"Protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, pokud původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění této povinnosti nebo z využití oprávnění (exessus). Plněním zákonné povinnosti je i výpověď účastníka, popř. svědka v řízení před soudem. Vybočením z plnění zákonných povinností a z využití zákonného oprávnění při účastnické výpovědi či výpovědi svědka je jakékoliv počínání, které přes řádné poučení účastníka, popř. svědka soudem a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s předmětem výslechu a řízení (neprocesní úkon)."

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve věci samé v odstavci I. výroku p o t v r z u j e . II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku o nákladech řízení m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud svým rozsudkem zamítl žalobu na ochranu osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím a zavázal žalobce povinností zaplatit žalovanému náklady soudního řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném řízení k závěru, že žalovaný se křivým obviněním žalobce z pohlavního zneužívání nezletilé B. M. (dcery žalovaného a N. M. – družky žalobce), za které byl žalovaný pravomocně odsouzen, dopustil protiprávního zásahu do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, neboť se dotkl jeho osobní cti. Tento zásah však pominul, žalovaný se křivého obvinění dopustil před úředními osobami při soudním jednání dne 27.2.1997 a posléze při podávání trestního oznámení policejnímu orgánu, přičemž žalobce neprokázal, že mu jednání žalovaného způsobilo nějaké negativní následky, které by se projevili v jeho osobním a pracovním životě, ztížili jeho pověst a postavení ve společnosti, a proto nebyly splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce včasné odvolání, ve kterém nesouhlasil s napadeným rozsudkem a namítal, že žalovaný ve svém jednání neustává, neboť při jednání krajského soudu v této věci dne 23.5.2005 opětovně tvrdil, že oznámení na žalobce učinil na základě sdělení své dcery B., nepravdivé informace šíří dál a nerespektuje závěry soudu. Z těchto důvodů odvolatel navrhl napadený rozsudek změnit a žalobě vyhovět. Dále žalobce poukazoval na nepravdivé údaje právního zástupce o cestovních výdajích, které by soud neměl opravovat a navrhl zástupce z jednání „vyloučit bez nároku na odměnu na zastoupení a cestovních výloh“. V dalších podáních žalobce navrhl výslech svědků R. L. a J. M. mladšího, posléze od tohoto požadavku ustoupil a k důkazu navrhl kopii nepravomocného trestního příkazu o odsouzení žalovaného a koncept svědecké výpovědi pro soud, přičemž písemné a ověřené výpovědi svědků hodlal předložit při soudním jednání. Učinil tak však již při dalším svém podání, v němž přílohou přiložil písemné notářsky ověřené výpovědi čtyř osob. Žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení, současně prohlásil, že žalovaný se s žalobcem nekontaktuje ani nic o něm nerozhlašuje. Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 1., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 2., odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb. nabyla účinnosti 1.4.2005, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 30.5.2005, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb.(dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalovaného splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a je podle obsahu odůvodněno relevantními odvolacími důvody uvedenými v ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) (soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností), písm. e) (soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním) a písm. g) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal postupem podle ustanovení § 206, § 212, § 212a o.s.ř. rozsudek v celém rozsahu i jemu přecházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv křivým obviněním při výpovědi účastníka řízení před okresním soudem a posléze podáním trestního oznámení na Policii ČR dne 27.2.1997 - podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., § 11 až § 13 ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ). Podle ustanovení § 11 OZ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 OZ výši náhrady podle odst. 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Zákonným předpokladem vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je: 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením důstojnosti a vážnosti fyzické osoby. Z dosud zjištěného skutkového stavu, který v zásadě nenapadají žádný z účastníků, je nepochybné, že žalovaný dne 27.2.1997 v řízení před okresním soudem a posléze při podávání trestního oznámení na Policii ČR křivě obvinil žalobce z pohlavního zneužívání dcery B. a za toto jednání byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24.7.1998, č.j. 3 T 230/98-27, který nabyl právní moci dne 11.8.1998. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že toto jednání žalovaného bylo protiprávním zásahem do práva žalobce na zachování jeho osobní cti a tedy protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobce. Žalovaný sice jak při účastnické výpovědi před soudem, tak při podání trestního oznámení využil tzv. zákonné licence (srovnej ustanovení § 131 o.s.