Obžalobu ohledně pokračujícího trestného činu lze v souladu s požadavkem upraveným v § 176 odst. 2 TrŘ podat jen tehdy, došlo-li zákonem upraveným způsobem k zahájení trestního stíhání obviněného pro všechny dílčí útoky (procesní skutky ve smyslu § 12 odst. 12 TrŘ) tohoto pokračování. Dle úpravy účinné do 31.12.2001 (včetně) bylo zákonným způsobem trestní stíhání obviněného zahájeno pro celý pokračující trestný čin i tehdy, bylo-li zahájeno (sdělením obvinění a vymezením částí útoků) pro jeho část. Protože účinnost procesních úkonů se hodnotí dle právní úpravy účinné v době jejich provedení a z pohledu účinků zahájení trestního stíhání se uplatňuje čl. II odst. 2 zák.č. 265/2001 Sb., je obžaloba podaná u soudu po 31.12.2001 v souladu s požadavky § 176 odst. 2 TrŘ i tehdy, byla-li podána i pro tu část pokračování, která byla předmětem procesního řízení (procesního dokazování) uskutečněného do 31.12.2001, byť nebyla výslovně popsána ve sdělení obvinění.* Došlo-li však po 31.12.2001 k faktickému rozšíření trestního stíhání obviněného o další útoky pokračování, aniž ve vztahu k těmto procesním skutkům ve smyslu § 12 odst. 12 TrŘ došlo k zahájení trestního stíhání postupem podle § 160 odst. 5 TrŘ, a obžaloba byla podána i pro tyto dílčí útoky pokračování, poté v této části byla podána v rozporu se zásadou obžalovací. Tato závažná procesní vada přípravného řízení opravňuje soud k vrácení věci státnímu zástupci k došetření postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ. Obdobně lze postupovat též tehdy, je-li popis skutku ve sdělení obvinění tak nekonkrétní, že vůbec nelze posoudit, zda zásada obžalovací (§ 176 odst. 2 TrŘ) byla při podání obžaloby dodržena, tj. zda obžaloba byla podána pro skutek, pro který mělo k zahájení trestního stíhání obviněného dojít. Požadavek zákona, aby byl skutek v žalobním návrhu přesně označen uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, případně uvedením jiných skutečností (§ 177 písm. c) TrŘ), se vztahuje i ke skutku ve smyslu § 12 odst. 12 TrŘ, tj. dílčímu útoku pokračování v trestném činu.

Napadeným usnesením byla trestní věc vedená proti obviněnému ing. L.P. pro trestné činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., vrácena podle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. státnímu zástupci k došetření. V odůvodnění napadeného usnesení Krajský soud v Brně poukázal na to, že závažnou procesní vadu přípravného řízení spatřuje v tom, že vyšetřovatel po 1. lednu 2002 za účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., nepostupoval ve smyslu § 160 odst. 5 tr.ř., přičemž na toto pochybení navázal i státní zástupce podáním obžaloby, v níž viní obviněného ing. L.P. ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., jehož se měl obviněný dopustit dílčími útoky vůči 213 poškozeným. Podle názoru soudu došlo k porušení zásady obžalovací, když obvinění bylo sděleno ing. L.P. podstatně úžeji a nezahrnovalo všechny útoky obsažené později v obžalobě. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce, jakožto osoba oprávněná ve smyslu § 142 odst. 1 tr.ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř., stížnost, v níž uvedl, že s argumentací soudu prvního stupně nelze souhlasit. Opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění z 22.5.1998 je dle jeho názoru v souladu s právní úpravou účinnou v době vydání tohoto rozhodnutí. Poukázal na to, že podle právní úpravy účinné do 31.12.2001, která vymezovala v případě pokračování v trestném činu skutek zcela jinak, postačovalo, aby se sdělení obvinění týkalo pouze některých dílčích útoků, přičemž trestní stíhání bylo tímto zahájeno i pro všechny další útoky, tvořícími s již sdělenými útoky pokračování v trestném činu, i když nebyly zahrnuty v popisu skutku. Jelikož dílčí útok nebyl skutkem, nepřicházel v úvahu ohledně nově zjištěných dílčích útoků postup dle § 160 odst. 5 tr.ř. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že obviněný by měl v důsledku postupu vyšetřovatele ztíženou možnost obhajoby, v průběhu vyšetřování byly postupně opatřovány důkazy k jednotlivým dílčím útokům. Státní zástupce pak poukázal i na čl. II. zákona č. 265/2001 Sb., podle kterého trestní stíhání zahájené před účinností tohoto zákona má stejné účinky jako trestní stíhání zahájené podle tohoto zákona. Má tedy za to, že pokud bylo trestní stíhání obviněného ing. L.P. zahájeno 2.6.1998, tak tímto dnem bylo zahájeno i pro všechny další dílčí útoky, které byly zahrnuty do podané obžaloby, jež nebyly výslovně uvedeny v opatření o sdělení obvinění. Neztotožňuje se tedy s právním názorem nalézacího soudu v napadeném usnesení, a proto navrhl, aby toto usnesení bylo zrušeno a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. aby Krajskému soudu v Brně bylo uloženo o věci znovu jednat a rozhodnout. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Přitom zjistil, že stížnost byla podána osobou k podání tohoto opravného prostředku oprávněnou a ve lhůtě, kterou zákon k tomuto úkonu upravuje. V řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení bylo ze strany soudu prvého stupně postupováno podle příslušných ustanovení trestního řádu, upravujících předběžné projednání obžaloby, toto se konalo v neveřejném zasedání před k tomu příslušným senátem Krajského soudu v Brně. Řízení před soudem prvního stupně není zatíženo žádnými vadami, které by samy o sobě měly za následek nutnost zrušení napadeného usnesení. Po přezkoumání napadeného usnesení, stížnosti státního zástupce, jakož i veškerého spisového materiálu v dané trestní věci, dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že stížnost státního zástupce není důvodná. Naopak shledal, že soud prvého stupně postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud věc vrátil státnímu zástupci k došetření, neboť je toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem. Vrchní soud v Olomouci se naprosto ztotožnil se závěry soudu prvého stupně stran nezákonnosti postupu vyšetřovatele a státního zástupce po 1. lednu 2002 tak, jak tento vadný postup popsal v napadeném usnesení soud prvého stupně. Je třeba připustit, že státní zástupce má zčásti pravdu v tom, že pokud bylo obvinění ing. L.P. sděleno 2.6.1998, kdy převzal opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 22.5.1998, mohl vyšetřovatel konat vyšetřovací úkony nejen stran dílčích útoků popsaných v opatření o sdělení obvinění, ale i stran všech ostatních dílčích útoků, které by s těmito tvořily jeden jediný pokračující trestný čin. Takto by mohl postupovat až do 31.12.2001, event. i obžaloba podaná státním zástupcem do tohoto data, pokud by obsahovala rozšíření dílčích útoků oproti stavu popsanému ve zmíněném opatření o sdělení obvinění, by byla zákonná a odpovídala by trestnímu řádu účinnému v tomto období. Od 1.1.2002 pak došlo k výrazné změně trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. Při podání obžaloby až za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. státní zástupce nedodržel (nově formulovaný) zákonný požadavek na její podání z hlediska dodržení zásady obžalovací (§ 2 odst. 8, § 12 odst. 12 a § 176 odst. 2 tr.ř.) ve vztahu k převážné většině poškozených a jim způsobené škodě. Navíc nelze přehlédnout, že tato obžaloba neobsahuje základní údaje, které by dle § 177 tr.ř. obsahovat měla, když popis skutku neodpovídá základním požadavkům § 177 písm. c) tr.ř. (dle kterého skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání). Z popisu skutku obsaženého v obžalobě není zejména zřejmé, komu vlastně škoda vznikla, jaké částky jsou vůbec za škodu považovány (součet vkladů v obžalobě činí 84.428.935,- Kč, avšak dle poslední věty výroku obžaloby měla být způsobena škoda toliko v celkové výši 52.346.579,- Kč), není zřejmé ani, ke kterému časovému okamžiku škoda jednotlivým poškozeným vzniknout měla (když samotné datum smlouvy ještě neznamená okamžik vzniku škody, kterým je až předání finančních částek obviněnému a tento údaj je nutný i pro posouzení, zda jde o pokračující dílčí útoky jediného trestného činu) a není ani zřejmé, jakým konkrétním způsobem vlastně škoda měla být způsobena (popis obžaloby je nedostatečný a z jednotlivých bodů není zřejmé, kdy, kde a event. prostřednictvím koho měl obžalovaný předmětné částky od jednotlivých poškozených převzít). V této souvislosti není od věci poukázat na skutečnost, že státní zástupce nepovažoval za nutné do obžaloby pojmout tabulku zpracovanou vyšetřovatelem v návrhu na podání obžaloby, ze které alespoň zčásti uvedené skutečnosti vyplývaly. Nutno rovněž poukázat na to, že v některých dílčích případech obžaloba postrádá zcela základní údaje a není zřejmé, proč tyto případy byly zahrnuty do celkového výčtu útoků kladených obžalovanému za vinu, když např. v případě poškozených I.K., M.K. a O.K. není uvedeno datum uzavření smlouvy, natožpak datum převzetí finančních prostředků, u poškozeného L.S. pak obžaloba neobsahuje kromě jména, data narození a bydliště poškozeného žádné údaje, u poškozených R.