Byl-li skutek, spočívající ve fyzickém napadení poškozeného pachatelem na místě veřejnosti přístupném, posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. g) TrZ, poté je z důvodu faktické konzumpce vyloučena jeho souběžná kvalifikace jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ, byla-li by tato odůvodněna jen naplněností zákonného znaku „tím, že napadl jiného“. Souběh uvedených trestných činů vyloučen není, vykazuje-li jednání pachatele současně naplněnost jiných alternativ znaků objektivní stránky trestného činu výtržnictví. I když pachatel svůj fyzický útok verbálně doprovází způsobem svědčícím o jeho aktuálním negativním postoji vůči poškozenému též pro jeho rasu, nelze jeho jednání, bezprostředně směřující k usmrcení poškozeného, kvalifikovat jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. g) TrZ, není-li prokázáno, že motivace k napadení poškozeného vyvěrala z pohnutky spočívající v nenávisti nebo zášti vůči jinému pro jeho rasu. Slovní projevy pachatele na místě veřejnosti přístupném, spojené s výhrůžkami usmrcení či ublížení na zdraví, v případě, že jsou směřovány vůči nejméně třem přítomným osobám, odůvodňují kvalifikaci v podobě trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 196 odst. 1 TrZ. Ustanovení § 196 odst. 1 TrZ je v tomto směru vůči trestnému činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ, resp. znaku jeho objektivní stránky „hrubé neslušnosti“, v poměru speciality. Souběh trestných činů je možný v případě, že slovní projevy pachatele obsahují též vulgarismy, které znak „hrubé neslušnosti“ naplňují, či jsou-li doprovázeny též jinými formami výtržnického jednání. V případě fyzického napadení poškozeného několika pachateli na místě veřejnosti přístupném, zakládajícího důvodnost posouzení jejich činů podle § 202 odst. 1 TrZ, je třeba zkoumat, zda toto nevedlo i k poruše jeho zdraví odůvodňující posouzení činu též jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 TrZ, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. To platí i v situaci, že jednání jednoho z více útočníků je nutno (např. z důvodu jeho excesu) kvalifikovat jako pokus přísněji trestného činu (např. trestného činu vraždy).

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.9.2005, č.j. 52 T 4/2005-664, byli obžalovaní uznáni vinnými, a to obžalovaný M.H. trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 tr.zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., obžalovaná V.H. pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zák., v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. a obžalovaný V.M. trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. Těchto trestných činů se měli obžalovaní dopustit tím, že dne 31.1.2005 kolem 00.15 hod., v Prostějově na ulici Plumlovská, před barem Las Vegas poté, co J.D., vyšel před uvedený objekt, kde napomínal M.H. pro to, že u baru rozbil výlohu, tohoto fyzicky napadli tak, že M.H. na poškozeného zaútočil lopatou, kterou jej zasáhl v důsledku jeho obrany jen do jeho zad, poté obžalovaný V.M. postiženého udeřil baseballovou pálkou do oblasti hlavy, následně V.H. vedla útok sekyrou na hlavu J.D., jemuž se ale podařilo úder ztlumit nastavením ruky; v důsledku uvedeného jednání J.D. utrpěl tržně-zhmožděnou ránu v čelní krajině vpravo, zasahující do podkoží délky cca 4 cm, zhmoždění hlavy, zad v oblasti hrudní a bederní páteře, jakož i levého lokte a dále drobné bodné poranění levé hýždě, pro která byl ambulatně ošetřen, ovšem nebyl nijak vážně omezen v obvyklém způsobu života; přičemž v době vedení útoku obžalovaní M.H. a V.H. J.D. i dalším osobám opakovaně vyhrožovali zabitím a hrubě je slovně uráželi pro jejich příslušnost ke konkrétní rase, s vědomím odlišnosti od jejich vlastního etnika výroky uvedenými ve vyšetřovacím spise; v dalším násilném jednání jim bylo zabráněno tím, že J.D. byl J.D. a R.S. vtažen zpět do baru a byla přivolaná policie; útokem M.H., kterého se dopustil rovněž ze shora uvedené pohnutky – poškozením výlohy baru – byla J.P., způsobená škoda ve výši 4.666,- Kč. Za tyto trestné činy byl obžalovaný M.H. podle § 196 odst. 2 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dva roky nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J.P., částku ve výši 4.666,- Kč, V.H. byla odsouzena podle § 219 odst. 2 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let odnětí svobody, pro jehož výkon byla dle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalované uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J.D., částku ve výši 2.880,- Kč, zatímco podle § 229 odst. 3 tr.ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. jí byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně M.-A., P. 6, P., částku ve výši 1.349,- Kč. Obžalovaný V.M. byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr.ř. byl obžalovanému M.H. zabrán jeden kus lopaty s dřevěnou násadou, V.H. sekyrka s dřevěným topůrkem a kuchyňský nůž s černou rukojetí, V.M. dřevěná baseballová hůl, neboť to vyžaduje obecný zájem státu na bezpečnosti lidí. Podle § 73 odst. 2 tr.zák. se vlastníkem zabraných věcí stal stát. Proti výše uvedenému rozsudku si podala odvolání obžalovaná V.H. ihned po jeho vyhlášení, krajský státní zástupce pak podal odvolání v příslušné zákonné lhůtě (v zákonné lhůtě podal odvolání také obžalovaný M.H., nicméně na počátku veřejného zasedání odvolacího soudu vzal odpovídajícím způsobem své odvolání zpět, v důsledku čehož nebyla věc z podnětu jeho odvolání přezkoumávána). V odůvodnění odvolání obžalované V.H., které zpracovala její obhájkyně, se uvádí, že toto je zaměřeno proti všem výrokům napadeného rozsudku, které se týkají její osoby. V prvé řadě se namítá, že nalézací soud dospěl k některým nesprávným skutkovým závěrům, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému závěru o vině této obžalované, a to v rovině skutkové i právní. V této souvislosti se poukazuje na závěr znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, podle něhož poškozený utrpěl na hlavě pouze jednu tržně-zhmožděnou ránu v čelní krajině hlavy vpravo, která byla způsobena tupým násilím minimálně střední dopadové intenzity, kdy zraňujícím předmětem mohl být prakticky jakýkoli předmět bez ostřejší hrany. V daném případě tedy mohlo být zranění poškozeného způsobeno jak předmětnou neostrou sekyrou, tak i lopatou nebo baseballovou pálkou za výše uvedených podmínek. Ve vztahu k tomu přitom soud prvého stupně pominul znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická biologická expertíza, ze kterého vyplývá, že mj. i ze sekyry byla odebrána biologická stopa, přičemž stěr z násady a z jedné strany sekyry (líc) reagoval jako krevní skupinová vlastnost AB. Závěr znaleckého posudku pak konstatuje, že na sekyře byly nalezeny latentní stopy, které svojí serologickou aktivitou indikují možnou přítomnost lidské krve. Je tedy nesporné, že na sekyře byly nalezeny stopy krve, a to skupinové vlastnosti AB. Přitom je důležité, že z následného znaleckého posudku z téhož odvětví bylo prokázáno, že obžalovaná V.H. i poškozený J.D. jsou nositeli krevní skupinové vlastnosti A. Následně se rekapitulují skutkové závěry nalézacího soudu, v nichž obžalovaná spatřuje nedostatky především v tom směru, že to měla být obžalovaná, kdo způsobil poškozenému zranění na hlavě. V této souvislosti se odvolání zabývá obsáhle rozborem okolností, za kterých byl poškozený udeřen baseballovou pálkou do hlavy s tím, že v případě útoku sekyrou naopak kromě nápřahu nikdo neviděl dopad sekyry na hlavu poškozeného, přičemž tento fakt je nutno vztáhnout právě k závěrům výše uvedených kriminalistických expertíz. Následně odvolání poukazuje na výpověď samotného poškozeného u hlavního líčení, kde na dotaz, jakou intenzitou jej měl obžalovaný M. udeřit baseballovou pálkou, uvedl: „Já nevím, asi chtěl bránit tu paní“, a ukázal na obžalovanou. Přitom také připustil, že obžalovaná byla napadena, což potvrzuje tvrzení samotné obžalované, že byla několikrát udeřena baseballovou pálkou a sekyrou se jen bránila dalším útokům na svou osobu tím, že se jí oháněla. Z právního hlediska je toto její jednání nutno považovat za jednání v rámci nutné obrany ve smyslu § 13 tr.zák., přičemž byla velmi rozrušena tím, že byl napaden její bratr M.H., ale i tím, že byla napadena sama. V důsledku toho také si incident pamatuje velmi matně a útržkovitě. V návaznosti na to se poukazuje na závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle něhož rozpoznávací i ovládací schopnosti obžalované byly mírně sníženy, což bylo ještě umocněno zejména jejím strachem ze tmy, tzv. nyktofóbií. V souvislosti s tím je nutno zohlednit výpověď obžalované, podle níž mohla v dané nepřehledné situaci někoho zranit, ale v žádném případě tak neučinila úmyslně. Soud ve svých skutkových závěrech nepřihlédl k dalším závěrům výše uvedeného znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle nichž intelekt obžalované je primárně snížený do pásma intelektového defektu – oligofrenie, a to lehké až střední debility, přičemž u ní převažuje jednoduché až primitivní myšlení s infantilními rysy. Dále se v posudku uvádí, že školní trivium je u ní zvládnuto nedostatečně. Nemá přitom žádné znalosti z oboru anatomie a s ohledem na její nízký intelekt, resp. lehkou mentální retardaci, nelze dovozovat její vědomost a srozumění s možným smrtelným následkem u poškozeného. Maximálně její úmysl mohl spočívat ve způsobení újmy na zdraví poškozeného na základě pohnutky spočívající ve snaze zabránit poškozenému v dalším útoku na svou osobu a na osobu jejího bratra. Z těchto důvodů se tedy právní kvalifikace jejího jednání podle § 7 odst. 1 (správně § 8 odst. 1) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zák. jeví jako nesprávná a neopodstatněná. Následně se v odvolání rozebírají podmínky aplikace ustanovení § 219 odst. 2 písm. g) tr.zák. se závěrem, že pokud ze strany obžalované padly nějaké „rasistické“ nadávky, je třeba zohlednit skutečnost, že obdobné „rasistické“ nadávky padly i ze strany osob nacházejících se v příslušném baru, takže, pokud obžalovaná nějaké nadávky použila, došlo k tomu ve vypjaté atmosféře, svá slova nemyslela vážně a zčásti jen opakovala to, co slyšela od ostatních. Jednání obžalované vůči poškozenému nebylo motivováno příslušností poškozeného k jeho rase. Na základě výše řečeného se rekapituluje, že obžalovaná svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy podle § 7 odst. 1 (správně § 8 odst. 1) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr.zák., ale skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví dle § 221 či § 222 tr.zák. nebo s trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 tr.zák. Ve vztahu k postupu soudu prvého stupně se uzavírá, že tento neposuzoval její věc zcela objektivně a přes podrobné odůvodnění napadeného rozsudku zůstala celá řada skutečností nevyjasněna. K osobě obžalované se podotýká, že tato do zmíněného incidentu vedla řádný život, starala se řádně o rodinu, zejména o svých šest dětí, z nichž čtyři jsou nezletilé a jeden syn je mentálně postižený. Jedná se o V.M., který musel být soudem zbaven svéprávnosti, přičemž obžalovaná o něj celodenně