Vyplývá-li možnost přísnější kvalifikace skutku z usnesení bezprostředně nadřízeného soudu, vydaného při rozhodování o věcné příslušnosti soudu, poté před vynesením rozsudku není třeba postupovat podle § 190 odst. 2, resp. § 225 odst. 2 TrŘ. Tak je tomu i za situace, rozšíří-li soud prvního stupně kvalifikaci jednání obviněného o další trestný čin, je-li mírněji či stejně trestný jako trestný čin uvedený v usnesení vydaném za podmínek § 24 odst. 1 TrŘ. Řízení předcházející rozsudku není v takovém případě zatíženo podstatnou vadou podle § 258 odst. 1 písm. a) TrŘ, neboť usnesení, jímž došlo ke změně věcné příslušnosti soudu, zákonem požadované poučení obviněného nahrazuje. Odvolací soud nemůže vyhovět důkaznímu návrhu odvolatele, který rozsahem navrženého dokazování odporuje znění § 263 odst. 6 TrŘ. To platí i v případě, že odvolatel požaduje, aby odvolací soud v takovém rozsahu postupem podle § 259 odst. 3 písm. a) TrŘ opakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, na nichž, dle něj vadně, založil svůj výrok o vině. K zodpovězení odborné otázky, zda zjištěná porucha duševního zdraví poškozené, kterou lze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle § 87 odst. 7 písm. ch) TrZ, má svou příčinu v jednání obviněného, je příslušný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Odlišný náhled znalce z odvětví školství a kultury, specializace psychologie, neodůvodňuje potřebu zpracování revizního posudku, nevznikají-li o správnosti závěrů znalce psychiatra-sexuologa pochybnosti ve smyslu § 109 TrŘ. Za osobu svěřenou pachatelovu dozoru ve smyslu zákonného znaku ustanovení § 242 odst. 2 TrZ nelze považovat dvanáctiletou dívku odpovídající psychické vyspělosti, ohledně níž nemá pachatel povinnost podílet se na její výchově. Uvedenou povinnost nelze vyvozovat z pouhého faktu, že mu matka nezletilé styk s poškozenou umožňovala, resp. s tímto byla svolná. Otcovsko-milenecké pojímání vztahu poškozenou nevytváří její závislost na pachateli trestného činu ve smyslu § 242 odst. 2 TrZ. Nelze-li s jistotou stanovit, že porucha zdraví poškozené v oblasti psychické, kterou lze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle § 87 odst. 7 písm. ch) TrZ, má svoji příčinu v jednání pachatele (např. proto, že nelze vyloučit, že se vyvinula jako důsledek neuspořádaného rodinného prostředí či genetické dispozice, tj. toliko dalších dvou možných faktorů), poté je, s přihlédnutím k zásadě „in dubio pro reo“, posouzení skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle 242 odst. 1, odst. 3 TrZ vyloučeno pro absenci příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a těžším následkem upraveným kvalifikovanou skutkovou podstatou.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.1.2006, č.j. 53 T 13/2005-394, byl obžalovaný Z.S. uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.zák., ve znění zákona č. 253/97 Sb., a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. b) tr.zák., ve znění zákona č. 253/97 Sb., (ad 1) a trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 144/2001 Sb., (ad 2) a byl za to odsouzen podle § 241 odst. 3 tr.zák., ve znění zák. č. 144/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle skutkových zjištění krajského soudu se obžalovaný Z.S. trestných činů, uvedených pod bodem 1) výroku rozsudku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od letních měsíců roku 2001 do měsíce června roku 2002, v L., na nuda pláži u přehrady K., u M. j. v Čechách, v bytě bytového domu na ulici K. č. 14 v L., v kůlně na zahrádce v B. a dále na různých místech v přírodě v okolí L. a B., okr. B., několikrát týdně, pohlavně zneužíval nezletilou A.B.*(pseudonym), která mu byla svěřena matkou nezletilé k dozoru a která na něm byla citově závislá, ačkoli znal její věk, a to tím způsobem, že ji nejprve na nuda pláži v L. osahával na holém těle, na prsou a přirození, poté ji opakovaně zneužíval orálně tak, že jí lízal přirození, následně v červnu 2002 v bytě na ulici K. č. 14 v L., kde ji navštívil a využívaje nepřítomnosti její matky, nezletilou svlékl ve spodní části těla ve snaze vykonat s ní pohlavní styk, k dokonání pohlavního styku však nedošlo, neboť byl vyrušen matkou nezletilé, která nenadále přišla do bytu, taktéž nezletilou v tomto období fotografoval nahou, přičemž v důsledku jeho opakovaného dlouhodobého jednání měla nezletilá výrazné psychické potíže spojené s depresemi, které vyústily v jejich sebevražedných pokusech a následných opakovaných hospitalizacích na specializovaných psychiatrických pracovištích, tímto ohrožoval mravní výchovu nezletilé A.B., která byla žákyní základní školy a svým jednáním ji tak sváděl k nemravnému životu, Trestného činu v bodě 2) výroku rozsudku se dle skutkových zjištění krajského soudu obžalovaný dopustil tím, že v přesně nezjištěný den v červnu roku 2002 v odpoledních hodinách nezletilou A.B., na své zahrádce v B. odvedl do kůlny, kde ji položil na desku, sundal jí kraťasy a spodní kalhotky, sám se též obnažil, roztáhl jí nohy a přestože nezletilá plakala, vykonal na ní soulož. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný Z.S. ihned po jeho vyhlášení v hlavním líčení odvolání přímo do protokolu (č.l. 391), které v zákonné lhůtě písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Opravný prostředek obžalovaného je zaměřen do všech jeho výroků. Odvolání vytýká 1) podstatné vady řízení, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, - zamítnutí návrhů obhajoby na provedení důkazů, a to vypracování revizního znaleckého posudku z oboru kultury a školství, odvětví psychologie, ohledně poškozené A.B., - porušení ustanovení § 225 odst. 2 tr.