Nelze-li ze zjištění o osobě pachatele dovodit, že by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu, poté samotná povaha jeho jednání (např. v něm projevená bezcitnost k lidským ostatkům usmrceného při trestném činu nadržování podle § 166 odst. 1 TrZ) nemůže u trestného činu, jehož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři roky, odůvodnit uložení nepodmíněného trestu.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2.2.2006, č.j. 46 T 12/2005 – 539, byli obžalovaní T.R. a M.P. uznáni vinnými, že 1) obžalovaný T.R. dne 9.4.2005 v přesně nezjištěné době po 03.00 hod. v ranních hodinách v obci H. L., v rodinném domku č. 14, po předchozí slovní rozepři přesně nezjištěným způsobem fyzicky napadl v úmyslu usmrtit A.M., přičemž mu mohutným vícečetným tupým násilím do hlavy způsobil vpáčenou zlomeninu s četnými úlomky kosti v pravé spánkové kosti, puklinu v týlní kosti vpravo pokračující z kostí spánkové, zlomeninu v oblasti kořene nosu, zlomeniny kostí v horní etáži obličeje, pukliny na spodině lební v pravé přední a střední jámě lební (zčásti v levé přední a střední jámě lební), porušení tvrdé mozkové pleny v místě defektu vpravo, v důsledku čehož došlo k úmrtí poškozeného, již bezvládné tělo uložil do postele a později ho zabalil do igelitu a textilií, svázal provazy a uschoval do záchodové budky na dvoře, 2) obžalovaný M.P. poté, co náhodně objevil tělo poškozeného A.M., následující den společně s obžalovaným T.R., po vzájemné dohodě k tělu připevnili autobaterii a společně ho odvezli osobním vozem poškozeného zn. Volkswagen Golf, černé barvy, k Vysočanskému mostu vodní nádrže Vranovská přehR. u obce Vranov nad Dyjí, kde tělo shodili z mostu do nádrže, obžalovaný M.P. sám v místě svého trvalého bydliště likvidoval další stopy po trestné činnosti tak, že spálil věci, které byly potřísněné krví poškozeného v úmyslu, aby obžalovaný T.R. unikl trestnímu stíhání. Toto jednání obžalovaných bylo v případě obžalovaného T.R. kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. a v případě obžalovaného M.P. jako trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr.zák. Za tyto trestné činy byl obžalovanému T.R. uložen trest odnětí svobody v trvání 13-ti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovanému M.P. za trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp.zn. 3 T 110/2005, ze dne 28.6.2005, byl podle § 247 odst. 2 tr.zák. a § 35 odst. 2 tr.zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu, který byl obžalovanému uložen rozsudkem Okresního soudu v Třebíči, sp.zn. 3 T 110/2005, ze dne 28.6.2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na uvedený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byl poškozený A.M., odkázán se svým nárokem na náhR. škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku si řádně a včas podali odvolání obžalovaní T.R. a M.P. Odvolání obžalovaného T.R. směřovalo do výroku o vině a do výroku o trestu. Obžalovaný uvedl, že provedeným dokazováním nebyla vyvrácena jeho obhajoba, tzn., že se dopustil jednání jen v tom rozsahu, jak se doznal ve své výpovědi. Dle názoru obžalovaného soud prvního stupně hodnotil zejména znalecké posudky MUDr. M., MUDr. D. a prof. S. v jeho neprospěch, nebylo tudíž vyvráceno, že některá zjištěná zranění vznikla až následně po smrti poškozeného M. Provedeným dokazováním rovněž nebylo prokázáno, že by obžalovaný měl v úmyslu poškozeného M. zbavit života. Ani jeho snaha zakrýt následky jeho jednání nemůže nasvědčovat promyšlené přípravě usmrtit poškozeného. Obžalovaný vyslovil názor, že jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko podle ustanovení § 222 tr.zák. Pokud jde o výrok o trestu, považoval obžalovaný za nesprávné, že mu byla odepřena polehčující okolnost spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a nápomoc k objasnění trestné činnosti. Informace, které poskytl, se mj. zasloužily na objasnění účasti spoluobžalovaného P. Obžalovaný vyslovil názor, že uložený trest není zcela přiměřený i při použití trestní sazby uvedené v ustanovení § 219 odst. 1 tr.zák. Závěrem navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. d), písm. e) tr.