1 To 16/2005

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.11.2004, č.j. 50 T 2/2004 –1210, byli obžalovaní uznáni vinnými, a to obžalovaný P.S. (ad 2), obžalovaný I.Ch. (ad 1, 2), obžalovaný G.Ch. (ad 1, 2), obžalovaný K.B. (ad 1), E.S. (ad 2), R.A. (ad 2) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák., kterých se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že 1. obžalovaní I.Ch., G.Ch. a K.B. společně: dne 27.12.2003 v odpoledních hodinách, v přijímacím středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky ve V. L., okres F. – M., v bloku č. 3, s cílem zmocnit se peněz z majetku zde ubytovaných žadatelů o azyl ukrajinské a moldavské národnosti, vstoupili do pokoje, v němž byli ubytováni a toho času se nacházeli O.M., A.M., V.K., a S.M., následně obžalovaný K.B. se posadil na židli u dveří jako ochranka spolupachatelů a zároveň tím bránil poškozeným v případné snaze opustit pokoj, navíc další blíže neztotožněné osoby stály v blízkosti dveří uvnitř v pokoji i na chodbě před pokojem, a za této situace ostatní obžalovaní pod pohrůžkou blíže nespecifikovaných problémů začali po přítomných slovně vyžadovat vydání peněz z důvodu jejich údajného nevhodného chování vůči Gruzíncům, přičemž jim současně vyhrožovali násilím pro případ nevydání všech peněz, v důsledku čehož S.M. vydal 200,- Kč, které položil na stůl, v návaznosti na to obžalovaný G.Ch. začal prohledávat přítomným kapsy oděvů, dále O.M. vyrazil z ruky nabízené drobné mince a poté mu vytrhl z ruky peněženku, v níž nalezl 17,- USD, proto vzápětí jmenovaného udeřil rukou do hrudníku, z odcizené částky mu vrátil 5,- USD, zbylou částku si ponechal, kdy toto jednání obžalovaný I.Ch. doprovázel křikem s výhrůžkami polámáním kostí a dalšího fyzického útoku pro případ oznámení věci vedení přijímacího střediska nebo policii, načež obžalovaní s odcizenými penězi opustili pokoj, 2. obžalovaní P.S., G.Ch., I.Ch., E.S. a R.A. společně: dne 27.12.2003 kolem 19.00 hodin v přijímacím středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky ve V. L., okres F.– M., v bloku č. 3, s cílem zmocnit se peněz a jiných cennějších věcí z majetku zde ubytovaných žadatelů o azyl ukrajinské národnosti, společně s dalšími nejméně dvěma dosud nezjištěnými spolupachateli vstoupili do pokoje, v němž byli ubytováni a toho času se nacházeli V.T., I.Z., V.Z., O.M., S.K., a V.D., kde pod záminkou poskytnutí ochrany přítomným osobám před Č. požadovali pod pohrůžkou blíže nespecifikovaných problémů a možného užití násilí od každého z přítomných vydání peněz, přičemž obžalovaní R.A. a E.S. v pokoji stáli a hlídali, aby přítomným zabránili v odchodu jedinými dveřmi, a když I.Z. se snažil vysvětlit, že peníze nemají, ani problémy s Čečenci, a platit tudíž nechtějí, obžalovaný I.Ch. uchopil ze stolu nůžky, přiložil je I.Z. k čelu a hrozil mu jejich vražením do hlavy, pokud nepřestane mluvit a žádat o ponechání peněz, poté jim obžalovaní I. a G.Ch. začali prohledávat kapsy a osobní věci, a společně s obžalovaným P.S. přítomné vyzvali, aby ukázali všechny peníze, které mají u sebe, kdy V.T. vytáhl 150,- Kč, V.Z. chtěl ukázat ze své peněženky pouze 200,- Kč, avšak obžalovaný G.Ch. jej chytil za zápěstí, peněženku mu vytrhl, našel v ní 300,- Kč, které hodil na stůl a zároveň uhodil V.Z. rukou do hlavy, obžalovaný I.Ch. pak opakovaně udeřil V.D. do zad, aby zašel pro svůj mobilní telefon do úschovny, což jmenovaný odmítl, přičemž po celou dobu se obžalovaní dorozumívali mezi sebou gruzínsky, společně s dalšími dosud nezjištěnými osobami neustále přecházeli po pokoji a posléze požadovali, aby každý z přítomných jim do několika dnů vyplatil částku 500,- Kč, když obžalovaný P.S. dával poškozeným pokyny, jak se chovat, a všem vyhrožoval smrtí v případě oznámení věci vedení přijímacího střediska nebo policii, načež obžalovaní nalezené peníze ponechali v pokoji a tento opustili s pokynem odevzdání požadovaných peněz v den výplaty kapesného. Za to byli odsouzeni, a to obžalovaný P.S. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný I.Ch. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr.zák. byl uložen obžalovanému trest vyhoštění v trvání deseti roků. Obžalovaný G.Ch. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný K.B. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Obžalovaný E.S. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Obžalovaný R.A. podle § 234 odst. 1 tr.zák., k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Oproti tomu byl obžalovaný R.A. podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 29.6.2004, sp.zn. 1 KZv 5/2004, v bodě 1) pro skutek, že měl společně s obžalovanými I.Ch., G.Ch. a K.B. v přesně nezjištěný den v období od 25.12.2003 do 27.12.2003 v přijímacím středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky ve V. L., okres F.– M., blok č. 3, po předchozí domluvě, v úmyslu za použití násilí a slovních pohrůžek násilím se zmocnit různých finančních částek, případně jiných cennějších věcí z majetku zde rovněž ubytovaných žadatelů o azyl ukrajinské a moldavské národnosti, vstoupili do pokoje, v němž byli toho času ubytováni a nacházeli se O.M., A.M., V.K. (všichni občané Ukrajinské republiky) a S.M. (občan Moldavské republiky), přičemž každý z obžalovaných zastával určitou úlohu, aby tak snáze dosáhli splnění svých požadavků a zabránili přítomným osobám opustit pokoj, přičemž další dosud neztotožnění spolupachatelé postávali a hlídali na chodbě před pokojem, načež se obžalovaný B. posadil na židli u dveří jako ochranka spolupachatelů a současně hlídal vstupní dveře, a ostatní obžalovaní začali po přítomných slovně vyžadovat vydání peněz z důvodu jejich údajného nevhodného chování vůči Gruzíncům pod pohrůžkou blíže nespecifikovaných budoucích problémů, polámáním kostí a dalšího fyzického násilí, v důsledku čehož S.M. vydal 200,- Kč, které položil na stůl, a obžalovaný G.Ch. začal prohledávat přítomným bundy a kapsy a vytrhl O.M. z ruky peněženku, v níž nalezl 17,- USD, z nichž 5,- USD tomuto vrátil údajně na cigarety, a vzápětí udeřil O.M. rukou do hrudníku, což obžalovaný I.Ch. doprovázel hlasitým křikem s výhrůžkami fyzickým napadením, načež obžalovaní získané finanční prostředky odnesli a opustili pokoj, čímž měl spáchat v návaznosti na jednání popsané pod bodem 2) obžaloby trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák., protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Proti tomuto rozsudku podali ihned po jeho vyhlášení odvolání přímo do protokolu v hlavním líčení obžalovaní P.S., K.B. a E.S. Ve lhůtě upravené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. podali odvolání obžalovaní I.Ch., G.Ch. a R.A. Opravné prostředky byly v zákonné lhůtě písemně odůvodněny obžalovanými prostřednictvím jejich obhájců. Odvolání obžalovaného P.S. je zaměřeno do výroku o vině a trestu. Odvolatel poukazuje na to, že výpovědi svědků jsou rozporné a jejich výpovědi v hlavním líčení nelze považovat za věrohodné. Z těchto důvodů nemůže proto souhlasit se závěry krajského soudu o jeho vině uvedenou trestnou činností. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je usvědčován vícero svědky, z nichž většina ho zařadila mezi nejaktivnější útočníky, jenž velel ostatním, požadoval vydání peněz a dával poškozeným pokyny, jak se mají chovat, vyhrožoval jim zabitím. Žádný ze slyšených svědků toto nepotvrdil. Ve vztahu k rekognicím prováděným v přípravném řízení namítl, že I.Z. potvrdil, že I.Ch. poznal pouze na šedesát procent, nelze proto považovat poznávací schopnosti svědků za rozhodující při rozhodování soudu o jeho vině. Tvrzení soudu o tom, že nemohl rekognici provést in natura z důvodu velkého počtu azylantů gruzínské národnosti, neobstojí. Je toho názoru, že trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. se s dalšími osobami nedopustil, neboť v případě posuzovaném vyžadování peněz od poškozených bylo od počátku do konce společnou akcí pouze dvou obžalovaných, a to I.Ch. a G.Ch. Tito dva obžalovaní jednoznačně uvedli, že důvodem jejich vstupu do pokoje poškozených bylo získání peněz. Oba obžalovaní se na tomto záměru předem domluvili, jejich jednání a počínání vůči poškozeným bylo chaotické, cíle získat peníze nedosáhli, a to i proto, že jim v tom odvolatel zabránil, avšak ne jako jejich velitel, ale pouze jako nezainteresovaný divák. Ze svědeckých výpovědí D. a T. je zřejmé, že to byl odvolatel, kdo poškozeným peníze vrátil. O jeho nezainteresované účasti na tomto incidentu svědčí i tvrzení svědka S.M. v tom směru, že se do konfliktu neangažoval, nepronášel žádné výhrůžky a peníze po nikom nevymáhal. Tato výpověď koresponduje s výpovědí O.M., který pouze uvedl, že po chodbách chodilo hodně Gruzínců, kteří vcházeli a vycházeli z pokoje a je tedy zřejmé, že i v druhém případě byl pouze náhodným divákem celé události a nelze proto usuzovat, že by se dopustil předmětného trestného činu. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání I.Ch. směruje do výroku o vině i trestu. Odvolatel je toho názoru, že krajský soud pochybil, pokud jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. v bodě 1), neboť bylo zjištěno, že spolu s ostatními obžalovanými přišel do pokoje za tím účelem, aby po poškozených požadoval peníze za to, že se nechovají, jak se mají chovat, a že mají dodržovat určitá pravidla. Pokud jde o skutek pod bodem 2), tak z výpovědí svědků vyplývá, že po nich požadovali peníze za to, aby mohli žít v klidu a při výplatě každý poškozený musí zaplatit. Peníze, které měli na jejich příkaz vyložit na stůl, si však nevzali. Z těchto důvodů má odvolatel za to, že jeho jednání naplňuje pouze zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. Uložený trest odnětí svobody v trvání čtyř roků spolu s trestem vyhoštění na dobu 10-ti let považuje za nepřiměřeně přísný. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a sám nově rozhodl tak, že ho uzná vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. V případě, že by jeho výhrady nebyly shledány důvodnými, navrhla obhájkyně obžalovaného ve veřejném zasedání, aby byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody za uvedenou trestnou činnost při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Odvolání obžalovaného G.Ch. je zaměřeno do výroku o vině a trestu. Odvolatel nesouhlasí s tím, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže, neboť nebylo prokázáno, že by vydání peněz požadoval s užitím pohrůžky násilí či užití bezprostředního násilí. Této jeho výhradě svědčí i to, že v rozsudku nebyl soud prvého stupně schopen specifikovat pohrůžky, kterými měli s bratrem podpořit svůj údajný požadavek na vydání peněz. Jako účelové považuje hodnocení jeho výpovědi a výpovědi jeho bratra, zejména pokud soud poukazuje na okolnosti, za kterých se k nim měl přidat i obžalovaný K.B. Pokud jednotliví poškození hovoří o větším počtu osob gruzínské národnosti, vstupujících do jejich pokojů, potom odvolatel poukazuje na zásadní rozpory v počtu těchto osob, nesouhlasí s tím, že by bylo poškozeným bráněno v odchodu z pokoje, neboť průchod u dveří byl volný. Soud nedůvodně uvěřil tvrzení poškozených, že na pokoji byla vyvolána atmosféra strachu, a proto považovali každý pokus o odchod za nemožný, neboť tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Výpovědi svědků považuje odvolatel za rozporné, nevěrohodné a poukazuje na to, že svědci si přibarvili a zveličili to, co skutečně prožili. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, že drogová závislost ovlivnila jeho příčetnost jen nepodstatně, pouze o 1/3 pásma. Znalec jej vyšetřoval až ve vězení, s odstupem času, než v jakém se nacházel v předmětné době, a proto nebyl schopen posoudit jeho zdravotní stav objektivně. I jeho popis zdravotního stavu musí být zachycen ve zdravotní dokumentaci, kterou navrhl, aby byla vyžádána a předložena znalci, který by zpracoval doplněk znaleckého posudku. Rovněž navrhl, aby byl zpracován znalecký posudek z oboru psychologie. Ze všech důvodů je navrhováno, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl tak, aby byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody ve třetině zákonné trestní sazby. Odvolání K.B. směřuje do výroku o vině i trestu. Poukázal na to, že v době příjezdu do uprchlického tábora nejenže neznal poškozené, ale neznal ani žádné utečence gruzínské národnosti, s bratry Ch. se potkal zcela náhodně, resp. oni si jeho sami vyhlédli, pravděpodobně pro jeho tehdejší vzhled. V žádném případě neměl vědomost o tom, za jakým účelem Ch. měli v úmyslu navštívit pokoje poškozených. Důvody, proč s nimi měli jít, oba bratři popisují rozporně. Nebylo prokázáno, že by se podílel na jednání společně s bratry Ch. a v žádném případě se nedopustil násilí ani pohrůžky násilí vůči poškozeným. Rovněž nebylo prokázáno, že by u dveří hlídal, aby poškozeným znemožnil se z pokoje vzdálit. Tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Obhajobu odvolatele potvrzují jak bratři Ch., tak i samotní poškození slyšení v průběhu řízení. Jestliže poškození uváděli, že měl sedět u dveří přímo, aby jim bránil v odchodu, jedná se o subjektivní pocit, neboť v době jeho přítomnosti se nikdo z poškozených z pokoje ani odejít nepokusil. Svědek M. navíc uvedl, že nikomu v odchodu z pokoje nebránil. Rovněž svědek K. v přípravném řízení potvrdil, že poškozeným nebylo vyhrožováno a z pokoje odejít mohli. Na židli si sedl ze zdravotních důvodů, pokud by měl hlídat, pak by zcela jistě se svými fyzickými dispozicemi stál a tak by přímo budil obavy u poškozených. Závěry soudu postrádají logiku, neboť pokud by měl předem vědět o důvodu návštěvy, pak by zcela určitě na jednoho z bratrů nezvyšoval hlas a nezačal ho uklidňovat a nevyvedl jej z pokoje. K jeho tíži nelze hodnotit ani výpověď svědka D.T., který se vyjadřoval ke zprostředkovaným informacím. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a zprostil ho obžaloby. Odvolání E.S. je zaměřeno do výroku o vině. Má za to, že nebyla prokázána účast na protiprávním jednání jeho osoby na předmětné trestné činnosti, neboť nikdo z poškozených nebyl schopen jeho osobu ztotožnit v rámci prováděné rekognice. V rámci hlavního líčení jej označil opětovně toliko svědek T., byť jej pasoval do role jakési ochranky hlavních aktérů. Toto tvrzení svědka je však pochybné s ohledem na slabou tělesnou konstituci odvolatele, kdy zjevně k takovéto činnosti nebyl ani vhodným kandidátem. Jeho účast na protiprávním jednání vylučuje svědek D., přičemž soud prvého stupně tuto skutečnost pominul, resp. v písemném odůvodnění toto nijak nehodnotil. Z tohoto pohledu nelze hodnotit napadený rozsudek jako celostní a dostačující a je otázkou, zda rozhodnutí soudu prvého stupně je vůbec přezkoumatelné. Soud neakceptoval ani obhajobu některých spoluobžalovaných, kteří jednoznačně vyloučili, že by se vytýkaného jednání dopustili, a to jak sám odvolatel, tak i spoluobžalovaný A., vzhledem k tomu, že jeho účast na protiprávním jednání nebyla odpovídajícím způsobem prokázána, měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a obžaloby ho zprostil podle § 226 písm. a) tr.ř. Odvolání R.A. je zaměřeno do výroku o vině a trestu. Nesprávnost napadeného rozsudku spočívá v tom, že existují důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a na to navazující nesprávné právní posouzení věci. Dle jeho názoru pochybení soudu prvého stupně spočívá v tom, že shledal jako zákonný a procesně způsobilý důkaz provedené rekognice před sdělením obvinění. Odvolatel namítá, že provedené rekognice měly být uskutečněné jen in natura, nikoliv podle fotografií, neboť zde nejsou splněné podmínky uvedené v § 104b odst. 4 tr.ř. Nebyl dán žádný důvod pro provedení rekognicí podle fotografií, neboť rekognicím in natura nic nebránilo. V tom směru nelze přijmou argumentaci soudu prvého stupně, že rekognice in natura nebyla v dané době možná, protože byla v kritické době v uprchlickém zařízení ubytována velmi početná skupina Gruzínců, když obhajobě je z přípravného řízení známo, že na fotografiích jsou všichni muži gruzínské národnosti, kteří se tehdy v uprchlickém táboře nacházeli. Nelze vycházet z výpovědi svědka T., který uvedl, že tam bylo až 79 osob gruzínské národnosti, neboť on mluvil o osobách, tedy včetně žen. Odvolatel je toho názoru, že policie si svým přístupem, a to provedením rekognicí podle fotografií, chtěla zjednodušit svůj postup, který je však nezákonný. Je poukazováno rovněž na to, že fotografie v nemalém rozsahu neodpovídaly skutečné podobě poznávaných osob v době protiprávního jednání, což lze demonstrovat v případě odvolatele na tom, že v kritické době, kdy mělo dojít k předmětnému jednání, nosil již několik dní před touto událostí pouze dioptrické brýle, neboť nemohl používat kontaktní čočky pro nedostatek fyziologického roztoku. Taktéž je zde rozpor v tom, že jediný svědek, který je označil, a to svědek T., uvedl u hlavního líčení po počátečních nejasnostech zcela určitě, že v době činu byl zarostlý a nyní je oholený, proto ho nemohl v hlavním líčení jednoznačně identifikovat. Právě tato skutečnost je však velmi pochybná, neboť na fotografii užité k rekognici byl zcela oholen. Z tohoto vyjádření svědka tedy jednoznačně vyplývá, že v inkriminovanou dobu měl odvolatel vypadat jinak, než-li u hlavního líčení, ale fakticky jinak i na fotografiích užitých při rekognici. Tímto příkladem odvolatel dokumentuje důvodnost námitek pro nezákonnost provedené rekognice toliko pouze podle fotografií. V další části opravného prostředku odvolatel poukázal na zákonnou úpravu rekognicí podle § 104b odst. 2 tr.ř., kdy je namítáno, že rekognici nepředcházel výslech poznávající osoby o okolnostech, za nichž poznávanou osobu vnímala a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno tuto osobu vnímat. Je namítáno, že soudem prvého stupně nebyla řádně vyhodnocena jiná podstatná skutečnost, a to, že rekognice jsou ve smyslu § 160 odst. 4 tr.ř. neodkladným úkonem, pro jehož způsobilost je předpokládaná trestním řádem řada formálních podmínek, mimo jiné např. přítomnost soudce. U samotných rekognicí je tato skutečnost, jak vyplývá z jednotlivých protokolů, dodržena, ovšem dle názoru odvolatele tato skutečnost, tedy přítomnost soudce, je nezbytná i pro předcházející výslech poznávající osoby, ve smyslu § 104b odst. 2 tr.ř., neboť tento výslech, pakliže je samotná rekognice neodkladným úkonem, musí, vzhledem ke své neoddělitelnosti od samé rekognice, splňovat také tyto podmínky. Neoddělitelnost tohoto výslechu od rekognice vyplývá nejen ze zařazení tohoto výslechu pod ustanovení § 104b tr.