Pachatel, který k žádosti či na výzvu další osoby přemísťuje těžce zraněného poškozeného na odlehlejší místo, ač ví, že život ohrožující zranění poškozeného vzniklo v důsledku hrubého násilného napadení touto další osobou, se dopouští pomoci k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 tr.zák.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.3.2005, č.j. 49 Tm 5/2004–1127 byli uznáni vinnými: obžalovaní T.M.a a P.B. v bodě 1a) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., v bodě 1b) jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249 b) tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., obžalovaný T.M. v bodě 2) trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) alinea druhá tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., obžalovaný ml. A.K.* (pseudonym) v bodě 1a) proviněním vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., v bodě 1b) jednak proviněním krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., jednak proviněním neoprávněného držení platební karty podle § 249 b) tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. s odkazem na ustanovení § 6 odst. zák. č. 218/2003 Sb. a v bodě 2) proviněním vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) alinea druhá tr.zák., spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. Těchto trestných činů, resp. provinění se měli dopustit podle skutkových zjištění soudu prvního stupně takto: 1. obžalovaní T.M., ml. A.K. a P.B. po předchozí vzájemné domluvě a vzájemné součinnosti, spočívající v tom, že obžalovaný M. opatřil útočný nástroj – tzv. „boxer“, lepící pásky a obžalovaný B. provaz, a) dne 3.5.2004 kolem 11,00 hod. v O. – Z. na ul. P., v prostoru krytých parkovacích garáží poblíže nemocnice, obžalovaní ml. K. a B. vyčkávali příchodu ing. R.L., k jeho vozidlu tovární značky BMW 530, zatímco obžalovaný M. čekal před domem poškozeného a avizoval jeho příchod prostřednictvím mobilního telefonu spoluobžalovaným, po příchodu ing. L. jej obžalovaný ml. K. fyzicky napadl údery „boxerem“ do horní části hrudníku a obžalovaný B. škrcením přineseným provazem, avšak ještě nikoliv takovou intenzitou, aby útok byl způsobilý zapříčinit napadenému vznik závažnějších poranění, poté jmenovanému obžalovaný ml. K. svázal lepící páskou ruce a na jeho pokyn vlezl poškozený ing. L. do zavazadlového prostoru svého vozidla, b) v průběhu potyčky ing. R.L. vytratil osobní věci, z nichž si přisvojili obžalovaný ml. K. mobilní telefon značky Siemens MC 60 šedostříbrné barvy a obžalovaný P.B. peněženku, obsahující doposud blíže nezjištěný finanční obnos, zlatou platební kartu e-B. typu „VISA“ čísla 4729 4400 0106 5283 i osobní doklady a obžalovaný B. poté s odcizenými věcmi ve své dispozici z garáží utekl, téhož dne kolem 12,00 hod., kdy se u hypermarketu INTERSPAR v O. – D. opětovně připojil obžalovaný B. ke spolupachatelům, nejprve obžalovaný M. od obžalovaného B. převzal zlatou platební kartu poškozeného e-B. typu „VISA“ číslo 4729 4400 0106 5283, ze které ihned provedl hotovostní výběr 4.000,- Kč z bankomatu ČS, a.s., umístěného na ul. H. č. 69/263 v O. – D., dále si ponechal mobilní telefon poškozeného zn. SIEMENS MC 60, který později prodal za částku 4.000,- Kč a dne 5.5.2004 vybral prostřednictvím uvedené karty ještě částku 1.000,- Kč z bankomatu KB, a.s., umístěného na ul. H. č. 52 v O. – D., 2. obžalovaní T.M.a a ml. A.K. po odchodu obžalovaného B. z prostoru garáží zde přišel obžalovaný M. a společně s ml. K. odvezli ing. R.L., neustále uloženého v zavazadlovém prostoru vozidla, na katastrální území obce S. V. nad O. do prostoru místní části zvané „Z. p.“ v okrese F. – M., kde mu po zastavení vozidla v odlehlém lesním porostu nejdříve v kufru přelepil ml. K. lepící páskou oči a dále jej zde oba obžalovaní fyzicky napadli údery „boxerem“ i cihlou do hlavy, jakož i škrcením, za současného pronášení požadavku na vydání finanční hotovosti ve výši cca 3.000.000,- Kč a když zjistili, že napadený požadovaným obnosem nedisponuje a odmítli akceptovat jeho nabídku na vydání elektroniky z bytu v hodnotě cca 100.000,- Kč, vyhodnotili situaci tak, že napadený by mohl poznat obžalovaného T.M. jakožto svého spolupracovníka z firmy PSM, a.s., a označit jej na policii za jednoho z útočníků, rozhodli se jej úmyslně usmrtit, aby tak jednak zamezili svému odhalení a jednak zakryli svou předchozí násilnou trestnou činnost na něm spáchanou, což také vzápětí zrealizovali tak, že ing. L. po vytažení z vozidla opětovně napadli kopáním do hlavy, údery nalezenou větví a především intenzivním škrcením lepicí páskou, čímž mu způsobili otevřená krvácející poranění krku, obličeje i vlasaté části hlavy a vylomení prvního horního řezáku vlevo i další blíže nezjištěná poranění hlavy i krku, v jejichž důsledku, a nejpravděpodobněji pak v důsledku udušení z uškrcení, jmenovaný na místě zemřel, načež jeho tělo zatáhli hlouběji do porostu, kde mu zahrabali hlavu do země a takto zčásti zakrytého zeminou a větvemi jej zde ponechali, přičemž jeho tělo bylo zde nalezeno až 27.5.2004 v pokročilém stádiu rozkladu, a následně po činech popsaných pod body 1. a 2., v úmyslu zakrýt stopy předchozího jednání, ještě téhož dne všichni obžalovaní společně odvezli vozidlo Ing. R.L. do prostoru Pusteven, okres Vsetín, kde je odstavili na parkovací ploše, společně zčásti omyli a zbavili se zde i osobních věcí poškozeného. Za výše uvedené trestné činy, resp. provinění byli odsouzeni takto: obžalovaný T.M. podle § 219 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třináct let a šest měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, obžalovaný ml. A.K. podle § 219 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. k úhrnnému nepodmíněnému trestnímu opatření odnětí svobody na sedm let a šest měsíců s tím, že podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 a § 8 odst. 2 zák. č. 169/99 Sbírky se trestní opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatněním vnitřní diferenciace a obžalovaný P.B. podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byli obžalovaní T.M., ml. A.K., P.B. zavázáni povinností zaplatit společně a nerozdílně manželům J.L., a B.L., náhradu škody ve výši 5.000,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byli obžalovaní T.M. a ml. A.K. zavázáni povinností zaplatit společně a nerozdílně manželům J.L., a B.L. náhradu škody ve výši 21.980,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byli poškození J.L. a B.L. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaní T.M. a ml. A.K. Odvolání byla podána včas (§ 248 odst. 1 tr. ř.), oprávněnými osobami (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) a měla zákonem předepsané náležitosti (§ 249 tr. ř.). Nebylo shledáno zákonných důvodů pro jejich zamítnutí dle § 253 odst. 1 tr. ř. či odmítnutí dle § 253 odst. 3 tr. ř. Ve vztahu k odsouzenému P.B. nabyl rozsudek již dříve právní moci. Obžalovaný T.M. směřoval svým odvoláním proti výrokům o vině a trestu. Domáhal se zrušení napadeného rozsudku a odsouzení v bodě 1) pro organizátorství trestného činu vydírání dle § 10 odst. 1 písm. a), § 235 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a v bodě 2) pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle názoru odvolatele v bodě 1) obžaloby z provedeného dokazování vyplynulo, že cílem útoku na poškozeného mělo být pouze zadržení a zastrašení poškozeného, nemělo dojít k žádnému fyzickému násilí, kterého se dopustil z vlastní iniciativy obžalovaný ml. A.K., který udeřil poškozeného boxerem opakovaně do hlavy, až mu tekla krev. Odsouzený P.B. z garáže utekl proto, že postup obžalovaného ml. A.K. se neshodoval s původním plánem. Tím, že odsouzený P.B. poškozeného škrtil mohlo u něj nastat jedno ze stádií dušení, které popisuje znalec z odvětví soudního lékařství. On sám tomuto jednání nebyl vůbec přítomen. Poškozený byl po útoku již natolik eliminován, že musel být odtažen a vložen do kufru auta, o čemž svědčí odřené přední části bot poškozeného. O denním režimu poškozeného nemohl mít sám dostatečné informace, což svědčí o zapojení svědka M.K. do trestné činnosti v roli návodce. Chaotičnost postupu po odjezdu z garáže svědčí o tom, že další plán neexistoval a k dalšímu jednání vůči poškozenému nemělo dojít. Jeho jednání by z těchto důvodů mělo být právně kvalifikováno pouze jako zosnování trestného činu vydírání. Pokud jde o bod 2) obžaloby, ani v tomto případě nelze výpověď obžalovaného ml. A.K. považovat za věrohodnou. V garáži opakovaně na poškozeného zaútočil boxerem a proto nebylo důvodu, aby později jednal jinak. Útočit na poškozeného mohl jen obžalovaný ml. A.K., protože jeho by poškozený poznal. Dle znaleckého posudku psychologů ml. A.K. násilí považuje za běžný donucovací prostředek. Jeho jednání bylo zaměřeno na získání peněz od poškozeného. Poškozeného zanechali v lese žijícího. Krajský soud nesprávně vycházel z výpovědi ml. A.K. o průběhu události pod bodem 2) a také jeho závěr o vědomosti obžalovaných, že poškozený zemřel, neodpovídají provedenému dokazování. Není též zřejmé, z čeho byl dovozen závěr o jeho strachu z identifikace a usvědčení, když poškozený jej nemohl vidět, protože v garáži v jeho přítomnosti nebyl a na místě popsaném pod bodem 2) měl poškozený zalepeny oči lepící páskou. Hodnocení důkazů v napadeném rozsudku je kusé a zjednodušující. Také při právní kvalifikaci jeho jednání krajský soud pochybil, neboť nelze učinit závěr, že jednal v úmyslu usmrtit poškozeného. Znalec nedokázal učinit závěr o mechanismu nástupu smrti a nebylo možno posoudit intenzitu útoku vůči poškozenému. Za takového stavu věci nebylo možno učinit spolehlivý závěr o spáchání trestného činu vraždy. Obžalovaný ml. A.K. svým odvoláním také napadl výroky o vině a trestním opatření a dále i výrok o náhradě škody. Domáhal se zrušení napadeného rozsudku, v bodě 1) vypuštění provinění krádeže, v bodě 2) pak právní kvalifikace jednání jako provinění ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Při ukládání testu by pak měla být zohledněna míra účasti každého z nich na iniciaci případu. Dle jeho názoru krajský soud měl vycházet i ze znaleckého posudku z odvětví psychologie, který byl prvotně zpracován znalci na jeho osobu, navrhoval v tomto směru i doplnění dokazování před odvolacím soudem. Krajský soud provedené důkazy nesprávně zhodnotil a jeho skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech. Nebyla zcela respektována zásada in dubio pro reo. Ve vztahu k bodu 1) obžaloby namítal, že jelikož nebyla zjištěna skutečná cena mobilního telefonu ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák., nemohl být učiněn spolehlivý závěr o spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ve vztahu k bodu 2) obžaloby namítal, že není možno učinit závěr o spáchání trestného činu vraždy formou spolupachatelství. Hodnocení důkazů se v tomto směru jeví jako nelogické, neboť krajský soud na jedné straně uvádí, že vycházel z jeho výpovědi, která byla potvrzována nepřímými důkazy, na druhé straně této výpovědi, pokud jde o průběh útoku na poškozeného v bodě 2) obžaloby, neuvěřil. Není-li jiných důkazů, vylučujících pravdivost výpovědi, měl krajský soud akceptovat jeho výpověď jako celek a měl tudíž dospět k závěru, že kromě zalepení očí poškozenému a pomoci s odvlečením