O výkonu trestního opatření odnětí svobody mladistvým v typu věznice určené dle ustanovení § 39a TrZ, byl-li napadeným rozsudkem zařazen do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé, nemůže odvolací soud rozhodnout, a to ani v případě, že v době jeho rozhodování již mladistvý dovršil devatenáctý rok věku, nepodal-li v jeho neprospěch odvolání státní zástupce.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.1.2006, č.j. 46 Tm 4/2005 – 894, byla obžalovaná ml. X.Y.* (pseudonym) uznána vinnou proviněním loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. ve smyslu ustanovení § 6 zák. č. 218/2003 Sb. a obžalované ml. Z.B.* (pseudonym) a ml. T.T.* (pseudonym) uznány vinnými trestným činem pokusem provinění vraždy dle § 8 odst. 1 tr.zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr.zák., ve smyslu ustanovení § 6 zák. č. 218/2001 Sb. jako spolupachatelky dle § 9 odst. 2 tr.zák., kterých se měly dopustit dle skutkových zjištění soudu prvního stupně tak, že poté, co se obžalovaná ml. X.Y., ml. T.T. a ml. Z.B.. dohodly na přepadení prodavačky drogerie v obci Ž., okr. J. za účelem zmocnění se i za použití násilí finanční hotovosti s rozdělením úkolů spočívající v tom, že obžalovaná ml. X.Y. bude hlídat, obžalovaná ml. T.T. pod záminkou poskytnutí rady k vystavenému zboží odvrátí pozornost prodavačky, kterou opatřeným kamenem udeří do hlavy obžalovaná ml. Z.B., za účelem realizace tohoto plánu dne 6.10.2004 společně utekly z Výchovného ústavu pro mládež v obci Ž., kde byly umístěny, následně dne 6.10.2004 okolo 14.15 hod. v obci Ž., na ulici H. č. 11, za účelem realizace loupežného přepadení po zjištění, že v obchodě je prodavačka již sama, začaly plnit rozdělené úkoly, obžalovaná ml. X.Y. hlídala u dveří do prodejny, obžalovaná ml. T.T. pod záminkou poskytnutí rady k vystavenému zboží vylákala obsluhující prodavačku a zároveň majitelku prodejny S. M., od pultu do prodejního prostoru, kde jí nečekaně obžalovaná ml. Z.B. připraveným kamenem o hmotnosti 0,637 kg dvakrát zezadu udeřila do hlavy a následně po stržení poškozené obžalovanou ml. T.T. a ml. X.Y. na zem se obžalovaná ml. X.Y. opět vrátila ke dveřím hlídat, zatímco obžalovaná ml. T.T. si sedla obkročmo na aktivně se bránící poškozenou ležící na zádech, následně společně s obžalovanou ml. Z.B. nad rámec původní dohody vystupňovaly útok v úmyslu tuto usmrtit a tak překonat její aktivní odpor, ji razantně, silou velké intenzity, opakovaně udeřily ostrou částí kamene do vlasaté a obličejové části hlavy, kdy v průběhu útoku si kámen předávaly a střídavě útočily tak, že jedna vedla údery, druhá poškozené bránila v obraně a držela její ruce, útok doprovázela obžalovaná ml. T.T. výhrůžkou zabitím a zasunutím své pravé ruky do úst poškozené tak intenzívně, v důsledku čehož u ní došlo mimo jiné k oboustrannému vykloubení čelisti, následně jí obžalovaná ml. T.T. začala dokonce rdousit, v útoku obě obžalované ustaly až poté, co poškozená upadla do bezvědomí, což vzbudilo u nich dojem usmrcení, posléze obžalovaná ml. Z.B. prohledala kabelku poškozené, ze které odcizila peněženku s finanční hotovostí nejméně 7.417,50 Kč, platební karty Č. s., a.s. a P. s., mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 1.600,- Kč, poté prodejnu společně opustily, o odcizenou peněžní hotovost se rozdělily, čímž poškozené S. M. způsobily škodu v celkové výši nejméně 9.467,50 Kč, shora popsaným násilným jednáním obžalovaných poškozená utrpěla zlomeninu prvního horního řezáku vlevo, tříštivé zlomeniny nosních kůstek, zlomeninu horní čelisti vpravo, přecházející i na spodinu střední jámy lební, vykloubení dolní čelisti oboustranně, masivní otok měkkých tkání obličeje a přítomnost vzduchu v podkoží obličeje, podkožní krevní výrony na očních víčkách oboustranně a prokrvácení očních spojivek, tržnou ránu délky 1,5 cm pod levým okem zasahující do podkoží, tržnou ránu délky 5 cm v oblasti pravého obočí a nadočnicové krajiny vpravo zasahující až ke kosti s drobnou prasklinkou zevní vrstvy kosti, tržnou ránu délky 0,2 cm v oblasti zevního očního koutku vpravo, tržně zhmožděnou ránu délky čtyři cm na čele vpravo od střední čáry zasahující ke kosti znečistěnou na její