Soud nemůže vrátit věc státnímu zástupci k došetření, lze-li na podkladě již existujících důkazů, popřípadě dokazování, které není spojeno s výraznými obtížemi a není na újmu rychlosti řízení, učinit skutkové a právní závěry, které mu umožňují ve věci rozhodnout. Tak je tomu i tehdy, může-li skutečnosti, od nichž je odvislé rozhodnutí, zda skutek je či není trestným činem, posoudit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 TrŘ. Objasňování skutečností, které nejsou součástí skutku, pro který se řízení vede, nelze po státním zástupci postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. požadovat.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.7.2006, č.j. 54 T 5/2005 - 976, bylo rozhodnuto dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. o vrácení věci obviněného L. P. státnímu zástupci k došetření. V této trestní věci byla krajským státním zástupcem v Ostravě podána dne 8.9.2005 obžaloba na obviněného L. P. pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se měl dopustit tím, že v době od 12.9.1996 do 31.1.1997 v Ostravě po úmrtí zůstavitele L. P. st., který zemřel dne 16.7.1996, v úmyslu obohatit sebe a své dcery M. P., a L. P., a zkrátit na dědictví svou sestru RNDr. H. P., a další dědice, nepřiznal předmět dědictví ve skutečné výši za pronájem a prodej pozemků zůstavitelem, když výnosy z pronájmu a prodeje převzal částečně v hotovosti a část na svůj bankovní účet v celkové výši 17.453.949,- Kč, a v dědickém řízení pod spisovou značku D 2377/96 před notářkou – soudní komisařkou Mgr. E. S. přihlásil jako předmět dědictví pouze částku 4.000.000,- Kč, přičemž skutečnou výši předmětu dědictví snížil v přesně nezjištěné době zfalšováním podpisu zůstavitele L. P. st. na listině datované dnem 9.4.1996 s označením „POTVRZENÍ FINANČNÍHO DARU“ na částku 7.400.000,- Kč a zatajením dalších finančních aktiv zůstavitele, takže po odečtení daně z prodeje pozemků a přiznaného předmětu dědictví ve výši 4.000.000,- Kč způsobil dědicům RNDr. H. P., V. P. a M. P., škodu v celkové výši nejméně 6.370.193,- Kč. Soud prvního stupně uvedl, že po opětovném prostudování spisových materiálů nařídil ve věci neveřejné zasedání k předběžnému projednání obžaloby, neboť důsledným vyhodnocením podstatných skutečností dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření při nutnosti realizace procesních úkonů v přípravném řízení. Konstatoval dosavadní průběh v trestním řízení, když při předchozím předběžném projednání obžaloby zaměřil zkoumání podmínek trestního řízení prvotně na úvahy o své možné věcné nepříslušnosti z hlediska ustanovení § 17 tr.ř. (viz usnesení ze dne 7.12.2005, č.j. 54 T 5/2005-940 o předložení trestní věci Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti) a v situaci, kdy usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.4.2006 pod sp.zn. 1 Ntd 6/2006 bylo rozhodnuto dle § 24 odst. 1 tr.ř., že Krajský soud v Ostravě je příslušným k projednání trestní věci obviněného L. P., z hlediska v tomto usnesení nadřízeným soudem naznačených směrů dalšího zkoumání podmínek trestnosti jednání obviněného, zaměřil předběžné projednání obžaloby na skutkové a právní okolnosti. Dospěl k závěru, že objektivní stránka žalovaného trestního jednání by mohla splňovat zákonné podmínky pro tuto kvalifikaci v případě, že by obviněný až teprve v souvislosti s dědickým řízením se obohatil na úkor jiného tím, že jej uvedl v omyl či využil jejího omylu, v důsledku čehož vznikla škoda na majetku poškozených, jestliže by obviněný až do počátku realizace dědického řízení nakládal s majetkem zůstavitele v souladu s dohodnutými a vymezenými dispozicemi. K odlišnému skutkovému hodnocení, s odrazem v důvodnosti podání obžaloby v aktuálně vymezeném jejím rozsahu by muselo dojít, pokud by bylo zjištěno, že obviněný se majetkových hodnot protiprávně zmocnil v jiném časovém období a jiným způsobem, než jej vymezuje obžaloba. Zkoumáním těchto okolností se dle názoru soudu prvního stupně orgány