V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jenž bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Odvolací soud však podle § 259 odst. 4 TrŘ postupovat nemůže, zjistí-li vyhodnocením obsahu opravného prostředku (§ 59 odst. 1 TrŘ), že navzdory svému označení, tj. že odvolání je zčásti podáváno i v neprospěch obžalovaného (§ 249 odst. 2 TrŘ), byl opravný prostředek ve skutečnosti podán toliko ve prospěch obžalovaného. V takovém případě požadavku nadřízeného státního zástupce na změnu rozsudku v neprospěch obžalovaného (např. uložením dalšího druhu trestu), uplatněnému po lhůtě vymezené zněním § 248 odst. 1 TrŘ, resp. § 251 odst. 1 TrŘ, nelze vyhovět, neboť nepředstavuje modifikaci (rozšíření) odvolání nižšího státního zastupitelství, nýbrž fakticky nový opravný prostředek podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, byl obžalovaný M.S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.zák. ve znění novely provedené zák. č. 265/2001 Sb. Shora uvedeného trestného činu se měl obžalovaný M.S. podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že jako jednatel společnosti K., spol. s r.o., se sídlem v O. 1) ve dnech 16.12. a 17.12.1998 v D., okr. O., od Z. d. D., odebral 68,04 tuny potravinářské pšenice II. jakostní třídy v ceně včetně DPH 271.479,60 Kč, kterou podle faktury č. 698180 ze dne 18.12.1998 měl zaplatit do 1.1.1999, pšenici prodal společnosti K. HB spol. s r.o. se sídlem v H. B. a Z. d. D. ve stanovené lhůtě nic nezaplatil a až po uplynutí lhůty splatnosti, dne 23.3.1999, na účet poškozeného poukázal částku 80.000,- Kč, 2) a) ve dnech 18.12., 21.12. a 22.12.1998 ve V. Ú., okr. O., od D. V. Ú., odebral 168,54 tun potravinářské pšenice II. jakostní třídy v ceně včetně DPH 672.474,60 Kč, kterou podle faktury č. 198590 ze dne 22.12.1998 měl zaplatit do 5.1.1999, pšenici prodal společnosti K. HB se sídlem v H. B. a D. V. Ú. ve stanovené lhůtě nic nezaplatil a až po uplynutí lhůty splatnosti, dne 26.3.1999, na účet poškozeného poukázal částku 100.000,- Kč, b) dne 12.1.1999 ve V. Ú., okr. O., od D. V. Ú. odebral 50,02 tun potravinářské pšenice II. jakostní třídy v ceně včetně DPH 199.579,80 Kč, kterou podle faktury č. 199002 ze dne 12.1.1999 měl zaplatit do 27.1.1999, pšenici prodal společnosti K. HB se sídlem v H. B. a D. V. Ú. ve stanovené lhůtě ani později nic nezaplatil, c) dne 12.1.1999 ve V. Ú., okr. O., a jinde, si nechal D. V. Ú. provést přepravu pšenice, za kterou podle faktury č. 199001 ze dne 12.1.1999 měl do 27.1.1999 zaplatit částku ve výši 3.873,50 Kč, dohodnutou cenu přepravy však ve stanovené lhůtě ani později nezaplatil, jednáním popsaným v bodech a) – c) tak D. V. Ú. způsobil škodu v celkové výši 875.927,90 Kč, 3) ve dnech 20.1. a 21.1.1999 v K., okr. P., od Z. d. K., odebral 209,3 tuny potravinářské pšenice II. jakostní třídy v ceně včetně DPH a dopravy 874.664,70 Kč, kterou podle faktury č. 990088 ze dne 2.2.1999 měl zaplatit do 16.2.1999, pšenici prodal společnosti K. HB spol. s r.o. se sídlem v H. B., ve stanovené lhůtě ani později nic nezaplatil, Z. d. K. však způsobil škodu ve výši 724.664,70 Kč, neboť poškozenému jako zálohu dne 21.1.1999 zaplatil částku 100.000,- Kč a dne 26.1.1999 částku 50.000,- Kč, přitom jednání popsaného v bodech 1) – 3) výrokové části rozsudku se dopustil za situace, kdy neměl jiné prostředky na úhradu odebraného zboží, než z tržeb za ně, se společností K. HB spol. s r.o. se sídlem v H. B. si však dohodl, že obilí jí bude dodávat za totožnou, či dokonce nižší cenu, než za kterou sám zboží odebíral a dohodl si i další, nevýhodnější podmínky, než na kterých se dohodl se svými dodavateli, za situace, kdy s dodavateli se přesněji a závazně nedohodl na jakosti dodávaného obilí a za situace, kdy neměl žádné zkušenosti s obchodováním s předmětnou komoditou, takže nejméně musel být srozuměn s tím, že úhradu vystavených faktur nebude schopen provést řádně a včas, tzn. v plné výši a v dohodnutém termínu, k čemuž také došlo, čímž způsobil škodu v celkové výši nejméně 2.022.072,20 Kč. Obžalovaný M.S. byl za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově 2 T 90/2002 ze dne 17.6.2003, odsouzen dle § 250 odst. 3 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 60a tr.zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr.zák. byl výkon trestu podmíněně odložen a nad obžalovaným byl zároveň vysloven dohled. Podle § 60a odst. 2 tr.zák. byla obžalovanému stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Dále byla podle § 60a odst. 3 tr.zák. obžalovanému stanovena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit poškozeným náhradu škody, a to Z. d. D., se sídlem v D. 345, ve výši 191.480,- Kč, D. V. Ú., se sídlem V. Ú. 16, ve výši 775.928,- Kč, a Z. d. K., se sídlem v K., ve výši 724.665,- Kč. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním státního zástupce. V samotném úvodu tohoto opravného prostředku uvádí odvolatel, že odvolání podává jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného S. Uvádí také, že své odvolání zaměřuje jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Pokud jde o výrok o vině, má odvolatel za to, že nalézací soud rozhodl správně, pokud uznal obžalovaného vinným, pokud jde o jednání pod body 1), 2a-c) a 3) výrokové části rozsudku, pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění účinném od 1.1.2002. Dle státního zástupce došlo pouze k chybnému výpočtu výše způsobené škody, když dle názoru odvolatele obžalovaný S. jednáním, popsaným pod body 2a-c) výroku rozsudku, způsobil poškozenému – D. V. Ú. škodu v celkové výši 775.928,- Kč a mělo by tedy být správně uzavřeno, že pokračujícím trestným činem podvodu pod body 1) – 3) výroku rozsudku způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 1.692.072,- Kč Výroku o trestu napadeného rozsudku pak státní zástupce vytýká, že v případě uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr.zák., jehož charakter a výměru jinak akceptuje, soud prvního stupně opomenul v rozsudku uvést, že zároveň zrušuje výrok o trestu, který byl obžalovanému S. uložen v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 17.6.2003, sp.zn. 2 T 90/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V rámci písemně podaného opravného prostředku pak odvolatel navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. ve výrocích o vině a o trestu zrušil a v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr.ř. aby nově rozhodl tak, že ve výroku o vině opraví chybně vyčíslenou škodu v intencích podaného opravného prostředku a ve výroku o trestu doplní jeho chybějící část. V rámci veřejného zasedání, konaného před Vrchním soudem v Olomouci, pak intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, shora popsaný opravný prostředek poněkud modifikovala. Především uvedla, že se s podaným odvoláním ztotožňuje, nicméně podle jejího názoru v písemně podaném opravném prostředku došlo k nesprávnému výpočtu škody, kterou trestným činem způsobil obžalovaný S. Dle názoru intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství, je správná výše škody v částce 1.872.072,20 Kč a v tomto směru tedy upravila podaný opravný prostředek. Uvedla dále, že souhlasí s těmi námitkami uvedenými v opravném prostředku stran pochybení, spočívajícího v absenci výroku o zrušení výroku o trestu z předchozího rozsudku, k němuž krajský soud ukládal souhrnný trest. Nad rámec písemně podaného opravného prostředku pak uvedla, že krajský soud pochybil v tom, že neuložil obžalovanému trest zákazu činnosti s odůvodněním, že by uložení tohoto trestu bylo objektivně kontraproduktivní. Intervenující státní zástupkyně však uvedla, že nalézací soud pominul fakt, že obžalovaný prostředky, které prodejem obilí získal, zapůjčil svědku H., o čemž existuje smlouva o půjčce. V této se dlužník – svědek H. – zavázal obžalovanému 1.500.000,- Kč vrátit k jeho rukám nejpozději do pěti týdnů ode dne, kdy bude o vrácení věřitelem požádán. Z výpovědi svědka H. však dle státní zástupkyně plyne, že o vrácení této částky obžalovaný dosud nepožádal, a tedy pořád zde existuje částka 1.500.000,- Kč, kterou má obžalovaný k dispozici. Z tohoto pohledu tedy státní zástupkyně závěr krajského soudu o kontraproduktivnosti případného vedlejšího trestu neshledává. Navrhla tedy, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek, upravil škodu způsobenou obžalovaným na částku 1.872.072,20 Kč, doplnil chybějící výrok o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově, k