Naplněnost znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 TrZ je podmíněna existencí smlouvy, tj. dvoustranného či vícestranného právního úkonu, vznikajícího souhlasným projevem vůle smluvních stran, kterou pachatel v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře, nebo k jejímuž uzavření dá podnět. Právní vztah (ručitelský závazek) vzniklý vydáním konstitutivního aktu aplikace práva – rozhodnutím celního úřadu, byť iniciovaný nabídkou ručitele, není vztahem založeným smlouvou ve smyslu § 128 odst. 2 TrŘ. Jednání pachatele, z jehož podnětu uvedené skutečnosti nastaly, proto nelze podřadit pod znak objektivní stránky „dá popud k uzavření smlouvy“.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.11.2005, č.j. 50 T 1/2004-1865, byl obžalovaný P. K. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že jako jednatel K.N., spol. s r.o., se sídlem O., D. 26, IČ, a současně jako jednatel a společník N. N., spol. s r.o., se sídlem O., D. 26, IČ: , se shodnými předměty podnikání, zapsanými v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, - provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, - nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na 1 ks balení, - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, - zprostředkování prací a služeb, - hostinská činnost, - ubytovací služby a další, v souvislosti s dovozy pohonných hmot ze zahraničí, které realizoval v rámci podnikání K. N., spol. s r.o., ve snaze přenést úhradu celního dluhu z K. N., spol. s r.o., na N. N., spol. s r.o., inicioval uzavření dohody o ručení, na základě které posléze N. N., spol. s r.o., bezdůvodně a bez jakékoliv protiplnění ručila za celní dluhy K. N., spol. s r.o., a nechal předložit Celnímu úřadu v Novém Jičíně za společnost N. N., spol. s r.o., v řízení o jejím uznání jako ručitele pro zajištění celního dluhu ve smyslu ustanovení § 260 celního zák. č. 13/1993 Sb., v tehdy platném znění, dne 21.12.1999 druhým jednatelem této obchodní společnosti J. K. podepsanou žádost o uznání osoby ručitele ze dne 20.12.1999 spolu s „Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 16.12.1999 a dne 27.6.2000 pak opět druhým jednatelem této obchodní společnosti J. K. podepsanou další žádost o uznání osoby ručitele ze dne 23.6.2000 spolu s „Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 23.6.2000, přičemž navíc se jednalo o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci společnosti N. N., spol. s r.o., která byla nesolventní a s vědomím obžalovaného P. K. hospodařila z půjček, poskytnutých nejprve fyzickou osobou K. T. E. a později společnosti K.N., spol. s r.o., které nebyla schopna uhradit, čímž dosáhl toho, že Celním úřadem v Novém Jičíně bylo vydáno dne 31.1.2000 pod č.j. 5111/99 rozhodnutí o povolení pro N.t N., spol. s r.o., vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 10.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše 15.000.000,- Kč pro jiné operace, než režim tranzitu s dobou platnosti do 31.7.2000 a poté dne 3.7. pod č.j. 2672/00 další rozhodnutí o povolení pro N. N., spol. s r.o., vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 5.000.000,- Kč pro režim tranzitu a 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, a následně v období od 13.6.2000 do 6.9.2000 podal za dovážející K.N., spol. s r.o., prostřednictvím celních deklarantů celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí s návrhem na jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku v rozsahu 36 dovozů, které se týkaly těchto rozhodnutí v celním řízení: - ev. č. 10463010033489 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 378.786,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o.,178.256,27 Kč, - ev. č. 10463010033508 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 557.409,- Kč, z níž bylo uhrazeno K.N., spol. s r.o., 48.241,41 Kč, - ev. č. 10463010034483 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 380.916,- Kč, z níž bylo uhrazeno K.N., spol. s r.o., 32.966,67 Kč, - ev. č. 10463010034896 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 557.610,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 48.258,81 Kč, - ev. č. 10463010035281 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 557.456,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 48.245,40 Kč, - ev. č. 10463010035899 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 382.435,- Kč, z níž bylo uhrazeno K.N., spol. s r.o., 33.098,95 Kč, - ev. č. 10463010036340 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 555.887,- Kč, z níž bylo uhrazeno K.N., spol. s r.o., 48.109,56 Kč, - ev. č. 10463010036364 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 551.904,- Kč, z níž bylo uhrazeno K.N., spol. s r.o., 47.764,99 Kč, - ev. č. 10463010036984 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 556.636,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 48.174,47 Kč, - ev. č. 10463010037629 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 378.801,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 33.473,24 Kč, - ev. č. 10463010037940 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 545.495,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 47.210,16 Kč, - ev. č. 10463010038348 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 539.023,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 46.650,16 Kč, - ev. č. 10463010038737 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 541.082,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 46.828,26 Kč, - ev. č. 10463010039067 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 378.958,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 32.797,15 Kč, - ev. č. 10463010039778 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 539.473,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., nic, - ev. č. 10463010039900 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 541.526,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., nic, - ev. č. 10463010040811 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 376.565,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., nic, - ev. č. 10463010041955 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 542.675,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 93,17 Kč, - ev. č. 10463010042583 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 540.366,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,77 Kč, - ev. č. 10463010042601 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 378.181,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 64,93 Kč, - ev. č. 10463010042935 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 539.680,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,65 Kč, - ev. č. 10463010043228 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 540.181,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,74 Kč, - ev. č. 10463010043239 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 537.156,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,22 Kč, - ev. č. 10463010043873 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 539.917,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,70 Kč, - ev. č. 10463010044529 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 382.610,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 65,69 Kč, - ev. č. 10463010044543 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 543.489,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 93,31 Kč, - ev. č. 10463010045377 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 543.291,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 93,27 Kč, - ev. č. 10463010045419 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 383.914,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 65,91 Kč, - ev. č. 10463010046291 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 550.740,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 283,65 Kč, - ev. č. 10463010046308 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 548.223,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 94,12 Kč, - ev. č. 10463010047269 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 393.285,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N,. spol. s r.o., 67,52 Kč, - ev. č. 10463010047362 