přípravného řízení jak z hlediska skutkové problematiky, tak z hlediska právních důsledků, nezabývaly a své aktivity zaměřily až na okolnosti majetkových dispozic obviněného od smrti zůstavitele svého otce L. P., zejména pak při dědickém řízení. Stranou tak zůstalo posouzení, zda majetek, který byl předmětem následného dědického řízení, se do držení a dispozic obviněného dostal legálně nebo protiprávně. S poukazem na plnou moc (č.l. 21 – 22) vymezující oprávnění obviněného L. P., jakožto zmocněnce při prodeji nemovitosti zmocnitele L. P. st., včetně dispozic s přijetím kupní ceny, z hlediska rozsahu tohoto zmocnění považuje jednání obviněného za učiněné v souladu s plnou mocí, když uzavřel kupní smlouvu a přijal kupní cenu. V situaci, kdy finanční operace proběhly ještě za života L. P. st. a plná moc nevymezovala žádné další možné dispozice obviněného se získanými finančními prostředky, uzavírá své hodnocení v tom směru, že obviněný měl předat do dispozice zmocnitele získané peníze, což se nestalo a obviněný v delším časovém úseku, bez jakéhokoliv zmocnění, prováděl dispozice a finanční operace s těmito penězi a choval se jako jejich vlastník, ač tomu tak nebylo a neměl k nim právní důvod. Tyto skutečnosti dovozuje z dokumentovaných pohybů peněžních prostředků na účtech obviněného L. P. vedených u Komerční banky a.s. Poukazuje na to, že orgány přípravného řízení věnovaly pohybu peněžních prostředků na účtech obviněného v období od jejich získání, do úmrtí L. P. st. dne 16.7.1996, pouze velmi okrajovou pozornost a více se zaměřily na zkoumání bankovních účtů a jiných majetkových dispozic obviněného až v období konání dědického řízení. Zůstaly tak přehlédnuty a právně nevyhodnoceny finanční dispozice, vyplývající ze zajištěných důkazních materiálů, poskytnutých bankou (č.l. 582 – 583, 821 – 843). Považuje za evidentní, že peněžní prostředky získané bezhotovostními platbami kupní ceny byly přelévány mezi účty obviněného, s nimiž mohl nakládat pouze on. Také ohledně finančních prostředků vyplacených dne 16.11.1995 v hotovosti, jako splátky kupní ceny není žádný doklad o tom, že by se dostaly do dispozice L. P. st. Soud prvního stupně má za to, že obviněný nebyl oprávněn k popsaným dispozicím, čímž překročil meze svého zmocnění ve smyslu § 31 odst. 1 občanského zákoníku a svého otce tak zbavil možnosti s tímto majetkem volně nakládat. Poukazujíc na výklad Vrchního soudu v Olomouci (str. 9 – 11, sp.zn. 1 Ntd 6/2006) se domnívá, že o trestný čin podvodu se nejedná v situaci, kdy trestné jednání následuje po dokonání jiného majetkového deliktu, příp. má za účel jej zastřít. Z pohledu nastíněných úvah proto konstatoval, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že obviněný L. P. se v plném rozsahu nedopustil trestného činu podvodu v přímé souvislosti s probíhajícím dědickým řízením, a to přinejmenším ve vztahu k částce 15.141.950,- Kč získané nejpozději k datu 16.2.1996, tedy ještě před smrtí zůstavitele L. P. st. Předmětné jednání, které však není skutkově ani časově podchyceno z hlediska aktuálního trestního řízení, vykazuje spíše naplnění znaků skutkové podstaty zpronevěry dle § 248 tr.zák. Pro trestnou činnost takového charakteru doposud trestní stíhání proti obviněnému zahájeno nebylo, přičemž se jedná o skutkově, časově i právně odlišné jednání, vylučující možnost totožnosti skutku se skutkem popsaným v obžalobě. Z těchto důvodů nemůže soud ve stávající fázi řízení jakýmkoliv procesním způsobem reagovat na danou situaci, čímž odůvodňuje své rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Domnívá se, že bude nadále na orgánech v přípravném řízení, aby důsledně skutkově vyhodnotily jednání obviněného ve všech souvislostech, zejména z hlediska nakládání s finančními prostředky zůstavitele před jeho smrtí, v návaznosti na rozsah zplnomocnění a procesně se vypořádaly s tou částí protiprávního jednání jmenovaného, zejména pak v návaznosti na ustanovení § 163 odst. 1 tr.