spodině kamennou drtí, tržnou ránu 1,5 cm na čele vlevo od střední čáry zasahující do podkoží, tržnou ránu délky 2,5 cm na pravé tváři před pravým ušním boltcem zasahující do podkoží, tržnou ránu délky 2,5 cm ve vlasaté části hlavy k krajině temenní vlevo, zasahující do podkoží, tržnou ránu délky 2,5 cm ve vlasaté části hlavy v krajině temenně týlní vpravo zasahující do podkoží a povrchní kožní oděrky a podkožní krevní výrony obličeje, tato zranění měla za následek oboustrannou nedoslýchavost středně těžkého stupně, se stále se zhoršující tendencí a chronickou postraumatickou stresovou poruchu s těžkou sekundární psychostenizací osobnosti a poúrazový organický psychosyndrom, vyžadující trvalou péči psychiatra, jizevnaté změny v obličejové části hlavy, v důsledku čehož je poškozená stále v pracovní neschopnosti, k úmrtí poškozené S. M. nedošlo jen díky náhodě, aktivní obraně jmenované a zejména proto, že v důsledku popsaného jednání tato upadla do bezvědomí, což mělo za následek přesvědčení obžalovaných ml. T.T. a ml. Z.B. o usmrcení poškozené, což bylo důvodem k ukončení útoku, a také díky tomu, že se poškozená probrala z bezvědomí, „vyplazila“ před obchod, kde byla nalezena náhodnými chodci, kteří jí přivolali rychlou záchrannou pomoc. Za tento trestný čin byla obžalovaná ml. X.Y. odsouzena podle § 234 odst. 2 tr.zák., za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3) tr.zák. byla obžalovaná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Obžalovaná ml. Z.B. byla odsouzena podle § 219 odst. 2 tr.zák., za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému v trvání šesti roků. Podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 zák. č. 169/99 Sb. byla k výkonu tohoto trestního opatření zařazena odděleně od ostatních odsouzených do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé s uplatněním vnitřní diferenciace Obžalovaná ml. T.T. byla odsouzena podle § 219 odst. 2 tr.zák., za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., k trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněnému v trvání sedmi roků. Podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 zák. č. 169/99 Sb. byla k výkonu tohoto trestního opatření zařazena odděleně od ostatních odsouzených do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byly obžalované mladistvé povinny společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené S. M., částku 228.661,50 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byla poškozená S. M. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podaly odvolání všechny tři mladistvé obžalované a poškozená S. M. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež (§ 4, § 2 písm. g) zák. č. 218/2003 Sb.), jako soud odvolací (§ 252 tr.ř.) se nejprve zabýval podanými odvoláními z hlediska včasnosti jejich podání a dospěl k závěru, že všechna byla podána v zákonné lhůtě ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Byla také podána osobami k tomu oprávněnými podle § 246 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. Nebyly shledány ani jiné skutečnosti, pro které by bylo namístě odvolání zamítnout podle § 253 odst. 1 tr.ř. Jelikož odvolání splňovala zákonem stanovené obsahové náležitosti, nebylo shledáno důvodu ani pro jejich odmítnutí podle § 253 odst. 3 tr.ř. Obžalovaná ml. X. Y. podala odvolání ihned po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, přičemž výslovně uvedla, že ho podává toliko do výroku o náhradě škody. Dne 2.6.2006 bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno písemné odůvodnění odvolání této mladistvé obžalované sepsané jejím obhájcem, ve kterém již bylo uvedeno, že své odvolání směřuje do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolatelka má zato, že soud k závěru o její vině dospěl na základě nedostatečných a neobjektivních důkazů a na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Trestní opatření, které jí bylo uloženo považuje za velmi přísné a nesouhlasí s tím, že byla společně s oběma spoluobžalovanými zavázána k náhradě škody, když ona sama poškozené žádnou škodu nezpůsobila. Navrhla proto, aby Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 3.7.2006 došlo Krajskému soudu v Ostravě