Š., A.Š., M.V. a B.V. chybí datum uzavření smlouvy a opět stejně i datum převzetí finančních částek. Již z uvedených nesrovnalostí je evidentní, že obžaloba byla v tak závažné trestní věci zpracována zcela povrchně, když nebyly využity ani podstatné údaje zpracované vyšetřovatelem, předložené státnímu zástupci v návrhu na podání obžaloby, jak je zmíněno výše. Vrchní soud v Olomouci ovšem považuje dále za potřebné rovněž uvést, že kromě vady zmíněné výše, na kterou poukázal již soud prvého stupně, vykazuje sdělení obvinění v této věci i další podstatné vady. Pokud jde o opatření o sdělení obvinění na č.l. 1-2 spisu, je třeba tomuto vytknout absenci jakéhokoli odůvodnění, byť odůvodnění takového opatření požadoval i trestní řád účinný v době jeho vydání (dle § 160 odst.1 tr.ř. záznam o sdělení obvinění musel obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn za jiný, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a důvody, pro něž je obviněný stíhán), a to s ohledem na závažnost takového úkonu, byť formálně nešlo o rozhodnutí v pravém smyslu (je třeba poukázat na to, že státní zástupce nesprávně ve své stížnosti označuje opatření o sdělení obvinění za rozhodnutí). Přestože si je Vrchní soud v Olomouci vědom toho, že vady odůvodnění opatření o sdělení obvinění, resp. absence tohoto odůvodnění, není podstatnou vadou, která sama o sobě by mohla odůvodnit postup dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., přispěl i tento nedostatek k podstatnému ztížení realizace práva obviněného na obhajobu a spolu s dalšími vadami tohoto sdělení obvinění pak v podstatě znemožnil jakékoliv přezkoumání totožnosti skutku a dalších skutečností rozhodných pro posouzení, zda v případě dílčích útoků jde o součást pokračujícího trestného činu, pro který bylo obvinění sděleno, či zda obžaloba byla podána dokonce pro zcela jiný skutek. Samotný popis skutku, jímž se obžalovaný měl dopustit trestného činu podvodu, je v opatření o sdělení obvinění natolik obecný, bez uvedení konkrétních poškozených a konkrétních škod, které těmto poškozeným měly vzniknout, že v podstatě není vůbec zřejmé, pro jaké jednotlivé útoky bylo obvinění obžalovanému sděleno a zda jde o totéž jednání, které je obsaženo v žalobním návrhu. Z tohoto důvodu je opatření o sdělení obvinění natolik vadné, že by obžalobu podanou v tomto řízení nemohl soud projednat a musel by postupovat dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. i pokud by trestní řád nebyl změněn výše citovanou novelou. Vrchní soud v Olomouci pak musí navíc vyslovit nesouhlas se závěrem soudu prvého stupně stran toho, že pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr.zák. bylo obviněnému sděleno obvinění řádně, když nelze přehlédnout, že i stran tohoto trestného činu opět opatření o sdělení obvinění postrádá jakékoliv odůvodnění (úvodní větu, že na podkladě doposud zjištěných skutečností je závěr o sdělení obvinění dostatečně odůvodněn, nelze v žádném případě za dostatečné odůvodnění považovat). V této souvislosti je potřeba poukázat ještě na to, že dle obžaloby v této věci podané se obžalovaný měl dopustit obou zmíněných trestných činů, tedy jak trestného činu podvodu, tak trestného činu neoprávněného podnikání v jednočinném souběhu. Dle názoru odvolacího soudu jednočinný souběh obou zmíněných trestných činů tak, jak se jich obžalovaný dle podané obžaloby měl dopustit, možný není. Skutková podstata trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 tr.zák. byla vložena do trestního zákona proto, aby byly chráněny společenské vztahy vznikající v oblasti podnikání a účelem tohoto ustanovení je zajistit