ř., neboť odvolatel byl uznán vinným ze spáchání trestných činů podle přísnějších ustanovení trestního zákona, než podle kterých posuzovala skutek obžaloba, a před vynesením rozsudku nebyl odvolatel na tuto skutečnost upozorněn. Jde o trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.zák., kdy ani usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 Ntd 38/2005, kterým bylo rozhodnuto o příslušnosti Krajského soudu v Brně, nemůže toto upozornění nahradit a zejména pak trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. 2) Výrazné pochybnosti o vině odvolatele - odůvodnění rozsudku nesplňující požadavky § 125 tr.ř., které je jednostranné, zaměřené pouze na variantu viny odvolatele při 100% věrohodnosti poškozené, - nesprávné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.ř., přičemž je namítána nevěrohodnost svědků J.T., M.T. a T.D. 3) Nesprávné právní posouzení skutku - uznání viny kvalifikacemi podle § 242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. není dostatečně odůvodněno a uznání viny odporuje provedeným důkazům. Pokud jde o trestný čin znásilnění, pak z výpovědi poškozené A.B. vůbec nelze dovodit subjektivní ani objektivní stránku tohoto trestného činu, přičemž soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku popisoval zhodnocení tohoto trestného činu, věnuje naprosto nedostatečně dva krátké odstavce (strana 22), - v případě trestného činu pohlavního zneužívání, pak při vzniku následku v podobě těžké újmy na zdraví vychází soud prioritně ze závěrů znalkyně z oboru kultury a školství, odvětví psychologie, PhDr. M.S., která v hlavním líčení uvedla, že jednání odvolatele vůči poškozené se na jejích depresivních stavech podílelo 50 % jednání. Vyjádření znalkyně je v naprostém rozporu s jejími závěry ve znaleckém posudku (kde uvedla, že poměr nelze přesně stanovit), proto dle názoru odvolatele závěry této znalkyně jsou nevěrohodné a jako důkaz nepoužitelné a navíc se jedná o znalce – psychologa, kterému vůbec nepřísluší se k této otázce vyjadřovat. Další znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zcela jednoznačně uvedla, že se nelze uchýlit k jednoduchému řešení a vyjadřovat nějaké podíly v procentech. Tato uvedla, že u poškozené se dispozičně od jejího dětství připravovalo „podhoubí“ k depresím i deprese samotné, vliv měly i genetické dispozice a zejména rodinné prostředí – čekalo se na „spouštěč“ těchto depresí. Už kolem sedmého roku věku nesla těžce každodenní hádky, když v tomto věku trpěla subdepresemi. Dle znalkyně se nedá určit na základě „této životní epizody“ – tedy jednání odvolatele, že jeho jednáním vůči poškozené vznikly její deprese. Mohlo to být snad jen „spouštěčem“ depresí, ale ani nemuselo. Spouštěčem mohlo být cokoli jiného, např. nešťastná láska. V tomto směru nevyloučila ani její (odvolatelem neopětovanou) lásku k obžalovanému. Aplikaci odst. 3 § 242 tr.zák. považuje odvolatel za zcela v rozporu s provedenými důkazy. 4) Výrok o trestu je nesprávný - trest neměl být ukládán vůbec, neboť odvolatel má za to, že se trestného činu nedopustil. Nelze však nepoukázat, že uložený trest odnětí svobody v trvání devíti roků je i při kvalifikaci, kterou užil krajský soud, zcela nepřiměřeně vysoký, neodpovídající skutkovým zjištěním, v rozporu se zásadami pro ukládání trestu, nerespektující ustanovení §§ 31 odst. 1 a 23 odst. 1 tr.zák. Odvolatel má za to, že bylo prokázáno, že vedl řádný a klidný život, s poškozenou či její rodinou se vůbec nestýká a není mu tedy zřejmé, v čem je potřeba společnost před jeho osobou chránit, popř. mu zabránit v páchání trestné činnosti, když se žádné nedopouští. Dále poukázal na to, že je invalidní důchodce, má podlomené fyzické zdraví a takto vysoký trest by byl pro něho trestem doživotním. Je toho názoru, že v jeho případě by i při užité právní kvalifikaci byl dán postup podle § 40 odst. 1 tr.zák. a bylo by možno přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody a tento trest uložit jako podmíněný se stanovenou přiměřenou zkušební dobou, popř. použít ustanovení § 60a tr.zák. – podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem. V další části opravného prostředku odvolatel poukazuje na to, že tvrzení poškozené o četnosti zneužívání po dobu celého jednoho roku od léta 2001 do léta 2002, v průběhu podzimu, zimy a jara, je zcela nereálné. V této souvislosti poukazuje na rozpory ve výpovědi samotné poškozené a jejího bratra, otce, příp. svědka F., kdy jejich výpovědi se liší v počtu návštěv a jejich četnosti v bytě poškozené, přičemž z toho lze vyvodit závěr, že žádný z těchto údajů není věrohodný. Předloženými lékařskými zprávami bylo prokázáno, že odvolatel trpí zdravotními obtížemi, často navštěvuje lékaře a je naprosto nereálné, aby v průběhu podzimu, zimy a jara roku 2001/2002 tak často mohl cestovat do L. a do bytu T. V této souvislosti poukázal na řádný rodinný život i se svojí družkou a z její výpovědi nevyplynulo, že by byl tak často mimo domácnost. Ve vztahu k trestnému činu znásilnění odvolatel namítá, že se výpověď poškozené rozchází s výpovědí jejího bratra, který ve své výpovědi jinak popisuje skutkové okolnosti, za nichž mělo dojít k pohlavnímu styku mezi odvolatelem a poškozenou a pro závažnost rozporů v těchto výpovědích nelze vycházet ani z výpovědi poškozené, ani z výpovědi svědka. Pokud nezletilá poškozená A.B. popisuje pokus o pohlavní styk tak, že byla položena na opřenou desku, takto to vůbec není technicky realizovatelné, kdy poškozená dle svého vyjádření jen pasivně na této desce ležela bez jakékoli sexuální či jiné tělesné aktivity. Dle jeho názoru není možné, aby se při údajném pohlavním styku na této desce udržela, navíc, když na fošně měla být nějaká „hadra“. V této souvislosti se odvolatel domáhá provedení vyšetřovacího pokusu. Rovněž poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené, pokud jde o vylíčení události v bytě T., kdy měl být s poškozenou přistižen matkou. Obě svědkyně průběh události líčí ve svých výpovědích odlišně a pro zásadní rozpor nelze brát opět výpověď nezletilé poškozené za věrohodnou. Odvolatel poukazuje i na výrazný rozpor mezi výpovědí A.B. a svědkyně T.D. stran četnosti svěřování se poškozené této svědkyni s údajným zneužíváním poškozené ze strany odvolatele. Jeho výpověď byla od začátku trestního stíhání konstantní, podrobně popsal všechny události, a to vše koresponduje s výpovědí jeho družky svědkyně K. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaným na jeho osobu, nebyly zjištěny po psychické ani sexuální stránce žádné úchylky, proto lze jeho výpověď hodnotit jako věrohodnou, navíc koresponduje s výpověďmi svědků K., N., J., K. Ze všech výše uvedených důvodů odvolatel proto navrhl, aby vrchní soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám ve smyslu § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl rozsudkem odchylně od skutkového zjištění soudu prvního stupně a za tímto účelem provedl všechny podstatné důkazy, které byly provedeny před soudem prvého stupně, a dále provedl důkazy, které v hlavním líčení nebyly provedeny. Za tímto účelem je navrhováno - přibrání znalce z oboru kultury a školství, odvětví psychologie, k vypracování nového znaleckého posudku stran věrohodnosti poškozené A.B., - přibrání znalce z odvětví soudního lékařství a za účasti jeho osoby a osoby poškozené provedení vyšetřovacího pokusu ohledně možnosti udržení se poškozené na šikmé desce při pokusu o pohlavní styk, - provedení konfrontace ve smyslu § 104a tr.ř. mezi odvolatelem a poškozenou A.B., - výslech svědka MUDr. J.Ch. k okolnostem zdravotního stavu odvolatele, zejména ve vztahu k možnosti či nemožnosti jeho ježdění několikrát týdně do L., - vypracování znaleckého posudku z odvětví psychologie stran věrohodnosti odvolatele, - vyšetření odvolatele na detektoru lži. Z podnětu podaného odvolání Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, přezkoumal podle § 254 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost napadených výroků. Jelikož opravný prostředek byl podán do výroku o vině, přezkoumal odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, který má ve výroku o vině svůj podklad a dospěl k následujícím zjištěním. Řízení předcházející vydání napadenému rozsudku není zatíženo žádnými závažnými procesními vadami, pro které by bylo nezbytné napadený rozsudek rušit z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Dle názoru odvolacího soudu nedošlo k porušení ustanovení § 225 odst. 2 tr.ř., neboť odvolací soud vycházel z premise, že rozhodnutí o přenesení věcné příslušnosti Vrchním soudem v Olomouci, sp.zn. 1 Ntd 38/2005, nahradilo poučení ve smyslu § 190 odst. 2 tr.ř., tzn., že obžalovaný byl tímto rozhodnutím soudu při nařízení hlavního líčení na možnost posuzování skutku podle přísnějšího ustanovení trestního zákona upozorněn. Sama skutečnost, že krajský soud samostatně kvalifikoval část jednání, pro které byla podána obžaloba, jako další trestný čin s trestní sazbou rovněž v rozpětí pět až dvanáct let, rovněž nezakládá namítané porušení zákona, neboť postupem krajského soudu nedošlo k tomu, že by obžalovaný byl ohrožen vyšším trestem, než který mu bylo možno uložit na základě kvalifikace jednání v podobě trestného činu podle § 242 odst. 1, odst. 3 tr.zák., na kteroužto možnou kvalifikaci byl rozhodnutím o přenesení příslušnosti upozorněn. Za dané situace ani nenastaly důvody k aplikaci § 225 odst. 2 tr.ř., zejména nutnosti poskytnutí nové lhůty k přípravě obhajoby. Skutečností je, že informování obžalovaného o další možné kvalifikaci jeho činu v rozhodnutí nalézacího soudu by obhajobě umožnilo důslednější realizaci jejich práv, ať již formou důkazního návrhu či jiné reakce, avšak uvedené konstatování nemění ničeho na závěru, že vážná procesní vada, která by měla odůvodnit zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., v postupu soudu nalézacího není odvolacím soudem shledávána. Zbývá dodat, že porušení ustanovení § 225 odst. 2 tr.ř. by bylo shledáno v situaci, kdy by krajský soud skutek obžalovaného posoudil podle přísnější právní kvalifikace, než na kterou, jako možnou, byl v rámci rozhodnutí, vydaného za podmínek § 24 odst. 1 tr.ř., upozorněn (shodné stanovisko již vrchní soud zaujal např. ve věci 1 Ntd 24/2005). Odvolací soud nesdílí ani další výhradu opravného prostředku odvolatele stran porušení procesních předpisů v otázce provádění důkazů. Z ústavního principu nezávislé soudní moci vyplývá oprávnění soudu provést dokazování v takovém rozsahu, který považuje za nezbytný pro své rozhodnutí, a to z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. (zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí). Principu spravedlivého procesu pak neodporuje, jestliže krajský soud neprovedl všechny důkazy, které procesní strana navrhla. Musí však o tom rozhodnout a v odůvodnění napadeného rozsudku vyložit, proč návrhům na dokazování vyhověno nebylo. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že nalézací soud v rámci dokazování procesním způsobem rozhodl o tom, že se dokazování, navrhované odvolatelem, provádět nebude a v odůvodnění rozsudku na straně 20 a 21 pak vyložil svoje úvahy o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování. S touto argumentací se vrchní soud plně ztotožňuje. Skutková zjištění krajského soudu, popsaná ve výroku napadeného rozsudku v bodě 1), ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.zák., jsou správná a založená na procesně využitelných důkazech, přičemž jejich popis je učiněn i odpovídajícím způsobem z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Zcela správně a důvodně vyvozuje nalézací soud pachatelství obžalovaného na činu z výpovědi poškozené nezletilé A.B., kterou považuje za věrohodnou. Věrohodnost výpovědi poškozené je založena na závěrech znaleckého posudku, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. S., přičemž se závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku stran zkoumání poškozené se odvolací soud ztotožňuje a stejně jako nalézací soud neshledává důvody pro vypracování nového znaleckého posudku, neboť znalkyně v hlavním líčení setrvala na svých závěrech, o správnosti jejího posudku nevznikly pochybnosti a posudek nelze považovat za nejasný a neúplný, neboť znalkyně měla možnost pracovat se všemi důkazními materiály, které jsou obsaženy ve spise. Opravný prostředek vytýká krajskému soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. s poukazem na určité rozpory ve výpovědích svědků a poškozené nezletilé A.B. a tendenčnost hodnocení důkazů soudem nalézacím v neprospěch odvolatele. S takovouto interpretací hodnotící činnosti soudu prvního stupně se vrchní soud neztotožňuje. Na jedné straně je sice skutečností, že dílčí nuance ve výpovědích svědků lze dohledat, jak na ně opravný prostředek poukazuje, nicméně na straně druhé je nutno konstatovat, že tyto jsou záměrně vytrhávány z kontextu projednávané věci a interpretovány odlišným způsobem, než jak je ve svých jednotlivostech a souhrnu hodnotí soud prvního stupně. Vrchní soud v souvislosti s otázkou hodnocení důkazů konstatuje, že oprávnění hodnocení důkazů (zejména v části jejich věrohodnosti) přísluší především soudu prvního stupně (§ 263 odst. 7 věta druhá tr.ř.), přičemž odvolací soud neshledává (s výhradami níže uvedenými) v posuzované věci pochybení, zakládající porušení požadavku stanoveného v § 2 odst. 6 tr.ř., které by mělo vést k tomu, aby důkazy (po jejich opětovném provedení) hodnotil odvolací soud způsobem odlišným od soudu prvého stupně v rovině trestní odpovědnosti odvolatele za dokonané trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.zák. a ohrožování mravní výchovy podle § 217 odst. 1 písm. b) tr.zák. Změnu náhledu na potřebu odlišného nazírání na hodnocení důkazů nepřineslo ani osobní slyšení navrhovaného svědka obhajobou, MUDr. J.Ch., CSc., v řízení před soudem odvolacím. Z jeho výpovědi bylo zjištěno, že obžalovaný je invalidní důchodce. Následkem dlouhodobého stresu v uranovém průmyslu a po operaci bederní páteře trpí pooperačním únavovým syndromem, což je postižení, které vzniká dlouhodobě v expozici v radioaktivním prostředí. Svědek uvedl, že v inkriminovaném období (léto 2001 – léto 2002) byl obžalovaný asi 6x vyšetřován pro různé zdravotní obtíže. Výpověď svědka v žádném případě nepotvrdila tvrzení opravného prostředku, že by obžalovaný pro svůj zdravotní stav nebyl schopen návštěv v bydlišti poškozené, jak uzavírá krajský soud v napadeném rozsudku. Tvrzení svědka o návštěvách odvolatele u lékaře pak koresponduje se založenými lékařskými zprávami ve spise, ze kterých vyplývá, že zdravotní stav obžalovaného Z.S. nebyl omezen v takovém rozsahu, jak se jmenovaný dovolává. Jako nepřípadný byl shledán návrh odvolatele na doplnění dokazování, aby byl vyšetřen na detektoru lži. Takový důkaz nejen, že není zapotřebí s ohledem na jiný okruh důkazů, ze kterých je pachatelství odvolatele na činu vyvozováno, nýbrž i proto, že v českém trestním řízení nemá právní relevanci pro stanovení trestní odpovědnosti pachatele trestného činu. Pokud jde o výpovědi svědků, na které odvolatel poukazuje a které dle jeho názoru podporují jeho obhajobu, těmito se nalézací soud zabýval a rovněž je hodnotil v kontextu všech provedených důkazů. S tímto hodnocením se odvolací soud ztotožňuje a odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Důvodnost odvolacích námitek shledává vrchní soud v té části skutkových zjištění krajského soudu, které se váží k naplnění zákonných znaků trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. a znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu zneužívání podle § 242 odst. 2, odst. 3 tr.zák. Krajský soud se v této části rozhodnutí ne zcela přiléhavě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a jeho skutková zjištění tak zůstala nejasná, což nutně vedlo ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. Byť byl napadený rozsudek zatížen uvedenými vadami, přesto po provedeném dokazování podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr.ř. ve veřejném zasedání mohl odvolací soud skutková zjištění upřesnit a vytvořit si tak předpoklad pro vydání nového meritorního rozhodnutí. Dokazování bylo provedeno odvolacím soudem pouze v omezeném rozsahu, když nebyl, z důvodů níže rozvedených, shledán důvodným požadavek opravného prostředku, aby byly v řízení před odvolacím soudem znovu provedeny všechny důkazy, které provedl v hlavním líčení krajský soud. Vrchní soud k takto formulovanému důkaznímu návrhu obhajoby zaujal následující stanovisko: Realizací postupu navrženého obhájcem obžalovaného by vrchní soud zjevně porušil ustanovení upravující dokazování v řízení před odvolacím soudem a uzurpoval by si oprávnění, která mu dle zákona nenáleží. Návrh obhájce patrně bral v úvahu skutečnost, že podle § 259 odst. 7 tr.