němuž byl ukládán souhrnný trest a rovněž aby uložil obžalovanému trest zákazu činnosti s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v polovině zákonné trestní sazby. Obhájkyně obžalovaného pak v rámci veřejného zasedání uvedla, že se ztotožňuje s argumentací uvedenou v písemně podaném opravném prostředku státního zástupce. Na druhé straně uvedla, že nesouhlasí s návrhem intervenující státní zástupkyně na uložení trestu zákazu činnosti, když podle jejího názoru krajský soud správně tuto otázku uzavřel s tím, že není na místě tento trest ukládat, neboť má-li obžalovaný v průběhu zkušební doby nahradit škodu, pak by uložení trestu zákazu činnosti výrazně zmenšilo jeho možnosti tuto škodu poškozeným uhradit, neboť z jiné než z podnikatelské činnosti by nebyl schopen potřebnou částku získat. Proto tedy navrhla, aby v této části nebylo odvolání státního zastupitelství vyhověno. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). Při podání tohoto opravného prostředku byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Pokud jde o to, zda opravný prostředek státního zástupce splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., pak lze říci, že formálně tyto náležitosti, a to zejména povinnost státního zástupce uvést ve smyslu § 249 odst. 2 tr.ř., zda je odvolání podáno ve prospěch či v neprospěch obžalovaného, splněny jsou. V úvodu opravného prostředku uvádí státní zástupce, že jej podává jak ve prospěch, tak v neprospěch obžalovaného. Nicméně, jak bude dále níže obsáhle rozebráno, podle názoru odvolacího soudu, toto označení opravného prostředku již nekoresponduje s jeho obsahem a tudíž je nutno opravný prostředek státního zástupce v jeho písemné podobě pokládat za podaný toliko ve prospěch obžalovaného. Odvolací soud z podnětu shora naznačeného opravného prostředku přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, který nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaného opravného prostředku, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, především musí odvolací soud konstatovat, že řízení ani rozsudek samotný netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem sděleného obvinění a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny byly realizovány až po sdělení obvinění a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samotného počátku trestního řízení obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu tedy nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo za to, že soudu prvého stupně nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. O tom, že soud prvého stupně provedl dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě bylo možno ustálit skutkový děj, svědčí koneckonců i fakt, že ani odvolatel, ani obžalovaný ústy své obhájkyně v rámci veřejného zasedání nenavrhovali, aby důkazní řízení bylo v jakémkoliv směru doplněno. Rovněž tak je nutno konstatovat, že soud prvého stupně až na níže rozvedenou výjimku správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil, pokud na základě hodnocení důkazů za plného respektování podmínek ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. dospěl k závěru, že obžalovaný se dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku. Stejně tak soud prvého stupně postupoval správně, pokud podřadil jednání obžalovaného S. pod příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákona, konkrétně pod ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Pokud jde o bližší argumentaci stran ustálení skutkového děje, hodnocení provedených důkazů a právní kvalifikace jednání obžalovaného, lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil. Pokud přes výše uvedené skutečnosti shledal odvolací soud důvodným odvolání státního zástupce, tak, jak bylo podáno v písemné podobě a jak bylo do jisté míry modifikováno intervenující státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v rámci veřejného zasedání, pak k tomu byl veden následujícími důvody. Především je důvodným námitka odvolatele v tom smyslu, že soud prvého stupně pochybil, pokud nesprávně vyčíslil škodu, kterou způsobil obžalovaný S. svým jednáním. Jak vyplývá ze skutkových vět napadeného rozsudku, nalézací soud ustálil, že obžalovaný