ř. – rekognice, ale i z obecné logické podstaty fungování institutu rekognice v trestním řízení. V daném případě tomu tak u výslechu nebylo, neboť již uvedená nezbytná přítomnost soudce u těchto výslechů absentuje. Nezbytnost této účasti pro zajištění zákonnosti, mimo jiné, odůvodňuje i skutečnost, že u jednotlivých záznamů o podání vysvětlení nedošlo k dostatečnému poučení vyslýchané osoby, neboť úkonům nebyl přítomen tlumočník. Zde nelze považovat za dostatečné uvedení, že vyslýchaná osoba rozumí česky či poznámka, že tlumočení provedla jiná vyslýchaná osoba, když u následujících řádných výslechů svědků po zahájení trestního stíhání i u dalších rekognicí měli všichni tito svědci řádného tlumočníka a hovořili pouze v mateřském jazyce. S poukazem na tyto skutečnosti má odvolatel za to, že nelze vycházet z těchto výslechů, neboť jednak nesplňují náležitosti neopakovatelného úkonu a rovněž jejich obsah nemusí, vzhledem k nepřítomnosti tlumočníka vůbec, potažmo soudce, odpovídat tomu, co vyslýchané osoby chtěly uvést, případně uvedly, a proto i z těchto důvodů je nutno považovat rekognice před zahájením trestního řízení za nezákonné. Rovněž je odvolatelem poukazováno na nepřesvědčivost výpovědi svědka T. u hlavního líčení ve vztahu k identifikaci jeho osoby. V této souvislosti je poukazováno i na to, že byl zamítnut nedůvodně jeho návrh na následnou rekognici in natura před započetím výslechu svědků u hlavního líčení. Odvolatel tedy shrnuje, že jediným důkazem proti jeho osobě je pouze rekognice shora uvedeného svědka, provedená před sdělením obvinění, která je nezákonná, a tudíž nelze k ní přihlížet. Dále odvolatel poukázal na to, že je osobou bezúhonnou, je nutné hodnotit všechny okolnosti případu, přihlédnout k pohnutkám a toto vše by mělo vést k závěru, že v jeho případě není nezbytné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud by tedy, dle jeho názoru, nemělo být změněno rozhodnutí o jeho vině, je na místě v otázce trestu zvažovat možnosti podmíněného odložení výkonu trestu. Navrhl proto ze všech důvodů, aby napadený rozsudek byl zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že se obžaloby zprošťuje pod bodem 2) výroku rozsudku, popřípadě, že se zrušuje výrok o trestu a mění se tak, že bude uložen přiměřený podmíněný trest. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, podle § 254 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána a dospěl k následujícím zjištěním. Řízení předcházející vydání napadenému rozsudku je zatíženo procesní vadou, která měla vliv na správnost skutkových zjištění krajského soudu a znamenala důvod ke zrušení napadeného rozsudku v této části z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Procesního pochybení se dopustil krajský soud tím, že založil svá skutková zjištění na provedených rekognicích, které odvolací soud považuje za procesně nevyužitelné pro vyvození trestní odpovědnosti všech odvolatelů. Se závěry, které ohledně rekognic učinil soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 22-24, se vrchní soud neztotožňuje, zejména pokud je dovozováno, že rekognice in natura nebylo možné provést jednak proto, že v uprchlickém zařízení ve Vyšních Lhotách byla ubytována v kritické době početná skupina Gruzínců (celkem 79 osob) a jednak proto, že poznávajícími osobami byli cizí státní příslušníci, kteří se různě pohybovali po území ČR, když navíc bylo nezbytné zohlednit i zásadu rychlosti řízení. Ve vztahu k těmto procesním úkonům učinil odvolací soud následující zjištění. Rekognice podle fotografií se svědky S.M. (č.l. 105-112), O.M. (č.l. 121-128), I.Z. (č.l. 97-104), V.T. (č.l. 89-96), V.Z. (č.l. 129-136), O.M. (č.l. 137-144) a S.K. (č.l. 113-120), byly provedeny dne 13.1.2004 podle § 158a tr.ř. jako neodkladný úkon. Neodkladnost tohoto úkonu byla spatřována v návrhu státní zástupkyně v tom, že poškozené osoby by měly na fotografiích tamních gruzínských žadatelů o azyl označit osoby, které se na události z 27.12.2003 či v jiných případech aktivně zúčastnily, když toto zjištění by mělo vést ke ztotožnění pachatelů trestného činu a k urychlení přijetí dalších opatření k objasnění trestné činnosti. Těmto rekognicím předcházejí ve spise úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr.ř. s výše uvedenými poškozenými ze dne 6.1.2004 (T.) a dne 9.1.2004 (K., M., O.M., I.Z., V.Z., O.M.) a úředními záznamy policistů ze dne 12.1.2004 ke skutečnostem, které jim k osobám Gruzínců sdělili V.D. a A.M. V těchto záznamech podle § 158 odst. 5 tr.ř. jsou vzevrubně uvedeny, mimo jiné, i skutečnosti vztahující se k popisu osob pachatelů. Tyto výpovědi jsou provedeny bez účasti tlumočníka. Tlumočníci z jazyka ruského a gruzínského byli policejním radou postupem podle § 28 tr.ř. přibráni v předmětné trestní věci až dne 12.1. a 14.1.2004. Ze struktury protokolů o rekognicích ze dne 13.1.2004 vyplývá, že v bodě I) jednotlivé poznávající osoby byly poučeny jako svědci podle příslušných ustanovení trestního řádu, v bodě II) jsou uvedeny podmínky rekognice (datum, doba konání, zaznamenání rekognice na fotodokumentaci, předkládána dvě fotoalba), v bodě III) průběh úkonů (svědkům předloženy fotoalba, vyjádření se svědka k poučení a k věci), v bodě IV) prohlédnutí fotografií poznávajícími osobami a jejich vyjádření, v bodě V) závěr (mj. s uvedením, že rekognice byla provedena v souladu s § 158 tr.ř. za přítomnosti soudce). V závěru je protokol opatřen podpisy zúčastněných osob na tomto úkonu, včetně podpisu soudce a příslušného tlumočníka. Z obsahů protokolů učiněných o učiněných rekognicích ze dne 13.1.2004 tak lze učinit poznatek jednak o tom, že tyto neobsahují vyjádření poznávajících osob k okolnostem, za nichž měly poznávané osoby vnímat a jednak důvody toho, z jakých příčin tyto úkony byly považovány za neodkladné či neopakovatelné. Soudce Okresního soudu Ostrava, který těmto úkonu byl přítomen, k odstranění tohoto obsahové nedostatku protokolu neučinil žádná opatření v tom směru, aby údaj byl doplněn o to, zda je prováděn úkon neodkladný či neopakovatelný a na základě jakých skutečností. Problematiku rekognic nově vymezuje od 1.1.2002 trestní řád, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v ustanovení § 104b tr.ř. Podle citovaného ustanovení se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek, znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou k okolnostem, za nichž osobu nebo věc vnímali a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být ukázána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzevření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi. Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Po provedení rekognice se podezřelý, obviněný nebo svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor mezi jejich výpovědí a výsledky rekognice. Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že rekognice má tedy zásadně dvě fáze, první spočívá ve výslechu poznávající osoby, druhá v ukázání poznávané osoby nebo věcí a ve vyjádření poznávající osoby, zda ji poznává. Ustanovení § 104b odst. 2 tr.ř. upravuje první fázi a uplatní se před provedením fáze druhé ve všech případech vymezených v § 104 odst. 3 až odst. 5 tr.ř., tj. při rekognici osoby in natura, podle fotografie i při rekognici věci. Podezřelý, obviněný nebo svědek tak musí být před vlastním znovupoznáním nejprve vyslechnut, a to k okolnostem, za nichž poznávanou osobu nebo věc vnímal a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Tím je také vymezeno obsahové zaměření prováděného výslechu. V jeho rámci jde o to, aby poznávající osoba především popsala osobu, jejíž totožnost se zjišťuje, tj. uvedla časové, místní a další okolnosti, za kterých přišla se ztotožňovanou osobou do styku a konkretizovala, jak ji vnímala (viděla, slyšela) a dále aby uvedla i charakterické vlastnosti poznávané osoby, které ji odlišují od osob jiných a umožňují její identifikaci. Výslechem se tak získávají i poznatky důležité pro zhodnocení rekognice. Proto se výslech zaměřuje též na vlastnosti poznávající osoby, které ovlivňují úplnost a správnost jejího vnímání, zapamatování a reprodukce skutečností. Z citovaného ustanovení trestního řádu rovněž vyplývá, že rekognice podle fotografie, která je zásadně přípustná, má pouze subsidiární povahu a lze ji použít toliko v případě, že rekognice in natura není možná, protože osobu, která má být poznána, nelze podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ukázat, např. z důvodů, že totožnost poznávané osoby není zjištěna, poznávaná osoba je nezvěstná apod., což však na případ posuzovaný nedopadá. Z obsahu spisu je totiž patrno, že všichni obžalovaní byli již dne 15.1.2004 zadrženi, orgány PČR vyslechnuti, dnem 15.1.2004 bylo zahájeno jejich trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák. a všichni byli vzati na základě usnesení soudce Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 3118/2004, ze dne 17.1.2004, do vazby. Je zcela evidentní, že všichni obvinění byli omezeni na osobní svobodě, byli tedy dosažitelní pro potřeby úkonů trestního řízení, a tudíž nebránilo nic tomu, aby rekognice se svědky, kteří se v té době nacházeli v azylovém zařízení ve Vyšních Lhotách, byly orgány PČR naplánovány tak, aby mohly proběhnout in natura, což se však nestalo. Nesprávnost postupu orgánů PČR se pak projevila i v tom, že zcela bezdůvodně byly některé rekognice podle fotografií opakovány, a to již po zahájení trestního stíhání obžalovaných, kdy dne 11.2.2004 byla provedena rekognice se svědkem A.M., dne 16.1.2004 se svědkem V.T., dne 19.2.2004 s V.D. a dne 16.1.2004 se svědkem V.Z. Přezkoumáním obsahu protokolů o provedených rekognicích lze plně souhlasit s výhradou opravného prostředku obžalovaného R.A., že v rekognicích absentuje popis poznávaných osob. Tento závažný nedostatek nelze překlenout tím, jak se domáhal intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci u veřejného zasedání v řízení před odvolacím soudem, že popis poznávaných osob je obsažen v úředních záznamech orgánů PČR, které byly provedeny po zahájení úkonů trestního řízení, že tyto výslechy předcházely provedeným rekognicím, a že oba úkony, a to jak výslechy, tak i samotné rekognice lze provádět samostatně a přítomnost soudce u zmiňovaných výslechů podle § 158 odst. 4 tr.ř. tak nebyla nezbytná. Tento názor odvolací soud nesdílí, neboť i rekognice je zvláštní formou výslechu, pro jejíž provedení platí obecná ustanovení o výpovědi obviněného a svědka. Byla-li proto rekognice prováděna jako neodkladný úkon ( § 160 odst. 4 tr.ř. ) podle § 158a tr.