Vyjde-li na základě dokazování provedeného před soudem prvního stupně najevo, že skutek, pro který byla podána obžaloba (např. trestný čin podvodu podle § 250 TrZ), je nutno kvalifikovat odlišně (např. jako trestný čin zpronevěry podle § 248 TrZ), může tento soud v řízení pokračovat, i když změna ve vymezení skutku způsobí (např. jiné místo spáchání nově kvalifikovaného činu), že se změní podmínky posuzování otázky místní příslušnosti soudu. V řízení však bez dalšího nemůže pokračovat, způsobí-li tato změna nutnost ověření pravomoci soudu, tj. vzniknou-li pochybnosti o tom, zda lze skutek posoudit dle českého trestního zákona. V případě alternativy upravené zněním § 20 odst. 1 TrZ (tzv. subsidiární zásada univerzality) musí soud před pokračováním v řízení (zejm. vydáním meritorního rozhodnutí) učinit nezbytné zjištění o trestnosti činu (nově zjištěného skutku) též na území státu, kde měl být dle nově nabytých poznatků spáchán. Dopadení pachatele na území republiky ve smyslu § 20 odst. 1 písm. b) TrZ není vázáno na žádost cizího státu, tj. není podmíněno postupem dle hlavy XXV. TrŘ. Představuje faktickou možnost orgánů činných v trestním řízení postupovat proti pachateli na území České republiky podle příslušných předpisů.

Napadeným rozsudkem byl obžalovaný J.A.E. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr.zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byla společnost I. G., a.s., S. 70, L., Slovenská republika, s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se obžalovaný J.A.E. uvedeného trestného činu dopustil tím, že po předchozích jednáních s Ĺ.B., uzavřel dne 24.5.1996 v B. jako zástupce americké společnosti W. H. I. Inc. v postavení koordinátora smlouvu označenou jako „Memorandum o vyrozumění o investičních podmínkách“ se společností I. G., a.s., se sídlem L., S. 70, Slovenská republika, zastoupenou Ĺ.B., podle které měly být finanční prostředky ve výši 1.350.000,- DEM, odeslané dne 19.7.1996 na základě této smlouvy společností I. G. na účet obžalovaného do Austria Bank, AG Vídeň, Rakousko, č.ú. 573302379, Banklaitzahl: 20151, významně zhodnoceny, avšak z účtu obžalovaného v období od 26.7.1996 do 25.7.2000 byly finanční prostředky postupně vybírány obžalovaným (i JUDr. F.D. a K.R. – na základě jeho plné moci), přičemž minimálně v částce 607.778,43 USD nebyly použity ke sjednanému účelu, ale pro vlastní potřebu obžalovaného, když ani v době ukončení smluvního vztahu vymezeného Memorandem, ani později obžalovaným nebyly tyto prostředky vráceny společnosti I. G. a byla jí tak způsobena škoda ve výši nejméně 20.829.782,35 Kč (slovy dvacetmilionůosmsetdvacetdevěttisícsedmsetosmdesátdva korun a třicetpět haléřů), o kterou se obžalovaný současně obohatil. Naproti tomu byli rozsudkem krajského soudu obžalovaní JUDr. F.D. a K.R. podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, sp.zn. 1 KZv 121/2000, ze dne 6.5.2003 pro skutek, který měli spáchat tím, že po předchozí vzájemné dohodě v měsíci květnu 1996, kdy se dohodli na způsobu provedení činu, v úmyslu vylákat částku ve výši 1.410.000,- DEM a o tuto se obohatit po předchozích jednáních s Ĺ.B., uzavřel obžalovaný J.A.E. jako zástupce americké společnosti W. H. I. Inc. (dále jen „WHI“) se sídlem Anglie, National House, Santon, Isle of Man, U.K. jako koordinátorem se společností I. G., a.s., se sídlem L., ul. S. č. 70, Slovenská republika, zastoupenou Ĺ.B., jako klientem dne 24.5.1996 v B. smlouvu označenou jako „Memorandum o vyrozumění o investičních podmínkách“, podle které měly být zhodnoceny finanční prostředky investované klientem ve výši 1.350.000,- USD, kdy následně na základě této smlouvy byla dne 19.7.1996 společností I. G., a.s., poukázána částka ve výši 1.410.000,- DEM na účet J.A.E. do Austria Bank AG Vídeň, Rakousko, č.