Pravomocný odsuzující rozsudek a pravomocné usnesení o přiznání odměny a hotových výdajů ustanovenému obhájci, společně s jejich úhradou státem za odsouzeného, jsou toliko zákonnými podmínkami pro vznik povinnosti odsouzeného nahradit státu tyto výdaje. Vlastní povinnost obžalovaného k úhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem vzniká až na podkladě rozhodnutí soudu vydaného podle § 155 odst. 1 TrŘ. Nárok státu vůči odsouzenému se odvíjí od tohoto rozhodnutí, právo soudu rozhodnout o povinnosti odsouzeného upravené ustanovením § 152 odst. 1 písm. b) TrŘ se nepromlčuje.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze 9.12.2005, č.j. 45 T 9/2002-1356, bylo rozhodnuto o povinnosti odsouzeného ml. X.Y.* (pseudonym) podle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř. za použití § 155 odst.1 tr.ř. nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci ve výši 15.150,- Kč. Proti tomuto usnesení si v zákonné lhůtě podal stížnost odsouzený X.Y., v níž především namítl, že nárok na náhradu odměny a hotových výdajů byl již promlčen. Současně vznesl nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, když skutek, pro který byl odsouzen, spáchal jako mladistvý a v té době neměl vlastního přijmu. Dále uvedl údaje o současných příjmových poměrech a nákladech na svůj život. Závěrem se domáhal, aby napadené usnesení bylo zrušeno a pro případ, že se stížnostní soud s návrhem neztotožní, požádal o povolení splátek. Vrchnímu soudu v Olomouci byla věc předložena jako soudu stížnostnímu ve smyslu § 146 odst. 2 písm. c) tr.ř. Z obsahu spisového materiálu bylo zjištěno, že opravný prostředek byl podán ve stanovené lhůtě dle 143 odst. 1 tr.ř., osobou oprávněnou dle § 142 odst. 1 tr.ř. Ustanovení § 155 odst. 4 tr.ř. pak opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí formou stížnosti připouští. Vrchní soud v Olomouci v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo a vázán revizním principem stížnostního řízení, přihlížeje i k vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány, shledal podanou stížnost důvodnou, byť z jiných důvodů, než jsou zmiňovány v odůvodnění podané stížnosti. Je třeba konstatovat, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.11.2002 pod č.j. 45T 9/2002-865 jako mladistvý pro trestný čin nepřekažení trestného činu dle § 167 odst. 1 odst. 3 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku. V této trestní věci byl odsouzenému ustanoven obhájcem JUDr. B.H. dne 20.11.2001 (č.l. 359), jenž jej zastupoval až do skončení řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.4.2003 (č.l. 1019), jež nabylo právní moci dne 11.4.2003, bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů spojených s obhajobou odsouzeného tomuto obhájci ve výši 15.150,- Kč. Dne 2.5.2003 byla uvedená částka obhájci uhrazena. Pro rozhodnutí byly splněny podmínky ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) a § 155 odst.1 tr.ř. v tom směru, že se jednalo o odměnu a hotové výdaje, jež byly ustanovenému obhájci pravomocně přiznány a uhrazeny a které vznikly v souvislosti s obhajobou obžalovaného, jenž byl pravomocně odsouzen. S ohledem na vznesenou námitku promlčení nároku státu založeném na ustanovení § 152 odst 1 písm. b) tr.ř. je třeba konstatovat, že trestní řád samostatně nestanoví ve vztahu k povinnosti odsouzeného nahradit státu uvedené náklady žádnou lhůtu, po kterou by měl povinnost předseda senátu soudu I. stupně (případně za něj kompetentní vyšší soudní úředník, justiční čekatel či soudní tajemník), v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 tr.