kontrolu soukromého podnikání ze strany státu a společnosti. Podnikáním se přitom rozumí soustavná činnost prováděná samostatně, podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a neoprávněným je podnikání tehdy, jestliže někdo podniká bez příslušného oprávnění, případně jestliže překračuje rozsah příslušného podnikatelského oprávnění. Na druhou stranu trestný čin podvodu podle § 250 tr.zák. chrání cizí majetek a postihuje takové jednání, kdy pachatel sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Uvedené ustanovení tedy předpokládá podvodné jednání pachatele, které ovšem nemůže být na druhou stranu jednáním, které by bylo možno podřadit pod pojem podnikání ve smyslu ustanovení § 118 tr.zák., byť bez příslušného podnikatelského oprávnění či nad jeho rozsah. Vrchní soud v Olomouci je toho názoru, že pokud obžalovaný měl od poškozených přijímat vklady, které následně měl zúročovat sám nebo prostřednictvím pověřených osob formou půjček dalším osobám, je nutno rozlišit, zda ve vztahu k původním vkladatelům obžalovaný plnil podmínky, na kterých se dohodli (v takovém případě by tedy šlo pouze o neoprávněné podnikání dle § 118 tr.zák.), případně, zda již obžalovaný v okamžiku, kdy přebíral vklady od jednotlivých poškozených, tyto neměl v úmyslu jim vrátit (a pak v těchto případech by šlo výlučně o trestný čin podvodu dle § 250 tr.zák.). Protože opatření o sdělení obvinění mezi tímto jednáním nijak nerozlišuje, je nutno z toho dovodit, že stejně jako státní zástupce i vyšetřovatel považoval dva zmíněné trestné činy za spáchané v jednočinném souběhu, což ovšem nebylo správné, neboť tyto mohly být spáchány v daném případě jedině v reálném (vícečinném) souběhu. Opatření o sdělení obvinění pak je nutno ve vztahu k trestnému činu dle § 118 tr.zák. rovněž vytknout, že neobsahuje jakékoliv údaje, z nichž by bylo možno dovodit, zda obžalovaný věděl, že k předmětné činnosti musí mít příslušný souhlas, příp. povolení České národní banky a z nichž by vyplývala forma zavinění (v případě trestného činu dle § 118 tr.zák. zákon vyžaduje úmyslné zavinění). Navíc ani není zřejmé, co je rozuměno tvrzením, že obviněný nesplnil „další zákonné podmínky potřebné k předmětné činnosti“, když v opatření o sdělení obvinění absentuje výčet konkrétních zákonných podmínek, které obviněný nesplňoval. Stejně tak jakoukoliv absenci údajů popisujících subjektivní stránku předmětného trestného činu postrádá i samotná obžaloba. K vlastnímu obsahu spisového materiálu je pak třeba ještě poukázat na rozpory ve znaleckém posudku založeném na č.l. 30-41 spisu (jde o základní důkaz, o který je obžaloba opřena a ze kterého je vyvozován jednak rozsah způsobené škody, stejně jako okamžik, od kdy obžalovaný nemohl vyplácet klientům jejich vklady včetně úroků a dohodnutého výnosu). Zatímco na č.l. 30 spisu, tedy v úvodní stránce znaleckého posudku, se uvádí, že tento byl vypracován v době od 10.5.2001 do 29.1.2003, z č.l. 41 spisu vyplývá, že znalecký posudek byl vyhotoven a potvrzen znaleckou doložkou 12.12.2002 (k tomto datu by tedy měla být činnost znalce ukončena) a dále z č.l. 67c spisu (vyúčtování odměny za znalecký posudek) pak vyplývá, že práce na posudku měly být prováděny až do 29.1.2003. Z těchto rozporů je zřejmé, že znalecký posudek trpí vadami, které bude třeba odstranit, neboť nelze přezkoumat, kdy byl vyhotoven, resp. do kterého okamžiku vlastně znalec posudek zpracovával, a tudíž na základě kterých podkladů (ty byly vyšetřovatelem shromažďovány průběžně až do 31.1.2002- viz č.l. 6075 a násl.). Na závěr je třeba uvést k argumentaci stěžovatele článkem II. – závěrečná přechodná ustanovení v části první zákona č. 265/2001 Sb., že jde o argumentaci, která s daným problémem nesouvisí, neboť zmíněný čl. II. měl zajistit toliko to, aby na opatření o sdělení obvinění (tedy sdělení obvinění učiněná formou pouhého opatření a nikoliv formou rozhodnutí jako takového, přezkoumatelného na základě řádného opravného prostředku) učiněné před 1.1.2002 bylo nahlíženo stran formálních důsledků zcela stejně jako na sdělení obvinění učiněné po novelizaci trestního řádu zák. č. 265/2001 Sb., tedy na sdělení obvinění učiněné formou usnesení. Ze všech výše uvedených