ř., když by se současně změnila i osoba poškozeného, kterým by tak byl otec obviněného L. P. st. Za odlišnou situaci považuje část současně vedeného trestního jednání posuzovaného jako trestný čin podvodu vztahujícího se k finanční částce 2.311.996,- Kč, která byla zaplacena až dne 31.1.1997, jako dlužný nájem za nemovitosti. V daném případě byla částka získána již v době, kdy probíhalo dědické řízení po zemřelém otci i po zemřelé matce, tudíž byla fakticky zatajena při dědickém řízení ke škodě dalších dědiců. S ohledem na výši této částky považuje za evidentní, že škoda na krácených dědických podílech nemohla dosáhnout částky 5 mil. Kč, jež by mohla odůvodnit vznik škody velkého rozsahu ve smyslu § 17 odst. 1 tr.ř. a věcnou příslušnost krajského soudu pro tento skutek. Toto usnesení včasně podanou stížností napadl Krajský státní zástupce v Ostravě. Nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně shledává v odlišném pohledu na hodnocení prokázaných skutečností, s tím, že z výpovědi obviněného L. P. ml. vyplývá, že jeho otec L. P. st. souhlasil s uložením finančních prostředků na účty obviněného, a že část finančních prostředků ve výši 3 mil. Kč byla L. P. st. fyzicky předána, když tato výpověď obviněného není ničím vyvrácena ani zpochybněna. Nelze proto vycházet pouze z formálního znění plné moci ze dne 7.9.1995, ale ze závěru, že obviněný nezbavil svého otce možnosti disponovat s finančními prostředky, převzatými jako kupní cena za prodej pozemků, a že podvodného jednání se obviněný dopustil až po smrti L. P. st. v průběhu dědického řízení. Za této situace navrhuje, aby Vrchní soud v Olomouci podané stížnosti vyhověl a napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Z podnětu podané stížnosti přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní, dle § 147 odst. 1 písm. a), písm. b) tr.ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, jež jeho vydání předcházelo, přičemž shledal podanou stížnost důvodnou, byť na základě jiných argumentů, než obsahovala samotná stížnost. Postup soudu prvního stupně v rámci předběžného projednání obžaloby dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř. umožňuje vrátit věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba, k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout a v řízení před soudem by takové došetření bylo, v porovnání s možnostmi opatřit takovýto důkaz v přípravném řízení, spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně nepoukazuje na potřebu odstranění závažných procesních vad přípravného řízení. Stížnostním soudem nebyly takovéto závažné vady předsoudní fáze trestního řízení zjištěny. V tomto řízení byla dodržena jednotlivá ustanovení trestního řádu, tykající se zabezpečení práv na obhajobu obviněného. V souladu se zákonnými podmínkami dle § 160 odst. 1 tr.ř. bylo vůči obviněnému zahájeno trestní stíhání (č.l. 32 a 33a), v podmínkách nutné obhajoby mu bylo umožněno zvolit si obhájce (č.l 42 JUDr. Š. a č.l. 918 JUDr. H.) a z jednotlivých provedených úkonů v trestním řízení vyplývá, že obhájcům obžalovaného bylo umožněno, aby se jich zúčastňovali a uplatňovali práva dle § 165 tr.ř. Obviněnému bylo umožněno, aby se k vznesenému obvinění vyjádřil (protokol o výslechu obviněného ze dne 30.7.2004 (č.l 46 –53), byly splněny zákonné podmínky dle § 166 tr.ř. a obviněnému i jeho obhájci bylo umožněno v přiměřené době prostudovat spisy. Napadené usnesení poukazuje na druhý z alternativních důvodů pro rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., tedy pro potřebu objasnění základních skutkových okolností, bez nichž není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout. Podle § 191 odst. 1 tr.