písemné vyjádření mladistvé obžalované X.Y., ve kterém uvedla, že odvolání, které podal její obhájce do výroku o vině a trestu bere zpět a žádá, aby odvolací soud projednal toliko její odvolání, které podala do výroku o náhradě škody. U veřejného zasedání o odvolání mladistvá obžalovaná prostřednictvím svého obhájce setrvala na svém odvolání podaném do výroku o náhradě škody a navrhla, aby v této části odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Také obžalovaná ml. Z.B.. podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ihned po jeho vyhlášení a zaměřila ho do výroku o vině i trestu. V písemném odůvodnění svého odvolání prostřednictvím obhájce uvedla, že na brutálním napadení poškozené se podílela společně se spoluobžalovanou ml. T.T.. Došlo k excesu v jejím chování, které bylo nepředvídané a bylo ovlivněno afektem. Nechtěla prodavačku zabít, chtěla ji pouze omráčit. Pokud jde o uložené trestní opatření, pak má zato, že v jejím případě nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. Ve veřejném zasedání na takto podaném odvolání ml. obžalovaná setrvala a prostřednictvím svého obhájce navrhla zrušit napadený rozsudek a nově rozhodnout tak, že bude uznána vinnou proviněním loupeže tak, jak bylo její jednání kvalifikováno podanou obžalobou a bude jí uloženo přiměřené trestní opatření a povinnost nahradit způsobenou škodu. Obžalovaná ml. T.T. své odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podala ihned po jeho vyhlášení, zaměřila do výroku o vině i trestu. V jeho písemném odůvodnění prostřednictvím svého obhájce uvedla, že nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně o tom, že poškozenou škrtila a že kamenem proti poškozené útočily převážně jeho ostrou hranou. Má zato, že její jednání mělo být i nadále kvalifikováno jako provinění loupeže, jak tomu bylo v podané obžalobě. I kdyby však dovolací soud dospěl k závěru, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu pokusu provinění vraždy, pak považuje uložené trestní opatření za nezákonné a nepřiměřené. Na takto podaném odvolání setrvala i v průběhu veřejného zasedání a prostřednictvím svého obhájce navrhla napadený rozsudek zrušit ve výroku o vině i trestu a nově rozhodnout tak, že bude uznána vinnou proviněním loupeže a bude jí uloženo přiměřené trestní opatření. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace užitá soudem prvního stupně je správná, pak navrhla zrušit napadený rozsudek alespoň ve výroku o trestním opatření a nově jí uložit trestní opatření v jeho základní sazbě pro mladistvé. Poškozená S. M. své odvolání zaměřila toliko do výroku, kterým byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr.ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V písemném odůvodnění svého odvolání uvedla, že mimo jiné uplatňovala také nárok na úhradu bolestného, které bylo lékařským posudkem MUDr. K. ohodnoceno 180 body. Předmětný posudek dodatečně doložila do spisového materiálu a požaduje proto, aby obžalované byly zavázány k povinnosti zaplatit i tuto škodu ve výši 21.600,- Kč. Intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci navrhla napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr.ř. zrušit z podnětu odvolání obžalovaných ml. Z.B. a ml. T.T. a poškozené S. M., a to zejména s ohledem na formální pochybení soudu prvního stupně, kterých se dopustil ve výrokové části napadeného rozsudku ve vztahu k oběma těmto mladistvým obžalovaným. Nalézací soud sice jejich jednání správně skutkově i právně popsal a vyhodnotil, ale užil nesprávné paragrafované znění provinění, kterým byly uznány vinnými (§ 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr.zák., namísto správného § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.zák.). Dalšího pochybení se nalézací soud dopustil při ukládání trestního opatření těmto dvěma mladistvým obžalovaným, když ve výroku napadeného rozsudku (na rozdíl od jeho odůvodnění na straně 35) uvedl, že trestní opatření byla ukládána za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., namísto správného § 31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. Za oprávněné označila odvolání poškozené S. M., když tato, byť dodatečně, řádně doložila svůj nárok na úhradu bolestného. Z věcného hlediska však státní zástupkyně vyhodnotila napadený rozsudek jako správný a zákonný. Odvolání obžalované ml. X.Y. navrhla jako nedůvodné zamítnout. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, podle § 254 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to jak z hlediska vytýkaných vad, tak z hlediska vad, které sice odvoláními vytýkány nebyly, avšak měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána odvolání. Jelikož odvolání obžalovaných ml. Z.B. a ml. T.T. směřovala proti výrokům o vině i trestu, bylo povinností odvolacího soudu ve vztahu k těmto dvěma obžalovaným přezkoumat vlastně všechny výroky napadeného rozsudku (§ 254 odst. 3 tr.ř.). Odvolání obžalované ml. X.Y. sice směřovalo pouze do výroku o náhradě škody, ale vzhledem k tomu, že jí vytýkané vady měly svůj původ ve výroku o vině, přezkoumal odvolací soud i ve vztahu k této obžalované napadený rozsudek v celém rozsahu (§ 254 odst. 2 tr.ř.). Po provedeném přezkumu odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti všech podaných odvolání, neboť soud prvního stupně se v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, při hodnocení provedených důkazů ne vždy důsledně respektoval zásadu in dubio pro reo a jednání obžalované ml. X.Y. ne zcela správně právně kvalifikoval. Výrok napadeného rozsudku navíc obsahoval formální pochybení, pro která bylo nutno (a to zejména) toto rozhodnutí zrušit. Nesprávně byla také ve výroku napadeného rozsudku uvedena výše nároku, který byl podle § 228 odst. 1 tr.ř. přiznán poškozené S. M. Byly tedy shledány zákonné důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně z podnětu všech odvolání, a to podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr.ř. Jelikož bylo nutno ve věci nově rozhodnout o vině, trestech i náhradě škody, učinil tak odvolací soud za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. novým rozsudkem, když toto rozhodnutí bylo možno učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku zásadně správně zjištěn. Napadený rozsudek byl částečně zrušen i v neprospěch obžalovaných ml. Z.B a ml. T.T. ve výroku o náhradě škody, a to za podmínek ustanovení § 259 odst. 4 tr.ř., když tak bylo učiněno z podnětu odvolání poškozené S. M. K přezkumné činnosti odvolací ho soudu a novému rozhodnutí je třeba uvést následující. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno takových podstatných vad, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost výroků napadeného rozsudku, zejména nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby. Ani za strany odvolatelů nebylo v tomto směru ničeho vytýkáno. Nebyl proto shledán důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Dokazování bylo v daném případě soudem prvního stupně provedeno důsledně v intencích zákonného požadavku, daného ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. Byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Provedené důkazy nalézací soud zásadně správně hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Ze strany odvolatelek ani ze strany státního zástupce nebylo v průběhu veřejného zasedání navrhováno doplnění dokazování a ani odvolací soud pro takový postup neshledal zákonné důvody. Nebyl tedy shledán důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. Při svých skutkových zjištěních a závěrech nalézací soud správně vycházel zejména z výpovědi obžalované ml. Z.B. učiněné před vyšetřovatelem dne 7.1.2005 a z obou výpovědí poškozené S. M., když tyto spolu navzájem korespondují. Obžalovaná ml. Z.B. přitom svou změnu výpovědi logicky zdůvodnila a účelovost změny její výpovědi vyvrátily i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Ne nepodstatnou okolností v tomto směru je také to, že ml. obžalovaná ve změněné výpovědi nijak nebagatelizovala svou úlohu v přípravě a samotné realizaci napadení poškozené a rozhodně neprojevila snahu vyvinit sebe a svést veškerou odpovědnost na spoluobžalované. Při vzájemném hodnocení výpovědí této obžalované a poškozené S. M., v kontextu s dalšími provedenými důkazy se však nalézací soud dopustil dílčích pochybení při popisu skutkového děje, který bylo možno vzít za jednoznačně