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 393.627,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 67,59 Kč, - ev. č. 10463010061681 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 565.138,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 97,03 Kč, - ev. č. 10463010068819 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 538.760,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,50 Kč, - ev. č. 10463010068833 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 540.530,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,80 Kč, - ev. č. 10463010073798 s vyměřenou částkou celního dluhu ve výši 539.845,- Kč, z níž bylo uhrazeno K. N., spol. s r.o., 92,68 Kč, u nichž jako ručitel celního dluhu vystupovala N. N., spol. s r.o., a příslušné záruční listiny ke každému z těchto dovozů byly vydány dle jeho požadavků a byly akceptovány Celním úřadem v Novém Jičíně, čímž docílil toho, že k úhradě zbývající částky celního dluhu ve výši 17.119.668,- Kč, který nezaplatila K. N., spol. s r.o., byla namísto ní zavázána N. N., spol. s r.o., po které byla následně úhrada celního dluhu požadována, avšak bezúspěšně, přičemž K. N., spol. s r.o., takto byla o uvedenou částku zvýhodněna. Obžalovanému byl podle § 128 odst. 4 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr.zák. byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup, prodej a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.10.2003, sp.zn. 35 T 2/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Proti rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obžalovaný P. K. a státní zástupce. Odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obžalovaného, je zaměřeno toliko do výroku o trestu. Odvolatel se domáhá toho, aby obžalovanému byl trest zpřísněn o uložení trestu peněžitého ve výši 500.000,- Kč při stanovení náhradního trestu v trvání šesti měsíců, tj. trestu, který byl obžalovanému původně uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.10.2003, sp.zn. 35 T 2/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.4.2004, sp.zn. 1 To 1/2004. Odvolatel si je vědom toho, že tento druh trestu není soud povinen při ukládání trestu souhrnného uložit, v takovém případě by však měl v souladu s ustanovením § 125 tr.ř. takový postup ve svém rozsudku odůvodnit. Protože uvedený druh trestu byl obžalovanému uložen za trestný čin zpronevěry spáchán v zištném úmyslu, shledává státní zástupce odůvodněným uložení tohoto druhu trestu i v rámci trestu souhrnného. Učinil proto návrh, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl o uložení souhrnného trestu, který by, vyjma trestů uložených soudem prvního stupně, obsahoval i výrok o uložení trestu peněžitého ve výši 500.000,- Kč při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán. Opravný prostředek obžalovaného, zpracovaný jeho obhájcem, je zaměřen do výroku o vině i trestu. Výhrady nevznáší jen k rozsudku samému, nýbrž i k řízení mu předcházejícímu, jemuž vytýká to, že - nebyla respektována zásada uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 tr.ř., že nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon, - v řízení před soudem bylo zkráceno jeho právo na obhajobu a možnost vyjádřit se k důkazům, když obžalobu formální znak stíhaného trestného činu – smlouva – nebyl specifikován, což způsobilo, že neměl možnost se v potřebném rozsahu hájit a před soudem vyjádřit. K napadenému rozsudku vznesl obžalovaný následující výhrady: Existence formálního znaku stíhaného trestného činu „smlouvy“ nebyla v průběhu hlavního líčení prokázána. Soud prvního stupně učinil závěr, že obžalovaný měl „iniciovat uzavření dohody o ručení“ – v právní větě užívá pojmu „uzavření smlouvy“, avšak důkaz dohodou o ručení, popř. smlouvou, neprovedl a takový důkaz ani nebyl zjištěn. Ačkoli dle právní věty měl „získat tímto činem pro jiného prospěch velkého rozsahu“, ve výrokové části rozsudku nespecifikuje, pro koho měl být prospěch velkého rozsahu získán. Rozdílnost použité terminologie způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku. Ve vztahu k soudem tvrzenému úmyslu obžalovaného přesunout povinnost zaplatit celní dluh na nesolventní společnost N. N., spol. s r.o., namítá odvolatel to, že soud nevzal v úvahu skutečnosti vyplývající z jím předložených důkazů, že v období od 21.3. do 4.7.2000 K. N., spol. s r.o., uskutečnila 84 dovozů, kdy celní dluh byl zajištěn N. N., spol. s r.o., a celní dluhy z jednotlivých JCD byly uhrazeny. Obdobně nehodnotí, že v období od 8.9. do 27.9.2000 bylo firmou K. N., spol. s r.o., uskutečněno 12 dovozů bez ručení, kdy celní dluh byl firmou K. N., spol. s r.o., v plné výši zaplacen. Právní konstrukci soudu o akceptaci nabídky celním úřadem k poskytnutí ručení formou, kterou vyžaduje celní zákon, čímž fakticky došlo k dohodě o ručení za celní dluh (a k naplnění formálního znaku trestného činu), nepovažuje za správnou. Rovnost subjektů, kterou uzavření smlouvy předkládá, v celním řízení, jenž je řízením správním, není dána. Řízení ohledně vydání JCD celním úřadem je správním řízením, což potvrdil svědek V. Ten rovněž potvrdil, že vyhláška stanovící podmínky, za nichž může být celní dluh zajištěn zárukou, nebyla vydána, resp. nebyla svědkovi, jako tehdejšímu řediteli celního úřadu, známa. Z výpovědí svědků Bc. P. a V. vyplynulo, že nebylo upraveno, jak má probíhat proces ověřování platební schopnosti žadatele a že nově zřízený Celní úřad v Novém Jičíně neměl dostatečný odborný aparát. Neexistence právní úpravy a nedostatečný odborný aparát státního orgánu nemůže být přičítán k tíži obžalovaného. Protože řízení před celním orgánem je správním řízením, nelze písemné prohlášení považovat za návrh smlouvy, když výsledkem je vydání správního rozhodnutí, ať již jednotlivě určeného JCD, popř. rozhodnutí ze dne 31.1.2001, č.j. 5111/99, či ze dne 3.7.2000, č.j. 2672/2000. Skutečnost uvedenou svědkem Bc. P. či V., že rozhodnutí celního úřadu o propuštění zboží do určitého režimu je rozhodnutím celního úřadu a nikoli smlouvou či dohodou, soud nehodnotí. Ačkoli již v hlavním líčení poukazoval na nevěrohodnost svědka K. a předložil k posouzení věrohodnosti řadu důkazů, soud prvního stupně tyto neprovedl, nevyhodnotil a ani nevyložil, proč navrhované důkazy neprovedl, popř. jak se vypořádal s obhajobou. Tímto postupem soud nerespektoval ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Krácení práv spatřuje i v tom, jakým způsobem předsedkyně senátu komunikovala se svědkem K. v souvislosti se zbavením mlčenlivosti svědka JUDr. P. Chybně je ze strany soudu (v důsledku neprovedení důkazů předložených obžalovaným v hlavním líčení) hodnocena forma zavinění. Žádným důkazem soud nepodpořil své tvrzení, že obžalovaný věděl, že popsaným způsobem zvýhodní K. N., spol. s r.o. Tvrzení soudu odporuje i zásadě formální logiky, neboť tak měl znevýhodnit společnost, ve které měl 50% majetkovou účast na úkor (patrně ve prospěch) společnosti, v níž nebyl společníkem. Jediným, kdo měl výrazný prospěch z dané hospodářské situace společnosti N. N., spol. s.r.o., byl J. K. Probíhající trestní stíhání je druhým pokusem o kriminalizaci obžalovaného, když usnesení o zahájení jeho trestního stíhání pro trestný čin podvodu ze dne 10.11.2003 bylo usnesením státního zástupce ze dne 18.11.2003 podle § 174 odst. 2 písm. e) tr.ř. jako neodůvodněné zrušeno. Obžalovaný závěrem svého opravného prostředku navrhl doplnění dokazování výslechem svědka P. M. Ve vztahu k napadenému rozsudku navrhl, aby byl odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.ř. zrušen a obžalovaný byl po doplnění dokazování postupem podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr.ř. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř., když nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán. Obžalovaný, prostřednictvím svého obhájce, učinil i písemné vyjádření k odvolání státního zástupce, ve kterém namítl, že již v opravném prostředku proti usnesení, jímž došlo k nařízení náhradního trestu odnětí svobody, poukazoval na pochybení přinejmenším soudu prvního stupně, který při ukládání peněžitého trestu nevzal v úvahu skutečnost, že v době vyhlašování rozsudku byl na osobu obžalovaného prohlášen konkurz. Z důvodu prohlášeného konkurzu byla dána zákonná překážka k uložení peněžitého trestu. Tato zákonná překážka dosud nepominula. Opětovným uložením peněžitého trestu se státní zástupce domáhá opětovného porušení zákona. Z uvedeného důvodu navrhuje odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítnout. Na podkladě podaných opravných prostředků byl napadený rozsudek i řízení mu předcházející přezkoumán odvolacím soudem. Protože opravný prostředek obžalovaného je zaměřen i do výroku o vině, zabýval se odvolací soud nejprve důvodností námitek vznesenými vůči rozsudku obžalovaným P. K. Rozborem opravného prostředku tohoto odvolatele dospěl odvolací soud k poznatku, že obžalovaný rozsudku a řízení jemu předcházejícímu vytýká: a) podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, spočívající v nerespektování ustanovení § 2 odst. 1 tr.ř., b) porušení práva obhajoby, spočívající v nemožnosti řádného vyjádření se ke skutku kladeného mu za vinu pro skutkové nevymezení formálního znaku stíhaného trestného činu, c) nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, spočívající v nehodnocení důkazů předložených obžalovaným, které měly mít význam pro hodnocení věrohodnosti důkazů, na kterých soud založil svůj výrok o vině, či v nehodnocení údajů obsažených ve svědeckých výpovědích (svědek Bc. P., V.) svědčící obhajobě, d) pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, vyplývající z neprovedení a nehodnocení jím navržených důkazů, e) porušení ustanovení trestního zákona, spočívající v nesprávnosti posouzení v rozsudku vymezeného skutku jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr.zák., v důsledku čehož se domáhá toho, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil z důvodů § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.ř. K posouzení důvodnosti požadavku na zrušení rozsudku z důvodu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. se jeví potřebným zrekapitulovat průběh dosavadního trestního stíhání obžalovaného. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil následující: Trestní stíhání obžalovaného bylo (jak uvádí i jeho opravný prostředek) nejprve zahájeno usnesením Policie ČR – Správa Sm kraje, SKPV, Nový Jičín, ČTS: PSM-58/HK-22-2003, ze dne 10.11.2003 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., když skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl vymezen následovně: jako statutární orgán subjektů K. N., spol. s r.o., se sídlem D. 26, O., IČ: , a N.N., spol. s r.o., se sídlem D. 26, O., IČ, ve kterých byl současně jednatelem, v souvislosti s uznáním společnosti N. N., spol. s r.o., jako ručitele pro zajištění celního dluhu ve smyslu ustanovení § 260 zákona č. 13/1993 Sb. celního zákona v platném znění Celním úřadem v Novém Jičíně, předložil Celnímu úřadu Nový Jičín v podvodném úmyslu nepravdivé podklady týkající se ekonomické situace společnosti N. N., spol. s r.o., ke dni 16.12.1999 a ke dni 23.6.2000 „Přehled o majetku, závazcích a jmění“, kdy žádost s podklady převzal Celní úřad Nový Jičín dne 21.12.1999 ze dne 16.12.1999 a dne 27.6.2000 ze dne 23.6.2000, na základě těchto dokladů pak bylo vydáno dne 31.1.2000 rozhodnutí č.j. 5111/99, kterým bylo povoleno společnosti N. N., spol. s r.o., poskytování individuálního zajištění celního dluhu s dobou platnosti do 31.7.2000 a dne 3.7.2000 rozhodnutí č.j. 2672/00 bez omezení platnosti a ačkoliv mu bylo, z jeho postavení v obou společnostech, dobře známo, že společnost N. N., spol. s r.o., je nesolventní a hospodaří z půjček společnosti K. N., spol. s r.o., které není z rozsahu jejího hospodaření schopna uhradit, podal v období od 14.6.2000 do 13.12.2000 jako jednatel společnosti K. N., spol. s r.o., celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí a navrhoval jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku v rozsahu 39 dovozů, kdy v rámci těchto obchodních operací vznikl celní dluh ve výši 18.373.742,- Kč, z čehož K. N., spol. s r.o., zaplatila pouze 746.807,48 Kč a ve všech případech byla ručitelem společnosti N. N., spol. s r.o., která se jako osoba ručitele zavázala, že v případě nesplnění závazků vůči Celnímu úřadu Nový Jičín tyto za společnost K. N., spol. s r.o., uhradí v plné výši, tj. ve výši 17.626.934,52 Kč, což z hlediska její hospodářské situace nebylo možné a P. K., vědom si této skutečnosti, způsobil České republice škodu ve výši 17.626.934,52 Kč, celní úřad vydává povolení k ručení pouze osobě, která včas plní povinnost vyplývající z celních předpisů, jejíž finanční situace je taková, že může splnit každý celní dluh, který zaručila, a nedopustila se závažného porušení celních předpisů a ručitel musí mít v okamžiku poskytnutí ručení dostatek majetku ke splnění ručícího závazku, což Neoset Nova, spol. s r.o., nebyla schopna v žádném případě splnit, čehož si byl P. K. plně vědom již při předkládání nepravdivých podkladů. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18.11.2003, sp.zn. 4 KZv 73/2003, bylo citované usnesení o zahájení trestního stíhání P. K. zrušeno podle § 174 odst. 2 písm. e) tr.ř. jako neodůvodněné, když dle odůvodnění zrušujícího usnesení „skutek splňující požadované náležitosti neodpovídá použité právní kvalifikaci, neboť v daném případě nedošlo ke zkrácení majetku státu, ale k tomu, že v důsledku jednání obviněného nedošlo k jeho zvětšení“. Dle státního zástupce jednání obviněného „směřovalo k tomu, aby nemusel zaplatit clo, avšak není možno použít ani právní kvalifikaci trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr.zák., neboť zde došlo k řádnému vyměření cla, které následně nebylo zaplaceno“. Jako nejpřiléhavější se dle cit. usnesení jevila právní kvalifikace činu jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr.zák. Pro uvedenou kvalifikaci bylo trestní stíhání P. K. zahájeno usnesením Policie ČR – Správa Sm kraje, SKPV, Nový Jičín, ČTS: PSM-58/HK-22-2003, ze dne 26.11.2003, a to pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel a společník společnosti K. N., spol. s r.o., se sídlem O., D. 26, IČ, s předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku ke dni 16.11.1998 - provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, - nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu, s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení, - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, - zprostředkování prací a služeb, - hostinská činnost, - ubytovací služby, - silniční motorová doprava nákladní, a současně jako jednatel a společník společnosti N. N., spol. s r.o., se sídlem O., D. 26, IČ, s předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku ke dni 29.9.1998 - provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, - nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu, s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení, - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, - zprostředkování prací a služeb, - hostinská činnost, - ubytovací služby, - silniční motorová doprava nákladní, - výroba ostatních výrobků jinak neklasifikovaných, - zemědělská výroba, - celní deklarace, - spediční činnost, v souvislosti se zamýšlenými dovozy zboží ze zahraničí, které hodlal realizovat v rámci podnikání ve společnosti K. N., spol. s r.o., v úmyslu nezaplatit celní dluh, předložil Celnímu úřadu v Novém Jičíně za společnost N. N., spol. s r.o., v řízení o jejím uznání jako ručitele pro zajištění celního dluhu ve smyslu ustanovení § 260 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v tehdy platném znění, dne 21.12.1999 žádost o uznání osoby ručitele ze dne 20.12.1999 s „Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 16.12.1999 a dne 27.6.2000 další žádost o uznání osoby ručitele ze dne 23.6.2000, přičemž se jednalo o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci této společnosti, která byla nesolventní a s vědomím P. K. hospodařila z půjček poskytnutých nejprve fyzickou osobou K. T. E. a později společnosti K. N., spol. s r.o., které nebyla schopna uhradit, a na základě těchto nepravdivých informací docílil toho, že bylo Celním úřadem Nový Jičín vydáno dne 31.1.2000 pod č.j. 5111/99 rozhodnutí o povolení společnosti N. N., spol. s r.o., vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 10.