pečuje s tím, že na důkaz pravdivosti těchto údajů obžalovaná přikládá část znaleckého posudku o jeho duševním stavu. V další pasáži odůvodnění odvolání se opakují právní výhrady odvolatelky proti kvalifikaci jejího jednání, přičemž tato se domáhá změny právní kvalifikace svého jednání, pokud samozřejmě odvolací soud nedospěje k závěru, že obžalovaná jednala v rámci nutné obrany dle § 13 tr.zák., což by muselo vést ke zprošťujícímu výroku. Pokud pak odvolací soud dospěje k závěru, že právní kvalifikace jejího jednání je správná, pak se poukazuje na její osobní poměry, na skutečnost, že poškozený utrpěl jen lehké zranění a na to, že obžalovaná nebyla iniciátorkou incidentu a že se k němu dostala jen z pocitu sounáležitosti se svým bratrem. V důsledku toho by zde byly podmínky pro aplikaci ustanovení § 40 odst. 2 tr.zák. a pro snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Závěrem bylo navrženo, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a pokud obžalovanou nezprostí obžaloby při shledání podmínek nutné obrany, pak nechť uzná obžalovanou vinnou trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 či 222 tr.zák., popř. s trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 tr.zák. V opačném případě se navrhuje vrácení věci soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. V případě potvrzení výroku o vině se navrhuje alespoň zrušení výroku o trestu dle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. a uložení trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby dle § 40 odst. 2, odst. 4 tr.zák. V odvolání Krajského státního zástupce v Brně se uvádí, že toto je podáno v neprospěch obžalovaných M.H. a V.M., a to do výroku o vině a trestu. Následně se rekapituluje výrok napadeného rozsudku, jakož i skutkové závěry nalézacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, s tím, že nalézací soud pochybil, když provedené důkazy nesprávně zhodnotil a vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Poté, co státní zástupce rekapituluje průběh fyzického útoku na tělesnou integritu poškozeného J.D., konstatuje, že k charakteru útoku ze strany obžalovaného M.H. a V.M. je nutno říci, že tento byl vůči poškozenému veden za velmi vypjaté situace, přičemž obžalovaný M.H. vyhrožoval poškozenému zabitím a používal nadávek rasového charakteru. Tento obžalovaný použil při útoku lopatu a obžalovaný V.M. baseballovou pálku, kdy tyto předměty je nepochybně nutno považovat za zbraň dle § 89 odst. 5 tr.zák., neboť činí útok proti tělu výraznější. U obžalovaného H. je sice pravdou, že útok proti poškozenému vedl lopatou na záda, ale tento byl slovně doprovázen mj. výhrůžkami zabitím, byl intenzivní (neboť došlo k přeražení násady u lopaty – viz. výpovědi některých svědků) a byl zmírněn aktivní obranou poškozeného. Obžalovaný M. sice žádných slovních výhrůžek nepoužil, ale udeřil poškozeného baseballovou pálkou, kterou držel oběma rukama, do oblasti hlavy. Rovněž atmosféra související s konfliktem svědčila pro značnou nebezpečnost vedeného útoku. S ohledem na charakter útoku, jeho lokalizaci a intenzitu lze dospět k bezpečnému závěru, že oba obžalovaní jednali s úmyslem poškozenému způsobit minimálně těžkou újmu na zdraví, kdy jen shodou náhod k nim nedošlo, a to zejména díky reakcím poškozeného a dalších osob. Obžalovaný H. pak takto konal i z rasových pohnutek. Pokud pak krajský soud dospěl k závěru, že útok obžalovaného H. byl skutečně veden z rasových pohnutek, pak je tento závěr hodnocen jako akceptovatelný, což ovlivňuje výsledné právní závěry. Závěrem bylo navrženo, aby vrchní soud ohledně obou obžalovaných napadený rozsudek dle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e) tr.ř. zrušil ve výrocích o vině a trestu a sám uznal obžalovaného M.H. vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. s tím, že mu uloží úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody kolem středu trestní sazby dle § 222 odst. 2 tr.zák. se zařazením do věznice s ostrahou, u obžalovaného V. M. se pak navrhuje posouzení jeho trestné činnosti jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr.zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., přičemž mu bude uložen úhrnný trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby dle § 222 odst. 1 tr.zák., a to nepodmíněný se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky o náhradě škody a o zabrání věci nechť jsou ponechány nezměněny. Vyjádření státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, intervenující u veřejného zasedání odvolacího soudu, se nesla v zásadě ve stejném duchu. Vrchní soud v Olomouci na podkladě podaných odvolání ve veřejném zasedání dle § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Dlužno dodat, že kromě vad vytýkaných musel přihlédnout i k řadě vad nevytýkaných, které měly vliv na správnost výrokové části napadeného rozsudku. Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že je nutno rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, a to z následujících důvodů. V první řadě je nutno konstatovat, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím nebyly zjištěny takové podstatné vady, jaké má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Z hlediska skutkového je třeba říci, že nalézací soud, až na výjimky (o nichž bude pojednáno níže), provedl dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., přičemž v zásadě provedené důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu (ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř.). Co se týče skutkových zjištění, je třeba konstatovat, že napadený rozsudek ve většině směrů stran skutkových zjištění obsahuje odůvodnění, které vyhovuje požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., neboť v něm krajský soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména, pokud si vzájemně odporují. Proto až na výjimky je možno na toto odůvodnění odkázat s tím, že odvolací soud se bude dále zabývat podrobněji zejména odvolacími námitkami, popř. těmi skutkovými zjištěními, která podle jeho názoru byla učiněna nedostatečným způsobem. V důsledku toho také odůvodnění napadeného rozsudku dává odpověď na otázku, proč je nutno odmítnout jednu ze stěžejních námitek odvolání obžalované V.H., která spočívá v poukazu na podmínky nutné obrany dle § 13 tr.zák. Tuto námitku by bylo možné přijmout pouze za předpokladu, pokud by při ustálení skutkového děje bylo možno vycházet z verze této obžalované. Porovnáním výpovědi obžalované se všemi ostatními důkazy provedenými v této trestní věci lze však jednoznačně dospět k závěru, že obžalovaná celou situaci popisuje značně zkresleně, a to takovým způsobem, jako by celý konflikt byl koncentrován do jednoho krátkého časově ohraničeného incidentu. Z odůvodnění napadeného rozsudku lze však vyčíst poměrně přesvědčivý popis událostí souvisejících se skutkem, který je předmětem podané obžaloby, z něhož lze dovodit, že konfliktní situace měla několik poměrně jasně strukturovaných časových fází, přičemž žalovaný skutek byl pouze jednou (a to nejpozdější) z nich s tím, že v té době již obžalovaná nebyla v pozici nějaké oběti útoku, kterému by se musela pouze bránit. Naopak, lze spolehlivě dovodit, že byla součástí útočící strany, přičemž druhá strana (poškozený J.D.) se v tomto okamžiku pouze bránila. Stejně tak je možno odmítnout námitky obhajoby obžalované V.H., že zranění poškozeného na hlavě nebylo způsobeno obžalovanou, neboť nebylo vyloučeno, že nemuselo být způsobeno sekyrou, ale jiným mechanismem, např. úderem baseballovou pálkou, přičemž současně se argumentuje zejména závěry kriminalistické biologické expertízy ze dne 21.3.2005. V této souvislosti je však třeba si uvědomit, že provedené důkazy nelze hodnotit izolovaně, ale v jejich vzájemných vazbách, tzn. příslušnou biologickou expertízu i znalecký posudek z odvětví soudního lékařství je nutno hodnotit v souvislosti s výpověďmi jednotlivých aktérů probíhajícího konfliktu, přičemž nejspolehlivějším pramenem informací o té fázi konfliktu, v jejímž rámci došlo ke zranění poškozeného, jsou výpovědi svědků J.D. a R.S. ve vazbě na výpověď samotného poškozeného i ve vazbě na výpovědi zakročujících příslušníků Policie ČR a městské policie, kteří se na místo činu dostavili v poměrně krátkém časovém odstupu a popisovali chování jednotlivých osob, které se na místě vyskytovaly. V tomto směru má tedy krajský soud pravdu i ohledně závěru, že obžalovaná V.H. vedla útok sekyrou na hlavu poškozeného, přičemž dopad ostří sekyry byl ztlumen nastavením ruky poškozeného do směru úderu. I tuto stěžejní námitku obhajoby je tedy možno odmítnout. Ve vztahu k charakterizaci jednotlivých fází probíhající konfliktní situace je tedy možno v zásadě na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat s tím, že krajský soud se poměrně výstižně vypořádal i se všemi aspekty té fáze konfliktní situace, která spočívá v samotném žalovaném skutku, i když ne bezvýjimečně. V této souvislosti je nalézacímu soudu nutno vytknout v prvé řadě nesoulad mezi popisem skutku ve výroku napadeného rozsudku a jeho skutkovými závěry učiněnými v jeho odůvodnění. Jedná se o tu část popisu skutkového děje, ve které se konstatuje, že „obžalovaný M.H. na poškozeného zaútočil lopatou, kterou jej zasáhl v důsledku jeho obrany jen do jeho zad“. Ze žádného důkazu, který soud hodnotí v odůvodnění svého rozsudku, však nevyplývá, že by k úderu pouze do zad poškozeného došlo v důsledku jeho obrany a nalézací soud pak v rovině skutkových zjištění takový závěr nečiní, což nasvědčuje skutečnosti, že tato část popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku byla nekriticky převzata ze znělky podané obžaloby a nemá oporu v provedených důkazech. Obdobná situace se týká údaje uvedeného v popisu skutkového děje ve výroku napadeného rozsudku, podle něhož poškozený utrpěl „drobné bodné poranění levé hýždě“, aniž by sám nalézací soud z jakéhokoli důkazu dovodil vznik tohoto poranění v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním kteréhokoli z obžalovaných. Jedná se tedy o vadu rozsudku ve vztahu k ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., spočívající v nesouladu mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a výrokem napadeného rozsudku. V dalším směru je třeba nalézacímu soudu vytknout to, že si nepovšiml určitých nevyjasněných otázek majících vliv na právní kvalifikaci projednávaného jednání a souvisejících s přesným určením následků na zdraví poškozeného J.D. V této souvislosti se krajský soud, jak vyplývá z výrokové části napadeného rozsudku i z jeho odůvodnění, spokojil se závěrem, že poškozený byl ambulantně ošetřen, ovšem nebyl nijak vážně omezen v obvyklém způsobu života. V tomto směru zjevně vycházel z bodu 8) závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, kde se objevuje poměrně obecné konstatování, že došlo k jistému omezení ve způsobu života poškozeného, spojenému s domácím léčením po určitou dobu, přičemž příznaky způsobených zranění vymizely řádově do několika dnů až týdnů. Přitom z obsahu dosavadního spisového materiálu vyplývaly poznatky, které umožňovaly zabývat se rozhodnými skutečnostmi výrazně konkrétnějším způsobem. V prvé řadě je