"Protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, pokud původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění této povinnosti nebo z využití oprávnění (excessus). Plněním zákonné povinnosti je i výpověď účastníka, popř. svědka v řízení před soudem. Vybočením z plnění zákonných povinností a z využití zákonného oprávnění při účastnické výpovědi či výpovědi svědka je jakékoliv počínání, které přes řádné poučení účastníka, popř. svědka soudem a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s předmětem výslechu a řízení (neprocesní úkon).

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud svým rozsudkem zamítl žalobu na ochranu osobnosti s nárokem na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném řízení k závěru, že žalovaný sice při jednání Okresního soudu ve Znojmě dne 8.2.2000 „řekl, že žalobce je podvodník, neboť se na tom shodli oba účastníci. Jde sice o urážlivý výrok, je nutné však mít na zřeteli, že byl pronesen ve vypjaté atmosféře soudního sporu, jehož sice žalovaný nebyl účastníkem a v postavení svědka by se od něho měla vyžadovat klidná nezúčastněnost, ve skutečnosti se ho však věc osobně dotýkala a v tom tkví příčina poněkud expresivnějšího vyjadřování, jímž chtěl zdůraznit pravdivost svého tvrzení“. Krajský soud hodnotil takový výrok a učinil závěr, že byl pronesen při soudním jednání, neměl žádnou publicitu, ohlas ani následky a nebyla jím ve značné míře zasažena žalobcova občanská čest a důstojnost. Důstojnost a vážnost žalobce ve společnost tedy nebyly ve značné míře sníženy, žalobce žádal toliko náhradu nemajetkové újmy v penězích, pro kterou nebyly splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 OZ. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil a samotného žalobce „urážlivě obvinil“, že jeho plány k podnikání jsou vykonstruované, nepodložené a požadoval, aby se soud touto otázkou řádně zabýval. Odvolatel poukazoval na celý průběh jednání s žalovaným ve vztahu k vypořádání restitučního transformačního podílu v družstvu i na jednání žalovaného s družstvem a zdůraznil, že žalovaný jako svědek musí u soudu vypovídat pravdu, slovo „podvodník“ je urážlivé označení, nebylo proneseno ve vypjaté atmosféře soudního sporu, neboť podle názoru žalobce žalovaný vypovídal „dle nacvičeného scénáře“ a hodnocení situace soudem pro odvolatele znamená toliko obhajobu žalovaného. Žalobce také nesouhlasil s názorem, že výrok žalovaného neměl žádnou publicitu, neboť je třeba jej hodnotit, „jako by byl pronesen kdekoliv jinde“. Žalobce se cítí být výpovědí žalovaného u soudu ponížen, neboť jej kdokoliv musí považovat za podvodníka, ponížen se cítí být také tím, že soud tuto skutečnost nezaprotokoloval. Z těchto důvodů navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně, případně změněn tak, aby žalobě bylo vyhověno. V písemném doplnění svého odvolání ze dne 3.1.2006 žalobce znovu poukazoval na okolnosti jednání o restitučním podílu žalovaného, výpověď žalovaného v soudním jednání před okresním soudem hodnotil jako křivou výpověď a podivoval se nad postupem soudu v oné věci. Žalovaný s rozsudkem krajského soudu souhlasil. Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 1., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 2., odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb. nabyla účinnosti 1.4.2005, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 27.6.2005, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb.(dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalovaného splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a je podle obsahu odůvodněno relevantním odvolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal postupem podle ustanovení § 206, § 212, § 212a o.s.ř. rozsudek v celém rozsahu i jemu přecházející řízení, pro nesouhlas žalobce s postupem podle ustanovení § 214 odst. 3 o.s.