poškozeného do blízkého lesíka se na útocích vůči poškozenému nepodílel. Pro závěr soudu, že poškozený v tuto dobu již nežil, nejsou žádné důkazy, znalec z odvětví soudního lékařství nebyl schopen určit, kdy nastala smrt poškozeného ani jaká byla její bezprostřední příčina. Pokud jde o útoky obžalovaného T.M., nebylo z nich patrno, že jsou vedeny takovou intenzitou, že by měl jejich následkem poškozený utrpět smrt a ani si nepředstavoval ve formě srozumění, že by měl poškozený zemřít a již vůbec nechtěl poškozenému smrt způsobit v úmyslu zakrýt svůj trestný čin. Z informací od obžalovaného T.M. ohledně poškozeného nepředpokládal, že by se tento mohl obrátit na policii. Uložený test nepovažoval za přiměřený zejména s ohledem na jeho nedostatečnou diferenciaci ve vztahu k trestu uloženému obžalovanému T.M. a různou míru intenzity jejich účasti na iniciaci celého případu. Státní zástupce sice odvolání nepodal, avšak ve veřejném zasedání odvolacího soudu přítomná státní zástupkyně uvedla, že se neztotožnila se způsobem, jakým vyhodnotil krajský soud provedené důkazy ve vztahu k bodu 2) obžaloby, zejména výpovědi obžalovaných T.M. a ml. A.K. Tito svalovali vinu jeden na druhého a za takové situace nemohl krajský soud bez dalšího učinit závěr, že se navzájem usvědčují, když současně výpověď obžalovaného ml. A.K. jinak hodnotil jako věrohodnou a výpověď obžalovaného T.M. jako nevěrohodnou. V souladu se zásadou in dubio pro reo měl být v tomto směru učiněn závěr, že obhajoba obžalovaného ml. A.K. nebyla spolehlivě vyvrácena. Současně mělo být vyhodnoceno, že obžalovaný ml. A.K. považoval obžalovaného T.M. za člověka neschopného řešit kolize s jinými jinak než násilím a případně i jejich usmrcením, což měl a mohl předvídat i v tomto případě. Nesprávně došlo k rozdělení skutkového děje v případě obžalovaného T.M., kdy jako jeden trestný čin vydírání mělo být posouzeno jeho jednání popsané v bodě 1) a v prvé části popisu skutku v bodě 2) a jako trestný čin vraždy až jednání, ke kterému došlo po rozhodnutí obžalovaného T.M. poškozeného usmrtit. Naproti tomu v případě obžalovaného ml. A.K., u kterého nebylo prokázáno, že by došlo k podstatné změně subjektivní stránky jeho jednání, mělo být jeho jednání popsané v bodech 1) i 2) zásadně posouzeno jako jedno provinění vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák. Požadovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř., sám jednání obžalovaných kvalifikoval v případě T.M. po výše popsané úpravě rozdělení skutků v bodě 1) jako trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., trestný čin neoprávněného držení platební karty dle § 249b tr. zák. a trestný čin podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 2) s nezměněnou právní kvalifikací oproti napadenému rozsudku, v případě ml. A.K. jako provinění vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zák., provinění krádeže dle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a provinění neoprávněného držení platební karty dle § 249b tr. zák. a obžalovanému T.M. uložil shodný nepodmíněný trest odnětí svobody jako v napadeném rozsudku, obžalovanému ml. A.K. nepodmíněné trestní opatření při horní hranici zákonné trestní sazby. Z podnětu obou podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež (§ 4, § 2 písm. g) zák. č. 218/2003 Sb.), jako soud odvolací (§ 252 tr. ř.), dle § 254 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to jak z hlediska vytýkaných vad, tak z hlediska vad, které sice odvoláními vytýkány nebyly, avšak měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána odvolání. Jelikož odvolání směřovala proti výrokům o vině a trestu u obou obžalovaných, bylo povinností odvolacího soudu přezkoumat vlastně všechny výroky napadeného rozsudku (§ 254 odst. 3 tr. ř.). Po provedeném přezkumu odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti obou podaných odvolání, neboť skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nebyla dílem úplná a dílem správná, krajský soud se v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nerespektoval při hodnocení důkazů důsledně zásadu in dubio pro reo a jednání obžalovaných zčásti správně právně nekvalifikoval, resp. při právní kvalifikaci porušil zákon. Proto musel být napadený rozsudek podle § 258 odst. 1, písm. b), d), odst. 2 tr.ř. z podnětu obou odvolání částečně zrušen, a to ohledně obžalovaných T.M. a ml. A.K. v celém rozsahu. Jelikož bylo nutno ve věci rozhodnout nově o vině, trestech a náhradě škody, učinil tak odvolací soud za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. novým rozsudkem, když toto rozhodnutí bylo možno učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku částečně správně zjištěn a částečně na základě opakování stěžejních důkazů v odvolacím řízení doplněn a upřesněn. K přezkumné činnosti odvolacího soudu a novému rozhodnutí je třeba uvést následující. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno takových podstatných vad, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost výroků napadeného rozsudku, zejména nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Nebyl proto shledán důvod k uplatnění zrušovacího důvodu též dle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V napadeném rozsudku se krajský soud správně a logicky nevypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, významnými pro rozhodnutí o vině, z hlediska naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, kterými obžalované uznal vinnými, jeho skutková zjištění zůstala částečně neúplná a částečně byla shledána nesprávná. Neúplnost skutkových zjištění byla odvolacím soudem spatřována v absenci popisu některých skutečností, významných pro závěry o naplnění jednotlivých skutkových podstat spáchaných trestných činů, zejména pokud jde o vymezení obsahu dohody obžalovaných, která jejich trestnému jednání předcházela. Nesprávnost skutkových zjištění pak byla důsledkem nesprávného hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo ve vztahu k obžalovanému ml. A.K. Nesprávné rozdělení skutků v bodech 1) a 2) pak bylo důsledkem nesprávného právního vyhodnocení skutečností, významných z hlediska problematiky vícečinného souběhu trestných činů. Z uvedeného vyplynulo, že napadený rozsudek byl zatížen podstatnými vadami, a proto byl shledán důvod k jeho zrušení podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. Dokazování bylo v daném případě provedeno důsledně v intencích zákonného požadavku, vyplývajícího z § 2 odst. 5 tr.ř., vymezujícího potřebný rozsah skutkových zjištění tak, že je třeba zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Pokud obžalovaný ml. A.K. navrhoval doplnění dokazování dřívějším znaleckým posudkem z odvětví psychologie, nebyl tento návrh akceptován odvolacím soudem jednak proto, že již krajský soud správně považoval tento znalecký posudek za procesně nepoužitelný vzhledem k § 58 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., ale také proto, že o správnosti pozdějšího znaleckého posudku, splňujícího požadavky § 58 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., neměl žádných pochybností. V této souvislosti je možno učinit na okraj poznámku, že pro komplexní pochopení specifické „logiky“ jednání obžalovaných bylo zkoumání jejich osobností psychology, zejména pak jejich vzájemného vztahu, tak jako tak samo o sobě nedostatečné, přičemž dostatek informací o zvláštnostech tohoto vztahu získal odvolací soud z provedeného dokazování. K jejich hodnocení pak nebylo nezbytně třeba odborného posouzení, neboť specifika tohoto vztahu nebyla taková, že by měla vliv na problematiku ovládacích a rozpoznávacích schopností obžalovaných. Konkrétně je možno uvést, že pro vztah obžalovaných T.M. a ml. A.K. bylo charakteristické, že se oba svými představami o životě, světě a způsobech řešení problémů mezi lidmi poněkud rozcházeli s realitou, resp. přikláněli se ke svým představám o světě ovládaném zločinci a mafiány. Obžalovaný T.M. se obžalovanému ml. A.K. prezentoval jako člen „mafiánské“ rodiny, v rámci níž je naprosto běžnou součástí jejího života likvidace osob, se kterými není rodina spokojena. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, na rozdíl od jiných, kteří nebrali obžalovaného T.M. příliš vážně, obžalovaný ml. A.K. přijímal jeho informace zcela nekriticky. Oba obžalovaní si tímto způsobem v nerovném vztahu navzájem poskytovali jisté „zázemí“, které jim zřejmě jiní nebyli schopni poskytnout. Zvláštnost a nevyváženost jejich vztahů dostatečně vyplývá z poznatků, souvisejících s událostí, týkající se opatření sádry na ruku bratra obžalovaného, které vyšly najevo z výpovědí obžalovaného ml. A.K. a svědků M.O. a a D.T. Z těchto poznatků vyplynulo, že obžalovaný ml. A.K. jednal v určité závislosti na obžalovaném T.M., měl z něj jisté obavy. Ze znaleckých posudků z odvětví psychologie však bylo zjištěno, že obžalovaný ml. A.K. byl schopen samostatného jednání a nic mu nebránilo se obžalovanému T.M. vzepřít. Odvolací soud se neztotožnil s hodnocením důkazů ve vztahu k bodu 2) výroku o vině napadeného rozsudku, jak je provedl krajský soud, neboť jak správně namítali státní zástupkyně i obžalovaný ml. A.K., odporovalo toto zákonným zásadám hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr. ř., pravidlům formální logiky a zásadě in dubio pro reo. Oba obžalovaní svalovali fyzický útok vedoucí k usmrcení poškozeného jeden na druhého. Za takové situace nebylo správné, aby krajský soud zjednodušeně bez dalšího učinil závěr, že obžalovaní se navzájem usvědčují, neboť takový postup je v rozporu s pravidly formální logiky a též s principem, že nelze uznat vinným toho, jehož obhajoba nebyla spolehlivě vyvrácena (in dubio pro reo). Nelogičnost postupu krajského soudu při hodnocení důkazů správně vystihl obžalovaný ml. A.K., když ve svém odvolání poukázal na to, že krajský soud jeho výpověď jinak hodnotil jako věrohodnou, potvrzovanou dalšími důkazy a naproti tomu výpověď obžalovaného T.M. jako nevěrohodnou. Ač otázka vypořádání se s obhajobou obžalovaných se zcela nekryje s hodnocením věrohodnosti jejich výpovědí, nelze tuto nelogičnost přehlédnout. Aby se problematikou obhajoby obžalovaných a hodnocením důkazů mohl zabývat odvolací soud, musel alespoň stěžejní důkazy – výpovědi obou obžalovaných - zopakovat. Zatímco obžalovaný T.M. využil svého práva odmítnout výpověď a jeho výpovědi proto byly odvolacím soudem čteny ze spisu dle § 207 odst. 2 tr. ř., obžalovaný ml. A.K. byl odvolacím soudem vyslechnut. Jeho výpověď byla prakticky shodná s tím, co vypověděl v přípravném řízení. Jelikož ostatní důkazy nehodlal odvolací soud hodnotit odlišně od toho, jak to učinil krajský soud, bylo takové opakování důkazů pro účely odvolacího řízení považováno za zcela dostačující. Pokud jde o výpovědi obžalovaného T.M., které jsou v podstatě jeho obhajobou, správně již krajský soud dospěl k závěru, že tato byla v mnoha dílčích skutečnostech vyvrácena. Nic nelze namítat proti závěru, že provedeným dokazováním byla vyloučena údajná podstatná role svědka M.K. na přípravě vydírání poškozeného. Výpovědi obžalovaného T.M. v určitých fázích zjevně opouštějí tuto linii obhajoby, čímž je narušena její kontinuita, což svědčí o tom, že jde o smyšlenku. Do této linie logicky také nezapadá pozdější nabídka dokladů poškozeného ze strany obžalovaných tomuto svědkovi. Pokud obžalovaný T.M. namítá ve svém odvolání, že on sám nemohl znát denní režim poškozeného, je třeba podotknout, že s tímto ho mohl seznámit kdokoli ze spolupracovníků poškozeného a dokonce mu tyto informace mohl sdělit sám poškozený. Z tohoto pohledu totiž není role svědka M.K. nezastupitelná a výlučná. Naopak obžalovaný ml. A.K., odsouzený P.B. a svědek P.F. usvědčují obžalovaného T.M., že to byl výlučně on, kdo organizoval útok na poškozeného ing. R.L., přičemž mu šlo o „přepadení, fyzické napadení, svázání a únos poškozeného, za účelem získání informací a prostředků k přístupu k jeho bankovním kontům, popř. za účelem vymáhání údajného dluhu obžalovaného T.M.