ř. je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně a že sám je může odlišně hodnotit pouze tehdy, pokud je sám provedl („ ... s výjimkou důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl … “). Patrně z těchto důvodů, resp. pro možnost vyhovění návrhu obsaženému v opravném prostředku obžalovaného, obhájce obžalovaného tak rozsáhlé dokazování v řízení před odvolacím soudem navrhl. Odvolací soud však s ohledem na níže citovaná související ustanovení trestního řádu dospěl k názoru, že navržený procesní postup by realizovat nemohl ani za situace, že by sdílel názor opravného prostředku o celkově vadném hodnocení důkazů soudem prvního stupně. S účinností od 1.1.2002 může podle § 259 odst. 3 tr.ř. odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem nejen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, nýbrž i tehdy, byl-li na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolacímu soudu je zákonnou úpravou poskytnut prostor pro změnu skutkových zjištění, k té však soud druhého stupně může přistoupit jen, dodrží-li zákonem formulované požadavky. Podle cit. ustanovení se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení (ad a/) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo (ad b/) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Přitom musí nutně dbát funkčního rozdílu mezi soudem prvního a druhého stupně, který se projevuje i omezenými možnostmi odvolacího soudu při provádění vlastního dokazování za účelem vydání meritorního rozhodnutí, jak jsou definovány zněním § 263 odst. 6 tr.ř. Dle citovaného ustanovení provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Pokud je ve věci shledávána potřeba doplnění dokazování a toto dokazování se svým rozsahem vymyká možnostem upraveným zněním § 263 odst. 6 tr.ř., poté nutně může odvolací soud při zrušení napadeného rozsudku postupovat jen podle § 259 odst. 1 tr.ř. Dle něj může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, zejména, jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Současně je nutno výkladem citovaných souvisejících ustanovení třeba dovodit, že důvod k postupu podle § 259 odst. 1 tr.ř. bude dán i tehdy, pokud je napadený rozsudek zatížen vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti z důvodu, že v něm absentuje hodnocení splňující požadavky § 2 odst. 6 tr.ř., tj. neobsahuje-li odůvodnění rozsudku hodnocení, kterým by mohl být odvolací soud vázán, ať již proto, že vyhodnocení důkazů provedeno není vůbec, nebo vykazuje zásadní vady např. proto, že nehodnotí důkazy navzájem si odporující, nevypořádává se s uplatněnou obhajobou obžalovaného apod. V situacích naznačených není možno ze strany soudu odvolacího postupovat tak, že by opětovně provedl všechny, nebo převážnou většinu důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně a po jejich novém zhodnocení dospěl ke zcela jiným skutkovým a právním závěrům. Tímto postupem by již totiž provedl dokazování vymykající se limitům stanoveným v § 263 odst. 6 tr.ř., tzn., že by svou činností nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Ve věci posuzované nevznikla potřeba aplikace ustanovení § 259 odst.1 tr.ř., neboť po dokazování provedeném v odvolacím řízení jednak z iniciativy soudu odvolacího (výslech znalkyně MUDr. R.H.) a k návrhu obhajoby (výslech svědka MUDr. J.Ch., CSc.) mohl být popis protiprávního jednání odvolatele nově vymezen, a to tak, aby zcela jednoznačně vykazoval všechny zákonné znaky odvolacím soudem užité právní kvalifikace, tj. trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.zák. a ohrožování mravní výchovy podle § 217 odst. 1 písm. b) tr.zák., které byly (v rozsahu základních skutkových podstat) jinak správně na jednání odvolatele soudem prvého stupně aplikovány. Nedůvodným byl shledáván požadavek odvolatele na provedení konfrontace s poškozenou, neboť ošetřující lékař i znalkyně PhDr. S. osobní kontakt nedoporučili. Po přezkoumání obsahu spisového materiálu shledává odvolací soud oprávněnou výhradu opravného prostředku, že napadený rozsudek ve vztahu k užité právní kvalifikaci v podobě trestného činu znásilnění podle § 242 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. je kusý a nedostatečně odůvodněn. Dle názoru odvolacího soudu krajský soud důsledně nevyhodnotil provedené důkazy, což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému vyvození trestní odpovědnosti odvolatele v podobě samostatného trestného činu (ad 2/ výroku napadeného rozsudku). Krajský soud sice na straně jedné správně a důvodně uzavřel, že k pohlavnímu styku odvolatele s poškozenou nezletilou G.T. skutečně došlo, avšak nikoli za užití násilí dosahující intenzity, kterou zákon pro naplněnost skutkové podstaty předpokládá. Z výpovědi samotné poškozené je zřejmé, že násilí ze strany odvolatele nedosáhlo předpokládané intenzity. Poškozená právně relevantní skutečnosti popsala tak, že kladla odpor chůzí k nějaké kůlně na zahradě, avšak to blíže nespecifikovala. V další fázi jednání odvolatele vylíčila tak, že ji položil na fošnu, kterou měl opřenou o zeď, svlékl se, přičemž poškozená se domnívala, že to bude stejné jako dříve – orální sex, a že to vydrží jako vždy. Pak obžalovaný do poškozené zasunul pohlavní úd a asi třikrát s ním zahýbal a když viděl, že brečí, zanechal svého jednání. Nohy měla u sebe a on jí je dal od sebe ne moc velkým násilím. Poškozená styk nechtěla, ale nebránila se. To, že s tím nesouhlasila, viděl obžalovaný z toho, že brečí, protože ji to bolelo. Naplněnost znaků trestného činu znásilnění soud prvního stupně vyjádřil v rozsudečném výroku při popisu skutku tak, že jí obžalovaný „ … roztáhl nohy a přestože nezletilá plakala, vykonal na ní soulož … “. Ve shodě s vyjádřením poškozené