ř. a § 1 odst. 1 zákona č. 85/1990 Sb. ve spojení s ustanovením § 59 zákona č. 141/1961 Sb.), protiprávnost (nedovolenost) takového zásahu je však vyloučena, pouze pokud původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění a nejde o vybočení z plnění této povinnosti nebo z využití oprávnění. Podle názoru odvolacího soudu protiprávnost (nedovolenost) zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, pokud původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění této povinnosti nebo z využití oprávnění (excessus). PTakovým plněním zákonné povinnosti je i výpověď účastníka v řízení před soudem. Vybočením z plnění zákonných povinností a z využití zákonného oprávnění při účastnické výpovědi v řízení před soudem je jakékoli počínání, které přes řádné poučení soudem ve smyslu ustanovení § 131 o.s.ř. a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s předmětem výslechu a předmětem řízení. Při slovním projevu je jím uvádění takových údajů a úsudků, které nesouvisí s předmětem výslechu a předmětem řízení nebo uvedení údajů a úsudků, za jejichž vyslovení byl účastník uznán příslušným orgánem pravomocně vinným ze spáchání trestného činu či přestupku (např. trestný čin křivé výpovědi podle ustanovení § 175 zákona č. 140/1961 Sb. /dále jen TZ/ či křivého obvinění podle ustanovení § 174 TZ , přestupek proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a/ zákona č. 200/1990 Sb., apod.) Obdobně je excesem takové využití petičního práva, byl-li jím spáchán trestný čin nebo přestupek, ze který došlo k pravomocnému odsouzení původce podání. Vzhledem k pravomocnému odsouzení žalovaného právě o takový exces jde a jím učiněné zásahy jsou protiprávními. V tomto řízení ovšem zůstal žalobce pasivní a přes poučení o právním institutu i následcích zákonné koncentrace řízení ve smyslu ustanovení § 118b o.s.ř. i přes výzvy soudu při jednání dne 23.5.2005 neučinil ke svým tvrzením o důsledcích protiprávního zásahu žalovaného žádné důkazní návrhy,ignoroval tak své postavení a své procesní povinnosti účastníka řízení podstatná skutková tvrzení prokazovat přiléhavými důkazy a sám se tak zbavil možnosti prokázat naplnění zákonných předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 OZ, tedy prokázání, že u něj došlo protiprávním zásahem žalovaného ke snížení důstojnosti a vážnosti ve společnosti v e z n a č n é m í ř e. Krajský soud při stávajícím skutkovém stavu správně učinil závěr, že křivá obvinění učiněná žalovaným byla provedena v úzkém okruhu v rámci úředních jednání, z čehož nelze dovodit závěr o značné míře snížení vážnosti a důstojnosti žalobce ve společnosti u širokého okruhu osob. Správný je proto závěr, že zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích uvedené v ustanovení § 13 odst. 2 OZ splněny nebyly. Žalobce se svou pasivitu v řízení před soudem prvního stupně snažil napravit v řízení odvolacím a v odvolání uvedl, že žalovaný ve svém jednání pokračuje, neboť stejná tvrzení, která učinil při své křivé výpovědi, opakoval i v tomto soudním řízení před soudem prvního stupně. Nepochybné je, že žalovaný se prostřednictvím svého zástupce v písemném vyjádření založeném na č.l. 12 spisu k žalobě vyjádřil tak, že „je sice pravdou, že jsem byl odsouzen trestním příkazem okres. soudem v Hodoníně ze dne 24.7.1998 č.j. 3 T 230/98 k tr. činu křivého obvinění podle ustanovení § 174 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu, i když jsem oznámení učinil skutečně na základě sdělení dcery B., jsem nucen toto pravomocné rozhodnutí respektovat“, šlo však o procesní vyjádření žalovaného v soudním řízení, které nemůže být protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobce (žalovaný tak činil na základě tzv. zákonné licence využívajíc práva účastníka řízení podle ustanovení § 101 a § 114a o.s.ř. uvést na svou obranu veškeré skutečnosti, které považuje za významné), jednak žalobce tento jím tvrzený zásah předmětem soudního řízení ani neučinil. Dalšími navrženými důkazy se odvolací soud zabývat nemohl, neboť tomu brání zásada tzv. neúplné apelace, přičemž šlo o důkazy nikoliv nové, které žalobce v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil ( srovnej ustanovení § 205a o.s.ř.). Z těchto důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v odstavci I. výroku jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzen. Odvolací soud přezkoumal rovněž rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem tohoto případu i s ohledem na vyjádřené stanovisko žalovaného nelze v řízení aplikovat postup podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Z výsledků řízení jednoznačně vyplývá, že žalovaný se vůči žalobci dopustil protiprávního zásahu do jeho osobnostních práv křivým obviněním dne 27.2.1997. Žalovaný v tomto sporu trval na tom, že svá obvinění vůči žalobci vznesl na základě informací dcery B., popíral tak trestnost svého jednání, ač za ně byl pravomocně odsouzen, což ve svém důsledku znamená, že při rozhodování o nákladech řízení vzhledem k neúspěchu žalobce s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích, bylo nutno zvažovat mimořádné použití postupu podle ustanovení § 150 o.s.ř. Podle ustanovení § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Za důvody hodné zvláštního zřetele v těchto souvislostech odvolací soud považuje skutečnost, že žalovaný protiprávně zasáhl žalovaným skutkem do osobnostních práv žalobce a přes pravomocné odsouzení trestním příkazem na tomto svém počínání nehodlá ničeho změnit a nadále je obhajuje. Za tohoto stavu by bylo tvrdostí vůči žalobci, aby hradil náklady soudního řízení žalovanému podle procesního úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud proto rozhodl, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a ze stejných důvodů i náhrada nákladů odvolacího řízení se nepřiznává žádnému z účastníků.