“. Také veškeré následné počínání obžalovaného T.M. svědčí o tom, že svědek M.K. nebyl na trestném jednání obžalovaných nijak účasten. Pokud jde o jednání obžalovaných, popsané v bodě 1) výroku o vině napadeného rozsudku, odvolací soud se zásadně ztotožnil s hodnocením důkazů učiněným soudem prvního stupně, pouze skutková zjištění doplnil o skutečnosti, které vyplynuly z výpovědi obžalovaného ml. A.K., že „přelepil poškozenému lepící páskou ústa“ a rozšířil o skutečnosti, které krajský soud nesprávně zahrnul do bodu 2) výroku o vině napadeného rozsudku, ale které ještě spadají do naplnění skutkové podstaty trestného činu (provinění) vydírání: „poté co odsouzený B. z garáží utekl a přišel sem obžalovaný M., obžalovaný ml. K. vzal poškozenému z kapsy klíče od jeho vozu, předal je obžalovanému M. a oba společně, kdy obžalovaný M. vozidlo řídil, odvezli poškozeného, uloženého v zavazadlovém prostoru vozidla, na katastrální území obce S. V. nad O. do prostoru místní části zvané „Z p.“ v bývalém okrese F. – M., kde mu po zastavení vozidla v odlehlém místě poblíž lesního porostu nejdříve obžalovaný ml. K. na pokyn obžalovaného M. v zavazadlovém prostoru přelepil lepící páskou oči, sňal mu lepící pásku z úst a poté jej vyzval ke sdělení PINů bankovních karet, přičemž poškozený jim číslo sdělil, poté se oba obžalovaní snažili slovně přimět poškozeného k vydání částky 3.000.000,- Kč a když zjistili, že napadený požadovaným obnosem nedisponuje a odmítli akceptovat jeho nabídku na vydání elektroniky z bytu v hodnotě cca 100.000,- Kč, obžalovaný ml. K. dalších aktivit vůči poškozenému zanechal“. Tento popis skutkového děje v převážné míře vyplývá ze shodných výpovědí obžalovaných T.M. a ml. A.K. Současně je již poznamenán jiným náhledem odvolacího soudu na hodnocení provedených důkazů než učinil krajský soud. Vzhledem k tomu, že obžalovaný ml. A.K. popsal průběh společné trestné činnosti velmi podrobně a přesně, s mnoha detaily, korespondujícími s ostatními důkazy, např. záznamy o telefonických hovorech mezi obžalovanými a odsouzeným P.B., včetně časového harmonogramu, odpovídajícímu těmto záznamům a z fyzického napadání poškozeného za přítomnosti obžalovaného T.M. je usvědčován pouze tímto obžalovaným, jehož výpovědi obsahují drobné vzájemné rozpory, postrádají v některých momentech logiku a nejsou potvrzovány žádnými jinými důkazy, naopak jsou částečně vyvráceny zejména pokud jde o psychický stav a projevy obžalovaného ml. A.K. po činu výpověďmi odsouzeného P.B. a svědka P.G., přičemž obsahují časové a věcné údaje, naprosto odporující záznamům o telefonních kontaktech obžalovaných a odsouzeného P.B., dospěl odvolací soud k závěru, že zatímco přesvědčivými a nezpochybněnými výpověďmi obžalovaného ml. A.K.. je obžalovaný T.M. z útoků na poškozeného spolehlivě usvědčen a jeho obhajoba je tak vyvrácena, obhajoba ml. A.K., že sám na poškozeného neútočil, vyvrácena nebyla. Jedině takové hodnocení důkazů je v souladu se zásadou in dubio pro reo, kterou krajský soud důsledně v tomto směru nerespektoval. Z uvedených důvodů mohl odvolací soud proto na základě výpovědí obžalovaného ml. A.K. a závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství změnit skutkové závěry soudu prvního stupně a učinit závěr, že „obžalovaný M. poté z obavy, že napadený by jej mohl poznat jakožto svého spolupracovníka z a.s. PSM a označit jej na policii za jednoho z útočníků, se jej rozhodl úmyslně usmrtit, aby tak jednak zamezil svému odhalení a jednak zakryl svou předchozí násilnou trestnou činnost na něm spáchanou“ (kterýžto závěr učinil již krajský soud a je logickou dedukcí ze souvislostí případu, přičemž námitka, že poškozený obžalovaného T.M. nemohl vidět a tudíž poznat, je zavádějící, neboť hrozilo nebezpečí poznání přinejmenším dle hlasu, byť se jej snažil obžalovaný T.M. měnit), „což také vzápětí zrealizoval tak, že za přítomnosti obžalovaného ml. K. poškozeného dvakrát udeřil polovinou plné cihly do hlavy, za pomoci chvatů jej škrtil a opakovaně se mu snažil trhnutím zlomit vaz, nejprve když byl poškozený ještě v zavazadlovém prostoru vozidla a poté i po jeho vytažení z tohoto prostoru ven, když si poškozený klekl, dvakrát jej kopl do obličeje a když poškozený zůstal ležet na zemi, vytvořil si z lepící pásky provizorní škrtidlo a snažil se poškozeného uškrtit, po přetržení pásky znovu takto vytvořil škrtidlo a ze všech sil poškozeného asi minutu škrtil, poté obžalovaný M. požádal obžalovaného ml. K., kterému bylo z jeho předchozího počínání zřejmé, že obžalovaný M. svým jednáním směřuje k úmyslnému usmrcení poškozeného, aby mu pomohl ještě žijícího (dýchajícího a chrčícího, na čemž se vzácně shodli oba obžalovaní a toto tvrzení nebylo žádným důkazem vyvráceno, takže jiný skutkový závěr je vyloučen) poškozeného odtáhnout do blízkého lesního porostu, což společně učinili, zde poškozenému obžalovaný ml. K. odstranil z těla (očí, obličeje