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, s dobou platnosti do 31.7.2000 a poté dne 3.7.2000 pod č.j. 2672/00 další rozhodnutí o povolení společnosti N. N., spol. s r.o., vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 5.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, a následně v období od 14.6.2000 do 13.12.2000 podal za dovážející společnost K. N., spol. s r.o., celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí s návrhem na jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku v rozsahu 39 dovozů, přičemž v rámci těchto dovozů vznikl celní dluh ve výši 18.373.742,- Kč, z něhož společnost K. N., spol. s r.o., zaplatila pouze částku 746.807,48 Kč, takže státu vznikla škoda na cle ve výši 17.626.934,52 Kč, a v rámci jednotlivých dovozů, jako jednatel společnosti N. N., spol. s r.o., dával celním deklarantům pokyny k vystavování záručních listin jako individuálního zajištění celního dluhu, event. tyto záruční listiny byly vydávány s jeho vědomím, a docílil toho, že k úhradě zbývající částky celního dluhu ve výši 17.626.934,52 Kč byla zavázána nesolventní společnost N. N., spol. s r.o., která tak byla o tuto částku znevýhodněna vůči společnosti K. N., spol. s r.o., která byla o tuto částku naopak zvýhodněna. Proti usnesení doručenému obviněnému dne 17.2.2003 a jeho obhájci dne 15.1.2004 nebyla stížnost podána. Obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20.5.2004, sp.zn. 4 KZv 73/2003, podaná na obviněného P. K. pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, v popise skutku provedla změny spočívající v tom, že vymezila, že - žádost o uznání ručitele s přehledem o majetku, závazcích a jmění obžalovaný předložil „prostřednictvím druhého jednatele této obchodní společnosti J. K.“, - celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí s návrhem na jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku, u nichž jako ručitel celního dluhu vystupovala společnost N. N., spol. s r.o., podal „prostřednictvím celních deklarantů ... v rozsahu 36 dovozů“, - vypustila pasáž obsahující údaje o vzniku škody státu, - vypustila (zřejmě omylem) pasáž zvýhodnění společnosti K. N., spol. s r.o., když za zvýhodněnou označila společnost N. N., spol. s r.o., neboť skutek vymezila v žalobním návrhu následovně: jako jednatel a společník obchodní firmy K. N., spol. s r.o., se sídlem O., D. 26, IČ, s předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku, vedeném Krajským soudem v Ostravě ke dni 16.11.1998, - provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, - nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení, - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, - zprostředkování prací a služeb, - hostinská činnost, - ubytovací služby, a současně jako jednatel a společník obchodní firmy N. N., spol. s r.o., se sídlem O., D. 26, IČ, s předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Ostravě ke dni 29.9.1998, - provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, - nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení, - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, - zprostředkování prací a služeb, - hostinská činnost, - ubytovací služby a další, v souvislosti se zamýšlenými dovozy zboží ze zahraničí, které hodlal realizovat v rámci podnikání ve společnosti K. N., spol. s r.o., v úmyslu nezaplatit celní dluh, předložil Celnímu úřadu v Novém Jičíně za společnost N. N., spol. s r.o., v řízení o jejím uznání jako ručitele pro zajištění celního dluhu ve smyslu ustanovení § 260 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v tehdy platném znění, dne 21.12.1999 prostřednictvím druhého jednatele této obchodní společnosti J. K. žádost o uznání osoby ručitele ze dne 20.12.1999 s „Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 16.12.1999 a dne 27.6.2000 pak opět prostřednictvím druhého jednatele této obchodní společnosti J. K. další žádost o uznání osoby ručitele ze dne 23.6.2000, přičemž se jednalo o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci této společnosti, která byla nesolventní a s vědomím P. K. hospodařila z půjček poskytnutých nejprve fyzickou osobou K. T. E. a později společnosti K. N., spol. s r.o., které nebyla schopna uhradit, a na základě těchto nepravdivých informací docílil toho, že bylo Celním úřadem Nový Jičín vydáno dne 31.1.2000 pod č.j. 5111/99 rozhodnutí o povolení společnosti N. N., spol. s r.o., vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 10.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, s dobou platnosti do 31.7.2000 a poté dne 3.7.2000 pod č.j. 2672/00 další rozhodnutí o povolení společnosti N. N., spol. s r.o., vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 5.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, a následně v období od 14.6.2000 do 13.12.2000 podal za dovážející společnost K.N., spol. s r.o., prostřednictvím celních deklarantů celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí s návrhem na jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku v rozsahu 36 dovozů, u nichž jako ručitel celního dluhu vystupovala společnost N. N., spol. s r.o., a příslušné záruční listiny byly vydávány s jeho vědomím, čímž docílil toho, že k úhradě zbývající částky celního dluhu ve výši 17.626.934,52 Kč byla zavázána nesolventní společnost N. N., spol. s r.o., která naopak byla o tuto částku zvýhodněna. Krajský soud, který obžalobu přijal, po dokazování provedeném v hlavním líčení, konaném ve dnech 12.4. - 14.4.2005, 11.7. - 12.7.2005, 25.10.2005 a 27.10.2005, uznal rozsudkem ze dne 25.11.2005 obžalovaného P. K. vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr.zák., jenž skutkově vyjádřil způsobem uvedeným v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z výše citovaného činí odvolací soud následující závěry: Trestní stíhání obžalovaného P. K. není vedeno v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 tr.ř. K zahájení trestního stíhání jmenovaného došlo zákonem upraveným způsobem, tj. na základě usnesení vydaného dle § 160 odst. 1 tr.ř., které má náležitosti zákonem vyžadované. Výrok usnesení obsahuje popis skutku, ze kterého je P. K. obviněn, způsobem vylučující jeho záměnu za skutek jiný, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, obviněný je označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku, a v odůvodnění usnesení jsou označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Výhrada uplatněná obžalovaným proti popisu skutku nemá za následek, že je jeho trestní stíhání vedeno způsobem odporujícím znění § 2 odst. 1 tr.ř. Porovnáním popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě je třeba dojít k závěru, že obžaloba byla podána v souladu s požadavkem § 176 odst. 2 tr.ř., modifikace skutku ve výroku napadeného rozsudku neodporuje požadavku formulovanému zněním § 220 odst. 1 tr.ř. Z uvedeného plyne, že postupem orgánů činných v trestním řízení (až do rozhodnutí soudu prvního stupně) nedošlo k porušení zásady obžalovací upravené zněním § 2 odst. 8 tr.ř. Důkazy, na kterých vybudoval svůj výrok o vině soud prvního stupně, byly opatřeny a provedeny zákonu odpovídajícím způsobem. K výslechu svědků došlo po zahájení trestního stíhání obžalovaného, což má dopad v kontradiktorním charakteru dosavadního řízení (je dán možností obhajoby podílet se na provádění důkazů), provádění důkazů v řízení před soudem respektovalo zásadu ústnosti (§ 2 odst. 11 tr.ř.), soud při svém rozhodování přihlížel jen k důkazům, které byly v hlavním líčení provedeny (§ 2 odst. 12, § 220 odst. 2 tr.ř.). S ohledem na tu část opravného prostředku obžalovaného, která se věnovala otázce zproštění mlčenlivosti svědka JUDr. P., musel odvolací soud řešit otázku, zda jím učiněný závěr o procesní využitelnosti důkazů hodnocených v napadeném rozsudku krajským soudem se vztahuje i na tu část výpovědi jmenovaného svědka, kterou učinil v hlavním líčení konaném dne 27.10.2005. Z obsahu spisu lze ve vztahu ke zbavení svědka mlčenlivosti zjistit následující skutečnosti: Z obsahu protokolu o výslechu svědka J. K. v hlavním líčení konaném dne 12.4.2005 (č.l. 1446 - 1451) není patrno, že by bylo soudem zjišťováno stanovisko svědka ke zproštění mlčenlivosti JUDr. P. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 13.4.2005 vyplývá (č.l. 1470), že soud bude vyžadovat stanoviska svědka k této otázce, přičemž z referátu založeném na č.l. 1637 je zřejmé, že stanovisko bylo vyžádáno. Na výzvu soudu (převzatou 3.5.2005 pí D. – viz č.l. 1637 p.v.) nebylo reagováno, proto byla urgována dne 3.6.2005 (č.l. 1652). Výzvu převzal svědek K. osobně dne 6.6.2005. Přesto do výslechu svědka JUDr. P. dne 11.7.2005 nebyla odpověď soudu doručena. Svědek JUDr. P. pak soudu sdělil (č.l. 1751), že J. K. kontaktoval, ten jej mlčenlivosti nezbavil a neobdržel od něj žádnou listinu, kterou by ho mlčenlivosti zprostil. Dne 14.7.2005 obdržel soud písemné prohlášení J. K. ze dne 13.7.2005, jimž „pro účely trestního řízení ve věci 50 T 1/2004 – obžalovaný P. K.“ zbavil povinnosti mlčenlivosti advokáta JUDr. L. P. Podáním, došlým soudu dne 10.10.2005 (č.l. 1782), sdělil JUDr. P., že dosud nebyl svým klientem zproštěn mlčenlivosti. Dne 14.10.2005 byl svědek K. telefonicky vyzván předsedkyní senátu, aby písemné sdělení, že advokáta JUDr. L. P. zbavuje mlčenlivosti, zaslal též JUDr. P. (úřední záznam č.l. 1786). Při výslechu v hlavním líčení, konaném dne 27.10.2005, svědek P. uvedl, že mu doručené zbavení mlčenlivosti nevymezuje rozsah, v jakém je mlčenlivosti zproštěn. Klient mu telefonicky sdělil, že byl donucen prohlášení sepsat, když mu volal někdo z krajského soudu, nadiktoval mu, co má do prohlášení napsat a byl donucen to napsat a hodit do schránky. Po tomto prohlášení předsedkyně senátu sdělila (č.l. 1809), že telefonicky kontaktovala svědka K. v návaznosti na písemné sdělení JUDr. P. došlé soudu 10.10.2005, tomuto sdělila obsah uvedeného sdělení (nutnost doručení projevu zproštění mlčenlivosti také advokátovi) a požádala jej, aby – pokud zbavil advokáta povinnosti mlčenlivosti – učinil tento projev vůle i vůči němu. Nebylo mu diktováno, co má psát, a nebyl na něj činěn žádný nátlak. Podle protokolu o hlavním líčení (č.l. 1810) byl text obhájcem předložené listiny, doručené pobočce jeho advokátní kanceláře dne 25.10.2005, shledán shodný s textem, který byl zaslán soudu (toliko změněno datum sepsání na 19.10.2005). Svědek JUDr. P. soudu rovněž sdělil, že se telefonicky spojil s klientem a domluvil se s ním na rozsahu zproštění mlčenlivosti. V rozsahu, na kterém se s klientem domluvil, mu nic nebrání ve věci vypovídat. Z výše popsaných postupů krajského soudu je zřejmé, že nalézací soud si byl vědom toho, že na výpověď svědka JUDr. P., resp. její část, v níž by svědek měl hovořit o poznatcích, které nabyl v souvislosti se zastupováním svědka K. na základě jím udělené plné moci, se vztahuje zákaz výslechu upravený ustanovením § 99 odst. 2 tr.ř. Je tomu tak proto, že výpovědí k uvedeným otázkám by svědek porušil státem uloženou povinnost mlčenlivosti, jíž je v posuzovaných souvislostech povinnost uložená advokátovi ustanovením § 21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Dle odst. 1 cit. ustanovení „Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb“. Dle odst. 2 téhož ustanovení „Povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce; i poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že jej klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni.“V tomto směru není odvolacím soudem shledáváno v přístupu nalézacího soudu ke svědku vázanému povinností mlčenlivosti pochybení, neboť tento byl v hlavním líčení, konaném dne 11.7.2006 (č.l. 1751 - 1753), vyslýchán jen ke skutečnostem, na které se zákaz výslechu svědka nevztahoval. Současně však je zjevné, že se krajský soud – pokud pociťoval (a nikoli až po výslechu svědka dne 11.7.2006) potřebu výslechu svědka i k otázkám, na něž se zákaz výpovědi vztahoval – dopustil taktického pochybení, když nevyužil možnosti osobní přítomnosti svědka K. u hlavního líčení k tomu, aby mu (i v přítomnosti procesních stran) poskytl příslušné objasnění důvodů, pro které se na něj obrací s žádostí o zvážení zproštění mlčenlivosti jeho advokáta (ve formě obecného významu svědecké výpovědi pro rozhodování soudu a zákazu výslechu svědka k okolnostem, na které dopadá povinnost mlčenlivosti upravená ustanovením § 21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb.) a náležitě ho nepoučil o formě a obsahových náležitostech případného projevu vůle směřujícího ke zproštění advokáta (svědka JUDr. P.) mlčenlivosti. Obracel-li se však na svědka formami, které z výše citovaných poznatků vyplývají, tj. bez součinnosti obhajoby, nepřivodil tímto způsobem porušení obhajovacích práv obžalovaného. Z právní úpravy (§ 33 a násl., § 35 a násl. tr.ř.) nelze oprávnění účasti obhajoby na tomto postupu dovodit. V soudním řízení bylo prokázáno, že písemný projev vůle zbavit JUDr. P. povinnosti mlčenlivosti v souvislosti s jeho výpovědí v trestním řízení vedeném proti obžalovanému P. K. učinil J. K. i přímo vůči svému advokátovi. I když v písemném projevu nevymezil rozsah zproštění, nelze tvrdit, že nedošlo k účinnému zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti, neboť toto není podmíněno písemnou formou projevu. Z výpovědi JUDr. P. vyplynulo, že toto zpřesnění učinil J. K. ústně. Z přístupu, který zaujal JUDr. P. po kontaktování svého klienta J. K. v souvislosti s upřesněním rozsahu zproštění mlčenlivosti, vyplývá, že neshledal existenci skutečností, které by měly odůvodnit další zachování mlčenlivosti (§ 21 odst. 2 věty za středníkem zák. č. 85/1996 Sb.). V daných souvislostech pak není ani důvod činit závěr, že výpověď svědka při hlavním líčení, konaném dne 27.10.2005, je důkazem získaným za podmínek § 89 odst. 3 tr.ř., a proto důkazem v řízení nepoužitelným. Závěr o využitelnosti důkazů pro rozhodování soudu prvního stupně proto odvolací soud vztahuje i na výpověď svědka JUDr. P. ze dne 27.10.2005. V usnesení o zahájení trestního stíhání byl obžalovaný poučen o důvodech nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr.ř. a právu zvolit si obhájce. Ke zvolení obhájce mu byla stanovena lhůta tří dnů. Protože tato marně uplynula, byl tehdy obviněnému P. K. opatřením soudce Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7.1.2004 ustanoven podle § 39 tr.ř. obhájcem Mgr. F. Š. (č.l. 15), který obhajobu obžalovaného vykonává do současné doby. Tento obhájce byl ve stádiu přípravného řízení vyrozumíván o konání procesních úkonů, řady z nich se osobně účastnil a aktivně se na obhajobě obžalovaného (např. podáváním návrhů na provedení důkazů a předkládáním listinných důkazů) podílel i v řízení soudním. Obhájce obžalovaného (a toto ostatně ani není namítáno) nebyl na obhajovacích právech krácen. Obžalovanému byla poskytnuta možnost k obvinění se vyjádřit, tento realizoval své právo odepření výpovědi a reagoval – v souladu s oprávněním upraveným § 214 tr.ř. – na soudem provedené důkazy. Skutečnost uvedená obžalovaným v hlavním líčení dne 12.4.2005 (č.l. 1445), uplatněná i v opravném prostředku (nevymezení smlouvy), nemůže být vnímána jako okolnost, která by obžalovaného způsobem výrazným, tj. dosahujícím podstatné vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., zkrátila na jeho obhajovacím právu. Tím spíše nemůže být touto skutečností vyjádření obžalovaného, že neví, která informace mu měla být známa a kterou měl zneužít, neboť mu nebylo kladeno za vinu spáchání trestného činu podle § 128 odst. 1 tr.zák. (tzv. insidertrading) znakem, jehož objektivní stránky je neoprávněné užití informace dosud nikoli veřejně přístupné. Ve vztahu ke zproštění mlčenlivosti výpovědi svědka JUDr. P. z hlediska zachovalosti (zde tvrzeného porušení) práv obhajoby se odvolací soud vyjádřil výše. Na základě těchto konstatování odvolací soud uzavírá, že podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., odůvodňující ze zde vymezených důvodů zrušení napadeného rozsudku, neshledal. Vadu, zakládající důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., spatřuje obžalovaný v tom, že soud vadně vyhodnotil věrohodnost některých důkazů (konkrétně výpověď svědka K.), a to i proto, že neprovedl a nezhodnotil důkazy, které navrhl. Z obsahu spisu plyne, že důkazní aktivitu vyvinul obžalovaný prostřednictvím svého obhájce ve stádiu řízení před soudem (při výslechu před policejním orgánem dne 21.1.2004 /č.l. 1070/, ani v souvislosti s prostudováním spisu dle § 166 odst. 1 tr.