není v popisu skutku vyjádřeno, že by překonával nějaký (fyzicky měřitelný, motorickými projevy vyjádřený a z pohledu vnímání obžalovaného vážně míněný) odpor poškozené. I při odůvodnění právní kvalifikace (str. 22 rozsudku) krajský soud spíše zdůrazňuje pláč poškozené, avšak při hodnocení jeho významu již pomíjí, že z výpovědi poškozeného vyplynulo, že ke stejným projevům se uchylovala v období po návratu ze školního výletu i v jiných případech sexuálních aktivit obžalovaného, které nalézací soud kvalifikoval podle § 242 odst. 1 tr.zák. Z pohledu těchto souvislostí proto odvolací soud neshledal krajským soudem užitou právní kvalifikaci jako odůvodněnou, neboť v popise skutku v bodě 2) rozsudečného výroku nejsou znaky trestného činu znásilnění dostatečně vyjádřeny a důvodnost užití této kvalifikace pak nevyplývá ani z provedeného dokazování. Pokud ve vztahu k tomuto (samostatně kvalifikovanému skutku) uplatnil odvolatel požadavek na provedení vyšetřovacího pokusu, nebyl shledán odvolacím soudem důvodným, a to nejen pro překážku na straně poškozené (nevhodnost připomínání jí událostí s ohledem na její psychický stav), ale i proto, že popis děje poškozenou odvolací soud nepovažuje za technicky nemožný. Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži a takový čin spáchá na osobě mladší 15-ti let. Za násilí se podle ustálené soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby proti její vůli. Z popisu poškozené skutkového děje však dle názoru odvolacího soudu nelze znak násilí ani vážně míněného odporu poškozené dovodit. Správně byla proto již tato část protiprávní aktivity odvolatele vůči poškozené vyjádřena v obžalobě státního zástupce a zahrnuta do skutku vykazujícího znaky toliko trestného činu pohlavního zneužívání. Protože ze strany obžalovaného se jednalo pouze o dílčí útok pokračujícího trestného činu, byl tento při novém rozhodnutí odvolacího soudu začleněn do skutku pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání tak, jak pro tento trestný čin byla podána obžaloba státním zastupitelstvím. V případě trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr.zák. je obžalovanému kladeno za vinu soudem prvního stupně, že tímto činem způsobil těžkou újmu na zdraví (odst. 3 § 242 tr.zák.). Svoje závěry vyvozuje nalézací soud ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a z oboru školství a kultury – psychologie (stana 20 odůvodnění rozsudku). Krajský soud uzavírá, že psychický stav, který byl u nezletilé A.B. zjištěn znalkyní MUDr. H. (odvětví psychiatrie a sexuologie), je třeba považovat za vážnou poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr.zák. a je nutno konstatovat, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví – psychickou újmu. Přestože obě znalkyně shodně konstatovaly, že nelze jednoznačně za příčinu psychických obtíží poškozené považovat sexuální zneužívání ze strany obžalovaného, neboť na jejím nepříznivém psychickém zdravotním stavu se spolupodílelo též neuspořádané rodinné prostředí a genetická dispozice ze strany otce, znalkyně PhDr. S. v hlavním líčení uvedla, že na psychických potížích poškozené se podílí ze čtvrtiny rodinné dispozice, ze čtvrtiny neuspořádané rodinné prostředí a z poloviny jednání obžalovaného. S tímto závěrem se znalkyně MUDr. H. neztotožnila a konstatovala, že je to zjednodušující, zavádějící a nepřesné, přesto však soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k nějakému rozporu ve výpovědích znalkyň. Jejich rozdílné odpovědi pouze potvrzují, že jde o okolnost velmi těžko vyjádřitelnou, např. procentuelním určením. Soud prvého stupně za rozhodné považuje to, že PhDr. S. podíl pohlavního zneužívání obžalovaného na psychických problémech poškozené považuje za podstatný a výrazný (uvádí poloviční). Vyjádření znalkyně MUDr. H., která uvedla, že si netroufá říci, jestli byl větší podíl primární rodiny nebo pohlavního zneužívání obžalovaným, když právě toto pohlavní zneužívání mohlo být spouštěčem, který spustil depresivní reakce u poškozené, svědčí rovněž o tom, že ani tato znalkyně nebagatelizuje podíl jednání odvolatele na psychických problémech poškozené. Soud rovněž přihlížel k vyjádření samotné poškozené u hlavního líčení, v němž psychické problémy vztahovala pouze k jednání obžalovaného. Krajský soud uzavírá, že odpovědnost obžalovaného za vzniklý následek je dána nejen tehdy, když jeho jednání je jedinou příčinou vzniklého následku, ale i tehdy, když jednání obžalovaného je jednou z podstatných příčin, tedy příčinou dostatečně významnou, která přistoupí k okolnostem dalším a v jejich souhrnu k trestněprávnímu následku dojde. Ve věci posuzované jednání obžalovaného Z.S., spočívající v pohlavím zneužívání nezletilé A.B., je nutno považovat za takovou podstatnou okolnost, která ve spojení s dalšími okolnostmi, a to neuspořádaným rodinným prostředím a dědičnou zátěží, vedly ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, a proto je dána odpovědnost obžalovaného za tento následek. S takovýmto hodnocením se však odvolací soud neztotožnil. Z obsahu znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a sexuologie vyplývá, že u mladistvé A.B. je patrný disharmonický vývoj osobnosti projevující se emočně nestabilní poruchou osobnosti. Dominuje u ní sklon k depresím a je zvýšená pohotovost k sebepoškozování a sebevražedným pokusům. Z psychiatrického hlediska se jedná o závažnou duševní poruchu. Počátky psychické újmy lze u jmenované spatřovat již v dětském věku, kdy v důsledku rozpadu rodiny nebyla dána možnost vytvářet pevné vzájemné citové vazby mezi jednotlivými členy rodiny. V dalším vývojovém období pak na tuto prvotní