Osobám oprávněným k podání stížnosti není nezbytné doručit vyhotovené usnesení (§ 136 odst. 1, odst. 2 tr.ř. a contr.), bylo-li jim toto oznámeno formou jeho vyhlášení v jejich přítomnosti (§ 137 odst. 1 věta druhá TrŘ). Pro předložení věci k rozhodnutí nadřízenému soudu (§ 146 odst. 1 písm. c) tr.ř.) je dostačující, došlo-li k vyhotovení usnesení a k uplynutí lhůt k podání stížnosti všem oprávněným osobám.

Napadeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl na základě podnětu obžalovaného J.O. dle § 30 odst. 1 tr.ř. tak, že soudce a přísedící Krajského soudu v Brně Mgr. D.P., MUDr. N.B. a ing. I.Z. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného J.O. Z obsahu samotného odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soud neshledal ve vztahu jak k předsedovi senátu Mgr. D.P., jemuž byla trestní věc zákonným způsobem přidělena k rozhodnutí, tak k výše jmenovaným přísedícím jakékoliv důvody pro jejich vyloučení ve smyslu § 30 tr.ř. Proti tomuto usnesení podal sám obžalovaný stížnost ihned po jeho vyhlášení, kterou nezdůvodnil, tuto odůvodnil až dodatečně po obdržení opisu usnesení. Z obsahu stížnosti vyplývá, že důvodem jeho námitky podjatosti je tvrzené nerespektování jeho zákonných práv zejména v oblasti návrhů na další dokazování s odkazem na dřívější sdělení, jež vrchnímu soudu adresoval. K postupu soudu dále uvedl, že dne 10.6.2005 byla dle jeho názoru úmyslně předsedou senátu změněna jednací síň, v níž se mělo konat nařízené hlavní líčení, když nová jednací síň nebyla nijak označena, přičemž se obává, že tak postupoval záměrně, aby nebyla přítomna veřejnost a média. Dále se domáhal, aby bylo nařízené hlavní líčení na termín 26.6.2005 odročeno, k možnosti studia spisu novým obhájcem. Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní, předně konstatuje, že stížnost proti tomuto rozhodnutí, vydanému dle § 31 odst. 1 tr.ř., je přípustná. Samotný obžalovaný je nepochybně osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť toto rozhodnutí se dotýká jeho práv na zákonného soudce. Usnesení bylo obžalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 137 odst. 2 odst. 3 tr.ř. vyhlášením u hlavního líčení dne 2.6.2005 (č.l. 3532). Usnesení bylo následně v souladu s výkladem ustanovení § 136 odst. 1, odst. 2 tr.ř. a contrario vyhotoveno a bez toho, aniž by jej soud I. stupně dále doručoval osobám oprávněným k podání opravného prostředku, byla věc postoupena stížnostnímu soudu k rozhodnutí o podané stížnosti. Vrchní soud se nejdříve zabýval hodnocením tohoto postupu výkladem ustanovení § 137 tr.ř. a shledal tento postup zákonným. Dle § 137 odst. 1 tr.ř. usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, usnesení se oznámí státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Dle § 137 odst. 2 tr.ř. má-li osoba, které je třeba usnesení oznámit, obhájce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci. Oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci. Z ustanovení § 137 odst. 3 tr.ř. je zřejmé, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci. Dle § 137 odst. 4 tr.ř. usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opisech doručí. Z těchto zákonných podmínek je třeba dovodit, že v situaci, kdy obžalovaný i jeho obhájce, stejně tak jako státní zástupce byli přítomni hlavnímu líčení, v rámci něhož došlo k vyhlášení usnesení, zákon neukládá povinnost takovéto usnesení stranám doručovat. Z výkladu ustanovení § 137 odst. 4 tr.ř. je zřejmé, že zvýrazněná povinnost doručovat opis usnesení se vztahuje toliko na rozhodnutí o opravném prostředku. Z výkladu rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 303/04 lze dovodit, že je možno vztáhnout tuto povinnost i na rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích. V daném případě ovšem o takové rozhodnutí nešlo, a proto v důsledku výkladu a contrário tohoto ustanovení je zřejmé, že opis usnesení soudem I. stupně doručen být nemusel. Třídenní zákonná lhůta k podání opravného prostředku dle § 143 odst. 1 tr.ř. běží od oznámení usnesení, jež nastalo v daném případě formou vyhlášení. Obžalovaný byl, jak vyplývá z obsahu protokolu o hlavním líčení, zákonným způsobem poučen o právu podání opravného prostředku a této možnosti ihned využil. Vzhledem ke specifičnosti složité trestní věci, postavení obžalovaného, jenž se nachází ve vazbě, aktuálně změnil svého obhájce a má zhoršenou možnost kontroly zákonnosti postupu řízení, např. z hlediska naplnění podmínky ustanovení § 129 odst. 1 věta druhá při aplikaci ustanovení § 138 tr.ř. jen v důsledku potřeby informovanosti bez vztahu k hodnocení přípustnosti a podmínek opravného prostředku dle § 141 tr.ř. a násl., stížnostní soud osobám oprávněným k podání stížnosti opisy usnesení rozeslal. Dále Vrchní soud v Olomouci konstatuje svoji příslušnost k rozhodnutí o stížnosti, neboť je orgánem bezprostředně nadřízeným orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal (§ 31 odst. 3 tr.