S. svým trestným jednáním, kvalifikovaným jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., způsobil poškozeným Z. d. D. (bod 1), D. V. Ú. (bod 2/ a-c) a Z. d. K. (bod 3 výroku napadeného rozsudku), celkovou škodu ve výši 2.022.072,20 Kč. Jak se pak podává z odůvodnění napadeného rozsudku (zejména viz str. 16), uvádí nalézací soud, že při výpočtu škody zohlednil platby, které obžalovaný provedl včas, tzn. před uplynutím lhůty splatnosti vystavených faktur. Dále soud uvádí, že o předem zaplacené zálohy byla snížena výše způsobené škody. Naopak nalézací soud při výpočtu škody nezohlednil platby, které byly obžalovaným realizovány po uplynutí lhůty splatnosti, když v tomto případě jde o skutečnost, která má vliv pouze na povinnost obžalovaného nahradit způsobenou škodu. S touto argumentací je nutno se zcela bezezbytku ztotožnit, nicméně je nutno poukázat na to, že nalézací soud z důvodů, které z napadeného rozsudku nevyplývají, v rozporu s touto argumentací neodečetl od celkově obžalovaným způsobené škody v bodech 1-3) částku 150.000,- Kč, která reprezentuje zálohu zaplacenou ve dvou splátkách (100.000,- Kč a 50.000,- Kč), ve dnech 21.1. a 26.1.1999 obžalovaným Z. d. K. (viz skutková věta v bodě 3/). Pokud by nalézací soud postupoval v intencích své výše naznačené argumentace, nemohl by dospět k té částce, k níž dospěl, tedy k sumě 2.022.072,20 Kč, ale k částce, která je právě o 150.000,- nižší. Prostým odpočtem lze pak dojít k sumě 1.872.072,20 Kč, což je částka na níž navrhovala upravit způsobenou škodu intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v rámci veřejného zasedání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se jednoznačně ztotožnil s tím, že od škody, která byla obžalovaným způsobena, je nutno odečíst pouze částky zaplacené před splatností vystavených faktur (což jsou v daném případě pouze dvě zálohy ve výši 100.000,- Kč a 50.000,- Kč zaplacené obžalovaným Z. d. K.), nemohl pak akceptovat názor vyjádřený v písemně podaném opravném prostředku, kde bylo navrhováno, aby od celkově způsobené škody byly odečteny i ty částky, které obžalovaný uhradil jednotlivým poškozeným až po lhůtě splatnosti jednotlivých faktur. Zde je nutno jednoznačně poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura chápe takovéto platby s ohledem na právní kvalifikaci jednání obžalovaného trestným činem podvodu jako pouze náhradu škody a nikoliv jako částky, o něž je možno snížit způsobenou škodu. Odvolací soud tedy konstatuje, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, pochybil, pokud v rámci ustálení skutkového děje ve výroku rozsudku specifikoval způsobenou škodu na částku 2.022.072,20 Kč, když správně mělo být uvedeno 1.872.072,20 Kč. Toto pochybení nalézacího soudu má charakter vady rozsudku, konkrétně neúplnosti skutkových zjištění, týkajících se přezkoumávané části rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Bylo tedy nutno, vzhledem k této vadě, napadený rozsudek zrušit, a to vzhledem k tomu, že se jednalo o vadu ve výroku o vině, v celém rozsahu. Dalším pochybením, na které správně poukázal již písemně podaný opravný prostředek, byla absence výroku o zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově, k němuž byl ukládán souhrnný trest, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento výrok skutečně ve výroku napadeného rozsudku absentuje a jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, konaném před krajským soudem dne 13.5.2004 (viz č.l. 313-318), byl v tomto chybném znění napadený rozsudek též vyhlášen. Nejedná se tedy o písařskou chybu při vyhotovení rozsudku, ale skutečně o pochybení soudu, který zřejmě opomněl v rámci vyhlášení rozsudku výrok vynést. Toto pochybení je pak nutno hodnotit jako porušení trestního zákona ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Pro obě výše shora naznačená pochybení bylo nutno tedy napadený rozsudek zrušit, nicméně obě tato pochybení bylo možno napravit před samotným odvolacím soudem. Vrchní soud v Olomouci tedy po zrušení napadeného rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. postupoval v intencích ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. a sám nově rozhodl tak, že uznal obžalovaného vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst.1,3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na nezměněném skutkovém základě jako v napadeném rozsudku, pouze s tou výjimkou, že správně ustálil způsobenou škodu na částku 1.872.072,20 Kč. Pokud jde o výrok o trestu, pak odvolací soud doplnil výrok chybějící, tedy výrok, kterým byl ve smyslu § 35 odst 2 věta druhá tr.zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 17.6.2003, č.j. 2 T 90/2002 – 324, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3.12.2003, sp.zn. 4 To 587/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pokud pak jde o samotný výrok o trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, pak zde neshledal odvolací soud žádného pochybení nalézacího soudu a stran bližší argumentace zcela odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvého stupně, pokud ten ve smyslu § 60a odst. 3 tr.zák. uložil obžalovanému, aby ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž tak nebylo shledáno žádného pochybení ani ve výroku ohledně náhrady škody, když soud prvého stupně správně ustálil, že všichni tři poškození, tedy jak Z. d. D., D. V. Ú., tak Z. d. K. se včas řádně připojili k tomuto trestnímu řízení s příslušnými částkami a s ohledem na to, že byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a způsobenou škodou, bylo nutno zavázat obžalovaného k náhradě škody jednotlivým poškozeným. Odvolací soud tedy neshledal důvody k jiným změnám v napadeném rozsudku, než k těm, které na základě výše uvedené argumentace byl nucen učinit. Odvolací soud však cítí povinnost dále se vyjádřit k té části doplnění opravného prostředku ze strany intervenující státní zástupkyně před odvolacím soudem, v níž tato navrhovala, aby nad rámec opravného prostředku podaného v písemné podobě, byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti s argumentací, že soud prvého stupně pochybil, pokud tento trest neuložil. Je tedy zřejmé, že intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství navrhovala fakticky zhoršení postavení obžalovaného oproti napadenému rozsudku, neboť navrhovala uložení trestu, který doposud obžalovanému uložen nebyl. Podle § 259 odst. 4 tr.ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného. Pro řešení otázky, zda bylo možno oproti napadenému rozsudku zhoršit postavení obžalovaného tím, že mu bude uložen další, vedlejší trest, bylo nutno zodpovědět otázku, zda opravný prostředek, který byl podán v době běhu odvolací lhůty (tedy opravný prostředek v písemné podobě, zpracovaný státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci), byl či naopak nebyl podán v neprospěch obžalovaného. Jak již bylo výše konstatováno, zmíněný písemně podaný opravný prostředek je v samotném svém úvodu označen tak, že je podáván jak ve prospěch, tak v neprospěch obžalovaného. Tím pádem tedy formálně jsou splněny podmínky ustanovení § 249 odst. 2 tr.ř., kde zákonodárce stanoví státnímu zástupci povinnost v odvolání uvést, zda je podává, byť i z části, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Nicméně dle názoru odvolacího soudu nelze při řešení výše naznačeného problému odhlédnout od samotného obsahu tohoto odvolání. Podle názoru odvolacího soudu je totiž nutno na odvolání nahlížet jako na podání ve smyslu § 59 odst. 1 tr.ř. Podle tohoto zákonného ustanovení se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Tato situace podle přesvědčení odvolacího soudu nastala právě v tomto případě. Jak se totiž podává ze shora rozebraného obsahu opravného prostředku, ač je tento označen tak, že je podáván jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného, z jeho obsahu nevyplývá, která jeho část je zaměřena v neprospěch obžalovaného. V neprospěch obžalovaného S. rozhodně nemůže směřovat první část podaného opravného prostředku, v níž se státní zástupce domáhal úpravy skutkové věty napadeného rozsudku ve směru snížení výše škody, způsobené trestným jednáním obžalovaného, a to o částku cca 300.000,- Kč. Je tedy zcela zřejmé, že navrhovaná změna (byť co do výše škody poněkud modifikovaná intervenující státní zástupkyní v rámci veřejného zasedání) je ve prospěch obžalovaného. Podle názoru odvolacího soudu v neprospěch obžalovaného však