třeba poukázat na výpověď samotného poškozeného, který ve své výpovědi uvedl, že se v souvislosti způsobenými zraněními nacházel v pracovní neschopnosti do 3.3.2005. Kromě toho se v protokole o výslechu tohoto svědka uvádí údaj, že obžalovaný má u svého zaměstnavatele funkci strojníka. Za těchto okolností se odvolací soud snažil získat další skutečnosti, které by konkretizovaly stav pracovní neschopnosti poškozeného. Situace byla komplikována tím, že v mezidobí poškozený změnil lékaře, takže žádný z jeho postupných ošetřujících lékařů neměl kompletní zdravotnickou dokumentaci. Ze zprávy jeho původní obvodní lékařky MUDr. L.N. tak vyplývá, že se poškozený nacházel ve stavu práce neschopných v období od 31.1.2005 do 2.3.2005 včetně. Z dodatečně předložené lékařské zprávy (zpracované MUDr. Š.), kterou odvolacímu soudu zaslal poškozený J.D., pak vyplývá, že kromě následků na zdraví poškozeného stanovených výše zmíněným znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství byl u tohoto dovozen i otřes mozku. V době následné se pak poškozený nacházel v pracovní neschopnosti v období od 21.11.2005 do 3.1.2006 (pro bolesti páteře) a od 6.3.2006 do 10.3.2006 (pro hučení v uších), přičemž v současné době (míněno ke dni podání zprávy dne 5.4.2006) se nachází opět ve stavu práce neschopných pro vertebrogenní alg. syndrom a protrahovanou depresivní reaktivitu. Z dalších listinných materiálů, které odvolacímu soudu poškozený zaslal, vyplývá, že tento je u svého zaměstnavatele společnosti K., a.s., zařazen ve funkci topič/údržbář, což platilo i pro dobu, ve které byl spáchán projednávaný skutek. Odvolací soud v prvé řadě doplnil dokazování přečtením výše opatřených listinných materiálů v přítomnosti předvolaného znalce, který zpracoval znalecký posudek z odvětví soudního lékařství a poté doplnil dokazování také výslechem tohoto znalce, z jehož obsahu zjistil, že znalec pracovní neschopnost trvající do 2.3.2005 považuje za přiměřenou konstatovaným zraněním, přičemž dále je z hlediska dokazování významný i jeho závěr, že zranění způsobená zejména lopatou, která vyvolala zhmoždění zad poškozeného, je spolupříčinou potíží, které vedly k pracovní neschopnosti poškozeného. Dále se znalec vyjádřil v tom směru, že se sice ve zprávě MUDr. Š. konstatuje kromě těch zranění, o kterých se hovoří ve znaleckém posudku, i otřes mozku, ovšem tento závěr na základě projevů způsobených zraněním a chováním poškozeného po incidentu není jednoznačně odůvodněn. Dále nelze prokázat příčinnou souvislost mezi zraněním poškozeného a pracovními neschopnostmi z pozdější doby, které se konstatují ve výše uvedené lékařské zprávě MUDr. Š. Celou řadu nesrovnalostí však odvolací soud shledal v rovině právního posouzení jednání všech obžalovaných. V této souvislosti je třeba upozornit na určitý nedostatek popisu skutkového děje v prvním odstavci strany 2 napadeného rozsudku, který byl převzat opět ze znělky podané obžaloby. Z kvalifikačního hlediska je tento zvolený popis nevhodný, neboť neumožňuje přiřadit jednotlivé zákonné znaky příslušných skutkových podstat k projednávaným slovním projevům obžalovaných, přičemž navíc je tento popis vadný i z hlediska opětovného nesouladu mezi popisem skutku ve výroku napadeného rozsudku, skutkovými závěry nalézacího soudu uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku a zvoleným právním posouzením (jedná se o údaj z výroku napadeného rozsudku, že obžalovaní M.H. a V.H. poškozenému i dalším osobám opakovaně vyhrožovali zabitím a hrubě je slovně uráželi pro jejich příslušnost ke konkrétní rase, s vědomím odlišnosti od jejich vlastního etnika, výroky uvedenými ve vyšetřovacím spise – posledně zmíněná otázka bude řešena z hlediska právní kvalifikace v další pasáži tohoto rozsudku). Za daných okolností tedy popis skutkového děje napadeného rozsudku měl přesně specifikovat alespoň ty nejzávažnější slovní projevy obžalovaných, které mají význam z hlediska jejich právního posouzení a nestačilo tedy stran těchto výroků odkázat na obsah vyšetřovacího spisu. Za této situace tedy musel odvolací soud i v návaznosti na skutkové závěry soudu na straně 28 – 29 napadeného rozsudku změnit popis v této části skutkového děje v tom směru, že obžalovaní V.H. a M.H. použili ve vztahu k osobám nacházejícím se na místě konfliktu minimálně výroku „vy kurvy bílý, my vás podřežem a zabijeme vás“, o němž není pochyb (viz. vazba mezi výpovědí svědka J.D., která obsahuje přesně tento výrok, a výpověďmi svědků F.C. a R.S. na straně jedné a zasahujícího policisty M.H. na straně druhé, který obdobné výroky potvrdil i v situaci následující po konfliktu, který je předmětem napadeného rozsudku) a který navíc obsahuje všechny aspekty významné pro právní posouzení těchto slovních projevů. Z hlediska shledání znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr.zák. žádné problémy nenastávají. V této souvislosti je třeba zohlednit skutečnost, že k úderu sekyrou směřujícímu na hlavu poškozeného došlo v situaci, kdy obžalovaná V.H. nebyla nikým ohrožována a kdy poškozený byl v podstatě paralyzován dvěma předchozími údery lopatou a baseballovou pálkou. Příslušný znalec se sice nemohl blíže vyjádřit k intenzitě úderu, na druhé straně je však třeba zohlednit, že tento byl ztlumen okolností, která spočívala v nastavení ruky poškozeného do směru úderu, a přesto ostří dopadlo na hlavu poškozeného a způsobilo poškozenému zranění popsané v popisu skutku. Ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty trestného činu vraždy je tedy možno se ztotožnit s příslušnými závěry nalézacího soudu, včetně dovození zavinění obžalované ve formě úmyslu nepřímého dle § 4 písm. b) tr.zák. Jiná situace se však týká shledání znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy dle § 219 odst. 2 písm. g) tr.zák., „spáchá-li čin uvedený v odst. 1 na jiném pro jeho rasu“. Ustálený výklad aplikace tohoto ustanovení zde požaduje dovození pohnutky spočívající v nenávisti nebo zášti vůči jinému pro jeho rasu, přičemž projev motivovaný z jiného důvodu sem nelze zahrnout. Z dosavadního dokazování přitom nevyplynul žádný poznatek, který by dovození této pohnutky u obžalované V.H. odůvodnil, když z její minulosti nevyplývá žádná informace o nějakém protiprávním jednání motivovaném takovou záští či nenávistí a v této souvislosti je zároveň nutno poukázat na závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie citované v odůvodnění napadeného rozsudku. Ze samotných skutkových závěrů nalézacího soudu, na základě nichž byl rekonstruován celkový průběh a vývoj konfliktní situace, pak vyplývá, že jednání obžalované bylo motivováno předchozím průběhem konfliktu mezi obžalovanými a osobami nacházejícími se v baru. Z tohoto hlediska tedy tato stránka právního posouzení jednání obžalované V.H. neobstojí, což bylo důvodem pro příslušnou změnu napadeného rozsudku (v případě výše uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy je navíc třeba nalézacímu soudu vytknout, že tento nenalézá žádný odpovídající výraz v popisu skutku ve výrokové části napadeného rozsudku). Odvolací soud se přitom neztotožnil ani s argumentací nalézacího soudu, na základě níž bylo v jejím jednání shledáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., byť z jiných důvodů je tato právní kvalifikace namístě. Nalézací soud si totiž neuvědomil, že ta stránka jednání obžalované V.H., která spočívá v napadení poškozeného J.D., je zahrnuta v právní kvalifikaci trestného činu vraždy, v důsledku čehož je příslušná stránka trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. pokusem trestného činu vraždy konzumována. Jednání obžalované však zahrnuje i výše uvedené slovní projevy na místě veřejnosti přístupném, přičemž jejich vulgární složku je nutno vykládat jako ten znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, který je charakterizován pojmem hrubá neslušnost. Tím se ovšem právní posouzení slovních projevů obžalované nevyčerpává, neboť tyto obsahují aspekt výhrůžek usmrcením, což je znak trestného činu podle § 196 odst. 1 tr.zák., který je ve vztahu k trestnému činu výtržnictví v poměru speciality. Výhrůžky usmrcením pak směřovaly minimálně ve vztahu k poškozenému a svědkům J.D. a R.S., kteří se na místě činu nacházeli, v důsledku čehož je nutno shledat v jednání obžalované i ten znak skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr.zák., který je charakterizován pojmem skupina obyvatelů (touto se rozumí minimálně tři lidé). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jednání obžalované V.H. nebylo správně právně posouzeno i v méně významných aspektech, na což musel odvolací soud taktéž odpovídajícím způsobem reagovat. Pokud se jedná o právní posouzení jednání obžalovaného M.H., odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v jeho jednání nelze shledat znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy. K rozboru uvedenému v napadenému rozsudku je však nutno dodat, že teoreticky v úvahu přicházející spolupachatelství tohoto trestného činu u obžalovaného M.H. je vyloučeno skutkovými okolnostmi případu, které vyvolávají závěr o vyloučení společného úmyslu případných spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Z rekonstrukce skutkového děje vyplývá, že sice osoby nacházející se na místě konfliktu vnímaly to, že se všichni obžalovaní vyzbrojili, přičemž obžalovaná V.H. se ozbrojila sekyrou, ze samotného tohoto faktu ještě však nevyplývá srozumění obžalovaného M.H. se způsobem použití tohoto nástroje. Přitom útok lopatou z jeho strany (i následný úder baseballovou pálkou ze strany obžalovaného M.) časově předcházel úderu sekyrou vedenému na hlavu poškozeného, přičemž po tomto již fyzické násilí ze strany obžalovaných nepokračovalo. Lze tak dovodit u jednotlivých aktérů útočných jednání sledování jiného záměru (konkrétně řečeno, jiný záměr sledovali obžalovaní M.H. a V.M. a jiný záměr sledovala obžalovaná V.H.). Z hlediska námitek státního zástupce k právnímu posouzení jednání tohoto obžalovaného je přitom nutno podotknout, že jednání tohoto obžalovaného je nutno chápat jako součást širšího útoku vedeného tímto obžalovaným i obžalovaným V.M. Intenzita úderu lopatou do zad poškozeného přitom nebyla objektivizována a u rány baseballovou pálkou pak byla prokázána jeho relativně malá intenzita v důsledku skutečnosti, že tento na hlavě poškozeného nezanechal žádné objektivizovatelné stopy. Ze samotného použití těchto nástrojů tedy nelze automaticky dovodit nutnost použití skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 tr.zák., přičemž užití této právní kvalifikace je vyloučeno při zohlednění výsledků dokazování, týkajících se charakteru následků vzniklých na zdraví poškozeného a míry jeho omezení v obvyklém způsobu života. Přesto je právní posouzení jednání tohoto obžalovaného nesprávné. Pokud se týká dovození znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 tr.zák., opět se uplatní to, co bylo řečeno u obžalované V.H. ve vztahu ke znaku uvedenému v ustanovení § 219 odst. 2 písm. g) tr.zák. Opět totiž nebylo zjištěno nic z minulosti obžalovaného a ze skutkových závěrů nalézacího soudu, co by svědčilo pohnutce spočívající v nenávisti či zášti vůči