ř. a aby vrchní soud rozhodl způsobem zohledňujícím jeho odvolací námitky. Odvolání obžalovaného M.P. směřovalo toliko do výroku o trestu, neboť k výroku o vině nemá žádných výhrad. Obžalovaný P. uvedl, že trest spojený s jeho přímým výkonem, tedy nepodmíněný, je v rozporu s ustanovením § 23 odst. 1 tr.zák., neboť soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí o výši a druhu trestu. Vyslovil i názor, že výkon trestu odnětí svobody by v jeho případě mohl být spíše kontraproduktivní. Své odvolání doplnil pracovními posudky a zejména pak vyjádřením jeho zaměstnavatele Slezského divadla v Opavě. Poukázal na to, že se na svém novém pracovišti osvědčil a byla mu svěřena jedna z hlavních rolí, což doložil programem divadla na měsíc březen 2006. Dále znovu podrobně poukázal na okolnosti, které měly vliv na jeho jednání a navrhl, aby mu byl uložen sice přísný trest odnětí svobody, avšak takový, který není bezprostředně spojen s okamžitým výkonem. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu, dle ustanovení § 252 tr.ř. Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. a v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř. Svým obsahem podaná odvolání splňovala i podmínky dané ustanovením § 249 tr.ř. Za této situace tedy nebyly vytvořeny podmínky pro případné rozhodnutí odvolacího soudu dle § 253 tr.ř. a Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, přezkoumal dle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, a dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného T.R. je nedůvodné, avšak odvolání obžalovaného M.P. je důvodné. V řízení, které rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud takových procesních vad, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva obhajoby. Ostatně ani obžalovaní procesní pochybení nalézacího soudu nenamítali. V napadeném rozsudku se krajský soud ve velké většině správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, podrobně uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost nebo neúplnost. Rozsudek není zatížen podstatnými vadami, přičemž jeho odůvodnění splňuje kritéria požadovaná zákonem v § 125 tr.ř. Rozsudek soudu prvního stupně dostatečně respektuje povinnost vyplývající z § 2 odst. 5 tr.ř., neboť byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro rozhodnutí nezbytný. Odvolací námitka obžalovaného R., stran chybných skutkových závěrů soudu prvního stupně, nemohla obstát. Tvrzení obžalovaného R., že poškozenému M. dal pouze ránu pěstí a k jeho smrtelnému zranění došlo až v důsledku nárazu hlavy poškozeného na topení, bylo provedeným dokazováním zcela vyvráceno. Nalézací soud správně poukázal zejména na závěry znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství a z oboru kriminalistika se specializací forenzní biochemie, podle nichž na tělo poškozeného působilo mohutné násilí do oblasti hlavy, a to do pravé spánkové části a do střední obličejové části. Počet úderů do hlavy poškozeného byl stanoven minimálně na čtyři až pět úderů. Vznik fraktur nemohl být způsoben pouhým úderem pěstí. Tyto znalecké závěry plně korespondují i s ostatními důkazy, zejména protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací, ze které lze zjistit rozmístění jednotlivých biologických stop. Ze strany obžalovaného R. se tedy jednalo vůči tělesné integritě poškozeného o vskutku brachiální násilí, v důsledku něhož došlo prakticky k devastaci obličejové a spánkové části hlavy poškozeného, jak je ostatně dokumentováno na fotografiích preparové lebky poškozeného na č.l. 262 – 263. Pokud lze stran úplnosti skutkových zjištění něčeho namítat, tak nedostatečné objasnění případného ziskuchtivého motivu jednání obžalovaného R., který se bezprostředně po spáchání trestné činnosti zmocnil osobního vozidla poškozeného. Svědek A.M. – otec poškozeného navíc uvedl, že obžalovaný R. poškozenému dlužil desetitisíce korun. Ze správných skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil i odpovídající právní závěry. Nalézací soud na str. 13 – 17 napadeného rozsudku provedl poměrně podrobný právní rozbor