a rukou) lepící pásky a poté odešel zpět k autu, nato ještě obžalovaný M. poškozeného několikrát udeřil do těla nalezenou větví, až se tato zlomila, přičemž výše uvedenými útoky poškozenému způsobil otevřená krvácející poranění krku, obličeje i vlasaté části hlavy a vylomení prvního horního řezáku vlevo a další blíže nezjištěná poranění hlavy i krku, v jejichž důsledku, buď v důsledku otoku mozku, vzniklého po poranění měkkých tkání krční páteře s poraněním krční míchy nebo v důsledku udušení z aspirace krve, nejpravděpodobněji však v důsledku udušení z uškrcení, jmenovaný na místě zemřel a jeho tělo zde bylo nalezeno v pokročilém stádiu rozkladu až 27.5.2004“. K úpravě popisu skutkového děje odvolacím soudem je třeba dále dodat, že zvolená jiná systematika se snaží na jedné straně důsledně respektovat chronologii skutkového děje, na druhé straně byla také vedena snahou takového vymezení jednání obžalovaných, aby byly vystiženy souvislosti významné pro právní kvalifikaci, jak o tom bude pojednáno dále. Pokud jde o problematiku právní kvalifikace jednání obžalovaných, z předchozího hodnocení provedených důkazů a definice skutkového děje je zřejmé, že odvolací soud dospěl k závěru, že krajský soud je nekvalifikoval ve všech případech správně a porušil tak trestní zákon. Předně zcela nedůvodně, aniž by to nějak přesvědčivě odborně zdůvodnil, rozdělil jednání obžalovaných do dvou samostatných skutků (bod 1 a 2 výroku o vině napadeného rozsudku), přičemž zcela pominul, že okamžik, který odděluje dva skutky, je dán změnou postojů obžalovaných (subjektivní stránky jejich jednání) a způsobu realizace jejich trestného jednání, které odůvodňují jeho rozčlenění na samostatné skutky. Námitky státního zástupce proti nesprávnosti takového rozdělení byly shledány zcela důvodnými. Oba obžalovaní jednali v bodě 1 a), c) výroku tohoto rozsudku odvolacího soudu v úmyslu, který směřoval k vydírání poškozeného. Tak tomu bylo i v první fázi jejich jednání v lokalitě „Z. p.“. Momentem, který je významný pro rozdělení skutků a závěr o vícečinném souběhu trestných činů byl u obžalovaného T.M. okamžik, kdy došlo k jeho rozhodnutí poškozeného usmrtit, neboť úmysl poškozeného vydírat se podstatně změnil v úmysl usmrtit jej. Proto od tohoto okamžiku je skutkový děj vymezen zvlášť v bodě 1 d) tohoto rozsudku a odpovídá již trestnému činu vraždy. U obžalovaného ml. A.K. státní zástupce v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu považoval veškeré jeho jednání za jeden skutek, zahrnující úmysl vydírat (se zbraní a dvěma osobami) a s ohledem na to, že tento obžalovaný vnímal obžalovaného T.M. jako člověka, které neumí řešit konflikty s jinými jinak než násilím a případně i usmrcením těchto osob, měl a mohl vědět, že při společném (§ 9 odst. 2 tr. zák.) vydírání může dojít případně i k usmrcení poškozeného, dovozoval jeho zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku v nevědomé nedbalosti (§ 5 písm. b), § 6 písm. a) tr. zák.). S tímto názorem by bylo možno souhlasit a lze pro něj vidět oporu v provedeném dokazování, avšak přesto odvolací soud dospěl k závěru, že u obžalovaného ml. A.K. došlo v průběhu celé události také ke změně jeho subjektivní stránky a i objektivně se dopustil jednání, které odůvodňuje rozdělení skutku, závěr o jeho spáchání ve vícečinném souběhu a jinou právní kvalifikaci jeho jednání, popsaného ve skutkové větě v bodě 1 d) tohoto rozsudku. Obžalovaný ml. A.K. byl přítomen jednání obžalovaného T.M., který se zcela zjevně snažil poškozeného úmyslně usmrtit, což pro obžalovaného ml. A.K. muselo být patrno zejména z použití likvidačních chvatů, jimiž se obžalovaný T.M. opakovaně snažil poškozenému trhnutím zlomit vaz a též z toho, že se jej snažil též opakovaně za pomoci provizorního škrtidla uškrtit. Nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že od těchto jeho aktivit se zjevně distancoval a nepodílel se na nich. Pokud však za této situace obžalovaný M. požádal obžalovaného ml. K., kterému bylo z jeho předchozího počínání zřejmé, že obžalovaný M. svým jednáním směřuje k úmyslnému usmrcení poškozeného, aby mu pomohl ještě žijícího (dýchajícího a chrčícího) poškozeného odtáhnout do blízkého lesního porostu a tento mu vyhověl, došlo ze strany obžalovaného ml. A.K. k naplnění všech znaků skutkové podstaty pomoci k trestnému činu vraždy. Tato závažnější právní kvalifikace pak nepochybně musela být upřednostněna ve vztahu ke kvalifikaci jednání pouze dle § 235 odst. 3 tr. zák. Obžalovaný ml. A.K. věděl, že obžalovaný T.M. směřuje k úmyslnému usmrcení jiného a význam jeho pomoci ve vztahu ke vzniku smrtelného následku u poškozeného spočívá v tom, že pomohl nepochybně velmi vážně zraněného poškozeného odtáhnout z otevřeného prostranství na skryté místo do lesního porostu, čímž výrazně snížil možnost poškozeného nějakým způsobem na sebe upozornit a zajistit si pomoc a naopak zesílil tak pravděpodobnost vzniku smrtelného následku. Nebylo mu však jednoznačně a spolehlivě prokázáno, že by věděl či byl srozuměn s tím, že obžalovaný T.M. směřuje k usmrcení poškozeného právě z kvalifikovaného důvodu, aby zakryl jiný trestný čin. Proto jeho jednání pod bodem 1 d) výroku tohoto rozsudku mohlo být kvalifikováno pouze jako pomoc k trestnému činu vraždy dle § 10 odst. 1 písm. c), § 219 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že jde o mladistvého, bylo třeba vycházet z § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. v návaznosti na § 89 odst. 1 tr. zák. Jednání hlavního pachatele obžalovaného T.M. bylo v tomto bodě kvalifikováno shodně s napadeným rozsudkem, neboť změna skutkových zjištění se správnosti