"Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ jako právo majetkové povahy promlčení podléhá (§ 100 odst. 2 OZ) v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 OZ)".

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16.409,60 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. P. H. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud svým rozsudkem zamítl žalobu na ochranu osobnosti s nárokem na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1,000.000,- Kč a uložil každému z žalobců povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 11.207,40 Kč. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný usmrcením syna žalobců J. K. žalovaný dne 9.12.1998 v Šakvicích po předchozí hádce a v průběhu fyzického konfliktu J. K. bodl nožem do břicha a tím mu způsobil těžké zranění, kterému poškozený dne 20.1.1999 podlehl a byl za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti podle ustanovení § 224 odst. 1 trestního zákona pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10.5.2002, č.j. 39 T 13/99-335 k trestu odnětí svobody na jeden rok, jež byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let s odůvodněním, že se vůči útočníkovi J. K. dopustil nepřiměřeně nutné obrany) zasáhl do osobnostních práv obou žalobců na soukromí a rodinný život chráněných ustanovením § 11 OZ. Ke vznesené námitce promlčení soud prvního stupně uzavřel, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je osobním právem majetkové povahy, které podléhá promlčení podle § 100 odst. 2 OZ. K zásahu do chráněných osobnostních práv žalobců došlo smrtím syna J. K. dne 20.1.1999 a od tohoto dne počala běžet tříletá objektivní lhůta podle ustanovení § 101 OZ, která skončila dnem 20.1.2002. Poněvadž žalobci uplatnili nároky u soudu až dne 2.10.2002, učinili tak opožděně. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal proto soud prvního stupně oprávněnou. Proti rozsudku krajského soudu podali oba žalobci včasné odvolání, v němž vyslovili názor, že právo na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě podle § 13 odst. 2 OZ se nepromlčuje a že žaloba byla podána důvodně. Proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Žalovaný se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud po zjištění, že odvolání obsahuje relevantní odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 206 a § 212 o.s.ř. a po provedeném odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. S ohledem na obsah odvolání doplnil odvolací soud dokazování čtením listinných důkazů, z nichž zjistil: - z vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Brno – pracoviště Zlín, ČVS: KVV-49/10-99, konkrétně z usnesení Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi OVV-1155/98 ze dne 10.12.1998 (č.l. 98), že v trestní věci proti obviněnému E. P. stíhanému pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odstavce 1 TrZ byl přibrán k podání znaleckého posudku MUDr. Z. K. CsC., z Ústavu soudního lékařství v Brně, přičemž v odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že dne 9.12.1998 bodl obviněný E. P. J. K. nožem, v důsledku čehož mu způsobil těžké poranění. Usnesení bylo rodičům J. K. (žalobcům) doručeno dne 22.12.1998. - z protokolu o výslechu svědka J. K. ze dne 15.1.1999 ČVS : OVV 1155/98 (č.l. 119–120), že žalobkyně 2) byla vyslechnuta v trestní věci obviněného E. P., který byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví J. K. podle § 221 odstavce 1 TrZ, vypověděla, že v rozhodný den ve večerních hodinách vyběhla z domu a uviděla manžela, jak se sklání nad synem J., který jí řekl, že jej bodl přítel H. O.. Žalobkyně poté šla do čekárny, kde E. P. stál spolu s H. a křičela na něj. - z protokolu o výslechu svědka J.a K. dne 15.1.1999 ČVS OVV 1155/98 (č.l. 130-131), ve kterém žalobce 1) uvedl, že 9.12.1998 ve večerních hodinách viděl, jak jeho syn utíká za P., že zaběhli na nádraží a že za chvíli syn J. vyšel a držel se za břicho a říkal, že „ho ten H. bodl“. Žalobce byl vzteklý, rozčilený, křičel na P. „ty vrahu, cos mu to udělal“. - z žádosti Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Brno – pracoviště Zlín, ČVS KVV-49/10-99 ze dne 10.5.1999 (č.l. 132), že Policie vyzvala J. K., nar. XX.X.XXXX k podpisu poučení poškozeného