psychickou újmu navazuje předčasná tělesná vyspělost (pubertas praecox), kterou se jmenovaná výrazně odlišuje od svých vrstevníků. Předčasná tělesná vyspělost při souběžné výrazné citové karenci pak vedla nezletilou k neadekvátnímu navázání a prožívání vztahu se starším mužem, přičemž pro pozdější sexualizaci vztahu však byla psychologicky nezralá. V průběhu vztahu se projevuje u ní velmi složité prožívání vztahu, a to v kombinaci otcovsko-mileneckém. Z forenzního hlediska nelze přesně stanovit, která z životních situací je svojí závažností dominující na vzniku psychické újmy. Disharmonický vývoj u poškozené znalkyně označila jako za vážnou poruchu zdraví. Znalkyně nestanovila, zda větší podíl primární rodiny a nebo epizoda z jejího života (jednání obžalovaného) byla závažnější. Rozhodně nebyla spouštěčem depresí, které již existovaly, připravovaly se a spustilo by je cokoliv jiného, např. nešťastná láska, konfliktní vztah s matkou. Ze sexuologického hlediska nedošlo u poškozené k žádnému traumatu, který by jí poškodil v jejím sexuálním životě, jak tomu bývá typicky v obdobných případech pohlavního zneužívání. Další vývoj u poškozené ukázal, že pomyslné trauma dvanáctileté dívky ze sexuálního kontaktu s podstatně starším mužem se nekonalo do té míry, jak by se u jiného obdobného případu předpokládalo. I v řízení před odvolacím soudem znalkyně setrvala na svém závěru, že nelze jednoznačně určit, která ze tří rovin (a to jednak fyzická predispozice poškozené – předčasná puberta, jednak rodinné prostředí – vztah dcery a matky a jednak jednání obžalovaného), resp. který z těchto faktorů mohl být spouštěčem a prohloubením negativního zdravotního stavu u poškozené. Znalkyně rozhodně vyloučila možnou kvantifikaci podílu jednání obžalovaného vůči poškozené tak, jak učinila znalkyně PhDr. S. Odvolací soud přisvědčil námitce opravného prostředku, že zodpovězení otázky, co způsobilo vážnou újmu na zdraví u nezletilé, nepřísluší znalci psychologovi, nýbrž znalci psychiatrovi – sexuologovi. Tuto otázku, jako základní předpoklad pro následné právní posouzení činu v podobě způsobení těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm.ch) tr. zák., může na základě vyšetření duševního stavu poškozené posoudit pouze znalec psychiatr – sexuolog, neboť jde o otázku medicinskou. Znalkyni z oboru školství a kultura – psychologie posouzení otázky vzniku vážné poruchy zdraví v podobě závažné duševní poruchy a jejich příčin, nepřísluší. Dle závěru odvolacího soudu nelze obžalovanému přičítat odpovědnost za vzniklý následek, neboť znalkyně MUDr. H. nevyloučila, že spouštěčem dalšího rozvoje negativního zdravotního stavu u nezletilé nemuselo být jednání odvolatele, ale mohla to být samostatně některá z jiných jí uváděných příčin. Z těchto poznatků soud odvolací vyvozuje závěr, že jednání odvolatele tak nemuselo být kauzální pro vznik následku v podobě vážné poruchy zdraví. Za této situace bylo nezbytné aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť jde o skutkovou okolnost, která je právně významná pro to, zda poškozená utrpěla vážnou poruchu zdraví v důsledku jednání odvolatele či nikoliv. Odvolací soud proto dospěl k odlišnému závěru, než jak učinil soud nalézací v napadeném rozsudku, a má za to, že nelze na straně odvolatele dovodit, že by svým jednáním způsobil u poškozené nezl. A.B. vznik těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr.zák., jejíž existence je nepochybná. Obžalovanému je dále kladeno za vinu soudem prvého stupně v případě trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr.zák., že spáchal takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti (odst. 2 § 242 tr.zák.). Nalézací soud se o naplněnosti tohoto znaku zmiňuje na str. 19 odůvodnění rozsudku. Uzavírá, že není pochyb o tom, že obžalovaný byl vůči poškozené v postavení, kdy jí nahrazoval otce, neboť matka poškozené nebyla kontaktu nezletilé A.B. s J.T. nijak nakloněna. Z tohoto postavení dle nalézacího soudu vyplývalo i to, že D.T. nezletilou A.B. obžalovanému svěřovala na dobu, kterou obžalovaný s poškozenou trávili spolu. V této době měl tak obžalovaný plnit funkci osoby, která na poškozenou dohlíží a stará se o ni. Nezletilá A.B., které obžalovaný nahrazoval chybějícího otce, se k tomuto citově upnula a v tomto směru se na něm stala závislou. Obžalovaný Z.S. při páchání trestné činnosti využil tohoto stavu závislosti a poškozená se jeho sexuálním projevům nebránila, když sama vypověděla, že to brala jako daň za to, že se k ní chová pěkně. Obžalovaný tak při páchání trestné činnosti dle závěru krajského soudu zneužil citové závislosti nezletilé poškozené A.B., která vůči němu byla osobou svěřenou jeho dozoru. Ani v případě naplněnosti tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu se odvolací soud se závěry krajského soudu neztotožnil. Dle ustálené soudní praxe se za závislost považuje stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele; přitom nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale postačuje fakticky poměr závislosti, např. tím, že pachatel vykonává úkony spojené s výchovou osoby mladší než 18 let. Naplnění zákonného znaku podle odst. 2 § 242 tr.zák. předpokládá kumulativní splnění dvou podmínek, jednak svěření osoby dozoru pachatele a jednak zneužití její závislosti. Krajský soud uzavírá, že nezletilá A.B. byla svěřena dozoru obžalovaného. Tento závěr však nemá oporu ve skutkových zjištěních, neboť z výpovědi matky nezletilé D.T. vyplývá, že obžalovaného brala jako kamaráda, neboť on znal situaci v jejich rodině a stal se jejich přítelem. Protože je zdravotní sestrou a dělala dvanáctky v