jinému pro jeho rasu. Jednání obžalovaného bylo nepochybně motivováno průběhem předchozích fází konfliktní situace a je nutno je považovat za reakci obžalovaného na předchozí jednání osob nacházejících se v baru (byť samozřejmě toto bylo motivováno předchozím fyzickým napadením jedné z osob nacházejících se v baru ze strany obžalovaných). Lze tedy uzavřít, že jednání obžalovaného M.H. má z právního hlediska dvě složky, tedy složku násilnou a složku spočívající ve verbálních projevech. V rovině posouzení první z nich je třeba konstatovat, že u tohoto obžalovaného lze jednoznačně dovodit to, že se společným jednáním s obžalovaným V.M. dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti, zejména tím, že napadl jiného. Kromě toho však nalézací soud pochybil, pokud se nezabýval otázkou, zda jednáním obžalovaného nebyly naplněny znaky jiného trestného činu uvedeného v hlavě VII. zvláštní části trestního zákona, než trestného činu vraždy, přičemž s ohledem na skutečnost, že společným jednáním těchto obžalovaných byla poškozenému způsobena zranění, která nejsou bezvýznamnou spolupříčinou pracovní neschopnosti poškozeného J.D. trvající do 2.3.2005, bylo namístě u tohoto obžalovaného dovodit také znaky dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák. (je totiž splněna podmínka omezení poškozeného v obvyklém způsobu života trvající po dobu delší než sedm dní). Pokud se týká slovních projevů obžalovaného M.H., zde lze v prvé řadě dovodit, že jejich vulgární složka taktéž vyvolává nutnost použití znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., spočívajících v hrubé neslušnosti na místě veřejnosti přístupném. Ta složka, která spočívá ve výhružkách usmrcením na adresu osob nacházejících se na místě činu, pak podléhá ustanovení § 196 odst. 1 tr.zák. ze stejných důvodů jako u obžalované V.H. U obžalovaného V.M. je situace poněkud jednodušší než u spoluobžalovaných, kdy stran základního právního posouzení jeho jednání v obžalobě a námitek státního zástupce vyjádřených v podaném odvolání je možno odkázat na pasáže odůvodnění tohoto rozhodnutí, týkající se obžalovaného M.H. V případě trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák. je však třeba poukázat na skutečnost, že napadení jiného na místě veřejnosti přístupném není považováno za hrubou neslušnost, ale výtržnost. V tomto směru se jedná o dílčí nedostatek napadeného rozsudku, který je umocněn skutečností, že stejně jako u obžalovaného M.H. se nalézací soud nevypořádal s nutností posoudit jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák. (v tomto viz. výše). Vzhledem k tomu, že z důvodů výše uvedených vad musel být napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu, musel se odvolací soud zabývat i otázkou uložení přiměřených trestů. Pokud jde o obžalovanou V.H., zde lze v zásadě odkázat na charakterizaci její osoby v napadeném rozsudku. Z hlediska ukládání trestu má přitom význam nejen to, že spáchala více trestných činů, ale na druhé straně je také třeba vidět i poměrně zanedbatelný následek na zdraví poškozeného, který byl také rozhodujícím podnětem pro závěr odvolacího soudu, že v případě této obžalované je možno použít ustanovení § 40 odst. 2 tr.zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v případě odsouzení pachatele za pokus trestného činu z toho důvodu, že by použití základní trestní sazby bylo nepřiměřeně přísné, přičemž účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Odvolací soud si je však vědom také skutečnosti, že obžalovaná použila sekyru z poměrně malicherného důvodu, přičemž to nebyla strana osob nacházejících se v baru, která by vyvolala celý konflikt vyúsťující do té fáze, která je předmětem tohoto řízení. Byť tedy ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 písm. a) tr.zák. bylo možno mimořádně snížit trest odnětí svobody až po hranici pěti let, dovodil odvolací soud podmínky pro uložení trestu odnětí svobody v trvání osmi let, tedy dva roky pod spodní hranicí základní trestní sazby. Vzhledem k tomu, že jednání obžalované v žádném případě nelze bagatelizovat, nebyly shledány důvody pro aplikaci moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák. a obžalovaná byla v souladu se zákonnými podmínkami aplikace ustanovení § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazena pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. V případě obžalovaného M.H. je třeba v prvé řadě konstatovat, že v zásadě je možno odkázat na údaje o jeho osobě na straně 37 napadeného rozsudku s tím, že dodat je zejména třeba to, že déletrvající tresty odnětí svobody, uložené za majetkovou a násilnou trestnou činnost, z nichž ten nejdelší byl v trvání tří roků za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák. (věc Okresního soudu v Prostějově, sp.zn. 3 T 182/95), vykonával koncem 90. let a z posledního byl propuštěn dne 14.4.2000. Poté byl celkem 3x odsouzen Okresním soudem v Prostějově, vždy pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., v jednom případě k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody, v jednom případě k trestu obecně prospěšných prací a naposledy k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, který v současné době vykonává (jedná se o odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12.8.2004, sp.zn. 3 T 197/2003). Z těchto okolností vyplývá, že tomuto obžalovanému přitěžuje skutečnost, že byl již pro trestný čin odsouzen (§ 34 písm. l/ tr.zák.) a že spáchal více trestných činů (§ 34 písm. k/ tr.zák.), přičemž konkrétní intenzita těchto přitěžujících okolností je poměrně značná. Na druhé