ř.). Z podnětu podané stížnosti přezkoumal vrchní soud podle § 147 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i správnost postupu řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného není opodstatněná. Řízení, předcházející vydání napadeného usnesení, nebylo zatíženo procesními vadami. Obžalovaný podal podnět k rozhodnutí soudu námitkou podjatosti celého senátu Krajského soudu v Brně v situaci, kdy nebylo vyhověno jím navrhovanému postupu a podmínkám dovolávajících se práv, jež nemají zjevně oporu v trestním řádu. Podstatná část jeho argumentace, jež se promítá jak v obsahu jeho vyjádření před okamžikem samotného napadeného rozhodnutí, tak poté a z obsahu jeho písemných vyjádření, se opírá o skutečnost, že v jeho trestní věci byl odvolacím soudem zrušen odsuzující rozsudek vynesený stejným senátem a byla konstatována pochybení, jichž se při rozhodování nalézací soud měl dopustit a z toho dovozuje potřebu nového značně šíře pojatého dokazování. Dle § 30 odst. 1 tr.ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba, v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Ustanovení § 30 odst. 2, odst. 3 tr.ř. uvádí další formální podmínky, za nichž mohou být orgány činné v trestním řízení vyloučeny z projednávání úkonů trestního řízení, přičemž v této trestní věci takovéto podmínky ve vztahu jak k předsedovi senátu Mgr. D.P., tak vůči oběma přísedícím nebyly shledány a obžalovaný je také nenamítal. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že Mgr. D.P. je zákonným soudcem, do jehož senátu byla trestní věc obžalovaného J.O. v souladu s rozvrhem práce přidělena. Obžalovaný nenamítá, že by předseda senátu či přísedící byli vůči němu v jakémkoliv příbuzenském či jinak blízkém vztahu či v takovémto stavu byl vůči dalším osobám, vystupujícím v této trestní věci, u nichž to zákon podmiňuje pro rozhodnutí o vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Samotné důvody uváděné obžalovaným, tedy skutečnost, že senát v této trestní věci již jedenkráte rozhodl o vině obžalovaného a z podnětu podaného odvolání byl rozsudek zrušen, nemůže být podkladem pro závěr, že by soudci měli poměr k projednávané věci. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem, podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům, jich se týkajícím, objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, v hodnocení jednotlivých provedených důkazů a z nich vycházejícího přístupu k projednávané věci, případně z procesního postupu soudu, jenž není možno shledat nezákonným, byť obžalovaný v rámci svého práva na uplatnění obhajoby se s tímto neztotožňuje, protože se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na skutkové či právní posouzení projednávané záležitosti, případně procesní postupy. Připuštění takovýchto důvodů vyloučení soudce není možné ani z obecného hlediska, neboť trestní řád v řadě svých ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu nato, zda se s právními názory soudu vyššího stupně, případně i Ústavního soudu ČR, vnitřně ztotožní. Z konkrétní procesní činnosti senátu nelze jakoukoliv pochybnost o nepodjatosti soudců, případně předsedy senátu, dovodit. Obžalovaný se evidentně domáhá práv na stanovení postupu průběhu dokazování, jenž ve smyslu § 198 odst. 3, § 203 tr.ř. a násl. přísluší předsedovi senátu, případně při aplikaci ustanovení § 203 odst. 3 tr.ř. rozhodnutí senátu. Tomu odpovídá i postup dle § 203 odst. 2 tr.ř., stanovící povinnost předsedy senátu dbát na zachovávání důstojnosti a vážnosti soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Jak vyplývá z obsahu písemných vyjádření obžalovaného, jež jsou založeny na č.l. 3550 a násl., řada námitek, tvrzení a hodnocení obžalovaného, jež měly být předmětem jeho vyjádření před nalézacím soudem, právě tyto podmínky nesplňují. Také tvrzení obžalovaného o úmyslném překládání místa konání hlavního líčení jen z důvodů, aby jeho průběhu nemohla být přítomna veřejnost či média, se jednoznačně nepotvrdilo, když i z obsahu protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že se k němu dostavily jednotlivé osoby, včetně svědků, z čehož lze dovodit, že informace o změně jednací síně byla řádně zveřejněna. Rozhodnutí o požadavku na zajištění odročení nařízeného hlavního líčení zjevně nepřísluší stížnostnímu soudu. Je ovšem nutno poukázat na skutečnost, že trestní řád v ustanovení § 198 odst. 1 stanoví zákonnou lhůtu k přípravě k hlavnímu líčení, kterou je nutno vztáhnou i na daný případ, když nový obhájce Mgr. P.C. byl obžalovanému ustanoven již 9.6.2005. Stížnostní soud neshledal v jednání senátu Krajského soudu v Brně ani jeho předsedy žádné významné skutečnosti, jež by mohly jakkoliv jejich nestrannost a nezávislost zpochybňovat. Za takovéto situace proto nezbylo, než konstatovat správnost samotného výroku napadeného usnesení, a proto dle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. byla stížnost jako nedůvodná zamítnuta.