jeho závěrů nedotkla. Obžalovaný T.M. užil vůči poškozenému zjevně typicky likvidačních technik (lámání vazu, usilovné škrcení) a opakovaně. O jeho zavinění v přímém úmyslu proto neměl ani odvolací soud pochyb. Jak již to bylo výše uvedeno, důvodným shledal odvolací soud i závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty, ke kterému dospěl krajský soud logickou dedukcí, která má oporu v provedených důkazech. Nepochybil ani při aplikaci § 88 odst. 1 tr. zák., když jednání obžalovaného vykazuje vysokou závažnost a bylo spácháno z nízkých pohnutek výlučným zaviněním obžalovaného v přímém úmyslu. Význam pomoci obžalovaného ml. A.K. se v tomto kontextu z hlediska závažnosti jeví spíše jako podružný. Pokud jde o jednání obžalovaných, jak to již vyplynulo z předchozího odstavce, krajský soud se s otázkou právní kvalifikace jednání obžalovaných nevypořádal příliš pečlivě. Dopustil se i dalších pochybení při právní kvalifikaci, což vedlo ke zrušení napadeného rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. d) tr. zák. a potřebě nového rozhodnutí. Nedostatečně vyhodnotil obsah předchozí dohody obžalovaných, která obsahovala záměr dosáhnout přístupu k účtům poškozeného, v návaznosti na zmocnění se jeho platební karty a následné zjišťování PINu této karty a také skutečnost, že obžalovaní se jako spolupachatelé zmocnili násilím vozidla poškozeného k přechodnému užití, což by při dostatečné důslednosti mělo zřejmě vést k právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu loupeže. Odvolací soud byl v tomto směru limitován zásadou zákazu reformace in peius (zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obžalovaných), takže uvedená pochybení nemohl zcela napravit. To má za následek, že celá záležitost s platební kartou poškozeného v popisu skutku trpí určitou neprovázaností a nelogičností. Dalším nedostatkem právní kvalifikace jednání obžalovaných bylo opomenutí okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby dle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák., když vydírání bylo spácháno nepochybně se zbraní (kovový boxer) a ve vztahu k tomuto znaku skutkové podstaty bylo dáno zavinění všech spolupachatelů. Odvolací námitce obžalovaného T.M., že jeho jednání v bodě 1) obžaloby mělo být kvalifikováno pouze jako organizátorství (zosnování) trestného činu vydírání nebylo přisvědčeno, neboť byť v prvé fázi skutečně jednal jako organizátor, který čin zosnoval, navedl k němu jiné a poskytl jim pomoc v podobě prostředků (opatřil boxer a lepící pásky, informace o poškozeném a jeho pohybu), v další fázi, popsané v tomto rozsudku v bodě 1 c) se do společného jednání zapojil osobně. Pro závěr o spolupachatelství v tomto směru povaha jeho zapojení do společného jednání naprosto postačuje a není relevantní, že sám na poškozeného fyzicky neútočil. Jednání obžalovaných v bodě 1 a) a c) proto bylo posouzeno jako trestný čin (resp. provinění) vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (§ 9 odst. 2 tr. zák.). Kvalifikaci dle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. u obžalovaného T.M. bránil opět zákaz reformace in peius, zatímco u obžalovaného ml. A.K. vzhledem ke zmírnění nejpřísnější právní kvalifikace tato kvalifikace byla možná. V případě obžalovaného T.M. pak byly shledány důvodnými jeho námitky proti právní kvalifikaci jeho jednání jakožto trestného činu krádeže (mobilní telefon, peněženka, doklady), neboť nebylo prokázáno, že by tyto věci poškozenému odcizil on. Vzhledem k závěrům krajského soudu o odcizení těchto věcí obžalovaným ml. A.K. a odsouzeným P.B. (bod 1 b) s tím, že úmysl odcizit tyto věci pojali až poté, co poškozenému vypadly v průběhu napadení z kapes, bylo dovozeno spolupachatelství obžalovaného T.M. nedůvodně. U obžalovaného ml. A.K. pak byla právní kvalifikace změněna s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že hodnota odcizených věcí dosáhla hranice 5.000,- Kč, významné pro kvalifikaci jeho jednání dle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., na což důvodně poukazoval ve svém odvolání obžalovaný ml. A.K. a jeho jednání bylo odvolacím soudem posouzeno dle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., když obžalovaný ml. A.K. se těchto věcí, které měl poškozený při sobě, zmocnil společně s odsouzeným P.B., přičemž při této právní kvalifikaci hodnota věcí nemá spodní zákonný limit částkou 5.000,- Kč. U posledně jmenovaných ve vztahu k odcizení platební karty v bodě 1 b) tohoto rozsudku bylo správně krajským soudem užito v jednočinném souběhu též právní kvalifikace dle § 249b tr. zák. a odvolací soud proto použil shodně i této kvalifikace. U obžalovaného T.M. nebyl výběr celkem 5.000,- Kč z bankomatů ke škodě poškozeného, popř. jeho dědiců (nebyl zjištěn okamžik smrti) kvalifikován jako trestný čin krádeže, neboť toto jednání, vzhledem k tomu, že PIN platební karty byl zjištěn vydíráním, považoval odvolací soud za součást dokončování trestného činu vydírání. Převzetí platební karty popsané v bodě 1 e) od odsouzeného P.B. pak u obžalovaného T.M. bylo kvalifikováno jako trestný čin dle § 249b tr. zák. Převzetí mobilního telefonu od obžalovaného ml. A.K. obžalovaným T.M. bylo kvalifikováno jako trestný čin podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zbývá dodat, že s ohledem na celkovou vysokou závažnost jednání obžalovaných bylo ve shodě se správnými závěry krajského soudu přihlédnuto u trestného činu vydírání k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby dle § 88 odst. 1 tr. zák. S ohledem na nové rozhodnutí o vině bylo povinností odvolacího soudu nově rozhodnout též o trestech obžalovaných, když