ř., vrátí-li soud věc státnímu zástupci k došetření, uvede v usnesení, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, příp. které úkony je třeba provést. Tyto zákonné podmínky napadené usnesení evidentně nesplňuje. Lze sice dovodit, v čem shledává soud prvního stupně nesprávnost postupu orgánů přípravného řízení, ovšem z obsahu odůvodnění usnesení nevyplývá, jaké další procesní úkony by měly orgány přípravného řízení v této věci provést, v čem je tedy zapotřebí přípravné řízení z hlediska důkazní situace doplnit a nelze tedy dovodit splnění obligatorní podmínky, že v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení, spojené s výraznými obtížemi nebo na újmu rychlosti řízení. Z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně lze zjistit základní myšlenkovou konstrukci jeho postoje k žalované trestní věci s poukazem na to, že považuje za nezbytné vyřešení, zda obžalovaný se nedopustil trestního jednání již dříve, mimo skutek vymezený v podané obžalobě, tedy fakticky přisvojení si svěřených finančních prostředků získaných jako kupní ceny za nemovitosti, ještě za života svého otce L. P. st., k jeho škodě s tím, že fakticky již vyslovil hodnotící soudy o takovýchto skutečnostech (jak vyplývají z obsahu odůvodnění rozhodnutí na str. 3 odstavec poslední a str. 4) a s ohledem na presentovaný názor, že skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nesplňuje podmínky totožnosti skutku s takto v úvahu přicházejícím trestním jednáním obviněného, ve formě trestného činu zpronevěry, fakticky orgány přípravného řízení nutí k tomuto hodnocení důkazů a k zahájení trestního stíhání obviněného pro další samostatný skutek. Takovýto postup, ovšem s ohledem na rozdělení rolí orgánů činných v trestním řízení, je nutno považovat za nepřípustný. Postup soudu I. stupně směřuje k porušení zásady obžalovací ve smyslu § 2 odst. 8 tr.ř., jež stanoví, že v řízení před soudem je možné jen na základě obžaloby, kterou podává státní zástupce. Obžaloba však může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1, odst. 5, § 170 odst. 2 tr.ř.) a soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst.1 tr.ř.). Z tohoto pohledu je žalobce dominus litis (pán sporu). Ustanovení § 160 odst. 1 tr.ř. stanoví podmínky, za nichž policejní orgán je povinen neprodleně v případě, že zjistí odůvodněné skutečnosti o tom, že byl spáchán trestný čin a spáchala jej určitá osoba, rozhodnout o zahájení trestního stíhání vůči této osobě jako obviněného. Z obsahu vyjádření státního zástupce v samotném odůvodnění podané stížnosti je zřejmé, že orgány přípravného řízení vyhodnocují důkazní situaci odlišně od závěru soudu prvního stupně, přičemž trestní řád po podání obžaloby nedává soudu žádné zákonné prostředky k tomu, aby státního zástupce přiměl ke změně náhledu na hodnocení důkazní situace, jestliže tak neučiní v souladu se svým právem dispozice s podanou obžalobou vymezenou v ustanovení § 182 tr.ř. Stížnostní soud se ztotožňuje s obsahem závěrů soudu prvního stupně stran totožnosti skutku, jež je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 4, neboť je zcela zřejmé, že jednání, které je obviněnému kladeno za vinu a jež je vymezeno ve skutkovém popisu podané obžaloby, když tento skutkový popis se fakticky shoduje v podstatné míře s obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15.7.2004 (č.l. 32) a úpravou popisu skutku založenou upozorněním na změnu právní kvalifikace ze dne 27.7.2005 (č.l. 33a), nesplňuje podmínky totožnosti skutku ve vztahu k případnému trestnímu jednání obviněného L. P., jehož by se měl dopustit před smrtí svého otce, v souvislosti s nakládáním s finančními prostředky jako se svými, které se dostaly do jeho dispozice na základě plné moci. Základem trestního řízení a předmětem trestního stíhání obviněného a procesu dokazování, je vždy skutek, který trestní řád blížeji nevymezuje a nedefinuje. Podle ustálené soudní praxe je podstata skutků určována účastí obviněného na určité události popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání a později v žalobním návrhu obžaloby, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou je pak dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Jednání je podstatou skutku proto, že trestným činem jsou takové děje, které je možno v trestním