Řízení předcházející rozsudku může být zatíženo podstatnou vadou [§ 258 odst. 1 písm. a) TrŘ] spočívající v porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obhajoby, a to pro kolizi zájmů obviněných zastupovaných společným obhájcem, jen tehdy, byla-li kolize známa orgánům činným v trestním řízení, resp. těmito zjistitelná. Tak tomu není, spočívá-li způsob obhajoby obviněných ve využití práva odepření výpovědi a v nesdělení jejich stanoviska a postoje k vznesenému obvinění.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.8.2004, č.j. 49 T 4/2000-1561, byli obžalovaní ing. T.K. a D.K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dle skutkových zjištění nalézacího soudu měli dopustit tím, že v měsíci lednu 1998 v O. a jinde jako jediní jednatelé a společníci obchodní společnosti S., spol. s r.o., se sídlem v O. 1, M. č. 6, za situace, kdy tato společnost potřebovala v termínu do 15.1.1998 uhradit zbytek kupní ceny ve výši 10.500.000,- Kč z koupě nemovitosti v Praze na základě kupní smlouvy ze dne 18.12.1997, předstírali zástupcům obchodní společnosti S. CS, a.s., se sídlem v B., P. č. 8, vůli a ochotu zaplatit veškeré závazky spojené s výstavbou čerpacích stanic v Ostravě-Vítkovicích a v Ostravě-Kunčicích, ačkoli jim bylo známo, že za jimi navrhovanou cenu není vlastník pozemků ochoten tyto prodat, čímž dosáhli dne 6.1.1998 uzavření dvou mandátních smluv, na jejichž podkladě si zajistili dne 13.1.1998 vyplacení částky 10.400.000,- Kč a dne 14.1.1998 částky 100.000,- Kč na účet č. 27-1158741257/0100 společnosti S., s.r.o., a předmětnou částku dne 14.1.1998 převedli na úhradu zbytku výše uvedené kupní ceny a takto způsobili škodu ve výši 10.500.000,- Kč obchodní společnosti S. CS, a.s. Za to byli oba obžalovaní podle § 250 odst. 4 tr.zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 6-ti let nepodmíněně. Dle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byli pro účely výkonu tohoto trestu oba obžalovaní zařazeni do věznice s ostrahou. Dle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr.zák. byl dále oběma obžalovaným uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej jako statutárnímu zástupci právnické osoby na dobu 6-ti let. Dle § 53 odst. 1 tr.zák. byl každému z obžalovaných uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč. Dle § 54 odst. 3 tr.zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10-ti měsíců. Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní a poškozená B., s.r.o., odvolání. Poškozená organizace B., s.r.o., namítala nesprávnost napadeného rozsudku v tom směru, že nebyl učiněn výrok o náhradě škody, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaných nahradit způsobenou škodu, a navrhla, aby takovýto výrok byl nově učiněn. Obžalovaná K. i obžalovaný ing. K. shodně směřovali svůj opravný prostředek proti všem výrokům napadeného rozsudku, když mají za to, že se žádný z nich trestné činnosti nedopustil a provedeným dokazováním nebyla vina obžalovaných bez pochybností prokázána. Především nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by toliko předstírali zástupcům společnosti S. vůli a ochotu zaplatit veškeré závazky spojené s výstavbou čerpacích stanic, když jim mělo být známo, že za navrhovanou cenu ze strany obžalovaných není vlastník pozemků, na kterých měla čerpací stanice vyrůst, ochoten tyto prodat. Je třeba uvést, že k zajištění odprodeje pozemků činili oba obžalovaní řádné kroky a nebylo jejich vinou, že k dohodě o prodeji pozemků nedošlo a byla také ukončena spolupráce se společností S. Je třeba také zdůraznit tu skutečnost, že ve věci byly uzavřeny dvě mandátní smlouvy, z nichž pouze jedna se týkala odkupu pozemků a druhá řešila získání pozemků jiným způsobem. V žádném případě nebyly finanční prostředky poskytnuté na základě mandátních smluv společností S. využity na nákup nemovitosti v Praze pro společnost obou obžalovaných, neboť tento nákup byl hrazen z prostředků, které byly zapůjčeny od firmy M+K R. Část prostředků od společnosti S. pak byla určena i na odměny obžalovaných. Bylo poukázáno i na skutečnost, že oba obžalovaní v předchozí době spolupracovali se společností S. a v tomto směru nebyly k jejich činnosti ze strany uvedené společnosti žádné připomínky. Nelze se také ztotožnit se závěrem soudu v tom směru, že v rámci podvodného úmyslu měla být společnost obou obžalovaných převedena na svědka M., když k tomuto převodu došlo zcela zákonným způsobem a koneckonců okolnost