Nebyl-li obhájce nucen při styku s obviněným používat cizího jazyka, pak sama skutečnost, že tento v souladu s oprávněním upraveným ustanovením § 2 odst. 14 tr.ř. využívá při komunikaci se soudem tlumočníka, nezakládá důvod ke zvýšení odměny obhájce podle § 12 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Napadeným usnesením rozhodla dne 6.2.2006 vyšší soudní úřednice Krajského soudu v Ostravě podle § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř. tak, že přiznala obhájci Mgr. T.G., odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti se zastupováním odsouzeného V.K. v celkové výši 106.201,50 Kč, sestávající: pol. 1-45) z odměny právní pomoci ve výši ……………………………..…...87.750,- Kč pol. 46) z náhrady hotových výdajů – jízdné os. vozidlem, - § 13 odst. 1,4 AT ve výši ……………………..……………………..….….10.501,40 Kč pol. 47) z náhrady za promeškaný čas - § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši …………………….………...…..…2.700,- Kč pol. 53) správně 48) z paušální náhrady - § 13 odst. 1,3 AT (70x75,-) ve výši …..…………………………………….….5.250,- Kč Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě stížnost jak obhájce Mgr. T.G., tak odsouzený V.K. Obhájce odsouzeného ve své stížnosti ze dne 12.2.2006 uvedl, že nesouhlasí s uvedeným usnesením, když jeho klient je cizí státní příslušník a měl po celou dobu trestního řízení tlumočníka, jenž mu některé pasáže pro jejich komplikovanost překládal. Obhájce jej během trestního řízení o jeho průběhu informoval, vysvětloval a poučoval jej. Při poradách obhájce s klientem tlumočník nebyl přítomen. S ohledem na tuto skutečnost a na množství skutků má obhájce za to, že odměna by měla být přiměřeně zvýšena. Dále se obhájce domáhal nároku na diety, když má za to, že k jejich přiznání postačí pracovní cesta delší než 5 hodin, a v případě pracovní cesty „do Prahy“, tato trvala déle než 12 hodin. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání Krajskému soudu v Ostravě. Současně se stížností byl Krajskému soudu v Ostravě obhájcem doručen „doplněk návrhu na vydání rozhodnutí dle § 151 odst. 3 tr.ř. o přiznání hotových výdajů a odměny za zastupování v trestním řízení“, z něhož vyplývá, že dodatečně uplatňuje odměnu za právní pomoc – převzetí právního zastoupení ve výši 2.775,- Kč + režijní paušál 75,- Kč. Odsouzený V.K. ve své stížnosti uvedl, že je bez prostředků, nemá žádné příjmy a ve výkonu trestu není kvůli nedostatku pracovních míst zaměstnán. Vzhledem ke shora uvedenému proto požádal o zproštění úhrady nákladů obhajoby. Vrchní soud přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost a řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnosti obou stěžovatelů jsou důvodné. Stížnostní soud zjistil, že přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů je v souladu s vyhl.č. 177/96 Sb. ve znění vyhl.č. 235/97 Sb. a odpovídá obsahu příslušného trestního spisu, přičemž podkladem pro přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se stalo vyúčtování obhájce Mgr. T.G. (č.l. 2809-2810 spisu). Stížnostní soud dále zastává názor, že obhájce s tímto uplatněným nárokem je oprávněn disponovat v řízení o něm, tedy jej i zvýšit za splnění dvou podmínek, že do změny neuplynula lhůta jednoho roku dle § 151 odst. 2 tr.