řízení dokazování právně kvalifikovat; následek pak proto, poněvadž umožňuje projevy vůle člověka dělit v jednotlivé skutky. Takto vymezená totožnost skutku je v souladu s definicí toho, co tvoří jeden skutek, což jsou jen ty projevy vůle konkrétní osoby navenek, které jsou pro daný následek (závažný z hlediska trestního práva) kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Ač tedy totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve vzneseném obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu a v případě rozhodnutí soudu o vině obviněného, musí být úplná shoda, totožnost je zachována i v případě, kdy některé ze skutečností pojaté do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. Při posuzování popisu jednání a následku je nutno přihlížet z hlediska jejich totožnosti ke všem podstatným skutkovým okolnostem, včetně těch, které charakterizují jednání, příp. i následek, ze kterých je vyvozováno zavinění obviněného, příp. další znaky subjektivní stránky trestného činu. Na druhé straně se nepřihlíží však k těm skutkovým okolnostem, které nejsou součástí jednání ani následku, ale charakterizují pouze skutečnosti významné z hlediska zavinění či jiného znaku významného z hlediska subjektivní stránky trestného činu. Nepřihlíží se ani k závěrům o zavinění (popř. jinému znaku subjektivní stránky trestného činu jako je pohnutka apod.), které činí orgány činné v trestním řízení v právní větě nebo právní kvalifikaci skutku, jež je obsažena ve vzneseném obvinění či žalobním návrhu, neboť toto je součástí právní kvalifikace skutku, která pro posouzení totožnosti skutku nemá význam (§ 176 odst. 2 věta druhá tr.ř., § 220 odst. 3 tr.ř.). Z výše uvedeného výkladu lze dovodit stručný závěr, že totožnost skutku je zachována, existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněného nebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná. Jeden skutek jako předmět trestního stíhání tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a o každé z nich rozhodnout jiným výrokem; výjimku představuje toliko pokračování v trestném činu stanoveném v ustanovení § 89 odst. 3 tr.zák., které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního procesního práva považuje za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§ 11 odst. 2 a § 12 odst. 12 tr.ř.). Z tohoto pohledu potencionální jednání obviněného, na nějž poukazuje názor Krajského soudu v Ostravě a fakticky i předcházející rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, není možno považovat za splňující podmínky totožnosti skutku s jednáním, které je obviněnému kladeno za vinu v podané obžalobě. S ohledem na ustanovení § 220 odst. 1 tr.ř., dle nějž soud může rozhodovat o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, není soud prvního stupně oprávněn vrátit trestní věc s tím, že je nutno zahájit další trestní stíhání obviněného, od jehož výsledku by bylo odvislé samotné rozhodnutí o skutku, který je obsažen v obžalobě. Nelze se také ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že nemůže ve stávající fázi řízení jakýmkoliv procesním způsobem reagovat na danou situaci. Z obsahu samotného odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, jakož i z obsahu rozsáhlých spisových materiálů, které byly shromážděny v průběhu přípravného řízení, je zřejmé, že bylo opatřeno velké množství důkazních materiálů včetně listinných důkazů svědčících o jednotlivých převodech finančních prostředků mezi jednotlivými účty, s nimiž obviněný v kritické době i před smrtí svého otce disponoval. Jedná se zejména o výsledky finančního šetření skupiny případových analýz SKPV PČR správy Severomoravského kraje ve formě jednotlivých dílčích zpráv (č.l. 529 a násl. ze dne 4.2.2005, č.l. 540 a násl. ze dne 17.1.2005 a č.l. 549 a násl. ze dne 29.12.2005) a závěrečné shrnující zprávy ze dne 18.3.2005 (č.l. 341 a násl.) včetně rozsáhlého množství listinných materiálů, jež obsah provedeného šetření k pohybu finančních prostředků a