" V řízení o ochranu osobnosti soud přihlédne při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ za protiprávní zásah do soukromí způsobený usmrcením osoby blízké také k odškodnění poskytnutému žalobci za škodu usmrcením této osoby podle ustanovení § 444 odst. 3 OZ ve znění po novele provedené zákonem č. 47/2004 Sb."

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na nákladech odvolacího řízení 7.527,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. K. T.. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud svým rozsudkem vyhověl žalobě a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit každému z žalobců a), b), c), d) a e) nemajetkovou újmu ve výši 240.000,- Kč a žalobci f) 175.000,- Kč a náklady soudního řízení. Krajský soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv žalobců na jejich soukromí usmrcením L.M. staršího a při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vycházel z intenzity a charakteru zásahu a z okolností případu. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém vytýkal krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že žalobci se jako poškození připojili se svými nároky na náhradu škody v rámci trestního řízení, byli částečně odškodněni a se zbytkem svého nároku byli odkázáni na civilní řízení. Poté ovšem nepokračovali civilní žalobou na náhradu škody, místo toho vyvolali řízení o náhradu nemajetkové újmy v penězích a v podstatě aplikovali ustanovení § 444 odst. 3 OZ na náhradu škody účinné od 1.5.2004, ačkoliv žalovaný se trestné činnosti dopustil 14.4.2004. Žalovaný nadále zastával názor, že nárok na nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2 a 3 OZ byl u žalobců konzumován uplatněným nárokem na náhradu škody. Žalovaný dále poukazoval na průběh napadení, na skutečnost, že zavražděný L.M. žalovaného nejdříve před vinárnou surově zbil, a teprve poté mu žalovaný způsobil smrtelná zranění. Trestný čin žalovaný spáchal v silném rozrušení po svém fyzickém napadení poškozeným za odnesení jeho mobilního telefonu. Přes tyto okolnosti krajský soud stanovil výši nemajetkové újmy částkami pro žalovaného zcela likvidačnímu, neboť žalovaný je ve výkonu trestu odnětí svobody a zcela bez příjmu. Soud prvního stupně rovněž nikterak nezdůvodnil, proč dospěl k částkám náhrady takovým způsobem, jak to upravuje novelizované ustanovení § 444 odst. 3 OZ účinné od 1.5.2004. Z těchto důvodů žalovaný navrhl napadený rozsudek změnit tak, že se žaloba vůči němu zcela zamítá. Žalobci považovali odvolání žalovaného za nedůvodné, nesouhlasili s jeho názorem, že uplatněným nárokem na náhradu škody byl konzumován nárok na nemajetkovou újmu podle ustanovení § 13 odst. 2, 3 OZ. V trestním řízení se žalobci domáhali náhrady škody, do níž včlenili i náhradu imateriální újmy a ohledně těchto nároků byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a proto uplatnili žalobou nároky z porušení osobnostních práv. V tomto řízení žalobci při stanovení výše náhrady vycházeli podpůrně z ustanovení § 444 odst. 3 OZ. Rozhodnutí nemůže být pro žalovaného likvidačním, neboť žalovaný účelově převedl darovací smlouvou svůj rodinný dům s pozemky na svoji dceru, která následně po provedení vkladu vlastnického práva nabídla dům k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře. Žalobci proto byli nuceni domáhat se u okresního soudu určení neúčinnosti zmíněné darovací smlouvy a určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj majetek na dceru nepřevedl platně, má dostačující prostředky k tomu, aby mohl odčinit újmu, kterou způsobil žalobcům. Z těchto důvodů žalobci navrhli napadený rozsudek potvrdit. Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 1., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Odvolací soud po zjištění, že odvolání splňuje formální náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. . v platném znění (dále jen o.s.ř.) a je odůvodněno relevantním odvolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci), přezkoumal postupem podle ustanovení § 206, § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu i jemu přecházející řízení, v souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o.s.ř. tak učinil bez nařízení odvolacího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat -vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv zásahem dne 14.4.2004 – podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., ustanovení § 11 až § 13 ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ). Podle ustanovení § 13 odst. 1) OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2) OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3) OZ výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Zákonným předpokladem vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je: 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením důstojnosti a vážnosti fyzické osoby. Z dikce ustanovení § 13 odst. 2 OZ zřetelně vyplývá, že výčet zde uvedených osobnostních práv fyzické osoby je toliko demonstrativní (citované ustanovení používá pojem „zejména“), proto snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře není jediným případem, kdy postižené fyzické osobě vznikne právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podmínky pro vznik tohoto práva proto mohou být splněny i v případech protiprávních zásahů do jiných složek osobnostní sféry fyzické osoby, než práva na zachování důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti, pokud není zadostiučinění podle § 13 odst.1 o.s.