ř. a o tomto nároku doposud nebylo pravomocně rozhodnuto. Je třeba konstatovat, že Vrchní soud je vázán revizním principem stížnostního řízení, a proto musel přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení. Tento princip není možno považovat za absolutní a je omezen v několika směrech. Stěžovatel může projevit svoji vůli napadnout usnesení ve vztahu k určité osobě nebo věci a tato vůle musí být zásadně při přezkoumávání respektována. Dosah revizního principu je dále limitován zákazem reformatio in peius. S ohledem na skutečnost, že stížnost byla podána do rozhodnutí, jež je podmíněno návrhem obhájce ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř., u něhož dochází k prolomení tzv. zásady oficiality, soud při rozhodování byl limitován i samotným rozsahem podaného návrhu obhájce, co do jednotlivých úkonů i výše odměny, případně náhrad, které obhájce požadoval. Krom dále uvedených pochybení v jednotlivých přiznaných nárocích obhájce na odměnu nebyly zjištěny nesprávnosti, když tyto úkony byly obhájcem provedeny, což je doloženo obsahem spisového materiálu. Obžalovaný byl stíhán pro trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, zakládající nárok obhájce na odměnu ve výši 1.350,- Kč dle § 10 odst. 1 písm. c) AT a § 15 písm. a) AT. K požadavku obhájce na zvýšení odměny za 1 úkon právní pomoci vzhledem ke skutečnosti, že jeho klient byl cizím státním příslušníkem a k jednání byla nutná přítomnost tlumočníka, při jehož absenci byla komunikace s odsouzeným na obhájci, má vrchní soud za to, že zvýšení mimosmluvní odměny dle § 12 odst. 1 AT v tomto případě nebylo na místě, když z obsahu vyjádření obhájce i spisového materiálu je zřejmé, že obžalovaný fakticky rozuměl českému jazyku a obhájce nevyužíval cizího jazyka, jak má na mysli toto ustanovení, což rovněž potvrzuje výpověď odsouzeného ze dne 16.7.2003 (č.l. 872 spisu) kde mj. uvádí „po přečtení tohoto usnesení obviněný uvádí, že jeho obsahu porozuměl, neboť ovládá český jazyk jak slovem, tak i písmem“. Případná komplikovanost komunikace s ním se mohla zobrazit v délce úkonu a tím se současně projevila v případné výši odměny obhájce, avšak nikoliv z důvodu obtížnosti provedeného úkonu právní služby. Také skutečnost, že odsouzený byl stíhán pro větší množství skutků, jednalo se o 11 útoků neoprávněného užití padělaných platebních karet, nemůže zakládat podmínky pro zvýšení odměny jak má na mysli ustanovení § 12 odst. 1 AT. Pokud se týká další námitky obhájce pro přiznání „diety“ za pracovní cesty delší 5 hod. k této nutno říci, že krajský soud postupoval správně, pokud obhájci nepřiznal náhradu hotových výdajů – stravné ve dnech 24.7., 29.7., 17.9. a 26.10.2004, neboť při řešení otázky nároku na stravné pro podnikatele, který vykonává tuzemskou pracovní cestu, není možno vycházet ze zákona č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách /§ 4 písm.c), § 5 odst. 1 písm. a)/, jenž se vztahuje jen na zaměstnance, ale nárok lze přiznat v rozsahu speciální úpravy v ustanovení § 24 odst. 1 písm. k) zák. č. 586/92 Sb. o daních z příjmu. Podle této právní úpravy lze poskytnout stravné pro podnikatele při tuzemské pracovní cestě pouze tehdy, pokud jde o cestu delší než 12 hodin. Jak plyne z obsahu spisu tyto pracovní cesty uvedenou hranici nepřekročily. Za takovéto situace obhájci stravné za období nepřekračující dvanáct hodin, dle názoru vrchního soudu, nepřísluší. Naproti tomu bylo zjištěno, že dne 29.9.2003 se uskutečnila pracovní cesta, za níž obhájci nárok na stravné vznikl. Když bylo zjištěno, že uvedeného dne se konaly výslechy u PČR Praha v době od 10.00 do 14.00 hod. (tedy 4 hod.), náhradu za promeškaný čas za uvedený den požadoval obhájce ve výši 900,- Kč /tj. 18x50,- za každou započatou ½ hod., tedy ztráta času strávená cestou Ostrava-Praha a zpět činila 9 hod., z čehož plyne, že pracovní cesta dne 29.9.2003 překročila 12 hod. Proto stížnostní soud stravné za uvedený den obhájci přiznal, ovšem nikoliv v obhájcem požadované výši 200,- Kč, nýbrž v souladu s § 5 odst. 1 písm. b) zák. o cestovních náhradách č. 119/1992 ve znění zák. č. 44/1994 Sb. a § 1 odst. 1 písm. b) vyhl. Ministerstva práce a sociálních