vzhledem ke zrušení výroku o vině muselo dojít ze zákona i ke zrušení výroku o trestech (§ 258 odst. 2 tr. ř.). Předně je nutno konstatovat, že oba odvolatelé se dopustili, jak to již bylo opakovaně výše připomenuto, společensky velmi závažného (nebezpečného) jednání s neodčinitelným následkem. Základním prvotním motivem jejich jednání byla zištnost a u obžalovaného ml. A.K. též nekritický obdiv k obžalovanému T.M. Jak to již bylo výše vyhodnoceno, významný podíl na průběhu skutkového děje měl i podivný vztah obou obžalovaných a skutečnost, že se vzájemně podporovali a motivovali v setrvávání v poněkud nereálném světě jejich představ. U žádného z nich však nebyla nijak omezena jejich trestní odpovědnost pro jejich duševní stav. U obžalovaného ml. A.K. musel odvolací soud postupovat podle zvláštních ustanovení zák. č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže. U obou obžalovaných se v jejich jednání projevila značná neúcta ke svobodě, lidské důstojnosti, majetku a nakonec i životu poškozeného a velmi malé morální zábrany spáchat trestnou činnost. Tato skutečnost je vzhledem ke zjištění, že oba obžalovaní byli studenty školy, zaměřené na ochranu osob a majetku, velmi zarážející. Obžalovaný T.M. dokonce při páchání trestného činu vraždy užil likvidačního chvatu, se kterým byl seznámen při studiu. S ohledem na odvolacím soudem užitou právní kvalifikaci jednání obžalovaného T.M., která trestní sazbou relevantní pro ukládání trestu odpovídala sazbě, ze které vycházel při ukládání trestu krajský soud, bylo namístě ukládat mu nyní úhrnný trest odnětí svobody v trestní sazbě na 12 až 15 let nebo výjimečný trest (§ 35 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 2 tr. zák.). Současně však musel odvolací soud respektovat i při rozhodnutí o trestu zásadu zákazu reformace in peius, takže přicházelo v úvahu jen uložení trestu odnětí svobody v rozmezí od 12 do 13 a půl roku. S ohledem na charakteristiku osobnosti obžalovaného a možnosti nápravy, jak tyto vyplývají ze znaleckého posudku, zabývajícího se jeho duševním stavem, skutečnost, že byl kromě pachatelství i iniciátorem a organizátorem trestné činnosti, spáchal více trestných činů a svedl ke spáchání trestného činu mladistvého, byť předtím nebyl soudně trestán, v souladu s hledisky pro ukládání trestů, vyplývajícími z § 23 odst. 1 a 31 odst. 1 tr. zák., s ohledem na okolnosti a závažnost spáchané trestné činnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že obžalovanému je namístě uložit trest odnětí svobody shodný jak byl uložen soudem krajským, tj. v trvání třinácti a půl roku. Odvolací soud poznamenává, že vzhledem k nízkým pohnutkám, které obžalovaného ke spáchání trestné činnosti vedly, svědčícím o narušení jeho osoby, by – nebýt zmíněného limitu v podobě zákazu reformace in peius – považoval za přiměřený i přísnější trest než jaký obžalovanému uložil soud krajský. O způsobu výkonu trestu bylo rozhodnuto v souladu s § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák., když vzhledem k závažnosti jednání obžalovaného a jeho osobě nebylo shledáno podmínek pro postup dle § 39a odst. 3 tr. zák. V případě obžalovaného ml. A.K. došlo vzhledem ke změně právní kvalifikace jeho jednání oproti napadenému rozsudku k podstatné změně východisek pro ukládání úhrnného trestního opatření. Trestní opatření bylo za nové situace možno obžalovanému uložit pouze na jeden rok až pět let (§ 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.). S ohledem na závažnost jednání obžalovaného a spáchání více trestných činů, byť předtím nebyl více soudně trestán a jeho pomoc k trestnému činu vraždy měla pouze okrajový charakter, když však nebylo možno přehlédnout jeho významnou a velmi podstatnou účast na trestném činu vydírání a skutečnost, že poškozeného především on uvedl do stavu naprosté bezbrannosti a bezmocnosti tím, že jej svázal a v tomto stavu jej „poskytl k dispozici“ obžalovanému T.M., kterého považoval za člověka, který nemá respekt k životům jiných a má sklon k násilnému řešení konfliktních situací. Z poznatků o plánování a přípravě vydírání poškozeného ze strany obžalovaného T.M. vyplynulo, že tento sám a ani za pomoci jiných osob (F., B.) nenašel odvahu k realizaci útoku, ke kterému se odhodlal až za účasti fyzicky zdatného a zjevně i psychicky odhodlaného obžalovaného ml. A.K. Skutečnost, že obžalovaný ml. A.K. se domníval, že útočí na neseriózního člověka, který podvedl jiné lidi, jak ho o tom informoval obžalovaný T.M., umožňuje do jisté míry pochopit, proč se k trestné činnosti odhodlal, nicméně pro hodnocení závažnosti jeho jednání nebyla relevantní, neboť takový útok neomlouvala. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na okolnosti případu a osobu mladistvého uložení jiného než nepodmíněného trestního opatření v maximální možné zákonné výměře nepřichází k dosažení účelu trestního řízení proti mladistvému v úvahu (§ 1 odst. 2, § 9 odst. 1, § 31 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.). Pokud jde o způsob výkonu trestního opatření, bylo odvolacím soudem konstatováno, že podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 a § 8 odst. 2 zák. č. 169/99 Sb. se trestní opatření vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatněním vnitřní diferenciace. Výroky o náhradě škody byly vyhlášeny shodně s napadeným rozsudkem, neboť po jejich přezkoumání dle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. byly shledány v souladu se zákonem, přičemž změny skutkových zjištění a právní kvalifikace, které oproti napadenému rozsudku učinil odvolací soud, se podstatným způsobem nedotkly východisek pro rozhodnutí o náhradě škody.