jednání obžalovaného R. a přesvědčivým způsobem dovodil, že byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr.zák. Ostatně obžalovaný R. ve svém odvolání s právními závěry soudu prvního stupně polemizuje jen nepřímo. Příčinou jeho nesouhlasu byl, dle jeho názoru, nesprávně zjištěný skutkový stav, nikoliv nesprávné právní závěry, jež neodpovídají skutkovým zjištěním soudu. Jako zcela nedůvodný lze označit i nesouhlas obžalovaného R. s výší uloženého trestu, který se mu jevil jako nepřiměřeně přísný. Soud prvního stupně nepochybil, pokud obžalovanému R. nepřiznal polehčující okolnost doznání. Především obžalovaný R. vyvinul enormní snahu svou trestnou činnost zahladit, přičemž tak zároveň vtáhl do trestné činnosti i spoluobžalovaného P., který jinak s jednáním obžalovaného R. neměl nic společného. Z faktického jednání obžalovaného, poté, kdy surovým způsobem usmrtil poškozeného M., vyplývá absence jakékoliv lítosti. Naopak využil příležitosti a používal osobní věci své oběti, zejména osobní automobil. Verze, kterou obžalovaný uvedl, spíše nežli jako doznání, lze označit za snahu vyvinit se z trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr.zák., který mu byl od počátku trestného stíhání kladen za vinu. Soud prvního stupně při stanovení výměry trestu postupoval přesně v intencích ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.zák. Zřejmě jen poměrně příznivá prognóza resocializace obžalovaného R. vedla nalézací soud k uložení trestu odnětí svobodu jen nad polovinou zákonné trestní sazby. Takto uložený trest vrchní soud neshledal jako nepřiměřeně přísný. Rovněž rozhodnutí u způsobu výkonu trestu odpovídá ustanovení § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. Ani vrchní soud neshledal důvody pro použití ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák., tj. zařazení obžalovaného do věznice s mírnějším režimem. Jelikož ve vztahu k obžalovanému R. nezjistil vrchní soud pochybení soudu prvního stupně, shledal odvolání tohoto obžalovaného jako nedůvodné a dle § 256 tr.ř. je zamítl. Z podnětu odvolání obžalovaného P. vrchní soud přezkoumal toliko výrok o trestu vztahující se k tomuto obžalovanému. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že konkrétní stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného P. překračuje průměrný typový stupeň nebezpečnosti pro společnost předpokládaný u trestného činu nadržování dle § 166 odst. 1 tr.zák. S přihlédnutím k osobě obžalovaného nalézací soud adekvátně stanovil výměru trestu odnětí svobody v druhé třetině zákonné trestní sazby. Nalézací soud správně poukázal zejména na skutečnost, že v případě obžalovaného P. šlo o napomáhání pachateli trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1 tr.zák. Navíc nelze odhlédnout i od způsobu, jakým obžalovaný P. jednal – odklízením tělesných ostatků zemřelého M. Jednání obžalovaného proto nelze označit jinak než jako odsouzeníhodné, i kdyby tak jednal z obav před obžalovaným R., neboť měl dost možností v pozdější době projevit účinnou lítost a věc, byť třeba i anonymně, oznámit policii. Se stejnou přesvědčivostí však soud neodůvodnil svůj závěr, že v případě obžalovaného P. trest odnětí svobody s podmíněným odkladem nemůže svůj účel splnit. Soud prvního stupně jako jediný argument opětovně uvedl způsob provedení trestného činu. Na tomto místě dlužno poznamenat, že způsob provedení trestného činu jakkoliv závažný, nevedl nalézací soud ke stanovení výše trestu na samé horní hranici zákonné trestní sazby, neboť správně vzal v úvahu i další pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost relevantní skutečnosti, uvedené v ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák. Uložil tak trest ve výměře nevylučující dokonce použití ustanovení § 58 tr.zák., tj. podmíněné odsouzení bez vyslovení dohledu dle § 60a odst. 1 tr.zák. Nalézací soud při úvaze o trestu podrobně zdůraznil jen jedno z hledisek rozhodných pro stanovení výše a druhu trestu – stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a nikoliv již možnosti nápravy a osobní poměry obžalovaného P. Při správném a podrobně