonného ustanovení, v něm zákonodárce uvádí, že nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48-ti hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojil dosud získaný důkazní materiál. Z citace tohoto zákonného ustanovení je zcela zřejmé, že v něm zákonodárce nikterak nehovoří o podmínkách účasti obhájce na případném výslechu osoby, o jejíž vzetí do vazby jde. Státní zástupce měl zřejmě na mysli při koncepci opravného prostředku ustanovení § 77 odst. 2 tr.ř. a z důvodů jen jemu známých uvedl jiné zákonné ustanovení. V ustanovení § 77 odst. 2 tr.ř. se kromě jiného hovoří o tom, že o době a místě konání výslechu osoby, o jejíž vzetí do vazby jde, soudce vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný a o jeho účast zadržená osoba požádala a též státního zástupce. Je skutečností, že ze spisu především nevyplývá, že by jmenovaný S. požádal o účast obhájce, který mu tehdy byl ustanoven, a to konkrétně Mgr. B. Z protokolu o výslechu jmenovaného S., sepsaného před Městským soudem v Brně dne 13.6.1999, ve 14.50 – 15.42 hod. (viz č.l. 57), vyplývá, že Mgr. B. nebyl přítomen. V protokole je uvedena formulace „nezastižen tel.“. Z této formulace lze dovodit, že se Městský soud v Brně pokoušel zajistit účast Mgr. B. telefonicky, nicméně jmenovaný nebyl zastižen. Z tohoto úhlu pohledu by se tedy mohlo zdát, že zmíněná výpověď je procesně použitelná, neboť nalézací soud učinil vše, co ve smyslu příslušného zákonného ustanovení učinit měl a mohl k zajištění účasti obhájce, nicméně tohoto se mu zajistit nepodařilo, neboť ten nebyl zastižen. Přitom je nutno mít na paměti, že soud rozhodující o vazbě je limitován poměrně krátkou časovou lhůtou, v níž musí o vazbě zadržené osoby rozhodnout a není tedy možné po něm spravedlivě žádat, aby se pokoušel o zajištění účasti obhájce po delší dobu, čímž by mohlo dojít k ohrožení základního smyslu jeho rozhodování, tedy rozhodnutí o tom, zda zadržená osoba bude či nebude vzata do vazby. Odvolací soud je však toho názoru, že na výpověď obžalovaného S., realizovanou dne 13.6.1999, nelze nahlížet jako na výslech, který byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a tudíž, že touto výpovědí nelze provést důkaz ve smyslu § 207 odst. 2 tr.ř. z jiných důvodů. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že obžalovanému S. bylo podle právní úpravy tehdy platné a účinné sděleno obvinění a zahájeno trestní stíhání dne 11.6.1999 ve 22.55 hod. (viz č.l. 2). M.S. bylo sděleno obvinění pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. Pouhým nahlédnutím do zvláštní části trestního zákona je zřejmé, že pachatel takto kvalifikovaného jednání je ohrožen trestní sazbou v rozpětí pěti až dvanácti let. Tím pádem nastávají zcela zřejmě již momentem sdělení obvinění důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr.ř. Je tedy zcela zřejmé, že již od okamžiku, kdy bylo M.S. sděleno obvinění, musel mít jmenovaný obhájce. Této skutečnosti si zcela byl nepochybně vědom i Městský soud v Brně a také M.S. dne 13.6.1999 ustanovil obhájce Mgr. B. (viz č.l. 3). Jak již bylo výše uvedeno, zmiňovaný obhájce se však výslechu M.S. v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby nezúčastnil, neboť nebyl zastižen. Ze spisu přitom vyplývá, že před datem 13.6.1999 byl učiněn pouze jeden pokus o výslech jmenovaného S., a to dne 11.6.1999 ve 23.00 hod. (viz č.l. 99-100), v jehož rámci ovšem jmenovaný nevypovídal, neboť mu v té době ještě nebyl ustanoven obhájce. Jak již bylo výše uvedeno, k ustanovení obhájce došlo až den následující, tedy 13.6.1999. Ze spisového materiálu potom nevyplývá, že by v mezidobí mezi ustanovením obhájce, tedy mezi 13.6.1999 (není zřejmé v kolik hodin byl Mgr. B. obhájcem jmenovanému S. ustanoven) a rozhodováním o vzetím jmenovaného S. do vazby (13.6.1999 ve 14.50 hod.), měl možnost se jmenovaný S. s Mgr. B., jakožto se svým obhájcem setkat a realizovat tak svá práva naznačená v ust. § 33 odst. 1 tr.