v trestní věci proti obviněnému E. P.. Výzva byla žalobci 1) doručena dne 14.5.1999. - z poučení poškozeného v trestním řízení proti obviněnému E. P., nar. XX.X.XXXX, bytem Němčice 622, pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 z neuvedeného dne (č.l. 133), že se žalobce 1) připojil k trestnímu řízení za poškozenou stranu s nárokem na náhradu vzniklé škody. - ze spisu Krajského soudu v Brně sp.zn. 39 T 13/99, z protokolu z hlavního líčení ze dne 27.4.2000, že žalobce 1) jako svědek uvedl, že viděl, jak v rozhodný den jeho syn J. utíká za žalovaným k budově nádraží a když z čekárny vyšel, byl již bodnutý. Žalobkyně 2) jako svědkyně uvedla, že v rozhodný den viděla žalovaného teprve podruhé a že jí bezprostředně po bodnutí syn J. řekl, že to provedl žalovaný. - z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.6.2000, č.j. 39 T 13/99-218, že Krajský soud v Brně zprostil E. P. obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že dne 9.12.1998 kolem 21.00 hodin v obci Šakvice, okr. Břeclav v prostoru čekárny vlakového nádraží ČD po předchozí hádce a v průběhu fyzického konfliktu s J. K., nar. XX.X.XXXX, tohoto za situace, kdy jej poškozený vícekrát uhodil pěstí do obličeje a do ramen, bodl zavíracím nožem značky El Gran Gazador s čepelí o délce 9 cm do břicha ve střední rovině, čímž mu způsobil bodnou ránu s délkou kanálu 8,2 cm, zasahující levý jaterní lalok s následným krvácením do dutiny břišní, v důsledku poskytnutí lékařské pomoci se podařilo poškozeného udržet při životě až do 20.1.1999,kdy zemřel vlivem komplikací, které vznikly v příčinné souvislosti s bodným poškozením jater s následnou velkou ztrátou krve. K odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 20.12.2000 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k pětovnému projednání a rozhodnutí. - z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.5.2002, č.j. 39 T 13/99-335, že žalovaný byl uznán vinným, že „dne 9.12.1998 kolem 21.00 hodin v obci Šakvice, okr. Břeclav, v prostoru čekárny vlakového nádraží ČD po předchozí hádce a v průběhu fyzického konfliktu s J. K., tohoto za situace, kdy jej poškozený vícekrát uhodil pěstí do obličeje a do ramen, bodl zavíracím nožem značky El Gran Gazador, s čepelí o délce 9 cm do břicha ve střední rovině, čímž mu způsobil bodnou ránu s délkou kanálu 8,2 cm zasahující levý jaterní lalok s následným krvácením do dutiny břišní. V důsledku poskytnutí vysoce odborné a včasné lékařské pomoci se podařilo poškozeného udržet při životě až do 20.1.1999, kdy zemřel vlivem komplikací v příčinné souvislosti s bodným poškozením jater s následnou velkou ztrátou krve, tedy jinému z nedbalosti způsobil smrt, čímž spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 TrZ a byl za to odsouzen podle § 224 odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody na jeden rok, podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 TrZ, se obžalovanému výkon trestu odnětí svobody podmíněné odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let“. Rozsudek nabyl právní moci dne 22.6.2002. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv zásahem v době od 9.12.1998 do 20.1.1999 – podle zákona č. 40/1964 Sb. hlava II., oddílu I., § 11 – 13 ve znění po novele provedené zákony č. 87/1990 Sb. a č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ). Podle ustanovení § 11 OZ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 OZ výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. V projednávané věci bylo správně zjištěno, skutková zjištění v tomto směru nenapadá žádný z účastníků, že žalovaný dne 9.12.1998 za uvedených okolností bodl syna žalobců J. K. zavíracím nožem do břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu s krvácením do dutiny břišní s následnou smrtí a za spáchaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona byl pravomocně odsouzen. Výrokem rozsudku soudu o vině a trestu je civilní soud vázán podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. Žalobci se domáhají přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 OZ a tvrdí, že usmrcením syna žalovaný protiprávně zasáhl do jejich osobnostních práv chráněných ustanovením § 11 OZ, konkrétně do práva na soukromí a rodinný život. Z obecného hlediska