ř. tak učinil v nařízeném odvolacím jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv výrokem při svědecké výpovědi dne 8.2.2000 - podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., § 11 až § 13 ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ). Podle ustanovení § 11 OZ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 OZ výši náhrady podle odst. 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle ustanovení § 126 odst. 1 o.s.ř. každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. Podle ustanovení § 126 odst. 2 o.s.ř. na počátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Dále je třeba poučit svědka o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi. Zákonným předpokladem vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je: 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením důstojnosti a vážnosti fyzické osoby. Všeobecné osobnostní právo je souhrnem jednotlivých dílčích práv, jejichž předmětem je jednak osobnost fyzické osoby jako celek, jednak jednotlivé hodnoty tvořící součást celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby. Jde tedy o neuzavřený okruh jednotlivých dílčích osobnostních práv, jako např. práva na tělesnou integritu, na osobní svobodu, na čest, důstojnost a dobrou pověst osobní povahy, na osobní soukromí, který tvoří neoddělitelnou součást osobnosti fyzické osoby v její celkové fyzické a morální jednotě. Právo na ochranu osobnostních práv a na použití prostředků uvedených v ustanovení § 13 odst. 2 OZ, tedy na sankci formou náhrady nemajetkové újmy v penězích, je dáno, dojde-li p r o t i p r á v n í m zásahem k e s n í ž e n í důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti v e z n a č n é m í ř e . Protiprávnost (nedovolenost) zásahu je vyloučena, pokud původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost a nejde o vybočení z plnění takové povinnosti (excessus). Plněním zákonné povinnosti je i výpověď svědka v řízení před soudem. Vybočením z plnění zákonných povinností svědka v řízení před soudem je jakékoli protiprávní počínání, které přes řádné poučení soudem ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1,2 o.s.ř. a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s předmětem výslechu a předmětem řízení. Při slovním projevu je jím uvádění takových nepravdivých či jinak dehonestujících údajů a úsudků, které nesouvisí s předmětem výslechu a předmětem řízení nebo takových údajů a úsudků, za jejichž vyslovení byl svědek uznán příslušným orgánem pravomocně vinným ze spáchání trestného činu či přestupku ( např. trestný čin křivé výpovědi podle ustanovení § 175 zákona č. 140/1961 Sb. /dále jen TZ/ či křivého obvinění podle ustanovení § 174 TZ , přestupek proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. a/ zákona č. 200/1990 Sb.) Ze skutkových zjištění, která nenapadá žádný z účastníků, vyplývá, že žalovaný byl v občanskoprávním řízení Okresním soudem ve Znojmě ve věci sp.zn. 5 C 220/99 předvolán k podání svědecké výpovědi, v rámci níž uvedl, že žalobce je podvodník, neboť mu při podepisování smlouvy o postoupení pohledávky dne 3.10.1996 podstrčil smlouvu jiného znění, než ve kterém ji účastníci původně uzavřeli. Z uvedeného je nepochybné, že žalovaný plnil na základě rozhodnutí soudu svou zákonem stanovenou povinnost svědka, exces z plnění povinností svědka, tedy skutečnost, že žalovaný své výroky učinil mimo svědeckou výpověď nebo že ve svém vystoupení svědka nevypovídal k předmětu výslechu a k předmětu řízení, žalobce ani netvrdil. Je mimo jakoukoli pochybnost, že označení fyzické osoby podvodníkem je dehonestující a jde o zásah do osobnostních práv žalobce na ochranu cti a důstojnosti. Nelze proto souhlasit se soudem prvního stupně, pokud výrok žalovaného zlehčuje vypjatou atmosférou soudního jednání (navíc ničím nedoloženou) či osobním vztahem žalovaného jako svědka k předmětu výslechu. Žalovaný za své výroky odpovídá a jeho odpovědnost je jak občanskoprávní tak trestněprávní. Občanskoprávní odpovědnost za porušení práva na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §§ 11 a násl. OZ je odpovědností za výsledek zásahu, tedy odpovědností objektivní. Zákonným předpokladem pro použití sankcí za porušení osobnostních práv fyzické osoby uvedených v ustanovení § 13 OZ však je p r o t i p r á v n í charakter porušení osobnostních práv. Tento předpoklad splněn nebyl. Žalovaný své výroky učinil v rámci svědecké výpovědi před soudem, vypovídal v souladu s ustanovením § 126 o.s.