ú. 573302379, Banklaitzahl: 20151, odkud byly finanční prostředky postupně vybírány obžalovanými J.A.E., JUDr. F.D. a K.R., nebyly použity ke sjednanému účelu, přičemž obžalovaní zatírali své jednání tím, že prostřednictvím fiktivních dopisů, které vyhotovoval na jejich pokyn D.B. jako zástupce společnosti VVF T. A. ze Švýcarska, ujišťovali Ĺ.B. o tom, že zhodnocené finanční prostředky budou zaslány po vyřešení komplikací společnosti I. G., a.s., prostřednictvím společnosti VVF T. A., což se však nestalo, žádné peníze zaslány nebyly ani později vráceny a poškozené společnosti I. G., a.s., L., Slovenská republika, tak byla způsobena škoda ve výši 1.410.000,- DEM, v přepočtu 25.416.660,- Kč a o tuto částku se obžalovaní zároveň obohatili, v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní. Zatímco ve zprošťující části nebyl rozsudek krajského soudu napaden žádným opravným prostředkem a je tedy pravomocný, odsuzující část rozsudku je napadena odvoláním obžalovaného J.A.E. a poškozeného – společnosti I. G., a.s. Obžalovaný J.A.E. v písemném odůvodnění odvolání, zpracovaném jeho obhájcem, uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá ve výroku o vině a trestu. Soudu prvního stupně vytýká, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, že skutková zjištění jsou neúplná a nesprávná a že k objasnění věci je třeba provádět důkazy další. Za primární nesprávné skutkové zjištění nalézacího soudu považuje, že „Memorandum of understanding“ (dále jen „Memorandum“) je označováno za smlouvu nebo-li kontrakt, že místem jeho podpisu bylo Brno a že platebním titulem pro poukázání částky 1.350.000,- DEM bylo Memorandum a nikoli faktura společnosti WHI ze dne 23.5.1996. Neúplnost skutkových zjištění pak odvolatel spatřuje v neprovedení „Non-circumvention a Non-disclosure agreement“, jenž je nedílnou součástí Memoranda, čím mohl být prokázán den a místo podpisu Memoranda. V podrobnějším zdůvodnění výše uvedených výhrad v souladu s uplatněnou obhajobou zdůrazňuje, že Memorandum nebylo smlouvou, a to ani vzhledem k jeho obsahové stránce. Z Memoranda se teprve smlouva utváří, jeho obsahem nejsou práva a povinnosti stran a jeho význam spočívá v zadokumentování pozice koordinátora a klienta. Podle odvolatele nelze proto, jak činí nalézací soud např. na straně 42 rozsudku, označit Memorandum za smlouvu a vsunovat do něj podmínky a povinnosti, které v ní uvedeny nejsou (např. Memorandum neobsahuje žádnou povinnost, jakým způsobem mají být finanční prostředky zhodnoceny). K otázce platebního titulu finančních prostředků poukazuje na důvody placení plynoucí ze soudem provedených faktur (viz č.l. 1170 – 1171), podle kterých důvodem platby částky 1.350.000,- DEM bylo legální vytvoření joint venture dohody pro projekt se zahraničním investorem, obchodní plán, studie k uspokojení zahraničního investora, zajištění joint venture partnera pro minimální dobu pěti let v SR, vytvoření marketingových metod pro tuzemské trhy a konzultace a porovnání pro navrhnutý projekt pro zahraničního partnera, marketingové a operační know-how, ověření a konečně vytvoření zájmu pro zahraničního partnera pro joint venture operaci v SR a dospívá k závěru, že důvodem jejich placení nebylo jejich „výhodné zhodnocení“. Svědek Ĺ.B. by totiž nemohl za společnost I. G., a.s. odeslat do zahraničí jakoukoli částku na základě Memoranda, ale pouze na základě faktury. Toto byl také důvod, proč svědek požádal o jejich vystavení. Skutečnou dispozici s finančními prostředky dokresluje svědkem Ĺ.B. vystavené prohlášení, podle kterého byl společností I. G., a.s., zmocněn k volné dispozici s finančními prostředky. Nesprávnost postupu soudu prvního stupně v otázce místa a doby sepsání Memoranda dovozuje kromě odkazu na svoji obhajobu a výpovědi dalších, v té době spoluobžalovaných, také tím, že pokud obsah Memoranda měl mít mezi ním a svědkem Ĺ.B. dohodnut dne 24.5.1996, proč na faktuře ze dne 23.5.1996 jsou uvedeny platby v DEM a na Memorandu stále USD. Prokázání místa podpisu Memoranda mohl soud objasnit výslechem svědka F. Nepravdivost skutkových tvrzení svědka Ĺ.B. (ale i R.C.) dle odvolatele dokresluje i skutečnost, proč fakturované částky (60.000,- a 1.350.000,- DEM) byly uhrazeny až v červenci roku 1996. Je to vysvětlitelné tím, že svědek Ĺ.B. od společnosti E. vylákal částku 40.416.000,- Kč, přičemž částka 35.004.600,- Sk byla společnosti I. G., a.s., připsána dne 