"Porušení závazků z cestovní smlouvy, které ohrozilo nebo poškodilo osobnostní práva fyzické osoby jako spotřebitele služeb z cestovní smlouvy, je protiprávním zásahem do práva na ochranu osobnosti této fyzické osoby".

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci prvním výroku m ě n í tak, že žaloba na zaplacení částky 300.000,- Kč se z a m í t á . II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci druhém výroku p o t v r z u j e . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci čtvrtém výroku m ě n í tak, že žalované se povinnost zaplatit soudní poplatek n e u k l á d á . O d ů v o d n ě n í : Krajský soud svým rozsudkem vyhověl žalobě a zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč za protiprávní zásah do zdraví žalobce pochybením při léčbě a zanedbáním lékařské péče od 29.5.2000 do 8.3.2001 s následnou těžkou újmou na jeho zdraví, v další částce 700.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o poplatkové povinnosti žalované vůči státu. Krajský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že zaměstnanec žalované nemocnice MUDr. O.R. jako ošetřující lékař žalobce se při poskytování lékařské péče dopustil závažných pochybení, v důsledku nichž se „léčba žalobce zkomplikovala a nakonec zviklala jeho důvěru v lékaře natolik, že se odevzdal do péče jiného zařízení“. Krajský soud učinil závěr, že příčinná souvislost mezi porušení právní povinností žalované a zásahem do osobnosti žalobce byla prokázána, byť činí zjištění ze znaleckých posudků, že MUDr. R. provedl operaci kvalitně a odpovědně, pochybil však, že pacienta při kontrole včas fyzicky nevyšetřil, podcenil příznaky recidivy a zhoršujícího se pacientova pooperačního zdravotního stavu, neprovedl nutná akutní opatření a nepřizval včas onkologa ke konzultaci, tyto chyby soud označuje za porušení článku 31 Listiny základních práv a svobod, tedy práva na ochranu zdraví a na poskytování kvalitní lékařské péče, které mají i lidé nevyléčitelně nemocní a pro soud není rozhodující, že většina znalců se shodla na tom, že konečný zákrok, tedy amputace konečníku, byla nevyhnutelná. I tento závěr znalců krajský soud zpochybňuje úvahou, že „z tohoto názoru nemůže vycházet, neboť podle prof. K. byl možný i příznivější vývoj“. Soud prvního stupně dále ve svém odůvodnění označil za zásah do osobnostních práv žalobce neposkytování lékařské péče v dostatečné kvalitě a tento zásah měl za následek, že žalobce ztratil důvěru v ošetřujícího lékaře, víru v úspěšné léčení a optimismus, které jsou nezbytné pro zdařilý léčebný proces a tím měla být snížena jeho důstojnost ve značné míře, přičemž nebylo-li zanedbání lékařské péče jedinou bezprostřední příčinou narušení žalobcovy tělesné integrity, měl na ní vliv a vyvolalo o pacienta pocity pesimismu a beznaděje a narušení duševní rovnováhy a mělo škodlivý vliv na celý jeho další život a výrazně snížil jeho kvalitu“. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou soud neakceptoval s poukazem na judikát Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1542/2003. Opravným usnesením krajský soud opravil výrok o nákladech řízení z částky 7.735,- Kč na částku 15.232,- Kč. Žalobce nejprve blanketním odvoláním a posléze doplněným podáním napadl prvostupňový rozsudek v jeho zamítavé části a vytýkal krajskému soudu vadné hodnocení rozsahu protiprávního zásahu do jeho osobnostních práv a požadoval úhradu celé uplatněné nemajetkové újmy ve výši 1,000.000,- Kč. Žalovaná včasným odvoláním napadla vyhovující část rozhodnutí a související výroky a uplatnila odvolací důvody uvedené v ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., neboť prvostupňový soud dospěl z důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná poukazovala na znalecká posouzení o postupu lékaře a na závěry, že konečný zdravotní stav by i při správném postupu byl neodvratitelný a dovozovala, že v takovém případě zde není žádný protiprávní zásah do zdraví žalobce spočívající v konečném výsledku, kterým byla amputace konečníku. Pokud soud prvního stupně označil za porušení právních povinností jiné skutečnosti, pak ty žalobce v průběhu řízení netvrdil ani neprokazoval. Při jednání odvolacího soudu žalovaná poukazovala i na vznesenou námitku promlčení, na které se trvá. Žalovaná navrhla v napadené části prvostupňový rozsudek změnit a žalobu zcela zamítnout. Ve vztahu k námitce promlčení odvolací soud poskytl účastníkům procesní poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., k čemuž žalobce poukazoval na přesvědčivé odůvodnění v napadeném rozsudku, žalovaná poukazovala na část judikatury zastupující názor o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Účastníci další tvrzení a důkazy k této problematice neposkytli. Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 1., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 2., odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb. nabyla účinnosti 1.4.2005, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 14.3.2006, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolání účastníků splňují obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a jsou podle obsahu odůvodněna relevantními odvolacími důvody uvedenými v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) (soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním) a g) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal postupem podle ustanovení § 206, § 212, § 212a o.s.ř. rozsudek i jemu přecházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované však upřít důvodnosti nelze. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv zásahy v době do 8.3.2001 – podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., ustanovení § 11 až § 13 ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ). Podle ustanovení § 13 odst. 1) OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2) OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3) OZ výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Zákonným předpokladem vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je: 1) existence protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením důstojnosti a vážnosti fyzické osoby. Odvolací soud v první řadě konstatuje, že žalobce v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř. vymezil předmět soudního řízení i skutek, který považuje za protiprávní zásah do svých osobnostních práv. Tímto skutkem byl tvrzený postup lékaře MUDr. R., v jehož důsledku měla být žalobci způsobena těžká újma na zdraví spočívající v amputaci rekta. Pokud tedy soud prvního stupně považoval za protiprávní zásah dílčí pochybení lékaře MUDr. R. s následkem ztráty důvěry ošetřujícího lékaře, víry v úspěšné léčení a optimismus, rozhodl tak o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Krajský soud oproti tomu správně považoval za esenciální předpoklad pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy také příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované a zásahem do práva žalobce na ochranu zdraví, které mělo být porušeno pochybením lékaře s následnou amputací konečníku. Pro závěr, že tato příčinná souvislost byla v řízení prokázána, však neměl dostatečný skutkový podklad. Soud prvního stupně správně učinil zjištění ze znaleckých posudků prof. MUDr. P.K., DrSc., prof. MUDr. V. N., DrSc. i komise lékařů složené z prof. MUDr. J. D., DrSc., prof. MUDr. M.H., DrSc. a Doc. MUDr. K.H., CSc., kteří sice potvrdili dílčí pochybení MUDr. R. při léčení žalobce, avšak učinili závěr, že tato pochybení neměla vliv na nezbytnosti konečného zákroku, tedy na amputaci konečníku. Pokud se krajský soud opíral při svém závěru o znalecký posudek prof. MUDr. J. K. , Ph.D., pak z tohoto důkazu učinil zjištění, že „odpověď na otázku, zda MUDr. R. amputaci rekta přímo zavinil, nebo zda by k ní došlo i v případě dodržení všech potřebných lékařských postupů a vyšetření, nelze formulovat jednoznačně a není tak možno říci, že MUDr. R. přímo zavinil nutnost amputace rekta, ale svým přístupem zvýšil pravděpodobnost vývoje konečného stavu. V případě řádného poléčebného sledování považoval znalec za vysoce pravděpodobné, že by eventuální lokální recidiva mohla být zachycena v podstatě menším rozsahu, což by ve spojení s neoadjuvantní specifickou onkologickou terapií umožnilo méně devastující chirurgickou intervenci“. Takový znalecký závěr ovšem nelze hodnotit jako prokázanou příčinnou souvislost mezi porušením právní povinností žalované a zásahem do zdraví žalobce. Příčinnou souvislostí je totiž vztah mezi příčinou a následkem a tento vztah musí být dán zcela jednoznačně a způsobem nevzbuzující jakoukoliv pochybnost. Pouhé připuštění možného vztahu mezi protiprávním zásahem a jeho následkem či vyjádřená pravděpodobnost takového stavu k prokázání příčinné souvislosti nepostačuje. Odvolací soud proto nesouhlasí se soudem prvního stupně, že příčinná souvislost v dané věci prokázána byla a již to činí prvostupňový rozsudek v jeho vyhovující části vadným. Žalovaný uplatnil v průběhu řízení před soudem prvního stupně námitku promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, kterou se krajský soud správně zabýval, avšak s jeho závěry odvolací soud nesouhlasí. Podle ustanovení § 100 odst. 1 OZ právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení § 100 odst. 2 OZ promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka). Podle ustanovení § 100 odst. 3 OZ nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá. Podle ustanovení § 101 OZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle občanského zákoníku se zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní, k nimž lze řadit jak práva vázaná na osobnost každého občana, tak kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů. Ještě důsledněji upravuje problematiku promlčení u práv na náhradu škody zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen ZPr) v ustanovení § 261. Podle ustanovení § 261 odst. 2 ZPr se nepromlčují nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 194 a 195) nebo jiné škody na zdraví (§ 187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§ 199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují. Ustálená soudní judikatura zastává jednotný názor, že právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá. Obdobně se postupuje i v občanskoprávní oblasti, přičemž novelou ustanovení § 444 OZ provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. byl do odstavce 3 zařazen nový právní institut „jednorázové odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením“, který nepochybně promlčení též podléhá. Podstatným pro řešení této problematiky je proto závěr, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv. Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003, publikované jednak v počítačovém programu ASPI i v časopise Soudní rozhledy 2/2004 na str. 59 a násl., z něhož byla zdůrazněna právní věta, že „právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti se nepromlčuje“. Tato právní věta vzhledem k odkazu na ustanovení § 13 odst. 2 OZ již sama o sobě vzbuzuje rozpaky, neboť pojem „přiměřené zadostiučinění“ obsahuje ustanovení § 13 odst. 1 OZ, kdežto v ustanovení § 13 odst. 2 OZ zákon upravuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Není patrno, proč se tvůrce této právní věty zákonné dikci vyhýbá, ač z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že právě nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích považuje za nárok, který promlčení nepodléhá, neboť toto právo považuje za dílčí složku jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a práva ryze osobní povahy se nepromlčují, přičemž poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67. I tato argumentace se nejeví přiléhavá, neboť právo na ochranu osobnosti fyzické osoby sice občanský zákoník v ustanovení § 11 upravuje jako jednotné právo, avšak nikoli s jedním či s jednotným prostředkem tuto ochranu zabezpečujícím. Již marginální rubrika v ustanovení § 13 naznačuje, že toto zákonné ustanovení stanoví „jednotlivé“ prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, z nichž část je ryze nemajetkové povahy, avšak právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích má výrazný majetkový charakter. Ostatně zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. upravil s účinností od 27.4.2006 v ustanovení § 31a nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu včetně promlčení tohoto nároku v ustanovení § 32. Obdobně je tomu u práv autorů, výkonných umělců podle zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, u práv vynálezců, zlepšovatelů či původců průmyslových vzorů podle zákona č. 527/1990 Sb. z jejichž činnosti vznikají zvláštní osobní, osobnostní či osobní práva z duševního vlastnictví, z nichž část (např. právo na ochranu autorství či původcovství, právo určit dílo k uveřejnění, právo na nedotknutelnost díla nebo předmětu vynálezu, zlepšovacího návrhu a průmyslového vzoru, apod.) jako práva nemajetkové povahy promlčení nepodléhají, avšak další práva těchto osob s majetkovými prvky (např. právo na odměnu) se promlčují v zákonné promlčecí lhůtě. Také právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění, která vykazuje silný prvek vázanosti na fyzickou osobu a její zdraví, promlčení podléhá (§ 100 a násl. OZ, § 261 a násl. ZPr). V této souvislosti nelze nevidět, že byť práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ a práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 OZ, resp. § 193 odst. 1 písm. b) ZPr jsou zcela rozdílného charakteru, v praxi a zejména ve sporech o ochranu osobnosti v jeho složce na ochranu života a zdraví si vesměs do značné míry konkurují či se vzájemně doplňují (fyzická osoba poškozená protiprávně na zdraví často na základě totožného škodného děje uplatňuje vedle práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění jako složek náhrady škody, mnohdy na základě stejných nebo obdobných argumentů, i další právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích). Novelou ustanovení § 444 OZ provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. byl do odstavce 3 zařazen nový právní institut „jednorázové odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením“. Podle svého obsahu jde o odškodnění imateriální újmy a tento nárok má podle svého zařazení do OZ části šesté, hlavy druhé, oddílu třetího, ustanovení § 444 o odpovědnosti za škodu na zdraví a o odškodnění bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění charakter nového nároku na náhradu imateriální újmy (srovnej Nález