ř. Daleko spíše je nutno mít za to, že k setkání Mgr. B. s jeho klientem, tedy obviněným S. do doby, než byl obviněný S. vyslýchán v rámci rozhodování o jeho vzetí do vazby, nedošlo. Je tedy zcela zřejmé, že obviněný nemohl realizovat své právo spočívající v poradě s obhájcem, zejména pokud jde o první poradu bez přítomnosti třetí osoby. Jak navíc vyplývá z poučení, kterého se jmenovanému S. dostalo před započetím výslechu dne 13.6.1999 (viz č.l. 57) o tomto svém právu, tedy o právu radit se s obhájcem, nebyl vůbec soudcem rozhodujícím o jeho vzetí do vazby poučen. Protokol obsahuje pouze předtištěné formulace, a to jednak značně okleštěnou dikci ustanovení § 33 odst. 1 tr.ř., dále pak citaci ustanovení § 93 odst. 1 tr.ř. a § 95 odst. 2 tr.ř. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, v okleštěné dikci § 33 odst. 1 tr.ř. absentuje poučení o jednom ze základních práv, které má každá osoba, u níž jsou dány důvody nutné obhajoby, a to již od momentu, kdy tyto důvody nastanou (tedy v daném případě od momentu sdělení obvinění), tedy o právu na to radit se s obhájcem o způsobu zvolené obhajoby. Dle názoru odvolacího soudu, který v daném případě koreluje i s ustanovenou soudní praxí a konstantní judikaturou (kupříkladu rozhodnutí R 60/1972-I, ÚS 59/19777-n), pak s ohledem na shora uvedenou absenci jednak možnosti obžalovaného S. setkat se před svým prvním výslechem, v němž se vyjadřoval ke skutkovým okolnostem celé věci, s obhájcem a poradit se s ním o své obhajobě a jednak s ohledem na absenci poučení o tomto právu, jež vyplývá z protokolu na č.l. 57, je nutno pohlížet na výslech, realizovaný před Městským soudem v rámci rozhodování o vzetí obžalovaného S. do vazby, jako na výslech, který, pokud jde o skutkové okolnosti, k nimž se jmenovaný vyjadřoval, nebyl realizován v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména v souladu s ustanovením § 33 odst. 1. Proto také není možné tuto výpověď obžalovaného provést v rámci hlavního líčení jako důkaz  jejím přečtením ve smyslu § 207 odst. 2 tr.ř. Soud prvého stupně tedy nepochybil, pokud tuto výpověď vyhodnotil jako procesně irelevantní důkaz a přistupoval k ní pouze ve smyslu ustanovení § 212 odst. 1 tr.ř. Z těchto důvodů tedy pokládá odvolací soud námitku státního zástupce uvedenou v opravném prostředku týkající se procesní využitelnosti výpovědi obž. S. ze dne 13.6.1999  za nedůvodnou. Stejně tak je podle názoru odvolacího soudu nedůvodná námitka odvolatele v tom smyslu, že Krajský soud v Brně užil nesprávného zprošťujícího důvodu, když podle názoru odvolatele měl, pokud zprošťoval oba obžalované obžaloby, užít nikoliv ustanovení § 226 písm. b) tr.ř., ale § 226 písm. c) tr.ř. Ani s touto námitkou se však odvolací soud neztotožnil. S odkazem na ustálenou soudní praxi odkazuje na výklad ustanovení § 226 písm. c) a § 226 písm. b) tr.ř. Užití zprošťujícího důvodu podle § 226 písm. b) tr.