ř., pak i na výslech poznávající osoby musí platit stejné požadavky, tj. že i takovémuto úkonu by měl být soudce přítomen a protokol o výslechu svědka by měl splňovat i další náležitosti, zejména v dané věci požadavek na přítomnost tlumočníka. Vrchní soud proto uzavírá, že poznatky k poznávaným osobám, na základě kterých měly být v rámci rekognic svědky identifikovány, jsou obsaženy v neprocesních výpovědích a zcela scházejí v neodkladném úkonu, tj. v protokolech o rekognicích. Tento procesní nedostatek považuje vrchní soud za podstatnou vadu řízení, která znamenala zrušení napadeného rozsudku v této části podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Skutková zjištění (s ohledem na shora uvedenou podstatnou vadu řízení, týkající se provedených rekognic a jejich procesní nevyužitelnost v řízení soudním) jsou ve vztahu k obžalovaným P.S., K.B., E.S. a R.A. nejasná a neúplná, znamenající důvod ke zrušení napadeného rozsudku ve vztahu k odvolatelům podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. Tento závěr nelze však dovodit ve vztahu k obžalovaným I.Ch. a G.Ch. Stran těchto odvolatelů, i přes vytýkaný nedostatek provedených rekognic, jsou skutková zjištění správná, úplná a mající oporu v provedených důkazech v hlavním líčení. Oba obžalovaní se ve svých vyjádřeních doznali k tomu, že kritického dne skutečně na poškozených požadovali finanční prostředky, avšak žádného násilí či pohrůžky násilí vůči nim se nedopustili. Jejich přítomnost na místě činu v bodě 1) je pak prokazována navíc i výpovědí původně spoluobžalovaného K.B. Charakter výhrůžek a užitého násilí, resp. pohrůžek násilí, je v obou případech trestné činnosti obou obžalovaných prokazován výpověďmi svědků – poškozených. Byť nelze (pro vadu rekognic) vyvozovat participaci obžalovaných I. a G. Ch. na činu v konkrétnostech, která byla obsažena ve vyjádřeních svědků v rámci rekognic, je však možno ji vyvodit nejen ze samotných výpovědí obžalovaných I. a G.Ch. (každý z nich hovoří o svém podílu na páchaném protiprávním jednání), ale též zejména z kontextu procesních výpovědí jednotlivých poškozených. Lze proto uzavřít, že ve vztahu k těmto dvěma obžalovaným jsou skutková zjištění dostatečná z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. a způsobilá pro vyvození jejich trestní odpovědnosti v podobě spolupachatelství na trestném činu. Pokud se odvolatelé domáhají jiného hodnocení provedených důkazů, zejména pak hodnocení výpovědi svědků, nelze těmto výhradám přisvědčit. Hodnocení provedených důkazů je v zásadě výlučným oprávněním soudu prvého stupně (§ 263 odst. 7 tr.ř.), přičemž ingerence odvolacího soudu do hodnocení provedených důkazů je možná jen za situace, že by nebyly všechny provedené důkazy vyhodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Takováto situace v předmětné trestní věci však nenastala, neboť hodnocení svědeckých výpovědí je úplné, logické a zapadající do kontextu provedeného dokazování. Nepřípadný byl shledán požadavek obžalovaného G.Ch. na zpracování znaleckého posudku z odvětví psychologie, neboť motivace protiprávního jednání odvolatelů je dostatečně zřejmá z jejich výpovědí, když touto trestnou činností si chtěli opatřit peníze pro nákup drog. Otázka předpokladových schopností u tohoto odvolatele je zákonu odpovídajícím způsobem objasněna ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž po přezkoumání tohoto posudku odvolací soud neshledal důvody pro jeho doplnění, popřípadě odstraňování rozporů, neboť tyto zjišťovány odvolacím soudem nejsou. Požadavek na doplnění znaleckého posudku je nepřípadný, neboť znalec ve svých závěrech vycházel z poznatků, že obžalovaný je osobou závislou na opiátech. Pachatelství obžalovaného K.B. na činu uvedeného v bodě 1) výroku rozsudku bylo možno dovozovat pouze na základě vyjádření svědků S.M. a O.M., která učinili v rámci prováděných rekognic dne 13.1.2004. Obžalovaný K.B. ve své výpovědi rozhodně popřel jakoukoli účast na protiprávním jednáním bratrů Ch. Ani z výpovědí těchto dvou obžalovaných nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu, kladeného K.B. za vinu, neboť tito jmenovanému nesdělili důvod návštěvy kritického dne na pokoji poškozených. Navíc oba obžalovaní důvody, proč s nimi odvolatel měl na pokoj poškozených přijít, popisují rozporně. Z procesně využitelných výpovědí svědků lze pouze vyvodit závěr, že obžalovaný K.B. se na pokoji nacházel, seděl pouze na židli, do konfliktu bratrů Ch. s poškozenými nijak nezasahoval a když se na pokoji posléze strhla hlučná hádka, sám zasáhl tak, že jednoho z obžalovaných bratrů Ch. vyvedl na chodbu a sám se již do pokoje nevrátil. Z provedeného dokazování je nepochybné, že skutek popsaný v bodě 1) výroku se skutečně stal, že K.B. byl přítomen u jednání obžalovaných bratrů Ch., avšak z procesních výpovědí svědků – poškozených, ani z výpovědí obžalovaných I. a G. Ch. nelze po objektivní ani subjektivní stránce dovodit pachatelství tohoto odvolatele na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. Za této důkazní situace odvolacímu soudu nezbylo, než po zrušení napadeného rozsudku tohoto obžalovaného podle § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby zprostit, když je nepochybné, že skutek, kterého byl K.B. účasten, není trestným činem. Trestní odpovědnost obžalovaných P.S., E.S. a R.A. v bodě 2) výroku rozsudku lze dovozovat opět na vyjádření poškozených, kteří konkrétně v rámci rekognic popsali podíl těchto odvolatelů na páchané trestné činnosti. Jelikož výpovědi poškozených v rámci rekognic jsou rovněž pro shora uvedenou procesní vadu nevyužitelné jako důkaz pro řízení soudní, opět nezbylo odvolacímu soudu, než tyto obžalované podle § 226 písm. c) tr.ř. zprostit obžaloby, neboť nebylo jinými důkazy prokázáno, že by se trestné činnosti tak, jak je uvedena pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, dopustili. Zrušil-li odvolací soud napadený rozsudek též podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř., bylo tomu tak proto, že krajský soud se dopustil pochybení při právním posouzení skutků u obžalovaných I. a G.Ch. Je nepochybné, že oba tito obžalovaní se v bodě 1) výroku rozsudku dopustili trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., neboť z popisu skutku je zcela zřejmé, že pohrůžka násilí učiněná společným jednáním obou obžalovaných byla bezprostřední a směřovala k vydání finanční částky, kterou také poškozený S.M. vydal a v návaznosti na to užil G.Ch. násilí vůči O.M. v tom směru, že mu vytrhl peněženku, ze které mu odcizil část zde nacházejících se peněz. Jiná situace je však z hlediska popisu skutku v bodě 2) (který byl stejně jako v bodě 1/ v nezměněné podobě převzat soudem odvolacím), kdy je zcela evidentní, že popsané jednání obžalovaných a zde specifikované výhrůžky bezprostředně nesměřovaly ke zmocnění se věcí poškozených. Dle závěrů odvolacího soudu tak jednání obou odvolatelů vykazuje v bodě 2) výroku po objektivní i subjektivní stránce toliko znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák., a to rovněž ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. V otázce právního následku trestní odpovědnosti obžalovaných I. a G.Ch. vycházel vrchní soud v zásadě ze stejných úvah, které učinil soud prvního stupně již ve svém rozhodnutí. Bylo však nezbytné při nově ukládaných trestech zohlednit tu skutečnost, že obžalovaní byli uznáni pod bodem 2) výroku rozsudku mírněji trestným činem, než jak tomu bylo v původním rozsudku soudu prvního stupně . Oba obžalovaní však i nadále byli ohroženi trestem odnětí svobody od dvou do deseti let za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. byli ohroženi trestem odnětí svobody až na tři roky. Tresty odnětí svobody byly oběma obžalovaným uloženy jako úhrnné za dva úmyslné trestné činy při dolní hranici zákonné trestní sazby v trvání tří roků. Vrchní soud zhodnotil při ukládání trestu oběma obžalovaným nejen stupeň společenské nebezpečnosti jejich činu, ale zohlednil i jejich osobní poměry, a to, že doposud soudně trestáni nebyli. Vzhledem k tomu, že se dopustili trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., jako jedné z nejzávažnější forem trestné součinnosti, bylo nutné i k této skutečnosti při ukládání trestu přihlédnout. Uložené tresty odnětí svobody oběma obžalovaným byly vysloveny jako nepodmíněné, když s ohledem na charakter trestné činnosti a stupeň její společenské nebezpečnosti nepřicházelo do úvahy uložení trestů podmíněných. Pro výkon trestu pak byli oba odvolatelé shodně zařazeni v souladu se zákonem podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. do věznice s ostrahou. Zcela na místě bylo uložení trestu vyhoštění oběma obžalovaným. Vzhledem k tomu však, že u obžalovaného G.Ch. nebylo doposud rozhodnuto pravomocně ve správním řízení o udělení azylu, nebylo možno v jeho případě trest vyhoštění vyslovit. V případě obžalovaného I.Ch. tato zákonná překážka dána nebyla, neboť, jak konstatuje soud prvního stupně na straně 30 odůvodnění rozsudku, o jeho žádosti o udělení azylu v ČR bylo již pravomocně rozhodnuto. Jelikož nebyly zjištěny žádné jiné zákonné překážky pro nemožnost uložení trestu vyhoštění, byl I.Ch. za podmínek § 57 odst. 1 tr.zák. uložen trest vyhoštění, a to v trvání deseti let, neboť obžalovaný se dopustil vysoce společensky závažného protiprávního jednání, jedná se o občana cizího státu a zájmem ČR je zabránit i v budoucnu takovýmto osobám v páchání trestné činnosti na území ČR. Z těchto důvodů pak byla volena i z tohoto pohledu tato sankce na poměrně delší dobu, a to zejména z pohledu generální prevence. Takto uložené tresty oběma odvolatelům dle názoru vrchního soudu splňují jak požadavky účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr.zák., tak i soudní individualizace trestání ve smyslu § 31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák.Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.11.2004, č.j. 50 T 2/2004 –1210, byli obžalovaní uznáni vinnými, a to obžalovaný P.S. (ad 2), obžalovaný I.Ch. (ad 1, 2), obžalovaný G.Ch. (ad 1, 2), obžalovaný K.B. (ad 1), E.S. (ad 2), R.A. (ad 2) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák., kterých se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že 1. obžalovaní I.Ch., G.Ch. a K.B. společně: dne 27.12.2003 v odpoledních hodinách, v přijímacím středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky ve Vyšních Lhotách, okres Frýdek – Místek, v bloku č. 3, s cílem zmocnit se peněz z majetku zde ubytovaných žadatelů o azyl ukrajinské a moldavské národnosti, vstoupili do pokoje, v němž byli ubytováni a toho času se nacházeli O.M., nar. 22.7.1984, A.M., nar. 22.7.1984, V.K., nar. 12.9.1972, a S.M., nar. 21.3.1981, následně obžalovaný K.B. se posadil na židli u dveří jako ochranka spolupachatelů a zároveň tím bránil poškozeným v případné snaze opustit pokoj, navíc další blíže neztotožněné osoby stály v blízkosti dveří uvnitř v pokoji i na chodbě před pokojem, a za této situace ostatní obžalovaní pod pohrůžkou blíže nespecifikovaných problémů začali po přítomných slovně vyžadovat vydání peněz z důvodu jejich údajného nevhodného chování vůči Gruzíncům, přičemž jim současně vyhrožovali násilím pro případ nevydání všech peněz, v důsledku čehož S.M. vydal 200,- Kč, které položil na stůl, v návaznosti na to obžalovaný G.Ch. začal prohledávat přítomným kapsy oděvů, dále O.M. vyrazil z ruky nabízené drobné mince a poté mu vytrhl z ruky peněženku, v níž nalezl 17,- USD, proto vzápětí jmenovaného udeřil rukou do hrudníku, z odcizené částky mu vrátil 5,- USD, zbylou částku si ponechal, kdy toto jednání obžalovaný I.Ch. doprovázel křikem s výhrůžkami polámáním kostí a dalšího fyzického útoku pro případ oznámení věci vedení přijímacího střediska nebo policii, načež obžalovaní s odcizenými penězi opustili pokoj, 2. obžalovaní P.S., G.Ch., I.Ch., E.S. a R.A. společně: dne 27.12.2003 kolem 19.00 hodin v přijímacím středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky ve Vyšních Lhotách, okres Frýdek – Místek, v bloku č. 3, s cílem zmocnit se peněz a jiných cennějších věcí z majetku zde ubytovaných žadatelů o azyl ukrajinské národnosti, společně s dalšími nejméně dvěma dosud nezjištěnými spolupachateli vstoupili do pokoje, v němž byli ubytováni a toho času se nacházeli V.T., nar. 18.5.1971, I.Z., nar. 31.10.1968, V.Z., nar. 28.7.1968, O.M., nar. 22.5.1969, S.K., nar. 4.5.1976, a V.D., nar. 30.11.1979, kde pod záminkou poskytnutí ochrany přítomným osobám před Č. požadovali pod pohrůžkou blíže nespecifikovaných problémů a možného užití násilí od každého z přítomných vydání peněz, přičemž obžalovaní R.A. a E.S. v pokoji stáli a hlídali, aby přítomným zabránili v odchodu jedinými dveřmi, a když I.Z. se snažil vysvětlit, že peníze nemají, ani problémy s Čečenci, a platit tudíž nechtějí, obžalovaný I.Ch. uchopil ze stolu nůžky, přiložil je I.Z. k čelu a hrozil mu jejich vražením do hlavy, pokud nepřestane mluvit a žádat o ponechání peněz, poté jim obžalovaní I. a G.Ch. začali prohledávat kapsy a osobní věci, a společně s obžalovaným P.S. přítomné vyzvali, aby ukázali všechny peníze, které mají u sebe, kdy V.T. vytáhl 150,- Kč, V.Z. chtěl ukázat ze své peněženky pouze 200,- Kč, avšak obžalovaný G.Ch. jej chytil za zápěstí, peněženku mu vytrhl, našel v ní 300,- Kč, které hodil na stůl a zároveň uhodil V.Z. rukou do hlavy, obžalovaný I.Ch. pak opakovaně udeřil V.D. do zad, aby zašel pro svůj mobilní telefon do úschovny, což jmenovaný odmítl, přičemž po celou dobu se obžalovaní dorozumívali mezi sebou gruzínsky, společně s dalšími dosud nezjištěnými osobami neustále přecházeli po pokoji a posléze požadovali, aby každý z přítomných jim do několika dnů vyplatil částku 500,- Kč, když obžalovaný P.S. dával poškozeným pokyny, jak se chovat, a všem vyhrožoval smrtí v případě oznámení věci vedení přijímacího střediska nebo policii, načež obžalovaní nalezené peníze ponechali v pokoji a tento opustili s pokynem odevzdání požadovaných peněz v den výplaty kapesného. Za to byli odsouzeni, a to obžalovaný P.S. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný I.Ch. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr.zák. byl uložen obžalovanému trest vyhoštění v trvání deseti roků. Obžalovaný G.Ch. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný K.B. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Obžalovaný E.S. podle § 234 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Obžalovaný R.A. podle § 234 odst. 1 tr.zák., k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Oproti tomu byl obžalovaný R.A. podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 29.6.2004, sp.zn. 1 KZv 5/2004, v bodě 1) pro skutek, že měl společně s obžalovanými I.Ch., G.Ch. a K.B. v přesně nezjištěný den v období od 25.12.2003 do 27.12.2003 v přijímacím středisku Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra České republiky ve Vyšních Lhotách, okres Frýdek – Místek, blok č. 3, po předchozí domluvě, v úmyslu za použití násilí a slovních pohrůžek násilím se zmocnit různých finančních částek, případně jiných cennějších věcí z majetku zde rovněž ubytovaných žadatelů o azyl ukrajinské a moldavské národnosti, vstoupili do pokoje, v němž byli toho času ubytováni a nacházeli se O.M., A.M., V.K. (všichni občané Ukrajinské republiky) a S.M. (občan Moldavské republiky), přičemž každý z obžalovaných zastával určitou úlohu, aby tak snáze dosáhli splnění svých požadavků a zabránili přítomným osobám opustit pokoj, přičemž další dosud neztotožnění spolupachatelé postávali a hlídali na chodbě před pokojem, načež se obžalovaný B. posadil na židli u dveří jako ochranka spolupachatelů a současně hlídal vstupní dveře, a ostatní obžalovaní začali po přítomných slovně vyžadovat vydání peněz z důvodu jejich údajného nevhodného chování vůči Gruzíncům pod pohrůžkou blíže nespecifikovaných budoucích problémů, polámáním kostí a dalšího fyzického násilí, v důsledku čehož S.M. vydal 200,- Kč, které položil na stůl, a obžalovaný G.Ch. začal prohledávat přítomným bundy a kapsy a vytrhl O.M. z ruky peněženku, v níž nalezl 17,- USD, z nichž 5,- USD tomuto vrátil údajně na cigarety, a vzápětí udeřil O.M. rukou do hrudníku, což obžalovaný I.Ch. doprovázel hlasitým křikem s výhrůžkami fyzickým napadením, načež obžalovaní získané finanční prostředky odnesli a opustili pokoj, čímž měl spáchat v návaznosti na jednání popsané pod bodem 2) obžaloby trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák., protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Proti tomuto rozsudku podali ihned po jeho vyhlášení odvolání přímo do protokolu v hlavním líčení obžalovaní P.S., K.B. a E.S. Ve lhůtě upravené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. podali odvolání obžalovaní I.Ch., G.Ch. a R.A. Opravné prostředky byly v zákonné lhůtě písemně odůvodněny obžalovanými prostřednictvím jejich obhájců. Odvolání obžalovaného P.S. je zaměřeno do výroku o vině a trestu. Odvolatel poukazuje na to, že výpovědi svědků jsou rozporné a jejich výpovědi v hlavním líčení nelze považovat za věrohodné. Z těchto důvodů nemůže proto souhlasit se závěry krajského soudu o jeho vině uvedenou trestnou činností. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že je usvědčován vícero svědky, z nichž většina ho zařadila mezi nejaktivnější útočníky, jenž velel ostatním, požadoval vydání peněz a dával poškozeným pokyny, jak se mají chovat, vyhrožoval jim zabitím. Žádný ze slyšených svědků toto nepotvrdil. Ve vztahu k rekognicím prováděným v přípravném řízení namítl, že I.Z. potvrdil, že I.Ch. poznal pouze na šedesát procent, nelze proto považovat poznávací schopnosti svědků za rozhodující při rozhodování soudu o jeho vině. Tvrzení soudu o tom, že nemohl rekognici provést in natura z důvodu velkého počtu azylantů gruzínské národnosti, neobstojí. Je toho názoru, že trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. se s dalšími osobami nedopustil, neboť v případě posuzovaném vyžadování peněz od poškozených bylo od počátku do konce společnou akcí pouze dvou obžalovaných, a to I.Ch. a G.Ch. Tito dva obžalovaní jednoznačně uvedli, že důvodem jejich vstupu do pokoje poškozených bylo získání peněz. Oba obžalovaní se na tomto záměru předem domluvili, jejich jednání a počínání vůči poškozeným bylo chaotické, cíle získat peníze nedosáhli, a to i proto, že jim v tom odvolatel zabránil, avšak ne jako jejich velitel, ale pouze jako nezainteresovaný divák. Ze svědeckých výpovědí D. a T. je zřejmé, že to byl odvolatel, kdo poškozeným peníze vrátil. O jeho nezainteresované účasti na tomto incidentu svědčí i tvrzení svědka S.M. v tom směru, že se do konfliktu neangažoval, nepronášel žádné výhrůžky a peníze po nikom nevymáhal. Tato výpověď koresponduje s výpovědí O.M., který pouze uvedl, že po chodbách chodilo hodně Gruzínců, kteří vcházeli a vycházeli z pokoje a je tedy zřejmé, že i v druhém případě byl pouze náhodným divákem celé události a nelze proto usuzovat, že by se dopustil předmětného trestného činu. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání I.Ch. směruje do výroku o vině i trestu. Odvolatel je toho názoru, že krajský soud pochybil, pokud jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. v bodě 1), neboť bylo zjištěno, že spolu s ostatními obžalovanými přišel do pokoje za tím účelem, aby po poškozených požadoval peníze za to, že se nechovají, jak se mají chovat, a že mají dodržovat určitá pravidla. Pokud jde o skutek pod bodem 2), tak z výpovědí svědků vyplývá, že po nich požadovali peníze za to, aby mohli žít v klidu a při výplatě každý poškozený musí zaplatit. Peníze, které měli na jejich příkaz vyložit na stůl, si však nevzali. Z těchto důvodů má odvolatel za to, že jeho jednání naplňuje pouze zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. Uložený trest odnětí svobody v trvání čtyř roků spolu s trestem vyhoštění na dobu 10-ti let považuje za nepřiměřeně přísný. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a sám nově rozhodl tak, že ho uzná vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. V případě, že by jeho výhrady nebyly shledány důvodnými, navrhla obhájkyně obžalovaného ve veřejném zasedání, aby byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody za uvedenou trestnou činnost při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Odvolání obžalovaného G.Ch. je zaměřeno do výroku o vině a trestu. Odvolatel nesouhlasí s tím, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže, neboť nebylo prokázáno, že by vydání peněz požadoval s užitím pohrůžky násilí či užití bezprostředního násilí. Této jeho výhradě svědčí i to, že v rozsudku nebyl soud prvého stupně schopen specifikovat pohrůžky, kterými měli s bratrem podpořit svůj údajný požadavek na vydání peněz. Jako účelové považuje hodnocení jeho výpovědi a výpovědi jeho bratra, zejména pokud soud poukazuje na okolnosti, za kterých se k nim měl přidat i obžalovaný K.B. Pokud jednotliví poškození hovoří o větším počtu osob gruzínské národnosti, vstupujících do jejich pokojů, potom odvolatel poukazuje na zásadní rozpory v počtu těchto osob, nesouhlasí s tím, že by bylo poškozeným bráněno v odchodu z pokoje, neboť průchod u dveří byl volný. Soud nedůvodně uvěřil tvrzení poškozených, že na pokoji byla vyvolána atmosféra strachu, a proto považovali každý pokus o odchod za nemožný, neboť tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Výpovědi svědků považuje odvolatel za rozporné, nevěrohodné a poukazuje na to, že svědci si přibarvili a zveličili to, co skutečně prožili. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, že drogová závislost ovlivnila jeho příčetnost jen nepodstatně, pouze o 1/3 pásma. Znalec jej vyšetřoval až ve vězení, s odstupem času, než v jakém se nacházel v předmětné době, a proto nebyl schopen posoudit jeho zdravotní stav objektivně. I jeho popis zdravotního stavu musí být zachycen ve zdravotní dokumentaci, kterou navrhl, aby byla vyžádána a předložena znalci, který by zpracoval doplněk znaleckého posudku. Rovněž navrhl, aby byl zpracován znalecký posudek z oboru psychologie. Ze všech důvodů je navrhováno, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl tak, aby byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody ve třetině zákonné trestní sazby. Odvolání K.B. směřuje do výroku o vině i trestu. Poukázal na to, že v době příjezdu do uprchlického tábora nejenže neznal poškozené, ale neznal ani žádné utečence gruzínské národnosti, s bratry Ch. se potkal zcela náhodně, resp. oni si jeho sami vyhlédli, pravděpodobně pro jeho tehdejší vzhled. V žádném případě neměl vědomost o tom, za jakým účelem Ch. měli v úmyslu navštívit pokoje poškozených. Důvody, proč s nimi měli jít, oba bratři popisují rozporně. Nebylo prokázáno, že by se podílel na jednání společně s bratry Ch. a v žádném případě se nedopustil násilí ani pohrůžky násilí vůči poškozeným. Rovněž nebylo prokázáno, že by u dveří hlídal, aby poškozeným znemožnil se z pokoje vzdálit. Tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Obhajobu odvolatele potvrzují jak bratři Ch., tak i samotní poškození slyšení v průběhu řízení. Jestliže poškození uváděli, že měl sedět u dveří přímo, aby jim bránil v odchodu, jedná se o subjektivní pocit, neboť v době jeho přítomnosti se nikdo z poškozených z pokoje ani odejít nepokusil. Svědek M. navíc uvedl, že nikomu v odchodu z pokoje nebránil. Rovněž svědek K. v přípravném řízení potvrdil, že poškozeným nebylo vyhrožováno a z pokoje odejít mohli. Na židli si sedl ze zdravotních důvodů, pokud by měl hlídat, pak by zcela jistě se svými fyzickými dispozicemi stál a tak by přímo budil obavy u poškozených. Závěry soudu postrádají logiku, neboť pokud by měl předem vědět o důvodu návštěvy, pak by zcela určitě na jednoho z bratrů nezvyšoval hlas a nezačal ho uklidňovat a nevyvedl jej z pokoje. K jeho tíži nelze hodnotit ani výpověď svědka D.T., který se vyjadřoval ke zprostředkovaným informacím. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a zprostil ho obžaloby. Odvolání E.S. je zaměřeno do výroku o vině. Má za to, že nebyla prokázána účast na protiprávním jednání jeho osoby na předmětné trestné činnosti, neboť nikdo z poškozených nebyl schopen jeho osobu ztotožnit v rámci prováděné rekognice. V rámci hlavního líčení jej označil opětovně toliko svědek T., byť jej pasoval do role jakési ochranky hlavních aktérů. Toto tvrzení svědka je však pochybné s ohledem na slabou tělesnou konstituci odvolatele, kdy zjevně k takovéto činnosti nebyl ani vhodným kandidátem. Jeho účast na protiprávním jednání vylučuje svědek D., přičemž soud prvého stupně tuto skutečnost pominul, resp. v písemném odůvodnění toto nijak nehodnotil. Z tohoto pohledu nelze hodnotit napadený rozsudek jako celostní a dostačující a je otázkou, zda rozhodnutí soudu prvého stupně je vůbec přezkoumatelné. Soud neakceptoval ani obhajobu některých spoluobžalovaných, kteří jednoznačně vyloučili, že by se vytýkaného jednání dopustili, a to jak sám odvolatel, tak i spoluobžalovaný A., vzhledem k tomu, že jeho účast na protiprávním jednání nebyla odpovídajícím způsobem prokázána, měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a obžaloby ho zprostil podle § 226 písm. a) tr.ř. Odvolání R.A. je zaměřeno do výroku o vině a trestu. Nesprávnost napadeného rozsudku spočívá v tom, že existují důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a na to navazující nesprávné právní posouzení věci. Dle jeho názoru pochybení soudu prvého stupně spočívá v tom, že shledal jako zákonný a procesně způsobilý důkaz provedené rekognice před sdělením obvinění. Odvolatel namítá, že provedené rekognice měly být uskutečněné jen in natura, nikoliv podle fotografií, neboť zde nejsou splněné podmínky uvedené v § 104b odst. 4 tr.ř. Nebyl dán žádný důvod pro provedení rekognicí podle fotografií, neboť rekognicím in natura nic nebránilo. V tom směru nelze přijmou argumentaci soudu prvého stupně, že rekognice in natura nebyla v dané době možná, protože byla v kritické době v uprchlickém zařízení ubytována velmi početná skupina Gruzínců, když obhajobě je z přípravného řízení známo, že na fotografiích jsou všichni muži gruzínské národnosti, kteří se tehdy v uprchlickém táboře nacházeli. Nelze vycházet z výpovědi svědka T., který uvedl, že tam bylo až 79 osob gruzínské národnosti, neboť on mluvil o osobách, tedy včetně žen. Odvolatel je toho názoru, že policie si svým přístupem, a to provedením rekognicí podle fotografií, chtěla zjednodušit svůj postup, který je však nezákonný. Je poukazováno rovněž na to, že fotografie v nemalém rozsahu neodpovídaly skutečné podobě poznávaných osob v době protiprávního jednání, což lze demonstrovat v případě odvolatele na tom, že v kritické době, kdy mělo dojít k předmětnému jednání, nosil již několik dní před touto událostí pouze dioptrické brýle, neboť nemohl používat kontaktní čočky pro nedostatek fyziologického roztoku. Taktéž je zde rozpor v tom, že jediný svědek, který je označil, a to svědek T., uvedl u hlavního líčení po počátečních nejasnostech zcela určitě, že v době činu byl zarostlý a nyní je oholený, proto ho nemohl v hlavním líčení jednoznačně identifikovat. Právě tato skutečnost je však velmi pochybná, neboť na fotografii užité k rekognici byl zcela oholen. Z tohoto vyjádření svědka tedy jednoznačně vyplývá, že v inkriminovanou dobu měl odvolatel vypadat jinak, než-li u hlavního líčení, ale fakticky jinak i na fotografiích užitých při rekognici. Tímto příkladem odvolatel dokumentuje důvodnost námitek pro nezákonnost provedené rekognice toliko pouze podle fotografií. V další části opravného prostředku odvolatel poukázal na zákonnou úpravu rekognicí podle § 104b odst. 2 tr.ř., kdy je namítáno, že rekognici nepředcházel výslech poznávající osoby o okolnostech, za nichž poznávanou osobu vnímala a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno tuto osobu vnímat. Je namítáno, že soudem prvého stupně nebyla řádně vyhodnocena jiná podstatná skutečnost, a to, že rekognice jsou ve smyslu § 160 odst. 4 tr.ř. neodkladným úkonem, pro jehož způsobilost je předpokládaná trestním řádem řada formálních podmínek, mimo jiné např. přítomnost soudce. U samotných rekognicí je tato skutečnost, jak vyplývá z jednotlivých protokolů, dodržena, ovšem dle názoru odvolatele tato skutečnost, tedy přítomnost soudce, je nezbytná i pro předcházející výslech poznávající osoby, ve smyslu § 104b odst. 2 tr.ř., neboť tento výslech, pakliže je samotná rekognice neodkladným úkonem, musí, vzhledem ke své neoddělitelnosti od samé rekognice, splňovat také tyto podmínky. Neoddělitelnost tohoto výslechu od rekognice vyplývá nejen ze zařazení tohoto výslechu pod ustanovení § 104b tr.