Sestává-li trestné jednání, kladené obviněnému za vinu, z dílčích útoků tvořících pokračující trestný čin a jsou-li tyto dílčí akty popsány v žalobním návrhu způsobem vylučujícím jejich záměnu, poté o nich soud musí, jako o skutcích ve smyslu § 12 odst. 12 TrŘ, rozhodnout samostatnými výroky. Nebyl-li provedeným dokazováním žalovaný trestný čin prokázán v celém rozsahu jeho pokračování, musí výroková část rozsudku obsahovat jak výrok odsuzující, tak výrok zprošťující.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2006, č.j. 2 Tm 4/2006 - 247, byl obžalovaný mladistvý A. B.* (pseudonym), uznán vinným proviněním nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 218/2003 Sb., kterého se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit tím, že 1) v přesně nezjištěné době měsíce srpna 2004 o letních školních prázdninách v T. nejméně v pěti případech opatřil sušené části rostlin konopí, známé pod názvem marihuana, a ubalené jako cigaretu nebo v dýmce je vykouřil společně s tehdy nezletilým X. Y.* (pseudonym), ač věděl, že je žákem základní školy a není mu ještě 15 let, 2) v přesně nezjištěné době od měsíce září 2004 do listopadu 2004 v T. ve dvou případech opatřil sušené části rostlin konopí, známé pod názvem marihuana, a tyto ubalené do cigaret vykouřil společně s tehdy nezletilým R. S.* (pseudonym)., přičemž věděl, že je žákem základní školy a není mu ještě 15 let, ačkoliv marihuana je droga z konopí, které je uvedeno v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů jako omamná látka zařazená do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění sdělení č. 458/1951 Sb.) a obsahuje látku tetrahydrokanabinol, který podle zák. č. 167/1998 Sb. patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1998). Podle § 11 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb. soud v jeho případě upustil od uložení trestního opatření. Obžalovaný mladistvý A. B. byl dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že v přesně nezjištěné době, s největší pravděpodobností v době letních prázdnin v roce 2004, v T., nejméně v jednom případě vykouřil sušenou drť konopí, známou pod názvem marihuana, postupně ve dvou dýmkách společně s tehdy nezletilým C. D.* (pseudonym), ač věděl, že je žákem základní školy a nemá ještě 15 let, a ačkoliv marihuana je droga z konopí, které je uvedeno v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů jako omamná látka zařazená do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění sdělení č. 458/1951 Sb.) a obsahuje látku tetrahydrokanabinol, který podle zák. č. 167/1998 Sb. patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1998), neboť tento skutek, kvalifikovaný jako provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 218/2003 Sb., není proviněním. Obžalovaný mladistvý G. L.* (pseudonym), byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že v přesně nezjištěné době během školního roku 2004/2005 od měsíce září 2004 do měsíce března 2005 v T. si blíže nezjištěným způsobem opakovaně opatřil sušené části rostlin konopí známé pod názvem marihuana, kterou nejméně ve třech případech vykouřil z ubalené cigarety společně s nezletilým X. Y., a nejméně v pěti případech s nezletilým C.D., ač věděl, že jsou žáky základní školy a že jim není ještě 15 let, přičemž konopí je označeno v příloze 3 zák. č. 167/1998 Sb. za omamnou látku zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhl. č. 47/1965 Sb. ve znění sdělení č. 457/1991 Sb.) a obsahuje látku tetrahydrokanabinol (THC) označenou v příloze 5 k zák. č. 167/1998 Sb. za psychotropní látku zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1998 Sb.), neboť tento skutek, kvalifikovaný jako provinění nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 218/2003 Sb., není proviněním. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce. Odvolání bylo podáno včas, t.j. před skončením osmidenní lhůty od doručení rozsudku (§ 248 odst. 1 tr. ř.), oprávněnou osobou (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), mělo zákonem předepsané obsahové náležitosti (§ 249 tr. ř.) a Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, jako příslušný soud odvolací (§ 252 tr. ř., § 4 zák. č. 218/2003 Sb.) neshledal ani žádných jiných důvodů k jeho zamítnutí či odmítnutí dle § 253 tr. ř. Státní zástupce směřoval svým odvoláním, podaným výslovně v neprospěch obou obžalovaných, proti všem výrokům napadeného rozsudku. Ve vztahu k obžalovanému ml. A. B. státní zástupce uplatnil tyto námitky: 1) napadl zprošťující výrok, týkající se jednání vůči poškozenému C. D., přičemž krajskému soudu vytýkal, že jím provedené dokazování nebylo zaměřeno na odstranění pochybností ohledně doby spáchání trestného jednání, což by mělo být v dalším řízení napraveno, 2) namítal, že o žalovaném dílčím jednání obžalovaného vůči poškozenému nezl. R. S., ke kterému mělo dojít v březnu 2005 a které mu nebylo prokázáno, mělo být rozhodnuto zprošťujícím výrokem, neboť je časově a místně odděleno od ostatních dílčích útoků, naplňujících znaky pokračování, 3) napadl jako nesprávnou aplikaci § 88 odst. 1 tr. ř., přičemž uvedl, že lze akceptovat výčet okolností jednání obžalovaného, jak je uveden v napadeném rozsudku, avšak toto jednání nelze bagatelizovat a vzhledem ke stupni jeho nebezpečnosti pro společnost nemělo být posouzeno pouze v rámci základní skutkové podstaty, 4) ve vztahu k výroku o upuštění od uložení trestního opatření namítal, že k takovému postupu nebyly vzhledem k charakteru trestného jednání a hodnocení osobnosti obžalovaného splněny zákonné podmínky, 5) dále krajskému soudu vytýkal, že se nevypořádal s návrhem znalců z odvětví psychiatrie na uložení ochranného ambulantního psychiatrického léčení. Ve vztahu k obžalovanému ml. G. L. státní zástupce namítal, že krajský soud nedostatečně objasnil úroveň rozumové a mravní vyspělosti (zralosti) tohoto obžalovaného a jejího vlivu na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., a přestože se příslušní znalci s předmětnou problematikou náležitě a přesvědčivě nevypořádali, rozhodl zprošťujícím výrokem, se kterým se odvolatel neztotožnil. Poukázal na mírně nadprůměrný intelekt obžalovaného, tudíž rozumovou vyspělost, emočně neochuzenou osobnost obžalovaného a skutečnost, že ze zpráv, týkajících se jeho osoby, žádné poznatky o podstatně snížených rozpoznávacích a ovládacích schopnostech nevyplynuly. Krajský soud by měl zkoumat všechny okolnosti, neboť i ne zcela zralý člověk může s ohledem na svůj intelekt posoudit, co může a nemůže a své jednání ovládnout. K obsahu učiva na základní škole standardně patří poučení o škodlivosti a trestnosti zneužívání drog. V provedených důkazech jsou rozpory, které měly být odstraněny výslechem třídní učitelky obžalovaného ze základní školy k tomu, zda se obžalovaný rozumově odlišoval od svých vrstevníků. Aby mohl být učiněn závěr o absenci trestněprávní odpovědnosti dle § 5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., nezralost mladistvého musí být podstatná, tzn. musí být zřejmé, že v době činu nedosáhl po stránce intelektuální a mravní takového stupně vývoje, jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci. Domáhal se zrušení napadeného rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. ohledně obou obžalovaných a vrácení věci soudu prvního stupně. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal proto vrchní soud dle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to jak z hlediska vytýkaných vad, tak z hlediska vad, které sice odvoláními vytýkány nebyly, avšak měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Jelikož odvolání směřovalo proti všem výrokům napadeného rozsudku, povinností odvolacího soudu bylo přezkoumat všechny tyto výroky. Po provedeném přezkumu odvolací soud dospěl k závěru, že podané odvolání je důvodné prakticky ve všech odvolatelem uplatněných námitkách, neboť jak řízení, které rozsudku předcházelo, tak napadený rozsudek trpí vadami, krajský soud nerozhodl v celém rozsahu podané obžaloby, jeho skutková zjištění nejsou úplná, dostatečně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, k objasnění věci je třeba dokazování doplnit a takové doplnění ze strany odvolacího soudu by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Proto musel být napadený rozsudek podle § 258 odst. 1, písm. a), b), c) tr. ř. z podnětu podaného odvolání v celém rozsahu zrušen. Jelikož nové rozhodnutí ve věci nebylo možno učinit na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, přičemž náprava vad by se v řízení před odvolacím soudem neobešla bez opakování prakticky všech důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, dalšího dokazování a nového hodnocení důkazů, což by vedlo k nepřípustnému nahrazování činnosti soudu prvního stupně a současně v odvolacím řízení nelze též překonat bariéru, vyplývající z ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., rozhodl odvolací soud za podmínek § 259 odst. 1 tr. ř. o vrácení věci tomuto soudu. Uvedené rozhodnutí mohl odvolací soud učinit v neveřejném zasedání dle § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř., když zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, neboť by došlo k nahrazování činnosti soudu prvního stupně (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Podrobněji považuje odvolací soud za potřebné uvést následující. Státní zástupce v odvolání zcela důvodně napadl zprošťující výrok, týkající se jednání obžalovaného ml. A. B. vůči poškozenému C. D., byť je nutno současně vyslovit podiv nad tím, proč doba spáchání trestného jednání, od které se odvíjí samotná trestní odpovědnost obžalovaného, nebyla důsledně objasněna již v řízení přípravném, popř. proč v tomto směru nebylo zaměřeno působení státního zástupce v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně. V současné fázi řízení však je náprava tohoto nedostatku povinností krajského soudu, který bude moci učinit spolehlivý závěr o vině obžalovaného, popř. jej naopak obžaloby zprostit až po vyčerpání veškerých možností dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. K této otázce je třeba znovu vyslechnout poškozeného C. D. a jeho matku J. V., obžalovaného ml. A. B. a jeho matku S. V. Důvodným bylo shledáno odvolání státního zástupce i pokud namítal, že o žalovaném dílčím jednání vůči poškozenému nezl. R. S., ke kterému mělo dojít v březnu 2005 a které nebylo obžalovanému prokázáno, mělo být rozhodnuto zprošťujícím výrokem, neboť je časově a místně odděleno od ostatních dílčích útoků, naplňujících znaky pokračování, týkajících se jednak tohoto poškozeného a jednak dalších poškozených (§ 12 odst. 12 tr. ř., § 89 odst. 3 tr. zák.). Pokud státní zástupce ve svém odvolání napadl jako nesprávnou aplikaci § 88 odst. 1 tr. ř., přičemž uvedl, že lze akceptovat výčet okolností jednání obžalovaného, jak je uveden v napadeném rozsudku, avšak toto jednání nelze bagatelizovat a vzhledem ke stupni jeho nebezpečnosti pro společnost nemělo být posouzeno pouze v rámci základní skutkové podstaty, je třeba především uvést, že závěr krajského soudu o právní kvalifikaci jednání obžalovaného je částečně nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze zjistit, proč krajský soud kvalifikoval jednání obžalovaného naprosto výjimečně pouze podle základní skutkové podstaty (§ 187 odst. 1 tr. zák.) a nikoli, jak je v obdobných případech v současné soudní praxi obvyklé, podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Ač vůči argumentaci ohledně okolností jednání obžalovaného, jak jsou uvedeny v napadeném rozsudku, ani odvolací soud nemá zásadních námitek, je třeba poukázat na skutečnost, že krajský soud poněkud podcenil obsah důkazů, které vypovídají o charakteru a jisté mravní narušenosti obžalovaného (znalecké posudky, zprávy školy a dalších kompetentních orgánů, opis rejstříku trestů) a nelze zcela pominout odvolací námitku o rozporu užité právní kvalifikace a stupně nebezpečnosti jednání obžalovaného pro společnost, která by zásadně neměla zcela popírat obecný vysoký typový stupeň této nebezpečnosti, vyplývající z kvalifikované skutkové podstaty, kterou obžalovaný po formální stránce svým jednáním nepochybně naplnil. Krajský soud by měl v dalším řízení tuto otázku přehodnotit a svůj závěr pečlivě a přezkoumatelně odůvodnit. V podstatě shodný závěr učinil odvolací soud i ve vztahu k odvolacím námitkám ohledně výroku o upuštění od uložení trestního opatření, neboť i ve vztahu k tomuto výroku byl odvolacím soudem učiněn závěr, že krajský soud podcenil obsah důkazů, které vypovídají o charakteru a jisté mravní narušenosti obžalovaného (znalecké posudky, zprávy školy a dalších kompetentních orgánů, opis rejstříku trestů), což vzbuzuje důvodnou pochybnost, vyslovenou již odvolatelem, zda k takovému postupu byly vzhledem k charakteru trestné činnosti a zejména již zmíněné poněkud narušené mravní kvalitě osobnosti obžalovaného splněny zákonné podmínky. Na uvedenou otázku může mít vliv i případné přehodnocení závěru o právní kvalifikaci jednání obžalovaného ze strany krajského soudu. Poznatky, vyplývající ze spisového materiálu o osobě obžalovaného, by však měly vést krajský soud k závěru o vhodnosti, ba dokonce spíše nezbytnosti jisté hrozby nad obžalovaným v podobě podmíněného odsouzení, která by garantovala dosažení účelu trestního řízení proti mladistvému. Prakticky stejný závěr lze učinit i ve vztahu k odvolací námitce státního zástupce, že krajský soud se v napadeném rozsudku nijak nevypořádal s návrhem znalců z odvětví psychiatrie na uložení ochranného ambulantního psychiatrického léčení. Napadený rozsudek krajského soudu je v tomto směru nepřezkoumatelný a uložení tohoto ochranného léčení dle návrhu znalců se jeví s ohledem na charakterové rysy obžalovaného jako více než vhodné, spíše pak nezbytné opatření. Důvodnosti odvolacích námitek přisvědčil odvolací soud i ve vztahu ke zprošťujícímu výroku ohledně obžalovaného ml. G. L. Z průběhu řízení vyplynulo, že znalci z oboru psychiatrie a psychologie v něm postupně diametrálně změnili své závěry na rozpoznávací způsobilost a ovládací schopnost tohoto obžalovaného, způsobené jistou jeho nezralostí, projevující se především v emoční rovině. Ze změny závěrů znalců a obsahu jejich vystoupení před soudem odvolací soud nabyl dojmu, že znalci přesně nechápali význam jejich závěru pro trestněprávní odpovědnost obžalovaného ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a podstatu zákonné úpravy této problematiky. Ač definitivní právní závěr o nedostatku trestní odpovědnosti mladistvého je výlučně v pravomoci soudu, závěry znaleckých expertíz z oboru psychiatrie a psychologie jsou pro učinění takového závěru naprosto nezbytné, znalci by však měli být i v související právní problematice dostatečně orientováni, aby si uvědomovali význam jejich znaleckého posudku z hlediska veřejného zájmu. K tomu by případně mělo vést i poučení soudu, jak je krajský soud na č.l. 219 učinil. Zdůraznit je třeba, že znalcům nepřísluší činit závěry právní, nýbrž poskytnout pro učinění právního závěru soudu příslušné odborné podklady a závěry. V daném případě se však výslech znalců podle názoru odvolacího soudu až příliš zaměřil na to, aby znalci učinili v podstatě formální právní závěr dle dikce zákona (§ 5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.). Podstata věcného vyhodnocení rozumové a mravní vyspělosti mladistvého a jejího vlivu na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zůstala poněkud stranou, což vedlo k nepřesvědčivému a z hlediska správnosti pochybnost vzbuzujícímu závěru. Krajský soud se nedostatečně vypořádal se závěry o úrovni rozumové a mravní vyspělosti (zralosti) tohoto obžalovaného a jejího vlivu na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. Naprosto pominul, že k závěru o nedostatku trestní odpovědnosti mladistvého je třeba učinit závěr, že tento v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, v daném případě byl učiněn závěr (pomineme-li jeho již konstatovanou nepřesvědčivost, zjevnou nespolehlivost, by dokonce pochybnost), že rozpoznávací a ovládací schopnosti mladistvého byly podstatně snížen. Z uvedeného však nelze učinit spolehlivý a jednoznačný závěr, že mladistvý nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Podkladem pro tento závěr bylo konstatování znalců, že mladistvý je sice po rozumové stránce mírně nadprůměrně inteligentní, avšak po stránce emoční „se nechá velice snadno strhnout, být … fascinován, že nedokáže situaci správně zvážit, nedokáže si dost dobře uvědomit rizika, která ze situace mohou vyplynout, nedovede potom zvážit možný dopad vlastního jednání“. Po stránce emocionality byla zaznamenána nevyzrálost obžalovaného odpovídající věku kolem 13-ti let. Pokud byla posuzována zralost obžalovaného, pak pouze se zaměřením na poskytování marihuany osobám mladším 15-ti let. Přitom však bylo zcela pominuto, že trestné (při různých variantách aplikace § 88 odst. 1 tr. ř.) je i poskytování marihuany jednak osobám mladším 18-ti let, jednak dokonce komukoli. Zralost obžalovaného proto měla být znalci a v konečném důsledku soudem variantně posouzena ve vztahu ke všem těchto eventualitám, přičemž je třeba brát v úvahu i všechny varianty zavinění, které přicházejí v úvahu (§ 6 tr. zák.). Trestní odpovědnost (zralost) mladistvého je třeba zkoumat vždy ve vztahu k určitému konkrétnímu činu. Základní otázkou pro znalce tedy mělo být posouzení, zda mladistvý byl schopen s ohledem na své rozumové a mravní schopnosti posoudit (chápat), že pokud poskytuje jinému (variantně osobě mladší 18, resp. 15 let) marihuanu, jde o jednání nesprávné, „že dělá něco špatného“, co hrubě odporuje normám společnosti, ve které žije a zda byl schopen odpovídajícím způsobem usměrnit svoje chování. Schopnost rozpoznávací (zralost či způsobilost rozumová) je třeba vykládat jako dosažení takového stupně intelektu, aby mladistvý mohl chápat potřebný stupeň nebezpečnosti svého jednání pro společnost. Nedostatek této schopnosti spočívá v tom, že mladistvý není schopen rozpoznat, že nebezpečnost činu pro společnost je vyšší než malá (§ 6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.). Nevyžaduje se však schopnost přesně odhadnout stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jde o neschopnost pochopit společenské souvislosti, společenský smysl a dopad činu. Schopnost určovací (zralost či způsobilost mravní) je třeba chápat jako takovou vyspělost, aby mladistvý byl způsobilý svou vůli přizpůsobit správnému poznání, tj. aby byl schopen klást účinný odpor pohnutkám vedoucím jej k činům, jejichž stupeň nebezpečnosti pro společnost je mu znám. Nedostatek této schopnosti spočívá v tom, že mladistvý není způsobilý ovládat své jednání. Mladistvý si sice může uvědomovat nebezpečnost svého jednání pro společnost, avšak není způsobilý své jednání duševními schopnostmi regulovat (ovládnout). Také je třeba zdůraznit, že nezralost, vedoucí k závěru o nedostatku trestní odpovědnosti, musí být podstatná, tj. musí být zřejmé, že mladistvý v době činu ještě nedosáhl po stránce intelektuální nebo po stránce mravní takového stupně vývoje, jakého zpravidla dosahují jeho vrstevníci. V praxi proto není přibírání znalců k posouzení této otázky paušální, nýbrž znalci mají být přibíráni jen tehdy, kdy na základě výsledků dokazování jsou pochybnosti o duševní zralosti pachatele, obdobně jako je tomu v případech pochybností o jeho plné příčetnosti. K závěru o takovém významném „defektu“ zralosti (vývojovém opoždění) však v daném případě spis neobsahuje žádné podklady. Za dané důkazní situace nebylo správné rozhodnutí v podobě zprošťujícího výroku. V dalším řízení je třeba dokazování doplnit opětovným výslechem znalců (psychiatrů a psycholožky), kterým je třeba v rámci poučení o významu a trestněprávních souvislostech jejich expertízy předem poskytnout text tohoto rozhodnutí. Také je namístě vyhovět požadavku odvolatele na výslech třídní učitelky obžalovaného ze základní školy k tomu, zda se obžalovaný podstatně rozumovou a mravní vyspělostí odlišoval od svých vrstevníků či zda na něm pozorovala nějaké vývojové opoždění, popř. v jakém směru a v jaké míře a zda v rámci školní výuky byli žáci informováni o trestnosti šíření drog včetně marihuany. Krajský soud v dalším řízení doplní dokazování ve výše uvedeném rozsahu. Není vyloučeno, že v průběhu doplňování dokazování vyjde najevo potřeba provádění dalších důkazů tak, aby bylo učiněno zadost povinnosti vyplývající z § 2 odst. 5 tr. ř. Po provedení úplného dokazování bude zapotřebí provést pečlivé hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě výsledků těchto činností krajský soud v případech, kdy rozhodl zprošťujícím výrokem, znovu posoudí, zda byla či nebyla prokázána vina a je dána trestněprávní odpovědnost toho kterého obžalovaného, v případě odsuzující části rozsudku se vypořádá s právní kvalifikací jednání obžalovaných a problematikou trestních a ochranných opatření. Své závěry podrobně a přesvědčivě odůvodní, zejména doplní ty pasáže odůvodnění rozsudku, týkající se problematiky, ohledně níž byla konstatována v tomto rozhodnutí nepřezkoumatelnost, přičemž se bude zejména systematicky zabývat všemi námitkami odvolatele, které byly shledány odvolacím soudem důvodnými. Současně je třeba odstranit všechny vady a nedostatky napadeného rozsudku, které byly tímto usnesením konstatovány. V případě odsuzujícího výroku je třeba ve výroku rozsudku citovat také text příslušného zákonného ustanovení, kterým byl obžalovaný uznán vinným (tzv. právní větu – viz § 120 odst. 3 tr. ř.).