ř., přichází v úvahu v případě, kdy je prokázáno, že se skutkový děj, tvořící základ obžaloby sice skutečně alespoň z části udal (dojde k tomu, v čem je spatřováno jednání a následek, tzn. je spolehlivě prokázána podstata skutku), ale prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty žádného trestného činu (§ 3 odst. 1, § 4, § 5 tr.zák.). Na obdobném stanovisku stojí i konstantní judikatura (kupříkladu R 37/1989). Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně nepochybil, pokud užil zprošťujícího důvodu ve smyslu § 226 písm. b) tr.ř., když na základě výsledků dokazování (byť pochopitelně s výhradou, že dokazování je zatíženo výše ventilovanou procesní vadou), dospěl k závěru, že v jednání obžalovaných nelze shledat subjektivní stránku zažalovaného trestného činu podvodu. Dojde-li tedy nalézací soud v rámci nového řízení opětovně k závěru, že shromážděné důkazy neposkytují dostatečný podklad pro vyslovení závěru o vině obou obžalovaných zažalovanou trestnou činností pro nedostatek subjektivní stránky a bude-li tedy nucen oba dva obžalované obžaloby opětovně zprostit, užije opětovně správně ustanovení § 226 písm. b) tr.ř. a nikoliv státním zástupce navrhovaného důvodu ve smyslu § 226 písm. c) tr.ř. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, tyto úvahy odvolacího soudu jsou úvahami spíše akademickými, právě s ohledem na to, že důkazy, které následně vyhodnotil nalézací soud tak, že na jejich základě nelze najisto postavit závěr o vině obžalovaných, byly provedeny v rozporu se zákonem z důvodů, které byly výše obsáhle rozebrány. Z těchto důvodů  bude nucen nalézací soud nejprve  důkazní řízení opakovat, a to tak, že bude nutno znovu provést dokazovaní, jež bylo realizováno ve všech hlavních líčeních před nalézacím soudem a teprve poté bude možno rozhodnout o otázce viny obou obžalovaných zažalovanou trestnou činností. Jak již bylo výše uvedeno, pokud se týče dalších námitek uvedených v opravném prostředku státního zástupce, jež mají charakter odlišného hodnocení důkazů než jaké provedl soud prvního stupně, pak k těmto se soud odvolací necítil oprávněn vyjadřovat, neboť se jedná o hodnocení důkazů, které byly opatřeny v rozporu se zákonem. Odvolací soud tedy z důvodů, které výše obsáhle rozebral, vyhodnotil opravný prostředek státního zástupce důvodným, byť, jak je též shora uvedeno, fakticky z jiných důvodů než odvolatel uváděl. Nicméně vada zjištěná v rámci přezkumné činnosti odvolacího soudu je natolik zásadní, že nebylo možno postupovat jinak než zrušit napadený rozsudek, a to ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. a následně postupovat ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. Jak již bylo výše rozebráno, nalézací soud tedy bude nucen opakovat veškeré důkazy, které provedl v rámci hlavních líčení, která realizoval, s tím, že o těchto hlavních líčeních, stejně jako o všech dalších úkonech trestního řízení vyrozumí buď oba obhájce u obžalovaných, popřípadě bude postupovat cestou ustanovení § 37 odst. 3 tr.ř. a následně bude vyrozumívat pouze toho obhájce, kterého určí. Pochopitelně v daném stádiu řízení nelze vyloučit eventuelní nutnost doplnění dalšího dokazování, a to zejména v případě, že by se podařilo zajistit osobní výslech obžalovaného Ch. Pokud by tento svědek byl zajištěn a vypovídal a jeho výpověď přinesla jakékoliv zásadní poznatky, neopomene nalézací soud pochopitelně shromáždit i příslušné další důkazy, jejichž potřeba by eventuelně vyvstala v důsledku výpovědi jmenovaného Ch. V každém případě pak soud prvého stupně jakékoliv své meritorní rozhodnutí neopomene odůvodnit tak, aby odůvodnění jeho rozhodnutí splňovalo kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř.