Obviněnému, vůči němuž je nadále vedeno řízení proti uprchlému, není třeba doručit usnesení, jímž bylo podle § 151 odst. 2, odst. 3 TrŘ rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci. Takový obviněný není osobou oprávněnou k podání stížnosti (§ 142 odst. 1 TrŘ), jíž je třeba usnesení oznámit (§ 137 odst. 1 TrŘ), v důsledku toho, že nebude zavázán k povinnosti nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci. Vydání rozhodnutí podle § 152 odst. 1 písm. b) TrŘ a podle § 155 odst. 1 TrŘ se ve vztahu k uprchlému nepředpokládá (§ 97 odst. 6 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR, č. 505/2001-Org.).

Napadeným usnesením rozhodla vyšší soudní úřednice Krajského soudu v Ostravě tak, že podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř. přiznala obhájci JUDr. P.S., odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 23.976,20 Kč, za poskytnutou obhajobu odsouzeného D.B. takto: 1/ za účast na jednání před soudem § 11 odst. 1 písm. g) , § 12 odst. 4 vyhl.č. 177/96 Sb. ve znění vyhl.č. 235/97 Sb. - dále jen AT, (13x1.350,-, 1x2.160,-)…………………..19.710,- Kč § 11 odst. 2 písm. f) AT (1x675,-)……………………………….…………......675,- Kč 2/ za sepis odvolání § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 AT (1x2.160,-)………………….…..…….2.160,- Kč 3/ režijní paušál § 13 odst. 3 AT (16x75,-) ……………………………………..………....……1.200,- Kč 4/ náhrada hotových výdajů § 13 odst. 1, 4 AT .………………………………………..…..…….…………231,20 Kč tedy c e l k e m …………………………………...……..……………….….23.976,20 Kč Proti tomuto usnesení si podal v zákonné lhůtě stížnost obhájce JUDr. P.S. Nesouhlasil s přiznáním odměny ve výši 1.350,- Kč za 1 úkon právní pomoci za období od počátku zastupování do vyhlášení rozsudku soudu I. stupně (tedy od 3.6.2002 do 4.7.2002), když z listinných materiálů, obsažených ve spise, je nesporné, že se právní kvalifikace týkající se jeho klienta (§ 250 odst. 1,4 tr.zák. s rozsahem trestní sazby 5-12 let) po celou dobu trestního řízení až do vyhlášení rozsudku nijak neměnila a nikdy nebyl soudem či státním zástupcem upozorněn na změnu právní kvalifikace. Vzhledem ke shora uvedenému mu tedy příslušela odměna ve výši 1.800,- Kč za 1 úkon právní pomoci. Závěrem proto navrhl, aby mu Vrchním soudem v Olomouci byla přiznána odměna dle původního vyúčtování. Předně je třeba konstatovat, že s touto stížností byla věc vrchnímu soudu předložena již jedenkrát, a to dne 4.9.2003 pod sp.zn. 2 To105/2003, přičemž příslušný předseda senátu věc vrátil dne 15.9.2003 ( č.l. 4537) soudu I. stupně bez věcného vyřízení s poukazem na skutečnost, že napadené usnesení nebylo doručeno všem oprávněným osobám, neboť v řízení proti uprchlému v situaci, kdy obžalovaný D.B. je nadále neznámého pobytu a nelze aplikovat podmínky ust. § 306 odst.1 tr.ř o doručování písemností toliko obhájci odsouzeného, jehož zájmy jsou v daném případě v kolizi se zájmy odsouzeného a nezbývá, než vyčkat doručení usnesení odsouzenému a uplynutí lhůty k podání stížnosti a teprve poté předložit opět spis s podanou stížností Vrchnímu soudu v Olomouci. Vzhledem k tomu, že lze očekávat značnou časovou náročnost doručování rozhodnutí odsouzenému, lze danou situaci ze strany soudu prozatímně vyřešit poskytnutím přiměřené zálohy obhájci. V další fázi řízení, až do opětovného předložení stížnosti nadřízenému soudu dne 2.6.2005, se nepodařilo zjistit místo pobytu odsouzeného D.B. ani jej zadržet na základě vydaných příkazů k jeho zatčení a dodání do výkonu trestu. Tuto situaci se pokusil soud I. stupně nahradit ustanovením opatrovníka odsouzeném vyšší soudní úřednice Krajského soudu v Ostravě L.V., k výkonu jeho práv pro účely řízení o nákladech trestního řízení usnesením pod č.j. 50 T 3/2001-5249 ze dne 14.2.2005, za analogického použití ustanovení § 34 odst. 2 trestního řádu. Této osobě pak bylo doručeno toliko rozhodnutí o ustanovení opatrovníka (č.l. 5257) dne 18.2.2005, přičemž v obsahu spisu stížnostní soud nenalezl doklad o doručení samotného napadeného usnesení této opatrovnici, jež ovšem rozhodnutí nenapadla opravným prostředkem. Nicméně tato vada, dle názoru stížnostního soudu, z dále uvedených důvodů nemá vliv na možnosti rozhodnutí vrchního soudu o podané stížnosti. Ustanovení § 34 trestního řádu zakotvuje podmínky pro vystupování zákonného zástupce obviněného v trestním řízení a ustanovení opatrovníky v případě nebezpečí z prodlení tak že: (1) Zákonný zástupce obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Ve prospěch obviněného může zákonný zástupce tato práva vykonávat i proti vůli obviněného. (2) V případech, v nichž zákonný zástupce obviněného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce může k výkonu těchto práv obviněnému ustanovit opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost. Z obsahu a výkladu citovaného ustanovení má stížnostní soud za to, že ustanovení opatrovníka pro výkon práv odsouzenému D.B. není v souladu s citovaným zněním zákona a nebylo zákonných důvodů k tomuto postupu, a to ani za použití analogie, když zákon předpokládá takovou možnost jen ve vztahu k osobě obviněného, jenž je zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena. Odsouzený nepochybně takovou osobou není. Ustanovení opatrovníka proto na práva odsouzeného nemá význam. Je třeba zdůraznit, že vrchní soud v novém složení senátu nesdílí právní názor dříve publikovaný ve zmiňovaném vrácení věci bez věcného vyřízení a naopak je přesvědčen, že v případě rozhodování o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci v řízení, jež bylo konáno vůči odsouzenému jako proti uprchlému, jenž ani v době rozhodování není k dispozici a nadále se skrývá, či pobytem v cizině se trestnímu řízení vyhýbá (§ 302 tr.ř.) toto usnesení odsouzenému není třeba doručit. Dle § 137 odst. 1 tr.ř. je třeba oznámit usnesení osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, a to vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit či doručením opisu usnesení. Dle § 142 odst. 1 trestního řádu, nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost proti usnesení podat osoba, které se usnesení přímo dotýká, nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem. Při standardním způsobu trestního řízení vyplývá právo odsouzeného napadnout opravným prostředkem usnesení vydané soudem I. stupně dle § 151 odst. 2, 3 tr.ř. o výši odměny a náhradě hotových výdajů, ze zákonných podmínek § 152 odst.1 písm. b) a § 155 odst.1 trestního řádu, dle nichž předseda senátu soudu I. stupně po právní moci odsuzujícího rozsudku rozhodne, že obžalovaný byl-li pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu mimo jiné i odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou (viz rozhodnutí NS ČR publik. pod R 31/1991). Z toho je zřejmé, že obvykle se toto rozhodnutí odsouzeného dotýká, neboť se od něj odvíjí jeho případná povinnost hradit náklady vynaložené státem. Základní otázka v případě specifické formy řízení proti uprchlému, kterou je třeba vyřešit, je otázka, zda odsouzený, vůči němuž je trestní řízení nadále v této formě vedeno, je osobou, jíž lze stanovit povinnost ve smyslu § 152 odst. 1 písm. a) tr.řádu. Takovouto povinnost například nelze uložit osobě, která má nárok na obhajobu bezplatnou. V situaci, kdy bylo již dříve rozhodnuto o takovém právu není třeba uvedený typ rozhodnutí odsouzenému doručovat. Stejně tak není třeba doručovat takové rozhodnutí obžalovanému, jenž nebyl pravomocně odsouzen. Významným vodítkem při interpretaci podmínek ust. § 152 odst.1 tr.ř. při řešení tohoto problému je ustanovení § 97 odst. 6 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy vydaným Instrukcí Ministerstva spravedlnosti ČR pod č. 505/2001-Org. ve znění jednotlivých změn, jež stanoví, že povinnost k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem se nevysloví v případě, že byl uložen trest propadnutí celého majetku odsouzeného a rovněž tak u osob odsouzených v řízení konaném proti uprchlému, pokud jsou v době, kdy se o těchto nárocích rozhodovalo, nadále nedosažitelné. Takovýto postup se jeví stížnostnímu soudu zcela logický. Je zřejmé, že vymáhání úhrady nákladů trestního řízení a zkoumání existence zákonných podmínek, ve vztahu k osobě, jež je dlouhodobě pro orgány státu nedosažitelná a o jejichž majetkových a sociálních poměrech z hlediska uplatnění práva na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu dle § 33 odst. 2, 3 tr.ř. nemohou být dostatečné informace, podmiňující takové rozhodnutí, je v praxi nerealizovatelné a zcela neekonomické. Z těchto důvodů dospěl stížnostní soud k závěrům, že odsouzený D.B. není osobou, jíž může být uložena povinnost dle § 152 odst.1 tr.ř., a tudíž oprávněnou k podání stížnosti proti napadenému usnesení. Z tohoto důvodu nebylo třeba, aby mu toto rozhodnutí bylo oznamováno. Za této situace mohl Vrchní soud v Olomouci přistoupit k přezkoumání dalších zákonných podmínek stížnostního řízení a zjistil, že opravný prostředek byl podán ve stanovené lhůtě dle § 143 odst. 1 tr.ř., osobou oprávněnou dle § 142 odst. 1 tr.ř., když ustanovení § 151 odst. 4 tr.ř. opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí formou stížnosti připouští. Vrchní soud v Olomouci v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 písm. a, b) tr.ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo a shledal podanou stížnost důvodnou. Vrchní soud v Olomouci je vázán revizním principem stížnostního řízení, musel tedy přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení a přihlížel i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány. Tento princip není absolutní a je omezen v několika směrech. Stěžovatel může projevit svoji vůli napadnout usnesení ve vztahu k určité osobě nebo věci a tato vůle musí být zásadně při přezkoumávání respektována. Dosah revizního principu je dále limitován zákazem reformatio in peius. S ohledem na skutečnost, že stížnost byla podána do rozhodnutí, jež je podmíněno návrhem obhájce ve smyslu § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř., u něhož dochází k prolomení tzv. zásady oficiality, je soud při rozhodování limitován i samotným rozsahem podaného návrhu obhájce co do jednotlivých úkonů i výše odměny, případně náhrad, které obhájce požaduje. Podkladem pro napadené rozhodnutí se stalo vyúčtování poskytnutých právních služeb obhájce (č.l. 4221-4223) došlým krajskému soudu dne 11.6.2003, které bylo podáno včas i z hlediska nároku na jeho uplatnění, tj. ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, tak jak to ukládá ustanovení § 151 odst. 2 tr.ř. V rozsahu vyúčtovaných úkonů právní pomoci ve smyslu § 11 odst. 1, odst. 2 AT a úkonů, jež byly obhájci přiznány a tímto v rámci trestního řízení skutečně provedeny, stížnostní soud neshledal pochybení krom nevýznamného rozdílu v součtech a zaokrouhlení požadované náhrady cestovného, když stěžovatel také do této části své námitky nesměřoval. Stížnostní soud, po přezkoumání napadeného rozhodnutí a vyúčtování poskytnutých právních služeb obhájcem shledal podanou stížnost důvodnou, neboť, jak plyne ze spisového materiálu, byl JUDr. P.S. ustanoven obhájcem obžalovanému D.B. dne 29.4.2002, tedy po podání obžaloby dne 22.3.2001 (č.l. 2973) pro trestný čin dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. s trestní sazbou 5-12 let, za což náležela odměna obhájci za 1 úkon právní pomoci dle § 10 odst. 3 písm. d) AT ve výši 2.000,- Kč – 10% (§ 15 a/ AT) tedy 1.800,- Kč. Ke změně právní kvalifikace způsobem předpokládaným v ustanovení § 225 odst. 2 tr.ř. či § 190 odst. 2 tr.ř. v průběhu řízení před soudem nedošlo a ani státní zástupce v přednesu obžaloby u hlavního líčení případnou změnu právní kvalifikace, s ohledem na novelizované znění trestního zák. č. 265/2001 Sb. účinného od 1.1.2002 a ust. § 16 odst.1 tr.zák. neupravil. Dle ustálené soudní praxe, jež je zobrazena v řadě soudních rozhodnutí na výši odměny ustanoveného obhájce, nemá vliv skutečnost, že v průběhu trestního stíhání dojde ke změně trestního zákona a zvýšení či snížení trestní sazby u trestného činu. Pro stanovení tarifní hodnoty úkonu právní služby ve smyslu § 10 AT je rozhodující právní posouzení činu v každém jednotlivém stádiu trestního řízení, ve kterém obhajoba trvá. Každá změna právního posouzení má vliv na tarifní hodnotu až od okamžiku, kdy k ní relevantním způsobem dojde, tedy výsledné právní posouzení nelze vztahovat na předchozí část řízení. To platí i tehdy, ukáže-li se později v trestním řízení, že právní posouzení skutku není správné (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 9 To 35/2003 publikované v Soudních rozhledech č.12/2003 a další). Vzhledem k tomu, že fakticky ke změně právního posouzení skutku, jenž byl obžalovanému kladen za vinu, došlo až dne 4.7.2002 (č.l. 3694), vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem I. stupně, který nebyl napaden odvoláním v neprospěch odsouzeného, a jímž byl D.B. uznán vinným pro dva trestné činy dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. s trestní sazbou 2-8 let. Za dále provedené úkony právní pomoci náleží obhájci odměna dle § 10 odst. 3 písm. c) AT v daném případě tedy 2.160,- Kč. (1.500,- + 1.500,- = 3.000,- - 20% /§ 12/4 AT/ = 2.400,- - 10% /§ 15a/ AT/ = 2.160,- Kč). Na základě shora uvedeného vrchní soud pochybení krajského soudu stran stanovení tarifní hodnoty odměny obhájce za 1 úkon právní pomoci od převzetí obhajoby do vyhlášení rozsudku soudem I. stupně ve výši 1.800,- Kč (v případě mimosmluvní odměny dle § 11 odst. 2 AT ve výši jedné poloviny 900,-Kč), oproti soudem I. stupně přiznané částky ve výši 1.350,- Kč za 1 úkon napravil, když v přiznání počtu úkonů právní pomoci, režijního paušálu i náhrady hotových výdajů, neshledal stížnostní soud žádných pochybení. Vzhledem k výše uvedenému Vrchní soud v Olomouci za použití ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) tr.ř. napadené usnesení zrušil a sám rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení s tím, že obhájci JUDr. P.S. přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za poskytnuté právní služby v celkové výši 30.051,20 Kč.