převodu společnosti obžalovaných není zřejmá ani ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku. Samotná výpověď svědka M., na které je výrok o vině z valné části postaven, nebyla soudem prvního stupně řádně hodnocena, vykazuje řadu rozporů a samotnou osobu svědka je třeba hodnotit jako ne zcela věrohodnou. Pokud dle výroku napadeného rozsudku mělo dojít k dokonání skutku tím, že byly ze společnosti S. do společnosti obžalovaných vyplaceny zde uvedené částky, pak prakticky celé odůvodnění rozsudku se týká až následných událostí, spojených právě zejména s převodem firmy obžalovaných na svědka M. Lze tedy konstatovat, že provedeným dokazováním nebyl prokázán úmysl obžalovaných podvodně získat prostředky ze společnosti S. a tyto použít k jinému než sjednanému účelu. Obžalovaný K. navíc v rámci doplnění odvolání namítl i tu skutečnost, že dokazování před soudem prvního stupně nemůže obstát, neboť bylo prováděno za situace, kdy oba obžalovaní měli stejného obhájce, ač mezi nimi existuje kolize zájmu. Oba odvolatelé shodně navrhli zrušení napadeného rozsudku a rozhodnutí o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř., event. vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu dle § 252 tr.ř. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolání byla podána oprávněnými osobami podle § 246 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. a v případě obou obžalovaných také v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř. Pokud pak jde o poškozenou společnost B., s.r.o., ta je nepochybně nástupcem původně poškozené společnosti S., jak vyplývá z uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, je však třeba konstatovat, že odvolání této společnosti nebylo podáno ve lhůtě dané ustanovením § 248 odst. 1 tr.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně bylo této společnosti doručeno dne 2.2.2005 a opravný prostředek byl podán k poštovní přepravě ve smyslu § 60 odst. 4 písm. a) tr.ř. až dne 11.2.2005. Odvolacímu soudu tak nezbylo, než dle § 253 odst. 1 tr.ř. toto odvolání jako opožděně podané zamítnout. Pokud pak jde o opravné prostředky obou obžalovaných, je nutno konstatovat, že svým obsahem splňují podmínky dané ustanovením § 249 tr.ř. a za té situace tedy vrchní soud podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, mohl přihlédnout, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno, a dospěl k následujícím závěrům. Předně je třeba konstatovat, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nebyly zjištěny takové podstatné vady, kterými by byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a nebyl tak dán důvod k postupu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Nelze se ztotožnit s námitkou obžalovaného ing. K., že řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy oba obžalovaní měli společného obhájce, není možné akceptovat z důvodu existující kolize zájmů mezi nimi. Je třeba vzít v úvahu, že kolize zájmů mezi oběma obžalovanými nebyla soudu prvního stupně z žádných skutečností známa a v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyla ani zjištěna případným tvrzením či námitkami některého z obžalovaných. Oba obžalovaní totiž využili svého práva ve věci nevypovídat a o tvrzené kolizi zájmů se poprvé vyjadřuje až obžalovaný ing. K. v rámci doplnění svého opravného prostředku. Teprve u veřejného zasedání, které bylo nařízeno k projednání opravných prostředků, se oba obžalovaní rozhodli vypovídat a nebylo možno tedy dříve případnou kolizi zájmů mezi obžalovanými vůbec posoudit. Teprve od takového okamžiku, kdy by kolize zájmů mezi obžalovanými nastala, či je zjištěna, by bylo možné provádění důkazů za situace, kdy jsou oba obžalovaní zastupováni společným obhájcem, považovat za neprocesní, k takovéto situaci však nedošlo a navíc je třeba zdůraznit i tu skutečnost, že v průběhu přípravného řízení měl každý z obžalovaných svého obhájce a stejně tak tomu je i za situace, kdy je řízení vedeno před odvolacím soudem. Pokud jde o vlastní výrok o vině, je třeba se ztotožnit s námitkami obžalovaných v tom směru, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl zcela a bez pochybností prokázán podvodný úmysl obou obžalovaných ve vztahu k získání finančních prostředků ze společnosti S., přičemž důkazně je tato skutečnost postavena zejména na výpovědi svědka M. v souvislosti s převodem firmy obžalovaných na jeho osobu, ač k tomuto převodu dochází prakticky rok po dokonání žalovaného trestného