důvodů tedy považuje vrchní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně o nutnosti vrátit věc státnímu zástupci k došetření za správné, neboť takového postupu je třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze v žádném případě napravit v řízení před soudem. Z uvedených důvodů proto Vrchní soud v Olomouci stížnosti státního zástupce nevyhověl a tuto podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. jako nedůvodnou zamítl. Orgány přípravného řízení trestního budou po vrácení věci státnímu zástupci k došetření postupovat v intencích usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a budou povinni zejména odstranit vady provázející samotné sdělení obvinění ing. L.P. a následně po provedení nového řízení (v rámci něhož dojde k odstranění nesrovnalostí stran doby zpracování výše označeného znaleckého posudku), v případě podání nové obžaloby, bude třeba ji zpracovat tak, aby již neobsahovala výše vytčené nesrovnalosti a nedostatky, nýbrž aby její obsah důsledně odpovídal ustanovení § 177 tr.ř.Napadeným usnesením byla trestní věc vedená proti obviněnému ing. L.P. pro trestné činy neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., vrácena podle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. státnímu zástupci k došetření. V odůvodnění napadeného usnesení Krajský soud v Brně poukázal na to, že závažnou procesní vadu přípravného řízení spatřuje v tom, že vyšetřovatel po 1. lednu 2002 za účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., nepostupoval ve smyslu § 160 odst. 5 tr.ř., přičemž na toto pochybení navázal i státní zástupce podáním obžaloby, v níž viní obviněného ing. L.P. ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., jehož se měl obviněný dopustit dílčími útoky vůči 213 poškozeným. Podle názoru soudu došlo k porušení zásady obžalovací, když obvinění bylo sděleno ing. L.P. podstatně úžeji a nezahrnovalo všechny útoky obsažené později v obžalobě. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce, jakožto osoba oprávněná ve smyslu § 142 odst. 1 tr.ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr.ř., stížnost, v níž uvedl, že s argumentací soudu prvního stupně nelze souhlasit. Opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění z 22.5.1998 je dle jeho názoru v souladu s právní úpravou účinnou v době vydání tohoto rozhodnutí. Poukázal na to, že podle právní úpravy účinné do 31.12.2001, která vymezovala v případě pokračování v trestném činu skutek zcela jinak, postačovalo, aby se sdělení obvinění týkalo pouze některých dílčích útoků, přičemž trestní stíhání bylo tímto zahájeno i pro všechny další útoky, tvořícími s již sdělenými útoky pokračování v trestném činu, i když nebyly zahrnuty v popisu skutku. Jelikož dílčí útok nebyl skutkem, nepřicházel v úvahu ohledně nově zjištěných dílčích útoků postup dle § 160 odst. 5 tr.ř. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že obviněný by měl v důsledku postupu vyšetřovatele ztíženou možnost obhajoby, v průběhu vyšetřování byly postupně opatřovány důkazy k jednotlivým dílčím útokům. Státní zástupce pak poukázal i na čl. II. zákona č. 265/2001 Sb., podle kterého trestní stíhání zahájené před účinností tohoto zákona má stejné účinky jako trestní stíhání zahájené podle tohoto zákona. Má tedy za to, že pokud bylo trestní stíhání obviněného ing. L.P. zahájeno 2.6.1998, tak tímto dnem bylo zahájeno i pro všechny další dílčí útoky, které byly zahrnuty do podané obžaloby, jež nebyly výslovně uvedeny v opatření o sdělení obvinění. Neztotožňuje se tedy s právním názorem nalézacího soudu v napadeném usnesení, a proto navrhl, aby toto usnesení bylo zrušeno a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. aby Krajskému soudu v Brně bylo uloženo o věci znovu jednat a rozhodnout. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Přitom zjistil, že stížnost byla podána osobou k podání tohoto opravného prostředku oprávněnou a ve lhůtě, kterou zákon k tomuto úkonu upravuje. V řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení bylo ze strany soudu prvého stupně postupováno podle příslušných ustanovení trestního řádu, upravujících předběžné projednání obžaloby, toto se konalo v neveřejném zasedání před k tomu příslušným senátem Krajského soudu v Brně. Řízení před soudem prvního stupně není zatíženo žádnými vadami, které by samy o sobě měly za následek nutnost zrušení napadeného usnesení. Po přezkoumání napadeného usnesení, stížnosti státního zástupce, jakož i veškerého spisového materiálu v dané trestní věci, dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že stížnost státního zástupce není důvodná. Naopak shledal, že soud prvého stupně postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud věc vrátil státnímu zástupci k došetření, neboť je toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem. Vrchní soud v Olomouci se naprosto ztotožnil se závěry soudu prvého stupně stran nezákonnosti postupu vyšetřovatele a státního zástupce po 1. lednu 2002 tak, jak tento vadný postup popsal v napadeném usnesení soud prvého stupně. Je třeba připustit, že státní zástupce má zčásti pravdu v tom, že pokud bylo obvinění ing. L.P. sděleno 2.6.1998, kdy převzal opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 22.5.1998, mohl vyšetřovatel konat vyšetřovací úkony nejen stran dílčích útoků popsaných v opatření o sdělení obvinění, ale i stran všech ostatních dílčích útoků, které by s těmito tvořily jeden jediný pokračující trestný čin. Takto by mohl postupovat až do 31.12.2001, event. i obžaloba podaná státním zástupcem do tohoto data, pokud by obsahovala rozšíření dílčích útoků oproti stavu popsanému ve zmíněném opatření o sdělení obvinění, by byla zákonná a odpovídala by trestnímu řádu účinnému v tomto období. Od 1.1.2002 pak došlo k výrazné změně trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. Při podání obžaloby až za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. státní zástupce nedodržel (nově formulovaný) zákonný požadavek na její podání z hlediska dodržení zásady obžalovací (§ 2 odst. 8, § 12 odst. 12 a § 176 odst. 2 tr.ř.) ve vztahu k převážné většině poškozených a jim způsobené škodě. Navíc nelze přehlédnout, že tato obžaloba neobsahuje základní údaje, které by dle § 177 tr.ř. obsahovat měla, když popis skutku neodpovídá základním požadavkům § 177 písm. c) tr.ř. (dle kterého skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání). Z popisu skutku obsaženého v obžalobě není zejména zřejmé, komu vlastně škoda vznikla, jaké částky jsou vůbec za škodu považovány (součet vkladů v obžalobě činí 84.428.935,- Kč, avšak dle poslední věty výroku obžaloby měla být způsobena škoda toliko v celkové výši 52.346.579,- Kč), není zřejmé ani, ke kterému časovému okamžiku škoda jednotlivým poškozeným vzniknout měla (když samotné datum smlouvy ještě neznamená okamžik vzniku škody, kterým je až předání finančních částek obviněnému a tento údaj je nutný i pro posouzení, zda jde o pokračující dílčí útoky jediného trestného činu) a není ani zřejmé, jakým konkrétním způsobem vlastně škoda měla být způsobena (popis obžaloby je nedostatečný a z jednotlivých bodů není zřejmé, kdy, kde a event. prostřednictvím koho měl obžalovaný předmětné částky od jednotlivých poškozených převzít). V této souvislosti není od věci poukázat na skutečnost, že státní zástupce nepovažoval za nutné do obžaloby pojmout tabulku zpracovanou vyšetřovatelem v návrhu na podání obžaloby, ze které alespoň zčásti uvedené skutečnosti vyplývaly. Nutno rovněž poukázat na to, že v některých dílčích případech obžaloba postrádá zcela základní údaje a není zřejmé, proč tyto případy byly zahrnuty do celkového výčtu útoků kladených obžalovanému za vinu, když např. v případě poškozených I.K., M.K. a O.K. není uvedeno datum uzavření smlouvy, natožpak datum převzetí finančních prostředků, u poškozeného L.S. pak obžaloba neobsahuje kromě jména, data narození a bydliště poškozeného žádné údaje, u poškozených R.Š., A.Š., M.V. a B.V. chybí datum uzavření smlouvy a opět stejně i datum převzetí finančních částek. Již z uvedených nesrovnalostí je evidentní, že obžaloba byla v tak závažné trestní věci zpracována zcela povrchně, když nebyly využity ani podstatné údaje zpracované vyšetřovatelem, předložené státnímu zástupci v návrhu na podání obžaloby, jak je zmíněno výše. Vrchní soud v Olomouci ovšem považuje dále za potřebné rovněž uvést, že kromě vady zmíněné výše, na kterou poukázal již soud prvého stupně, vykazuje sdělení obvinění v této věci i další podstatné vady. Pokud jde o opatření o sdělení obvinění na č.l. 1-2 spisu, je třeba tomuto vytknout absenci jakéhokoli odůvodnění, byť odůvodnění takového opatření požadoval i trestní řád účinný v době jeho vydání (dle § 160 odst.1 tr.