ř. – rekognice, ale i z obecné logické podstaty fungování institutu rekognice v trestním řízení. V daném případě tomu tak u výslechu nebylo, neboť již uvedená nezbytná přítomnost soudce u těchto výslechů absentuje. Nezbytnost této účasti pro zajištění zákonnosti, mimo jiné, odůvodňuje i skutečnost, že u jednotlivých záznamů o podání vysvětlení nedošlo k dostatečnému poučení vyslýchané osoby, neboť úkonům nebyl přítomen tlumočník. Zde nelze považovat za dostatečné uvedení, že vyslýchaná osoba rozumí česky či poznámka, že tlumočení provedla jiná vyslýchaná osoba, když u následujících řádných výslechů svědků po zahájení trestního stíhání i u dalších rekognicí měli všichni tito svědci řádného tlumočníka a hovořili pouze v mateřském jazyce. S poukazem na tyto skutečnosti má odvolatel za to, že nelze vycházet z těchto výslechů, neboť jednak nesplňují náležitosti neopakovatelného úkonu a rovněž jejich obsah nemusí, vzhledem k nepřítomnosti tlumočníka vůbec, potažmo soudce, odpovídat tomu, co vyslýchané osoby chtěly uvést, případně uvedly, a proto i z těchto důvodů je nutno považovat rekognice před zahájením trestního řízení za nezákonné. Rovněž je odvolatelem poukazováno na nepřesvědčivost výpovědi svědka T. u hlavního líčení ve vztahu k identifikaci jeho osoby. V této souvislosti je poukazováno i na to, že byl zamítnut nedůvodně jeho návrh na následnou rekognici in natura před započetím výslechu svědků u hlavního líčení. Odvolatel tedy shrnuje, že jediným důkazem proti jeho osobě je pouze rekognice shora uvedeného svědka, provedená před sdělením obvinění, která je nezákonná, a tudíž nelze k ní přihlížet. Dále odvolatel poukázal na to, že je osobou bezúhonnou, je nutné hodnotit všechny okolnosti případu, přihlédnout k pohnutkám a toto vše by mělo vést k závěru, že v jeho případě není nezbytné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud by tedy, dle jeho názoru, nemělo být změněno rozhodnutí o jeho vině, je na místě v otázce trestu zvažovat možnosti podmíněného odložení výkonu trestu. Navrhl proto ze všech důvodů, aby napadený rozsudek byl zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že se obžaloby zprošťuje pod bodem 2) výroku rozsudku, popřípadě, že se zrušuje výrok o trestu a mění se tak, že bude uložen přiměřený podmíněný trest. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, podle § 254 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána a dospěl k následujícím zjištěním. Řízení předcházející vydání napadenému rozsudku je zatíženo procesní vadou, která měla vliv na správnost skutkových zjištění krajského soudu a znamenala důvod ke zrušení napadeného rozsudku v této části z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Procesního pochybení se dopustil krajský soud tím, že založil svá skutková zjištění na provedených rekognicích, které odvolací soud považuje za procesně nevyužitelné pro vyvození trestní odpovědnosti všech odvolatelů. Se závěry, které ohledně rekognic učinil soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 22-24, se vrchní soud neztotožňuje, zejména pokud je dovozováno, že rekognice in natura nebylo možné provést jednak proto, že v uprchlickém zařízení ve Vyšních Lhotách byla ubytována v kritické době početná skupina Gruzínců (celkem 79 osob) a jednak proto, že poznávajícími osobami byli cizí státní příslušníci, kteří se různě pohybovali po území ČR, když navíc bylo nezbytné zohlednit i zásadu rychlosti řízení. Ve vztahu k těmto procesním úkonům učinil odvolací soud následující zjištění. Rekognice podle fotografií se svědky S.M. (č.l. 105-112), O.M. (č.l. 121-128), I.Z. (č.l. 97-104), V.T. (č.l. 89-96), V.Z. (č.l. 129-136), O.M. (č.l. 137-144) a S.K. (č.l. 113-120), byly provedeny dne 13.1.2004 podle § 158a tr.ř. jako neodkladný úkon. Neodkladnost tohoto úkonu byla spatřována v návrhu státní zástupkyně v tom, že poškozené osoby by měly na fotografiích tamních gruzínských žadatelů o azyl označit osoby, které se na události z 27.12.2003 či v jiných případech aktivně zúčastnily, když toto zjištění by mělo vést ke ztotožnění pachatelů trestného činu a k urychlení přijetí dalších opatření k objasnění trestné činnosti. Těmto rekognicím předcházejí ve spise úřední záznamy o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr.ř. s výše uvedenými poškozenými ze dne 6.1.2004 (T.) a dne 9.1.2004 (K., M., O.M., I.Z., V.Z., O.M.) a úředními záznamy policistů ze dne 12.1.2004 ke skutečnostem, které jim k osobám Gruzínců sdělili V.D. a A.M. V těchto záznamech podle § 158 odst. 5 tr.ř. jsou vzevrubně uvedeny, mimo jiné, i skutečnosti vztahující se k popisu osob pachatelů. Tyto výpovědi jsou provedeny bez účasti tlumočníka. Tlumočníci z jazyka ruského a gruzínského byli policejním radou postupem podle § 28 tr.ř. přibráni v předmětné trestní věci až dne 12.1. a 14.1.2004. Ze struktury protokolů o rekognicích ze dne 13.1.2004 vyplývá, že v bodě I) jednotlivé poznávající osoby byly poučeny jako svědci podle příslušných ustanovení trestního řádu, v bodě II) jsou uvedeny podmínky rekognice (datum, doba konání, zaznamenání rekognice na fotodokumentaci, předkládána dvě fotoalba), v bodě III) průběh úkonů (svědkům předloženy fotoalba, vyjádření se svědka k poučení a k věci), v bodě IV) prohlédnutí fotografií poznávajícími osobami a jejich vyjádření, v bodě V) závěr (mj. s uvedením, že rekognice byla provedena v souladu s § 158 tr.ř. za přítomnosti soudce). V závěru je protokol opatřen podpisy zúčastněných osob na tomto úkonu, včetně podpisu soudce a příslušného tlumočníka. Z obsahů protokolů učiněných o učiněných rekognicích ze dne 13.1.2004 tak lze učinit poznatek jednak o tom, že tyto neobsahují vyjádření poznávajících osob k okolnostem, za nichž měly poznávané osoby vnímat a jednak důvody toho, z jakých příčin tyto úkony byly považovány za neodkladné či neopakovatelné. Soudce Okresního soudu Ostrava, který těmto úkonu byl přítomen, k odstranění tohoto obsahové nedostatku protokolu neučinil žádná opatření v tom směru, aby údaj byl doplněn o to, zda je prováděn úkon neodkladný či neopakovatelný a na základě jakých skutečností. Problematiku rekognic nově vymezuje od 1.1.2002 trestní řád, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v ustanovení § 104b tr.ř. Podle citovaného ustanovení se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek, znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou k okolnostem, za nichž osobu nebo věc vnímali a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být ukázána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzevření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi. Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Po provedení rekognice se podezřelý, obviněný nebo svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor mezi jejich výpovědí a výsledky rekognice. Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že rekognice má tedy zásadně dvě fáze, první spočívá ve výslechu poznávající osoby, druhá v ukázání poznávané osoby nebo věcí a ve vyjádření poznávající osoby, zda ji poznává. Ustanovení § 104b odst. 2 tr.ř. upravuje první fázi a uplatní se před provedením fáze druhé ve všech případech vymezených v § 104 odst. 3 až odst. 5 tr.ř., tj. při rekognici osoby in natura, podle fotografie i při rekognici věci. Podezřelý, obviněný nebo svědek tak musí být před vlastním znovupoznáním nejprve vyslechnut, a to k okolnostem, za nichž poznávanou osobu nebo věc vnímal a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Tím je také vymezeno obsahové zaměření prováděného výslechu. V jeho rámci jde o to, aby poznávající osoba především popsala osobu, jejíž totožnost se zjišťuje, tj. uvedla časové, místní a další okolnosti, za kterých přišla se ztotožňovanou osobou do styku a konkretizovala, jak ji vnímala (viděla, slyšela) a dále aby uvedla i charakterické vlastnosti poznávané osoby, které ji odlišují od osob jiných a umožňují její identifikaci. Výslechem se tak získávají i poznatky důležité pro zhodnocení rekognice. Proto se výslech zaměřuje též na vlastnosti poznávající osoby, které ovlivňují úplnost a správnost jejího vnímání, zapamatování a reprodukce skutečností. Z citovaného ustanovení trestního řádu rovněž vyplývá, že rekognice podle fotografie, která je zásadně přípustná, má pouze subsidiární povahu a lze ji použít toliko v případě, že rekognice in natura není možná, protože osobu, která má být poznána, nelze podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ukázat, např. z důvodů, že totožnost poznávané osoby není zjištěna, poznávaná osoba je nezvěstná apod., což však na případ posuzovaný nedopadá. Z obsahu spisu je totiž patrno, že všichni obžalovaní byli již dne 15.1.2004 zadrženi, orgány PČR vyslechnuti, dnem 15.1.2004 bylo zahájeno jejich trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák. a všichni byli vzati na základě usnesení soudce Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 3118/2004, ze dne 17.1.2004, do vazby. Je zcela evidentní, že všichni obvinění byli omezeni na osobní svobodě, byli tedy dosažitelní pro potřeby úkonů trestního řízení, a tudíž nebránilo nic tomu, aby rekognice se svědky, kteří se v té době nacházeli v azylovém zařízení ve Vyšních Lhotách, byly orgány PČR naplánovány tak, aby mohly proběhnout in natura, což se však nestalo. Nesprávnost postupu orgánů PČR se pak projevila i v tom, že zcela bezdůvodně byly některé rekognice podle fotografií opakovány, a to již po zahájení trestního stíhání obžalovaných, kdy dne 11.2.2004 byla provedena rekognice se svědkem A.M., dne 16.1.2004 se svědkem V.T., dne 19.2.2004 s V.D. a dne 16.1.2004 se svědkem V.Z. Přezkoumáním obsahu protokolů o provedených rekognicích lze plně souhlasit s výhradou opravného prostředku obžalovaného R.A., že v rekognicích absentuje popis poznávaných osob. Tento závažný nedostatek nelze překlenout tím, jak se domáhal intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci u veřejného zasedání v řízení před odvolacím soudem, že popis poznávaných osob je obsažen v úředních záznamech orgánů PČR, které byly provedeny po zahájení úkonů trestního řízení, že tyto výslechy předcházely provedeným rekognicím, a že oba úkony, a to jak výslechy, tak i samotné rekognice lze provádět samostatně a přítomnost soudce u zmiňovaných výslechů podle § 158 odst. 4 tr.ř. tak nebyla nezbytná. Tento názor odvolací soud nesdílí, neboť i rekognice je zvláštní formou výslechu, pro jejíž provedení platí obecná ustanovení o výpovědi obviněného a svědka. Byla-li proto rekognice prováděna jako neodkladný úkon ( § 160 odst. 4 tr.ř. ) podle § 158a tr.