ř. dne 28.4.2004 /č.l. 1410/ důkazní návrhy neuplatnil). Z protokolu o hlavním líčení dne 13.4.2005 (č.l. 1452) plyne, že obhájce předložil listiny v počtu 21 stran (založeny na č.l. 1616 - 1636) a též (č.l. 1460 - 1461), 140 ks fotokopií JCD (založeny včetně písemných podání obhájce na č.l. 1471 - 1615), které byly k důkazu přečteny v hlavním líčení dne 12.7.2005 (č.l. 1760). Dne 29.4.2005 učinil obhájce důkazní návrh (č.l. 1653) jednak ve formě předložení listinného důkazu (č.l. 1654 - 1660), jednak v návrhu na obstarání důkazu, na nějž soud reagoval (č.l. 1661) vyžádáním důkazů. Důkazy, založené na č.l. 1748 – 1749, stejně jako předložené obhájcem (č.l. 1654 - 1660) byly k důkazu čteny opět v hlavním líčení konaném dne 12.7.2005 (č.l. 1761). Důkazy soudem na návrh obhajoby ze dne 29.4.2005 opatřené, jež jsou založeny na č.l. 1765 - 1772, byly k důkazu přečteny u hlavního líčení dne 25.10.2005 (č.l. 1808). Dne 30.6.2005 učinil obhájce další důkazní návrhy, jak plyne z obsahu č.l. 1666 - 1667, č.l. 1698 - 1699 a č.l. 1698 - 1699, když předložil listiny založené na č.l. 1668 - 1682, č.l. 1685 - 1697 a č.l. 1700 - 1715. I tyto byly k důkazu soudem přečteny (č.l. 1761). Stejné platí i pokud se týká důkazních návrhů předložených obhájcem dne 8.7.2005 (č.l. 1717 - 1718 a č.l. 1738 - 1739). I listiny založené na č.l. 1719 – 1737 a na č.l. 1740 - 1745 byly k důkazu přečteny u hlavního líčení konaného dne 12.7.2006 (č.l. 1761). Poslední důkazní návrh uplatil obžalovaný prostřednictvím obhájce dne 21.10.2005 (č.l. 1791 - 1792), kdy předložil listiny založené na č.l. 1793 - 1806. K důkazu byly přečteny u hlavního líčení konaného dne 25.10.2005 (č.l. 1808). S přihlédnutím k těmto poznatkům je třeba učinit závěr, že tvrzení opravného prostředku (str. 4), že soud prvního stupně jím předložené důkazy neprovedl, není skutečnosti odpovídající. Za dané situace proto ani nemůže vadnost napadeného rozsudku (nesplnění požadavku kladeného na jeho odůvodnění zněním § 125 tr.ř.) spočívat v tom, že v něm soud neuvedl, proč důkazy navržené obhajobou neprovedl. Jinou skutečností je to, že tvrzení opravného prostředku odpovídá, že důkazy, předložené obhajobou či na její návrh opatřené (a v hlavním líčení i k důkazu provedené), nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezmiňuje a jejich význam pro rozhodnutí ani nehodnotí. Tato skutečnost – i s ohledem na závěrečnou řeč obhájce, ve které poukázal na význam předložených důkazů pro rozhodnutí věci z pohledu obhajoby – musí být nutně hodnocena jako vada napadeného rozsudku vymezená ustanovením § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., neboť i důkazy sice provedené, ale soudem nehodnocené (mají-li význam pro rozhodnutí), je nutno považovat za důkazy opomenuté. Za takové musí být v posuzované věci důkazy předložené obhajobou označeny, neboť absence jejich (alespoň rámcového) zhodnocení ve vztahu k významu, jež jim přisuzuje obhajoba v závěrečné řeči (potažmo v následně podaném odvolání), způsobuje, že v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. není z rozsudku patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou (v koncentrované podobě, i ve vztahu právě k důkazům touto procesní stranou, předloženou v závěrečném návrhu obhájce obžalovaného). Obdobné lze říci i ve vztahu k těm částem výpovědí svědků Bc. P. a V., které zmiňuje opravný prostředek obžalovaného, byť v této části není tato skutečnost shledána vadou podstatnou, neboť právní zhodnocení zjišťovaných skutečností by mělo náležet soudu. Pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu by dle odvolatele měly mít svou příčinu v nesprávnosti zhodnocení některých důkazů, neboť jejich správným vyhodnocením by nalézací soud měl dospět dle závěrečného návrhu obhájce (i návrhu obsaženého v podaném odvolání) k závěru, že se skutek nestal. Byť odvolací soud přisvědčil obžalovanému v jeho nahlížení na nezhodnocení některých skutečností (zejména v nezaujetí stanoviska k uplatněné obhajobě a důkazům, které na její podporu předložil), nesdílí jeho stanovisko, že dosud provedené důkazy svědčí (resp. s přihlédnutím k důkazu, jehož provedení odvolacím soudem navrhl, by měly svědčit) závěru, že se skutek nestal. Důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. shledává odvolací soud v kontextu níže uvedeného, tj. v potřebě doplnění dokazování k prověření toho, zda skutek, pro který byla podána obžaloba, nevykazuje znaky jiného trestného činu. Lze dovodit, že důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. spatřuje obžalovaný v nesprávnosti právní kvalifikace, a to s ohledem na namítaný nedostatek skutkových zjištění nezbytných pro posouzení skutku v podobě právní kvalifikace užité napadeným rozsudkem. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 12 - 13), činí krajský soud závěr o naplněnosti znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr.zák. jednáním obžalovaného v následujících skutečnostech: ... je nepochybné, že v úmyslu přesunout povinnost zaplatit celní dluh K.N., spol. s r.o., na nesolventní N. N., spol. s r.o., které tato povinnost vznikla jako ručiteli na základě poskytnutých záruk a individuálního zajištění celního dluhu v případě dovozu pohonných hmot pro K.N., spol. s r.o., … využil svého postavení ve společnosti N. N., spol. s r.o., a K.N., spol. s r.o. a dal popud k tomu, aby N. N., spol. s r.o., požádala CÚ v Novém Jičíně o uznání jí jako osoby ručitele pro zajištění celního dluhu ve smyslu ustanovení § 260 celního zákona č. 13/1993 Sb. v tehdy platném znění, když využil personálního propojení a druhého jednatele společnosti N. N., spol.s r.o., J. K. přiměl podepsat písemné žádosti předložené CÚ v Novém Jičíně o vydání povolení celního dluhu, což v důsledku nepravdivých a hrubě zkreslených údajů o stavu majetku, závazků a jmění CÚ v Novém Jičíně akceptoval formou rozhodnutí ze dne 31.1.2000 a 3.7.2000. Došlo tak ze strany CÚ (zastupujícího stát v postavení věřitele) k akceptaci nabídky ručení za celní dluh. Následně obžalovaný P. K. jako jednatel K.N., spol. s r.o., tento stav věci cíleně využil k tomu, aby prostřednictvím jím pověřených celních deklarantů, bez vědomí společníka a druhého jednatele N. N., spol. s r.o., v době od 134.6.2000 do 6.9.2000 v případě 36 dovozů pohonných hmot pro K.N., spol. s r.o., podal návrh na přijetí ručení formou předložených záručních listů obsahujících prohlášení o poskytnutí záruky ze strany K.N., spol. s r.o., Čili je zde individuální určené písemné prohlášení vůči věřiteli obsahující závazek uspokojit konkrétní pohledávku pro případ, že ji neuhradí dlužník K.N., spol. s r.o., jemuž vždy odpovídá přijetí poskytnuté záruky ze strany věřitele – CÚ v Novém Jičíně zastupujícího stát, což má ve svých důsledcích charakter smlouvy o ručení. … Obžalovaný ... po dobu cca dvou měsíců prováděl dovozy pohonných hmot pro K.N., spol. s r.o., aniž by cokoliv zaplatil na vyměřený celní dluh. Takto jednal k tíži N. N., spol. s r.o., neboť si musel být vědom existujícího celního dluhu, přesto v dovozech pokračoval s cílem, aby byly k úhradě celního dluhu zavázány N. N., spol. s r.o., jakožto ručitel … K.N., spol. s r.o., totiž uhradila z celkové částky celního dluhu ve výši 17.861.570,- Kč pouze 741.902,- Kč. ... obžalovaný docílil toho, že k úhradě zbývající částky celního dluhu ve výši 17.119.668,- Kč byla zavázána namísto K.N.,s.r.o., nesolventní N. N., spol. s r.o., čímž byla prvně jmenovaná společnost o tuto částku zvýhodněna. Oproti této koncepci, která nalezla svého výrazu i v podané obžalobě (viz její odůvodnění na str. 6: „Obviněný svým jednáním dosáhl dvou shora uvedených rozhodnutí Celního úřadu Nový Jičín o povolení pro společnost N. N., spol. s r.o., vystavovat záruční listy a poskytovat individuální zajištění celního dluhu, což možno ve smyslu ust. § 128 odst. 2 tr.zák. posuzovat tak, že uzavřel a dal popud k uzavření smlouvy s Celním úřadem Nový Jičín o vystavování záručních listin a individuálního zajištění celního dluhu touto organizací ..