činu. Koneckonců soud prvního stupně si byl zřejmě i určité důkazní nouze vědom, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozsudku v závěru strany 28 a na počátku strany 29. Pokud bylo sděleno obvinění pro určitý konkrétní skutek (a ten již nezahrnuje převod firmy obžalovaných na svědka M.), pro tento skutek pak byla podána obžaloba a bylo o něm rozhodnuto i soudem prvního stupně, bude třeba dle názoru odvolacího soudu tvrzený podvodný úmysl obou obžalovaných důkladněji objasnit, a to nejen obecně, ale i pokud jde o případnou míru zavinění každého z obžalovaných, zvláště za situace, kdy obžalovaný ing. K. tvrdí, že se prakticky na činnosti firmy S. nepodílel a od února 1998 se ani nepovažoval za statutárního zástupce společnosti s ohledem na průběh valné hromady, na které z této funkce odstoupil. Tyto skutečnosti bude třeba blíže objasnit a tvrzení obžalovaných doložit. Obžalovaní shodně tvrdí, že v každém případě měli na nákup nemovitosti v Praze dostatek finančních prostředků, a to získaných od firmy M+K R. Ve spise se nachází dokumenty k této půjčce, soud prvního stupně je posuzuje jako účelové, když jejich pravdivost jen nepřímo potvrdila svědkyně Z. Je faktem, že z výpisu z účtu společnosti obžalovaných nevyplývají žádné skutečnosti k převodu finančních částek, je však třeba poukázat na výpisy z hlavní položkové knihy firmy M+K R., které předložila u veřejného zasedání odvolacího soudu obžalovaná K., a z nichž vyplývá, že dne 29.12.1997 byla skutečně poskytnuta touto firmou půjčka na nemovitost v celkové výši 10,5 milionů Kč. Z výpovědí obou obžalovaných i dalších svědků je zřejmé, že jejich firma S. neměla prakticky žádné finanční prostředky a její aktivity, pokud jde o zakoupení domu v Praze, měla hradit firma M+K R. Bude tedy vhodné, aby případně znalecky či odborným vyjádřením byla posouzena finanční situace firmy M+K R. v období roku 1997 – 1998, stav jejího účetnictví a bylo tak možné posoudit, zda skutečně tato firma byla schopna v hotovosti poskytnout výše uvedenou půjčku, ale i šek na 3 miliony Kč, který měl být předán jako záloha na nákup pražské nemovitosti zástupci prodávajícího Mgr. Ž. Bude tedy nutno vedle obecných údajů o hospodaření a finančních prostředcích firmy M+K R. podrobněji zjistit, zda uvedené operace jsou zaneseny v účetnictví zmíněné firmy a zda také se zde účetně správně objevuje i vrácení zapůjčené částky 10,5 milionů Kč ze společnosti S., k němuž mělo dojít dne 21.12.1998. Prověření těchto skutečností může posílit či zeslabit obhajobu obou obžalovaných v tom směru, že neměli ani důvod podvodně uzavírat smlouvy se společností S. právě za účelem získání peněz na zakoupení nemovitosti v Praze. Pokud oba obžalovaní hovoří o tom, že uzavření obou mandátních smluv a inkaso finančních prostředků ze společnosti S. jen náhodně časově souvisí s uhrazením kupní ceny za pražskou nemovitost, když navíc nebylo jisté, zda do 15.1.1998 uvedené finanční prostředky obdrží, je třeba přiznat tomuto tvrzení určitou relevanci, když sama společnost S. na dohodnuté částky z mandátních smluv vystavuje firmě S. faktury, z nichž je zřejmé, že doba splatnosti uvedených částek je stanovena na den 23.1.1998 a samotné faktury byly vystavovány a odeslány 13.1.1998. V tomto směru by tedy muselo být prokázáno, že obžalovaní měli nějakým způsobem zajištěno to, že prostředky ze společnosti S. skutečně obdrží v termínu, ve kterém museli zaplatit zbytek kupní ceny za nemovitost v Praze. Oba obžalovaní se také hájí tím, že pro zajištění povinností vyplývajících z uzavřených mandátních smluv činili řádné kroky a snažili se svým povinnostem dostát. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že zejména se společností NH Ostrava byla vedena jednání již před vznikem samotné společnosti S. Je také zřejmé, že oba obžalovaní se společností S. spolupracovali delší dobu, a to ke vzájemné spokojenosti. Ve směru plnění povinností vyplývajících z mandátních smluv bude třeba podrobněji zjistit, jaká byla situace týkající se pozemků, které měly být odkoupeny, mělo by být zjištěno, kdo konkrétně ze společnosti N. H. vedl jednání s některým z obžalovaných, s jakým výsledkem apod. Zjištěna by měla být i ta skutečnost, zda uvedené pozemky byly prodány, případně kdy a za jakou cenu, event. jaká byla v době roku 1997 – 1998 obecná či tržní cena těchto pozemků, aby bylo možné posoudit, zda vůbec byli obžalovaní schopni mandátní smlouvu v daném směru realizovat. Z dosavadního