věcí č. 569/2002 účinné od 1.1.2003, a to ve výši 107,- Kč. Vrchní soud v Olomouci přiznal obhájci dodatečně požadovanou odměnu za právní pomoc – převzetí právního zastoupení ve výši 1.350,- Kč + režijní paušál ve výši 75,- Kč (obhájce požadoval nesprávně 2.775,- + 75,- tj. 2.850,- Kč), když byly splněny podmínky pro její přiznání, neboť rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci dosud nenabylo právní moci a rovněž neuplynula roční lhůta k jeho uplatnění, tj. lhůta jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, tak jak to ukládá ustanovení § 151 odst. 2 tr.ř. Krajský soud ovšem pochybil, pokud přiznal odměnu za úkony provedené dne 24.7.2003 ve výši 4 úkonů právní pomoci (z požadovaných 7 úkonů), když obhájci vznikl nárok pro přiznání pouze 3 úkonů právní pomoci, když výslechy konané v časovém rozmezí od 8.00-10.15, 11.30-13.05 a 14.00-14.45 hod., představují čistý čas v délce 4 hod. 30 min. Vrchní soud se rovněž neztotožnil s přiznanou náhradou hotových výdajů – jízdného dle § 13 odst. 1, odst. 4 AT, když vycházeje pro r. 2003 z obhájcem doložené průměrné spotřeby osobního vozidla zn. Škoda Favorit – 6,9l/100 km a v souladu s vyhl.č. 569/2002 Sb. (sazba 3,40 Kč za 1 km a cena za 1l PH Speciál – 24,80 Kč), dospěl k následujícím výpočtům: - 24.7., 17.9.2003 Ostrava-Olomouc a zpět – 2x1.063,- Kč (oproti účtovaným 2x1.144,- Kč) - 25.7., 16.9.2003 Ostrava-F-M a zpět – 2x307,- Kč (oproti účtovaným 2x330,- Kč) - 29.7.2003 Ostrava-Brno a zpět – 1.901,- Kč (oproti účtovaným 2.046,- Kč) - 29.9.2003 Ostrava-Praha a zpět – 3.997,- Kč (oproti účtovaným 4.301,- Kč) Jízdné dne 26.10.2004 Ostrava-Olomouc a zpět. – 1.097,- Kč (oproti účtovaným 1.206,40 Kč) v souladu s vyhl. Min. práce a soc. věcí č. 449/2003 Sb. (sazba 3,50 Kč za 1 km, cena za 1l PH Super – 24,30 Kč, spotř. os. vozidla Škoda Fabia 7,3l/100km). Celková náhrada hotových výdajů – cestovného tedy činí 9.735,- Kč. Vzniklá pochybení soudu I. stupně byla zdejším soudem, vzhledem k podanému opravnému prostředku i ze strany odsouzeného, napravena. S ohledem na shora uvedené, kdy sice vrchní soud dodatečně nad rámec rozhodnutí soudu I. stupně přiznal obhájci odměnu za převzetí a přípravu obhajoby ve výši 1 úkonu právní pomoci, avšak o 1 úkon právní pomoci dne 24.7.2003 odměnu krátil, a proto nedošlo ke změně celkového počtu přiznaných režijních paušálů. V rozsahu přiznané náhrady za promeškaný čas nebylo ze strany stížnostního soudu zjištěno žádných pochybení. Ke stížnostní námitce odsouzeného považuje vrchní soud za potřebné uvést, že míra solventnosti odsouzeného nemá vliv na rozhodnutí dle § 151 odst. 2, odst. 3 tr.ř. Způsobilost odsouzeného dostát své povinnosti nahradit státu náklady a výdaje uhrazené ustanovenému obhájci však může mít význam pro rozhodnutí dle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř. Již s ohledem na obsah podané stížnosti se bude muset nalézací soud zabývat před vydáním rozhodnutí podle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř. i tím, zda-li v případě odsouzeného existuje nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pokud z dosud shromážděných důkazů takovýto nárok přímo nevyplývá, bude na odsouzeném, aby sám osvědčil, tak jak to ukládá § 33 odst. 2, odst. 3 tr.ř., že nemá a v dohledné době ani mít nebude dostatek finančních prostředků, jak ve své stížnosti uvádí, (doklady osvědčující nemajetnost odsouzeného spolu s návrhem na poskytnutí bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu je nutné předložit k rozhodnutí soudu I. stupně, v tomto případě krajskému soudu). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Vrchní soud v Olomouci rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.