“), uplatnil obžalovaný prostřednictvím svého obhájce již v rámci jeho závěrečné řeči před soudem prvního stupně (resp. již i ve vlastním vyjádření na počátku hlavního líčení – viz jeho výhrada vůči absenci konkretizace příslušné smlouvy v obžalobě) obsahově stejnou výhradu, jaká je obsahem jeho opravného prostředku. Již v řízení před soudem prvního stupně namítl, že vztah mezi ručitelem a celním úřadem, který vydává správní rozhodnutí, není možno podřadit pod právní vztah založený smlouvou. Námitku opravného prostředku obžalovaného shledává odvolací soud právně relevantní. Objektem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku je (v nejširším smyslu) zásada rovnosti subjektů na trhu, v případě jednání majícího znaky selftradingu (§ 128 odst. 2 tr.zák.) pak hospodářská kázeň a zájem na zabránění zneužívání zákazu konkurence. Trestně právní ochrana se poskytuje vztahům, které jsou upraveny právem soukromým. Pro ty je typická již výše zmíněná rovnost subjektů (smluvních stran). Je to dáno i tím, že smlouva, jako znak objektivní stránky trestného činu podle § 128 odst. 2 tr.zák. („ ... uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy ...“ ), je vymezována jako dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká souhlasným projevem vůle smluvních stran (konsensem), čímž se liší od jiných forem právního jednání, tj. jednostranných právních úkonů a konstitutivních aktů aplikace práva (srov. Právnický slovník, 2. rozšířené vydání, prof. JUDr. D. H. & kolektiv, Nakladatelství C.H.BECK 2003, str. 898). Jednostranným právním úkonem se rozumí úkon spočívající v projevu vůle jedné strany (ibidem str. 277), konstitutivním aktem aplikace práva pak druh aktu aplikace práva, který má nejen procesní ale i hmotněprávní důsledky spočívající ve vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a povinností. Konstitutivní povahu má i většina rozhodnutí správních úřadů (ibidem str. 309). Vznik smlouvy (dohody) ve smyslu, jak je obecně pojímána (viz výše), nelze v posuzované věci dovodit. Není důvod činit jiný závěr než ten, že rozhodnutí Celního úřadu v Novém Jičíně ze dne 31.1.2000, č.j. 5111/99, i rozhodnutí téhož úřadu ze dne 3.7.2000, č.j. 2672/00, jsou konstitutivními akty aplikace práva vydané správním orgánem, neboť jejich vydáním, resp. okamžikem, kdy rozhodnutí nabyla právní moci, nabyla společnost N. N., spol. s r.o., oprávnění vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín za podmínek v rozhodnutích specifikovaných. Stejně tak povahu konstitutivního aktu aplikace práva mají i jednotlivá rozhodnutí Celního úřadu v Novém Jičíně vydaná podle § 260 odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jimiž se povolilo, aby se N. N., spol. s r.o., stal na žádost K.N., spol. s r.o., ručitelem, a jimiž byla současně přijata jím vydaná prohlášení o záruce, kterou individuálně zajišťuje celní dluh v souvislosti s operací prováděnou na podkladě specifikovaného celního prohlášení. Právní mocí citovaných rozhodnutí vznikla společnosti N. N., spol. s r.o., povinnost upravená § 260 odst. 1 zák.č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. společně a nerozdílně s dlužníkem splnit zaručenou výši celního dluhu. Povaha těchto aktů aplikace práva dle názoru odvolacího soudu vylučuje učinit závěr, který dovozuje nalézací soud, tj. o vzniku dohody o ručení. Na rozdíl od ručení např. v občanském právu, kde vzniká ručení dohodou mezi ručitelem a věřitelem o převzetí ručení za dluh dlužníka (přičemž pouze pro projev vůle ručitele se vyžaduje písemná forma), v případě posuzovaném nevznikl ručitelský závazek společnosti N. N., spol. s r.o., na základě smlouvy, nýbrž na základě rozhodnutí vydaného celním úřadem (byť na základě podnětu ze strany ručitele, který má podobu zákonem předvídané - § 260 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů – záruční listiny). Z povahy skutku, o němž se řízení vede, plyne, že jednání obžalovaného nebylo prvotně zaměřeno vůči společnosti N. N., spol. s r.o. (v pojetí nedovoleného konkurenčního jednání), nýbrž vůči finančním zájmům státu. K tomuto závěru je třeba dojít nejen na základě toho, že trestní oznámení ve věci učinil celní úřad. Ostatně i popis jednání, pro které bylo trestní stíhání obžalovaného na podkladě usnesení ze dne 26.11.2003 zahájeno, či jak je vymezeno v podané obžalobě, akcentuje to, že se ho obžalovaný dopustil „v úmyslu nezaplatit celní dluh“. Soud prvního stupně sice provedl modifikaci popisu skutku tak, že vymezil, že se obžalovaný jednání dopustil „ve snaze přenést úhradu celního dluhu z K.N., spol. s r.o., na N. N. spol. s r.o.“, avšak při současném tvrzení, že takto úhradu přenesl na společnost, o jejíž nesolventnosti a tudíž neschopnosti dostát závazkům vzniklým z ručení měl vědět. Poté se jeví nepřesvědčivým závěr z rozhodnutí vyplývající, že jednání obžalovaného směřovalo toliko k zatížení společnosti N. N., spol. s r.o., na úkor společnosti K.N., spol. s r.o. (soud zmiňuje přenos povinnosti, ač přesnější by zřejmě - § 260 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb.: „Ručitel se v záruční listině písemným prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.“ – bylo hovořit o vzniku solidárního závazku z převzatého ručení). Vycházejí-li tyto (dosud ve věci rozhodující) orgány z předpokladu, že obžalovaný byl informován o znalosti stavu majetku společnosti N. N., spol. s r.o., jejíž ekonomická situace je dokládána opatřenými důkazy, poté stěží lze činit závěr, že popisované jednání obžalovaného mělo vést „toliko“ k přenosu povinnosti vzniklé K.N., spol. s r.o., jako dlužníku, na N. N., spol. s r.o. (který by jí jako ručitel dostál), a tudíž opět „toliko“ k trestněprávně významnému následku, který dosavadní rozhodnutí těchto orgánu vymezila. K vystižení povahy a charakteru jednání obžalovaného se jeví vhodným zmínit následující: Posuzované jednání obžalovaného má nepochybně přímou souvislost s celním řízením, kterým je třeba rozumět procesní formu rozhodování o propuštění zboží do navrženého celního režimu. V tomto řízení, v němž návrhem na zahájení je celní prohlášení, se rozhoduje i o věcech cla, daně či poplatku vyměřovaných v souvislosti s propuštěním zboží a právě v těchto souvislostech se obžalovaný – formami popisovanými ve vydaných rozhodnutích – na celní orgány obracel. Podmínky, které je nutno splnit pro propuštění zboží, upravuje celní zákon, z něhož je vhodné uvést alespoň následující ustanovení účinná v době posuzovaného skutku: Podle § 121 odst. 1 celního zákona „Vznikne-li přijetím celního prohlášení celní dluh, nesmí být zboží propuštěno do navrženého režimu, s výjimkou režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla, dokud nebude celní dluh zajištěn nebo dokud nebude celní dluh splněn; ustanovení odstavce 2 tím není dotčeno.“ Dle odstavce druhého „Požaduje-li celní úřad podle celních předpisů upravujících režim, do kterého bylo zboží navrženo, zajištění celního dluhu, nesmí být zboží do tohoto režimu propuštěno, nebude-li celní dluh zajištěn“. Podle § 258 odst. 1 téhož zákona „Zajištění celního dluhu může být učiněno a) složením hotovosti na účet celního orgánu (dále jen „celní jistota"), nebo b) ručením“. Vycházely-li orgány přípravného řízení z předpokladu, resp. činily-li skutkový závěr, že se obžalovaný činu dopustil „v úmyslu nezaplatit celní dluh“, pak lze důvodně usuzovat, že popsaný sled úkonů, vedl – v důsledku výběru formy zajištění celního dluhu ručením (§ 261, § 258 odst. 1 cit. zák.) a v důsledku jeho přijetí celními orgány, činícími rozhodnutí pod vlivem nepravdivých informací o bonitě ručitele – jednak k obohacení K.N., spol. s r.o., v důsledku toho, že nebyla nucena k dosažení propuštění zboží (§ 121 odst. 1 cit. zák.) do navrženého režimu (do volného oběhu v tuzemsku) složit finanční prostředky („celní jistota“), ze kterých by mohl být celní dluh zákonem upraveným postupem (§ 258 odst. 2 cit. zák.) – v případě, že by nebyl dobrovolně splněn – uhrazen, jednak k tomu, že státu, zastoupenému celním úřadem, vznikla škoda (v podobě lucrum cessans), neboť se mu nedostalo plnění, na které měl ze zákona nárok. Přitom mezi jednáním obžalovaného a vznikem škody existuje příčinná souvislost (při prokázání tvrzených skutečností), neboť nebýt omylu vyvolaného ze strany obžalovaného předložením nepravdivých informací o osobě ručitele, nedošlo by k zajištění celního dluhu nesolventním ručitelem a v konečném důsledku k nevymahatelnosti celního dluhu. Naopak by bylo nezbytné, aby dlužník (K.N., spol. s r.o.) buď složil