zdůvodněném stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost se měl soud prvního stupně stejně podrobně a důkladně vypořádat i se zbylými hledisky uvedenými v ustanovení § 31 odst. 1 tr.zák. Pro určení možnosti nápravy lze vycházet zejména ze závěrů psychologické části zpracovaného znaleckého posudku. Za rozhodující pro posouzení možnosti nápravy obžalovaného P. je důležité zejména konstatování znalkyně, že obžalovaný je doposud nevyzrálou osobností a jeho osobní vlastnosti nejsou zcela fixovány, ale je pravděpodobné, že dojde k vyzrávání a k jeho větší samostatnosti a uvážlivosti. Perspektiva jeho resocializace je reálná. K verifikaci těchto závěrů mohou sloužit i nejnovější údaje o chování obžalovaného dokumentující, zda skutečně u něj dochází k příznivému vývoji jeho osobnosti, jak to závěry citovaného znaleckého posudku předpokládají. V té souvislosti nutno poukázat na přípis ze dne 25.2.2006 současného zaměstnavatele obžalovaného Slezského divadla v Opavě, konkrétně šéfa opery a vedoucího baletu. Obžalovaný je v přípisu hodnocen velmi kladně. Zároveň se konstatuje, že mu bude umožněno rozvíjení jeho talentu v profesi odpovídající jeho dosaženému vzdělání. Stručně řečeno, obžalovaný se momentálně nalézá v prostředí, které na rozvoj jeho osobnosti působí příznivě, má perspektivu dlouhodobého pracovního uplatnění v oboru tanečního umění, který vystudoval. Možnosti nápravy obžalovaného jsou tudíž příznivé, stejně tak jeho aktuální osobní poměry. Už ve světle shora uvedených konkrétních okolností rozhodných pro určení druhu a výši trestu se jeví závěry soudu prvního stupně jako málo přesvědčivé. Největší pochybení nalézacího soudu však vrchní soud spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení § 39 odst. 2 tr.zák. Horní hranice trestného činu nadržování dle § 166 odst. 1 tr.zák. nepřevyšuje tři roky, a tudíž uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody připadá u tohoto trestného činu v úvahu jen tehdy, že vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu by zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Při aplikaci ustanovení § 39 odst. 2 tr.zák. se měl soud prvního stupně především podrobně zabývat hodnocením osoby obžalovaného P., k čemuž měl dostatek podkladů. Závěr o nemožnosti dosáhnout účelu trestu jinak než nepodmíněným trestem, musí vycházet především z hodnocení osoby obžalovaného. Za situace, kdy soud prvního stupně jinak bez výhrad přijal závěry psychologické části znaleckého posudku pochybil, pokud k těmto závěrům nepřihlédl při svých úvahách o trestu, a to zejména ve vztahu k ustanovení § 39 odst. 2 tr.zák. zvláště, když jinak obžalovanému P. přiznal polehčující okolnosti dle § 33 písm. b), písm. g), písm. i) tr.zák. Z těchto důvodů vrchní soud shledal v případě obžalovaného P. důvody pro zrušení napadeného rozsudku ve výroku o trestu uvedené v ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. Jelikož zároveň byly splněny podmínky § 259 odst. 3 tr.ř. vrchní soud mohl ve věci sám rozhodnout. S ohledem na rozbor všech okolností rozhodných pro určení druhu a výše trestu, kterýž vrchní soud učinil výše, dospěl k závěru, že u obžalovaného P. jsou splněny, a to i s přihlédnutím k ustanovení § 39 odst. 2 tr.zák., všechny zákonné podmínky pro uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jako odpovídající vrchní soud shledal podmíněné odsouzení trestu odnětí svobody s dlouhou zkušební dobou s dohledem dle § 60a odst. 1 tr.zák. Délka trestu dva roky, kterou vrchní soud oproti rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil, umožňuje i použití ustanovení § 58 odst. 1 tr.zák., tj. podmíněné odsouzení bez vyslovení dohledu. Pro vskutku účinnou resocializaci obžalovaného P., jehož osobnost se stále ještě vytváří a který je v pozitivním, ale i negativním smyslu snadno ovlivnitelný, je nutné intenzivnější výchovné působní trestu. Tento účel bude právě plnit déletrvající dohled v základním rozsahu vymezeném v ustanovení § 26a a § 26b tr.zák. Jelikož jiný důvod pro změnu napadeného rozsudku vrchní soud neshledal, zůstal napadený rozsudek v dalších výrocích nedotčen.