prokázaný. Tato pochybení však bylo možno napravit v rámci odvolacího řízení, aniž by nadřízený soud tímto postupem porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. V tomto směru byly shledány oprávněnými odvolací námitky obžalovaných, a to obžalované ml. T.T., proti tvrzení soudu prvního stupně, že 1/ společně s obžalovanou ml. Z.B. poškozenou S. M. opakovaně udeřily pouze ostrou hranou kamene (tato skutečnost nebyla z provedených důkazů jednoznačně prokázána, proto bylo namístě uvést, že ml. obžalované „poškozenou opakovaně udeřily mimo jiné i ostrou částí kamene…“), že 2/ poškozenou rdousila (poškozená pod tímto pojmem měla zjevně na mysli ztížení svého dýchání v důsledku zasunutí ruky obžalované do jejího krku) a obžalované ml. X.Y., proti tvrzení, že poškozenou společně s obžalovanou ml. T.T. strhla na zem (tuto skutečnost uvedla poškozená až ve své druhé výpovědi, přičemž tato změna popisu jejího napadení není podporována žádným jiným důkazem). Další nedůslednosti v popisu jednání mladistvých obžalovaných se nalézací soud dopustil při vymezení jejich podílu na napadání poškozené, v jeho jednotlivých fázích, přičemž přímým důsledkem toho pak bylo i nesprávné právní posouzení jednání obžalované ml. X.Y. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně vyplývá, že úloha obžalované ml. X.Y. byla od počátku, a to již od dohody z 5.10.2004, pouze pasivní, vymezená hlídáním u dveří prodejny a zamezení tak případného vstupu jiné osoby. Proto bylo namístě její jednání posoudit jako jednání pomocníka ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. I pouhou přítomnost osoby na místě a v době konání trestného jednání jiné osoby je možno kvalifikovat jako spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr.zák., ale pouze tehdy, pokud je její přítomnost objektivně i subjektivně složkou děje. V tomto konkrétním případě tomu tak nebylo, když tato obžalovaná neměla ani dle předchozí dohody na poškozenou útočit násilím, ani pohrůžkou násilí a její úloha byla od počátku vymezena tzv. děláním zdi. Takto se pak chovala i na místě činu. Správně však nalézací soud vyhodnotil skutečnost, že tato ml. obžalovaná od počátku věděla, že způsobem, jakým má být působeno na tělesnou integritu poškozené (útok proti hlavě kamenem o váze přes půl kilogramu) může této být způsobena těžká újma na zdraví a pouze bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové ohrožení jejího zdraví nebude způsobeno. Obžalovaná ml. X.Y. tedy svým jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku naplnila skutkovou podstatu pomoci k provinění loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. a § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., když poskytla jinému pomoc, aby tento proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobil tímto činem těžkou újmu na zdraví. Tato těžká újma na zdraví však měla být způsobena pouze aktivním jednáním spoluobžalovaných ml. Z.B. a ml. T.T Jednání těchto dvou obžalovaných je však možno rozdělit do dvou fází, mezi nimiž však nebyl výrazný zvrat a jedna fáze víceméně plynule přecházela do druhé. První fáze vyplynula z předchozí dohody všech tří obžalovaných, kdy úkolem obžalované ml. T.T. bylo, za účelem zmocnění se finanční hotovosti, a to za použití násilí, upoutat pozornost poškozené, vylákat ji od pultu do prostoru prodejny a umožnit tak spoluobžalované ml. Z.B. zneškodnit ji úderem kamenem do hlavy. Vzhledem k tomu, že poškozená se tomuto útoku začala aktivně bránit, přešly obě obžalované do druhé fáze, a to již mimo rámec předchozí dohody, kdy střídavě útočily vůči tělesné integritě poškozené tak, jak je popsáno ve výroku tohoto rozhodnutí, přičemž jejich cílem v této fázi již bylo usmrcení poškozené. Správně proto nalézací soud jednání těchto dvou ml. obžalovaných kvalifikoval jako pokus provinění vraždy podle § 8 odst. 1 tr.zák., § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.zák. (zde se nalézací soud evidentně dopustil formálního pochybení, když po správné citaci právní věty nesprávně označil kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto provinění písmenem „f“) a § 6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák. Obě