majetku obviněného doplňují. Z těchto důkazů je možno zjistit podstatné informace o oběhu finančních prostředků na jednotlivých účtech, jimiž obviněný disponoval. Byly vyslechnuty všechny osoby, které mohou v dané trestní věci uvést relevantní skutečnosti. Také obžalovanému byla dána možnost se k věci vyjádřit. Nelze se sice ztotožnit s tvrzením státního zástupce, uvedeným v podané stížnosti, o uplatněném tvrzení obviněného o souhlasu L. P. st. s uložením finančních prostředků na jednotlivé účty a dispozici s nimi, když ve své výpovědi obviněný výslovně tuto skutečnost neuvádí, ovšem objasnění existence případného souhlasu a vyjádření obviněného k podezření, že finanční prostředky zpronevěřil již za života otce, nejsou takovými náročnými úkony, jež by odůvodňovaly vrácení věci k došetření. Není vyloučeno, že samotné důkazní řízení bude zapotřebí doplnit o některé skutečnosti, např. originály některých příkazů k úhradě, či důkazy upřesňující podrobnosti k informacím o manipulaci s finančními prostředky, jež jsou ve spise založeny, vyžádání obviněným zmiňovaného dodatečného schválení úkonu za nezletilého dle § 179 o.s.ř. (nahlášení darů svým dcerám poručnickému soudu, str. 7 protokolu o výslechu obviněného č.l. 52 spisu). Takový rozsah dokazování nesplňuje podmínky ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., když takové potřebné doplnění dokazování před soudem by evidentně nebylo spojeno s žádnými výraznými obtížemi a nemohlo by být na újmu rychlosti řízení. Je nutno připomenout, že trestní jednání, jehož se obviněný měl dopustit, se mělo udát před více jak devíti lety a každý další odklad může mít podstatný význam jak na hodnocení zajištění práv obviněného na spravedlivý proces z hlediska č.l. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v situaci, kdy prvotní trestní oznámení bylo podáno již 11.12.2000 (viz příloha spisu pod ČTS KVSM-50/10-2001), tak na možnost opatření dalších doplňujících informací z hlediska jednotlivých skartačních lhůt. Krajský soud je nutno upozornit na pochybení, jehož se dopustil již v předchozím předběžném projednání obžaloby, jež mu bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp.zn. 1 Ntd 6/2006 (str. 6 – 7) vytknuto, když učinil rigidní hodnotící závěry o jednání obviněného, v rozporu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti řízení, o něž se opírá zásada spočívající v povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.ř.) a současně i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr.ř.) spočívající v povinnosti hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a v důsledku toho v návaznosti na další ustanovení trestního řádu o podmínkách průběhu řízení před soudem, jako stěžejního stádia trestního řízení, se takový postup dotýká i zásad zajišťujících práv obviněného na obhajobu. Pro hodnocení důkazů ve fázi předběžného projednání obžaloby platí významné omezení spočívající v tom, že důkazy zde nemohou být hodnoceny v celém jejich rozsahu. Zmiňované závěry je nutno považovat v současném stádiu trestního řízení za přinejmenším předčasné a evidentně nereflektující na všechny důkazy shromážděné v trestním řízení. Naznačené úvahy Vrchního soudu v Olomouci v předchozím rozhodnutí mohly vést k závěru, že postup o možnosti vrácení věci k došetření by byl reálný, ovšem za respektování všech zákonných podmínek při odpovídajícím skutkovém a procesním stavu věci, když by rozsah shromážděných důkazů neumožňoval objasnění základních skutkových okolností a současně by bylo na újmu rychlosti a ekonomičnosti řízení doplnění dokazovaní v řízení před soudem. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi oběma posuzovanými jednáními není zachována totožnost skutku, považuje stížnostní soud postup z důvodů, na něž je v odůvodnění napadeného usnesení poukazováno za vyloučený. Z obsahu argumentů soudu prvního stupně, reálného stavu důkazní situace i procesního stavu přípravného řízení ve věci, nevyplývají zákonné podmínky pro postup soudu dle § 188 odst. 1 písm. e) tr.