ř. postačující; tak tomu může být i v případech závažných zásahů do práva na osobní soukromí smrtí osoby blízké, kterou způsobil jiný subjekt. Žalovaný se vraždou manžela, otce a bratra žalobců L.M. staršího, dne 14.4.2004 dopustil protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobců na jejich soukromí a rodinný život. Takový zásah při existenci harmonických rodinných vztahů je vždy zásahem závažným, hlubokým, trvalým a neodčinitelným, za který není postačující poskytnutí morální satisfakce pozůstalým. Skutečnost, že žalovaní spolu s L.M.m starším tvořili harmonicky uspořádanou rodinu, byla mezi účastníky nespornou. Základ nároku na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je proto dán. Odvolací soud souhlasí s žalovaným, že žalobci uplatnili v rámci trestního řízení v souvislosti se smrtí L.M. staršího kromě nároku na náhradu škody za náklady spojené s pohřbem a na odůvodněné potřeby dětí proti žalovanému také nároky na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 444 odst. 3 OZ ve znění po novele provedené zákonem č. 47/2004 Sb. S nároky na jednorázové odškodnění za usmrcení osoby blízké byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud ovšem nesouhlasí s právním názorem žalovaného, že uplatněním nároků na náhradu škody zanikl nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy v penězích z porušení osobnostních práv, neboť pro takový závěr není žádného zákonného podkladu. Naopak lze poukázat na ustanovení § 16 OZ, podle něhož ten, kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu. Nároky na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy v penězích jsou tedy nároky zcela samostatnými a uplatněním jednoho z nich druhý nárok nezaniká. Nelze ovšem přehlédnout, že novelou ustanovení § 444 OZ zákonem č. 47/2004 Sb. účinným od 1.5.2004 byl zaveden zcela nový právní institut „odškodnění za škodu usmrcením“, podle něhož náleží každému z pozůstalých za osoby blízké jednorázové odškodnění. Při absenci důvodové zprávy k novelizaci ustanovení § 444 OZ lze tedy pouze konstatovat, že „odškodnění za škodu usmrcením“ je novým druhem náhrady škody, je zařazen do ustanovení § 444 odst. 3 OZ v oddílu třetím pod marginální rubriku „způsob a rozsah náhrady“ pro ustanovení §§ 442 až 449a OZ, přičemž ustanovení § 444 odst. 1, 2 OZ pojednává o bolestném a ztížení společenského uplatnění a stanovení jejich výše. Takový postup zákonodárce je zcela nekoncepční, neboť nový druh odškodnění ve prospěch osob odlišných od samotného postiženého řadí do téhož zákonného ustanovení, kterým upravuje nároky vlastním poškozeným, přičemž ignoruje a beze změny ponechává ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 OZ pojednávající o nárocích na náhradu škody při usmrcení. Přitom nový druh odškodnění není vázán ani na škodu skutečnou (srovnej ustanovení § 442 odst. 1 OZ), dokonce ani na reálnou škodu vzniklou subjektům vyjmenovaným v ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) – f) OZ. Z těchto důvodů lze usoudit, že úmyslem zákonodárce bylo poskytnout osobám blízkým zemřelému odškodnění sui generis, které má reparovat nemajetkovou složku škody vzniklou úmrtím osoby blízké. V této souvislosti ovšem nelze přehlédnout, že došlo-li k úmrtí fyzické osoby protiprávním zásahem jednáním třetí osoby, lze při současném porušení osobnostních práv osob blízkých zemřelému touto smrtí uplatnit také nárok na morální satisfakci, případně i na peněžitou náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 OZ. Tímto způsobem může dojít k duplicitnímu uplatnění byť různých , ale přesto nároků vzniklých na základě zcela totožných okolností. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody je náhradou imateriální újmy za smrt blízkého příbuzného, pak je-li takový nárok uspokojen, soud k tomu v rámci řízení o náhradu nemajetkové újmy uplatněnou podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ z týchž důvodů přihlédne. V projednávané věci ovšem žádné odškodnění podle ustanovení § 444 odst. 3 OZ poskytnuto nebylo a ani být nemohlo, neboť ke škodné události došlo ještě před účinností novelizovaného ustanovení § 444 OZ. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je třeba reflektovat na skutečnost, že ustanovení § 13 odst. 2 OZ patří mezi právní normy s neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení § 13 odst. 3 OZ však vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání „značné míry“ zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě a následkům, k postavení postižené osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné. Vzhledem k tomu, že náhrada nemajetkové újmy v penězích má funkci reparační vůči postižené osobě, ale nikoli likvidační vůči původci zásahu, lze též přihlédnout k poměrům původce zásahu a k jeho možnostem a schopnostem náhradu nemajetkové újmy ve stanovené výši platit. Krajský soud naznačeným způsobem beze zbytku postupoval, zhodnotil charakter i intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobců, přihlédl k okolnostem případu, k okolnostem vraždy a z tohoto pohledu jsou stanovené náhrady jednotlivým žalobcům zcela přiměřené. Byť novela ustanovení § 444 OZ zákonem č. 47/2004 Sb. nabyla účinnosti od 1.5.2004 a k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobců došlo již dne 14.4.2004, zákonodárce novou právní úpravou ustanovení § 444 odst. 3 OZ stanovil zákonnou výši „odškodnění“ za smrt osoby blízké, čímž poskytuje určité vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv osob blízkých smrtí poškozeného (s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu), a toto vodítko lze použít i při posouzení důsledků a stanovení výše nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 OZ u takového zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely (tj. před 1.5.2004). Nic nebrání soudu, aby i v takovém případě, aniž by využil nepřípustně retroaktivity, přihlédl k úmyslu zákonodárce stanovit výši nemateriální újmy při usmrcení blízkého příbuzného a těchto paušálních limitů použil jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výše přiznané náhrady celkovou částku 1.375.000,- Kč nemůže být pro žalovaného likvidačním dluhem, neboť je zcela srovnatelná se zadlužením osob při investičních akcích spojených např. s výstavbou nemovitosti, přičemž fakt, že žalovaný je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody a bez příjmu nelze zohlednit v neprospěch žalobců, neboť tento stav si žalovaný přivodil sám svou trestnou činností. Z těchto důvodů byl rozsudek krajského soudu podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. Žalobci byli v odvolacím řízení zcela úspěšní a žalovaný byl proto zavázán k úhradě jejich nákladů odvolacího řízení v celém rozsahu. Tyto náklady pro každého z žalobců činí polovinu paušální odměny ve výši 6.250,- Kč, režijní paušál 75,- Kč a 19% DPH 1.202,- Kč, tj. celkem 7.527,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).