tyto mladistvé obžalované se způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku společně dopustily jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného, v úmyslu získat majetkový prospěch, úmyslně usmrtily, v úmyslu spáchat takové provinění, avšak k jeho dokonání nedošlo. Ve vztahu k následku, kterým měla být smrt poškozené, jednala obžalovaná ml. T.T. v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr.zák. (takový následek chtěla způsobit) a obžalovaná ml. Z.B. v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr.zák. (věděla, že takový následek může svým jednáním způsobit a pro případ, že ho způsobí s ním byla srozuměna). S ohledem na nové rozhodnutí o vině bylo povinností odvolacího soudu nově rozhodnout též o trestních opatřeních u všech obžalovaných (§ 258 odst. 2 tr.ř.). Nepochybně je namístě zdůraznit, že všechny tři mladistvé obžalované se dopustily společensky velmi nebezpečného jednání, přičemž jen v důsledku náhody nevyústilo jednání obžalovaných ml. Z.B. a ml. T.T. v něco, co už nikdy nelze odčinit, a tím je smrt člověka. Trestní opatření uložená jednotlivým obžalovaným soudem prvního stupně považuje odvolací soud, s ohledem na osoby obžalovaných a okolnosti případu, za zákonná a přiměřená. Nebyl tedy shledán důvod pro zrušení napadeného rozsudku ve vztahu k výrokům o trestních opatřeních podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr.ř. Odvolací soud má sice zato, že trestní opatření uložená obžalovaným ml. Z.B. a ml. T.T., mohla být, s ohledem na míru jejich účasti na fyzickém napadání poškozené více diferencovaná, avšak jakémukoli zpřísnění u obžalované ml. T.T. brání zásada zákazu reformace in peius (odvolání do výroku o trestních opatřeních byla podána toliko obžalovanými). Stejná zásada musela být uplatňována i při rozhodování o zařazení jednotlivých obžalovaných do příslušného typu věznice. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, hodnotil všechny zákonné okolnosti rozhodné pro druh a výměru trestního opatření, jakož i z hlediska účelu trestního opatření podle § 23 odst. 1 tr.zák., § 31 odst. 1 tr.zák., § 9 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., § 24 zák. č. 218/2003 Sb. a § 25 zák. č. 218/2003 Sb. Hodnocení těchto okolností soudem prvního stupně je velmi podrobně popsáno na stranách 34 a 35 napadeného rozsudku, odvolací soud se s ním zcela ztotožnil, a proto si dovoluje v podrobnostech na něj odkázat. Správně tento soud obžalované ml. X.Y. ukládal trestní opatření v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 234 odst. 2 tr.zák., modifikované ustanovením § 31 odst. 1 tr.zák., tedy dané rozpětím od 1 do 5 let. Tato trestní sazba se pak nezměnila ani poté, co odvolací soud jednání této mladistvé obžalované nově kvalifikoval jako jednání pomocníka ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. Trestní opatření uložené nepodmíněně na dobu dvou let a šesti měsíců považuje odvolací soud i při změně právní kvalifikace za přiměřené a odpovídající a neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo namístě takto uložené trestní opatření zmírnit. Stejně jako soud prvního stupně má i zato, že uložení jiného trestního opatření by zjevně nepostačovalo k dosažení účelu trestního opatření (§ 31 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.). Vzhledem k tomu, že tato obžalovaná již v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dosáhla věku 19-ti let, byla správně tímto soudem pro výkon trestního opatření zařazena do věznice základního typu ve smyslu ustanovení § 39a tr.zák., přičemž i její zařazení do mírnějšího typu věznice (věznice s dozorem) lze označit za přiměřené. Lze mít zato, že náprava mladistvé obžalované bude v tomto typu věznice dostatečně zaručena. Jiná však již byla situace u obžalovaných ml. Z.B. a ml. T.T. Vzhledem k tomu, že tyto dvě obžalované byly uznány vinnými proviněním, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a stupeň nebezpečnosti tohoto provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu jeho provedení (lstivé a velmi surové napadení zcela nevinné oběti, která jejich jednání nijak nevyprovokovala) a zvlášť zavrženíhodné pohnutce (vidina zcela malicherného