jsou předmětem ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 OZ taková ryze osobní práva občana, jež ovlivňují rozvoj jeho osobnosti a jsou s ním úzce spjata. Hlavním smyslem a cílem této občanskoprávní ochrany je zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a tím i její všestranný svobodný rozvoj a uplatnění ve společnosti. Z tohoto pohledu je zřejmé, že ochrana je poskytována i právu občana „na soukromí“. I když „soukromý život“ je širokým pojmem, vzhledem k ochraně všestranného rozvoje občana je zřejmé, že právní úprava chrání i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi a tedy i právo na udržování a rozvíjení vztahů mezi blízkými příbuznými. Součástí soukromého života je tedy i rodinný život zahrnující jak citové, morální a sociální vztahy mezi příbuznými, tak i vztahy materiální povahy, mezi něž mimo jiné patří i vzájemná vyživovací povinnost. Tento názor již ostatně vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.3.2000, sp.zn. II ÚS 517/99. Protiprávní narušení takových vztahů ze strany jiného subjektu usmrcením osoby blízké proto představuje neoprávněný zásah do práva na soukromí a rodinný život příbuzných či osob postiženému jinak blízkých. Zákonným předpokladem vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2, 3 OZ je: 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení zejména důstojnosti a vážnosti či jiné složky osobnosti fyzické osoby ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením zejména důstojnosti a vážnosti nebo jiné složky osobnosti fyzické osoby ve společnosti. Soud prvního stupně (byť velmi úsporně) správně vyhodnotil zmíněná kritéria a dospěl ke správnému závěru, že smrtí syna žalobců žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv na soukromí a rodinný život žalobců jako rodičů poškozeného, a že způsobená smrt znamená do jejich života trvalý zásah, který nelze odčinit. Vzhledem k závažnosti zásahu, s přihlédnutím k okolnostem případu jde zpravidla o porušení práva na soukromí a rodinný život ve značné míře a jsou tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalovaný vznesl v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 7.3.2003 námitku promlčení uplatněného nároku, kterou se krajský soud správně zabýval a s jehož závěry odvolací soud souhlasí. Podle ustanovení § 100 odst. 1 OZ právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení § 100 odst. 2 OZ promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Podle ustanovení § 100 odst. 3 OZ nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá. Podle ustanovení § 101 OZ, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle občanského zákoníku se zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní, k nimž lze řadit jak práva vázaná na osobnost každého občana, tak kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů. Ještě důsledněji upravuje problematiku promlčení u práv na náhradu škody zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen ZPr) v ustanovení § 261. Podle ustanovení § 261 odst. 2 ZPr se nepromlčují nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 194 a 195) nebo jiné škody na zdraví (§ 187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§ 199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují. Ustálená soudní judikatura zastává jednotný názor, že právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá. Obdobně se postupuje i v občanskoprávní oblasti, přičemž novelou ustanovení § 444 OZ provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. byl do odstavce 3 zařazen nový právní institut „jednorázové odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením“, který nepochybně promlčení též podléhá. Podstatným pro řešení této problematiky je proto závěr, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv. Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003, publikované jednak v počítačovém programu ASPI i v časopise Soudní rozhledy 2/2004 na str. 59 a násl., z něhož byla zdůrazněna právní věta, že „právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti se nepromlčuje“. Tato právní věta vzhledem k odkazu na ustanovení § 13 odst. 2 OZ již sama o sobě vzbuzuje rozpaky, neboť pojem „přiměřené zadostiučinění“ obsahuje ustanovení § 13 odst. 1 OZ, kdežto v ustanovení § 13 odst. 2 OZ zákon upravuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Není patrno, proč se tvůrce této právní věty zákonné dikci vyhýbá, ač z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že právě nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích považuje za nárok, který promlčení nepodléhá, neboť toto právo považuje za dílčí složku jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a práva ryze osobní povahy se nepromlčují, přičemž poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67. I tato argumentace se nejeví přiléhavá, neboť právo na ochranu osobnosti fyzické osoby sice občanský zákoník v ustanovení § 11 upravuje jako jednotné právo, avšak nikoli s jedním či s jednotným prostředkem tuto ochranu zabezpečujícím. Již marginální rubrika v ustanovení § 13 naznačuje, že toto zákonné ustanovení stanoví „jednotlivé“ prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, z nichž část je ryze nemajetkové povahy, avšak právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích má výrazný majetkový charakter. Obdobně je tomu u práv autorů, výkonných umělců podle zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, u práv vynálezců, zlepšovatelů či původců průmyslových vzorů podle zákona č. 527/1990 Sb. z jejichž činnosti vznikají zvláštní osobní, osobnostní či osobní práva z duševního vlastnictví, z nichž část (např. právo na ochranu autorství či původcovství, právo určit dílo k uveřejnění, právo na nedotknutelnost díla nebo předmětu vynálezu, zlepšovacího návrhu a průmyslového vzoru, apod.) jako práva nemajetkové povahy promlčení nepodléhají, avšak další práva těchto osob s majetkovými prvky (např. právo na odměnu) se promlčují v zákonné promlčecí lhůtě. Také právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění, která vykazuje silný prvek vázanosti na fyzickou osobu a její zdraví, promlčení podléhá (§ 100 a násl. OZ, § 261 a násl. ZPr). V této souvislosti nelze nevidět, že byť práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ a práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 OZ, resp. § 193 odst. 1 písm. b) ZPr jsou zcela rozdílného charakteru, v praxi a zejména ve sporech o ochranu osobnosti v jeho složce na ochranu života a zdraví si vesměs do značné míry konkurují či se vzájemně doplňují (fyzická osoba poškozená protiprávně na zdraví často na základě totožného škodného děje uplatňuje vedle práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění jako složek náhrady škody, mnohdy na základě stejných nebo obdobných argumentů, i další právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích). Novelou ustanovení § 444 OZ provedenou zákonem č. 47/2004 Sb. byl do odstavce 3 zařazen nový právní institut „jednorázové odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením“. Podle svého obsahu jde o odškodnění imateriální újmy a tento nárok má podle svého zařazení do OZ části šesté, hlavy druhé, oddílu třetího, ustanovení § 444 o odpovědnosti za škodu na zdraví a o odškodnění bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění charakter nového nároku na náhradu imateriální újmy (srovnej Nález pléna Ústavního soudu ČR č. 16/2004). Tento nárok představuje nepochybně majetkové právo, které promlčení podléhá a konkurence s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je zcela zřejmá. Pokud peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 OZ je nyní po zmíněné novele OZ doplňkem k tomuto právu (jeho nadstavbou), pak nepochybně musí mít rovněž charakter majetkového práva. Přehlédnout nelze ani nárok na „jednorázové odškodnění pozůstalých“ vyplývající z ustanovení § 197 odst. 1 písm. d) ZPr, jež má obdobný charakter jako nárok podle ustanovení § 444 odst. 3 OZ a jehož podstatou je rovněž poskytnutí peněžité náhrady za imateriální újmu. I zde je nepochybné, že se tento nárok podle § 261 a násl. ZPr promlčuje. Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že v rámci konkursních řízení podle zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání ve znění novel je peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 OZ považována za majetkové právo, jež se zařazuje mezi pohledávky za podstatou. Ničeho podstatného nepřinese ani odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Prz 33/67 a Cpj 234/66 ze dne 31.10.1967 publikovaných jako „Zpráva o zkušenostech z rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 až § 16 o.z.“ ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, kapitole VII. (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních, Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, III, Praha 1980). Tato zpráva v článku VI. konstatuje, že ochrana osobnosti upravená v ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku je nově uplatněným právním institutem a s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 OZ zastává názor, že právo na ochranu osobnosti jako právo ryze osobní povahy se řadí mezi nemajetková práva, která se nepromlčují; promlčení však podléhá právo na náhradu škody způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 16 OZ, neboť jde o majetkové právo. Dále však zpráva v článku IV., bod 4. akcentuje ve vztahu k ustanovení § 13 OZ v tehdy platném znění, že přiměřené zadostiučinění nemá podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku charakter peněžité náhrady, tedy majetkového plnění, ale je výlučně prostředkem morálního, i materiálního působení. Je tedy zřejmé, že stanovisko Nejvyššího soudu z oné doby se vůbec nemohlo zabývat právem na náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť občanský zákoník takové právo neznal a teprve novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. zákon od 1.1.1992 toto právo upravuje. Stanovisko dokonce případnou peněžitou náhradu považuje za „majetkové plnění“. Obdobně se v Cpj 138/69 Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18.9.1969 publikovaném jako „Správa o rozhodovaní súdov vo veciach ochrany osobnosti a tlačových opráv“ ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, kapitole VIII. (Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964-1969, III, Praha 1980) konstatuje, že v praxi soudů se nevyskytují žalobní požadavky či dokonce přísudky peněžitého nebo jiného materiálního plnění (článek IV., bod 4.). V publikaci Ochrana osobnosti, 4. přepracované a doplněné vydání Karla Knappa, Jiřího Švestky, Oldřicha Jehličky, Pavla Pavlíka a Vladimíra Plecitého, vydaného nakladatelstvím Linde Praha a.s. v roce 2004 je považováno zmíněné rozhodnutí za nesprávné (str. 198-201). Z těchto důvodů se odvolací soud zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu necítí být v této věci vázán. Právní praxe soudů ani právní teorie na problematiku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ rovněž nedávají jednotnou odpověď. Z úřední činnosti odvolacího soudu je známo, že obecné soudy se v současné době s výjimkou Nejvyššího soudu vesměs přiklonily k názoru o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Toto stanovisko zastává i Vrchní soud v Olomouci, judikatura Nejvyššího soudu je však opačného názoru. V teoretické oblasti jsou zastánci promlčitelnosti zmíněného práva výrazné osobnosti právní teorie prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., prof. JUDr. Karel Knap, DrSc. (srovnej publikaci Ochrana osobnosti, nakladatelství Linde Praha a.s., Praha 1996, str. 162-163, Občanský zákoník, komentář, 5. vydání 1999 C.H.BECK, str. 216, publikaci Ochrana osobnosti, 4. přepracované a doplněné vydání Karla Knappa, Jiřího Švestky, Oldřicha Jehličky, Pavla Pavlíka a Vladimíra Plecitého, vydaného nakladatelstvím Linde Praha a.s. v roce 2004), oproti tomu se objevil opačný názor v článku „Několik poznámek k novelizaci § 13 občanského zákoníku“, autor Milan Kamlach (Právo a zákonnost, č. 3/1991, str. 166 a násl.). Z hlediska historického vývoje práva na ochranu osobnosti, pomineme-li instituty římského práva (iniuria facti et verbis) je třeba vycházet z ustanovení § 1490 Všeobecného zákoníku občanského (vyhlašovací patent z 1. června 1811, č. 946 Sb. Z.s.), podle něhož „žaloby pro urážky na cti, které záležejí toliko v pohanění slovy, písemnostmi nebo posunky nemohou být po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta“. Občanský zákoník ze dne 25.10.1950, zákon č. 141/1950 Sb. vyjma ochrany jména v ustanovení § 22 další ochranu osobnostních práv neupravoval. Občanský zákoník ze dne 26.2.1964, zákon č. 40/1964 Sb. upravoval v ustanovení § 11 – §17 ochranu osobnosti bez