ř., rozhodnout. Z obecného principu rychlosti řízení tak je ovšem povinen učinit ihned, bez zbytečného odkladu. Institut promlčení jak je zakotven v jednotlivých odvětvích našeho právního řádu je považován za jeden z právních následků marného plynutí doby, tzn., že právní následky promlčení nastávají za předpokladu, že uplynul zákonem vymezený čas, aniž oprávněný subjekt své právo uplatnil, resp. vykonal u soudu. Důvodem promlčení z hlediska trestního práva hmotného je především to, že uplynutím času postupně slábne až zaniká potřeba trestněprávních reakcí na trestný čin, jak z hlediska generální tak i individuální prevence. Významné jsou pak i důvody procesní, jimiž jsou obtíže dokazování spojené s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních prostředků a smyslem institutu promlčení je čelit složitým řízením a sporům, jež mají nepochybně i značný negativní dopad ekonomický. Jak bylo konstatováno, trestní řád neobsahuje úpravu promlčecí či preklusivní lhůty k vydání předmětného rozhodnutí a proto odpověď na otázku přípustnosti promlčení, jehož se stěžovatel domáhá, je nutno hledat ve výkladu jednotlivých ustanovení trestního řádu ve spojení s principy našeho právního řádu a zejména občanského zákoníku, jenž stanoví podrobnou úpravu promlčení v ust. § 100 a násl. a soudní praxi obsažené v judikatuře. Obecná (pravidelná) promlčecí doba dle občanského zákoníku je tříletá (§ 101). Tato doba platí vždy, nestanoví-li právní předpisy promlčecí dobu zvláštní. Zvláštní promlčecí doba je buď kratší než obecná promlčecí doba, např. dvouletá či jednoroční, nebo delší než obecná promlčecí doba, tj. desetiletá. Dvouletá subjektivní promlčecí doba je subjektivní, pokud jde o práva z náhrady škody a bezdůvodného obohacení (§ 106 odst. 1 a § 107 odst. 1 obč.z.). Obecné pravidlo, které platí vždy, není-li zákonem stanoveno jinak, určuje ustanovení § 101 obč. z. Podle něho promlčecí doba počíná dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Za tento den se všeobecně považuje den, kdy právo mohlo být poprvé uplatněné u soudu, tedy, jakmile mohla být důvodně podána žaloba o přiznání práva. Zpravidla to bývá den splatnosti pohledávky. Nárok státu na náhradu nákladů trestního řízení nelze považovat za náhradu škody dle § 420 obč.z. ani bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. z., za nějž je považován majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, ani jiné, výslovně v občanském zákoníku zakotvené vztahy, jež by vedly k uplatnění speciální úpravy promlčecí lhůty, oproti obecné tříleté, kterou by bylo možno vztáhnout i na posuzovaný právní vztah. Obecně určeným objektivním počátkem běhu promlčecí doby je den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata) - § 101 obč.z. Za takový den se považuje den, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u soudu, v daném případě, kdy mohl soud poprvé o povinnosti odsouzeného sám rozhodnout (dne 2.5.2003), když orgán státu – soud prostřednictvím předsedy senátu či pověřeného úředníka v sobě zosobňuje jak oprávnění a povinnost příslušného orgánu k rozhodnutí, tak i současně subjektu oprávněného k vymáhání náhrady nákladů, jež byly za odsouzeného vynaloženy. Objektivnost určení počátku vyplývá z použitého obratu, že "právo mohlo být vykonáno". Není rozhodující, zda oprávněný skutečně mohl své právo vykonat, či mu v tom bránila určitá překážka subjektivní povahy, nebo o existenci práva vůbec nevěděl. V daném případě by nebylo možno zohlednit skutečnost, že v důsledku řady dalších úkonů trestního řízení, vzhledem ke složitosti skupinové trestní věci, kdy spisový materiál putoval po různých orgánech, měl soud I. stupně jen malý časový prostor pro rozhodnutí ve věci. Je ovšem zřejmé, že v daném případě došlo k rozhodnutí o stanovení povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů trestního řízení dle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř. před uplynutím takto vymezené tříleté promlčecí lhůty . V soudní praxi není řešení namítané otázky četné. Možnost promlčitelnosti takového nároku státu připouští nepřímo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR publikované pod č. Rt 10/85 řešící otázku promlčitelnosti povinnosti odsouzené nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby, aniž by obsahovalo podrobnější rozbor legálnosti aplikace podmínek občanskoprávních vztahu na trestní řízení. K vyřešení této problematiky je třeba zohlednit názor publikovaný v rozhodnutí NS ČR pod č. Rt 15/2001, v němž Vrchní soud v Olomouci řešil otázku promlčitelnosti nároku obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v době účinnosti trestního řádu do 1.1.2002. Hodnotil vztah obhájce a státu, založený opatřením soudu o ustanovení obhájce v trestním řízení, jako vztahem sui generis, kdy stát nevystupuje v roli klienta. Tento zvláštní vztah je upraven zákonem č. 141/1961 Sb. (trestní řád) a z uvedeného důvodu na něj nelze aplikovat ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník). Je sice pravda, že nárok obhájce na odměnu a náklady obhajoby je majetkovým právem, nicméně je nutno vzít v úvahu, že základní zásadou občanského zákoníku zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 2 je zásada rovného postavení účastníků. V daném případě však vztah obhájce a soudu v trestním řízení rovnoprávný není a nelze tedy ani dovodit, že soud je v tomto řízení v postavení dlužníka (jako zástupce státu). Výše uvedené skutečnosti mají za následek mimo jiné i to, že na nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 2 tr.ř. nelze aplikovat ustanovení § 100 a násl. obč. zák. stran promlčení. Na práva a povinnosti vyplývající ze vztahu ustanoveného obhájce a soudu nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku, a proto mimo jiné soud nemůže ani zamítnout návrh obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů z důvodu promlčení nároku obhájce. Tento názor byl pak opakovaně aplikován i Ústavním soudem ČR např. ve věci I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 řešící otázku retroaktivity novely trestního řádu ve vztahu k nově stanovené preklusivní lhůtě k uplatnění nároku na přiznání odměny a hotových výdajů ustanoveného obhájce dle § 151 odst. 2 tr.ř. ve znění z.č. 265/2001 Sb., v případech, kdy povinnost obhajovat skončila před 1.1.2002. Stížnostní soud se domnívá, že na vztah odsouzeného a státu zastoupeného soudem v rozhodovacím procesu o stanovení povinnosti k náhradě nákladů spojených s trestním řízením je třeba nahlížet obdobně jako na nerovnoprávný, byť tato nerovnoprávnost směřuje opačně, když stanoví povinnost státu učinit úkon směřující vůči jedinci. Důsledkem toho je, že přímá aplikace ustanovení občanského zákoníku není přípustná. Je sice legitimní otázkou, zda povinnost státu zastoupeného soudem, jako jednoho z jeho orgánů by neměla být přesněji vymezena, z hlediska naplnění, postupu v souladu s ustanovením č.l. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stanovící právo každého, aby jeho věc byla projednána mimo jiné bez zbytečných průtahů. Takto zakotvené právo je rozvíjeno v jednotlivých ustanoveních trestního řádu a dalších zákonných předpisech, při jejichž výkladu je nezbytné, aby základní lidská práva zakotvená v ústavním zákonu, byla vždy respektována. Povinnost soudu rozhodnout zákonem předpokládaným způsobem se neměla vymykat základním zásadám teorie práva, mezi jehož postuláty nepochybně patří hodnocení významu času na právní vztahy. Je zcela zřejmé, že předseda senátu v souladu se zásadami oficiality a rychlosti trestního řízení vyvěrajících z ustanovení § 2 odst. 4 tr.ř. je povinen postupovat po splnění zákonných podmínek pro uvedené rozhodnutí co nejrychleji, nevyčkávajíc dalšího podnětu či návrhu rozhodnutí a nelze tolerovat neomezené odkládání vydání takového rozhodnutí a ponechání odsouzeného po dlouhou dobu v nejistotě. S ohledem na změnu přístupu zákona k vymezení jednotlivých lhůt k provedení úkonů v trestním řízení, jež byly postupně zavedeny posledními novelizacemi trestního řádu (jednoroční preklusivní lhůta dle §§ 151 odst. 2 a 155 odst. 2 tr.ř., lhůty k rozhodnutí dle §§ 151 odst. 3, 111 odst. 2 tr.ř. či lhůty stanovené k úhradě nároku obhájce vůči státu či přiznaného znalečného dle §§ 152 odst. 2 a 111 odst. 3 tr.ř., případně lhůty k vyhotovení rozhodnutí dle § 129 odst. 2 tr.ř.) je otázkou, zda by trestní řád neměl určovat i lhůty k rozhodnutí dle § 152 odst. 1 tr.