nemíří ani druhá část opravného prostředku, kde je namítáno pochybení nalézacího soudu v tom smyslu, že opomněl do výroku o uložení souhrnného trestu uvést výrok o tom, že ve smyslu § 35 odst. 2 tr.zák. se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově, k němuž byl souhrnný trest ukládán, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud v této souvislosti stojí na stanovisku, vycházejícím z ustálené soudní praxe a konstantní judikatury, že totiž samotné uložení souhrnného trestu je institutem, který je ve prospěch obžalovaného, nikoliv v jeho neprospěch. Za takovéto situace potom dle názoru odvolacího soudu změna, mající charakter pouze formálního doplnění chybějící části výroku, týkající se navíc zrušení části předchozího rozsudku, a to konkrétně výroku o trestu, nemůže být rozhodně změnou realizovanou v neprospěch obžalovaného. Tedy dle názoru odvolacího soudu, ačkoliv byl písemně podaný opravný prostředek, jež byl podán v době běhu lhůty k podání opravného prostředku ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř., označen tak, že je podáván ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, fakticky podle jeho obsahu je jej nutno hodnotit jako opravný prostředek podaný pouze ve prospěch obžalovaného. Vycházeje pak z tohoto závěru, nebylo možno dle názoru odvolacího soudu akceptovat návrh intervenující státní zástupkyně na uložení trestu zákazu činnosti, jakožto dalšího trestu, který doposud uložen nebyl. Tímto postupem by zjevně došlo ke zhoršení postavení obžalovaného oproti napadenému rozsudku. Podle názoru odvolacího soudu se již v tomto případě nejedná o pouhé rozšíření opravného prostředku podaného v neprospěch obžalovaného, ale fakticky o podání nového opravného prostředku, tentokrát jednoznačně směřujícího v neprospěch obžalovaného, který však byl podán po lhůtě naznačené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. a tudíž o něm nebylo možno v rámci tohoto odvolacího řízení rozhodovat. V této souvislosti je samozřejmě otázkou, zda nepochybil nalézací soud, pokud poté, co mu byl doručen písemně podaný opravný prostředek, nepostupoval cestou ustanovení § 251 odst. 1 tr.ř. Podle názoru odvolacího soudu však Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, podle tohoto zákonného ustanovení postupovat nemohl. Jak se totiž podává z tohoto ustanovení, nesplňuje-li odvolání státního zástupce náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr. řádu, vyzve předseda senátu odvolatele k odstranění vad ve lhůtě pěti dnů, kterou zároveň stanoví a upozorní odvolatele, že jinak bude odvolání odmítnuto ve smyslu § 253 odst. 3 tr.ř. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.2003, sp.zn. 5 Tdo 1205/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 27/2004, pak obdobně je povinen předseda senátu prvého stupně postupovat, pokud odvolání státního zástupce nesplňuje náležitosti ve smyslu § 249 odst. 2 tr.ř. Podle názoru odvolacího soudu shora naznačený postup nepřicházel v úvahu, protože písemně podaný opravný prostředek náležitosti vymezené v ustanovení § 249 odst. 1 i odst. 2 tr.ř. formálně splňuje. V tomto opravném prostředku je uvedeno, které výroky v rozsudku jsou napadány a jaké vady jsou v rozsudku vytýkány a rovněž tak v jeho úvodu státní zástupkyně, která toto odvolání zpracovala, uvedla, zda je podává ve prospěch či v neprospěch obžalovaného. Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvého stupně nemohl vyzvat státního zástupce k odstranění vad tohoto opravného prostředku. Na druhé straně nic nebránilo odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení při posuzování obsahu opravného prostředku uzavřít závěr, že ačkoliv je opravný prostředek označen jako podaný ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, z hlediska svého obsahu fakticky směřuje pouze ve prospěch obžalovaného, a tudíž nelze na jeho základě v žádném směru zhoršit postavení obžalovaného, neboť by to bylo v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius. Proto tedy nemohl odvolací soud akceptovat návrh intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jež byl učiněn u veřejného zasedání a uložit obžalovanému nad rámec rozsudku soudu prvého stupně trest zákazu činnosti.