práci, byla ráda, že obžalovaný bral její dceru s sebou např. na koupaliště. O osobu svěřenou dozoru pachatele ve smyslu § 242 odst. 2 tr.zák. jde tehdy, jestliže pachatel má právo i povinnost na takovou osobu dohlížet a bdít nad ní. Tak tomu je v případě manžela, který není rodičem, žije však s ním ve společné domácnosti, přičemž tento manžel rodiče sice není subjektem práv a povinností rodičů a dětí při výchově dětí, avšak ve shodě s pravidly a morálkou je povinen pomáhat při výchově dítěte včetně mravní. Obžalovaný Z.S. neměl žádný takovýto vztah k nezletilé a nebylo jeho povinností nad osobou nezletilé dohlížet a bdít nad ní. Nebylo jeho oprávněním ani rozhodovat o základních otázkách spojených např. s výlety na kole, s návštěvou bazénu, apod. Naplnění znaku „zneužívaje závislosti“ pak předpokládá, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody rozhodování pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Ve věci posuzované poškozená, když byla v přítomnosti obžalovaného, sice snášela osahávání jmenovaného, byla pod určitým psychickým tlakem, který však nevyvěral z jeho postavení, ale z otcovsko – mileneckého vztahu. V takovýchto případech znak závislosti, nemůže být naplněn (viz komentář trestního zákona, C. H. Bek, 5. vydání, str. 1301). Vrchní soud si je vědom toho, že zákonný znak trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr.zák., spočívající v tom, že jde o osobu svěřenou dozoru pachatele a o zneužití její závislosti k pohlavnímu zneužívání, je soudní praxí dovozován i tam, kde je dítě rodičem opětovně svěřováno k dozoru pachateli na kratší dobu, na něhož je zvyklé jako na přítele své matky a který takto závislosti dítěte zneužije, avšak jde o případy dětí útlého věku. O obdobný případ se v předmětné trestní věci nejedná, neboť se vychází z toho, že za dítě útlého věku je považován jedinec ve věku cca 5 let. V případě poškozené šlo o dvanáctileté děvče, rozumově vyspělé, které bylo schopné vytvořit si vlastní úsudek a v otázce, zda chce být, či nikoliv, ve společnosti obžalovaného, mohlo samostatně projevit dostatečnou vůli. Z výše uvedených důvodů dospěl proto odvolací soud k závěru, že ani tento zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu nebyl naplněn a že krajský soud pochybil, pokud jeho naplněnost v jednání obžalovaného shledal. Po zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. odvolací soud přistoupil k novému vyslovení viny obžalovaného Z.S. Obžalovaný byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy podle § 217 odst. 1 písm. b) tr.zák., oba ve znění zák. č. 253/1997 Sb., neboť z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. není účinnost trestního zákona v době rozhodování odvolacího soudu pro obžalovaného příznivější, a to proto, že v případě trestného činu ohrožování mravní výchovy podle § 217 tr.zák. by přicházela do úvahy přísnější právní kvalifikace (pro naplněnost znaku „pokračování v páchání činu po delší dobu“), což je nepřípustné. Tato skutková okolnost v době spáchání činu obžalovaným nezakládala jeho přísnější trestnost v rovině základů právní odpovědnosti (vina), mohla nabýt toliko podoby okolnosti přitěžující podle § 34 písm. ch) (nyní j/ tr.zák.), tj. projevit se v souvislosti s rozhodováním o trestu (tj. v rovině právních následků trestní odpovědnosti) v rámci zákonné trestní sazby. V případě zavinění, jako obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu, dospěl odvolací soud shodně jako soud nalézací k závěru, že obžalovaný jednal ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr.zák., což vyplývá jak z okolností případu, tak i z popisu jeho jednání, kdy jednoznačně věděl, že se dopouští protiprávního jednání, takto jednal vědomě a kterým chtěl narušit zájem společnosti na ochraně mravního a tělesného vývoje dětí a řádné výchově osob mladších 18-ti let, která by měla být vždy v souladu se zásadami morálky občanské společnosti. Protože byl zrušen napadený rozsudek ve výroku o vině, byl zrušen i výrok o trestu, o kterém bylo třeba nově rozhodnout (§ 258 odst. 2 tr.ř.). Odvolací soud v rámci svých úvah přihlédl ke skutečnostem zjištěným soudem nalézacím. Vycházel z ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák. o účelu a výměře trestu, jakož i z ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák. o stupni nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost. Hodnotil osobu obžalovaného, jeho soudní minulost, poměry, stupeň narušenosti a možnosti nápravy, jakož i okolnosti polehčující i přitěžující. Obžalovanému přitěžovalo, že trestné činnosti se dopouštěl po delší dobu a dopustil se dvou úmyslných trestných činů, na straně druhé přihlédl odvolací soud ve prospěch obžalovaného k jeho osobním poměrům, zejména pak i k jeho zdravotnímu stavu, který byl zjištěn, resp. blížeji objasněn, i dokazováním provedeným před odvolacím soudem (svědkem MUDr. J.Ch., CSc.). Obžalovanému byl ukládán trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od jednoho do osmi let, a to jako trest úhrnný za dva úmyslné trestné činy. Trest odnětí svobody byl obžalovanému vyměřen v rámci prvé poloviny zákonné trestní sazby, kdy takto vyměřený trest považuje odvolací soud za adekvátní z hlediska zákonných kritérií, majících vliv na ukládání trestu a respektující rovněž hlediska soudní individualizace trestání. Pro účely výkonu trestu byl obžalovaný zařazen v souladu se zákonem do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák., když nebyly shledány zákonné podmínky pro aplikaci moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. a zařazení odvolatele do mírnějšího typu věznice, než by ze zákona příslušelo.