ř. záznam o sdělení obvinění musel obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn za jiný, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a důvody, pro něž je obviněný stíhán), a to s ohledem na závažnost takového úkonu, byť formálně nešlo o rozhodnutí v pravém smyslu (je třeba poukázat na to, že státní zástupce nesprávně ve své stížnosti označuje opatření o sdělení obvinění za rozhodnutí). Přestože si je Vrchní soud v Olomouci vědom toho, že vady odůvodnění opatření o sdělení obvinění, resp. absence tohoto odůvodnění, není podstatnou vadou, která sama o sobě by mohla odůvodnit postup dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., přispěl i tento nedostatek k podstatnému ztížení realizace práva obviněného na obhajobu a spolu s dalšími vadami tohoto sdělení obvinění pak v podstatě znemožnil jakékoliv přezkoumání totožnosti skutku a dalších skutečností rozhodných pro posouzení, zda v případě dílčích útoků jde o součást pokračujícího trestného činu, pro který bylo obvinění sděleno, či zda obžaloba byla podána dokonce pro zcela jiný skutek. Samotný popis skutku, jímž se obžalovaný měl dopustit trestného činu podvodu, je v opatření o sdělení obvinění natolik obecný, bez uvedení konkrétních poškozených a konkrétních škod, které těmto poškozeným měly vzniknout, že v podstatě není vůbec zřejmé, pro jaké jednotlivé útoky bylo obvinění obžalovanému sděleno a zda jde o totéž jednání, které je obsaženo v žalobním návrhu. Z tohoto důvodu je opatření o sdělení obvinění natolik vadné, že by obžalobu podanou v tomto řízení nemohl soud projednat a musel by postupovat dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. i pokud by trestní řád nebyl změněn výše citovanou novelou. Vrchní soud v Olomouci pak musí navíc vyslovit nesouhlas se závěrem soudu prvého stupně stran toho, že pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr.zák. bylo obviněnému sděleno obvinění řádně, když nelze přehlédnout, že i stran tohoto trestného činu opět opatření o sdělení obvinění postrádá jakékoliv odůvodnění (úvodní větu, že na podkladě doposud zjištěných skutečností je závěr o sdělení obvinění dostatečně odůvodněn, nelze v žádném případě za dostatečné odůvodnění považovat). V této souvislosti je potřeba poukázat ještě na to, že dle obžaloby v této věci podané se obžalovaný měl dopustit obou zmíněných trestných činů, tedy jak trestného činu podvodu, tak trestného činu neoprávněného podnikání v jednočinném souběhu. Dle názoru odvolacího soudu jednočinný souběh obou zmíněných trestných činů tak, jak se jich obžalovaný dle podané obžaloby měl dopustit, možný není. Skutková podstata trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 tr.zák. byla vložena do trestního zákona proto, aby byly chráněny společenské vztahy vznikající v oblasti podnikání a účelem tohoto ustanovení je zajistit kontrolu soukromého podnikání ze strany státu a společnosti. Podnikáním se přitom rozumí soustavná činnost prováděná samostatně, podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a neoprávněným je podnikání tehdy, jestliže někdo podniká bez příslušného oprávnění, případně jestliže překračuje rozsah příslušného podnikatelského oprávnění. Na druhou stranu trestný čin podvodu podle § 250 tr.zák. chrání cizí majetek a postihuje takové jednání, kdy pachatel sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Uvedené ustanovení tedy předpokládá podvodné jednání pachatele, které ovšem nemůže být na druhou stranu jednáním, které by bylo možno podřadit pod pojem podnikání ve smyslu ustanovení § 118 tr.zák., byť bez příslušného podnikatelského oprávnění či nad jeho rozsah. Vrchní soud v Olomouci je toho názoru, že pokud obžalovaný měl od poškozených přijímat vklady, které následně měl zúročovat sám nebo prostřednictvím pověřených osob formou půjček dalším osobám, je nutno rozlišit, zda ve vztahu k původním vkladatelům