15.7.1996. Z těchto prostředků teprve byly uhrazeny jím vystavené faktury ze dne 23.5.1996. Dne 17.7.1996 bylo panem F. podepsáno „NON-CIRCUMVENTION/NON-DISCLOSURE AGREEMENT“ a dne 23.7.a 24.7.1996 jsou obě faktury připsány ve prospěch obžalovaného. Odvolatel také napadá závěr krajského soudu co do důvodu tzv. penalizační faktury, když faktura č. 1659 obsahuje ustanovení o penalizaci (2% měsíčně) a platnost této sankce je třeba posuzovat nikoli podle práva České republiky, ale vzhledem k místu sídla firmy WHI. Dále odvolatel uvádí, že není jeho povinností označit předchozího úspěšného investora. Je ale třeba vycházet z toho, že to nebyl obžalovaný, kdo vyhledal společnost I. G., a.s., ale pan Ĺ.B., stejně T. mu byl představen panem K.R. Z důvodu neznalosti společného jazyka se švýcarskou stranou komunikoval výhradně prostřednictvím JUDr. F.D. Obžalovaný udělal vše k dosažení úspěchu transakce. Kroky související s právní stránkou věci byly záležitostí JUDr. F.D. Vše probíhalo v naprostém pořádku do doby, než se zjistilo, že prohlášení předaná T. byla falešná. Do této doby neměl důvod jim nevěřit. Bylo tedy jednoznačné a reálné, že obžalovaný při existenci potvrzení kreditní linky ve výši 100 mil. USD mohl dát neodvolatelný příkaz k vyplacení částky 1.600.000,- USD ve prospěch společnosti I. G., a.s. Neodpovídá proto skutečnosti skutkový závěr krajského soudu, že neměl konkrétní představu o zhodnocení peněz. I když se domnívá, že výše uvedené skutečnosti jeho vinu vyvrací, z důvodu „opatrnosti“ upřesňuje komu a jaké částky byly poukázány. Jde nejen o částku 130.000,- USD (prostřednictvím K.R.), 100.000,- USD z účtu WHI, 50.000,- a 20.000,- USD na základě dopisu ze dne 15.10.1996, 100.000,- USD bezhotovostně a 62.000,- USD prostřednictvím JUDr. F.D. ve prospěch T., ale i částku 251.000,- USD v listopadu 1996 a 160.000,- USD jako penalizaci z prostředků společnosti WHI ve prospěch společnosti B. S. Inc. Zbývající částka, a to 20.000,- USD, byla použita v roce 1996 až 1997 na úhradu nákladů JUDr. F.D. a K.R. při cestách do Švýcarska. Současně s opravným prostředkem odvolatele předložil doklady, které označil za smlouvu se společností B. S. Inc. uzavřenou dne 7.11.1996. Závěrem opravného prostředku odvolatel navrhuje z důvodu, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, když jako důkaz nebyl proveden výslech pana F. a před soudem nebyl jako svědek slyšen pan B. a když dokazování by mělo být doplněno o listiny či skutečnosti týkající se společnosti B. S. Inc., aby vrchní soud podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.ř. jej podle § 226 písm. a) tr.ř. obžaloby zprostil, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Poškozený – obchodní společnost I. G., a.s., zastoupený zmocněncem JUDr. J.S., vyslovil nesouhlas s výrokem o náhradě škody, kterým byl odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Je toho názoru, že krajskému soudu nic nebránilo, aby poškozenému přiznal nárok v objektivně zjištěné výši 20.829.782,35 Kč a se zbytkem nároku ho odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Navrhuje proto, aby vrchní soud zrušil výrok o náhradě škody a rozhodl o povinnosti obžalovaného nahradit mu škodu ve výši 20.829.782,35 Kč a se zbytkem nároku ho odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud (§ 252 tr.ř.) se nejprve zabýval odvoláními z hlediska včasnosti jejich podání a dospěl k závěru, že tato byla podána ve lhůtě upravené v § 248 odst. 1 tr.ř. Zjistil také, že byla podána osobami oprávněnými dle ustanovení § 246 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. Jelikož neshledal důvod k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumal podle § 254 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vad vytýkaných. K vadám, které odvoláními vytýkány nebyly, odvolací soud přihlédl, jen pokud měly vliv na spránost výroků, proti nimž byla odvolání podána. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasněnost věci nebo právo obhajoby a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). Pokud jde o problematiku úplnosti a rozsahu provedeného dokazování, jakož i hodnocení jednotlivých důkazů dle § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. a následných úvah o právní kvalifikaci jednání obžalovaného, shledal odvolací soud v postupu nalézacího soudu taková pochybení, která nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání a jež byly důvodem pro zrušení napadeného rozsudku ohledně obžalovaného J.A.E. v celém rozsahu dle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr.ř. a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí dle § 259 odst. 1 tr.ř. Odsuzující výrok napadeného rozsudku nesplňuje požadavky zákonem stanovené, neboť trestný čin, jehož se výrok týká, musí být přesně označen nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným (§ 120 odst. 3 tr.ř.). Místo a částečně i způsob spáchání trestného činu nejsou ve výroku rozsudku vymezeny. Kvalifikoval-li krajský soud jednání obžalovaného jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr.zák., poté je zjevné, že vlastní skutek de iure netvoří jednání spočívající v uzavření smlouvy dne 24.5.1996 v B. Popisem těchto skutečností předcházejících vlastnímu trestně právně významnému jednání spočívajícímu v přisvojení si svěřených finančních prostředků je toliko objasněn právní důvod jejich převodu společností I. G., a.s., na v rozsudku specifikované konto obžalovaného v Rakousku. Uvádí-li krajský soud v popisu skutku, že v období od 26.7.1996 do 20.7.2000 byly obžalovaným finanční prostředky postupně vybírány, přičemž minimálně v částce 607.778,43 USD nebyly užity ke sjednanému účelu, vymezuje sice dobu spáchání trestného činu, avšak neuvedením specifikace místa a způsobu spáchání trestného činu zatěžuje výrok svého rozsudku vadou, na kterou je poukazováno. Zbývá dodat, že konkrétní neuvedení jednotlivých výběrů pak znemožňuje zodpovězení otázky, zda došlo ke spáchání jednoho trestného činu formou pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr.zák. či více trestných činů téže právní kvalifikace. Vymezením doby postupného vybírání finančních prostředků a jejich nakládáním v rozporu se svěřením již od 26.7.1996 se výrok rozsudku dostává do určitého rozporu s jeho odůvodněním (jak bude dále zmíněno), neboť na straně 42 rozsudku činí krajský soud závěr, že obžalovaný „… později již jednal v rozporu s dohodou (Memorandem) a vymezením jeho možností nakládat se svěřenými mu prostředky …“, přičemž z kontextu zde rovněž uváděných zjištění je zjevné, že toto neoprávněné nakládání s finančními prostředky spojuje s poznatky, které nabyli všichni tři obžalovaní před koncem roku 1996. Nejasným pak zůstávají skutková zjištění soudu promítnutá ve výrokové části rozsudku (postupné odčerpávání svěřených prostředků jejich výběry) ve vztahu ke konstatování v odůvodnění rozsudku na straně 42, že prostředky byly obžalovanému „… dle Memoranda svěřeny na dobu jednoho měsíce na přípravu investice a následně na dobu jednoho roku …“. Soud totiž nevyložil, proč neoprávněné přisvojování si svěřených prostředků shledává v postupných výběrech (dle výroku rozsudku až do 20.7.2000) a proč případně za jejich neoprávněné přisvojení si nepokládá již jejich nevrácení po uplynutí sjednané doby, pokud „?“ činí závěr, že obžalovanému byly svěřeny jen na dobu vymezenou Memorandem. Budeme-li v otázce skutkových zjištění vycházet ze závěrů nalézacího soudu (viz strana 41 – 45 rozsudku), zjistíme, že obžalovaný J.A.E. v době sjednávání Memoranda, jakož i v době obdržení a částečně i čerpání finančních prostředků poukázaných společností I. G., a.s., měl a částečně jednal v úmyslu tyto zhodnotit (viz závěr o vstoupení do vztahu s panem B., na kterého později převedl prostřednictvím K.R. částku 130.000,- USD a prostřednictvím bankovního převodu do Švýcarské národní banky částku 100.000,- USD). Dále nalézací soud uzavřel, že poté, co se koncem roku 1996 (na jiném místě uvedeno, že počátkem prosince roku 1996) obžalovaný přesvědčil, že doklady předložené B. – tvořící základ zamyšleného způsobu zhodnocení investice – jsou falešné, již jednal v rozporu s Memorandem. Jednal tedy dle nalézacího soudu v rozporu s účelem