zisku) mimořádně vysoký, bylo rozhodnutí nalézacího soudu o uložení trestního opatření odnětí svobody v rámci trestní sazby dané ustanovením § 31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. (jak již správně toto ustanovení citoval nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, narozdíl od jeho výroku), tj. v rozpětí od 5 do 10 let shledáno odvolacím soudem správným a zákonným. Takové trestní opatření již nelze uložit jinak než nepodmíněně. Trestní opatření odnětí svobody na šest a sedm let uložena těmto obžalovaným soudem prvního stupně lze označit za zákonná a přiměřená, odpovídající všem zákonným hlediskům citovaným shora. Pokud obě obžalované v rámci svých odvolání navrhovaly snížení tohoto trestního opatření, když po svém propuštění z vazby žijí řádným způsobem života, pak odvolací soud je toho názoru, že s ohledem na hodnocení osob obou obžalovaných, a to jak ze strany příslušných znalců, tak z výchovných zařízení, kterými prošly, nelze mít zato, že by trestní opaření kratšího trvání splnilo svůj účel, a že by závažnost toho, čeho se dopustily, byla snížena jejich současným způsobem života. Soud prvního stupně správně obě mladistvé obžalované pro výkon uložených trestních opatření zařadil podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. odděleně od ostatních odsouzených do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace, když v době vyhlášení tohoto rozhodnutí ještě nedosáhly věku 19-ti let. V době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu sice již obě tyto obžalované této věkové hranice dosáhly a s ohledem na výměru trestního opatření a ustanovení § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. by bylo zřejmě namístě jejich zařazení do základního typu věznice podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák., tj. do věznice s ostrahou, avšak odvolací soud takové rozhodnutí, v kontextu s ustanovením § 79 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., učinit nemohl s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius (při absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaných nelze učinit zpřísňující rozhodnutí o způsobu výkonu trestního opatření). Na straně druhé však zákon č. 218/2003 Sb. v ustanovení § 79 odst. 1 nevylučuje výkon trestního opatření odnětí svobody ve věznici pro mladistvé i po dovršení věku 19-ti let. Pokud jde o výrok, kterým bylo rozhodnuto o náhradě škody způsobené poškozené S. M., pak dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud k náhradě škody zavázal i obžalovanou ml. X.Y. V tomto směru bylo shledáno její odvolání zcela důvodným. S ohledem na míru její spoluúčasti na protiprávním jednání, jak byla prokázána a jak je popsána ve výroku tohoto rozsudku, nebyla shledána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem, který nastal (zranění poškozené a s tím spojené náklady na jejich léčení, ztížení společenského uplatnění a bolestné). Pokud poškozená S. M. podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o náhradě škody v neprospěch obžalovaných, pak toto bylo shledáno oprávněným a důvodným ve vztahu k obžalovaným ml. Z.B. a ml. T.T. Poškozená svůj nárok na náhradu bolestného doložila odborným vyjádřením ošetřujícího lékaře, dokazování bylo v tomto směru ve veřejném zasedání doplněno a nic nebránilo tomu, aby odvolací soud o řádně uplatněném nároku na náhradu škody nově rozhodl. Obžalované ml. Z.B. a ml. T.T. byly tedy nově podle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázány k náhradě škody poškozené S. M. v celkové výši 250.129,50 Kč (ztížení společenského uplatnění ve výši 228.000,- Kč, náklady spojené s léčením ve výši 397,50 Kč, náklady spojené s cestami ve výši 132,- Kč /tedy celkem 228.529,50 Kč a nikoli 228.661,50 Kč, jak ve výroku napadeného rozsudku uvedl nalézací soud/ a bolestné ve výši 21.600,- Kč). Se zbytkem nároku na náhradu škody, spočívajícím v úhradě ušlého výdělku, byla poškozená opět, stejně jako soudem prvního stupně, odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, když na základě dosud předložených důkazů nebylo možno o tomto nároku spolehlivě rozhodnout a další dokazování v tomto směru by zjevně přesahovalo rámec trestního řízení.