ř., když žádné další rozsáhlé, obtížně proveditelné dokazování, bez něhož by nebylo možno věc spolehlivě posoudit, nelze předpokládat. Soud I. stupně je povinen rozhodnout o skutku, jenž je obsahem žalobního návrhu. V další fázi trestního řízení tedy bude na soudu prvního stupně, aby sám v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 tr.ř. posoudil jako předběžnou otázku, na základě všech dostupných a před soudem provedených důkazů, při respektování všech zásad trestního řízení, zda bylo bezpečně prokázáno zmiňované podezření, že si obviněný L. P. přivlastnil již před smrtí svého otce L. P. st. svěřené finanční prostředky, a část z nich v dědickém řízení zatajil, čímž by spáchal z hlediska objektivní stránky odlišný, evidentně i závažnější trestný čin (z hlediska výše způsobené škody), než je mu kladen za vinu v podané obžalobě. Žalované jednání by bylo nutno vyhodnotit jen jako logické zakrytí skutečnosti dřívějšího protiprávního jednání obviněného, jež samo o sobě není možno, při nesplnění jiných znaků trestního jednání (skutkové podstaty speciálního trestného činu), považovat za trestné. Jestliže tuto variantu protiprávního jednání obviněného vyloučí a soustředí dokazování a jeho hodnocení na samotné okolnosti pokryté rozsahem trestního jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, z čehož dovodí příslušná skutková zjištění a z toho vyplývající právní závěry. Je třeba upozornit soud prvního stupně na nutnost pečlivého vyhodnocení celého rozsahu právní problematiky spojené s průběhem dědického řízení, zákonnými podmínkami zániku plné moci a jejími důsledky ve smyslu § 33 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 6 o.z. i aktuální judikaturu (např. R NS 24/2006) z hlediska náhledu, zda trestní jednání, spočívající v zatajení finančních aktiv zůstavitele v dědickém řízení před notářem, jako soudním komisařem dle § 38 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dle § 175a a násl. o.s.ř. naplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu účinného v době jeho spáchání, případně zda dle § 16 odst. 1 tr.zák. stávající znění trestního zákona ve smyslu obžaloby je pro obviněného výhodnější. Je třeba také věnovat pozornost skutečnosti vyplývající z ustanovení § 460 obč. zák., že dědictví je nabýváno smrtí zůstavitele a jestliže zůstavitel zanechal více dědiců, je nutno je považovat až do vypořádání pravomocným usnesením soudu za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí (viz rozhodnutí NS 21 Cdo 2920/99). Významná je také otázka institutu tzv. domnělého dědice, z hlediska okamžiku vzniku práv dědiců nakládat s majetkem spadajícím do dědictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2002, sp.zn. 30 Cdo 2174/2001). Tyto skutečnosti mohou mít významný vliv na hodnocení jednání obviněného při dispozici s finančními prostředky, které mu byly svěřeny otcem po jeho smrti i ve vztahu k posouzení právního významu a následků skutečnosti, že měl v dalším období uzavřít, patrně bez vědomí dalších dědiců, dohodu o narovnání (kopie č.l 298, jež je dílem nečitelná) s M. ch. z., a.s., vystupujíc jako universální dědic, v níž bylo dohodnuto nájemné za užívané pozemky do doby jejich prodeje 31.10.1995 v celkové výši 2.311.996,- Kč, jež obviněný převzal 31.1.1997 a do souboru aktiv, jež byly předmětem dědického řízení je neuvedl. Z pohledu vytčených podmínek zachování totožnosti skutku není vyloučeno, aby žalované trestní jednání bylo ve svém popisu v souladu se skutkovými zjištěními upraveno a bylo uváženo podřazení prokázaného jednání pod příslušnou právní kvalifikaci, když právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (§ 220 odst. 3 tr.ř.). Pokud se jedná o v napadeném usnesení posledně uvedenou námitku dotýkající se věcné příslušnosti k projednání věci, je nutno odkázat na zmíněné předchozí pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž konečným způsobem byla tato problematika vyřešena.