svěřených finančních prostředků. Všechny další výběry z účtu (kromě platby panu B.) dle závěrů nalézacího soudu byly v rozporu s jejich svěřením – vyjma výběru Memorandem sjednaného poplatku za službu obžalovaného jako koordinátora. Již na tomto místě nutno poukázat na nepřesnost či nejasnost závěrů nalézacího soudu, který mluví o částce 60.000,- DEM, ač dle Memoranda bylo dojednáno, že obžalovaný za služby koordinátora požaduje zaplacení částky 60.000,- USD (viz bod 3 Memoranda). V této souvislosti nutno také vyslovit pochybnost nad závěrem krajského soudu, že v případě této platby nejde jenom o odměnu za služby obžalovaného jako koordinátora, ale současně i položku představující jeho náklady (viz strana 42 odst. 2 rozsudku), a to přes skutečnost, že dle předložených faktur společnost I. G., a.s., kromě platby 1.350.000,- DEM, poukázala na účet obžalovaného ještě částku 60.000,- DEM (viz č.l. 1170). V souvislosti s touto diskrepancí (60.000,- USD či 60.000,- DEM) se pak závěr krajského soudu o „oprávněném odčerpání prostředků z účtu ve prospěch WHI o více než 8.000,- USD, když současně uzavírá, že jako poplatek za služby obžalovaný obdržel 60.000,- DEM jeví jako značně nejasný, eventuálně rozporuplný odporující obsahu Memoranda, o správnosti kterého krajský soud nepochybuje. Jako značně rozporuplný se jeví také postup nalézacího soudu, spočívající v závěru, že platby provedené až v roce 1997, a to dne 13.1.1997 ve výši 100.000,- USD převodem do Švýcarské národní banky a dne 27.3.1997 ve výši 62.000,- USD prostřednictvím JUDr. F.D. byly provedeny v souladu s účelem vymezeným Memorandem. Tento závěr totiž odporuje jinému dílčímu zjištění krajského soudu, že od konce roku 1996, tj. poté, co se dozvěděl o nepravosti panem B. předložených dokladů, už jednal v rozporu s Memorandem. Na straně druhé (při platnosti již výše zmíněného závěru, tj. že do doby, než se obžalovaný dověděl o nepravosti panem B. předložených dokladů, jednal v úmyslu investici společnosti I. G., a.s., zhodnotit dohodnutým způsobem) bude nezbytné vyložit, proč mezi prostředky obžalovaným zpronevěřené nalézací soud zařadil i odčerpání finančních prostředků do této doby. Přitom je nutno přihlédnout nejen ke konstatování soudu, že kromě plateb panu B. je veškerá manipulace s investicí v přímém rozporu s účelem jejího použití, ale současně i k jím učiněnému závěru, že zhodnocení investice byla plně práce, a tedy právo i povinnost obžalovaného, když současně zmiňované Memorandum z hlediska způsobu investování mluví toliko o umístění investice pro investiční účely (viz bod 5 Memoranda). Jako pochybnosti vzbuzující se jeví také závěr krajského soudu o výši způsobené škody (607.778,43 USD). Obžalovanému byla za účelem investování svěřená částka 1.350.000,- DEM, co představuje částku 899.778,43 USD a pak ještě částka 60.000,- DEM, co představuje částku 40.078,16 USD (viz č.l. 614). Nalézací soud přitom kromě opodstatněného odčerpání částek 130.000,- USD, 100.000,- USD a 62.000,- USD (celkem tedy 292.000,- USD) uzavřel jako oprávněné čerpání také částku 60.000,- USD (viz č.l. 42 či 44 rozsudku). Není přitom ale zřejmé, jakým způsobem se přitom vypořádal co do rozdílu mezi částkou 60.000,- DEM (poukázanou na účet obžalovaného) a zohledněným čerpáním částky 68.000,- USD z účtu dne 30.7.1996 (viz přehled o pohybu finančních prostředků na účtu obžalovaného, jakož i zmiňované odůvodnění rozhodnutí – č.l. 42 či 44 rozsudku), když pouze konstatoval, že čerpání částky 8.000, - USD tedy nad částku 60.000,- USD bylo také čerpání v rozporu s účelem svěření. V návaznosti na výše vytýkanou vadu týkající se ustanovení § 120 odst. 3 tr.