ř. Takové úvahy mají ovšem význam toliko de lege ferenda, pro případnou budoucí změnu trestního řádu. Stížnostní soud respektoval současně i dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 1 To 107/2003 ze dne 21.1.2004, jež se přímo otázkou promlčení povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů trestního řízení zabývalo. V něm se soud přiklonil k názoru opírajícího se o výklad ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř. s tím, že povinnost zaplatit státu náklady obhajoby vzniká odsouzenému až po vydání soudního rozhodnutí, nikoliv před ním. Pokud by odsouzený plnil státu před vydáním tohoto individuálního právního aktu, plnil by bez právního důvodu, neboť právo státu zde bez tohoto rozhodnutí prozatím neexistuje. Nárok na náhradu a odměny hotových výdajů uhrazených obhájci státem je zvláštním nárokem, který je podmíněn vydáním rozhodnutí podle § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř., a teprve tímto rozhodnutím je založena povinnost odsouzenému nahradit státu náklady obhajoby. Až od právní moci takového rozhodnutí lze počítat běh desetileté promlčecí lhůty (dle § 110 odst. 1 obč.z.). Vrchní soud v Olomouci při posuzování oprávněnosti vznesené námitky promlčení se s uvedeným názorem ztotožnil a s ohledem na výše uvedené musí konstatovat, že otázka promlčení, kterého se stěžovatel dovolává, se v předmětné věci uplatnit nemůže. Na druhé straně, ovšem stížnostní soud shledal, jiný než namítaný nesprávný postup soudu I. stupně, předcházející vynesení napadeného rozhodnutí. Trestní stíhání odsouzeného bylo ukončeno pravomocným rozsudkem v době, kdy nabyla účinnost novelizace trestního řádu č. 265/2001 Sb., jež v ustanovení § 33 odst. 2, odst. 3 tr.ř. nově zakotvila právo obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Toto právo pak bylo dále upraveno novelizací trestního řádu a v současné době zní tak, že osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát. Návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 jsou oprávněny podat kromě obviněného a jeho obhájce i osoby uvedené v § 37 odst. 1 tr.ř. Návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. V průběhu trestního řízení do vydání napadeného usnesení odsouzený nebyl nikdy poučen o tomto právu, v rozporu s ustanovením § 33 odst. 5 tr.ř., jež stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže nebyl odsouzený zákonným způsobem poučen o možnosti uplatnění svých práv na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, což je jednou ze základních podmínek pro samotné rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit státu odměnu a hotové výdaje, vyplacené obhájci ve smyslu § 152 odst. 1 písm. b) tr.ř., bylo nutno shledat řízení, které předcházelo napadenému usnesení, vadným ve smyslu § 147 odst. 1 písm. b) tr.ř. Za nepřesný a neúplný je třeba považovat i výrok napadeného usnesení, jenž neobsahuje specifikaci nákladů, z hlediska označení konkrétního obhájce, jemuž byla odměna a náhrada nákladů přiznána a uhrazena, byť v daném případě z obsahu spisu je zřejmé, že odsouzeného zastupoval po dobu trestního stíhání toliko jediný obhájce. Vzhledem k popsanému nesprávnému postupu soudu, když se odsouzený, jenž nebyl řádně poučen o podmínkách uplatnění svého práva na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, se ve stížnosti tohoto práva domáhá, nezbylo stížnostnímu soudu než dle § 149 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadené usnesení v celém rozsahu zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. V rámci tohoto řízení soud I. stupně napraví uvedené pochybení a doručením tohoto usnesení, jež obsahuje výslovné poučení o zákonných předpokladech způsobu uplatnění práva odsouzeného ve smyslu § 33 odst. 2, odst. 3 tr.ř. splní poučovací povinnost a umožní odsouzenému stanovením přiměřené lhůty uplatnění tohoto práva. Poté přednostně rozhodne o návrhu odsouzeného ve smyslu § 33 odst. 2, odst. 3 tr.ř. a dle výsledků tohoto rozhodnutí buď nově rozhodne o povinnosti odsouzeného k náhradě odměny a nákladů trestního řízení, případně snížené odměny a nebo v případě přiznání nároku na obhajobu bezplatnou již dále rozhodovat nebude.