výslovného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a teprve již zmíněnou novelou od 1.1.1992 zákon zakotvil i právo na relutární náhradu. Právo na ochranu osobnosti je v systému českého právního řádu jednotným právem, jehož smyslem je chránit fyzickou a psychickomorální integritu každé fyzické osoby a přispívat k jejímu všestrannému svobodnému rozvoji. V tomto smyslu jde o právo nemajetkové, které promlčení podléhat nemůže. K ochraně osobnosti fyzické osoby je však možné využít řady prostředků, u nichž je nutno jednotlivě zkoumat jejich případný majetkový charakter a promlčitelnost z hlediska ustanovení § 100 odst. 2 OZ. Při rozboru jednotlivých prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby se odvolací soud přiklání k třídění na prostředky obecné a zvláštní, jak je to obvyklé při kterémkoliv neoprávněném zásahu do zákonem chráněných subjektivních občanských práv. K obecným prostředkům (pomineme-li prostředky trestněprávní) lze přiřadit ochranu svépomocí - - § 6 OZ, ochranu poskytovanou třetí osobou - § 416 OZ, ochranu orgány veřejné správy - § 5 OZ, ochranu soudní zabezpečovanou civilními soudy v režimu občanského soudního řády, ať již před zahájením řízení prostřednictvím předběžných opatření nebo určovacími žalobami a konečně ochranu prostřednictvím žalob na náhradu škody na podkladě ustanovení § 16 a § 420 a násl. OZ. Zvláštní soudní ochranu upravuje ustanovení § 13 OZ a náleží zde právo domáhat se upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků neoprávněných zásahů, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Z uvedeného vyplývá, že jednotné právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je zabezpečováno řadou dílčích instrumentů, na které lze pohlížet relativně zcela samostatně, neboť měl-li zákonodárce na mysli upravit jednotně prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, jen stěží by umožnil, aby práva na použití jednotlivých prostředků upravených v ustanovení § 13 odst. 1, 2 OZ se bylo lze domáhat v soudním řízení kumulovaně, nýbrž z logiky věci by bylo nasnadě volit jeden ze zde uvedených prostředků v návaznosti na intenzitu protiprávního zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby. Z tohoto pohledu je také třeba přistupovat k řešení otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je prostředkem ochrany osobnosti fyzické osoby relativně samostatným a zda jde o majetkové právo či nikoliv. Odvolací soud zastává názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného, ztížení společenského uplatnění a jednorázového odškodnění pozůstalých či u stanovení zadostiučinění při porušení autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Z těchto důvodů odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ jako právo majetkové povahy promlčení podléhá (§ 100 odst. 2 OZ) v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 101 OZ). V projednávané věci bylo prokázáno, že neoprávněný zásah byl způsoben smrtí syna žalobců J. K. dne 20.1.1999 a žalobci mohli své právo na uplatnění náhrady nemajetkové újmy v penězích vykonat poprvé dne 21.1.1999. Od tohoto dne počala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta, která skončila dnem 20.1.2002. Žalobci ovšem svoji žalobu podali u soudu až dne 2.10.2002, tedy po uplynutí promlčecí lhůty a žalovaný proto uplatnil námitku promlčení důvodně. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k okolnostem vzniku zásahu a ustálené soudní praxi odvolacího soudu týkající se otázky promlčení sporného nároku, která byla podrobně odůvodněna v rozsudku soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. Proto vzhledem k výsledku odvolacího řízení zavázal odvolací soud každého z žalobců k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaného ve výši 16.409,60 Kč sestávající z paušální odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., § 5, písm. a) a § 17, písm. b) ve výši 2 x 12.500,- Kč, náhrady za ztrátu času 8 půlhodin á 50,- Kč, 2 x režijního paušálu á 150,- Kč a cestovného advokáta k odvolacímu jednání ve výši 2.029,20 Kč a DPH 19% ve výši 5.240,- Kč, celkem částku 32.819,- Kč, ze které činí náklady každého z žalobců částku 16.409,60 Kč (k rukám zastupujícího advokáta podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.).