ř. je nutno říci, že vymezení místa spáchání činu, tj. místa, kde došlo k naplnění zákonných znaků objektivní stránky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, má přitom význam nejen z pohledu určení otázky, zda ve věci rozhoduje místě příslušný soud, nýbrž i z hlediska určení toho, zda skutek, ohledně něhož se řízení vede, podléhá místní příslušnosti trestního zákona. K otázce místní příslušnosti zaujal nalézací soud stanovisko na straně 36 – 37 napadeného rozsudku. K námitkám obhajoby stran místní příslušnosti Krajského soudu v Brně uvedl, že oproti tvrzení obžalovaných, že předmětné Memorandum bylo podepsáno ve Vídni, provedenými důkazy bylo prokázáno, že se tak stalo v Brně. Uvedené zjištění pak svědčí jednoznačně a nesporně o místní příslušnosti soudu k projednání obžaloby. Se zde prezentovaným řešením se lze ztotožnit, byť při izolovaném hodnocení toliko ve vztahu k obžalovanému J.A.E. (a vůči němu vyvozeným skutkovým zjištěním) by se mohl jevit nesprávným. Důvodně by bylo možno namítnout, že závěr o místní příslušnosti Krajského soudu v Brně je odvozován od skutečností, které jsou z hlediska trestného činu, jímž byl obžalovaný J.A.E. uznán vinným, irelevantní (podpisem Memoranda nedochází k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry – jeho objektivní stránky). Řešení otázky místní příslušnosti je odvislé od zjištění, kde došlo k jednání pachatele či následku trestného činu, ohledně něhož se řízení vede (§ 18 odst. 1 tr.ř.). V situaci, nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, se uplatní podpůrně hlediska uvedená v ustanovení § 18 odst. 2 tr.ř. Zjištění o spáchání činu obžalovaným J.A.E. v cizině by pak svědčilo závěru, že Krajský soud v Brně by nebyl (nebýt ovšem dále uvedeného) ve vztahu k tomuto obžalovanému soudem místě příslušným. Obsah spisového materiálu (č.l. 1713) poskytuje informace o tom, že obžalovaný se zdržuje v obvodu Městského soudu v Praze. Pro zvažovanou alternativu by ve smyslu § 18 odst. 2 tr.ř. mohl být za místně příslušný považován tento soud. Městský soud v Praze však není soudem místně příslušným ani k projednání trestní věci obžalovaného J.A.E., neboť místní příslušnost Krajského soudu v Brně je třeba odvodit od ustanovení upravujících příslušnost soudu v případech společného řízení. Z obžaloby vyplynulo, že tato byla podána i na obviněné JUDr. F.D. a K.R., kterým bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu stejně trestného (podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák.), jako je čin, jímž byl v napadeném rozsudku uznán vinným obžalovaný J.A.E. Tento trestný čin měl být spáchán v Brně. I při zjištění, že o činu obžalovaného J.A.E. (vzhledem k jinému skutkovému vymezení a jiné právní kvalifikaci, jak je obsahuje napadený rozsudek) by měl jednat jiný místě příslušný soud, není příslušnost tohoto soudu dána, neboť se uplatňuje příslušnost soudu založená podáním obžaloby státním zástupcem (§ 22 tr.ř.). Nepochybil proto Krajský soud v Brně, pokud s ohledem na námitky obžalovaného J.A.E. nepředložil postupem podle § 188 odst. 1 písm. a) tr.ř. či posléze podle § 222 odst. 1 tr.ř. nadřízenému soudu k rozhodnutí otázky (místní) příslušnosti soudu. Otázka aplikovatelnosti trestního zákona České republiky na skutek kladený obžalovanému za vinu, resp. skutek vymezený v napadeném rozsudku souvisí s úpravou místní příslušnosti trestního zákona, jak je vymezena v jeho hlavě třetí v ustanoveních §§ 17 – 20a. Skutková zjištění soudu vyjádřená ve výrokové části rozsudku jsou nedostatečná i pro řešení této problematiky, neboť z výroku nelze zjistit, zda je obžalovaný státním občanem jiného státu (tj. cizincem), ač i toto zjištění má v uvažovaných souvislostech esenciální význam. Z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku v důsledku vymezené vady není zjevné, zda trestný čin, jenž byl obžalovaný uznán vinným, byl spáchán na území republiky, ať již v podobě varianty upravené v § 17 odst. 1 tr.zák. (podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky) či varianty upravené v § 17 odst. 2 tr.zák. (trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky a/ dopustil-li se tu pachatel jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo z části v cizině nebo b/ porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný tímto zákonem nebo měl-li tu alespoň z části takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině). Vyloučit lze variantu místní příslušnosti upravenou zněním § 17 odst. 3 tr.zák. (podle zákona České republiky se posuzuje též trestnost činu, který byl spáchán mimo území republiky na palubě lodi nebo letadla, které jsou registrovány v České republice nebo v Antarktidě. Místo spáchání takového činu se posuzuje obdobně podle odst. 2) stejně jako variantu upravenou zněním § 18 tr.zák. (podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt), neboť obžalovaný je cizincem. Na posuzovaný případ nedopadá znění § 19 tr.zák. (v uvedeném zákonném ustanovení jsou taxativně uvedeny trestné činy, mezi kterými trestný čin, pro který byl obžalovaný uznán vinným, uveden není) a aplikovatelnost ustanovení § 20 odst. 2 tr.zák. (podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt, byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby nebo jiné organizace, která má na území České republiky sídlo, podnik, jeho organizační složku nebo provozovnu) je podmíněna zjištěním, že čin byl spáchán ve prospěch právnické osoby nebo jiné organizace, která má na území České republiky sídlo, podnik, jeho organizační složku nebo provozovnu. Subsidiální zásada univerzálnosti (§ 20 odst. 1 tr.zák.) podmiňuje aplikaci Českého trestního zákona na skutek spáchaný v cizině cizím státním příslušníkem zjištěním, že - čin je trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán, - pachatel byl dopaden na území republiky a nebyl vydán nebo předán k trestnímu stíhání cizímu státu. Reálná možnost provedení trestního řízení orgány činnými v trestním řízení České republiky spočívá v „dopadení“ pachatele na území republiky, tedy že orgány činné v trestním řízení České republiky mají faktickou možnost postupovat proti pachateli podle našich předpisů a na našem území. Přitom je zřejmé, že podmínky pro stanovení místní příslušnosti trestního zákona obsažené v ustanovení § 20 odst. 1 tr.zák. musí být splněny současně. Nestačí tedy jenom dopadení pachatele činu na území České republiky (pokud následně pachatel nebyl vydán k trestnímu stíhání cizímu státu), ale i objasnění otázky, zda čin, který je trestný podle našeho trestního zákona, je činem, jenž je trestným také podle zákona, na jehož území byl spáchán (podmínka obojstranné trestnosti činu). Nutno konstatovat, že v tomto směru příslušný spisový materiál neobsahuje nic, co by mohlo alespoň napomoci k posouzení podmínek § 20 odst. 1 tr.zák. (když písemnosti na č.l. 581 a násl. adresované Rakouské republice se týkají jiného trestného činu, a to trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák.). Ve vztahu k odsuzujícímu výroku napadeného rozsudku bude tedy s ohledem na výše uvedené, aby nalézací soud po odstranění vad co do popisu skutku při platnosti závěru, že skutek byl spáchán na území cizího státu – v daném případě Rakouské republiky, případně při vícero v úvahu přicházejících eventualitách skutkového děje odstranil vadu co do požadavku trestního zákona, tedy zda nalézacím soudem nově popsaný skutkový děj, eventuálně v úvahu přicházející varianty skutkového děje, je, resp. jsou trestné i podle zákona účinného na území Rakouské republiky. Bude zapotřebí, aby nalézací soud náležitě reagoval také na vznesené výhrady k vlastnímu hodnocení provedených důkazů. Vrchní soud přes své rozhodnutí o zrušení a vrácení věci nalézacímu soudu k novému rozhodnutí považuje na tomto místě za potřebné reagovat i na další námitky obžalovaného (kromě příslušnosti soudu), eventuálně poškozeného. Již výše je konstatováno, že vzhledem k závěru krajského soudu o vině obžalovaného J.A.E. trestným činem zpronevěry podle § 248 tr.zák. je otázka Memoranda, tedy otázka jeho místa podpisu, eventuálně charakteru – zda jde o smlouvu či nějakou dohodu, irelevantní. Tato skutečnost totiž nemá vztah ke znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterým byl obžalovaný nalézacím soudem uznán vinným. Není úkolem soudu prověřovat a objasňovat vše, co se v daném okamžiku jako nejasné jeví, ale úkolem soudu je kromě jiného objasňovat, zda se stal skutek, jenž je předmětem obžaloby, zda tento skutek má znaky trestného činu, zda jej spáchal obžalovaný a zda je obžalovaný za něj trestně odpovědný, eventuálně zda jeho trestnost nezanikla. Jako neopodstatněná je rovněž