pléna Ústavního soudu ČR č. 16/2004). Tento nárok představuje nepochybně majetkové právo, které promlčení podléhá a konkurence s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je zcela zřejmá. Pokud peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 OZ je nyní po zmíněné novele OZ doplňkem k tomuto právu (jeho nadstavbou), pak nepochybně musí mít rovněž charakter majetkového práva. Přehlédnout nelze ani nárok na „jednorázové odškodnění pozůstalých“ vyplývající z ustanovení § 197 odst. 1 písm. d) ZPr, jež má obdobný charakter jako nárok podle ustanovení § 444 odst. 3 OZ a jehož podstatou je rovněž poskytnutí peněžité náhrady za imateriální újmu. I zde je nepochybné, že se tento nárok podle § 261 a násl. ZPr promlčuje. Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že v rámci konkursních řízení podle zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání ve znění novel je peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 OZ považována za majetkové právo, jež se zařazuje mezi pohledávky za podstatou. Ničeho podstatného nepřinese ani odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Prz 33/67 a Cpj 234/66 ze dne 31.10.1967 publikovaných jako „Zpráva o zkušenostech z rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 až § 16 o.z.“ ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, kapitole VII. (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, III, Praha 1980). Tato zpráva v článku VI. konstatuje, že ochrana osobnosti upravená v ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku je nově uplatněným právním institutem a s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 OZ zastává názor, že právo na ochranu osobnosti jako právo ryze osobní povahy se řadí mezi nemajetková práva, která se nepromlčují; promlčení však podléhá právo na náhradu škody způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 16 OZ, neboť jde o majetkové právo. Dále však zpráva v článku IV., bod 4. akcentuje ve vztahu k ustanovení § 13 OZ v tehdy platném znění, že přiměřené zadostiučinění nemá podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku charakter peněžité náhrady, tedy majetkového plnění, ale je výlučně prostředkem morálního, i materiálního působení. Je tedy zřejmé, že stanovisko Nejvyššího soudu z oné doby se vůbec nemohlo zabývat právem na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť občanský zákoník takové právo neznal a teprve novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. zákon od 1.1.1992 toto právo upravuje. Stanovisko dokonce případnou peněžitou náhradu považuje za „majetkové plnění“. Obdobně se v Cpj 138/69 Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18.9.1969 publikovaném jako „Správa o rozhodovaní súdov vo veciach ochrany osobnosti a tlačových opráv“ ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, kapitole VIII. (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, III, Praha 1980) konstatuje, že v praxi soudů se nevyskytují žalobní požadavky či dokonce přísudky peněžitého nebo jiného materiálního plnění (článek IV., bod 4.). V publikaci Ochrana osobnosti, 4. přepracované a doplněné vydání K.K., J. Š., O. J., P. P. a V. P., vydaného nakladatelstvím L. P. a.s. v roce 2004 je považováno zmíněné rozhodnutí za nesprávné (str. 198-201). Z těchto důvodů se odvolací soud zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu necítí být v této věci vázán. Právní praxe soudů ani právní teorie na problematiku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ rovněž nedávají jednotnou odpověď. Z úřední činnosti odvolacího soudu je známo, že obecné soudy se v současné době (s výjimkou Nejvyššího soudu a nyní přezkoumávaného rozhodnutí) vesměs přiklonily k názoru o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Toto stanovisko zastává i Vrchní soud v Olomouci, judikatura Nejvyššího soudu je však opačného názoru. V teoretické oblasti jsou zastánci promlčitelnosti zmíněného práva výrazné osobnosti právní teorie prof. JUDr. J.Š., DrSc., prof. JUDr. K.K., DrSc. (srovnej publikaci Ochrana osobnosti, nakladatelství L.P. a.s., Praha 1996, str. 162-163, Občanský zákoník, komentář, 5. vydání 1999 C.H.B., str. 216, publikaci Ochrana osobnosti, 4. přepracované a doplněné vydání K.K., J.