dokazování totiž není ani zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil, že obžalovaným bylo známo, že za navrhovanou cenu není možné pozemky odkoupit. V tomto směru by podrobnější informace o jednáních se společností N. H. mohl poskytnout sám obžalovaný ing. K., případně zástupci společnosti K., kteří se na jednáních v dřívější době rovněž podíleli. Je také nutno přijmout námitku obžalovaných v tom směru, že mandátní smlouvy, které byly uzavřeny, se netýkaly toliko samotného odkupu pozemků za určitou cenu, ale mandátní smlouva uzavřená dne 6.1.1998 (č.l. 329 spisu) se týká nemovitostí, na které měla být uzavřena kupní smlouva již dne 17.2.1997 a týkala se prodávajícího OKD, a.s., a kupujícího S. M., spol. s r.o. Uvedená kupní smlouva není ve spise k dispozici a ve smyslu uvedené mandátní smlouvy nebylo zjišťováno, zda a do jaké míry mandatář plnil své povinnosti z této smlouvy, pokud jde právě o odkup závazků vůči společnosti OKD a provádění zápočtů mezi touto společností a společností S. Obžalovaná K. se vyjádřila v tom směru, že to byla právě ona, která se touto činností zabývala, bude třeba tedy podrobněji zjistit, zda své povinnosti mandatáře plnila, jakým způsobem, s kým jednala, zda se podařilo zajistit odkoupení některých závazků vůči společnosti OKD a tyto skutečnosti také ověřit, když z výpovědi svědkyně H. vyplývá, že nějaké kontakty se společností OKD proběhly. Soud by se měl také podrobněji zabývat i obchodními vztahy mezi oběma obžalovanými a společností S. K této skutečnosti se vyjádřila celá řada svědků, bude však třeba objasnit zejména otázku, zda rovněž obžalované K., potažmo společnosti M+K R., společnost S. dlužila finanční prostředky a v jaké výši, když se jmenovaná obžalovaná mimo jiné hájí i tím, že měla zájem vypořádat závazky se společností S., ale chtěla tak učinit zápočtem vzájemných pohledávek mezi společnostmi S., S. a M+K R. Je nutno říci, že vypořádání mandátních smluv bylo toliko věcí mezi společnostmi S. a S., bude však třeba zjistit, zda k postupu, který chtěla provést obžalovaná K., běžně docházelo a nelze jej považovat v rámci obchodních vztahů mezi uvedenými subjekty za výjimečný, když navíc o existenci pohledávek firmy M+K R. za firmou S. obžalovaná hovoří i u veřejného zasedání u odvolacího soudu s tím, že společnost S. některé své závazky skutečně uznala. Tyto skutečnosti by měly být prověřeny a doloženy. Otázkou také zůstává, co se stalo se směnkami, které měly být oběma obžalovanými podepsány a vystaveny pro společnost S. na částky v celkové výši 10,5 milionu Kč, když z těchto směnek se případně mohla společnost S. domoci částek, které byly na základě uzavřených mandátních smluv vyplaceny. Za úvahu by také stálo, pokud to bude vůbec možné, posoudit i účetnictví samotné firmy S., zejména ve vztahu k půjčkám od společnosti M+K R. Odvolacímu soudu je však známo, že veškeré účetnictví by měl mít svědek M. a je otázkou, zda se jej podaří zajistit, k tomuto by uvedený svědek mohl být vyslechnut, přičemž by se měl i podrobněji vyjádřit k rozporům ve svých dřívějších výpovědích, jak je obžalovaní namítají, případně i ke skutečnostem dalším, které vyplynuly z výpovědí obou obžalovaných u veřejného zasedání odvolacího soudu (zda to byl on, kdo se telefonicky dotazoval na možnost odkoupení firmy obžalovaných, zda a do jaké míry se znal z dřívější doby s obžalovanou K. apod.). Teprve po takto podrobněji provedeném dokazování bude moci soud prvního stupně přijmout závěr o případném podvodném úmyslu obžalovaných, případně přijmout závěry jiné, ať už ve smyslu ustanovení § 226 tr.ř. či jiného právního posouzení jejich jednání, zde však bude třeba důsledně vycházet ze skutku, pro který ve věci bylo sděleno obvinění a pro který také bylo trestní řízení vedeno. S ohledem na nutnost dalšího rozsáhlého dokazování ve věci také odvolací soud zamítl provedení navrhovaných důkazů před tímto soudem, když samy o sobě by nemohly přispět k objektivnímu posouzení věci a rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení, navíc důkaz výslechem obžalovaného ing. K. byl proveden a část navrhovaných důkazů provedl již soud prvního stupně. Pokud by pak krajský soud dospěl k závěrům o vině, bude třeba se pro otázku trestního postihu zabývat i konkrétní situací na straně obžalovaných, zejména obžalovaného ing. K., pokud jde o rodinné problémy související s onemocněním jeho dítěte a na základě posouzení těchto otázek pak odpovídajícím způsobem rozhodnout.