považována námitka co do důvodu platby částky 1.350.000,- DEM. V průběhu dokazování nevznikla nejmenší pochybnost o otázce, co bylo důvodem, že společnost I. G., a.s., převedla na osobní účet obžalovaného uvedenou částku (kromě zmiňovaného Memoranda je tato otázka spolehlivě prokázána nejen doznáním obžalovaného, ale zejména výpověďmi dalších osob – JUDr. F.D., K.R., Ĺ.B., R.C., jakož i dalších osob). Pokud by eventuálně námitky týkající se Memoranda (místa a datumu jeho podpisu) měly současně sloužit jako prostředek ke zpochybňování věrohodnosti výpovědi svědka Ĺ.B., eventuálně dalších osob, připomíná odvolací soud skutečnost, že nalézací soud ne ve všech tvrzeních vycházel z obsahu této, eventuálně těchto, svědeckých výpovědí. Své skutkové závěry ve snaze je objektivizovat opřel o širší záběr důkazů (viz např. strana 39 rozsudku). Pokud ale jde o závěry tvořící podklad pro posouzení viny obžalovaného, tyto jsou ve značné části tvořeny také výpověďmi obžalovaného (který sám uvedl, že jednal s Ĺ.B. o možnosti zhodnocení finančních prostředků, za sjednaným účelem převzal společností I. G., a.s., převedené finanční prostředky na jeho účet a tyto čerpal). Nad rámec doznání obžalovaného nalézací soud uzavřel, že jejich převážnou část čerpal v rozporu s účelem svěření, přičemž účel jejich svěření neplyne jenom ze zmiňovaného Memoranda, ale zejména z výpovědí jednotlivých osob – obžalovaného, resp. spoluobžalovaných a svědků ve věci slyšených. Vyhodnocením existujících důkazů a zde také nevychází nalézací soud z výpovědi Ĺ.B., eventuálně dalších zpochybňovaných osob, uzavřel, že mezníkem odůvodněného čerpání, resp. čerpání finančních prostředků v rozporu s jejich svěřením, byl okamžik, kdy se dověděl o nepravosti B. předložených dokladů. Nejde tedy o údaj uváděný některým z odvolatelem zpochybňovaných svědků. Ve světle výše uvedeného, souvisejícího s místem a datem podepsání Memoranda (když v této souvislosti odvolací soud odhlíží zatím od konstatování nalézacího soudu učiněného k těmto otázkám na straně 15 rozsudku – obžalovaný jel do Vídně podepsat Memorandum, přijel tam pan F., kterým měl zplnomocnění pro společnost FTC – nikoli tedy pro společnost I. G., a.s., a tak to tedy zkusili, ale banka to nepřijala), je pak naprosto nadbytečné z důvodu objasnění těchto otázek domáhat se výslechů pana F. Jako na irelevantní je odvolacím soudem nahlíženo na výtku obžalovaného, že soudem prvního stupně nebyl u hlavního líčení osobně slyšen svědek D.B. Je tomu tak proto, že přesto, že jmenovaný byl ve fázi přípravného řízení vyslechnut formou právní pomoci, jde po obsahové stránce o výpověď, jenž je pro tvorbu skutkových zjištění nalézacího soudu fakticky bezvýznamná (soud pro svá skutková zjištění nepřevzal z výpovědi jmenovaného žádná tvrzení). V případě posuzování opodstatněnosti návrhu obžalovaného na doplnění dokazování o skutečnosti týkající se společnosti B. S. Inc. bude v rámci nového rozhodnutí ve věci na zvážení nalézacího soudu, zda při skutečnosti, od níž odvíjí trestní odpovědnost obžalovaného (okamžik zjištění nepravosti D.B. předložených dokladů) a tvrzení odvolatele od datumu uzavření smlouvy s předmětnou společností (7.11.1996), jakož i dalších tvrzení odvolatele uplatněných v rámci jeho obhajoby, může jít o významnou skutečnost, jenž by mohla mít vliv na otázku řádného posouzení věci. Pokud by nalézací soud tomuto návrhu odvolatele na doplnění dokazování nevyhověl, bude na něm, aby toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Pokud jde o opravný prostředek poškozeného, kterým se domáhá změny nalézacím soudem vydaného rozhodnutí v otázce škody, bude na odvolateli, aby v rámci nového rozhodnutí ve věci odstranil nejasnosti, které vedly nalézací soud k vydání rozhodnutí podle § 229 odst. 1 tr.ř. Pokud odvolatel neodstraní tyto pochybnosti, s nimiž se ztotožňuje také soud odvolací, nebylo by možno co v otázce rozhodnutí o náhradě škody nalézacímu soudu vytknout. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání obžalovaného, jakož i poškozeného, tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.