Š., O.J., P.P. a a V.P., vydaného nakladatelstvím L.P. a.s. v roce 2004), oproti tomu se objevil opačný názor v článku „Několik poznámek k novelizaci § 13 občanského zákoníku“, autor M.K. (Právo a zákonnost, č. 3/1991, str. 166 a násl.). Z hlediska historického vývoje práva na ochranu osobnosti, pomineme-li instituty římského práva (iniuria facti et verbis) je třeba vycházet z ustanovení § 1490 Všeobecného zákoníku občanského (vyhlašovací patent z 1. června 1811, č. 946 Sb. Z.s.), podle něhož „žaloby pro urážky na cti, které záležejí toliko v pohanění slovy, písemnostmi nebo posunky nemohou být po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta“. Občanský zákoník ze dne 25.10.1950, zákon č. 141/1950 Sb. vyjma ochrany jména v ustanovení § 22 další ochranu osobnostních práv neupravoval. Občanský zákoník ze dne 26.2.1964, zákon č. 40/1964 Sb. upravoval v ustanovení § 11 – §17 ochranu osobnosti bez výslovného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a teprve již zmíněnou novelou od 1.1.1992 zákon zakotvil i právo na relutární náhradu. Právo na ochranu osobnosti je v systému českého právního řádu jednotným právem, jehož smyslem je chránit fyzickou a psychickomorální integritu každé fyzické osoby a přispívat k jejímu všestrannému svobodnému rozvoji. V tomto smyslu jde o právo nemajetkové, které promlčení podléhat nemůže. K ochraně osobnosti fyzické osoby je však možné využít řady prostředků, u nichž je nutno jednotlivě zkoumat jejich případný majetkový charakter a promlčitelnost z hlediska ustanovení § 100 odst. 2 OZ. Při rozboru jednotlivých prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby se odvolací soud přiklání k třídění na prostředky obecné a zvláštní, jak je to obvyklé při kterémkoliv neoprávněném zásahu do zákonem chráněných subjektivních občanských práv. K obecným prostředkům (pomineme-li prostředky trestněprávní)lze přiřadit ochranu svépomocí - § 6 OZ, ochranu poskytovanou třetí osobou - § 416 OZ, ochranu orgány veřejné správy - § 5 OZ, ochranu soudní zabezpečovanou civilními soudy v režimu občanského soudního řády, ať již před zahájením řízení prostřednictvím předběžných opatření nebo určovacími žalobami a konečně ochranu prostřednictvím žalob na náhradu škody na podkladě ustanovení § 16 a § 420 a násl. OZ. Zvláštní soudní ochranu upravuje ustanovení § 13 OZ a náleží zde práva domáhat se upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků neoprávněných zásahů, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Z uvedeného vyplývá, že jednotné právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je zabezpečováno řadou dílčích instrumentů, na které lze pohlížet relativně zcela samostatně, neboť měl-li zákonodárce na mysli upravit jednotně prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, jen stěží by umožnil, aby práva na použití jednotlivých prostředků upravených v ustanovení § 13 odst. 1, 2 OZ se bylo lze domáhat v soudním řízení kumulovaně, nýbrž z logiky věci by bylo nasnadě volit jeden ze zde uvedených prostředků v návaznosti na intenzitu protiprávního zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby. Z tohoto pohledu je také třeba přistupovat k řešení otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je prostředkem ochrany osobnosti fyzické osoby relativně samostatným a zda jde o majetkové právo či nikoliv. Odvolací soud zastává názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného, ztížení společenského uplatnění a jednorázového odškodnění pozůstalých či u stanovení zadostiučinění při porušení autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Z těchto důvodů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ jako právo majetkové povahy promlčení podléhá (§ 100 odst. 2 OZ) v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 OZ). Z údajů o žalobě, které nejsou mezi účastníky sporné vyplývá, že tvrzený protiprávní zásah sestávající z dílčích pochybení lékaře MUDr. R. v době od 29.5.2000 až po další chirurgický zákrok spojený s amputací rekta dne 8.6.2001 je rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty, která počala běžet dne 9.6.2001 a uplynula dne 9.6.20004. Žalobce ovšem žalobu na ochranu osobnosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podal teprve dne 8.5.2005, tedy po uplynutí promlčecí lhůty a námitka vznesená žalovanou proto byla uplatněna důvodně. Z těchto důvodů odvolací soud v napadené vyhovující části změnil podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. prvostupňový rozsudek tak, že žalobu o zaplacení částky 300.000,- Kč zamítl a v další napadené části prvostupňový rozsudek podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodl nově o nákladech řízení prvostupňového a o nákladech odvolacího řízení tak, že nepřiznal náklady řízení žádnému z účastníků, neboť žalobce byl v řízení procesně neúspěšný a uložení povinnosti žalobci hradit náklady řízení se jeví vzhledem k okolnostem případu nepřiměřenou tvrdostí vůči žalobci (ustanovení § 150 o.s.ř.). Vzhledem k výsledku řízení odvolací soud změnil i rozhodnutí o poplatkové povinnosti žalované vůči státu tak, že se žalované povinnost platit soudní poplatek neukládá. P o u č e n í : Dovolání proti výroku odstavce I. rozsudku j e přípustné dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně (§ 239 odst. 1, písm. b) o.s.ř.). Dovolání proti výroku odstavce II. rozsudku n e n í přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, písm. c) o.s.ř.).