straně je však třeba říci, že tomuto obžalovanému je nyní po změně právní kvalifikace jeho jednání třeba ukládat úhrnný trest v mírnější trestní sazbě (původní trestný čin dle § 196 odst. 2 tr.zák., který byl dovozen nalézacím soudem, počítá s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let, zatímco nynější nejpřísnější trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák. počítá s trestem odnětí svobody ve výměře až na dvě léta). Vzhledem k výše uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že s přihlédnutím zejména ke konkrétní míře zapojení obžalovaného M.H. do útoku proti tělesné integritě poškozeného je přiměřeným trestem odnětí svobody trest ve třech čtvrtinách zákonné trestní sazby, tedy v trvání osmnácti měsíců, a to nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu pak byl za splnění formálních i materiálních podmínek aplikace ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Pokud jde o obžalovaného V.M., lze v zásadě odkázat na hodnocení jeho osoby na straně 37 až 38 napadeného rozsudku s tím, že je nutno dodat, že zde v současné době nelze v minulosti tohoto obžalovaného shledat žádné odsouzení, které by mohlo být zákonným základem pro dovození přitěžující okolnosti ve smyslu ustanovení § 34 písm. l) tr.zák. V napadeném rozsudku zmíněná odsouzení byla v převážné míře realizována v 80. letech a k jedinému odsouzení, které by bylo možné vyhodnotit při hodnocení osoby obžalovaného M., došlo na základě rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31.10.2002, sp.zn. 2 T 147/2002, kterým však byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., za nějž mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody, v jehož zkušební době se osvědčil, a k trestu zákazu činnosti, který již vykonal. Na druhé straně je také třeba hodnotit zejména konkrétní podíl obžalovaného V.M. na projednávané trestné činnosti, kdy tento obžalovaný vystupoval nejméně aktivně a dokonce se snažil probíhající konflikt v určitých fázích mírnit. Samozřejmě však nelze vidět pouze tento aspekt závažnosti této trestné činnosti, kterou nelze bagatelizovat, neboť obžalovaný V.M. vnímal okolnosti konfliktu a musel tedy vědět, že se podílí na napadení s tendencí k akceleraci násilí. Na základě toho je možno nalézacímu soudu vytknout, že nevysvětlil na jedné straně, proč ukládá trest při spodní hranici příslušné trestní sazby, na druhé straně pak to, proč ukládá trest jako trest nepodmíněný. Oproti napadenému rozsudku se pak posouzení jeho trestné činnosti zhoršilo v jeho neprospěch, neboť odvolací soud u tohoto obžalovaného dovodil další trestný čin. S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem byl tomuto obžalovanému nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby dle § 221 odst. 1 tr.zák., ovšem ještě podmíněně odložený na delší zkušební dobu v trvání tří roků. Pokud se týká výroku o zabrání jednotlivých věcí, zde je možno nalézacímu soudu vytknout drobnou vadu spočívající v tom, že neuvedl, podle kterého písmene ustanovení § 73 odst. 1 tr.ř. postupoval a nadbytečně uvedl, že se vlastníkem zabraných věcí stává stát, jinak se však odvolací soud s tímto výrokem v plném rozsahu ztotožnil, a proto tento výrok zopakoval, samozřejmě po odstranění formálních vad. S napadeným rozsudkem se nebylo možno ztotožnit ani ve výroku o náhradě škody. Pokud se týká poškozené J.P., zde výrok o náhradě škody trpí vadou spočívající v tom, že soud prvého stupně si nezjistil osobní údaje potřebné k tomu, aby výrok o náhradě škody mohl být vykonatelný (v rozsudku chybí datum narození poškozené). Odvolací soud se snažil potřebné údaje zjistit výslechem svědkyně, ale tato se k veřejnému zasedání nedostavila, přičemž rozhodnutí o náhradě škody je výsledkem tzv. adhézního řízení, které nemůže zdržovat rozhodnutí ve věci o vině a trestu obžalovaných. Vzhledem k tomu, že zjištění potřebných údajů by bylo možné pouze na základě odročení veřejného zasedání za účelem opětovného výslechu této svědkyně, přičemž toto dokazování by přesáhlo potřeby trestního stíhání, rozhodl odvolací soud po zrušení vadného výroku o náhradě škody o tom, že se zmíněná poškozená za splnění podmínek aplikace ustanovení § 229 odst. 1 tr.ř. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. V případě dalších poškozených (Zdravotní pojišťovna M.-A. a J.D.l) nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody, požadovaná v ustanovení § 43 odst. 3 tr.ř., věta druhá, která spočívá v tom, že návrh na přiznání náhrady škody je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (z návrhu také musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje). Tento okamžik nastal dne 20.5.2005 (viz. č.l. 518), přičemž v tuto dobu měl nalézací soud k dispozici obecné vyjádření Zdravotní pojišťovny M.-A. o připojení s nárokem na náhradu škody bez uvedení alespoň minimální částky, která je požadována s tím, že obdobná situace nastala i u poškozeného J.D., který také obecně prohlásil, že se s nárokem na náhradu škody připojuje, ale neuvedl alespoň minimální požadovanou částku. Dodatečné přípisy obou poškozených na této situaci nemohou nic změnit (přičemž ani doposud poškozený J.D. jasně neprohlásil, jakou částku požaduje a po kom). Z toho vyplývá, že nalézací soud neměl splněny základní procesní předpoklady pro to, aby uplatněné nároky mohl považovat za řádně uplatněné a na základě toho o nich jakkoli věcně rozhodovat. Ze všech těchto důvodů byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f) tr.ř. zrušen v celém rozsahu s tím, že nově bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.