ř., pak i na výslech poznávající osoby musí platit stejné požadavky, tj. že i takovémuto úkonu by měl být soudce přítomen a protokol o výslechu svědka by měl splňovat i další náležitosti, zejména v dané věci požadavek na přítomnost tlumočníka. Vrchní soud proto uzavírá, že poznatky k poznávaným osobám, na základě kterých měly být v rámci rekognic svědky identifikovány, jsou obsaženy v neprocesních výpovědích a zcela scházejí v neodkladném úkonu, tj. v protokolech o rekognicích. Tento procesní nedostatek považuje vrchní soud za podstatnou vadu řízení, která znamenala zrušení napadeného rozsudku v této části podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Skutková zjištění (s ohledem na shora uvedenou podstatnou vadu řízení, týkající se provedených rekognic a jejich procesní nevyužitelnost v řízení soudním) jsou ve vztahu k obžalovaným P.S., K.B., E.S. a R.A. nejasná a neúplná, znamenající důvod ke zrušení napadeného rozsudku ve vztahu k odvolatelům podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. Tento závěr nelze však dovodit ve vztahu k obžalovaným I.Ch. a G.Ch. Stran těchto odvolatelů, i přes vytýkaný nedostatek provedených rekognic, jsou skutková zjištění správná, úplná a mající oporu v provedených důkazech v hlavním líčení. Oba obžalovaní se ve svých vyjádřeních doznali k tomu, že kritického dne skutečně na poškozených požadovali finanční prostředky, avšak žádného násilí či pohrůžky násilí vůči nim se nedopustili. Jejich přítomnost na místě činu v bodě 1) je pak prokazována navíc i výpovědí původně spoluobžalovaného K.B. Charakter výhrůžek a užitého násilí, resp. pohrůžek násilí, je v obou případech trestné činnosti obou obžalovaných prokazován výpověďmi svědků – poškozených. Byť nelze (pro vadu rekognic) vyvozovat participaci obžalovaných I. a G. Ch. na činu v konkrétnostech, která byla obsažena ve vyjádřeních svědků v rámci rekognic, je však možno ji vyvodit nejen ze samotných výpovědí obžalovaných I. a G.Ch. (každý z nich hovoří o svém podílu na páchaném protiprávním jednání), ale též zejména z kontextu procesních výpovědí jednotlivých poškozených. Lze proto uzavřít, že ve vztahu k těmto dvěma obžalovaným jsou skutková zjištění dostatečná z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. a způsobilá pro vyvození jejich trestní odpovědnosti v podobě spolupachatelství na trestném činu. Pokud se odvolatelé domáhají jiného hodnocení provedených důkazů, zejména pak hodnocení výpovědi svědků, nelze těmto výhradám přisvědčit. Hodnocení provedených důkazů je v zásadě výlučným oprávněním soudu prvého stupně (§ 263 odst. 7 tr.ř.), přičemž ingerence odvolacího soudu do hodnocení provedených důkazů je možná jen za situace, že by nebyly všechny provedené důkazy vyhodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Takováto situace v předmětné trestní věci však nenastala, neboť hodnocení svědeckých výpovědí je úplné, logické a zapadající do kontextu provedeného dokazování. Nepřípadný byl shledán požadavek obžalovaného G.Ch. na zpracování znaleckého posudku z odvětví psychologie, neboť motivace protiprávního jednání odvolatelů je dostatečně zřejmá z jejich výpovědí, když touto trestnou činností si chtěli opatřit peníze pro nákup drog. Otázka předpokladových schopností u tohoto odvolatele je zákonu odpovídajícím způsobem objasněna ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž po přezkoumání tohoto posudku odvolací soud neshledal důvody pro jeho doplnění, popřípadě odstraňování rozporů, neboť tyto zjišťovány odvolacím soudem nejsou. Požadavek na doplnění znaleckého posudku je nepřípadný, neboť znalec ve svých závěrech vycházel z poznatků, že obžalovaný je osobou závislou na opiátech. Pachatelství obžalovaného K.B. na činu uvedeného v bodě 1) výroku rozsudku bylo možno dovozovat pouze na základě vyjádření svědků S.M. a O.M., která učinili v rámci prováděných rekognic dne 13.1.2004. Obžalovaný K.B. ve své výpovědi rozhodně popřel jakoukoli účast na protiprávním jednáním bratrů Ch. Ani z výpovědí těchto dvou obžalovaných nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu, kladeného K.B. za vinu, neboť tito jmenovanému nesdělili důvod návštěvy kritického dne na pokoji poškozených. Navíc oba obžalovaní důvody, proč s nimi odvolatel měl na pokoj poškozených přijít, popisují rozporně. Z procesně využitelných výpovědí svědků lze pouze vyvodit závěr, že obžalovaný K.B. se na pokoji nacházel, seděl pouze na židli, do konfliktu bratrů Ch. s poškozenými nijak nezasahoval a když se na pokoji posléze strhla hlučná hádka, sám zasáhl tak, že jednoho z obžalovaných bratrů Ch. vyvedl na chodbu a sám se již do pokoje nevrátil. Z provedeného dokazování je nepochybné, že skutek popsaný v bodě 1) výroku se skutečně stal, že K.B. byl přítomen u jednání obžalovaných bratrů Ch., avšak z procesních výpovědí svědků – poškozených, ani z výpovědí obžalovaných I. a G. Ch. nelze po objektivní ani subjektivní stránce dovodit pachatelství tohoto odvolatele na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. Za této důkazní situace odvolacímu soudu nezbylo, než po zrušení napadeného rozsudku tohoto obžalovaného podle § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby zprostit, když je nepochybné, že skutek, kterého byl K.B. účasten, není trestným činem. Trestní odpovědnost obžalovaných P.S., E.S. a R.A. v bodě 2) výroku rozsudku lze dovozovat opět na vyjádření poškozených, kteří konkrétně v rámci rekognic popsali podíl těchto odvolatelů na páchané trestné činnosti. Jelikož výpovědi poškozených v rámci rekognic jsou rovněž pro shora uvedenou procesní vadu nevyužitelné jako důkaz pro řízení soudní, opět nezbylo odvolacímu soudu, než tyto obžalované podle § 226 písm. c) tr.ř. zprostit obžaloby, neboť nebylo jinými důkazy prokázáno, že by se trestné činnosti tak, jak je uvedena pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, dopustili. Zrušil-li odvolací soud napadený rozsudek též podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř., bylo tomu tak proto, že krajský soud se dopustil pochybení při právním posouzení skutků u obžalovaných I. a G.Ch. Je nepochybné, že oba tito obžalovaní se v bodě 1) výroku rozsudku dopustili trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., neboť z popisu skutku je zcela zřejmé, že pohrůžka násilí učiněná společným jednáním obou obžalovaných byla bezprostřední a směřovala k vydání finanční částky, kterou také poškozený S.M. vydal a v návaznosti na to užil G.Ch. násilí vůči O.M. v tom směru, že mu vytrhl peněženku, ze které mu odcizil část zde nacházejících se peněz. Jiná situace je však z hlediska popisu skutku v bodě 2) (který byl stejně jako v bodě 1/ v nezměněné podobě převzat soudem odvolacím), kdy je zcela evidentní, že popsané jednání obžalovaných a zde specifikované výhrůžky bezprostředně nesměřovaly ke zmocnění se věcí poškozených. Dle závěrů odvolacího soudu tak jednání obou odvolatelů vykazuje v bodě 2) výroku po objektivní i subjektivní stránce toliko znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák., a to rovněž ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. V otázce právního následku trestní odpovědnosti obžalovaných I. a G.Ch. vycházel vrchní soud v zásadě ze stejných úvah, které učinil soud prvního stupně již ve svém rozhodnutí. Bylo však nezbytné při nově ukládaných trestech zohlednit tu skutečnost, že obžalovaní byli uznáni pod bodem 2) výroku rozsudku mírněji trestným činem, než jak tomu bylo v původním rozsudku soudu prvního stupně . Oba obžalovaní však i nadále byli ohroženi trestem odnětí svobody od dvou do deseti let za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr.zák. byli ohroženi trestem odnětí svobody až na tři roky. Tresty odnětí svobody byly oběma obžalovaným uloženy jako úhrnné za dva úmyslné trestné činy při dolní hranici zákonné trestní sazby v trvání tří roků. Vrchní soud zhodnotil při ukládání trestu oběma obžalovaným nejen stupeň společenské nebezpečnosti jejich činu, ale zohlednil i jejich osobní poměry, a to, že doposud soudně trestáni nebyli. Vzhledem k tomu, že se dopustili trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., jako jedné z nejzávažnější forem trestné součinnosti, bylo nutné i k této skutečnosti při ukládání trestu přihlédnout. Uložené tresty odnětí svobody oběma obžalovaným byly vysloveny jako nepodmíněné, když s ohledem na charakter trestné činnosti a stupeň její společenské nebezpečnosti nepřicházelo do úvahy uložení trestů podmíněných. Pro výkon trestu pak byli oba odvolatelé shodně zařazeni v souladu se zákonem podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. do věznice s ostrahou. Zcela na místě bylo uložení trestu vyhoštění oběma obžalovaným. Vzhledem k tomu však, že u obžalovaného G.Ch. nebylo doposud rozhodnuto pravomocně ve správním řízení o udělení azylu, nebylo možno v jeho případě trest vyhoštění vyslovit. V případě obžalovaného I.Ch. tato zákonná překážka dána nebyla, neboť, jak konstatuje soud prvního stupně na straně 30 odůvodnění rozsudku, o jeho žádosti o udělení azylu v ČR bylo již pravomocně rozhodnuto. Jelikož nebyly zjištěny žádné jiné zákonné překážky pro nemožnost uložení trestu vyhoštění, byl I.Ch. za podmínek § 57 odst. 1 tr.zák. uložen trest vyhoštění, a to v trvání deseti let, neboť obžalovaný se dopustil vysoce společensky závažného protiprávního jednání, jedná se o občana cizího státu a zájmem ČR je zabránit i v budoucnu takovýmto osobám v páchání trestné činnosti na území ČR. Z těchto důvodů pak byla volena i z tohoto pohledu tato sankce na poměrně delší dobu, a to zejména z pohledu generální prevence. Takto uložené tresty oběma odvolatelům dle názoru vrchního soudu splňují jak požadavky účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr.zák., tak i soudní individualizace trestání ve smyslu § 31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zák.

ECLI	ECLI:CZ:VSOL:2005:1.TO.16.2005.1
Datum rozhodnutí	07.04.2005
Soud	VSOL
Spisová značka	1 To 16/2005
Zdroj	nsoud.cz
Typ rozhodnutí	Rozsudek
Kategorie	C
Heslo	Neodkladné a neopakovatelné úkony, Rekognice, Rekognice, Neodkladné a neopakovatelné úkony

Právní věta

Odůvodnění