ř. k předmětu řízení, žádný exces nebyl tvrzen ani doložen, ba ani ze skutkového stavu nevyplývá, proto se plněním své zákonné povinnosti nemohl dopustit porušení osobnostních práv žalobce protiprávně. S žalobcem lze souhlasit v jeho právním názoru, že zákonnou povinností svědka je vypovídat pravdu. Nelze však souhlasit s názorem, že pokud tak svědek nečiní a jeho výroky jsou zásahem do osobnostních práv fyzické osoby, jde vždy o zásah protiprávní. Z ustanovení § 126 odst. 1 o.s.ř. nepochybně vyplývá povinnost svědka vypovídat při své svědecké výpovědi pravdu a nic nezamlčovat. Pomineme-li trestněprávní odpovědnost svědka, je hodnocení pravdivosti a věrohodnosti výpovědi svědka zcela v kompetenci nalézacího soudu a svědeckou výpověď již nelze z těchto hledisek přezkoumávat v řízení o ochranu osobnosti fyzické osoby. Rovněž hodnocení úrovně vyjadřování svědka, její formy a společenské slušnosti podléhá naprosto kárné pravomoci nalézacího soudu, neslušné vyjadřování, nadávky, či jiné podobné výrazy lze postihnout v nalézacím řízení postupem podle ustanovení § 53 o.s.ř. a nikoliv v jiném soudním řízení. Z hlediska nyní žalovaných výroků (pro posouzení není podstatné, že nelze zkoumat pravdivost úsudku žalovaného o žalobci, neboť žalobce se cítí dotčen i tvrzenou nepravdivostí skutkových údajů o svém počínání při uzavření smlouvy, z nichž úsudek o podvodném jednání vyplynul) lze toliko usoudit, že nalézací soud údaje žalovaného o počínání žalobce a jeho hodnocení žalovaným jako svědkem nepovažoval za hrubě urážlivé ani vymykající se předmětu výslechu, neboť nevolil cestu uložení pořádkového opatření žalovanému, avšak i kdyby takový postup nalézacího soudu vykazoval vady a nedostatky, nelze je již zejména v řízení o ochranu osobnosti napravit. I pokud by právní názory odvolacího soudu nebyly správné, nelze návrhu na uložení peněžní satisfakce formou náhrady nemajetkové újmy vyhovět, neboť žalovaný jako svědek vypovídal věcně o okolnostech jednání s žalobcem, přičemž způsob jednání žalobce hodnotil slovem podvodník, které věcnému vylíčení vzhledem ke skutkovým údajům odpovídalo. Opačný názor o možnosti hodnotit výpověď svědka v řízení o ochranu osobnosti by znamenal, že svědek má povinnost v řízení o ochranu o osobnosti prokazovat pravdivost své výpovědi učiněné v dřívějším soudním řízení, což je zřetelně nad rámec jeho povinností svědka, jak jsou vymezeny v ustanovení § 126 o.s.ř. Odvolací soud také nesouhlasí s názorem žalobce, že žalovaný se svými výroky dopustil trestného činu křivé svědecké výpovědi. Takový závěr je totiž toliko a pouze v pravomoci soudu v trestním řízení, přičemž nic nesvědčí o tom, že žalovaný byl za takový trestný čin pravomocně odsouzen. Žalobce tedy své výroky činil v rámci tzv. zákonné licence, z plnění povinností svědka nevybočil a protiprávnost zásahu zmíněnými výroky proto není dána. Vzhledem k závěrům, které odvolací soud ve věci učinil, bylo nadbytečné provádět další dokazování navržené žalobcem výslechem žalovaného k otázkám žalobcem vymezeným, které se týkaly okolností prodeje majetkového podílu v družstvu i dalších navržených důkazů, výslechem představenstva družstva, doklady o projednání, vydání majetkového podílu představenstvem družstva, či dalšími důkazy, které žalobce navrhoval v řízení před soudem prvního stupně. Z těchto důvodů byl rozsudek krajského soudu podle ustanovení § 219 os.ř. jako věcně správný potvrzen. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť procesně úspěšný žalovaný v odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady sporu nevykázal.