celní jistotu, kterou by bylo možno – v případě nesplnění – celní dluh umořit, nebo by muselo dojít k zajištění ručitelem, který by v případě neuhrazení celního dluhu dlužníkem celní dluh splatil. Při prokázané vědomosti obžalovaného o nesplnění celního dluhu ručitelem pro jeho nesolventnost by bylo prokázáno i jeho zavinění vztahující se následku v podobě poškození fiskálního zájmu státu, tzn. zavinění pokrývající též i příčinnou souvislost mezi jednáním a vznikem škody v podobě nenavýšení majetku státu, k němuž by – nebýt svým charakterem podvodného jednání – splacením celního dluhu došlo. V daných souvislostech je možno činit závěr, že stát – prostřednictvím za něj jednajících celních orgánů – učinil pod vlivem omylu majetkovou dispozici, která měla za následek vznik škody, neboť pod vlivem nepravdivých informací ve formě vydaných rozhodnutí propustil zboží do volného oběhu, aniž došlo k řádnému zajištění celního dluhu, což v konečném důsledku vedlo k poškození státu v částkách rovnajícím se výši vyměřeného cla a výše jeho úhrady. Při tomto pojímání charakteru jednání obžalovaného lze činit závěr, že primárním poškozeným nebyla společnost N. N., spol. s r.o., nýbrž stát a že vůči společnosti N. N., spol. s r.o., směřovalo jednání obžalovaného „toliko“ v důsledku realizace původního záměru, když se tato společnost svým způsobem stala prostředkem ke spáchání trestného činu majetkové povahy. Odvolací soud zastává proto názor, že skutek, který je předmětem řízení, není - v případě prokázání skutečností v tomto usnesení zmiňovaných - vyloučeno posuzovat v podobě právní kvalifikace, pro kterou bylo původně trestní stíhání P. K. usnesením policejního orgánu ze dne 10.11.2003 zahájeno, tj. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., neboť právní závěr státního zástupce, týkající se nemožnosti takového právního posouzení, obsažený v jeho zrušujícím usnesení ze dne 18.11.2003, nesdílí. Otázku možnosti této právní kvalifikace v probíhajícím řízení je třeba řešit z pohledu dvou kriterií. Prvním z nich je otázka totožnosti skutku, která se projevuje v již výše zmiňované zásadě obžalovací. Vyjde-li se ze obecně zastávaného stanoviska, že totožnost skutku je zachována nejen při úplné shodě jednání a následku, nýbrž též v situacích, kdy je zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo částečná totožnost následku, poté je nutno dovodit, že při příslušné úpravě skutku není možnost jeho právní kvalifikace v podobě výše naznačené vyloučena. Totožnost skutku dle přesvědčení odvolacího soudu pro tuto (opětovně) změněnou právní kvalifikaci by zakládala částečná totožnost jednání, neboť (jak již výše uvedeno), jak usnesení, tak podaná obžaloba, jednání obžalovaného vymezila tak, že tento jednal „v úmyslu nezaplatit celní dluh“, přičemž skutek popisuje jednání obžalovaného vůči celnímu úřadu včetně skutečnosti předložení nepravdivého prohlášení o stavu majetku společnosti N. N., spol. s r.o. Druhým kriteriem je otázka možnosti změny skutkových zjištění a právní kvalifikace s ohledem na charakter opravných prostředků, které proti rozsudku byly podány. Je sice skutečností, že opravný prostředek státního zástupce byl podán v neprospěch obžalovaného, ale v důsledku jeho zaměření toliko do výroku o trestu, potažmo z důvodu neuložení dalšího druhu trestu, není (i vzhledem k označení skutečností, které tvrzenou vadu výroku o vadu způsobují) způsobilý k vyvolání přezkoumání výroku o vině podle § 254 odst. 2 tr.ř., potažmo k jeho zrušení a nahrazení výrokem zhoršující postavení obžalovaného (§ 259 odst. 4, § 254 odst. 2 tr.ř.). Za dané procesní situace je zřejmé, že z pohledu výroku o vině se uplatňuje na další řízení zákaz reformace in peius v citovaných ustanoveních upravený. Je nadbytečné připomínat, že tento se uplatňuje ve vztahu ke všem výrokům rozsudku. Odvolací soud nicméně sdílí názor, že ani z pohledu druhého zvažovaného kriteria není případná změna právní kvalifikace ve směru zvažovaném vyloučena, neboť trestný čin podle § 128 odst. 4 tr.zák. a podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. jsou činy stejně trestnými. Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru o důvodnosti opravného prostředku obžalovaného, když zjistil, že zrušení napadeného rozsudku je odůvodněno vadami vymezenými zněním § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr.ř. Současně shledal podmínky pro vydání rozhodnutí v neveřejném zasedání (§ 263 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), neboť vady, jimiž napadený rozsudek trpí, nelze odstranit ve veřejném zasedání. Je tomu tak jednak proto, že ve věci je nezbytné provést další dokazování, u něhož nelze vyloučit (s ohledem na prokazování poněkud jiných skutečností a procesní aktivitu obhajoby v řízení soudním) jeho větší rozsah, jednak proto, že případná změna právní kvalifikace a s ní spojená změna skutku (§ 263 odst. 7 tr.ř.) by vyžadovala provedení dokazování odvolacím soudem, které by se vymykalo rozsahu dokazování upraveného zněním § 263 odst. 6 tr.ř. Vyjma důkazů, jejichž nové provedení soudem prvního stupně se jeví potřebným, by totiž důkazní činnost odvolacího soudu musela - s přihlédnutím k potřebě reagovat na obhajobu obžalovaného a hodnotit význam jím předložených důkazů, nebyly-li zhodnoceny soudem prvního stupně – obsahovat i provedení těchto důkazů formou jejich opakování za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr.ř. Postup odvolacího soudu podle § 259 odst. 1 tr.ř. je v přezkoumávané věci odůvodněn i závěrem o neudržitelnosti právní kvalifikace skutku z důvodů výše uvedených (absence znaku) a od něj se odvíjející potřeby případného ustálení jiné kvalifikace (v případě prokázání všech nezbytných požadavků kladených pro vyslovení viny obžalovaného), při kterémžto postupu nelze odhlížet od postulátů formulovaných v nálezech Ústavního soudu ČR. Ten opakovaně zdůraznil (např. IV. ÚS 251/04, III. ÚS 4/97, III. ÚS 139/98), že změny právní kvalifikace vždy přinášejí potencionální povinnost doplnit dokazování, resp. povinnost umožnit obviněnému uplatnit široce obhajobu ve vztahu k nově v úvahu přicházející právní kvalifikaci, včetně práva předložit nové důkazy. Z pohledu těchto požadavků je pak zřejmé (i s ohledem na odlišné vymezení úkolů soudu prvního a druhého stupně), že je třeba upřednostnit kasační formu rozhodnutí před její formou apelační. V reakci na obhajobu obžalovaného, jeho tvrzení o úhradě celního dluhu v jím označených případech a jím předložené listiny by odvolací soud měl vyžádat zprávu celních orgánů, zda tato tvrzení odpovídají skutečnosti (aby následně mohl posoudit, zda a případně jaký význam tyto skutečnosti mají ve vztahu ke skutku, o němž se trestní stíhání obžalovaného vede) a jednak by měl od celních orgánů vyžádat zprávu, zda společnost N. N., spol. s r.o., vůbec v některém případě uhradila celní dluh za společnost K.N., spol. s r.o., a také, zda případně ručila za celní dluhy nějaké jiné společnosti a pokud ano, zda svým závazkům dostála (zda ve vztahu k údajům obsažených v žádostech ze dne 20.12.1999 a 23.6.2000 o předjednání smluv, resp. zastupování několika obchodních společností v celním řízení a poskytování ručení za zajištění celního dluhu). Ve vztahu k opravnému prostředku státního zástupce je s ohledem na dosud uvedené nezbytné říci jen tolik, že jeho názoru o potřebnosti zdůvodnit neuložení peněžitého trestu by bylo lze přisvědčit, pokud by návrh na uložení tohoto druhu trestu odezněl v závěrečné řeči státního zástupce. Takový požadavek však ze strany státního zástupce uplatněn nebyl. Uložení peněžitého trestu brání ustanovení § 54 odst. 1 tr.ř. dikcí, že „peněžitý trest se neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný“. Nenastala-li změna stran majetkových poměrů obžalovaného, tzn. je-li nadále na majetek obžalovaného prohlášen konkurz, jak plyne z usnesení založeného na č.l. 1774, přečteného k důkazu v hlavním líčení dne 25.10.2004 (č.l. 1808), pak je zjevné, že neuložení peněžitého trestu krajským soudem je odůvodněné (byť v rozhodnutí nezdůvodněné). Zbývá dodat, že pokud změna v majetkových poměrech nenastane ani ke dni vydání event. dalšího odsuzujícího rozsudku, pak zřejmě k uložení tohoto druhu trestu nebudou dány zákonné podmínky.