obžalovaný plnil podmínky, na kterých se dohodli (v takovém případě by tedy šlo pouze o neoprávněné podnikání dle § 118 tr.zák.), případně, zda již obžalovaný v okamžiku, kdy přebíral vklady od jednotlivých poškozených, tyto neměl v úmyslu jim vrátit (a pak v těchto případech by šlo výlučně o trestný čin podvodu dle § 250 tr.zák.). Protože opatření o sdělení obvinění mezi tímto jednáním nijak nerozlišuje, je nutno z toho dovodit, že stejně jako státní zástupce i vyšetřovatel považoval dva zmíněné trestné činy za spáchané v jednočinném souběhu, což ovšem nebylo správné, neboť tyto mohly být spáchány v daném případě jedině v reálném (vícečinném) souběhu. Opatření o sdělení obvinění pak je nutno ve vztahu k trestnému činu dle § 118 tr.zák. rovněž vytknout, že neobsahuje jakékoliv údaje, z nichž by bylo možno dovodit, zda obžalovaný věděl, že k předmětné činnosti musí mít příslušný souhlas, příp. povolení České národní banky a z nichž by vyplývala forma zavinění (v případě trestného činu dle § 118 tr.zák. zákon vyžaduje úmyslné zavinění). Navíc ani není zřejmé, co je rozuměno tvrzením, že obviněný nesplnil „další zákonné podmínky potřebné k předmětné činnosti“, když v opatření o sdělení obvinění absentuje výčet konkrétních zákonných podmínek, které obviněný nesplňoval. Stejně tak jakoukoliv absenci údajů popisujících subjektivní stránku předmětného trestného činu postrádá i samotná obžaloba. K vlastnímu obsahu spisového materiálu je pak třeba ještě poukázat na rozpory ve znaleckém posudku založeném na č.l. 30-41 spisu (jde o základní důkaz, o který je obžaloba opřena a ze kterého je vyvozován jednak rozsah způsobené škody, stejně jako okamžik, od kdy obžalovaný nemohl vyplácet klientům jejich vklady včetně úroků a dohodnutého výnosu). Zatímco na č.l. 30 spisu, tedy v úvodní stránce znaleckého posudku, se uvádí, že tento byl vypracován v době od 10.5.2001 do 29.1.2003, z č.l. 41 spisu vyplývá, že znalecký posudek byl vyhotoven a potvrzen znaleckou doložkou 12.12.2002 (k tomto datu by tedy měla být činnost znalce ukončena) a dále z č.l. 67c spisu (vyúčtování odměny za znalecký posudek) pak vyplývá, že práce na posudku měly být prováděny až do 29.1.2003. Z těchto rozporů je zřejmé, že znalecký posudek trpí vadami, které bude třeba odstranit, neboť nelze přezkoumat, kdy byl vyhotoven, resp. do kterého okamžiku vlastně znalec posudek zpracovával, a tudíž na základě kterých podkladů (ty byly vyšetřovatelem shromažďovány průběžně až do 31.1.2002- viz č.l. 6075 a násl.). Na závěr je třeba uvést k argumentaci stěžovatele článkem II. – závěrečná přechodná ustanovení v části první zákona č. 265/2001 Sb., že jde o argumentaci, která s daným problémem nesouvisí, neboť zmíněný čl. II. měl zajistit toliko to, aby na opatření o sdělení obvinění (tedy sdělení obvinění učiněná formou pouhého opatření a nikoliv formou rozhodnutí jako takového, přezkoumatelného na základě řádného opravného prostředku) učiněné před 1.1.2002 bylo nahlíženo stran formálních důsledků zcela stejně jako na sdělení obvinění učiněné po novelizaci trestního řádu zák. č. 265/2001 Sb., tedy na sdělení obvinění učiněné formou usnesení. Ze všech výše uvedených důvodů tedy považuje vrchní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně o nutnosti vrátit věc státnímu zástupci k došetření za správné, neboť takového postupu je třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze v žádném případě napravit v řízení před soudem. Z uvedených důvodů proto Vrchní soud v Olomouci stížnosti státního zástupce nevyhověl a tuto podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. jako nedůvodnou zamítl. Orgány přípravného řízení trestního budou po vrácení věci státnímu zástupci k došetření postupovat v intencích usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a budou povinni zejména odstranit vady provázející samotné sdělení obvinění ing. L.P. a následně po provedení nového řízení (v rámci něhož dojde k odstranění nesrovnalostí stran doby zpracování výše označeného znaleckého posudku), v případě podání nové obžaloby, bude třeba ji zpracovat tak, aby již neobsahovala výše vytčené nesrovnalosti a nedostatky, nýbrž aby její obsah důsledně odpovídal ustanovení § 177 tr.ř.